1.) Ahoj, vítám tě u 10 otázek pro … Jsem rád, tak milý host, řekl bych Twitter celebrita, v mém seriálu ještě nebyla. Ale stejně tě, jako ostatní, nejprve poprosím, aby ses čtenářům představil.

Děkuji za oslovení a přehnané lichotky. Žiji v několika rolích. Jako pedagog a vedoucí katedry působím na Fakultě multimediálních komunikací na zlínské univerzitě, jako lektor objíždím české, moravské i slezské kouty a šířím metodu GTD a otevírám diskuzi nad cestou k efektivitě. Rád píšu články (a v únoru by měla vyjít má pátá kniha), vedu web Mítvšehotovo.cz, ale pochopitelně mám také svůj osobní život a snažím se tzv. „ostřit pilu“. Jde o koktejl rolí, kdy každá z nich je pro mě důležitá, inspirativní a vzájemně se obohacují. Nebudu ale zastírat, že někdy mezi nimi nastolit rovnováhu, zvláště neupozadit tu „pilu“ a osobní rovinu, bývá složitější. Na Twitter biu mám i své další zájmy – svět Applu, vedle toho miluju literaturu, umění, přírodu, zajímám se o nová média a technologie, občas (možná bohužel) i o politické souvislosti současnosti.

2.) Tolik zájmů, tolik aktivit, tolik zajímavé činnosti, ani nevím s čím začít. Jak vznikl web Mítvšehotovo.cz?

Zrodil se souběžně s prvním českým vydáním stejnojmenného bestselleru Davida Allena o metodě GTD. Web byl zamýšlen svým způsobem jako podpora knihy, přání redakce však počítalo se širším rozpětím užitečnosti. Přesto první rok se nesl hlavně ve znamení různých pohledů na dílčí části metody GTD. Pomalu se rozšiřovala čtenářská základna, k růstu (dodnes stoupajícímu) napomohly nejen sociální sítě, propagace, více knih nakladatelství Jan Melvil Publishing, ale také citelné přepracování koncepce. Rozhodl jsem se po svém nástupu rozšířit záběr na problematiku efektivity, osobního rozvoje, také zdraví i komunikace a myšlení.
Poslední měsíce procházíme experimentem pouhých dvou textů na týden, ale má vize počítá právě s menší kvantitou, ale posílením kvality textů. S tím jde i ruku v ruce větší počet přispěvatelů, čili větší počet různých názorů, pohledů, zkušeností. Mám moc rád, a čtenáři to také kvitují, když napíše příspěvek i někdo naprosto mimo redakci, čtenář, podělí se o své vlastní zkušenosti a tipy. Je to pro nás všechny obohacující.

2a.) Toho jsem si právě všiml na začátku, kdy jsem na web Mítvšehotovo.cz narazil. Vysvětlování a výuka GTD metody podle knihy Davida Allena. Užitečné rady a praktické zkušenosti. Knihu jsem i vyhrál v jedné ze soutěží. Několikrát jsem se pokoušel přejít na metodu GTD, ale nepovedlo se. Je nějaká obecná rada, Jak na to?

Nabídl bych (zjednodušeně popsáno) tyto kroky:

1. Přečíst si knihu Mít vše hotovo nebo zajít na nějaké školení pro začátečníky – třeba to mé :)
   
2. Zvolit si do rozjezdu nějaký přívětivý a klidně i jednoduchý nástroj, ať už elektronický nebo papírový blok – a následně do něj vysypat všechny projekty, na kterých aktuálně děláš. Vypsat si je, jeden po druhém. V papírovém řešení klidně nejprve pod sebou, nebo rovnou co formulář/list to jeden projekt. Při tomto čištění by mohly pomoci myšlenkové mapy, nebo také začít svými rolemi – zamyslet se nad nimi a nad tím, jaké projekty/seznamy úkolů u té které role aktuálně máš.
3. Začít s GTD – čili začít používat inbox/schránku, zapisovat si hned vše, pomyslné míčky, které na tebe někdo, i ty sám, háže, vkládat je do schránky. Pro úplného začátečníka je dobré začít s odkládáním všeho, nejen úkolů, ale i nápadů, poznámek z komunikací… patří sem pochopitelně i e-maily, informace…
4. A pak už hezky postupovat dle metody: najít si každý den čas na alespoň jedno protřídění a vyprázdnění (!) schránky. A to podle diagramu v GTD a kam? Do předem vypsaných projektů – čili do aplikace k jednotlivým projektům, nebo do jednotlivých papírových formulářů/listů.

A ještě taková rada: začít s GTD znamená překročit určitou čáru, možná přímo vystoupit z komfortní zóny, každopádně jde o sadu určitých (a možná i nových) návyků – proto za vás metoda nic sama nevyřeší, neobviňujte ji. Důležitá je chuť, zapálení, vůle každého z nás.
Na Mítvšehotovo.cz se chceme (a už jsem s tím začali) zase více oslovovat nové, začátečníky, hledající. Zjistil jsem, že za tu dobu existence webu nám pak poněkud začalo unikat, že se čtenářská základna rozšiřuje o nové lidi a o ty, kteří třeba o GTD neví, nebo jen málo. Poněkud jsme žili s přesvědčením, že s naším stárnutím už vlastně „stárnou“ i uživatelé GTD, a je tedy důležité psát spíše o pokročilých záležitostech spojených s metodou.

2b.) Vypadá to jednoduše, ale jak píšeš, je potřeba překročit tu pomyslnou čáru, která nás nutí dělat všechno podle vzoru, že musím udělat co nejvíc, co nejrychleji, abych na to nezapomněl. A to je asi ta největší chyba. Jak dlouho tobě trvalo, než sis na metodu GTD zvykl a tvá práce se stala efektivní?

Přesně jak říkáš, nejenže naše současná pozice může být notně neefektivní, stresující, můžeme k tomu dospět i díky metodám jako je GTD. Nejde však o chybu metody jako takové, ale o její nepochopení, nebo špatnou implementaci. Vím, o čem mluvím, protože sám jsem si tím (ehm, několikrát…) prošel. Díky GTD jsem se stal produktivnější, ale být výkonný, zvládat více za menší čas, být méně ve stresu, ještě neznamená, že jsem byl i efektivní. Poznal jsem to tak, že jsem i s GTD seděl nad prací od rána do večera. GTD pomáhá vyčistit hlavu, pomáhá mít systém, o který se lze opřít, pomáhá spojovat věci, které k sobě patří – jde o tzv. focus, zaměření jen na to, co zrovna v tu danou chvíli potřebuji, nic jiného mi nepřekáží, nic mě nezatěžuje.
Jenže k tomuhle stavu nedojdeme jen tak ze dne na den. Je však dobré jednou začít, klidně si párkrát „natlouct“, vyhmátnout ty hranice. Mně pomohlo, že jsem pak k této metodě začal přidávat postřehy Stephena Coveyho (ostatně o tom je i třeba ZTD), že jsem začal pak více zkoumat fungování mozku. Cesta k efektivitě je dlouhá a nemůžu říct, že by byla končící, tedy, že bych už efektivní byl. Rozhodně nezažívám nějaké stresy z práce, vím, kde co mám, hlavu používám především na myšlení, ne jako skladiště, dokonce jsem se už odnaučil dlouho pracovat. Přesto bych to nepojmenoval jako dosažení cíle, protože já efektivitu spojuji také s klidem a harmonií, a tam ještě mám co dohánět… vybalancování všech svých rolí, zjednodušování, důraz na to důležité…

2c.) To stále natloukání, je zřejmě i můj problém. Zkouším, zkouším, nejde to, tak přestanu. A zase znovu. :) Zatím jsem tedy ve stavu – stále na začátku. Ale ono to není jen o tom, utřídit si priority v práci, ono to chce mít hlavně na začátku čistou hlavu, směr a cíl. Tedy aspoň tak si to představuji já. Jak probíhá takové školení pro začátečníky? Alespoň hrubý obrys.

Školení pro začátečníky dělám buďto vnitrofiremní, nebo otevřená. V prvním případě bývá „stopáž“ poměrně flexibilní, záleží na požadavcích firmy. U otevřených školení pracuji s modelem 10:00-17:00, přičemž je tam pochopitelně polední pauza a pár drobných přestávek k nadechnutí.
Cíl školení GTD pro začátečníky spočívá v tom, abych účastníkům tuto metodu nejen představil (dost z nich o ní téměř vůbec neslyšela), ale zasvětil je i do jednotlivých fází. Metodu trochu ohýbám, doplňuji o další tipy a techniky, které mohou s GTD koeexistovat. Vyústěním má být to, aby účastník nejen fungování metody pochopil, ale aby chápal i její smysl, význam, možnosti a také její omezení. A aby mohl hned v následující den GTD používat. Nicméně stává se, že účastník si myslí, že GTD za něj i problémy vyřeší – je to jen pomocník, metoda, ne ten, kdo má něco vyřešit. Pokud účastník nemá dostatek vůle a sebedisciplíny, žádná metoda mu nepomůže.

3.) O GTD bychom si jistě mohli povídat ještě dlouho, ale navrhuji toto téma opustit. Jsi vedoucí katedry multimediálních komunikací. Dřív se nová média nevyučovala a máme v naší zemi spoustu kvalitních lidí v tomto oboru. Jak vlastně vznikl termín Nová média?

Abych to upřesnil: jsem vedoucím Kabinetu teoretických studií na Fakultě multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Multimedia a nová média, na které se ptáš, jsou dva odlišné pojmy. Zůstanu-li u otázky, nová média se v podstatě rodí s avantgardním uměním, v našem prostředí je jedním z klíčových lidí (v oblasti filmu, o který se zajímám) například Alexander Hackenschmied, osobnost, která ovlivňovala avantgardní a potažmo experimentální umění následně ve Spojených státech. Nová média, kdy se bavíme i o interaktivních instalacích, inovativním využití obrazu, zvuku, rozpohybování fotografií, nacházela podporu právě i ve Zlíně – Baťa totiž nebyl významný jen pro podnikání, ale obrovským způsobem i pro naši kulturu. Nová média pak dostávají nový, citelný rozměr s příchodem počítačů, respektive s jejich rozšířením. Můžeme k nim připočíst i videoart. Já osobně k tomuto odvětví umění nechovám nějaké velké sympatie, abych byl přesný, respektuji jej a jsem rád, že něco takového je a vzniká, sám jsem ale vlastně konzervativnější, experiment a tzv. nenarativní kinematografie mě neoslovuje a vlastně ani moc nebaví. Mám prostě rád příběhy :) S využitím nových médií se můžeš setkat třeba na olomoucké Přehlídce animovaného filmu, letos v prosinci tam byl představen i netart, spojování animace s internetem.
(Nová média mají však ještě další rozměr – v kontextu mediálního světa znamenají především využití internetu, sociálních sítí při komunikaci, šíření informací atp.)
Naše fakulta pod název multimediální schovává i výše popsané, například vznikají zajímavé projekce na budovách, i u studentů animace cítím čím dál větší sklon experimentovat, obecně však název zahrnuje různé druhy umělecké činnosti a výroby – od návrhů a výroby bot, oděvu, přes průmyslový a prostorový design, fotografii, grafiku, až po audiovizi a animovanou tvorbu. Součástí fakulty je ale také ústav marketingových komunikací, který s těmi uměleckými obory spolupracuje.

3a.) Děkuji za vysvětlení. Jak se člověk stane vedoucím Kabinetu teoretických studií a k vyučování multimediální komunikace vůbec?

To kdybych věděl :)

No… pokud bych měl lovit v paměti, začal bych určitě tou výukou. Působil jsem jako interní doktorand na katedře filmové vědy v Olomouci, přičemž jeden z našich pedagogů občasně vyjížděl povídat o historii animace právě do Zlína. Na jeden z termínů nemohl, tak mě tam vyslal, povídal jsem tenkrát o svém oblíbeném studiu Pixar, o kterém připravuji disertaci. Následně mě coby náhradu za sebe vyslal ještě jednou, možná dvakrát, každopádně jsem tam začal zapouštět drobné kořínky. Vedoucí ateliéru animované tvorby a paní děkanka fakulty mě požádali, abych nejezdil jen tak nárazově, ale pravidelně, měl své předměty a působil tam jako externista. Snad po půlroce, nebo po roce, vidíš, mám už mezery, mě přijali jako interního pedagoga. Přeci jen – učil jsem tam dost předmětů, všechny tzv. „áčkové“, seděl v komisích při státních závěrečných zkouškách, taky při přijímačkách.
Ani jsem se coby internista dlouho neohřál a řešila se situace změny vedoucího katedry, která zajišťuje veškerou výuku teoretických předmětů na fakultě (mimo ústav marketingu). Přijde mi, že na moji hlavu padá důvěra – mně někdy až z nepochopitelných příčin – dost často, a tak jsem se do čela této katedry postavil. Díky vedoucí pozici můžu nahlížet do fungování veřejného školství, přiznávám, je tam mnoho věcí, které by si zasloužily inovovat, změnit, zrušit, ale zdá se, že politikům spíše vyhovuje stav, kdy školy a vzdělanost obecně bude jen takovým „slepým střevem“ státu – protože vzdělanější občané jsou pro ty nahoře také více nebezpeční, méně důvěřiví, mají více informací, lépe s nimi mohou pracovat a určitě se nenechají opít předvolebním gulášem.
A proto si mnohé deziluze z fungování školství léčím samotným učitelováním – komunikace se studenty mě baví, je skvělé se potkávat s nimi na chodbách, ve třídách, navíc mě pořád pohání fakt, že jsem „bažant“, mám toho tolik co doplňovat, vylepšovat! A to mě těší.

3b.) Znamená to, že jsi vystudovaný divadelník, nebo filmař?

Studoval jsem bakalářské, následně magisterské studium na katedře dějin a teorií dramatických umění. Katedra je součástí Filozofické fakulty na olomoucké univerzitě, učil jsem se o historii divadla, filmu, ale taky literatury. Součástí je pochopitelně i teorie všech oborů – což samo o sobě může znít jako nuda, ale nenech se zmýlit. Často jde spíše o živý organismus, inspirující debaty, analýzy děl napříč divadlem, filmem a literaturou. Takže jsem teoretik, ne praktik. Ale zakotvil jsem na fakultě ve Zlíně, která vychovává praktiky, za což jsem moc rád, baví mě to. Povídat si o filmu jen s teoretiky by pro mě nebylo to pravé, sám se necítím být dostatečně kvalifikovaný vědec. Zato učit o historii i o filmové řeči lidi, kteří toto vše mohou uplatnit i při tvorbě svých vlastních filmů, to je výzva, to mě baví. Proto má práce obnáší i vedení absolventských projektů, už nejen teoretických prací (diplomek), ale také filmů. Sice nemůžu moc pomoct s technickou stránkou věci, ale alespoň zafungovat jako dramaturgický dohled, člověk, který má přeci jen nakoukány stovky filmů.

3c.) Netluče se trochu „Kabinet teoretických studií“ a „… fakulta, která vychovává praktiky“?

Teď to bude vypadat, že lobbuju za ten „svůj svět“, ale rozhodně netluče. Pokud chce někdo zůstat amatérem, což nyní neberu jako zlý stav, nechť se bez znalostí a broušení řemesla obejde. Pokud chce jít dál, ruku v ruce se zdokonalováním řemeslné stránky tvorby jdou i vědomosti – přehled například o tom, proč a jak která barva působí, jak umět využít ten který aspekt filmového jazyka (třeba střih), znát dějiny a mít přehled v současné tvorbě. Nejde o nějaké slepé memorování, jde o vhled do světů, které tady byly a které tady jsou.
Víš, studenti na Filmové škole ve Zlíně, kde jsem také učil, než ji uzavřeli, mnohdy vzhlíželi třeba k Tarantinovi, povídali mi o něm, jak je originální, ukazovali konkrétní pasáže, které dokonale vymyslel. Ale Tarantino je mistr právě v té „teorii“, nakoukal stovky – možná tisíce – filmů, dokáže se jimi inspirovat, de facto je vykrádat a spojovat již vytvořené úseky do nových souvislostí. Moderní film vyrostl i díky tomu, že se ti pánové a dámy setkávali v kině, nad filmy debatovali, psali o nich, nebo si o nich četli. Takový Scorsese není jenom praktik, umí hodiny a hodiny obdivně povídat nad dějinami kinematografie. A umí si z ní brát to, co mu vyhovuje. Když pronikneš do „teorie“ filmu, zjistíš, jak může mít sledování filmů další rozměr – rozeznáváš vzájemné odkazy, citace, vycítíš záchvěvy nových postupů a technologií.
Jen upozorňuji, že samozřejmě i ta teorie má svoji odvrácenou, pro mě vlastně tu nudnou, tvář – znám analýzy, u kterých má člověk dojem, že spíše čte směsici fyzikálních zákonů a chemických vzorců, než zamyšlení nad takovým živoucím organismem, jakým film je. A toto vše platí pochopitelně i o dalších uměleckých oborech – fotce, oděvu, designu, hudbě…

3d.) Už tomu rozumím! Není nad jasný výklad. Jestli takto přednášíš svým studentům, už chápu, že jsi se stal vedoucím Kabinetu ….  Někdy mám pocit, že někteří jedinci studují, aby nemuseli pracovat, rodiče se o ně postarali a užívají si studentský život. Ale to jistě není problém tvých studentů, ti vědí, co a proč studují, že? Jsi oblíbený profesor? Nebo si někteří studenti myslí, že po nich chceš víc, než si oni od studia představovali?

Upřímně, nedokáži říct, kolik studentů opravdu ví, co a proč studuje, troufám si však tvrdit, že i na naší fakultě, jako kdekoliv jinde, se najde ne zrovna malé procento těch, kteří se stále ještě hledají (v tom lepším případě), nebo se ještě nezačali hledat, nebo dokonce zjistili, že to není pro ně to správné. Na užívání si studentského života nevidím nic zlého, pakliže se s tím pojí i radost a chuť být součástí samotné školy. Netvrdím ale, že na jejich místě bych za svoji školu „kopal“, že bych byl naprosto spokojený. Různé nešvary z naší strany, ze strany pedagogů a vůbec školství, vidím, a protože nejsem zase tak daleko od doby, kdy jsem sám na vysoké studoval, jsem na ty nešvary asi citlivější.

Toto je téma na velkou diskuzi, stojí tu zdánlivě proti sobě dva světy – student vs. pedagog, ale doplnil bych jej ještě o ten svět, který studenti tolik nevnímají (a učitelé raději nechtějí moc vnímat), nazval bych jej „administrace“. České školství nemá zrovna dvakrát nejlepší vizitku ve světě, potřebovalo by citelně reformovat, projít minimálně aspoň evolucí, když ne revolucí, přesto bych to nesváděl jen na pedagogy. Na vysoké škole je to ještě poměrně dobré, na základních a středních školách bych působit nechtěl. Ta míra byrokracie, ale současně také nevděku ze strany žáků – a zejména společnosti, přijde mi neférová. Vím, že nejvíce nás naučí život sám a že k profesionalitě nás nutně nemusí přimět studium, na stranu druhou ve vzdělávání vidím jednu z těch nejvlivnějších komodit společnosti (spolu s kulturou), něco, co není prchavé, co ovlivňuje směr a budoucnost země. A tím se dostávám k pojmu efektivita, protože ta je právě o dlouhodobosti, o kvalitě, nikoliv o tom (jak se mylně lidé domnívají), udělat více práce za málo času, vydělat více peněz za méně práce. To jsou jen určité povahové rysy efektivity, ale základ spočívá v budování hodnot, kvalit a jejich životaschopnosti.

Studium bývá mnohdy vnímáno skrze počet nasbíraných kreditů, skrze to, jakou známku jsem dostal u státnic, ale tohle jsou jen (zatím stále nutné) systémové formality, to není studium v pravém slova smyslu. Já si pod ním představuji duševní a mentální otevřenost – otevřenost inspiracím, otevřenost diskutovat a také chuť něco poznávat, vědět, znát, umět to „prodat“, uplatnit ve své praxi. Znám řadu pedagogů i studentů, kteří tuhle vizi studia žijí, znám ale řadu takových, který zůstali někde mimo. Dokud nebude stát chtít mít vzdělaný národ (a poslední dekádu opravdu dělá vše pro pravý opak), dokud nebudou kladeny na pedagogy vyšší nároky (úroveň vzdělání, schopnost učit), ale současně s nimi i navýšeno ohodnocení, do té doby nebudou školy pracovat výhradně jen se studenty, kteří opravdu chtějí a dokáží studovat a do té doby se i společnost bude dívat na pedagogy jako na státní zaměstnance, kteří mají plno prázdnin. Mimochodem, tohle mě taky docela mrzí, lidé si neuvědomují, že ty prázdniny nejsou prázdniny, je to normální dovolená, na kterou má ze zákona právo každý, jen my si ji musíme vybrat v ty letní měsíce. A že vlastně to není ani pořádná dovolená, protože někdy se na tu celoroční výuku musíme připravit. Navíc – v kontextu vysokého školství – má práce nespočívá jen v tom, že učím, ale taky že se vzdělávám, že „musím“ psát, odborně působit i jinde…
Promiň, rozpovídal jsem se.
Abych tedy odpověděl :) Těžko se mi posuzuje, jak moc jsem nebo nejsem oblíbený, ale dělám si co dva roky takový rozsáhlejší průzkum přes anonymní dotazníky a vychází mi to zatím docela dobře :) Je mi těžko na tuhle otázku odpovídat, navíc oblíbenost může být velmi ošemetný pojem. Jsem oblíbený proto, že je v hodinách sranda, nebo že nekladu velké nároky? Nebo jsem oblíbený proto, že umím být také přísný a hodně naučím? Záleží, co ti studenti chtějí, podle toho pedagoga posuzují. Trošku se vymluvím z otázky tím, že já sám sebe vnímám jako pedagoga začátečníka, hledače, zkouším, teprve rozpoznávám, co a jak dělat, teprve si rozšiřuji své vědomosti a také se teprve učím klást větší nároky.

4.) Rozpovídal ses hezky, ale myslím, že to nevadí. Ale stejně, je mi líto, že se tento rozhovor, zřejmě, nedostane k povolaným uším, které by tvým slovům naslouchaly. Mezi čtenáři je mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří s tvými slovy budou souhlasit. Teď opustíme akademický svět a vrhneme se na literaturu. Možná to bude zasahovat do předešlých otázek, ale řekni mi, jako neznalci, o čem jsou tvé knihy?

Mám na kontě zatím čtyři, tematicky rozdělené na oblast IT (Apple) a animovaný film. V té první oblasti jde o příručky, obě vydal Computer Press a obě jsem psal z pohledu laika, obyčejného uživatele, nejsem žádný ajťák. První kniha se věnovala práci s iPadem, druhá představuje svět operačního systému Apple úplným začátečníkům. Psaní mě bavilo, ale i když byly nabídky, do podobných projektů jsem se pak už odmítl pustit.
Zbylé dvě knihy, obě lze zdarma stáhnout z mého webu, pojednávají o animovaném filmu. První z nich, Základy analýzy animovaného filmu, vznikla z potřeby postihnout nahlížení na filmový jazyk v kontextu animované tvorby. U nás v lednu letošního roku vyšla zásadní publikace Umění filmu, z ní (z anglicky psané verze) jsem v mnohém vycházel, ale zjednodušeně řečeno jsem metodologii a pojmy překlopil a aplikoval na animaci, udělal více jak čtyři stovky screenshotů s popisky, demonstroval například práci s kompozicí, s barvou apod. Druhá kniha vychází z mého dlouhodobého zaměření na americký animovaný film, zvláště na tvorbu Walta Disneyho. Jde o první díl, který se věnuje klasické a současné 2D produkci, nyní mám „ve výrobě“ díl druhý, který se naopak zabývá počítačovou 3D animací, s důrazem na studio Pixar. A abych to ještě trošku upřesnil, v centru pozornosti nestojí technologie a ani animace jako taková, ale tzv. typologie postavy, zabývám se tedy například tím, jaké potřeby postavy mají, co pohání jejich jednání, jestli Disney či Pixar vypráví spíše o dětech, dospívajících, dospělých…

4a.) Nejsi spisovatel, aby sis jednoho dne sedl a napsal knihu. Jak tě napadlo, nebo proč jsi naspal tyto knihy? Bylo to z důvodu, že podobná publikace chyběla na našem trhu, nebo sis prostě řekl: „Mám zajímavé téma, zkusím vysvětlit čtenáři, jak to funguje“?

U publikací pro Computer Press to bylo tak, že mě oslovili a já na nabídku kývl. Vznik knih o animovaném filmu souvisí s mým profesním zaměřením a působením na akademické půdě. Jak jsem již říkal, samotná výuka je jen část mého úvazku, povinností pedagoga. Tou druhou půlkou je vědecká, tvůrčí činnost. Základy analýzy animovaného filmu vznikly jako podpůrný a učební materiál do nově vzniklého předmětu o analýzy animovaného filmu, ale listovat si knihou může i naprostý laik – nedávno o učebnici byla v odborném periodiku Homo Felix (Slovensko) publikována recenze a ta pravě na tuto její přednost upozornilo, což mě moc potěšilo. No a kniha o postavách souvisí i s tím, že se uceleně o typologii postav ve tvorbě společnosti Disney a Pixar nic nenapsalo. A navíc jde také o určitý odrazový můstek k ještě komplexnějšímu textu, knize, která vyjde v roce 2013 a bude se zabývat poetikou studia Pixar.

4b.) Když nakladatelství někoho osloví, znamená to, že už má za sebou nějakou publikační činnost. Jak to bylo u tebe?

Bylo to na základě doporučení a na základě mé dlouhodobější (tehdejší) spolupráci s webem MůjMac.cz, kam jsem psal poměrně často uživatelské recenze na aplikace, ale také o některých aspektech užívání a práci systému od Applu.

4c.) Lze typologii animované postavy srovnat s typologií fyzického člověka, filmové, divadelní postavy?

Ano, do značné míry. Člověk (a také ta postava ve filmu či dramatu) má nějaký konkrétní věk a nachází se v nějaké konkrétní fázi, vývojovém stádiu, přičemž pro každé takové stadium jsou typické specifické vlastnosti, projevy chování, potřeby. Postavy i normální člověk z masa a kostí patří také k určité sociální třídě, má různé typy motivací, vyžaduje a nechá se pohánět různými potřebami. Vycházím z psychologie osobnosti, ze základních definic, členění – a to vše aplikuji na animované hrdiny.
Rozdíl spočívá ale třeba ve stylizaci – ta je nejvíce vlastní právě animované tvorbě. Stylizace výtvarná (vzhled postavy), ale také pohybová. V menší míře toto lze uplatnit i v hraném filmu a divadle, ale animovaná tvorba je v tomto ohledu nejsvobodnější, nejméně spoutaná s realitou. A i proto může leckteré typologické znaky postav demonstrovat divákům odlišně. Tam, kde by hraný film musel použít třeba slovo, animace klidné pracuje s deformací těla, nadsázkou, až abstrakcí.

5.) Sahám do klobouku a lovím další téma. Příroda. Ochránce, konzument, místo na relax, místo, kde se dá schovat před průmyslovou revolucí?

Příroda mě fascinuje, jsme její součástí, i když mi přijde, že řada z nás dělá (byť i nevědomě) vše pro to, aby se od přírody vydělila. Velmi těžce se nám s ním komunikuje, málo nasloucháme, i svému tělu. Příroda nemusí být jen ostrov pro nacházení klidu a rovnováhy, může být nebezpečná – kupříkladu já miluju lesy, ale do džungle by mě jen tak někdo nedostal.
Věřím, že za rok touto dobou už nebudu bydlet v Bohumíně, ale na kraji malé vesničky nedaleko Zlína, kousek u lesa.

5a.) Je pro tebe příroda i zdrojem inspirace?

Ano a nemalým. Pokud mám se studenty sedět nad jejich náměty, scénáři i výtvarnými návrhy, bez inspirace v přírodě/přírodou se neobejdeme. Pokud mám hledat někde zdroj energie, byla by škoda odstřihnout přírodu. A protože se věnuji i efektivitě – bývá mi příroda velkým rádcem, snažím se co nejvíce vycházet z tzv. přírodních zákonů. Někdy je až s podivem, jak lze při školeních právě fungování v přírodě, různé cykly, ten řád, který vlastně nelze obalamutit, krásně aplikovat na to, čemu my říkáme efektivita. Jako jeden z příkladů může posloužit tzv. zákon farmy. Když to nyní hodně zjednoduším, lze říci, že pokud chci respektovat přírodní zákony, je potřeba se na sadbu třeba brambor pečlivě připravit, ti skutečně poctiví dokonce připravují půdu 3 roky! Je jedno konkrétní období, kdy lze sazenice do země dát, je jedno konkrétní období, kdy je lze sklidit. Pokud bych to přenesl na studium, o kterém jsem se s tebou již bavil, mají studenti (a měl jsem jej i já) domnění, že to sklízení lze ošálit. Na státnice jsem se učil sotva dva týdny – a to ještě lemplácky. Ale měl jsem zkrátka štěstí na otázky, nějaké vědomosti jsem stihl posbírat, ale i když školní systém oklamat lze (zkoušky jsem udělal), zákon farmy ne – zkrátka, má úroda, mé vědomosti nestály za nic. Byly to brambory, které by si nikdo nekoupil a nechutnaly by ani mně samotnému. Scházela tam totiž ta pečlivá příprava, průběžné učení, snaha tomu všemu i porozumět, nejen si to zapamatovat…

5b.) Patříš mezi lidi, kteří se snaží přírodě její dary vracet? Jak?

Netuším, jestli vracet… alespoň se snažím jí ubližovat co nejméně. Ale nejen že to není jednoduché, ale ani to v podstatě v dnešním způsobu života není ani zcela možné.

5c.) Aha, vysvětlím mé myšlenkové pochody. Měl jsem na mysli, jestli se třeba aktivně angažuješ v ochranně životního prostředí? Brontosaurus, Greenpeace, Děti země, Hnutí DUHA …?

Ne, neangažuji, podepsal jsem nějakou tu petici, ale nejsem součástí žádné organizované skupiny. Netvrdím, že nikdy nebudu, ale nějak mi není dáno být stranický. Když jsem byl malý, chodil do kostela, stal jsem se ministrantem, ale ani tam jsem moc nezapadl. A už tehdy jsem vycítil, že mé místo není v nějaké konkrétní zformované skupině, ať jsou její ideály sebelepší, že mnohem raději společné zájmy či cíle sdílím napříč, že hledám ty konkrétní společné jmenovatele, neupisuji se skupině, abych poté „musel“ sdílet kompletně vše, co hlásá.

5d.) A jaký je tvůj názor na podobná sdružení? Prospívají, nebo škodí přírodě?

Stěží lze vyřknout jeden soud nad všemi podobnými sdruženími, taky nemám tolik „dat“ a ani vědomostí, které by mě k tomu opravňovaly. Jen velmi tiše a intuitivně si myslím, že přírodě jako takové neškodí, jen někdy mohou způsoby, jakými se dílčí aktivity provádějí či propagují, paradoxně škodit společenskému vnímání důležitosti přírody. Ne vždy dobrý úmysl může i v dobrý výsledek vyústit.
Ale protože cítím, že tahle má odpověď může být až příliš diplomatická, nebojím se určitým způsobem vyhranit – jsem ten typ člověka, který bude ve většině případů více na straně těch, kteří hájí zachování ekosystémů v přírodě, byť bude třeba stavba silnice dražší, než na straně těch, kteří budou lobbovat za ekonomický prospěch civilizace, ale na úkor přírody.

6.) Diplomatická, ale upřímná odpověď. Tak, dostali jsme se úspěšně do druhé poloviny 10 otázek pro … Jak @Svrdlin bojuje se sociálními sítěmi?

Nepořádám na sociální sítě hon, nebrojím proti Facebooku, nemám pocit, že sociální sítě jsou zlo. Jsou takové, jaké si je uděláme, zaberou tolik času, kolik jim z něj dáme. Takže s nimi nebojuji, protože není proč. Nebudu ale zastírat, že procházím občasnými vlnami, kdy mám tendenci (zvláště tedy Twitter) kontrolovat až moc často, nepopírám, že i to mé já občas, více než je zdrávo, lační po impulzech, po krmivu. Chce buďto nové informace, nebo chce získávat odezvu od světa (všemožné lajky, reakce, retweety…). Nyní jsem ve fázi, kdy cítím, že to přešlo přes určitou mez, a proto kontrolu začínám citelně omezovat. Na mém vztahu k sociálním sítím to však nic nemění. Našel jsem tam opravdu hodně úžasných a inspirativních lidí, s nimiž jsem měl to štěstí se už i potkat osobně, Twitter mi významným způsobem ovlivnil život, Facebook zase umožňuje otevírat diskuze, propagovat články, nebo jen tak si občas „popovídat“.

6a.) Využíváš Twitter, nebo Facebook i ke své práci?

Ano, proto i ta jejich obhajoba. Využití se vždy částečně liší podle role (pedagog, manažer, lektor, bloger, osobní…), ale pro hledání inspirace, pro hledání odpovědí, pro dělání nějakých rychlých, malých průzkumů, pro komunikaci s klienty, se studenty, s kolegy, pro propagaci a sdílení svých činností…

6b.) Lze na jednom uživatelském účtu, oddělit soukromí od pracovních zájmů?

Co se týče práce na webu Mítvšehotovo.cz, tak ten má svůj účet na Twitteru, tak i vlastní stránku na Facebooku. Jinak vše spravuji pod svým jménem. Neodděluji práci od svého soukromí, resp. vše, co dělám, dělám sám za sebe, nemám proto důvod kategorizovat své aktivity na několik účtů, nemám potřebu se tvářit a jednat jinak jako učitel, jinak jako lektor, jinak jako soukromá osoba.

7.) Máš raději klasický, papírový, výtisk knihy, nebo si již přešel na moderní formu ebooku?

Pochybuji, že přestanu mít rád vůni knihy a ten pocit, když jí listuju. Knihy jsou pevnou součástí mé osobnosti a nevěřím, že bych si papírové knihy kupoval jen z nostalgie, přijdou mi zkrátka nádherné. Nebudu ale zastírat, že za ebooky jsem vděčný. Už proto, že „knihovnička“ není nafukovací, proto řadu knih kupuji v jejich e-verzi. Líbí se mi na nich, že můžu zvýrazňovat, podtrhávat, vepisovat poznámky, ty jednoduchým způsobem nechat zobrazit, vyexportovat… víš, já od dětství nebyl schopný do knihy kreslit, psát. Nepodtrhával či nezvýrazňoval jsem ani v učebnicích! Prostě mi tohle trhá srdce a jednou na gymnáziu jsem napomenul paní profesorku, když jsem si všiml, že místo, aby použila záložku, označila si místo v knize přehnutím rohu stránky.
A protože si nemyslím, že jsem sám, nebojím se, že by v dohledné budoucnosti tištěné knihy zanikly, byť ebooky jistě budou získávat na oblibě.

7a.) Musím se přiznat, že mám také raději papírovou formu knihy. Hrozně rád chodím po antikvariátech, listuji a nasávám tu zatuchlou vůni starýchknih. Vím, že to není zdravé, ale podle mne je poznat, že ta kniha žije. Kdybys dostal možnost, účastnit se převodu starých knih do elektronické podoby, přijal bys ji? A jak se díváš na postupnou elektronizaci knižního fondu?

Nevím, co přesně myslíš tou účastí při převodu starých knih? Jestli nějaké aktivní zapojení, tak ne – a to z prostého důvodu – kvůli času a nijak to nesouvisí s mými rolemi a schopnostmi. A digitalizaci knižního fondu podporuji, stejně jako podporuji (a vnímám to jako potřebné) digitalizaci kinematografických děl. Nesleduji to u literatury, ale v případě filmů se díky minimálním financím můžeme zdigitalizování dočkat třeba až v době, kdy i už tu na Zemi nebude ani živáčka :)

7b.) Už ses někdy digitalizace starého filmu účastnil? Jak takový převod probíhá?

Viděl jsem v Národním filmovém archivu pouze střípek restaurování filmového pásu, samotnou digitalizaci jsem viděl pouze z fotografií, videí a sbírám informace od známých. Vřele doporučuji web Nostalghia.cz, na něm se mimo jiné Petr Gajdošík věnuje i digitalizacím českých titulů, viz třeba text Digitální Markéta Lazarová na vlastní oči. Je velká škoda, že to v ČR probíhá tak pomalu, vznikl seznam cca 100 titulů, které by bylo potřeba udělat přednostně kvůli jejich důležitosti pro danou dobu, ve které vznikaly. Ale zatím je to tak, že se zdigitalizuje třeba jeden film ročně a je z toho potlesk. Vždyť i ta Markéta Lazarová byla digitalizována po několikaletém lobbingu lidí z kultury a fanoušků československé kinematografie. Pevně doufám, že „ti nahoře“ nepodkopávají kinematografii nohy úmyslně, je to spíš z nezájmu, nevědomosti, některé filmové tituly to restaurování a digitalizaci potřebuji naprosto nutně, pomalu nám odcházejí…

7c.) Je možné, že v budoucnu nastane situace, podobná té dnešní, kdy se digitalizovaný záznam bude muset převádět do „nějaké“ podoby, aby zůstal zachován budoucím generacím?

Teď po mně chceš vizionářství, nejsem Libuše :) Pokud se na to podívám s pohledem zpět, věřím tomu, ano, dost možná budeme provádět další převodu z jednoho formátu do druhého, z jednoho média na jiné… Myslím si, že to už ale bude snazší, než když se převádí film z filmového pásu do digitální podoby. Navíc v tuto fázi dochází nejen k pouhému digitalizování, ale snahou je, aby byl film i restaurován, vyčištěn… Zkus si pustit třeba Údolí včel v TV a pak z DVD, s nímž si moc pěkně vyhráli.

7d.) Tak schválně, máš doma magnetofonovou kazetu, VHS kazetu, nebo 3,5″ disketu?

Všechno a k tomu taky ještě starý kotoučový magneťák, vůbec netuším, jak se tomu říká. Ale ten jsem si dovezl od prarodičů, abych nějakým způsobem zdigitalizoval nahrávky, pamatují ještě i mládí mé maminky. VHS kazety ale už zůstaly spíše u rodičů, já je nemám vlastně ani na čem pustit. 3,5 diskety proto, že se určitě někde dokázaly zatoulat a ještě jsem je nevyhodil. A MC kazety ještě trochu z nostalgie. Při stěhování ale nastane čas kdo s koho…

8.) Vánoce jsou časem filmových pohádek. Od starých, přes klasiku filmového fondu, až po nejnovější. Necháváš se pohádkami unést, nebo občas na ně pohlédneš i okem filmového teoretika?

Já se na filmy dívám v první řadě okem diváka, nikoliv teoretika či historika. Nechávám se rád strhnout silnými příběhy, až následně „zkoumám“, proč ten který film ve mně vzbudil takové emoce, nebo proč se mu to vlastně moc nepodařilo. Nebudu popírat, že se tomu „znalejšímu“ oku úplně neubráním ani při prvním shlédnutí – a je jedno, zda jde o pohádku nebo jiný žánr. Nejde o to, že by citlivěji, ale spíše se silnějším uvědoměním vnímám dílčí složky filmové řeči, třeba práce kamery, nasvícení, kompozic… Někdy se věnuji přednostně právě tomu zkoumání než dívání, což je známka toho, že příběh mě moc neoslovuje, nebo jde o opakované nakoukávání filmu.

8a.) Máš raději starší filmové pohádky, nebo ty novější, řekněme, natočené v posledních 10-15 letech?

Bavíme-li se o českých filmových pohádkách, bezpochyby ty starší. Ber ale na vědomí, že v tom do značné míry sehrává svou roli i nostalgie. Když jsem před časem přednášel na téma československá/česká filmová pohádka, přesto jsem se utvrdil v tom, že starší tvorba je nápaditější, hravější. Mou nejoblíbenější je jednoznačně S čerty nejsou žerty, taky bych mohl rovnou korunovat tu, z níž se osypávám – Princezna se zlatou hvězdou na čele. Z novějších titulů se mi vlastně líbí i Princezna ze mlejna, má svoji specifickou náladu, malebnost, nekonfliktnost. Vůbec mi nesedí novodobé Vorlíčkovy věci, zatímco mi stačí vidět pár záběrů z Tři oříšky pro Popelku a úplně na mě dýchají Vánoce, ta pohádka je úžasná. Když nad tím tak přemýšlím, naposledy mě dokázal potěšit Strach s Andělem Páně, ale viděl jsem ten film jen jednou, tak nevím, jestli by se mi znovu líbil tak jako při premiéře.

9.) Dáváš si do nového roku předsevzetí?

Možná budu slovíčkařit, ale neříkám tomu předsevzetí – spíše konkrétní cíle, kterých chci dosáhnout. Ne snad pro nějaké „sešněrování“, na cílech nevidím nic z pachtění za nesplnitelným… Poněkud poučen, stanovuji si ty, kterých lze dosáhnout, které mě však citelně posunou v rámci putování za svými vizemi a osobním posláním. Nad ním na přelomu roku vždy přemýšlím, maličko jej zreviduji, ale nemusím k tomu mít 1. ledna, někdy se k němu dostanu v průběhu roku.
A kromě cílů přemýšlím nad návyky, které by mi pomohly a které nemám dosud přivlastněné.

9a.) Dařilo se ti v minulých letech „konkrétní cíle“ dodržet?

Určitě nikdy ne všechny. Pokud se bavíme o cílech, „statistiky“ mluví docela dobře, k těm se v průběhu roku většinou dostanu, v poledních dvou letech dokonce nad očekávání. Pokud se ale zaměřím na ty dílčí návyky, zde už pokulhávám. Buď mám velké oči, nebo slabou vůli… Ne, spíše jde o to, že to občas přepísknu, naložím si toho moc, a pak to mysl a ani tělo nezvládá. Ne vždy funguje kázeň a sebeorganizace. Nabýváním zkušeností s plánováním/sebeorganizací a se stanovováním cílů, ale intuice pracuje mnohem lépe, a proto si při přechodu do nového roku dokáži čím dál lépe cíle a návyky pojmenovat a stanovit.

10.) Lukáši, děkuji ti za příjemný rozhovor, za to, že jsi přijal pozvání do 10 otázek pro … a na konec se tě zeptám, jako ostatních – Je něco, co bys nám chtěl o sobě říct a na co jsem se nezeptal?

A to já zase moc děkuji za tu nabídku, potěšila mě!
Myslím, že už není třeba nic moc dodávat, řekl jsem toho dost – a pokud si budou čtenáři chtít ještě dál skládat „mé puzzle“, mohou mě sledovat na Twitteru, na Facebooku, číst blog nebo zkrátka mě jinak kontaktovat. A pochopitelně, kdyby čtenáře napadla nějaká doplňující nebo jiná otázka, mohou ji položit přímo tady, v komentářích.

otázky kladl Jiří Procházka, další – předchozí rozhovory z projektu 10 otázek pro… najdete zde.

Samozřejmě, že toho má ke sdělení mnohem víc a je možné, že jako introvertka by se měla též projevit v prostředí, kde bude mít jen jednoho posluchače. Proto ji organizátor konference a webových stránek TED Ben Lillie požádal o delší rozhovor na téma hrůza mluvení na veřejnosti, i tom, jak si stojí jí zkoumaný problém v oblasti lidských práv, i na neurologické aspekty, které se skrývají za osobností člověka.

„Všechny osobnostní rysy mají svou dobrou i špatnou stránku. Všechny aspekty lidské povahy jsou takové.“

Jaké bylo pronášet projev v rámci TEDTalk, pokud to porovnáte s jinými projevy, které jste už absolvovala?

Každopádně mi to nahánělo mnohem větší hrůzu.

Jak jste to zvládla?

Jedna věc je, jak jsem se na to připravila, druhá věc pak, jak jsem se s tím vypořádala, když už se to doopravdy dělo. Jedním z kroků, který jsem podnikla a který bych běžně neudělala, byl, že jsem na tom týden předem pracovala s koučem. Částečně kvůli morální podpoře, kterou vám poskytuje, když máte někoho vedle sebe během přípravy. Ale také proto, že kouč udělal jednu skutečně chytrou věc: na začátku jsem mu řekla, že mi nevadí, když hovořím s jedním člověkem, ale takové ty věci jako prezentace na pódiu, tím spíš pokrytém červeným kobercem, mi trochu nahání hrůzu. A on řekl: „Budete absolvovat projev v rámci TEDTalk, jako kdyby to byl normální rozhovor.“ A tak jsme to i udělali. Doopravdy mi to pomohlo, protože jsem se při mluvení dostala do větší emocionální pohody. Připadala jsem si víc ve své kůži, narozdíl od toho divného tvora, kterým bych byla, kdybych se cítila být účinkující.

Snažila jsem se na to myslet, i když jsem stála pod těmi světly. Také jsem se snažila mluvit, jako kdybych tam byla jen já. Ale ta vaše otázka, jaké to bylo, když jsem tam skutečně stála a měla ten projev, je legrační. Protože já to nevím. Byla to natolik zkušenost z jiného světa, že si ji ani přesně nevybavuji. Vím, že jsem tam byla. Tolik ještě vím. Ale podrobnosti mi nějak unikají.

Nejlepší na celé té zkušenosti nebyl okamžik, kdy jsem stála na jevišti – ale až potom. Měla jsem štěstí, že můj projev byl mezi těmi úvodními. To znamená, že jsem pak mohla celý týden mluvit jednotlivě s lidmi o jejich reakcích na to, co jsem řekla. A to bylo doopravdy něco mimořádného.

Jaké reakce se vám líbily nejvíc?

Bylo to jako zesílená verze toho, co prožívám v běžném životě. Přicházelo za mnou tolik lidí a všichni říkali, že jsem v jistém ohledu hovořila za ně. Vyprávěli mi své příběhy o tom, jak bojují jako introverti v extrovertním světě. Dostali jsme se i k tomu, jakou dělají práci, a velmi často to byli generální ředitelé firem a lidé, kteří si založili vlastní firmy. A přesto teď mluvili o tom, jaké svádějí emocionální a osobní boje. Proto je pro mě na tomto tématu neustále něco úžasného, něco, co se týká tolika lidí a o čem lidé obvykle nemluví.

Vaší knize se dostalo vřelého přijetí. Vřelého přijetí se dostalo i vašemu projevu. Proto by mě zajímalo, proč k tomu dochází až teď? Proč s touhle myšlenkou přišel někdo až nyní? Co lidem bránilo, aby s tím vystoupili už dřív?

Já vlastně nevím. Myslím, že tuhle knihu mohl někdo napsat už před 10 lety a možná by se jí dostalo stejného přijetí. Domnívám se, že tyhle věci probublávaly pod povrchem opravdu dlouhou dobu.

K současnosti bych řekla asi tolik: Postihla nás mánie pro vše, co se týká spolupráce. Slovo spolupráce nabralo jakýsi posvátný rozměr. Spolupráce může být bezesporu úžasná věc. Jen si myslím, že jsme jí posedlí, že to s ní přeháníme, a tak jsme se octli v době, kdy spousta lidí pracuje v propojených kancelářských prostorách. Všechny dny tráví na schůzích a jednáních. Neexistuje, že byste otevřeli časopis o obchodu a podnikání a nevyvalilo se z něj na vás slovo spolupráce. Myslím, že lidé se cítí být pod palbou – a ta vychází z vnější potřeby neustále podávat nějaký výkon a být v neustálé interakci. Proto se lidé chopí každé příležitosti, kdy mohou říct: „Ne, ve skutečnosti chci být někde sám. Není na tom nic špatného a přinese to prospěch všem.“ Současně též vidíme nástup myšlenky, kterou prezentovala Sherry Turkleová, tedy že jsme stále osamělejší a že nás rozděluje technika. Docela by mě zajímalo, jestli ta posedlost spoluprací není reakcí na tuto skutečnost. Je to zvláštní, já to vidím spíš obráceně. Myslím, že například posílání esemesek je tak oblíbené proto, že lidé cítí, jak se po nich neustále chce, aby fungovali. Posílání esemesek je velký únik z tohoto stavu. Můžete být v kontaktu, ale nemusíte být ve střehu. Není to tváří v tvář, je to asynchronní. Souhlasím s názorem Sherry Turkleové. Myslím si, že existují možnosti, jak používat techniku, které nás od sebe vzdalují a odcizují. Ale myslím si, že důvod, proč se technice tak otevíráme, je ten druhý extrém.

Slyšela jste o tom, že by lidé z kanceláří nebo škol zaváděli některé vaše nápady?

Ano, slyšela jsem o tom. V Chicagu existuje škola, je to škola pro nadané děti, soukromá, a dozvěděla jsem se, že teď uvažují o kompletní změně osnov. Vlastně o tom teď slyším všude.

Dozvídám se mimo jiné o učitelích, kteří mají pocit, že s extrémním skupinovým vyučováním je něco špatně, ale kteří o tom současně nechtějí hovořit nahlas. Je jasné, že se v současné době otevírá diskuse. Myslím, že tahle změna bude probíhat dlouho. Bezesporu jsou tu základní normy, které spousta států používá pro výuku na státních školách, a tyto normy výrazně obhajují skupinové učení. Ovšem na individuální úrovni je učitelé začínají zpochybňovat.

Současně se dozvídám o spoustě příběhů lidí, kteří mají pochybnosti o otevřených kancelářských prostorách. Vlastně hned po svém projevu jsem měla schůzku s Jimem Hackettem, generálním ředitelem společnosti Steelcase. Seděl v obecenstvu a všechny ty myšlenky ho skutečně nadchly. Uvažuje teď o změnách v kancelářích, aby zde bylo více soukromých prostor a fungovaly jako protiváha otevřeným veřejným prostorám. Je tedy opravdu vzrušující vidět to všechno v akci. A myslím si, že za pár let uvidíme skutečné konkrétní změny.

Byla jste někdy v kancelářích TED? Jsou velmi otevřené.

Já vím! Vlastně jsem o tom mluvila s Chrisem, když jsem tam přišla. Na mě je to příliš. Myslím, že by v kancelářích měl být nějaký druh společných prostor, ale tohle je podle mého názoru přehnané. Když přijdete do kanceláří Google, v newyorské centrále společnosti, je to zajímavé. Na můj vkus pořád trochu moc otevřené, ale jinak příjemně vyvážené. Mají knihovnu, kam lidé mohou zajít a schrupnout si nebo číst knihu. Mají spoustu různých kaváren. Je tam jedna kavárna, kde je opravdu rušno. Pak existuje jiná, která je klidnější a ve které si můžete v tichosti posedět s notebookem. Je to místo, které inspiruje k přemýšlení, se spoustou různých výklenků a zákoutí, kde se dá ukrýt.

To je příjemné.

Je to snazší, když máte spoustu peněz, které můžete rozhazovat. Ale přesto si myslím, že existují možnosti, jak to dělat, když tolik prostředků nemáte.

Hovořila jste o vyváženosti. Slyšel sem, že se vám dostává zpětné vazby od lidí, kteří si myslí, že považujete extraverzi za něco špatného – a to přece neříkáte. Ale zajímalo by mě, do jaké míry se váš postoj může obracet proti vám, kdy se vnímání vašeho pohledu na věc dostane tak daleko, že musíte zakročit.

Myslím, že to k tomu patří. Všechny osobnostní rysy mají svou dobrou i špatnou stránku. Ale dlouhou dobu jsme vnímali jen negativní stránku introverze a většinou jen pozitivní stránku extraverze. Já se to pokouším do určité míry zvrátit, abychom si mohli udělat ucelenější obrázek. Snažím se říct tohle: Ano, na extraverzi je pár věcí, které ve skutečnosti nejsou zase tak úžasné, potřebujete do obrazu dostat introverta, který by ten stav uvedl do rovnováhy, a tohle vše jsou věci, které jsou na introvertech pozitivní. Mým cílem je, abychom si všichni udělali kompletně vyvážený pohled a aby mezi oběma typy existovala skutečná synergie.

Měla bych ještě jednu analogii: Podívejte se na začátky ženského hnutí, kdy lidé poprvé získávali povědomí o ženské otázce. V té době také spousta lidí říkala: „Ženy se jen snaží zbavit se mužů. Tvrdí, že muži nejsou dost dobří.“ Ale jiní lidé říkali: „Ne, ve skutečnosti tohle netvrdíme. Milujeme muže. Jen chceme hřiště, na kterém se bude hrát fér.“ A to je to, co tu říkám na rovinu a upřímně. Miluji extroverty. Jen chci mezi oběma póly víc rovnováhy.

Jestli je tohle počátek, jak to tedy skončí? K jakému cíli směřujete?

Prvním bodem je získání povědomí. Myslím, že se na hluboké psychologické úrovni musejí změnit postoje lidí k tomu, jak vnímají tyto rozdílné osobnostní styly. Konkrétně pro introverty platí, aby se zbavili pocitu viny a studu, který cítí ve vztahu k tomu, kým jsou, ale i v souvislosti s tím, jak je vnímá svět.

Co se týče okolního světa, uvedu vám tři konkrétní místa, kde je zapotřebí změny. Číslo jedna je instituce psychologie jako taková. Ve mém výzkumu mne skutečně překvapilo, jak vyhraněná je psychologie vůči introverzi. Něco takového bych sama nečekala, protože samotní psychologové jsou v mnoha případech introverti. Ale podle mě je tomuto oboru vlastní, že jen odráží obecné výhrady dané doby. Stejně tak jako  vůči introverzi byla psychologie kdysi vyhraněná vůči homosexualitě i jiným věcem. V téhle chvíli například provádějí revizi diagnostické příručky. Alespoň jsem slyšela o tom, že zvažují přidat diagnózu nazvanou introvertní porucha osobnosti. A taková věc mě děsí.

To je síla.

V oboru psychologie tedy potřebujeme změnu. A dalšími místy změny jsou školy a pracoviště.

Ve škole jde o dvě věci. Za prvé: zvýšení povědomí. Myslím, že musíme rozšířit kvalifikaci učitelů tak, aby doopravdy věděli, co je to temperament, a aby jejich reakce na introvertní děti nebyla: „Ale ne, zase je tu někdo, z koho musím udělat většího extroverta.“ Introvertní děti rozhodně potřebují nějakou pomoc. Je to jako kdyby je od místa, kde se budou cítit dobře, dělil delší most, a učitelé by jim měli být nápomocní s přechodem tohoto mostu. Ovšem nemělo by to být tak, že se řekne „tohle je nedokonalý extrovert,“, ale spíše „toto je úžasné dítě a my k němu budeme přistupovat tak, jak mu to vyhovuje.“

A stejné je to i na pracovní úrovni. Potřebujeme pracoviště, kde si budou stejně tak vážit myšlenek lidí tichých i průbojných, které bude umožňovat práci lidem s různými styly. Pokud tedy extroverti chtějí pracovat v hlučnějším, společenštějším prostředí, je to výborné. A pokud introverti chtějí být v koutě, v klidu se potýkat se svou kreativní prací, tak jim dejme příležitost.

Upozorňujete na typ lidí, pro které neexistuje žádné vnější poznávací znamení. Je to něco, o čem vám někdo musí říct, něco, co nenosíte napsané na čele, a pro spoustu lidí to není součást povědomí o nich samých, jako je tomu třeba v případě sexuální orientace. Existují překážky při upozorňování na něco, co na nás není zvnějšku patrné?

Dobrá otázka. Skutečně existují dva typy introvertů: takový, u kterého okamžitě poznáte, že je introvert, a takový, u kterého řeknete, že vypadá jako extrovert, ale ve skutečnosti jím není. A z tohoto důvodu se může zdát, že hovoříme o velmi malé skupině lidí a že věnovat se jim není natolik urgentní. Pokud jste vedoucí pracovník v nějaké firmě, můžete mít pocit, že hovoříme jen o několika lidech. Kvůli třem lidem přece nebudu zvažovat změnu uspořádání kanceláří. Neuvědomujete si, že existuje celá řada dalších lidí, kteří to cítí stejně. Jen jsou natolik zdatní, že to dokážou skrývat, a to možná i sami před sebou. Z posledních statistik ovšem skutečně plyne, že introvertní je polovina populace. Pokud to budeme vnímat takto, potřeba jednat nám bude připadat naléhavější.

Je hodně nepravděpodobné, že lidé, kteří za mnou chodí a tvrdí, že jsou to skutečně introverti, by to jen předstírali. Stále dostávám dopisy od lidí, kteří mi říkají, jak jsou vyčerpaní, od lidí, kteří vedou společnosti nebo oddělení, případně dělají něco jiného. A ti říkají: „Nikdo by nikdy neuhodnul, kdo doopravdy jsem. Jen prostě umím sehrát určité představení, když jsem v zaměstnání a musím odvést svou práci.“ Jenže to si za určitou dobu může vybrat svou daň a myslím, že by se nám vedlo mnohem lépe, kdybychom nemuseli trávit tolik času podobným přehráváním rolí.

Máte podobné informace i od politiků?

Ne, to zase ne. Nevím, jestli je to třeba jen tím, že se na mě nikdo konkrétně neobrátil, když o tom teď tak přemýšlím.

Napadá mě, že jde možná o příliš extrovertní oblast. Anebo když je někdo politik, tak ani nemůže napsat soukromý dopis.

Ano. Možná si myslí, že z politického hlediska to není dobrá věc. Domnívám se, že politika je spíše hrou extrovertů, ale současně si myslím, že v politice budou i nějací introverti. A Obama je pravděpodobně introvert, ale pochybuji, že by mi napsal dopis. Tak nějak to bude.

Kdyby to někdy udělal, rád bych se o tom dozvěděl.

Robert Rubin, který byl ministrem financí za Billa Clintona, je zajímavý charakter. Jestli jste četl jeho paměti, tak pro popis sebe sama nikdy nepoužívá slovo introvert, ale autoportrét, který vykresluje, je poměrně introvertní. Píše o tom, jak na Capitol Hill vždy probíhají velké manévry, kdo bude sedět na jakém místě u stolu. Všichni chtějí sedět na vlivné pozici, co nejblíž k prezidentovi. A on tvrdí, že se vždy cítil nejlépe, když seděl někde bokem a co nejvíc u kraje stolu. Nebál se, že by ho někdo přehlédnul. Cítil, že z tohoto místa vždy může promluvit a říct: „Pane prezidente, myslím si to a to.“

Jedním z problémů u současných pracovních vztahů je, že jedním ze způsobů, jak se prosadit, je hovořit s lidmi a navazovat kontakty. Na určité úrovni se objevují příležitosti na základě nahodilých konverzací, které vedete s cizími lidmi. Myslíte si, že to vytváří skutečnou nerovnováhu v možnosti kariérního růstu u introvertů? A je to skutečně nevyhnutelné? Mohli bychom si představit jiné pracovní uspořádání , při kterém by k tomu nedocházelo?

Na těch věcech, které jste zmínil, není nic špatného. Jediný skutečný problém je nevyváženost aspektů, o kterých se momentálně bavíme. Pokud se tedy budeme zamýšlet nad naléhavou potřebou vyrážet ven, setkávat se s lidmi a vytvářet sítě a nad tím, jak to posune naši kariéru, to všechno je správné a to všechno je v pořádku. Není v pořádku, pokud cítíte, že jste pod tlakem: „Propána, teď musím obejít a zkontaktovat celou místnost.“ Jsou to podobné jako ty směrnice typu „Nikdy nejez sám.“ Slyšel jste o tom někdy?

Zaplaťpámbu ne.

Ano, už jsem zapomněla, kdo to řekl, ale je to jedna z těch autorit. Pro některé lidi je to tak v pořádku, ale myslím, že existuje i jiný model, jak vytvářet zmíněná spojení a jak budovat sítě. Včera jsem o tom s někým hovořila – nevím, jestli smím říct jeho jméno, ale v podstatě generální ředitel skutečně velké firmy – a ten popsal sám sebe jako člověka, kterému jde skutečně dobře vytváření zákulisních aliancí. Není dobrý na mítincích. Na těch příliš nemluví. Spíš se ukrývá za notebookem. Ale jde mu opravdu dobře budování nenápadných propojení. A já sama z vlastní zkušenosti vím, že kdykoliv jdu na nějaký ten večírek či networkingovou akci, je mým cílem skutečně jen navázat kontakt doopravdy s takovou osobou, která je mi sympatická a o níž vím, že s ní budu kontakt i dál udržovat. A pokud se s takovou osobou seznámím, považuji to za úspěch. Třeba se tam seznámím i s dalšími, ale to v téhle chvíli nehraje roli.

Ve vaší knize toho máte spoustu o tom, jaký probíhá výzkum a co víme o introverzi. Dostali jsme se už do bodu, ve kterém dokážeme porozumět něčemu z její neurofyziologické podstaty?

Stále jsme teprve na začátku. A část problému spočívá v tom, že je těžké definovat, co je to introvert. Občas se zdá, jako by studie pracovaly s různými skupinami lidí.

Když ale tohle vše necháme stranou, existuje pár věcí, které už víme. Jedna z nich je senzitivita vůči stimulaci. Existuje celá řada studií, které jako by naznačovaly, že introverti jsou na úrovni mozku a nervového systému prostě reaktivnější vůči stimulaci všech typů. A to je důvod, proč fungují na nejlepší úrovni a mívají i nejvíce energie v tišším prostředí, protože tato úroveň stimulace je pro jejich nervový systém ta správná. Myslím, že uvedené zjištění může výrazně ovlivnit to, jak uspořádat naše sociální instituce.

Další věcí je, kterou víme, je, že v našich mozcích jsou tzv. sítě odměny. Jde o části mozku, které v nás vyvolávají vzrušení a oživení, když se odměňujeme. Odměnou může být cokoliv, od uzavření obchodní smlouvy až po konverzaci s atraktivní osobou. Zdá se, že extroverti mají silnější sítě odměny než introverti. Introverti je mají též, ale extroverti je mívají o něco silnější. A když jsou aktivovány vaše sítě odměny, bývá to doprovázeno celou řadou skutečně radostných emocí. Já jím říkám šampaňské bublinkové emoce. Je v tom taková nevázanost. A je to asi právě to, co často činí z extrovertů opravdu báječné společníky. To je tedy ta příjemná stránka extraverze. Když se skutečně orientujete na odměny, v laboratoři se ukazuje, že je méně pravděpodobné, abyste viděli i jiné věci, které k vám směřují, včetně varovných signálů, že to či ono možná nebude fungovat.

A proto mívají introverti vyváženější a obezřetnější pohled na život kolem sebe. Je tedy úžasné, že extroverti riskují, ale na druhou stranu mívají častěji dopravní nehody, častěji páchají cizoložství, uzavírají vyšší finanční sázky. Je to celý profil týkající se riskování a odměn a každá kombinace má svá vlastní pro a proti. A je to zajímavé, protože vše vychází z naší neurochemie.

Druhou stranou mince toho všeho tedy je, že o velké spoustě zmíněných aspektů hovoříte téměř jako kdyby to byla otázka lidských práv.

Ano.

Je zapotřebí chápat to vše na neurofyziologické bázi? Je to fascinující a zajímavé, ale je zapotřebí mít pro to vše nějaký podobný argument  – ať si věda říká, co chce, introverti jsou přece taky lidé.

Ano, to je zajímavá věc. Svým způsobem je to celé vlastně obecná otázka: Jaký smysl má pochopit z neurologického hlediska, co nás utváří do podoby, jací jsme? Nevím. Já to vnímám jako užitečné. Uvedu vám analogii – jestliže se budeme bavit o právech gayů, myslím, že z hlediska občanských práv je užitečné, když můžeme říct, že v případě většiny gayů se s tím lidé rodí nebo že je to něco fyziologického a oni do nedokážou změnit. Jsou prostě takoví. Nevím, proč je to přesvědčivé z občanskoprávního pohledu, ale myslím, je. A domnívám se, že totéž platí i zde. Protože pokud by to bylo jinak, existovalo by povědomí, že když po někom chceme, aby víc chodil na schůze, tak to prostě má udělat – jinak by to bylo vnímáno jako selhání nebo určitá lenost. Podobné tlaky na mě občas vyvíjejí někteří šéfové firem. Říkají: „Nepotřebuji, abyste mým introvertům poskytovala alibi pro jejich lenost.“ Tak to ne. to je hluboké nepochopení toho, co je to za lidi a jak mohou být užiteční. A já si myslím, že pokud to vše pochopíte na fyziologické úrovni, může vám to nějak pomoct.

Ve své knize odkazujete i na orchidejový efekt, což je myšlenka, že v kotlíku evoluce jsou určití jedinci, kteří reagují jinak než většina lidí, a že jedním z těchto rysů, který se za neobvyklých podmínek stává užitečným, je introverze. Fascinuje mě myšlenka, že by v rámci evoluce mohly existovat rysy odlišné od normy, které by mohly být výrazně užitečné pro dosažení úspěchu.

Ano, celá ta hypotéza orchidejového efektu je samozřejmě neuvěřitelně fascinující. V podstatě jde o myšlenku, že existuje malé procento populace, které reaguje citlivěji na zkušenosti všeho druhu. Pokud se tedy nevyvíjí situace v jejich prospěch, pokud mají bolestné dětství, je mnohem pravděpodobnější, že oproti ostatním dětem spíš zvadnou. Ale jestliže mají hezké dětství a jsou současně vysoce reaktivní vůči zážitkům, povedou si lépe než jiné děti. Proto děti, které se narodily jako senzitivní, s introvertnějším temperamentem, spadají spíše do této kategorie.

Totéž vidíte v živočišné říši. Bavíme se teď o evoluci obecně. Když se podíváte na téměř každý druh na světě, zjistíte, že jeho určité procento jsou „introverti.“ Jsou to prostě introverti mezi zvířaty. Tito živočichové si osvojí strategii, které je vlastní opatrnost. Drží se víc stranou, když jsou kolem predátoři. Je pro ně méně pravděpodobné, že je chytí, protože se neoctnou uprostřed vřavy. Ale na druhou stranu ve chvíli, kdy je nouze o jídlo, budou mít větší problém, protože se méně často vydávají na výzkumné výpravy než jiní živočichové. Jakmile začnete na to vše nahlížet přes království zvířat a porovnáte si to třeba s dětmi, uvědomíte si, že jsme naprosto stejní jako opice či ryby. Všichni jsme stejní – a nejenže jsme všichni stejní, ale oba dva typy jsou skutečným klíčem k přežití druhů.

Musím vám teď něco říct o jednom skutečně zajímavém experimentu. Je jeden evoluční biolog, který se jmenuje David Sloan Wilson. Ten se zaměřil na jezírko plné ryb druhu slunečnice pestrá a doprostřed jezírka umístil past. Zjistil, že smělejší, extrovertnější ryby se vydaly doprostřed jezírka, aby se podívaly na past, protože byly zvědavé, co se děje. A tak je okamžitě odchytil. Kdyby past byla skutečný predátor, byly by právě tyto ryby sežrány. Introvertní ryby, které se pohybovaly na okraji jezírka, se mu nepodařilo chytit vůbec. Byly to tedy ty, které by v dané situaci definitivně přežily. Později ovšem dorazil se sítí, pochytal introvertní ryby a odnesl si je do laboratoře, kde na ně už čekaly ty extrovertní. A v tomto prostředí, kde se zkoumané vlastnosti měly stát nástrojem přežití v novém a cizím prostředí, si extroverti vedli lépe, stejně tak jek je tomu i mezi lidmi. Extroverti se v novém prostředí cítí mnohem lépe, zatímco introverti si obvykle musejí projít zahřívacím obdobím, během kterého se cítí nesví.

Vidíte tedy sami, že jsme jako ryby a každému z nás vyhovuje jiný scénář. U lidí to ovšem postihuje i intelektuální stránku. Introverti a extroverti mají v průměru stejný inteligenční kvocient, ale introverti si při studiu vedou lépe, protože bývají pečlivější a mívají sedavější povahu. To jim umožňuje v klidu sedět, pracovat na řešení problému a nevzdávat to, protože bývají současně i velmi vytrvalí. U těchto úkolů bývají mnohem vytrvalejší. Existuje určitá základní úroveň, ve které to můžete chápat jako vývojový postup od ryby až k maturantovi, který si vede velice dobře u zkoušek.

Jako zaměstnance TED mě na vašem projevu zaujala jedna věc. Samozřejmě to byl okamžik, kdy jste řekla: „Jen to, že nejste nejlepší řečník, neznamená, že nemůžete mít nejlepší nápad.“ S jak velkým úmyslem jste to řekla právě v této místnosti?

V místnosti, kde bylo plno dobrých řečníků? Tak trochu úmysl v tom byl, ale upřímně řečeno je to jedno ze základních poselství mé knihy, které musím vysílat i z pódia TED. Nejde jen o to, že můžete být nejlepším řečníkem, někdy je člověk tím nejprůbojnějším řečníkem. A to je skutečně problém, že jdeme za těmi nejprůbojnějšími řečníky. Podle mě je to pro spoustu společenských odvětví katastrofa. Když si například představíte porotu. Představte si, že váš život nebo život někoho, na kom vám záleží je v rukou poroty. A představte si, že dopředu víte, že se rozhodnete řídit se názorem toho nejprůbojnějšího řečníka, ať už má pravdu, nebo ne. Když se nad tím zamyslíte, jde z toho hrůza.

Zdroj: původní interview Bena Lillie z blogu konference TED v angličtině.

Publikováno se svolením autora interview a TED.com.

Překlad pro Jan Melvil Publishing: Petr Miklica.

Další odkazy:

• Kniha „Quiet: The Power of Introverts in a World That Can´t Stop Talking“ na Amazonu
• Web autorky The Power of Introverts
• „50% lidí jsou introverti“ říká autorka v Bloomberg video interview
• Kniha na goodreads
• Recenze v Scientific American
• Recenze v NY Times
• Legendární vystoupení autorky na TEDu
• stránka českého nakladatele, kde si můžete registrovat emailovou adresu pro zaslání upozornění, jakmile kniha vyjde v češtině, a tuto knihu vyhrát

Pozn. Překlad rozhovoru i jeho části lze šířit bez omezení, ale vždy s uvedením zdroje a autora překladu.

——————————–

Jan Melvil Publishing / web / ediční plán / twitter / facebook / blog

01: Zvolte si téma, které bude rozvíjet vaše silné stránky a bavilo by vás, i kdyby to nebyla diplomka.

02: Formulujte cíl/smysl vaší diplomky v jedné jednoduché větě. Napište si ji. Vtiskněte si ji do hlavy.

03: Pište práci, jako byste ji adresovali konkrétním osobám. S představou čtenářů vám to půjde lépe a výsledek bude čtivější.

04: Pokud si můžete vybrat vedoucího práce, nechť je to ten, s kým vás bude bavit pracovat a zároveň pro vás bude autoritou.

05: Co nejdříve si sestavte plán. Čím dříve si uvědomíte, že času je málo, tím lépe.

06: Při plánování počítejte s časem na dolaďování detailů, formátování, kontrolování ostatními, tisk a dejte si tam REZERVU.

07: Sepište si 5 důvodů, co vám práce na diplomce přinese.

08: Sepište si dalších 5 důvodů, co vám práce na diplomce přinese.  Je to snadné, nebo to bolí?

09: Hledejte cesty, jak vám diplomka pomůže v dalších projektech nebo oblastech. A naopak. Zabíjejte dvě mouchy jednou ranou.

10: Vytvořte si rámcovou osnovu a postupně stukturu prohlubujte. Např. pomocí myšlenkových map.

11: Jak naplnit cíle práce? Myslete out of the box. Tedy pokud chcete, aby vaše práce byla hodně jiná než všechny ostatní.

12: Při práci s literaturou používejte různé způsoby čtení, přečtěte si o tom v knize o rychločtení.

13: Odkazy do knih: Představte si, že každá str. je rozdělena odshora na 6 částí (A-F). Např. 65B = cca druhá šestina str. 65. Více v knize Jak efektivně studovat a pracovat s informacemi od N. B. Kahn).

14: Sdílejte své plány a závazky s ostatními (rodina, sociální sítě). Hrozba veřejného ztrapňování může být dobrý bič.

15: Naučte se psát všema deseti. Čím dříve, tím lépe (jednou se naučíte a pak z toho už budete jen těžit).

16: Zasekli jste se při psaní? Zkuste psát chvíli s vypnutým monitorem. (via psychologie.cz)

17: Zjistěte, na čem konzultantovi nejvíce záleží. Naplnění cílů, originalita, logická struktura, pravopis, citování, rozsah?

18: Průběžné zálohujte (vícenásobně).

19: Mějte jasno, komu a jak vaše práce ve finále pomůže.

20: Na úvodu a závěru si dejte záležet více, než je zvykem. Úvod = první dojem; závěrečným shrnutím svou práci prodáváte.

21: Koho nového díky diplomce poznáte? S kým se seznámíte?

22: Zanechte psaní vždy v takové fázi, aby bylo pokračování co nejjednodušší (co nejpříjemnější, s nejméně překážkami).

23: Už jste přemýšleli, jak by šlo na vašich výstupech vydělat?

24: Nevynalézejte trakař. Udělejte si pořádnou rešerši a stavte na ramenech svých předchůdců.

25: Poznamenávejte si myšlenky, které vás napadnou mimo počítač – do mobilu, tabletu nebozápisníku.

26: Hlavně někde začnete. Nevadí, že ten text bude teď hrozný, pak to vylepšíte.

27: Zjistěte si, jak si knížky z vaší knihovny půjčit na delší dobu. Ať se jich pak nemusíte zbavit v nejméně vhodnou dobu.

28: Připravte si prostředí, literaturu a další věci potřebné pro psaní den předem.

29: Získejte zpětnou vazbu na záměr/strukturu/koncept/draft od dalších osob (spolužáci, odborníci).

30: Zjistěte, do jakých soutěží (školních, celorepublikových) můžete své dílo přihlásit.

31: Pokud poprosíte o uklízení rodinu/spolubydlící, budete mít o jednu možnost úniku od psaní méně.

32: Pokud diplomku napíšete v Comic Sans, možná bude slavná, tam ale výhody končí.

33: Chcete se obohatit nápady druhých? Zkuste techniku 90 vteřin navíc od V. F. Birkenbihl (kniha Nebojte se myslet hlavou).

34: Někomu vyhovuje pro psaní práce změnit prostředí. Zkuste to.

35: Při psaní eliminujte rušiče (lidi i věci), zkuste jít i offline.

36: Snědli byste slona? Ano – sousto po soustu. Totéž platí pro diplomku, naporcujte ji na malá sousta.

37: Klasické textové editory vás ruší? Zkuste alternativu. (díky @renenekuda)

38: Zajistěte, aby bylo rozumět pojmům a zkratkám. #slovnik

39: Jak správně citovat? Prohlédněte si prezentaci od @nofreeusernames.

40: Jak ocitovat tweet? (via @mmister)

Víš, že průměrný netrénovaný čtenář čte rychllostí 125 – 225 slov za minutu? Čísla se samozřejmě v různých knihách rozcházejí, ale průměr je stále stejný. Při pravidelném tréninku lze dosáhnout rychlosti až 500 slov za minutu. Tomuto málokdo věří, neboť má každý strach, že pak nebude text dostatečně vnímat. Toho ale není třeba se bát, zatím je prokázáno, že porozumění naopak stoupá s trénovanou (!) rychlostí.

Konec teorie, začněme praxí. Co se týká této metody, musím říci, že se ji nelze naučit hned jako např. mentální mapy. To mnoho lidí odradí. Tato technika si vyžaduje trochu vůle… Naším cílem bude naučit se udržet koncentraci nad textem (neodbíhat myšlenkami, neodbíhat od knihy atd.), rozšířit si zrakové pole a trénovat rychlejší čtení.

Koncentrace

Na úvod něco ke koncentraci. Je třeba si koncentraci trénovat. Čím více má člověk tendence odbíhat od textu myšlenkami jinam, tím více ho text nebaví, ztrácí čas a hlavně klesá porozumění textu. Koncentraci je dobré cvičit na nějaké rutinní činnosti (a přemyšlení nad ni) nebo na soustředění se na jeden předmět. Např. zkus pozorovat 3 minuty věc ležící na tvém stole. Zkus o ní přemýšlet, klaď si kolem ní otázky (z čeho je vyrobená, z čeho by mohla být vyrobená jinak, jak ji lze různě využít, sleduj tvar, příp chuť, pach, přemýšlej prostě nad čímkoliv, co s věcí souvisí). Toto zkoušej kdykoliv, když budeš mít čas (ve vlaku, při obědové pauze, na procházce, večer před spaním…). Určitě se koncentrace zlepší.

Motivace a zlo/návyky

Aby text více bavil, je třeba se umět namotivovat (což musí každý vědět sám, co ho motivuje). Pomůže odpovědět si na otázky typu „v čem mi pomůže, že to budu znát“, „co je cílem textu a co je mým cílem“, „co již znám“, „co potřebuji znát“ (je to celá kniha nebo část) a další otázky. Také je třeba umět s textem lépe pracovat. Jde o to, že je vážně nuda text jenom bezmyšlenkovitě číst. Je třeba být aktivní čtenář. Dobrý čtenář je aktivní u jakéhokoli textu. I u toho, jehož obsah ho příliš nezajímá. Aktivní čtenáři kladou autorovi otázky, na které rychle v textu nalézají odpovědi. Nadšeně souhlasí nebo se přou, pokud se s autorem názorově rozchází. Pokud odpověď nedostanou, rychle zjistí, že se mají podívat po jiné knize. Čtení odborného textu může být taková konzultace či polemika s autorem. Špatný čtenář je pasivní čtenář, který čeká, že text ho začne sám nečím bavit (klesá motivace, užitek…).

Existuje plno dalších špatných návyků. Koukni na některé z nich v pravém sloupečku. V levém nalezneš návyky dobré.

Začínáme

A nyní něco přímo ke čtení. Dříve, než začneš knihu číst, udělej si přehled. Ten je důležitý, neboť díky němu zjistíš, jak moc je kniha pro tebe důležitá, co z knihy musíš přečíst, příp. zjistíš, že kniha je vlastně nepotřebná, neboť existuje jiná lepší nebo informace již znáš.

Sleduj tyto části knihy:

Nejvíce důležitý je samozřejmě obsah a shrnutí, které ti řekne většinu informací.

Než začneš trénovat rychlé čtení, je důležité vědět, že existuje několik metod a je důležité (!), abys dokázala střídat rychlosti čtení dle textu. Některý text je důležité číst pomaleji, některý stačí proletět, některý přečíst rychle, ale přesto s porozuměním. To souvisí nejen se žánrem a stylem psaní, ale i tematikou. Pravděpodobně to poznáš sama, kdy použít co. Jde spíš o to uvědomit si důležitost střídání.

A jak trénovat rychlé čtení?

Nejlepší by bylo, kdy by sis půjčila některou z knih Davida Grubera o rychločtení či šetření časem. Jsou tam texty k trénování techniky a texty k měření rychlosti čtení. Takový text najdeš i na jeho stránkách. Než si však knihu půjčíš, můžeš zkusit pár jednoduchých metod.

1. Nesnaž se umisťovat zrak na každé slovo, které čteš, obvykle (pokud to nejsou dlouhá slova) ti jeden pohled stačí k přečtení dvou a více slov (dle jejich délky a tréningu).
2. Trénuj zrakové rozpětí. Takových cvičení je v knize D. Grubera plno, ale lze si taková cvičení připravit i sama.
   Příkladem je několik písmenek či slov vedle sebe, kdy nebudeš číst jednotlivě, ale budeš fixovat oko na jednom místě a snažit se vidět i okolí. Velmi efektivní je si takový řádek zakrýt, vždy si jej odkrýt na čtvrtinu sekundy a ihned zakrýt. Poté si zkusit napsat, jestli jsi přečetla vše dobře.
   Malá ukázka:agfd 
   rsfg
   pelt
   mkte
   xvut
   lijyPoté samozřejmě následuje sloupec s více písmenky, slova mohou časem dávat i smysl. Exitují např. tzv. pyramidy, kde jeden řádek je dobré přečíst na co nejmenší počet fixací (zastavení oka pro přečtění textu).
3. Udržuj zrak spíše na vrchní polovině slova. Nejlépe to uvidíš z obrázků.

Sama vidíš, že ze spodní části lze jen těžko rozeznat, o jaké slovo se jedná. Zcela naopak tomu je u vrchní části. Soustřeďuj tam tedy svůj zrak.

Rad je ještě plno, opět je lze najít třeba na stránkách. Záleží, kolik času tomuto tréningu můžeš věnovat, ale pokud minimálně každý večer před spaním 10 minut budeš trénovat, čtení se zlepší.

Olga Biernátová, článek byl převzat s laskavým svolením autorky z webu Studuj kreativně

P.S.: A připravila jsem pro tebe vše důležité také jako infografiku, v plném rozlišení si ji můžeš stáhnout odtud.

Synapse by měly být neustále aktivní. Je nutné jim proto neustále obstarávat nové „krmivo“. Nejen MuDr. Zbyněk Mlčoch doporučuje: najděte si proto činnosti, které vás budou bavit. Učte se jazyky, choďte do divadla, čtěte, cestujte, hrajte na nějaký nástroj. Důležité jsou i společenské kontakty. Takže Oli, u tebe to je jednoduché, ty těch činností máš dost, takže jen tak nezakrníš. Ale je také důležité svoji paměť trénovat. Někteří k tomu používají různé knihy s cvičeními, kterých je nyní na trhu velmi mnoho. Sežeň si nějakou.

Metoda PQRST

Metoda SQ4R

Metoda „Vím, Chci vědět a Dozvěděl jsem se“

Metoda NEANA

Jedná se o velmi efektivní metodu. Metodu vymyslel opět David Gruber (viz rychločtení) a znamená NEstudovat A NAstudovat. Smyslem celé metody je, že mozku namluvíš, že nestuduješ. Naopak se stáváš učitelem, který tvoří test pro své žáky. Vem si postupně tedy první stranu textu, z které vytvoř otázky do testu pro své žáky. A zcela bez obav se bav nad tím, jak budou tví žáci překvapení, že jim dáváš test. Otázky vol dokonale. Zároveň k nim tvoř i odpovědi (jako bys tvořila test s možnostmi abc). Zde musíš dávat také pozor, aby nebylo něco dvojznačného či špatného (co by si o tobě přece tví žáci pomysleli!). A takto postupuj dále a dále. Svým způsobem nestuduješ, ale učivo hravě zvládneš!

Metoda pokoje či tělesných částí

Metodu pokoje používají někteří řečníci nebo lidé, kteří mají výbornou vizuální paměť. Vše spočívá v tom, že si představíš pokoj, který velmi dobře znáš. Představíš si předměty, které v něm jsou. A nyní skládáš jednotlivá témata k jednotlivým věcem. Řekněme, že jdeš na nákup a potřebuješ koupit rohlíky, jablko, okurek, olej, oplatek… Tak si tyto věci postupně představíš, jak leží v pokoji na určité věci, nejlépe tam, kam se nejvíc hodí. A klidně absurdně. Třeba olej vylitý v nějaké nádobě (která slouží na něco úplně jiného), rohlíky zabodlé v květináči. Cokoliv! Uvidíš, že si vše pak lépe vybavíš :)Podobně to někteří aplikují na části těla. A opět absurdně. Jablka budou tedy prsa, olej si představím jako šampon na vlasech, okurek jako … :) No vyzkoušej sama.

Metoda obrázků – pamatování správného pořadí

Tuto metodu uplatníš, pokud si potřebuješ zapamatovat několik věcí, které jdou za sebou postupně (tedy něco je první, druhé, třetí…). V první řadě si vytvoř obrázky k číslům 1-9 (příp. i k nule). S touto „tabulkou“ budeš pracovat. Vytvoříš ji tak, že si vybavíš předmět, který je nejvíce podobný tvaru čísla (např. 0 je podobná jezeru, 2 labuti apod.) nebo k číslu přiřadíš věc, kterou máš velmi spojenou s daným číslem (18 = řidičský průkaz, tedy nakreslíš auto). Až budeš tyto obrázky mít, musíš si pamatovat, které obrázky máš u jakého čísla. Což ale bude snadné, neboť sis je sama vymyslela. A teď jak s tím pracovat. Jakmile budeš mít několik věcív za sebou, které si musíš zapamatovat, přiřadíš je vždy k obrázku u čísla.

Velmi jednodcuchý příklad: první si budeš muset zapamatovat výraz „obraz“, druhý výraz „knihovna“ a třetí „protivník/bojovník“. A musíš si to (z nějakého důvodu) pamatovat postupně. K obrazu tedy přiřadíš věc, kterou máš namalovanou u jedničky, ke knihovně věc z dvojky atd. A nejdůležitější bude si ty dvě věci vždy spojit. Dejme tedy tomu, že mám u jedničky namalovanou svíčku (je podobná číslu jedna) a potřebuji si jako první zapamatovat obraz. Spojít si tyto dvě věci, a to tak, že si je předtavím ve velmi absurdní situaci, např. hořící obraz, obraz, jak jej zapaluji svíčkou apod. Knihovna bude druhá věc, co následuje. Tu si spojím s věcí u dvojky, tedy s labutí (neboť jsem si ji tam nakreslila a je to můj výběr). A opět si představím absurdní obraz, labuť plující v knihovně v tuně knih či něco podobného. Čím absurdnější, kreativnější a zábavnější to bude, tím lépe si to zapamatuješ. Nyní tomu musíš jen věřit, pak stačí vyzkoušet a uvidíš, že to půjde.

A nyní kresli:

0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

Metod je spousta a je na tobě, co ti nejvíce osvědčí. Určitě však nějakou zkus!

Článek vyšel na webu Studuj kreativně a byl zde publikován s laskavým svolením Olgy Biernátové

Priznám sa, že ja som to dlhú dobu takto nerobil a som si istý, že aj mnohí z Vás to tak stále nerobia. Každý týždeň vychádza nová, skvelá knižka. Je preplnená dobrými informáciami, ktoré sa Vám pre život môžu naozaj zísť. Ak ste posadnutí čítaním, tak ako ja (ja som ešte taká ľahká kategória… poznám aj väčších pánov), tak chcete byť stále v kurze. Chcete prečítať všetko. A v čo najrýchlejšom čase.

Táto rýchla doba s ponukou väčšou, akú sme schopný prijať, nás ženie k stále novému a novému chceniu a hladu po týchto informáciách. Problém, ktorý si väčšina ľudí neuvedomuje v spočíva v povrchnosti, ktorú takéto správanie produkuje. Po rýchlom prečítaní jednej knižky skáčeme na druhú. Máte avšak garantované to, že do pár dní si z tej knižky nebudete pamätať absolútne nič.

Ako teda čítať knižku?

Nie, nie ste sprostý. Nemáte zlú pamäť. Je to jednoducho fakt. Takýmto spôsobom pracuje náš mozog. Ak sa daná informácia neopakuje niekoľko krát, a nie je spätá so žiadnou emóciou, jednoducho ju do pár dní zabudnete.

Bohužiaľ pocit z toho, že všetci ostatní asi makajú viac než vy, vaša zvedavosť, a váš hlad po stále nových informáciách vás núti žiť v takomto povrchnom svete, ktorý je sprevádzaný stresom a úzkosťou z nedostatku času. Pocit pri ktorom si myslíte, že vám stále niečo uniká.  Takýto neustály stres má veľmi negatívny vplyv aj na Vašu pamäť a zdravie.

Pochopme, že nikdy nemôžeme vedieť všetko. Nemáme na to čas.

Jednoducho stým treba skoncovať a odpojiť sa z tohto stresujúceho kolotoča. Čítajte knižky či blogy, len s takými informáciami, ktoré môžete hneď aplikovať do praxe. Robte si pritom poznámky presne, ako ste si ich robili kedysi v škole (lepšie sú myšlienkové mapy).

Na jednu knižku si dajte dlhší čas a choďte do jej hlbšej podstaty a pochopte ju naozaj celú. Keď druhý krát čítate tú istú knihu, nachádzate v nej informácie, ktoré ste si predtým nevšimli.  Okamžite aplikujte a merajte výsledky zlepšenia, ktoré vám informácie prinesú. Takto sa z teórie stane prax. S praxou rastie sebadôvera a väčšina informácií sa Vám nahrá do podvedomia a už tak ľahko na ne nezabudnete. Poznámky, ktoré máte si môžete priebežne opakovať a takto tieto vedomosti upevňovať.

Nebojím sa človeka, ktorý strávil celý svoj život trénovaním všetkých možných úderov. Bojím sa človeka, ktorý celý život trénoval, len jeden úder. (Bruce Lee)

Táto veľmi múdra veta sa dá aplikovať aj na knižku, ktorú čítate. Ak skáčete od knižky ku knižke, tak sa toho príliš veľa nenaučíte.

Toto je aj tajomstvo Boba Proctora, ktorý číta knihu Mysli a zbohatni od Napoleona Hilla každý jeden deň už 50 rokov.

Sme tým na čo myslíme. Myslíme na to, čo vidíme, či čítame.

Zdielam s vami pre inšpiráciu mojej myšlienkovej mapy plnej poznámok z poslednej knižky, ktorú čítam. Riadna pavučina čo? Ale poviem Vám, že mám z tej knižky oveľa viac, ako keby som ju čítal len raz… Mimochodom, čítam ju druhý krát a mám stále pocit, akoby som ju čítal  prvý krát. ( To je tým, že druhý krát v nej nájdete veci, ktoré ste na prvý krát prehliadali…)

Adam Debnár, původní zdroj

První zásadní otázkou je samozřejmě co číst a na jaké jazykové úrovni. Ti, kdo se učí anglicky (ale i německy a francouzsky), se můžou poohlédnout po tzv. easy readers, zjednodušených a zkrácených verzích klasických nebo populárních románů a povídek. Vydávají je nakladatelství, jež se specializují na učebnice a slovníky, a k dostání jsou obvykle ve větších nebo specializovaných knihkupectvích (v Brně je to například Oxford Bookshop ). „Easy readers“ vycházejí v různých jazykových úrovních a často s uvedením rozsahu slovní zásoby, kterou využívají. Na konci některých z nich najdete i krátký kvíz s otázkami, u nichž si můžete ověřit, kolik jste se toho naučili a nakolik jste textu rozuměli. Pokud navíc obsahují i CD, můžete se procvičit i v poslechu.

Pokud už základy jazyka zvládáte, a přesto se čtením knížek v cizím jazyce teprve začínáte, může vás to svádět, abyste nejdřív sáhli po čítankách pro začátečníky nebo mírně pokročilé (pre-intermediate), ale doporučuji, abyste je jen prolistovali. Bývají totiž příliš jednoduché a slovní zásoba je v nich mírně řečeno primitivní a demotivující. Při výběru se proto zkuste řídit pravidlem výzvy – výzvou je přitom taková knížka, která je vždy o úroveň výš než vaše (domnělá nebo otestovaná) znalost cizího jazyka. Znáte-li tedy aspoň základy, pusťte se do povídky pro mírně pokročilé; mírně pokročilí pak můžou sáhnout po knížce pro pokročilé (intermediate) se slovní zásobou nejméně 1 000 slov. Vybíráte-li knížku v knihkupectví, zkuste si ji prolistovat a vyzkoušejte i pravidlo tří stran: pokud vám po třech stranách přijde text moc jednoduchý, nebo je naopak moc těžký a nerozumíte každému čtvrtému, pátému slovu, odložte ho. Nebojte se také spolehnout na svoje pocity: pokud vám jazyková úroveň knížky vyhovuje, ale obsahově vás ani po třech stranách nezaujme, je lepší se poohlédnout po jiné.

Pro pokročilé existují i jiné možnosti: časopisy, komiksy, novinové sloupky, blogy nebo články z oblasti, kterou se zabýváte. Pokud vás odrazují dlouhé texty a jste jako doma v sociálních sítích, zkuste hledat zajímavé osobnosti nebo kolegy z oboru na Twitteru, Facebooku nebo na Google+. Všechny tři sítě umožňují sledování bez nutnosti reagovat a komentovat, na Facebooku a zvláště na Google+ jsou navíc příspěvky delší a některé na úrovni blogů. Při hledání toho pravého zdroje jsou přitom důležité dvě věci: čtení vás musí bavit a autor textu by měl jazyk, ve kterém píše, skutečně ovládat. První předpoklad je vcelku jasný: proč se prokousávat článkem, který mě nudí a nijak mě nemotivuje? Druhá podmínka se někomu může zdát diskutabilní, ovšem pokud se při čtení chcete skutečně něco naučit, texty bloggerů, kteří mají sami problém s gramatikou a pravopisem, vám příliš nepomůžou.

Pokročilí knihomolové můžou sáhnout po zrcadlových (dvojjazyčných) vydáních nebo rovnou po původních knížkách. Pro začátek jsou přitom nejvhodnější thrillery a detektivky: napínavý děj opravdu někam spěje a postavy většinou používají živý, současný jazyk s hovorovými frázemi. Původní klasickou literaturu si můžete nechat na později. Knížky v angličtině, němčině, francouzštině, ale i španělštině jsou k dostání ve větších knihkupectvích (někde i na dobírku) a v e-shopech. Pokud jste majiteli čtečky Kindle, můžete se poohlédnout i po e-knížkách v regionálních pobočkách Amazonu, anglisti navíc můžou využít nainstalovaný slovník a funkci „Text to Speech“, díky níž si některé pasáže nebo neznámá slovíčka můžou nechat přečíst.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=r0jDv7IU3c0&feature=youtu.be[/youtube]

Druhou důležitou otázkou je, jak texty v cizím jazyku číst a jak a jestli s nimi dál pracovat. Možnosti jsou v podstatě dvě: číst jen tak pro radost a občas si zapsat nějaké to slovíčko, a číst nadvakrát. V prvním případě se pobavíte, přečtete víc textů a mírně si rozšíříte zásobu, ovšem pokud ji nebudete aktivně používat a nebudete se aspoň trošku věnovat i gramatice, stane se z vás jen pasivní konzument. Druhá cesta je časově náročnější a stojí víc energie, ale můžete se skutečně něco naučit. Pro čtení nadvakrát se hodí prakticky jakýkoli text. Při prvním čtení si můžete jako vždy označit slova a fráze, která vám bránila v porozumění celého textu (ať už podtržením či nějakým symbolem po straně), případně si je rovnou vyhledat. Při druhém čtení se na ně podíváte znovu a zhodnotíte, jestli jsou pro vás natolik důležitá, abyste se je naučili, a posvítíte si i na gramatiku. Zaměřte se přitom hlavně na ty gramatické jevy, které už znáte, a ptejte se: Proč je zrovna v téhle větě tento čas? Proč tahle předložka? Proč je tu zrovna člen neurčitý? Neanalyzujte přitom celý text, a už vůbec ne celou knížku – stačí se podle nálady jednou za čas podívat na jeden odstavec nebo jednu stranu. Pokud si nejste jisti správnou odpovědí, podívejte se do učebnice, zeptejte se učitele, rodilého mluvčího nebo někoho, kdo už jazyk trochu ovládá. Jevy, které vás zaujmou nebo které vám přijdou důležité, zkuste prakticky použít: vytvořte s nimi větu, a zapište si ji nebo ji řekněte nahlas.

Možnosti, jak s textem dál pracovat, jsou prakticky neomezené a individuální. Někomu vyhovuje pitvání každého detailu, někomu stačí soustředit se na jednu konkrétní věc: pokud se učíte anglicky, můžete například hledat jen příklady předpřítomného času, frázová slovesa nebo členy, u textu v americké angličtině můžete hledat odlišnosti od britské (a naopak) nebo zkoumat postavení slov ve větě. Důležité je jen to, aby vás studium bavilo a neodradilo od dalšího čtení.

Na závěr přidám zase několik konkrétních zdrojů (nejen) pro angličtináře:

1) Nejen pro začátečníky:

- easy readers: Macmillan Readers (Macmillan nabízí i e-booky s ukázkami a na webu si můžete otestovat svou úroveň angličtiny), Cambridge Readers (asi nejlepší nabídka pro anglisty – obsahuje ukázky knížek, audio klipy a dokonce odkaz na možnost přímého objednání v ČR), Oxford Bookworms, Penguin Readers (i tento web nabízí možnost otestovat si svou úroveň angličtiny)
- Simple English Wikipedia
- blogy a knížky o minimalismu (často v jednodušší angličtině): zenhabits, The Minimalists, mmlist
- návody, tipy a rady („how-to“), koníčky: Lifehack, eHow, Squidoo, The Happines Project

2) Pro pokročilejší čtenáře:

- zrcadlová vydání: tzv. Gutenbergovy čítanky , dvojjazyčná vydání v angličtině , v němčině, ve francouzštině nebo ve španělštině
- zpravodajství: BBC, Guardian (skvělé a nenáročné jsou sloupky What I’m really thinking – díky za tip nioblad ), Washington Post – všechny nabízejí i bezplatné aplikace pro Android a iPhone
- film a hudba: IMDb, IMSDb (databáze filmových scénářů), Vulture, Pitchfork
- technologie, IT a věda: Wired News, Gizmodo, TechCrunch, Popular Science, New Scientist

Máte-li další tipy – pro jakékoli jazyky – přidejte je do komentářů. Čím víc jich nasbíráme, tím líp.

Sylva Ficová

Jak na jazyky I. díl, II. díl

Na vysoké škole učím jen několik málo let, ostatně, sám jsem tu „svoji“ absolvoval teprve před devíti roky. Nemám proto nasbíráno dostatečné množství „dat“ (čti zkušeností), na straně druhé si na daný systém stále ještě živě vzpomínám i z pohledu studenta. Zatímco to druhé mi umožňuje kritičtěji vnímat nedokonalosti výuky, to první zabraňuje dostatečně fundovaně tvrdit, jak správně učit. Když se nebudu ale bát podělit se o své dojmy z dosavadní pedagogické zkušenosti, výše uvedené nevýhody mírně upozadím…

Nespolupracuj

Známky a vůbec odměny za to, že něco uděláme, mají svoji negativní stránku. Odměna nás již od mala učí ke korupci (rodiče uplácí děti k tomu, aby si uklidily pokoj apod.), a známky mohou způsobit hned několik deformací naší osobnosti.

V ideálním světě bychom se totiž primárně snažili o synergii mezi lidmi – v rámci rodiny, týmu, pochopitelně i třídy či ročníku. Známka ale jde spíše cestou budování vlastní, individuální cesty. Copak snad rodiče zajímá, jak na tom jsou ostatní žáci? Uchlácholí je snad zpráva, že jejich dítko má trojku, ale ostatní mají jedničky? Naopak. Dokonce je nepotěší ani varianta, že spolu s jejich potomkem si domů nejlepší známku odnesl zbytek třídy („Tak to asi byla nějaká hodně jednoduchá písemka…“).

Žáci i studenti v lavicích sedí, aby zodpověděli (pro pedagoga) co nejuspokojivěji položené otázky. Vzájemně si pomohou pouze tehdy, cítí-li, že si to mohou dovolit – a to ještě záleží na jejich povaze. Nezažil jsem písemný test, kde by nám učitel řekl, abychom „dali hlavy dohromady“. Na uměleckých školách se také ne vždy „nosí“, aby na díle pracovalo více studentů – jak totiž pedagog/komise pozná, kdo na tom odvedl jaký podíl práce, pokud nemají funkce jasně oddělené?

Ptám se ale, záleží na tom? Opravdu je pedagog od toho, aby uvažoval, zda skupina studentů, která předkládá absolventský projekt, je složena z lidí, kteří pracovali stejně? A co to vlastně to „stejně“ je? Neměli by si sami udělat ve skupině pořádek a nepřipustit, aby se některý z týmu pouze „nesvezl“? Neměli bychom studenty vést naopak k maximálnímu využití potenciálu skupiny?

Uvědomuji si, že škola od školy se liší, přesto cítím určitou skepsi ke stávajícímu systému vzdělávání, protože shora rozhodně nepřicházejí pokyny, abychom učili k větší spolupráci, abychom nehodnotili studenty na základě testů či zkoušení… Naopak shora vždy jen padají nové a nové fomuláře, tabulky, v nichž my máme jednoznačně ohodnotit studenta, případně v evaluaci student zase nás. Tak, aby z toho všeho šla udělat hezká statistika a úhledný graf. Jen ne prosím nic o pocitech, otázkách, inovacích…

Od základní školy i té střední jsem poměrně daleko, bezprostředně však blízko akademické půdě. A bohužel… ačkoliv bych čekal, že právě zde se bude systém významným způsobem měnit, opak je pravdou. Když se vzdám vzdychání nad faktem, že z pedagogů se čím dál tím více stávají lepší a lepší úředníci, ale ztrácejí čas a energii na to, aby byli také lepší učitelé, zůstává zde opět bolavým bodem ona známka.

Co sděluje známka?

Nedá mi to a v poslední době se častěji zamýšlím nad významem hodnocení (a známkování) studentů. Známka vyvolává soutěživost. Což o to, snažit se vynikat nemusí být zlé. Kdyby ovšem měla známka nějakou výraznější výpovědní hodnotu. Pokud v budoucnu vytvořím takový produkt, který si oblíbí miliony zákazníků po celém světě, dostávám srozumitelný signál. Když mi ale za slohovou práci či diplomový projekt pedagog či nevelká komise udělí známku, má to smysl akorát tak pro samotný vzdělávací systém, ne však studenta, který jako by se ze systému postupně vytrácel.

I ze své zkušenosti můžu říct, že většinou studentova snaha začíná a končí na tom, aby zkrátka předmět „dal“, případně se snaží o nějaký pěkně vypadající průměr. Mohli bychom začít spílat právě na něj – vždyť mu, my pedagogové, neustále připomínáme, že se učí pro sebe a ne pro nás. Ano, mělo by to tak být. Ale my také děláme všechno proto, abychom mu tento dojem současně popřeli. Když předvede práci, na které poctivě pracoval, dal do ní vše, čeho byl schopen, a má z ní dobrý pocit, nicméně v očích pedagoga či komise není jeho práce zkrátka „áčková“, co mu tím systém sděluje? Že se málo snažil? Že nemá být se svým výkonem tolik spokojený? A nejde pouze o nakrmení systému, který zkrátka nutně ke své existenci potřebuje srozumitelnou nálepku na každý úkon a na každou hlavu?

Samozřejmě, že lze známky obhajovat v případě exaktnějších věd/případů než je hodnocení slohové práce, uměleckého díla atp. Na straně druhé se dostáváme k podobnému bodu – pokud jsem pedagog a zkouším studenta ze znalostí dějin filmu, co mu známka udělená za předložení vědomostí, které se vztahují k vylosované otázce, sdělí? Že je v dějinách filmů podprůměrný? A nemohl by na zcela jiné otázce nachytat on mě? Věřím, že ano. A pokud se snažím nehodnotit vyloženě jeho faktografické znalosti, ale třeba schopnost kriticky uvažovat a argumentovat, začíná mít exaktní oznámkování tím kterým stupněm ještě větší trhlinu.

Jak z toho ven?

Chápu, že dnes studenti z ročníku do ročníku přecházejí s určitým počtem kreditů. Ty dostanou, pokud absolvují předmět. Pokud by šlo pouze o plnění kreditů, známky bychom mohli zcela vypustit. A nebo ne – co jim třeba dát možnost, aby předmět absolvovali, chodili do hodin, byli aktivní, připravovali krátké referáty, za to všechno sbírali body, aby opravdu mohl být předmět uznán? Ale když známku, tak ať si ji v závěru udělí nejen na základě nasbíraných bodů, ale také za závěrečné zkoušení/předvedení práce. Jsou-li sami se sebou spokojení, nechť si dají tu nejlepší.

Samozřejmě, že se objeví tací, kteří tohoto systému mohou využít ve svůj prospěch – zkrátka si udělí skvělou známku, i když je jeich výkon podprůměrný. No a? Pokud to unese jejich svědomí… Navíc, nejlepším pedagogem je samotná praxe a život, na který by si měli již během studia zvykat.

Upřímně, přestává mě bavit to vědomí, že se mám na studenty dívat z vyšší pozice – z pozice pedagoga, který zná víc a může proto hodnotit. Netěší mě to a nespatřuji v tom nic jiného než demotivaci studentů. Nehledě na to, že by se měli studenti učit zodpovědnosti za to, co (ne)dělají, do čehož spadá i schopnost sebehodnocení.

Osobně bych se raději vnímal jako někoho, kdo pomáhá hledat různá fakta a otevírat diskuzi k problémům, které by bylo dobré nenechat spát. Byl bych rád, kdyby pedagog nebyl ten, kdo radí a zkouší/hodnotí, ale kdo vede a poslouchá. Snad nejsem naivní, ale cítím, že by se takto více naučil nejen student, ale i samotný učitel…

 Lukáš Gregor

1.

“Studium, to není věc snadná, ba bych řekl věc přímo nelehká…” Rozhodne môžem len súhlasiť. Ak chcete študovať skutočne efektívne, prokrastinace tu nemá žiadne miesto a v podstate je najlepšie zabudnúť úplne na všetko čo so školou nesúvisí. Pre mňa bolo asi najdôležitejšie prestať s učením v noci. Začínajúci vysokoškoláci si myslia, aká je to frajerina ťahať noc bez prestávky a potom ísť na skúšku. Silne pochybujem o tom koľko sa toho naučili a o kondícii v akej na tú skúšku prichádzajú a rozhodne nič frajerského na tom nie je. Skôr je mi takých študentov ľúto. Noc má tak či tak len nejakých 8 hodín a žiadne zázraky sa u ťažkých skúšok za 8 hodín učenia čakať nedajú.

Namiesto toho čoraz viac zisťujem ako je dôležité, začať sa učiť čo najskôr ráno. Ak napr. začnem o 8:00 a o 13:00 si zájdem na obed. Mám za sebou toho toľko, že po obede sa už prakticky učiť ani nemusím. Ďalšie 3 hodiny potom venujem prostému čítaniu učebného textu. O 16:00 mám teda za sebou veľmi úspešný študijný deň a môžem sa venovať relaxu prakticky až do polnoci, s pocitom dobre vykonanej práce a jasnou mysľou.

Takýto scenár je samozrejme možný, ale iba cez víkend. V bežný pracovný deň sa venujem učeniu iba večer a to v priemere dve hodiny času. Keď sa tento čas strávi skutočne efektívne, bohate to stačí. Keď sa tieto hodiny spočítajú je to ďalších 10 hodín času k učeniu cez víkend. Za celý semester to je 14 výukových týždňov x (10+8+8) to je 364 hodín čistého študijného času. Začať s touto cifrou skúškové obdobie už dodá trochu sebavedomia.

2.

Pri samotnom štúdiu používam techniku pomodoro. Na začiatku som ju používal vždy, ale teraz ju praktikujem iba na “ťažké prípady” tzn. predmety do ktorých sa mi obzvlášť nechce. Inak je podľa mňa najlepšie proste v 8:00 sadnúť nad učivo a v jednom ťahu sa na plný výkon učiť dokiaľ sily stačia. 15 min. prestávka a v rovnakom duchu pokračovať ďalej. Pomodoro totiž u mňa zlyháva hlavne pri písaní semestrálnych prác (obzvlášť ak sa jedná o programovanie), každé vyrušenie vedie k strate koncentrácie.

3.

K učeniu je kľúčové hlavne prostredie. Nikdy sa neučím doma. Je tam strašne veľa rozptyľujúcich vecí. Inak cesta mimo domov aj keď len krátka vyčistí dobre hlavu. Mojim obľúbeným miestom je knižnica. Už len tá atmosféra človeka motivuje k učeniu.

4.

Najdôležitejšie je eliminovať všetky zdroje potenciálneho rušenia, vypnúť mobil, pred sebou ideálne biela stena, na stole len to čo je k učeniu skutočne potrebné, v poslednej dobe som si obľúbil štuple do uší, perfektne odtienia okolité prostredie. Najlepšie je z učenia úplne vynechať počítač. Už len to že je zapnutý ma veľmi rozptyľuje. Ak je skutočne nutné ho použiť, čo je u mňa 80% času, vypínam na ňom internet a maximalizujem okno na celú obrazovku aby som nevidel žiadne ikony, ktoré by ma lákali spustiť čokoľvek iné.

5.

Nerád to hovorím, ale je nutné obmedziť alkohol a iné drogy na minimum. Všetka snaha potom výjde navnivoč. Samozrejme nie je nič zlé raz za mesiac si s kámošmi poriadne vyliať hlavu a druhý deň si pestovať kocovinu, ale to je asi maximálny interval.

S fajčením som ale pozoroval zaujímavú vec. Keď som pred nedávnom prestal, moje štúdium sa zhoršilo. Cigareta ľudí zbližuje, po prednáške pri cigarete sa študenti zoznámia, vymenia si poznatky o učive, učiteľoch, o možnostiach štúdia… A to sú informácie, ktoré majú na vysokej cenu zlata. Mal som pocit, že o toto všetko prichádzam. Takže nikoho na túto hroznú závislosť nenavádzam a kto sa pre túto možnosť rozhodne. Je to len na jeho riziko…

6.

Dôležité je začať používať kalendár a zapisovať si tam úplne všetky svoje aktivity, hlavne termíny odovzdaní prác a písomiek v semestri. Nie je nič horšie ako zistiť, že dôležitý semestrálny test je zajtra.

Inak priebežné učenie, ktoré mi každý tak vtĺkal do hlavy je mýtus. Obvykle som mal veľký problém vôbec odovzdať všetky semestrálne práce a napísať všetky testy v semestri včas. A učiť sa na skúšku, ktorá je za 3 mesiace je podľa mňa zbytočné.

Ale aj na to som našiel spôsob. Ak je to len trochu možné, pracujem na projekte hneď ako je zadaný a hneď ako je hotový ho aj odovzdávam. Je to potom pre mňa vec, ktorú môžem hodiť za hlavu a môžem sa venovať ďalším predmetom. Úplne najlepšie je dohodnúť sa zo skúšajúcim a poprosiť ho o vyskúšanie ešte v semestri. Zatiaľ mi len málokto povedal nie a mať hotové 4 skúšky zo 6, keď sa ešte len uvažuje o vypísaní predtermínu je teda veľmi povznášajúca vec.

 7.

Na vysokej škole som sa naučil ešte jednu dôležitú vec. Nech má škola aj sebeprísnejšie pravidlá, stálu ju riadia len ľudia. Je veľmi dôležité vedieť ako systém funguje. Byť v správny čas, u správneho človeka, so správnou žiadosťou dokáže pohnúť vesmírom.

Možno to vyzerá, že z toho robím veľkú vedu. Každopádne ja, ktorý som bol veľmi podpriemerný študent a mal som problém vôbec prejsť z ročníka do ročníka, som v minulom roku na ČVUT dosiahol na študijný priemer 1,8 a teda prospechové štipendium. Podotýkam pri plnom pracovnom úväzku.

8.

Nakoniec som si nechal jednu chúlostivú vec a to je opisovanie. Priznám sa, opisoval som často. Ono je fajn, urobiť si na skúšku ťahák a bez učenia ju zložiť a často ešte za dobrú známku. Ale ako to už v živote býva všetko sa raz vráti. Nielen, že predmety na seba často nadväzujú a čo sa nenaučíte teraz budete sa učiť 2x toľko v ďalšom semestri, ale hlavne keď som nastúpil do mojej práce mal som (a stále ešte mám) veľké problémy plniť povinnosti, ktoré po mne zamestnávateľ požadoval. Takže odporúčam na tú možnosť úplne zabudnúť.

Pretože škola nie je o počte zložených skúšok a farbe diplomu, ale hlavne o znalostiach, ktoré sa naučíme a potom v praxi použijeme.

Richard Černohorský

Pro efektivnější studium doporučujeme:

Vidíte ten velký hrbol uprostřed? Tak v něm se nacházejí lidé, kteří by mohli přispívat více, kdyby věděli jak. Zkuste si představit, jaký dopad na Váš tým či firmu by mělo, kdyby se těchto průměrných 60 % přesunulo svým výkonem do horních 20 %! V grafu by to vypadalo asi takto:

Každá organizace má členy týmů, kteří už nyní podávají výborný výkon. Posun průměrných 60 % blíže k úrovni výkonu horních 20 % je největší příležitostí pro zlepšení výkonu. Zkuste si zhruba propočítat, co by pro Vás znamenalo, kdyby se průměrných 60 % jen z půlky přiblížilo horním 20 %.

Víte, kteří lidé ve Vaší organizaci dosahují skvělých výsledků? Víte, proč tomu tak je? Co by tito lidé mohli naučit zbytek organizace?

Jak posunout středem více doprava

1. Najděte ve Vaší organizaci nebo týmu osoby, které patří do horních 20 %.
2. Promluvte si s nimi a zjistěte, jaké jsou jejich pracovní metody a postupy.
3. O své poznatky se podělte s ostatními.
4. Pověřte ty nejvýkonnější, aby se stali mentory ostatních.
5. Upravte kritéria pro hodnocení výkonnosti tak, aby se více blížila výkonům horních 20 %.

Až se budete bavit s lidmi, kteří patří do horních 20 %, požádejte je, aby Vám řekli pouze o jejich úspěších a příliš se nezaměřovali na své nezdary. Není větší motivací pro ostatní, než příběh popisující cestu k úspěchu.

O všechno co zjistíte, se podělte s ostatními. K tomuto účelu se nejlépe hodí firemní wiki. Nad jednotlivými příběhy můžete diskutovat a dále je rozšiřovat. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit wiki platformu MindTouch. Na samostatné stránce si pak můžete udržovat seznam knih, které ovlivnily výkon horních 20 %. Velmi efektivní a emotivní může být natočení celého rozhovoru na video.

Požádejte některé z horních 20 %, aby se stali mentory ostatních. Nejenže je to výborný způsob ke zlepšení pro ty z prostředních 60 %, ale také to dodá samotnému mentorovi pocit důležitosti, který se pro něj stane hnacím motorem a pomůže mu dosáhnout ještě lepších výsledků.

Snažte se propojit motivační programy a výkonnostní cíle tak, aby se blížily, nebo rovnaly průměru horních 20%. Zajistěte, aby tyto cíle byly jasné a přesně formulované.

Pár slov na závěr

Je ironií, že ve většině organizací už existují lidé, kteří dosahují výborných výsledků. Vaším úkolem by mělo být ty, kteří se mohou a chtějí posunout, přiblížit těm nejlepším. Místo toho, abyste si dělali starosti s tím, co nefunguje, zaměřte se na to, co už funguje.

Josef Nakládal

Použitá literatura a další zdroje

[1] COVEY, Stephen; WHITMAN, Bob ; ENGLAND, Breck. Jak dosahovat předvídatelných výsledků v nepředvídatelných časech. [s.l.] : [s.n.], 2010. 128 s. ISBN 978-80-7261-206-2.

[2] HILL, Napoleon. Myšlením k bohatství. [s.l.] : [s.n.], 2002. 207 s. ISBN 80-85213-00-1.