Dnes ráno jsem vstala tak trochu jinak. Nebylo to množstvím hodin, které jsem naspala či nenaspala, nemám tvrdou matraci ani mě v noci nic nebudilo. Ta změna se udála někde vevnitř. Vstala jsem a v koupelně při čištění zubů jsem si promílala hlavou několik myšlenek z knížky, kterou jsem včera dočetla. Kopni do té bedny od Setha Godina.

Nehledejte návod

Tak za prvé. Kopni do té bedny podle mne není kniha v pravém slova smyslu. Není to příběh, není to návod, není to manuál. Jak Godin sám na několika místech v knížce tvrdí, je to manifest. Manifest, který bojuje za to, abychom se konečně rozhoupali a šli něco dělat. Čtenářům, kteří čekají zaručené návody a tipy, se kniha líbit nebude. Ani ji v tom případě neotvírejte. Takovému člověku přijde celý Godin jako ohromná porce omáčky chodící neustále kolem jednoho tématu: Jak začít dělat něco výjimečného.

Čtenář, který je ale pozorný a nepotřebuje vodit za ručičku, v ní najde skvělé myšlenky. A pro takové lidi je KDTB určena. Pro mě to vlastně vůbec není text o tom, jak něco začít. Je to text o tom, proč to začít a jak si ten strach z neznáma sám před sebou obhájit.

Takže zapomeňte na návody a rady. Autor, který napíše

“Lidskou přirozenosti je používat mapu. Pokud máte odvahu ji nakreslit, lidé za vámi půjdou,”

vám evidentně nebude sám dávat mapy. Chce, abyste se je naučili kreslit, ne abyste je využívali. Chce, abyste je dokončovali. Nedokončená mapa pouze svede někoho z cesty. 

“Začít znamená dokončit.”

Otroci systému

Mě vlastně zaujaly v textu zcela jiné myšlenky, než  ty o začátcích. V některých pasážích mi autor mluvil z duše. Jakto, že jsme tak znásilněni systémem, že jsme vděční za práci? Jakto, že necháme firmy, aby si nás vybíraly? Vybírejme si my! Utvořme si náš svět tak, abychom si mohli vybírat my. Proč nás už jako malé děti trestají, děláme-li věci jinak? Za každou prohru jsme potrestáni, vyhazovem, snížením platu, rozchodem, výčitkami. Godin v knize skvěle popisuje roli porážky v našem životě. Jak je důležitá, prospěšná a jak je dobré si ji zažít. Jak je skvělé být potížistou, který neustále kříží plány šéfovi, který chce den v práci pouze přežít.

Namelte si!

Autor popisuje na desítkách příkladů lidi, kteří něco začali a namleli si hu.. pusu. To je milé!, říkala jsem si při čtení. To mne uklidnilo. Přílišné nadšení á la “Yes, we can do it!” je to, co mne vždy odrazuje od podobných motivačních knih. Proč? Protože prostě vím, že v Čechách to vždy nefunguje, i kdybyste chodili po řasách. To je na textu to sympatické. Godin netvrdí, že budete-li pořád něco začínat a budete-li nadšení a otevření, budete úspěšní. Ne. Godin tvrdí: Zkoušejte. Ano, namelete si, velmi pravděpodobně si namelete. Ale tím blíže k cíli budete. A až se z toho otřepete, začněte znovu.

Porážka není cílem, porážka je proces na cestě k cíli

(tohle si ve zkouškovém budu opakovat dost často!).

Přednáška na TEDu

Jedna myšlenka, kterou jsem si z knihy odnesla jako nejsilnější, mne asi bude ještě dlouho budit ze spaní. Godin v knize nepřímo tvrdí, že máte žít svůj život tak, abyste zítra mohli z fleku odpřednášet na TED konferenci. Přesně tohle jsem ráno viděla v koupelně, když jsem vrátila kartáček zpět do kelímku. Koukala jsem se do zrcadla a ptala jsem se sama sebe: Když se teď obleču a stoupnu si před několik stovek lidí v sále na TEDu, mám dost zajímavých nápadů a zkušeností, abych mohla zpatra odpřednášet něco, co lidi postaví ze židlí? 

Máte?

Ne?

Tak na tom pojďme všichni dělat.

A začněte přečtením té knihy.

Protože jak tvrdí Godin –

nezačít je daleko horší než se mýlit.

Michaela Losekoot, text vyšel také zde, děkujeme za svolení publikování

KOPNI DO TÉ BEDNY

Jak rychle uvést do života nápady ze šuplíku

Seth Godwin

Vydavatelství: Jan Melvil publishing, 2012

V polovině května na svém blogu Mário Roženský publikoval jasně znějící text 9 důvodů, proč nikdy nebudete bohatí. Už z počtu (k dnešnímu dni celkem 60) komentářů lze vyvodit, že jde o téma v pravém slova smyslu provokativní. Autor začíná jednotlivé důvody vyjmenovávat bez úvodu, a tedy bez hlubší definice pojmu bohatství. Z článku můžeme odvodit, že má na mysli patrně to materiální, což rozhodně není třeba nijak kritizovat, materiální zajištění nám může dopomoci k větší spokojenosti i štěstí, ke konání dobra – a nikde se nehovoří o tom, že musí jít o milióny a luxusní auta. Bohatství totiž může představovat zkrátka naplnění/zajištění našich základních a důležitých potřeb, nikoliv tedy jejich slepé překonávání a nafukování.

Úmysl, proč na stránkách našeho webu na článek Mária Roženského upozorňujeme, spočívá v otevření diskuze mezi vámi – nejprve nad tím, co textu schází – vaše osobní definice bohatství, váš postoj k návodům, jak k němu dospět, resp. co jeho nabytí brání. Jak některé komentáře i na daném blogu upozorňují, v seznamu schází vášeň a soustředění se na to, co vás baví a co vám jde. Bezpochyby však pojmenovávají slabosti, které nejen překážejí při cestě za (materiálním) bohatstvím, ale také k smysluplnějšímu využití darovaného času (života).

Podělte se o svůj vhled do problematiky a přidejte i vlastní důvody, které mohou bohatství překážet.

P.S.: Titulní obrázek má zdroj ve článku webu zapnimozek.cz, článku, jenž přináší tipy, jak být stejně bohatý jako Bill Gates

GTD jako žrout času?

Weekly review

U metodiky GTD je snadné na první pohled najít velkého „žrouta času“, je jím weekly review (dále jen WR). To by mělo být prováděno 1x týdně (lze však i častěji). Hodně lidí si neosvojilo rutinu pravidelně revidovat své úkoly, proto se může zdát, že jde o žrout času, doplněk nebo dokonce zbytečnost.

Mně osobně WR zabere 0,5–2 hodiny týdně (dle aktuálního zatížení). Pokud patříte mezi uživatele metodiky GTD a WR praktikujete, sami mi dáte za pravdu, že posouvá time-management na level 2. Mě osobně WR vždy nakopne dopředu, protože určením dalších kroků u projektů se namotivuji a cítím, že se splnění projektu blíží.

Projektové plánování

Projektové plánování jako jednu z fází GTD mám osobně velice rád. Mám totiž rád brainstorming při promýšlení, co všechno bude v rámci projektu potřeba. Baví mě  také organizovat projekty v kalendáři a plánovat je do budoucna.

Inbox, plnění vs zpracování

Nevím, jestli jsem schopen přesně určit dobu za den/týden, kterou trávím plněním inboxu a jeho zpracováním. Jako svůj primární inbox používám Moleskine zápisník a při zpracování zapsaných položek přepisuji úkoly do myšlenkové mapy v počítači.

Další inboxy jako email, RSS čtečka apod. mi berou nepoměrně více času. Snažím se proto nepodléhat pokušení a nečíst RSS a email pořád, ale v pravidelných intervalech (x-krát denně).

Četba knih, články, Twitter a další

Já osobně do self-managementu zahrnuji (kromě time-managementu) i rozvoj osobnosti, tedy například čtení (motivačních) knih, zajímavých článků, zpráv na Twitteru nebo třeba sportování. Když nad tím tak přemýšlím, tak asi nejvíce čtu Twitter a odtud čerpám zajímavé odkazy. Pokud tedy nepočítám své RSS, které se každým dnem plní novými články. Twitter čtu hlavně na mobilu při cestách MHD, popřípadě o víkendu na počítači či tabletu.

Knihy a články čtu převážně doma, v klidu na tabletu nebo notebooku. Odhadem týdně strávím čtením tak 4-8 hodin.

Co je málo a co je moc?

Sám přemýšlím, kde je ta hranice „správného kompromisu“ mezi správou svého času a rozvojem osobnosti vs samotné práci a relaxu. Ze své zkušenosti mohu říct, že jsem si prošel fázemi „přeoptimalizovaného GTD systému“ i „odfláknutého GTD“. Oba mají něco do sebe, každý z nich vyhovuje někomu jinému.

Já jsem došel do stavu, kdy se adaptivně přizpůsobuji zátěži a vlastnímu mentálnímu rozpoložení. Když jsem pod větším stresem, striktněji dodržuji zásady projektového plánování, dalších kroků, časových odhadů práce apod. Ve volnějším režimu si spíše sám se sebou hraji a zkouším nové věci.

Jsem přesvědčen o tom, že by si měl každý najít tu svou cestu (i já jsem ji hledal). Někdo je prostě perfekcionista a vše chce mít tip ťop. Druhý zase chce jen neztrácet povědomí o důležitých termínech a úkolech. Každému sedí něco a je hloupost dávat všeobecné rady a říkat co je správně.

Co bych vám ale chtěl sdělit je – zamyslete se nad vlastním systémem a stavem. Je pro vás současný stav vyhovující? Stále vám utíkají věci a důležité termíny? Trávíte příliš mnoho času správou času namísto samotné práce?

Vladimír Dědek

Web Mítvšehotovo.cz vznikl původně jako podpůrný projekt stejnojmenné knihy, která českým čtenářům představila metodu Getting Things Done. Zkoušel jste se s ní Vy osobně někdy seznámit? Odnesl jste si z ní něco?

GTD je určitě dobrý systém. Dobrý, když se používá pravidelně a přemýšlí se u něj. V návodu na použití se o tom mluví, ale většina z nás hledá řešení v systému, ne vlastní změnu v přístupu. Znám lidi, kterých si vážím a kteří GTD využívají na 100% a jsou úspěšní, třeba Petr Mára. Znám ale také lidi, kteří „svůj zmatek“ přenášejí do nového systému. A pak fungují stejně jako předtím – zmatečně.

Ale abych odpověděl: Ano, já GTD poctivě zkoušel – ostatně jako všechny „novinky v osobním rozvoji“, a to půl roku. Pro moji práci je zbytečně strukturovaný. Rozhodně dobrou myšlenkou je jednou snad. Stručné hodnocení? DOBRÝ FUNKČNÍ SYSTÉM.

Jak se stavíte k podobným metodám? 

Dobré je to, co mi funguje :)

Preferujete srozumitelné „návody“, mapy, které mohou člověku ukázat směr a dopomoci mu k vybudování pozitivních návyků, nebo na takové metody moc nevěříte a upřednostňujete spontánnost a čistě osobní hledání?

Návody mají

• jednu silnou stránku – víte, jak na to (tedy věříte, že víte, že s tím někdo pracuje a že mu to funguje)
• jednu slabou stránku – cizí návody nám často nefungují, máme tendenci je vylepšovat, rychle se zapomínají

Nerozděluji návyky na pozitivní a ty jiné. Návyky nám mají usnadnit život – rozhodování a předvídání budoucnosti – přežití teď a potom, zjednodušit orientaci v situacích a vztazích. Proto tomu radši říkám „funkční rutiny“, ty se dají relativně snadno nacvičit. Stačí po určitou dobu (100 dnů) zaměřit pozornost správným směrem a mít trochu disciplíny. Někteří z nás potřebují, po nějakou dobu, i nesmlouvavý dohled :) Víte, jaké je to nejslabší místo všech návodů? Že tuhle podstatnou podmínku taktně obcházejí…

Postupem času se však náš web tematicky rozšířil a stala z něj platforma pro osobní rozvoj, efektivitu a kreativitu. Pozastavil bych se u prostředního pojmu – máte svoji vlastní definici efektivity?

Jde o to, co měříme. Pokud měříme jen výsledek, je to snadné. Pokud hodnotíme Cestu – postup – proces, je to složitější. Opravdu efektivní jsem, když jsem dosáhl výsledku s přiměřenými náklady, něco jsem se naučil a tím zvýšil svoji příležitost do budoucna. (Fuj, to je hnusná definice!)

Nerad se však dívám na svět černobíle, mám rád BW fotografii a ta pracuje se škálou šedi. Nerad používám dobrý-špatný, zlý-hodný. Mám radši – tak akorát, to, co skutečně potřebujeme, optimální řešení, přijatelné podmínky, celkem spolehliví lidé…

Osobně si s efektivitou pojím také proměnu – je potřeba projít mnoha dílčími změnami, abych dokázal svůj život trávit efektivněji – lépe. 

Proměna je na mě moc silné slovo. Opravdová proměna se odehrává třeba, když se stane z housenky motýl, ale i ta už je dopředu nakódovaná, takže taky „žádný zázrak“. KAŽDÝ MŮŽE BÝT I MOTÝL, NEBO MŮRA, JEN POKUD DODRŽÍ „PRAVIDLA HRY PŘÍRODY“.

Co změna,  de facto vystoupení z komfortní zóny? 

Vystoupení z bezpečí pohodlí – komfortní zóny (zase pojem, který je zbytečně abstraktní). Jednoduché názvy – slova = jednodušší řešení.

Dobrá. Přesto – můžete se podělit o některé vaše „zóny“, z nichž jste se rozhodl vystoupit? Jak ten proces vykročení vypadal? 

Změn a překonaných překážek mám za sebou několik, „žádné velké zázraky“, přesto jejich překonání nebylo vždycky úplně jednoduché, stálo nějaké ty šrámy a zisky jsou více než kontroverzní. Odchod z „bezpečí domova“, vážný vztah, založení rodiny, změna zaměstnání, abych rodinu uživil, výchova dětí, další změna zaměstnání, tentokrát abych dělal víc to, co mi baví, rozvod po 25 letech, nový vážný vztah, nové děti….

Jak se to všechno událo? Tak nějak samo, prostě to přišlo. Bylo to tam někde nakódovaný… Síla  a odhodlání, těch máme dost, když musíme. Málo, když jen chceme. Je to jako rozdíl mezi přáním a touhou. A tak to bylo a je i s jinými kousky.

Kde jste sebral sílu a odhodlání?

Prostě nejdřív je to jen jakési tušení, pak někde uvnitř padne rozhodnutí a věci se začnou „samy dít“. Informace přicházejí samy. Najednou jsme nějak citlivější na to, co mi může pomoct naplnit onen záměr. Organizace je jasná (cesta možného), když je jasný záměr „a je to“. Tak jsem třeba procestoval kus Afriky, Asie, skoro celou Evropu, vždycky s celou rodinou, pokud to bylo jen trochu možné. S batohem a mimo turistické trasy, spíš mezi místními lidmi než s bandou jiných turistů. Projel jsem sever Evropy, Blízký a Střední východ sám na motorce… Žádný zázrak, jen jsem měl touhu to vidět, zažít a asi i nasdílet.

Před několika dny u nás vyšla v českém překladu úderná knížka Kopni do té bedny, kde autor, Seth Godin, bez přestání šťouchá do čtenářů, aby přestali snít či plánovat a konečně vstali a začali vše realizovat. Krok od dokonalé přípravy k začínání realizace bývá těžký. Co myslíte, že člověku většinou brání jej udělat?

Co nám brání něco se sebou udělat… Lenost. Pohodlí. Namyšlenost. Velké ambice. Nedostatek praktické fantazie.

Naší asi největší překážkou je to, že jsme zaměřeni na výsledky, ne na proces – Cestu. Pak si myslíme, že nás zachrání analytické myšlení. Chceme z minulosti předvídat budoucnost. Myslíme si, že jde všechno vymyslet, promyslet, naplánovat. Většina z nás má tak akorát energii na tohle „mentální cvičení – plánování“. Zabíjíme dobré nápady myšlením na „EX výsledky – obdiv něco výjimečného“, chceme jen vítězit. Nechceme „hrát hru života“, chceme být vítězem života. Taky moc mluvíme a fantazírujeme – tím naše plány ztrácejí na síle. (Získáváme obdiv virtuální odvahou a to nám často úplně stačí! Tak si plány pak „necháme rozmluvit“, ale kdyby, tak by… :)

A řešení?

Přestaň plánovat. Něco udělej. Chceš něco? Tak pro to udělej alespoň první krok – rozhodni se. Pak další krok – něco skutečného pro to udělej, někomu zavolej, s někým se potkej a naslouchej a upravuj své plány, už víš víc… Hlavně „buď zvědavý, co se bude dít“, možná nic „světoborného“, ale užij si to, něco nového poznáš, dozvíš se něco o svých rezervách i limitech. A tady je ale největší problém – velké ambice a malá sebedůvěra ve své schopnosti a malá ochota se učit z chyb.

Načali jsme téma strachu a obav. Jste pro to, aby člověk strach měl, vnímal jej, nebo preferujete nepřipouštět si jej – a svým způsobem tak nepřivolávat obavami ony negativní události?

Strach je součást naší výzbroje pro přežití. Jeho funkce je jasná, udržet nás co nejdéle při životě. Většina z nás vlastně neví, co je strach. Komu z nás šlo někdy doopravdy o život. Známe obavy – virtuální formu strachu. Strachu se dá přivyknout, dá se s ním žít. Dělat, že se nebojím, nejde. Je rychlejší a silnější než naše šedá kůra. Prostě s ním žít je řešení.

Není řešením dělat, že něco není. Spíš to brát jako výzvu a vyřešit, nebo se s tím naučit žít. Jinak jde o stejné obelhávání jako v případě drog. Ty mi zlepší náladu – ale to všechno představuje řešení z vnějšku, tohle je třeba řešit zevnitř.

Ještě se však s dovolením vrátím k termínu proměna. Byť nyní spíše v odlehčené formě, stále se však připomíná magické datum závěru roku 2012. Myslíte, že hypotéza Konce může naši společnost měnit?

Rok 2012 a konec světa, komu to slouží, kdo se tím trápí? Ten, kdo potřebuje s dětma stihnout učení, tréninky, odevzdat projet, aby mohl splácet byt? Asi ne, to jeho problém není. Jde o umělé téma, nemáme vzrušení z vlastních zdrojů, tak ho konzumujeme z cizích zdrojů, tedy pokud na podobné voloviny máme čas.  A kdyby přeci jenom… a byla to pravda? Co já s tím udělám, zhasnu zbytečnou žárovku a zachráním svět? Svrhnu někde nějakou vládu? Ne, pak bude asi lepší do poslední chvíle dělat to, co umím nejlépe, a o to víc se budu věnovat těm nejbližším, jako by to mohlo být naposledy. Ostatně, víš kolik blbostí bychom klidně přešli, kdyby to bylo dneska naposledy?

Přesto – nepozorujete, že se ocitáme v jiném „věku“? Průmyslový byl vystřídán technologickým, ten informačním… Jak byste pojmenoval ten, v němž právě jsme, nebo k němuž třeba směřujeme?

Jiný věk… New Age… Každý věk je jiný. A co? Já zažil ve svých 33 letech pád komunistů, prožíval jsem to hodně intenzivně, angažoval se… Mám už tedy za sebou „svou revoluci“. Jsem rád, že k tomu došlo, je mi jedno, co se dneska říká. Velké množství věcí, dnes považovaných za normální, které dělám, nebylo možné dělat. Nebo ano, ale stálo by to „osobní hodnotu – zaprodání se“. Nebyla svobodná volba. Já jsem spokojený s tím, v čem žiji. Jestli má přijít nějaký „Nový věk“, je to na vás. Jen bacha na to, abyste nezapomněli, že člověk není „něco víc, že dokáže cokoli, že „poručí větru dešti“…

Pro mě je člověk „holá opice, která občas myslí, když na to má čas“, jinak jedná jako zvíře. Na to, aby se změnil, by byla nutná radikální genetická změna… aby fungoval jinak – JINAK neznamená líp :)

Ale fandím vám, rozumím touze po změně. Pozor však na černobílé myšlení, které v sobě každá ideologie má. Dejte se do toho, nebudu vám překážet, ale nesahejte na moji osobní svobodu a svobodu mé rodiny. Tu vám zadarmo nedám :)

Ve videorozhovorech s Petrem Márou jste otevřeli také velké téma – spokojenost. Vlastně kontroverzní, když si vezmeme výzkumy, jež o Češích hovoří jako o národu nespokojených lidí. Jde o předsudek, jen stereotyp z médií, nebo je to pravda?

Nespokojenost představuje motor rozvoje. Kdybychom byli spokojeni s tím, co máme, byli bychom ještě někde na hraně toho tektonického zlomu v dnešní Keně. Náš problém je v tom, že máme co ztratit. To naši „předci poloopičáci“ ztratili všechno, tak museli expandovat a expandují dodnes, vyvíjejí se k tomu, aby zvládli změny rychleji a rychleji. My nejsme nespokojení, my jsme spíš „votelení“ – rozmazlení, nedospělí. Rádi jsme uvěřili řečem o tom, že je něčí povinností se o naše pohodlí postarat. Vzdali jsem se odpovědnosti.

A co věčné stěžování si?

Je to už takový folklór, stěžovat si. Tím bych se netrápil, stýkám se s lidmi, kteří jsou aktivní, zodpovědní, mají energii – a s nimi je mi dobře. S těmi druhými se nestýkám, to je ta svobodná volba. A nejsem Mesiáš, abych to měnil.

Daly by se vystopovat příčiny lidské nespokojenosti? Nemám na mysli vyloženě ty aktuální problémy (korupce, ta která politická strana, hospodářská krize…), spíše něco hlubšího, všeobecně přetrvávající.

Kde se to všechno v nás bere? Jsme lidi – z nutnosti, částečně zkulturnělé opice. Stěžujeme si na to, jak funguje Život a příroda už miliony let. Prostředí tu není pro nás, pro to, aby nám sloužilo. Prostě tu je a my jsme se v něm zrodili. Pravidla jsou jednoduchá, funkční. Boj o místo na slunci, rozšíření teritoria až kam ho dokážeme uhlídat, hledání plodných samiček – samečků s perspektivou, možnost vlastnit jako nástroj budoucího rozšíření vlivu v teritoriu, z toho plynoucí závist jako nástroj – energie pro odvahu taky kousek získat, nespokojenost a potřeba se ostatním vyrovnat, nebo je dokonce předběhnout, boj o postavení ve skupině a vliv na rozhodování, z toho plynoucí privilegia majetek, samičky… – na těchto základech je vystavěná celá příroda, proč to nerespektovat?

A pokud jste s tím nespokojeni, začněte se změnou u sebe, nesvádějte to na společnost. Společnost – to jsme my jednotlivci. Proč to nepřenášet vzorem svého chování do svého „vlivového okolí“? Je to pomalé? Je to nejisté? Je! No a co?

Protože jste tělem i duší sportovec, nedá mi to rozhovor zakončit dotazem – co sport může duši přinést? Může něco z toho, o čem byla v našem rozhovoru řeč, vyřešit, nebo být alespoň k řešení nápomocen?

Sport je „společensky tolerovaný proces boje o přežití“. (Válka schvalovaná není, přesto je vždycky společensky ospravedlnitelná…) Je jedno, jestli jde o sporty individuální nebo týmové. Šachy nebo box. Cíl je stejný – porazit soupeře, ne ho nechat vyhrát. Jde o archetyp, funkční archetyp – připravuje nás na přežití. Rozvíjí náš talent, všechny vlohy od přírody podle druhu sportu, kterému se věnujeme. Děláme takový, pro který máme největší talent, baví nás a jde nám to tak nějak nejlépe. Dává rychlou zpětnou vazbu, učí nás, jak se učit.

A to pokládám za nejdůležitější – učí nás prohrávat a nevzdávat to!

Rozhovor vedl Lukáš Gregor

Náš web vznikl jako projekt, který měl doprovázet české vydání Allenovy knihy Mít vše hotovo. Allenova kniha představuje metodu GTD, která do značné míry stojí a padá na projektech. Pokud si otevřete naši hlavní rubriku, prakticky v každém z těch článků na pojem projekt narazíte. Pokud se úkol skládá z několik kroků, stává se projektem. Jde o slůvko velmi známe v prostředí managementu, proto na firemních školeních zdůrazňuji spojení mezi projektovým managementem a metodou GTD. Posluchači to lépe chápou. A já mám navíc možnost vysvětlit, co GTD primárně nenabízí – správu času, efektivitu v pravém slova smyslu.

Přesto Josef Jasanský otevřel zajímavé téma. Pojmenovává možná úskalí, jak lze metodu GTD vnímat. Kde je ta hranice, aby se z ní nestal projektový management, přesný plán všeho, co máme před sebou. Aby z ní nebyla „tlustá složka“ s podklady, které mohou posloužit, ale také – což bývá častá výtka při školeních – ubírat na flexibilitě a spontánnosti?

Přečtěte si Josefův článek, z něhož jsem převzal citaci a otevřel jí tento příspěvek, a přispějte zde do diskuze. Můžete rozhodně i oponovat tvrzením, že ze všeho nejdůležitější (a mnohdy dostatečný) je pouze ten následující krok.

Výběr formují bezpochyby mé osobní preference, svoji úlohu však sehrály také reference na internetu a v samotném App Store. A ačkoliv v hledáčku stojí využití iPadu, v článku bude brána zřetel i na verze pro mobilní telefon iPhone a částečně také spolupráci s tzv. desktopovými či webovými nástroji.

A jaké aplikace se v tomto uživatelském hodnocení a porovnávání objeví?

• iMindMap HD – zdarma
• iThoughts HD – cca 191 Kč
• MindJet – zdarma
• MindNode – cca 191 Kč

Kritéria hodnocení (bodování na stupnici 0–5 bodů):

• snadnost a rychlost vytváření map – jednotlivých větví
• editace mapy – barvy, větve aj.
• přehlednost a design uživatelského prostředí
• správa map, jejich export a sdílení
• prezentace map
• pokročilé funkce (obrázky, poznámky, spojování aj.)

Snadnost a rychlost vytváření map

Založení nové mapy

Každá z aplikací vytvoří novou mapu po klepnutí na tlačtíko +, zatímco iMindMap a MindNode v tu chvíli nezajímá název či nějaké to třídění, u iThoughts a MindJet se objeví nejprve malé okno, které po vás bude chtít zvolit, zda hodláte založit novou mapu nebo složku. U MindJet můžete již v tomto okamžiku (pochopitelně kromě názvu) určit ústřední barvu, iThoughts zase nabízí volbu inspirace již existující mapou.  (Tu však pouze zkopíruje a na vás je, abyste přepsali obsah jednotlivých buněk/větví.)

Vytváření nových větví

Všechny aplikace se v průběhu vývoje, který dlouhodobě sleduji, poučily a snadnost/rychlost vytváření dalších a dalších větví zapracovaly do ovládání. MindNode má nad klávesnicí speciální šedou lištu s tlačítky, jimiž vytvoříte větev směrem o úroveň dál nebo tzv. „pod“ existující větev, čili na stejné úrovni. Podobné to má i iMindMap, s tím rozdílem, že jde o tlačítka lišty na spodní hraně obrazovky. U iMindMap napíšete myšlenku, potvrdíte, schová se klávesnice, klepnete na vytvoření další větve, objeví se klávesnice, napíšete myšlenku, potvrdíte… MindNode je tento proces mnohem rychlejší, neboť můžete psát, přitom rychle vytvářet nové větve, klávesnice je stále přítomná (dokud ji nedáte schovat). Na druhou stranu, iMindMap využívá gest. Na konci každé větve je červený půlkruh, z něhož můžete vést novou větev. Jde tak o mnohem rychlejší způsob než v případě tlačítek.

MindJet také využívá gest, stačí z větve táhnout prstem po displeji těmi směry, kterými chcete větev vytvořit – velmi intuitivně a snadno vzniknou stejné i hlubší úrovně.

iThoughts oba postupy spojuje, resp. nabízí k výběru. Tlačítka na vznik nových větví (různých úrovní) nabízí na horní liště, čímž nemusíte schovávat klávesnici (a rychlost je tedy totožná jako u MindNode), nebo zkrátka klepnete do volného prostoru. Objeví se nová buňka, která je spojena s tou, která byla před klepnutím označena. Toto řešení se mi líbí, ale čas od času si nedám pozor na to, kterou z úrovní mám právě aktivní a po klepnutí  mi tak vznikají větve v jiných úrovních, než bych si přál.

K dalším plusům vývoje patří tlačítko Undo, takže se můžete při chybě vrátit o krok zpět.

Za co bych strhl body MindJetu, je okno, které vyskakuje při vytváření nové větve. Líbí se mi, když spontánně zaznamenávám myšlenky. Pokud se rozhodnu editovat větve (barvu, tloušťku apod.), jde většinou o proces, kdy se na mapu dívám již s trochu „vyšší“ perspektivy, v klidu. MindJet však předpokládá, že hodláme s každou větví asi něco pokročilého dělat.

MindJet bohužel u vytvoření každé nové větve ukazuje okno i s pokročilejšími funkcemi.

Hodnocení I

• iMindMap HD – 2 body
• iThoughtsHD – 5 bodů
• MindJet – 4 body
• MindNode – 5 bodů

Editace mapy

Vzhled větví

MindNode ze všech recenzovaných aplikací nejvíce kráčí směrem k minimalismu, proto je ústřední téma mapy jednoduše ohraničené šedou linkou a z centra vychází různě barevné čáry, které se každou další úrovní tenčí. Kromě barev lze měnit typy čar (celkem jich je 5), a to včetně tloušťky, pokud má být konstantní. Myšlenka může být nejen postavena na čáře, ale také být v zakulaceném rámečku.

MindJet a iThougths umožňují nejpokročilejší úpravy vzhledu větví. Různé typy orámování, celá škála barev (zvláště u iThoughts), možnost vyplňovat buňky. U iThoughts lze využít také prstu – stačí označit danou buňku a tažením měnit její velikost, popřípadě i velikost písma.

Zcela originálním způsobem s úpravou mapy pracuje iMindMap. Ostatně, není se čemu divit, neboť jde o oficiální aplikaci Tony Buzana, pána, který před mnoha lety myšlenkové mapy stvořil. Dle jeho filozofie by měla podoba mapy odrážet neurony, popřípadě být opravdu vaším kreativním dílem. Proto lze tvary větví měnit. Směr přdržením a tažením za konec větve (modrý půlkruh), ohyby větve pomocí modrého kroužku umístěného na větvi. A pokud zvolíte funkci kreslení mapy, vypne se automatický vzhled a vy si tvary a směr každé z větví určujete prstem. Ve výsledku tak každá mapa může být originál.

iMindMap umožňuje vytvářet nejoriginálnější mapy.

Seskupování větví

Každá z aplikací již využívá tzv. smart layout, který můžete i nemusíte mít rádi. Výhodou je, že se vám nebudou vznikající větve překrývat. Nevýhodou zase nemožnost významněji zashovat do podoby mapy. U MindNode lze funkci vypnout a nechat uspořádat vždy jen některé části mapy, aby se zamezilo překrývání. iThoughts sice aktualizovala nastavení, ale ve výsledku je stejně důležité, zda budete automatické uspořádávání využívat naplno nebo vůbec.

MindJet je dokonce ještě radikálnější. Tuto vlastnost ani nenabízí k deaktivaci. Osobně mi na zmíněné aplikaci vadí obrovská těžkopádnost něco někam posunout. (Což je ale i syndrom desktopové verze, kde bych naopak očekával výraznější flexibilitu.)

Se seskupováním souvisí i možnost větev přidržet a udělat z ní podvětev jiné, nebo naopak ji posunout o úroveň výše. Všechny z aplikací toto sice umožňují, ale u MindJet je to namáhavější proces. Každá z aplikací také umí vytvářet nové hlavní téma mapy tak, abych jich bylo v rámci jedné mapy více. Jen iMindMap nedokáže již z existující větve udělat samostatné téma.

Hodnocení II

• iMindMap HD – 5 bodů
• iThoughtsHD – 5 bodů
• MindJet – 1 bod
• MindNode – 4 body

Uživatelské prostředí

Čistota

Jednoznačně vede MindNode. Aplikace vypadá nádherně na iPadu, iPhonu i na Macu. V celoobrazovkovém režimu vidíte pouze bílou plochu, minimalistky řešené ústřední téma a jednoduché čáry. I nadefinované barvy jsou pěkné.

Ostatní aplikace jsou na tom již vzájemně velmi podobně. MindJet s defaultním nastavením však přeci jen jde blížeji k MindNode – využívá jednoduchou světle modrou barvu jako výplň buněk a šedé větve. Ovládací prvky jsou všechny na horní liště programu. Jen je škoda toho okna při vytváření nové myšlenky. Jak jsem již zmínil, nabízí již možnosti editace, psaní poznámek, vkládání obrázků, přičemž já osobně preferuji rychlé vypisování myšlenek z hlavy – proces úprav nechávám až na další fází.

iMindMap se z absolutně neohrabané iOS verze, mimochodem tehdy placené a jedné z nejdražších mindmap aplikací, posunulo vstříc jednoduchosti a intuitivnosti, tak typické pro prostředí iOS/Mac OS. Graficky se změnily nejen dílčí ovládací prvky, ale i celé prostředí – náhledy apod. Jsem za tento krok k větší čistotě rád.

iThougts HD bohužel stojí na chvostu – ovládání je také snadné, ale graficky už bohužel působí méně vstřícně, upřednostňujete-li jednoduchost a bílou/šedou barvu. Kdyby změnili horní lištu z černé na šedou, možná by to působilo lépe.

Ovládání

U MindNode toho moc pokazit nešlo, neboť nabízí jen to nejnutnější při tvorbě map. MindJet sice na jedné straně působí hezky vstřícně (gesta při tvorbě nových větví), ale u přesouvání a vytváření nových ústředních témat s aplikací začínáte bojovat. iMindMap – zvolíte-li tvorbu nových větví pomocí prstů, nikoliv tlačítek – upřednostňuje kreativitu a využívá dotekového displeje. Okno pro nastavení/editaci větví  je jednoduché. iThoughts má komplikovanější roli, neboť nabízí nejpokročilejší funkce – ale dokázala se s tím vypořádat se ctí. Velmi se mi líbí táhlo, které zpod horní lišty vysune průhlednou plochu pro psaní poznámek. Vynikající!

Vzhledem k tomu, že každá z těchto aplikací má i svou verzi pro iPhone, nutno dodat, že zde iThoughts už působí docela nehezky a neohrabaně. Nejvíce se daří držet čistotu a snadnost ovládání MindNode.

Hodnocení III

• iMindMap HD – 4 body
• iThoughtsHD – 3 body
• MindJet – 3 body
• MindNode – 5 bodů

Správa, export a sdílení map

Třídění

MindNode má být sice minimalisticky uchopená aplikace pro tvorbu myšlenkových map, nebránilo by jí v tom však, kdyby byla možnost v hlavním zobrazení map vytvářet složky a do nich mapy třídit. Takto máte před sebou sice na pohled hezkou, časem však značně přeplněnou obrazovku. Mapy můžete dohledávat přes textové pole Hledat, nechat je seskupit podle data vzniku/změny nebo podle názvu. Nicméně, pokud chci mít mapy roztříděné podle kategorií – rolí, nemám šanci.

Všechny ostatní aplikace vytváření složek umožňují.

Je škoda, že MindNode nenabízí možnost třídění do složek.

Export a sdílení

MindJet na mě působí schizofrenně. Ze všech aplikací nabízí nejideálnější schopnost sdílení. Nemusíte nutně využívat jejich cloudovou službu Mindjet Connect, stačí Dropbox, v něm vytvoříte ústřední složku Mindjet. A pak všechny mapy ukládáte a synchronizujete s touto složkou, resp. s podsložkami v ní obsaženými. Výhoda? Vytvoříte mapu na iPadu, otevřete aplikaci na iPhonu a máte ji tam. Na mobilu provedete změny a ty se hned projeví na iPadu. A pochopitelně, že to takto funguje i s desktopovou verzí MindJet Manager.

Na straně druhé, pokud chcete mapu někomu poslat, resp. ji do nějakého formátu exportovat, jedinou možností je klepnout na patříčné tlačítko, které otevře okno nové e-mailové zprávy. Tělo e-mailu obsahuje mapu v tzv. outline podobě (strom), připojí ji ve formátu mmap a PDF. Proč nelze nejprve vybrat, do jakého formátu ji budu chtít převést, až následně pak soubor připojit k e-mailu?

Například MindNode, byť na funkce strohé řešení, nabízí export do textového dokumentu, obrázku PNG, PDF, typu FreeMind dokument a také do OPML, což je velmi univerzální způsob, jak pak soubor otevřít prakticky v jakékoliv jiné aplikaci pro mapy nebo stromové outline výpisky (např. OmniOutliner). MindNode umožňuje importovat z Dropboxu a nahrávat na něj, změny se ale neprojevují „v reálném čase“ jako u MindJetu, neboť nejde o synchronizaci složky v pravém slova smyslu.

iMindMap umí pouze PDF a obrázek, navíc má lišácky nastavenou synchronizaci přes cloud. S Dropboxem nepočítejte, pracuje s iMindMap Freedom, novou službou, kterou pro spojení všech svých verzí ThinkBuzan.com vytvořil. Funguje, ale pokud chcete synchronizovat více jak pět map, musíte si aktivovat placený účet (čtrnáct dolarů ročně).

To nejlepší jsem si nechal na závěr – iThoughts směle ukazuje, co všechno by aplikace mohla umět. Mapu můžete exportovat do 18 různých formátů (!), a to včetně úkolů pro program Outlook, převodu do markdown i HTML. Pokud mapa slouží jako úkolovník, lze vyexportovat zprávu do tabulky. A kromě exportu tu máme různé druhy sdílení. Odeslat do aplikace Obrázky, otevřít v jakékoliv jiné aplikaci v iPadu, poslat přes WiFi, pochopitelně také e-mailem. A jestliže si MindJet zasloužil pochvalu za synchronizaci napříč zařízeními, iThougts v tomto směru nezaostává. Lze vybrat mapu či přímo složku, která bude sdílená buď přes službu XMind.net, Dropbox, Box.net, WebDAV a brzy i iCloud (zatím je to MobileMe).

Výčet akcí, které lze s mapami či složkami s mapami v rámci iThoughts dělat.

Hodnocení IV

• iMindMap HD – 1 bod
• iThoughtsHD – 5 bodů
• MindJet – 4 body
• MindNode – 3 body

Prohlížení a prezentace map

Možná, že pro někoho nepotřebná vlastnost, ale já některé mapy druhým potřebuji ukázat, nebo při přednáškách a školeních využít projektoru a mapy promítat. Zatímco ve škole (a při práci s Airem) velmi rád volím MindNode Pro, na iPadu mě MindNode v rámci prezentace zklamal. Důvod? Pokud hodláte zabalovat a rozbalovat větve, počítejte s tím, že nejdříve klepnete na větev, necháte zobrazit horní nabídku tlačítek, klepnete na šipku, abyste se dostali do dalších funkcí a klepnete na (Un)fold. Příliš neohrabané a při školeních to nepůsobí vhodně. K rychlejší cestě dospějete, pokud klepnete na jedno z tlačítek horní lišty – objeví se okno, kde je obsah mapy přepsán do outline zobrazení. Můžete snadno otevírat a zavírat dílčí úrovně, ale na druhou stranu okno zavazí.

U MindNode máte také omezenou možnost přiblížení, což je opět handicap pouze iOS verze. Maximálně můžete mít 100% velikost a jen mapu zmenšovat.

iThoughts a MindJet umí zvětšit obsah až na 200%, ale u MindJet je již částečně písmo neostré. iMindMap dokáže obsah přiblížit zcela libovolně, na druhou stranu po dvojnásobném zvětšení ztrácí na ostrosti a vykreslení.

Jestliže jsem vyčítal MindNode zdlouhavost při rozbalování/zabalování, bylo to právem – vždyť všechny ostatní aplikace to dokáží mnohem lépe. U MindJet a iThoughts stačí vždy na danou větev klepnout, aby se podvětve sbalily. To iMindMap má přímo prezentační mód, kdy diváci vidí mapu na plátně a vy máte na iPadu ovládací obrazovku s pohledem na to, co za větve budou následovat. Budu však vděčný tomu, kdo mi prozradí, jakým způsobem se z toho modu dostat… Já musel aplikaci vypnout, abych pak znovu viděl přehled vytvořených map.

Pochvalu si ale zaslouží iThoughts. Líbí se mi funkce, kdy lze vypnout uspání aplikace, resp. iPadu, takže nemusíte při výkladu oživovat přístroj. A druhá vlasnost, co při prezentacích oceňuji, spočívá v potlačení barev u všech větví, které nejsou aktivní. To v praxi znamená, že klepnete-li na větev, která obsahuje další rozbalené větve, vidíte je. Ale nic ostatního. A když klepnete jen na některou z podvětví, ze které již žádná jiná nevede, na plátně kromě ní je vše velmi bledé. Praktické – neboť pozornost posluchačů můžete směřovat tam, kam potřebujete.

Hodnocení V

• iMindMap HD – 3 body
• iThoughtsHD – 5 bodů
• MindJet – 3 body
• MindNode – 1 bod

Pokročilé funkce

Pravda, funkce, které nyní budu představovat, nemusí aplikace pro tvorbu myšlenkových map obsahovat. Pokud vám jde především o kreativní zachycení vašich myšlenek, bude vám stačit minimalistické řešení MindNode. To má v Mac verzi přeci jen něco navíc (přikládání souborů, takže u větví je malý obrázek multimediálního souboru, který pomocí mezerníku spustím a můžu jej roztáhnout na celou obrazovku) a rád jej používám.

Obrázky, ikony a hypertextové odkazy

Z úvodu si sami vyvodíte, že MindNode za tyto funkce navíc body nezíská. Pro iOS platformu totiž nic takového nepodporuje. S hypertextovým odkazem to také není zrovna dvakrát pohodlné – musíte jej vložit přímo do větve, celý.

iMindMap taky nepředstavuje nejideálnější řešení. Chcete-li vložit odkaz, otevřete speciální okno pro přidání příloh a poznámek, klepnete na Links, pak na New Link a vepíšete hypertextový odkaz. U větve se na mapě objeví malá ikona, ale odkaz neotevřete klepnutím na ni. Musíte klepnout na větev, otevřít okno pro přidávání příloh a poznámek, klepnout na Links a pak na ten vložený hypertextový odkaz. Stránka se otevře ve vestavěném prohlížeči. U MindJet to je prakticky totožné, jen to zabere o jedno klepnutí méně.

Nejvíce bodů proto získá iThoughts. K přidání odkazu se dostane sice obdobnou cestou (otevřít okno Information, pak záložku Link a vepsat), ale když chcete při prohlížení mapy odkaz otevřít, stačí chvíli přidržet prst na dané větvi a spustí se v Safari. Mimoto můžete kromě odkazu na webovou stránku přidat odkaz na jinou mapu v rámci aplikace nebo e-mailový kontakt.

MindJet se vedle iThoughts a iMindMap nemůže moc pochlubit s nabídkou ikon/obrázků. Jsou docela velké a nepěkné, takže vlastně ani nevadí, že jich je málo. iThoughts nabízí jak obrázky, tak ikony, přičemž první z kategorií neoplývá přílišným vkusem. iMindMap vede, neboť má překvapivě dobré ikony, obrázků docela dost a nejlepší. Pochopitelně, že můžete vkládat obrázky i ze svého iPadu, nebo když jdete na internet zkopírujete nějakou fotku/obrázek a vložíte jej k vybrané větvi.

iMindMap umožňuje přidání zvukové poznámky.

Poznámky, spojování a skupiny

Při vypisování postřehů z knih jsem brzy zjistil, že mi ne zcela vyhovuje zachytávat je jen v heslech – tak, jak je to pro mapy typické (a vhodné). Pokud totiž chci mít uloženou i nějakou celou myšlenku, citaci nebo zkrátka víceslovnou parafrázi, svůj komentář, neuškodí podpora přidávání poznámek.

MindNode nepodporuje, zbylé aplikace ano. U psaní v MindJet ji lze napsat okamžitě při vytváření textu k nové větvi (protože při psaní se objevuje okno s pokročilými vlastnostmi). U iMindMap se přidává stejným způsobem jako odkazy. Ale iThoughts má nejlepší řešení, neboť pomocí táhla z pod horní lišty vysunete průhlednou plochu pro psaní poznámek.

Nepochybně se stane, že některé myšlenky v rámci celé rozvětvené mapy spolu mohou souviset, odkazovat na sebe. Proto aplikace obvykle podporují spojování pomocí graficky odlišených čar/šipek. MindNode a ani MindJet v mobilních verzích toto neumožňují, iThoughts i iMindMap ale ano. Druhá zmíněná to umí nejlépe, neboť lze určit i její podobu – včetně toho, zda mají být na koncích šipky, nebo jen na některém z konců.

Funkce, kterou narozdíl od ostatních prakticky nepoužívám, označuje graficky – často jako takový obláček – skupinu větví, aby byly patrnější vztahy a souvislosti. iMindMap to dělá nejpokročileji, neboť můžete měnit styl (barvy, výplň, tak i tvar a velikost), zatímco iThoughts sice funkci má, ale bez možnosti jakékoliv úpravy. MindJet a ani MindNode ji nepodporují.

iThoughts ještě k tomu podporuje komentáře – představte si je jako komiksovou bublinu směřující/vycházející k vybrané větvi.

iThoughts umožňuje nejrychlejší tvorbu/četbu poznámek.

Úkoly

Mapy lze využít i při plánování nebo přímo jako nástroj projektového managementu. Kromě MindNode a MindJet zbylé dvě aplikace takové zacházení dovolují. V nastavení u iMindMap přidáváte datum (star – konec) a aktuální stav (v procentech). iThoughts kromě toho má položku trvání a zdroje (nástroje, lidé z adresáře, ale de facto jakékoliv vaše klíčové slovo). Navíc lze pak takovou mapu exportovat i do Outlooku nebo do tabulky.

Hodnocení VI

• iMindMap HD – 4 body
• iThoughtsHD – 5 bodů
• MindJet – 2 body
• MindNode – 0 bodů

A vítězem se stává…

• iThoughtsHD – 28 bodů
• iMindMap HD – 19 bodů
• MindNode – 18 bodů
• MindJet – 17 bodů

Pár vět o vítězi

Již při čtení bylo o vítězi brzy jasno. Ano, iThoughts dle mého posouzení představuje tu nejlepší aplikaci pro tvorbu, editaci a prezentaci myšlenkových map. Má velkou výhodu – kromě největšího množství funkcí a také nejbohatšího výběru, jak mapu exportovat, je stále hodně intuitivní, byť by mohl mít větší „Apple look“.  Přesto neopomenu zmínit určitá ALE. Jeho verze pro iPhone je na pohled ještě o něco méně pěkná – nelíbí se mi moc ty ovládací prvky po rozích, ale na druhou stranu to rozhodnutí chápu. Kdyby však měly lepší grafiku… Pro desktop existuje sice aplikace MyThoughts, přiznám se, zda nevím, do jaké míry ty dva týmy spolu dělají, MyThoughts jsem jen krátce zkoušel a nelíbil se mi a rozhodně neumí to, co iThoughts. Nemusíte se však bát – tím, že lze exportovat z iOS verze prakticky do jakéhokoliv možného formátu, lze na desktopu používat jiný nástroj. Samozřejmě, že s MindNode si ale moc nerozumí, neboť to poznámky a některé další pokročilé funkce nepodporuje ani na Macu.

A iThoughts má ještě jednu zajímavou vlastnost, o které zde nebyla řeč. Archivaci. Aplikace archivuje průběžně vše, co děláte, přičemž do minulosti se lze dostat (archiv také odeslat) a aktivovat tak starší verzi.

Pár vět o poražených

Upřímně – samotného mě překvapilo, že se na druhé místo nakonec dostala aplikace iMindMap HD. První verze totiž byla příšerná. Osobně však i k nové verzi mám jistý distanc, byť rozhodně chci zdůraznit, že v žádné jiné aplikaci nemůžete vytvořit tak graficky originální mapy. Aplikace je navíc nyní zdarma a pokud vám stačí, že je budete vždy jen posílat mailem a nevyužijete speciální (a placený) cloud, rozhodně ji vyzkoušejte.

MindJet se mi zprvu docela líbila, oceňoval jsem i to, že za ni není třeba platit. Při hlubším zkoumání mi ale přijde zaslouženě jako nejslabší, byť stále patří mezi ty, jimž neuškodí věnovat pozornost.

Předposlední místo patří MindNode, někoho to asi překvapí, neboť jsem za ni utratil na sociálních sítí nejedno hezké slůvko. MindNode mělo při takovém porovnávání ztíženou situaci, neboť jeho autor se zkrátka vydal odlišnou cestou. Má nejčistější vzhled, graficky jednoznačně vede a verzi pro Mac mám opravdu rád. Chválu si zaslouží i za to, že na iPhonu aplikace vypadá a ovládá se stejně tak dobře jako na iPadu. Nepotřebuji, aby vývojář zatížil aplikaci dalšími funkcemi, ale proč nezefektivnit práci, aby to bylo v duchu minimalismu? Rychlejší způsob, jak rozbalovat a zabalovat větve, se nabízí. Stejně tak práce se složkami by programu nijak neublížila. A když by k tomu časem přibyla i vlastnost synchronizovaných adresářů přes Dropbox či iCloud, odpadla by další nevýhoda.

Shrnuto – iThoughts jednoznačně vítězí a nemám s tím problém. Ale pokud opravdu nepotřebujete mnoho funkcí, vyzkoušejte MindJet a iMindMap, ale stejně bych vám doporučil MindNode.

Lukáš Gregor

P.S.: Již brzy o vybraných aplikacích natočím videorecenzi a publikuji ji v rámci svého videocastu iTime blog.

Rozhodně si však nezaslouží zaniknout ve světle této informace zpráva o zahájení prodeje e-booku Timma Ferrisse. Zatímco Čtyřhodinové tělo si už o vaši pozornost začalo říkat před několika týdny, čerstvě v iBooks Store najdete i jeho starší – neméně kontroverzní a slavnou – práci zaměřenou výhradně na efektivitu. Čtyřhodinový pracovní týden vzbudil vášnivé diskuze i na Mítvšehotovo.cz, stačí se podívat na některý z článků (zde, zde, zde, zde a zde).

Podtrženo a sečteno – s přicházejícím létem neuškodí zapracovat na svých záměrech, (zlo)zvycích a v neposlední řadě se také inspirativně pobavit. To vše (a ještě více) nabízí všechny uvedené tituly.

Všechny dostupné e-booky s informacemi a odkazy najdete na stránce http://www.melvil.cz/eshop/ebooky.

Upřímně, kdyby se tato hypotéza, obsažena v úvodu Godinovy knihy Kopni do té bedny, transformovala do skutečnosti, většina z nás by zůstala vyděšeně stát.

Kdybyste v takovém světě žili, co byste dělali?

Jojo, Godin nás má přečtené. Tuší, co by se dělo. Zalekli bychom se a koukali, co kdo dělá okolo. Ti odvážnější by otevřeli své bločky (moleskiny, ať to vypadá vpravdě plánovačně) a začali spřádat plány. Ale kdo z nás by se postavil a kurážně opravdu ZAČAL něco DĚLAT?

Kdo by začal? Kdo překročil bod, za kterým není návratu? Kdo by se vrhl vpřed? Kdo se sám začne rozhodovat? Kdo prostě začne něco dělat?

Seth Godin ne náhodou patří mezi ty nejčtenější blogery na světě. Ne náhodou patří jeho knihy mezi mezinárodní bestsellery. Nebojácně totiž tepe do zkostnatělého systému, který funguje leda tak v zaprášených učebnicích managementu a ekonomie. Myslím, automatizovaným jako pás v továrně, nepatří budoucnost. Ba ne, nepatří jim ani čas, který právě probíhá. Jak podrobně probral v knize Nepostradatelní, být kolečkem v motorku hodin nemusí být naší životní metou. Co když plánujeme velké věci? Máme se spokojit pouze se sny?

Je lidskou přirozeností používat mapu. Pokud máte dost odvahy ji nakreslit, ostatní za vámi půjdou.

Kniha Kopni do té bedny se dostává v českém překladu na pulty knihkupectví a má velkou výhodu oproti mnohým obdobným kouskům (podnikání–vaše kreativita–motivace). Lze ji bez potíží aplikovat i na naše prostředí a funguje i mimo prostor firem a byznysu. Jde o univerzální manifest „spouštění“, vypovídá o momentu, kdy přestaneme být sklíčeni z možných rizik nebo prostě leniví.

Brzy je docela dobré, ale hned je ještě lepší.

Iniciativitu chápe Godin jako nejdůležitější druh kapitálu, který můžeme do svých projektů investovat. I proto jí věnoval sto řízných stran, i proto každou větou touží, aby ji pomohl v nás objevit, nebo – spíše – ji nenechat schovanou a ospalou.

Bojácní se snaží zabránit srážkám, takže se vyhýbají pohybu.

Godin se nechce hrát na vědce a nepojmenovává přesné příčiny strachu. Určitě, mohl by nám ukázat, kde v mozku se tohle centrum nachází, také by mohl přihodit pár hezkých historek o biologické determinaci a o tom, jak jsme pořád ještě lovci, kteří mají zakódováno být ve střehu. Jenže na tyhle servítky nebylo místo a Godin vykládá na stůl rovnou kritiku naší pohodlnosti. Náš „ještěří mozek“ se brzy naučí používat únikový východ, stagnace je potvrzování statusu quo. Není to ale málo?

Mnohé z nás odpor vždycky umluví, sabotuje naše nejlepší příležitosti a ničí nejlepší šance udělat něco skvělého.

Nepočítejte s tím, že by Godin udělal něco za vás, dokonce nenabízí ani pět/deset/patnáct/sedmdesát zaručených pravidel, které vás dovedou k úspěšnému startu. Ale v duchu názvu své knihy stránku co stránku do vás šťouchá. Střídá konkrétní příklady z praxe s motivačními myšlenkami i nějakým tím škodolibým bububu. Nechce, abychom po odložení textu honem honem na sociálních sítích označili knížku za přečtenou, sedli do křesla a vzali do rukou další wow-rozvíjející-motivující literaturu. Proto píše stručně, rád by, abychom začali co nejdříve, vlastně hned. (Ideálně ještě během čtení!)

Samozřejmě, že nic nemůže být všeobecně platné. Řadě lidí buďto vyhovuje být schován v řadě, nebo jsou rizika/důvody tak závažné, že se upřednostní jistota. Nemůžeme jim to mít za zlé. A bylo by nefér Godina usvědčovat, že se na takové dívá skrze prsty, jen zkrátka pro ně nepíše. Jde mu o tu cílovou skupinu, která by mohla/chtěla, ale bojí se, nebo otálí.

Chybovat se vyplatí víc, než když nebudete dělat nic.

Godin rozhodně není týpek, který by vás chlácholil, na druhou stranu vás asi uklidní jeho důraz na to, že i chyby mají svůj význam. A neúspěchy nemusejí být stopkou ve vašem snažení.
Když jsem četl elektronickou verzi knihy (velmi brzy bude již oficiálně dostupná), nestačil jsem si text podtrhávat. Kopni do té bedny má totiž drive. Godin dávkuje nové myšlenky s myslí profesionálního autora hollywoodských blockbusterů. Jde o horskou dráhu, mixáž klidu (opakování důležitých idejí) a intezivních vzruchů (Godinovo šťouchání). Když kniha skončí, dost možná budete mít chuť všechny možné notýsky a poznámky s plány hodit do kamen, protože to, co chcete dělat, máte v srdci a nyní je ten nejvyšší čas to konečně začít i žít.

Seth Godin | Kopni do té bedny

Jan Melvil Publishing, 2012, paperback, 104 stran, běžná cena tištěné knihy 199 Kč, zde za 179 Kč 

P.S.: K jednotlivým myšlenkám z knihy (mnohé zde ani nezazněly) se budeme na webu průběžně vracet a věnovat se jim. Určitě nás zajímá, zda i vy se potýkáte s tím, že věci hezky zorganizované a naplánované neproměňujete ve skutek. Kdo z vás má své finty na zlomení prokletí a zda by se o ně chtěl podělit.

Lukáš Gregor

Odstavec z úvodní kapitoly nové knihy od amerického spisovatele a bloggera Leo Babauty, kterou do češtiny přeložil a vydal Pavel Říha, jsem si jako úvod mé, řekněme recenze, vybral záměrně. A hned ze dvou důvodů.

• Důvod první: líbí se mi – myslím, že je velmi dobře napsaný (přeložený). Četl jsem ho pořád a pořád, a líbí se mi stále víc.
• Ten druhý důvod, z hlediska knihy podstatnější, je, že na těchto několika řádcích Babauta vlastně vysvětlil, co je předmětem jeho nového díla. Představy promítnuté do reálného života.

Kdo z nás by nechtěl žít život bez starostí. Kdo z nás by se nechtěl ráno probudit s pocitem, že nás čeká úžasný den, bez výčitek a obav, naplněný štěstím a radostí. Den bez minulosti.

Jak naši představu naplnit? Jak se zbavit výčitek z minulosti i strachu z budoucnosti? Jak se stát vodou plynoucí chaosem? Jak žít přítomností?

Na to nám Leo Babauta odpoví se stručností jemu vlastní, a to ve 32 mikro-kapitolách. Musím upřímně přiznat, že po prvním přečtení knihy jsem byl trochu zmatený. Tápal jsem. I když Život bez starostí nebyla první Babautova kniha, kterou mi život nastavil do cesty, poprvé mě při čtení jeho textů napadala spousta otázek, na které jsem těžko hledal odpovědi.

Pochopil jsem, že text je pro mě v některých místech možná až extrémní. Nutí mě zamyslet se nad samou podstatou bytí, nad samou podstatou sebe sama. Nutí mě pohlédnout za hranice komfortní zóny mého života. Tam, kam je tak těžké pro mnohé z nás zaměřit svůj zrak.

Starost o bezstarostnost

Do života mi přibyla další starost, pomyslel jsem si. Starost o to, jak žít život bez starostí. Ta představa je přeci tak příjemná. Proč tak nežiji? Jak může někdo takto žít?

Leo Babauta život bez starostí žije. Alespoň to popisuje ve své knize. Nabízí možnosti, myšlenky i postupy. Vysvětluje, kde se naše starosti rodí, jak vznikají a proč. A proč je naprostá většina z nich jen zbytečným plýtváním energie, která ostatním nepomáhá a nás omezuje.

Po přečtení citovaného odstavce z úvodu Babautovy knihy by se mohlo zdát, že autor napsal další zaručený návod pro upracované manažery dnešní doby, novou berličku pro vyhořelé pracanty kapitalismu. Ale Babauta není spisovatel pro manažery. Je spisovatel pro všechny, kteří cítí, že dnešní „komfort“ našich „komfortních zón“ už přestává být komfortní. Nabízí alternativu. Nenutí nás takto žít. Ptá se, proč žijeme tak, jak žijeme.

Snílek nebo ukazatel správné cesty?

Každý, kdo již některou s Babautových knih četl, ví, že Babauta je duší minimalista. Možná extrémní minimalista. Kniha Život bez starostí je proto logicky rovněž o minimalismu, zejména duševním. Někteří Leo Babautu, což i sám ve své knize přiznává, považují za pokrytce, blázna, snílka. Ruku na srdce, komu by se chtělo věřit, že to, co ve svých dílech světu nabízí, opravdu žije. Není mým přáním ani úkolem to zjistit. Není mým přáním ani úkolem žít jako Babauta. Nemusím, a i tak činím, souhlasit se vším, co napíše, prosazuje, nebo žije. A troufám si tvrdit, že takto to i Babauta chce. Klade otázky. Nabízí odpovědi.

Jak sám v jedné z kapitol Babauta říká: „Ignorovat to, co vás dělá nešťastné či frustrované, není smrtelný hřích.“

Síla žít bez pocitu kontroly

Kniha je o schopnosti naplánovat si neplánovat. O dovednosti žít život bez cílů, bez přehnaných očekávání, bez falešného pocitu kontroly sebe sama i ostatních. Analyzuje rozsah našich potřeb a dělí je na ty, které opravdu potřebujeme, a ty, které jsme si sami vymysleli.

Podobně jako při čtení předešlých Babautových knih, měl jsem i u prvního čtení Života bez starostí pocit, jako by si některé části protiřečily. Jako by vznikaly odpovědi jenom proto, aby mohly vzniknout otázky. Možná je to dáno stručností a dynamikou textu.

Babauta nestaví své myšlenky do pozice zaručených dogmat, která, pokud budeme dodržovat, dovedou nás k tíženému životu bez starostí. Sám přiznává, že se svými myšlenkami experimentuje. Někdy je nedodrží, změní.

Myslím, že i když není člověk takový minimalista, může v knize najít některé zajímavé myšlenky, které lze začít okamžitě prakticky uplatňovat. I já jsem si pár takových poznamenal a hodlám je co nejdříve uvést v (svůj) život.

Alespoň se zastavit

Kniha představuje jednoduchý a stručný návod na to, jak se nad svým životem, u něhož cítíme, že s ním není něco v pořádku, zamyslet. Návod na to, jak nechat probudit některé části naší přirozenosti, za ty roky trochu potlačené našimi nesplněnými cíli, nenaplněnými očekáváními a vymyšlenými potřebami.

Je to pár dobře míněných rad pro ty z nás, kteří věří, že pokud budou plánovat, Boha tím nerozesmějí.

Nedokáži si představit, jak by vypadal můj život, pokud bych dokázal žít jako Babauta. Nedokáži si přestavit ani svět, ve kterém by všichni žili Babautův příběh. Nedokážu to. A je mi to, stejně jako Leo Babautovi, který se tím ve své knize též netají, jedno. Můj život by neměl být Babautův. Měl by být můj.

Není to ale důvod, abych si knihami, jako například Život bez starostí, Soustředění nebo Zen a hotovo, nerozšiřoval své obzory, neotvíral další dveře. Není to pro mne důvod, abych se někdy na svůj život nepodíval jeho očima. Není to pro mne důvod, abych se nezastavil, nedýchal a nepřemýšlel.

(Více informací o knize najdete na zenhabits.cz)

Josef Jasanský