V tomto článku se tedy budu věnovat tomu, jak já aplikuji metody ZTD (a částečně i GTD) při práci i v osobním životě. Chtěl bych jím dokázat, že techniku ZEN a hotovo lze aplikovat na téměř jakékoliv povolání a užívat jí může téměř kdokoliv, kdo dokáže dodržet několik jednoduchých pravidel. Tedy nejen internetový marketér, jako jsem já. Doufám, že vám článek pomůže v nastavení či vylepšení vašeho systému, pokud s ním ještě nejste plně spokojeni.

Abych vám přiblížil kdo jsem, moje jméno je Josef Řezníček a pracuji jako konzultant a lektor internetového marketingu. Zabývám vymýšlením strategií propagace na webu pro různé projekty. Naší specializací je optimalizace pro vyhledávače, obsahový marketing a další formy “neotravné” reklamy, kterým se v dnešní době souhrnně říká inbound marketing. Pojďte se se mnou podívat na systém, kterým při mojí práci i v osobním životě organizuji úkoly a informace. Možná nějaké postupy inspirují i vás. Nebo si možná uvědomíte, že podobný způsob, jaký používám já, můžete začít používat i vy.

1. Shromažďuji

Pro správu pracovních i osobních úkolů používám skvělý nástroj BaseCamp. Všechny poznámky, nápady a informace shromažďuji na několika málo místech. Těmito inboxy, jak je nazývá David Allen, jsou kromě BaseCampu ještě speciální inbox zápisník v elektronických poznámkách Evernote, papírový zápisník Moleskine, emailová schránka v Gmailu a fyzický šanon v mojí kanceláři. Do těchto 5 inboxů shromažďuji vše, co se na mě každý den valí ze všech stran.

2. Třídím

Druhým bodem podle systému ZTD je třídění informací. Každý den projdu jednotlivé schránky a vyprázdním je. Elektronické poznámky z Evernote roztřídím do dalších záznamníků, vytvořím z nich úkoly, nebo je jednoduše smažu, pokud už nejsou důležité. S papírovými poznámkami z A5 nelinkovaného notýsku Moleskine udělám to samé. Buď poznámku oskenuji a vložím do elektronické podoby, nebo jí přepíšu, přeměním na úkol, nebo ignoruji. Ale vždy po zpracování přeškrtnu v zápisníku to, co už jsem vyřídil. Mám tak schránku na konci dne čistou.

Všechny moje emaily putují do jedné schránky, kde je alespoň jednou za den projdu a vyřídím. Stále jsem se nenaučil občas neodolat pokušení a průběžně nahlížet do emailové schránky několikrát během dne. Důležité emaily si ale pouze označím k vyřízení hvězdičkou a vrátím se k nim až při kontrole inboxu. Doby, kdy jsem čekal, co přijde za email a ihned na něj odpovídal, i přes nutnost přerušení ostatní práce, jsou naštěstí už dávno pryč. Ohvězdičkované emaily vyřizuji většinou jednou za den, nebo vyřízení převedu na úkol do BaseCampu a tím inbox vyčistím. Všechny emaily, které jsou už vyřízené, archivuji, takže v přijaté poště mám na konci dne čisto.

Poslední zmíněnou schránkou, kam putují informace, je fyzická přihrádka v mojí kanceláři. Do ní dávám všechny dopisy, papíry i předměty, se kterými je třeba něco udělat. Přihrádku potom jednou za 2-3 dny projdu, dokumenty buď naskenuji a uložím, nebo archivuji, převedu na úkol, či vyhodím do koše.

Při popisu mých inboxů jsem úmyslně vynechal BaseCamp, ve kterém si eviduji seznamy úkolů a organizuji práci. Jde vlastně z menší části o inbox, ale používám ho především jako nástroj, který mi pomáhá plánovat. A právě plánování je třetí bod metody ZTD.

3. Plánuji

Svoje cíle a úkoly si plánuji v několika rovinách. Tou nejobecnější je roční plán obsahující na tento rok 9 cílů, kterých chci dosáhnout. Plán mám vystavený nad pracovním stolem a vlepil jsem si ho i na první stranu do zápisníku Moleskine. Z těchto cílů potom odvozuji měsíční cíle, které jsou obvykle 3. Ty si zase nalepím na okraj monitoru a mám je tak stále před sebou.

Je pro mě tedy jednoduché se několikrát za den sám sebe zeptat, jestli to co dělám, opravdu vede ke splnění oněch 3 cílů na daný měsíc. Na základě měsíčních cílů potom organizuji úkoly na každý týden, to už v rámci BaseCampu. Na konci předchozího týdne, nebo začátku nového, projdu všechny úkoly, které mám naplánované na jednotlivé dny v týdnu a přeorganizuji je, upravím a posunu podle aktuálních možností tak, abych stihl co nejvíce věcí, které povedou ke splnění měsíčních cílů. Výsledkem je přehledný seznam úkolů na každý den. V průběhu týdne ještě úkoly někdy upravuji, přesouvám nebo přidávám nové, ale většinou to už nejsou velké změny.

Každé ráno nebo předchozí večer si vytisknu aktuální úkoly na 1 den. Potom vezmu 4 zvýrazňovače - žlutý, oranžový, zelený a růžový a označím jednotlivé úkoly podle toho, kdy v rámci dne bych je chtěl splnit. Žluté úkoly jsou nejdůležitější a zabývám se s nimi dopoledne, oranžové úkoly si nechávám na odpoledne a zelené úkoly na večer. Růžovou tečkou před úkolem pak pro ještě větší přehlednost označím 1-3 úkoly, které chci určitě splnit. Babauta je nazývá “velkými kameny”, nebo “nejdůležitějšími úkoly”. Pokud to jde, tak tyto kameny naplánuji na začátek dne, abych je měl co nejdříve hotové.

Díky tomuto systému plánování dokážu dobře určit, na čem mám pracovat. Když sám sebe nachytám, že dělám něco jiného, než bych měl, barevný seznam mě rychle vrátí do správných kolejí. A s tím vlastně souvisí čtvrtý bod metodiky ZTD- Vykonávání činností.

4. Vykonávám

Díky tomu, že na 1 týden dopředu vím, co budu dělat, poměrně dobře se mi soustředí na to, na čem pracuji. Když se ke mně dostane nějaký naléhavý úkol, nebo i třeba obyčejná informace, nápad nebo poznámka, snažím se nejdřív dokončit na čem pracuji a novou věc uložit do inboxu a na konci dne jí rozplánovat nebo nějak zpracovat. Protože jsem chlap, nemusím se stydět, že nezvládám a ani nechci zvládat multitasking. Kdybych byl ženou, možná bych se ze začátku na za fakt, že prostě nejde dělat víc věcí najednou, i styděl.

Problémy, se kterými jsem se potýkal a jak jsem je vyřešil:

1. Mnoho úkolů pro mnoho klientů

Ze začátku jsem dlouho nevěděl, jak mám vyřešit příliš dlouhé seznamy úkolů naplánovaných do budoucna a mnoho různých úkolů pro různé klienty, kterým poskytujeme naše služby. Leo Babauta hovoří o vytvoření minimálního množství to-do listů, evidenci málo úkolů, ale já vždycky měl úkolů spoustu. Dnes jsem to vyřešil tak, že úkoly sice v BaseCampu vystavené mám, ale vždy pracuji jenom s těmi nejbližšími, takže nejsem přehlcený. Pro každého klienta máme v systému vytvořený speciální projekt a tak jsou úkoly přehledně u sebe.

2. Akční a konkrétní úkoly

Hlavně dříve se mi stávalo, že si stanovím úkol, ale když dojde na jeho plnění, přesně nevím, co mám dělat. Proto se snažím vždy zadat konkrétní úkol. Místo “napsat článek” jsem se naučil vystavit si “napsat článek pro mitvsehotovo.cz na téma jak používám já GTD, nápady co zahrnout viz poznámka”. Díky akčním a konkrétním úkolům mi pak nepřipadá splnění úkolu obtížné.

3. Pocit uvolnění

Když jsem byl malý a chodil na základní školu, psal jsem si úkoly do malého notýsku. Pokud jsem pak úkol splnil, cítil jsem vždy uspokojující pocit. Později na střední škole jsem ale začal zkoušet různé nové systémy organizace práce a nějak jsem tento pocit začal postrádat. Postupem času jsem zjistil, že to je způsobené především tím, že už si hotové úkoly fyzicky neškrtám. Dnes si proto každý den vytisknu seznam úkolů a po dokončení na papíru řádně přeškrtnu úkol jako hotový. Uspokojující pocit je zpět, zkuste si to taky.

4. Naplánování příliš mnoho úkolů

Dalším problémem, který vlastně stále čas od času řeším, je naplánování si příliš mnoho úkolů, které nemohu za den či týden stihnout. Důvodem pro vznik těchto situací byl především fakt, že jsem neuměl přesně odhadnout, kolik času mi zabere jaká činnost. Proto už asi rok používám aplikaci Time Doctor, pomocí níž si měřím vše, co dělám. Mám tak dobrou zpětnou vazbu o stráveném čase na jednotlivých úkolech a když dělám podobnou věc v budoucnu, můžu se podívat, jak dlouho mi trvala předtím a podle toho si naplánovat časovou náročnost úkolu.

5. Nemůžu se soustředit

Nějaké činnosti dělá člověk rád, jiné jsou spíš povinností, která není tak zábavná. Sám vím, že u některých úkolů ztratím pojem o čase a u jiných koukám stále na hodinky, nebo se snažím svojí pozornost podvědomě přesunout jinam, protože mě tolik nebaví. Pokud se dostanu do takovéto situace, pomáhá mi metoda Pomodoro. Kdo o ní neslyšel, doporučuji si o ní něco přečíst. Systém pravidelných pauz a dělání úkolů mě dobře nasměruje k produktivitě. Z mého pohledu je to vlastně taková gamifikace mojí práce, protože sám sebe testuji, jestli se vydržím plně soustředit.

Mám stále co zlepšovat

I když se můj systém jeví jako na první pohled jednoduchý, přesto mi trvalo 2 roky, než se mi ho podařilo implementovat do každého dne. A stále je co zlepšovat. Systém opouštím jen párkrát za rok, když jsem na dovolené. Při ní si zase užívám, že žádný to-do list nemám a můžu si dělat co chci.

Jak používáte metody GTD a ZTD vy? Shoduje se v něčem můj postup organizace práce a osobní produktivity s tím vaším? Kde se rozcházíme? Díky moc za vaše komentáře.

Josef Řezníček 

Pokud jste týmovým vedoucím, asi se vám NESTÁVÁ, že byste tohle slyšeli od svých podřízených… Myslíte, že je to proto, že oni takové situace nezažívají?
Ale ano, zažívají, jen vám to z pochopitelných důvodů neřeknou – a tak si všichni musíme uvědomit, že je velký rozdíl mezi pracovní dobou a časem na práci!
Mělo by být povinností vedoucího lidem čas na práci poskytnout!

V tomto článku se dozvíte o tom, jak je vhodné ochraňovat klid na práci pro všechny členy týmu. Dost možná pro vás bude překvapením, že jako jednoho z největších vyrušovatelů označíme šéfa – tedy možná právě vás! Dále si ukážeme, jakou spoušť můžou způsobit bezohledné mítinky. A na závěr navrhneme jednoduché řešení – zavedení „úředních hodin.“ Ten, kdo tohle reálně udělá, je osvícený týmový vedoucí!

Poprvé jsem si tohle uvědomil před asi čtyřmi lety při práci na internetovém projektu pro velkou pojišťovnu. Žádný projekt není jednoduchý, ale zde byla situace složitější ještě o to, že nebyl čas na důkladnou analýzu a obrovské množství požadavků na systém přicházelo teprve v průběhu vývoje. Tato skutečnost denně vznášela i spoustu technických otázek a vývojový team (asi 6 lidí) se s otázkami obracel na softwarového architekta projektu – říkejme mu Vojta.
Vojta byl velmi ochotný člověk, ale brzy bylo cítit v jeho chování značné napětí a nervozita, která se časem rozvinula do zjevného stresu. Posléze vyplynulo, že kvůli neustálému vyrušování s dotazy a přepínání pozornosti Vojta nemá v podstatě čas a soustředění na vlastní práci. Přitom role softwarového architekta je v projektu zásadní!
Přemýšleli jsme, jak situaci řešit a vzpomněli jsme si, jak fungují úřady – a tak jsme přišli s pravidlem, které jsme nazvali „Vojtovy úřední hodiny.“ Podstatou bylo, že každý den byl vyhrazen čas mezi 13 a 14 hodinou, kdy Vojta měl čas vyhrazený na zodpovídání dotazů, rady, pomoc, prostě byl zde pro tým. Čas mimo tyto hodiny byl svatý a musel být vážný důvod pravidlo porušit!
Projekt se tím nestal procházkou růžovou zahradou, ale Vojtova vlastní práce se opět rozhýbala a jeho nervozita vymizela. Ve svých úředních hodinách vítal kohokoli téměř s úsměvem

Ptáte se, jak moc tato Vojtova nedostupnost omezila ostatní členy teamu v jejich práci? Odpověď zní NIJAK! Ukázalo se, že většina dotazů členů teamu nevyžaduje OKAMŹITÉ řešení a počká až na okno úředních hodin.
Jediné, co bylo třeba zajistit, bylo to, aby si každý člen teamu někde shromažďoval své věci k řešení. Může se to zdát triviálně jednoduché, ale je s podivem, kolik lidí si nedělá žádné poznámky, když jim někdo říká, co vše je třeba udělat. (Poznámkový blok většinou bohatě stačí, ale můžete v týmu i utrousit záhadnou zkratku GTD  )
Z celé této zkušenosti jsem si vyvodil pravidlo – „Kritické role je třeba ochraňovat zavedením jejich úředních hodin. Howgh!“

Všichni bychom měli mít úřední hodiny!

Čas šel dál, projekty a lidé v týmu se střídali a nemělo trvat dlouho, kdy jsem si měl uvědomit, že uvedené pravidlo je třeba poněkud rozšířit.
Náš tým právě pracoval na systému pro velkou českou spořitelnu s kritickým termínem (existují projekty bez kritického termínu?). Nové požadavky se valily, priority se měnily, problémy se rychleji objevovaly, než řešily – prostě všední den na zákaznickém projektu. Často se objevilo něco, co jsem potřeboval konzultovat s některým členem týmu – nejčastěji jsem zaskočil za programátorem – říkejme mu Bedřich. Povšiml jsem si, že jakmile se mu objevím u stolu, téměř bez výjimky něco odklikne na monitoru, než se obrátí ke mně. Domníval jsem se, že schovává novinky.cz, ale pak jsem si uvědomil – vždyť tenhle lehce tuhnoucí úsměv přece odněkud znám, takhle se tvářil architekt Vojta, když ho někdo rušil v práci – a tak jsem se Bedřicha na rovinu zeptal. Víte co to bylo? On si vždy zastavoval timer Pomodoro!

V ten moment jsem si uvědomil, jak hrozné věci se dopouštím! Tady jsem měl osvíceného vývojáře, který si hlídal své vlastní soustředění a efektivitu a do toho si to přihasím já, jeho nadřízený, a rozbiju mu ji!
A tak mi došlo, že klidný čas na práci potřebuje KAŽDÝ a že vlastně všichni bychom měli mít svůj ekvivalent úředních hodin! A tento čas na práci by měli respektovat všichni, dokonce i manažeři! Pokud jste totiž vedoucí, nebo máte jiné formální nadřízené postavení (či to máte nedej bože dokonce na vizitce), pravděpodobně vás vaši podřízení NEPOŠLOU pryč, že je rušíte! To ale neznamená, že tomu tak není!

Mítink = klín v kalendáři

Podívejme se ještě na jiný příklad z téhož týmu. Typická situace v týmech bývá taková, že každý má své vlastní osobní úkoly, pak jsou zde úkoly, které je potřeba konzultovat s někým jiným. Do toho sem tam přijde pozvánka na mítink. Některé mítinky jsou nutné, některé mají povahu pouze informativní a některé jsou zbytečné, ale bohužel z kategorie těch, jež nelze odmítnout.
Jak v takové situaci může vypadat denní rozvrh Bedřicha? Útržek z Bedřichova diáře zobrazuje tři možné varianty, jak se mu ve dni naskládají osobní projektové úkoly, mítink, na který ho pozval Honza, další mítink, tentokrát Pavlův a samozřejmě i nutný čas na oběd.
TODO – obr, nadepsat varianty A, B, C

Matematický pohled na věc je jednoduchý. Ve variantě A, B i C odvede Bedřich na svém projektovém úkolu během dne 6 hodin práce. Nevím, jestli jsou manažeři dobří matematici, ale tímto pohledem se na věc zpravidla dívají. Je to však pohled ani ne tak jednoduchý, jako spíše zjednodušující.
Podívejme se blíže na to, jak v jednotlivých variantách Bedřichův pracovní den probíhá.

Varianta A

Bedřich přichází do práce odpočatý a s čistou hlavou se pouští do svého aktuálního úkolu. Nic ho neruší a soustředěně pracuje až do oběda. Nepředstíráme, že se během dopoledne nemrkne na zprávy, že se nezeptá kolegy, jaký měl víkend, ale i tak je schopen odvést práci v délce téměř 4 hodin.
Během oběda zrelaxuje, ale dost možná ho napadnou další myšlenky k jeho úkolu, takže je po návratu hned může zapracovat a ukousne ze svého úkolu další dvě hodiny. Z práce ho pak vytrhne až upomínka na mítink s Honzou, po kterém pak následuje ještě mítink s Pavlem a tím jeho pracovní den končí. Jeho úkol na projektu je o 6 hodin blíže dokončení.

Varianta B

Stejně jako ve variantě A Bedřich nerušeně zvládne během dopoledne ukousnout 4 hodiny z úkolu.
Z oběda se dostaví rovnou na mítink s Honzou. Po jeho skončení se vrací ke svému stolu a v hlavě se mu honí skutečnosti, které z mítinku vyplynuly. Přemýšlí, jestli by je neměl hned začít zpracovávat, udělá si možná pár poznámek a rozepíše k tématu email. Pak si uvědomí, že by se měl snažit pokračovat v rozdělané práci na projektu a silou vůle se k němu vrátí. Soustředění však už není ideální. Navíc mu jeho pozornost brzy začne poutat druhý blížící se mítink s Pavlem. Nakonec usoudí, že během zbývajících dvaceti minut už stejně svět nespasí a rezignuje. Věnuje se něčemu jinému, dost možná ten čas stráví diskuzí s kolegou o včerejším hokejovém utkání a posléze se přesune na zmíněný Pavlův mítink. Po návratu je situace podobná, pouze horší. Bedřich je už trochu unavený, v hlavě se mu míchají všechny tři aktivity, a když zjistí, že do odchodu domů zbývá necelá hodina, odpoví na pár zbytečných emailů, podívá se na večerní program televize a nějak to už doklepe. Práce pokročila jen o asi 4,5 hodiny.

Varianta C

Tato varianta je ještě horší, než varianta B, přerušování je častější, souvislé pracovní úseky jsou kratší, takže ani dvě poslední hodiny práce na projektu již Bedřich nevyužije efektivně. Tohle je ten okamžik, kdy se Bedřich zamyslí a řekne si – „co já jsem to vlastně dneska dělal, že jsem tak unavený? A kde je viditelný výsledek? Doufám, že se teď nepřijde šéf zeptat, jak jsem daleko… „
Odvedená práce? Matematici by se možná divili, ale 2 + 1 + 1 + 2 se rovná přibližně 3,5 hodiny.

Připadají vám uvedené scénáře trochu idealizované a manipulující? Připouštím, že je to do jisté míry pravda. Ale jsem přesvědčený, že organizací času dle varianty A se budete tomu vysněnému ideálu celkem slušně blížit. Naopak organizací dle varianty C se od jejího odstrašujícího příkladu budete jen velmi těžko vzdalovat!

Jak tedy ochránit klid na práci?

Vzpomeňme si na úřední hodiny, tak, jak jsou zavedeny na úřadech a jak tento koncept pomohl architektovi Vojtovi. Proč by totéž nepomohlo i ostatním? Délka a častost úředních hodin jistě záleží na konkrétním případě, ale lze silně doporučit, aby nastavení bylo co nejjednodušší a pravidelné.
Vypůjčil jsem si cedulku z vesnického konzumu a trošku ji upravil. Původně to bylo jen pro účely tohoto článku, ale jsem v pokušení ji vytisknout a dát všem členům týmu. Mám pocit, že lakonicky shrnuje vše podstatné.

Jako týmový vedoucí ji dejte všem v týmu k dispozici, nechť si ji pověsí nad stůl, rozešlete mailem všem s humorným vysvětlením. Nezapomeňte i na potenciální vyrušovače mimo váš tým (ředitele bych vynechal). Představte tento koncept na nejbližším mítinku – který se ovšem bude konat pochopitelně až v otevírací době!

Závěrem rekapitulujme pravidla:

1. Zaveďte v týmu dělení pracovního dne na dobu soustředěné práce a na otevírací (úřední) hodiny. Nastavení přizpůsobte vašim potřebám, nejjednodušší doporučení je před obědem a po obědě.
2. Zajistěte, že každý člen týmu má svůj poznámkový blok (přinejmenším), kam si píše všechny otázky a témata k řešení, na které během doby soustředěné práce narazí.
3. Proberte tato pravidla s týmem, aby je přijal jako užitečná a každému prospěšná, nikoli jako omezování. Dbejte na jejich dodržování, protože pokušení vstát a jít vyrušit kolegu s nenaléhavou věcí bude veliké (hlavně v open space!), stejně jako naplánovat mítink kamkoli, kde je volno, klidně na dopoledne!
4. Jste-li týmový vedoucí – dodržujte tato pravidla především vy sám! Dost možná jste právě vy tím nejčastějším zdrojem vyrušování!
5. Nezapomeňme, že jsme lidé, nikoli roboti! Podstatou pravidel není omezování svobody, zákaz komunikace, ani potlačení všech aspektů, které dělají práci v kolektivu zábavnější. Samozřejmě týmu musí ve dni zůstat i chvíle na pomlouvání šéfa. Ale nechť to dělají odpoledne . Cílem je dopřát každému klid na jeho práci. A to uvítají všichni!

Milan Čapoun, blog

Podle metody GTD máte mít tzv. “tvrdá data“ (typicky schůzky, jež mají místo a účastníka) ve svém kalendáři. Tyto připomínky vám tedy řeší váš kalendář. V dalších případech připomínky většinou nepotřebuji. Prostě po ranní/týdenní revizi vidím v Evernote vyfiltrované jen ty úkoly, ke kterým jsem se zavázal, že na nich budu teď pracovat (viz popis mého EN systému). Co mi ale v Evernote chybělo, je připomínka vzdálených či pravidelných opakujících úkolů, které se vážou ke konkrétnímu datu v budoucnosti. Typicky: připomínka naplánovat pravidelnou návštěvu zubaře, nezapomenout udělat daňové přiznání, koupit v čas dárek k výročí apod.

Řešení, které jsem našel díky nadšenci jménem Daniel Gold, nese název Followupthen.com

Služba Followupthen.com

Followupthen.com vám zašle připomínku formou emailu, a to v čase který si sami určíte. Ano, bohužel je to další email do vašeho inboxu. Svůj Inbox ale stejně  kontrolujeme v podstatě neustále, takže nám připomínka formou emailu v naplánovaný čas většinou neunikne. Pokud např. používáte iOS, tak můžete followupthen.com odesilatele nastavit jako VIP a nastavit si push notifikaci jen pro VIP odesílatele, aby vás ostatní příchozí zprávy neobtěžovaly. V takovém případě vám telefon zapípá jako skutečná připomínka na vašem zařízení, a to i v případě  když normálně pro emaily notifikaci nepoužíváte.

Krása této služby spočívá v tom, že nevyžaduje žádnou registraci a v základu je zdarma (Premium za 5 dolarů měsíčně vám umožní dostávat také sms připomínky). Prostě pošlete email na adresu @followupthen.com a ona vám pošle email zpět v ve vámi zadánem datu a času.

Jak tedy určíme ono kdy? Důležité je ta část před zavináčem. Tam dáte samotné časové určení, kdy chcete, aby vám služba email přeposlala zpět. Určení času musí být však v anglickém formátu, což si myslím většina z vás zvládne.

Jen pár příkladů:

• everymonday@followupthen.com - připomínku zašle každé pondělí ráno
• June1@followupthen.com – připomínku pošle 1. června (2013)
• 10AMJune1@followupthen.com – připomínku pošle 1. června 2013 v 10 dopoledne
• tomorrow@followupthen.com – připomínku pošle zítra
• Více příkladů můžete najít na stránkách followupthen.com

Integrace Followupthen.com do Evernote a jeho GTD workflow

Připadá vám to komplikované? Ano možná, ale pokud používáte Evernote jako svůj úkolovník, tak jde o užitečnou pomůcku, která se bezpochyby někdy hodí. Navíc službu  lze opravdu jednoduše zaintegrovat do vašeho stávajího „Evernote workflow“.  Klíčem je použití funkce Sdílet úkol pomocí emailu. Blíže pochopíte na konkrétním příkladu.

Představte si, že máte v EN vytvořený opakující se úkol: objednat se na kontrolu k zubaři. Řekněme třeba každý rok 15. května si to chceme nechat připomenout.

1) V EN poznámce s tímto úkolem pak klikneme na tlačítko „Share by Email“ (Sdílet emailem)

2) V nově otevřeném okně, pak jen zadejme správnou adresu určující klíčové “kdy“. Např  zde: everymay15@followupthen.com – tedy každého 15. května

3) Followupthen.com váš požadavek zpracuje a pošle vám email, který vám potvrdí, že byl úkol naplánován. Pro nás skvělá možnost překontrolovat, jestli služba pochopila vámi zadané datum správně. Máte tam i několik užitečných odkazů. Např. pro zrušení dané připomínky.

4) V daný den a hodinu vám pak přijde email s kopií vašeho evernote úkolu, tak jak vidíte na obrázku. (Pokud zadáte jen datum bez času, tak email příjde o půlnoci, stejně jako ve výše uvedeném příkladu.) Opět dorazí se spoustou odkazů, které vám pomůžou, např. možnost připomínku odložit. Velmi užitečné.

5) Pak už jen stačí v Evernote najít příslušný úkol a přidělit mu tag, který vám zařadí úkol do fronty úkolů, které hodláte udělat  (u mně tag !next)

A to je vše. Mně to celé připadá velmi jednoduché a účinné. Pokud máte nějaké další podněty či dotazy, tak se na ně těším v diskuzi.

Pavel Vokoun

Nejen z tradice, ale také ze slušnosti, poprosím o několik málo slov či vět, které by vystihovaly Tebe a Tvoji práci.

Jsem 31 letý optimista s potřebou stále něco tvořit, vymýšlet a cestovat. Miluji svou rodinu, technologie a přírodu. 

Tvé jméno našim čtenářům bude známé zejména díky službě/aplikacím Moredays. Proč jsi se vlastně pustil do těchto vod (plánování)? Nebál jsi se, že půjde spíše o vlnku v oceánu, než o rozvlnění stojaté vody rybníku?

Už jako malý kluk jsem si doma vyráběl vlastní ADK formuláře a plánování času mě vždy přitahovalo. Jako poměrně aktivní člověk je potřeba kvalitního a zábavného plánování nutná a tak nějak neumím používat produkty, které se mi designově nelíbí. Takhle nějak vznikl projekt Moredays, vnést do plánování trochu pěkného designu a zábavy.

V loňském červenci jsem na našem webu sepsal rozsáhlé hodnocení služby a aplikací Moredays. Mně se služba hodně líbí, ale i v textu jsem upozorňoval na několik vlastností, které mě odrazovaly od toho, abych jí své plánování zcela svěřil. Což ovšem může být dáno zcela odlišnými potřebami. Kdo je ideálním představitelem cílovky vašeho produktu?

Uživatelé Moredays jsou často maminky a další lidé, kteří si chtějí zaznamenávat důležité informace v jejich životě zábavnou formou. Uživatelé, kteří mají pár událostí a úkolů za týden, ale chtějí si svůj diář a deníček v jednom spravovat v pěkném prostředí.

Občas kouknu na aktualizace, ale nepřijde mi, že by se za ten necelý rok nějakým významným způsobem služba posunula, odkryješ novinky, které mi mohly uniknout, popřípadě ty, které budou v nejbližší době?

Poslední rok jsme se soustředili především na stabilizaci služby a aplikací. Pokud mám být upřímný, první verze nebyly zrovna nejstabilnější, takže naším hlavním cílem bylo vše uhladit a dotáhnout do konce. To se nám podařilo a nyní se budeme pouštět do dalších etap projektu. Moredays nyní stojí na křižovatce a my přemýšlíme, jakým směrem se vydat. Nyní ještě nemohu prozradit více ;-).

Už není tajemstvím, že stojíš také za zrodem nápadu k aplikaci Hello, která má odkrýt budoucnost práce a využití elektronické pošty. Chápu, že zde bude těžší z Tebe dostat nějaké detaily, proto poprosím jen o několik klíčových slov, které mají princip Hello charakterizovat.

Při práci na Moredays jsme si uvědomili, že budoucnost aplikací v oblasti produktivity je v propojení s e-mailem. A budoucnost e-mailu je v oblasti produktivity, plánování času a sdílení dat. Proto jsme se pustili do Hello. Cílem je ukázat směry, kudy by se mohl e-mail ubírat – jak v oblasti designu, tak samotných funkcí. Některé z nich jsou naznačeny na webu http://sendhello.to. Vedle drobností pro usnadnění práce s e-mailem jsou to různé automatizace. Umožnit posílat místo dlouhých zpráv audiozprávy, automaticky generovat předmět e-mailu (Baví někoho psát předmět zprávy?), pomáhat se sestavováním e-mailu, integrovat do něj sdílení úkolů a další věci.

U elektronické pošty s dovolením zůstaneme. Trápí takřka každého, kdo s ní příchází do styku. Fascinuje mě, že lidé, byť ji nemají rádi, přesto poštovního klienta zapínají hned po svém příchodu do práce. Chytré knihy (jako například Eriksonova Tyranie okamžiku) a další studie poukazují na fakt, že to neděláme z donucení (jak si myslíme), ale proto, že nová pošta „nakrmuje“ naši lačnost po kontaktu, po tom, že s námi někdo komunikuje. Jak ty vnímáš elektronickou poštu – je to ještě komunikace, může naši touhu po mezilidském kontaktu vlastně naplňovat?

E-mail je skvělý vynález, který neuvěřitelně změnil svět. Hlavní problém vidím v tom, že e-mail používáme špatně. Každý komunikační kanál je vhodný na něco, ale e-mail se dnes používá těměř na vše – a to je špatně. To mě osobně trápí asi nejvíce. Myslím si, že by se více věcí mělo řešit telefonem nebo audio/video konferencí. Hodně komunikace se přesunulo na sociální sítě, ale vlastně aní nevím, jestli je to dobrá zpráva nebo špatná. V každém případě si myslím, že jsme e-mailem přehlceni. Pokud vám nepřijde půl dne žádná zpráva – také si hned myslíte, že vypadl e-mailový server?

Další bolístkou současného stavu elektronické pošty je, že se v ní odehrává již něco jiného, než k čemu byla určená. Setkávám se s e-maily, které jsou spíše lísty z deníků či románů, e-maily, které jako by vypadly z aplikace na projektový management a udělují se v nich úkoly na všechny strany. Někdo si z mailů udělal online chat a někdo zase kanál, skrze který lze distribuovat informace, propagační materiály i srdceryvné prezentace. Dá se toto naprosté roztříštění vůbec vyřešit novou aplikací či službou? Není to o spíše už o převýchově?

E-mail tu je již přes 30 let a neprochází nějakým významným vývojem a my si ani nemyslíme, že by měla přijít nějaká revoluce. E-mail byl zkrátka vymyšlem poměrně dobře. Jenže lidé by ho nejradši používali na všechno – jako skladiště dokumentů a fotek, místo instant messagingu, smsek nebo telefonu. Naučit lidi používat správně e-mail je nadlidský úkol – my bychom chtěli e-mail upravit tak, aby lidem umožňoval to, co si představují, ale s větším komfortem, případně u hodně “úchylných” praktik je nasměroval správným směrem.

Mimochodem, Hello má představovat budoucnost elektronické pošty, ale již nyní sem tam narazíme na aplikace či služby, které přeci jen práci s maily posouvají. Zkoušel jsi některé? My tady psali například o Sanebox, službě, jež dokáže významným způsobem třídit poštu a šetřit adresátovi čas.

Služeb nyní vzniká velké množství. E-mail je téma na tento a následujích pár let. Prvním úspěšným je Mailbox. Lidé hledají nová řešení, protože cítí, že současný stav není dobrý. Jenže vytvořit něco, co vytrhne trn z paty všem uživatelům, bude hodně těžké. Každý používá e-mail jinak. Neznám kolem sebe dva uživatele, kteří by měli stejné návyky při používání e-mailu. Tento rok se ještě setkáme s řadou nových služeb, které se budou snažit e-mail někam posunout – a to je dobře. Čím více toho vyzkoušíme, tím větší je šance, že něco zajímavého najdeme.

Na Hello si budeme muset nějakou dobu počkat, co dělat ale do té doby? Vypěstoval jsis nějaké návyky, které Tě od e-mailů chrání? Máš své hodiny, nebo frekvenci pro kontrolu?

Zhruba před dvěma lety jsem přišel ráno do práce, sedl si k počítači a řekl si, že si e-mail otevřu až odpoledne. 15 minut jsem se díval do monitoru a nevěděl, co mám dělat. To mě hodně vyděsilo. Jsme otroci e-mailu – děláme to, co nám přijde do inboxu. Snažím se e-mail eliminovat, nahradit jej telefonem a schůzkami. Nemám rád dlouhé e-maily. Pokud má e-mail více jak odstavec, většinou je lepší si na toto téma zavolat. Snažím se soustředit většinu komunikace do samostatných aplikací a e-mail kontrolovat 2x denně. Není nic horšího, než každých 10 minut kontrolovat, jestli vám nedorazil nový e-mail. Ale přiznám se – sám s tím stále bojuji.

Nejnovější číslo Forbesu o Tobě přineslo text a také se v něm redaktoři zmínili, že přemýšlíš nad monetizací elektronické pošty. Co jí vlastně doposud stojí v cestě?

Je to hodně těžké téma. Internet je o svobodě a k tomu tak nějak patří, že jsou některé služby prostě zdarma. Jenže co se stane, když dáte něco lidem zdarma? Plýtvá se s tím. A to je I dnešní problém e-mailu. Představte si, že byste za e-mail platili. Platíme za telefonování, za smsky, za pozemní poštu, proč neplatit za e-maily? Já osobně bych do toho šel hned – to by skladba e-mailů ve vaší schránce vypadala zcela jinak. Ale je to experiment, dlouhá cesta, která ani nevíme, jestli vede do Říma. Ale kdo nic nezkusí, nevyhraje ;-).

Teď poněkud odjinud. Kochám se často Tvými fotografiemi z Českého Švýcarska, kde – jak jsem pochopil – žiješ na opraveném statku, spíše na samotě. Není to pro navazování kontaktů a budování velkého podnikání překážkou?

Bydlím v malé, 150 let staré roubené chalupě v malé vesničce v národním parku České Švýcarsko. Přestěhovali jsme se sem vpodstatě náhodou – hledali jsme byt v Děčíně, odkud pocházím a mezi inzeráty byla špatně zařazena nabídka roubenky. A já z legrace prohodil, zda se tam nezajedeme podívat. Do města bych se nevrátil ani za nic. Do Prahy je to hodina a půl cesty, to není nic hrozného. S navazováním kontaktů problém určitě není, protože většina lidí z velkých měst po něčem podobném touží, ale nemají na to odvahu – takže je hned první téma k hovoru…

„Když to jednou zkusíte, nebudete chtít měnit…“

Když bys měl postavit vedle sebe hlavní přednosti života na venkově (a to dokonce spíše někde na samotě) a jeho nevýhody, co by to bylo?

Ve městě určitě může jít business o něco rychleji. Já se třeba snažím do Prahy jezdit každé 2 týdny na dva dny, na tyto dna naplánovat maximum schůzek a pak být zase 2 týdny “v lese”. Ve městě je člověk určitě operativnější. Na druhou stranu vás to naučí lépe plánovat a řadu věcí řešit jinak, než osobní schůzkou. Ale upřímně – neumím si představit život ve městě. Usínat a poslouchat zpívat ptáky, cestou do práce si vyběhnout na některou z vyhlídek a udělat pár fotek, prožívat zimu takovou, jakou známe z pohádek, ohřívat se u kachlových kamen a do lesa plného skal a roklí to mít 100 kroků – když to jednou zkusíte, nebudete chtít měnit.

Obloukem se vracím k Moredays, respektive k problematice efektivity a produktivity. Používáš metodu GTD?

GTD je skvělá metoda, ale ne pro mě. Vyžaduje velkou disciplínu a dodržování řady pravidel. Moc rád bych GTD používal, ale je to na mě příliš. Snažím se fungovat podle 7 návyků a přiznám se, že z téměř dokonalého Omnifocusu jsem přešel zpátky k papírovému diáři. Připádám si s ním kreativnější. Prázdná stránka a tužka v ruce mají stále něco do sebe.

Co Tě vnitřně pohání, v čem nacházíš inspiraci?

Rodina a příroda, to je asi to, co mi dává nejvíce energie i inspirace.

otázky kladl Lukáš Gregor

Když jsem Evernote v prosinci 2009 začal používat, hledal jsem způsoby jak dvě, zdánlivě nesourodé, věci – tedy poznámky k projektům a úkoly z nich vyplývajících – spojit.  Pro mě to bylo a stále je dost logické spojení a chtěl jsem použít pro obě věci jen jeden nástroj. Po půl roce bádání jsem našel svůj způsob inspirovaný tímto článkem a záhy na to jsem opustil své, do té doby dlouho oblibené, Toodledo a přesunul se s úkoly do Evernote. (Dále jen EN) A ve stejné podobě v podstatě spravuji úspěšně úkoly až dosud. Na tomto webu se již před dvěma roky objevil velmi zevrubný článek od Libora Kříže na stejnou notu. Vřele doporučuji!

To jak jsem si já naohýbal EN pro sebe, reflektuje můj způsob práce a myšlení a nemusí vám pochopitelně vyhovovat. Tak jako u všeho to berte jako možnou inspiraci. Podstatné pro můj systém bylo, aby byl co nejednoduší a přesto stále splňoval pár zakladních požadavků GTD/ZTD.  A hlavně, aby vyžadoval jen miminální náklady na „režii“ udržování systému. V tom se mi osvědčil. Funguje mi jak ve chvílích, kdy nemám chuť na nějaké pravidelné revize, tak i když jsem důslednější a mám vyšší nároky na systém.

Než se do toho půstíme, tak ještě pár poznámek: Následující řádky počítají s tím že EN znáte a umíte jej používat. Taky se počítá s tím, že byste rádi právě EN používali pro své úkoly a hledáte způsob, jak na to. Nebudu ale vysvětlovat základy používání EN a ani GTD. Používám anglickou verzi EN běžící na Windows 7, věřím však, že si přeložíte mnou použitou anglickou terminologii Evernote či najdete obdobu pro verzi Mac OS.

Základní nastavení v Evernote

EN nikomu nenutí „správný“ způsob, jak s nim budete pracovat, ukládat a třídit poznámky, on totiž skutečně neexistuje! Aplikace jen nabízí stavební kameny, jako je Notebooks, Tags a Saved Searches, s jejichž kombinací můžete dosáhnout toho, že najdete kombinaci, která vám „sedne“

Pro práci s úkoly, nebo GTD chcete-li, je moje základna opřena o:

Znáte seriál IT Crowd? Jeho první díl začínal pracovním pohovorem hlavní hrdinky, jež byla dotazována na znalost počítačů. “Umím posílat e-maily, přijímat e-maily, mazat e-maily… a mohla bych pokračovat,” říká Jen, budoucí šéfka oddělení IT a my se jí smějeme. Přitom, umíme to vůbec my? Na následujících řádcích se dozvíte, jak získat ročně desítky a desítky hodin na čtení, sport, hraní si s dětmi, či na cokoli dalšího, na co teď údajně nemáte čas – prostě tím, že zkrotíte svůj mailbox.

Nenávidíte maily. Opravdu? Všechny?

Šest let jsem pracoval pro firmu s extrémně e-mailovou kulturou. Šestnáct hodin denně jsem sedával se zadkem přilepeným k židli a očima k e-mailové aplikaci v počítači. Výsledky se dostavily rychle: zničil jsem si páteř, zkazil zrak a vytvořil si nenávist k nejmenovanému “poštovnímu” programu, který v tom byl naprosto nevinně.

Dostával jsem v průměru 150 e-mailových zpráv denně. Po každém návratu z dovolené na mě v inboxu číhala tisícovka těch nepřečtených, někdy i dvě. Perfektní demotivující faktor. Nebyl jsem žádnou velkou výjimkou – několik firem provedlo v Americe průzkum, z jehož výsledků vyplývá, že korporátní uživatelé si musí poradit se dvěma stovkami e-mailů denně a střední management ročně promrhá 100 hodin probíráním se irelevantními zprávami.

Používal jsem různé pomůcky, např. plug-in XOBNI. Zjistil jsem, že dostávám zprávy z několika kategorií a podle nich jsem se snažil je filtrovat. Byl to fofr. Asi tři čtvrtiny z oněch mailů tvořily pitomosti, jenže člověk je musel aspoň prolétnout, aby mezi nimi omylem neprošvihnul něco opravdu důležitého (což se mi taky stávalo). Je vám to povědomé? Pak čtěte dál.

Inbox Zero vs. Inbox Thousands

Celá ta léta jsem záviděl těm, kteří mohou mít tzv. Inbox Zero, tedy lidem, již udržují svůj mailbox v trvalé Nírváně minimálního počtu zpráv, při pravidelném čištění ideálně 0. Během oněch let se mi kýženého stavu podařilo docílit hned několikrát, avšak jen za cenu veškerého úsilí a následného vyčerpaného upadnutí do dlouhodobého e-mailového bezvědomí, které se projevilo naprosto stejným katastrofálním stavem mého inboxu vzápětí.

Smál jsem se šťastlivcům, kteří na webu rozšiřovali zaručené rady tipu “Kontrolujte e-mail jen jednou nebo dvakrát denně” a přál jim, aby si jednou na vlastní kůži vyzkoušeli intenzívní e-mailovou smršť jako velcí kluci a holky. Třeba jen na měsíc.

Práce vs. Soukromí

V pracovních mailech jsem jakž takž pořádek udržoval, ale soukromý mailbox strádal. Firmu jsem nakonec opustil, aniž bych kdy démona jménem Email nadobro vyřešil, a jal se věnovat se rodině. A taky konečně osobnímu životu. Včetně e-mailů.

Před necelým rokem jsem narazil na službu, která slibovala udělat z mailového bláznovství zvládnutelnou a příjemnou aktivitu. Jmenuje se SaneBox (přeložte si třeba jako duševně zdravý mailbox) a protože nabízela 14 dní zkušebního nasazení na můj e-mail zdarma, okamžitě jsem ji vyzkoušel. A už u ní zůstal. Doporučuji ji, kudy chodím, nyní konečně i největším geekům osobní produktivity, čtenářům webu Mít vše hotovo.

Příčetný e-mail

Služba SaneBox funguje jako nadstavba nad téměř jakýmkoli e-mailovým klientem. Používáte Gmail? Yahoo Mail? Microsoft Outlook? Apple Mail? Mozillu Thunderbird? AOL? Něco jiného? Pro SaneBox to v naprosté většině případů není problém. Pokud vím, neumí zatím jen Hotmail a Outlook.com. S jednoduchým zásahem ze strany adminů zvládne i korporátní Exchange.

Speciální algoritmus téhle služby zjistí míru důležitosti a přiřadí každé jednotlivé zprávě konkrétní složku nebo štítek. Oněch štítků můžete mít libovolné množství, já necítil potřebu experimentovat (více štítků pro mě znamená jen víc problémů) a zůstal jsem u původního nastavení.

Do původní složky Inbox se mi nyní proboxují jen a pouze ty skutečně důležité zprávy. Nic víc, nic míň. Mezi ostatními složkami se mi pak objevily speciální názvy, začínající vždy “předponou” @Sane (vše lze ale nastavit). Konkrétně jsou to složky @SaneLater, @SaneNews, @SaneBlackHole, plus další dvě, o nichž bude řeč později.

Do složky @SaneLater mi “chodí” všechny nepodstatné, nedůležité zprávy, které mohu vyřídit kdykoli.

Ve složce @SaneNews mám různé newslettery, novinky z mnoha serverů, webových služeb, nákupních portálů, atd.

Jak nastavit pravidlo, kam která zpráva patří? Jediným kliknutím – stačí jen přetáhnout relevantní zprávu do té které složky (v mém případě na jakýkoli štítek; používám Gmail).

Složka @SaneBlackHole pak slouží k okamžitému a bezproblémovému “odhlášení se”, či, chcete-li, unsubscribe. Chodívala mi spousta zpráv ze služeb, které už dávno nepoužívám, které jsou přežité nebo příliš otravné. K odběrům některých z nich jsem se sám dobrovolně vůbec nepřihlásil, další odběry jsem učinil z jiného e-mailového účtu. Typický příklad: diskusní skupiny o hudebních nástrojích, které už nemám, resp. nepoužívám.

Běžný postup by byl přihlásit se do daného e-mailového účtu, kliknout na odkaz Unsubscribe (je-li vůbec součástí zprávy), pak možná ještě někde něco nedejbože vyplnit a doufat, že odhlášení vyjde. Zdlouhavé, neefektivní, odrazující. Nyní inkriminovanou zprávu pouze přesunu do složky @SaneBlackHole a i ty následující od daného odesilatele nadobro zmizí v “černé díře” – už nikdy mě nebudou otravovat. Jasně, že si na něco podobného můžete vytvořit filtr. Ale jedním kliknutím? Těžko… A to platí pro celou službu SaneBox v porovnání s primitivní filtrací. Základní součástí služby je ještě složka @SaneArchive – z názvu je jasné, k čemu slouží, já sám ji nepoužívám, archivuji zprávy jinak. Pro Gmail je tu ještě možnost štítku @SaneTop, pro všechny klienty pak složky @SaneBulk (např. potvrzení a další referenční zprávy), @SaneNotSpam (asi jasné) či vaše vlastní složky řídící se vašimi pravidly – fantazii se meze nekladou.

Služba SaneBox také umožňuje odložení konkrétní zprávy. Dalšími složkami totiž jsou @SaneTomorrow a @SaneNextWeek. Ta první vám “vyplivne” do ní přesunutou zprávu coby viditelnou v Inboxu až následující den, ta druhá pak následující týden. Víte, že něco nemusíte a ani nechcete řešit okamžitě, přesto to však bude opravdu důležité, případně aktuální, až příští středu? Ani tohle pro SaneBox není sebemenší problém. SaneBox totiž rozumí zprávám (pře)poslaným na adresy jako 2days@sanebox.com (zpráva se v Inboxu objeví za dva dny), oneweek@sanebox.com (za týden), 15Feb@sanebox.com (15. února) či dokonce 20minutes@sanebox.com (za dvacet minut), atd. Že jde o ideální GTD řešení zpráv, asi nemusím rozvádět. Navíc lze na základě těchto pravidel vytvořit vlastní složky/štítky – má se zpráva v Inboxu objevit až příští měsíc? Na Nový rok? Není problém, stačí jednou kliknout a přetáhnout.

SaneBox tvrdí, že přesune v průměru 58% zpráv z Inboxu do relevantních složek. V mém případě je to dnes už mnohem více, což si ověruji v pravidelných statistikách, jež si nechávám posílat každý týden. SaneBox totiž umí to, co jej naučíte. Každý den (může to být i méně často, případně častěji, ale proč, že) vám přijde souhrnné shrnutí o e-mailech doručených na vaši adresu během posledních 24 hodin a vy sami můžete SaneBox v konkrétních případech opravit. Soudě dle vlastní zkušenosti, opravování je tu a tam nutné během prvních týdnů, ale za poslední půlrok jsem SaneBox opravil dvakrát nebo třikrát.

Ony pravidelné statistiky jsou důvodem k radosti samy o sobě; SaneBox mě v nich informuje o tom, kolik času jsem za poslední týden ušetřil a srovnává můj starý mailbox s tím novým, což jsou dudy a nebe. Posuďte sami: minulý týden mi služba SaneBox ušetřila více než dvě hodiny času:

Dvě hodiny a šest minut týdně. To znamená ušetření 109 hodin a 12 minut za rok, přátelé. Sto devět hodin aktivit, na které jinak nezbývá čas. Deset knížek. Dvacet návštěv. Šedesát filmů. Stokrát schovka s dětmi. Dvousetkrát klidné ranní kafe s novinami. Devět set manželských rychlovek (MVH humor).

A takhle vypadá můj aktuální Inbox v porovnání s tím starým, bordelářským – žlutě někdejší zběsilost, modře aktuální pohodička:

SaneBox pro mě funguje v podstatě jako neotravující, ve vedlejší kanceláři tiše pracující osobní asistentka, která si v pracovní době nevyřizuje soukromé hovory, nechodí na dvouhodinové obědy a dokonce ani nemá potřebu si odskočit; je v kanclu stále jen pro mě a jede jako fretka. Udělá-li kdy chybu, jediným mým kliknutím tuto napraví a jedeme dál, bez vysvětlování či domlouvání. Celý systém je pro mě užitečný zejména z pohledu GTD/ZTD, protože e-mailový inbox o velikosti pěti zpráv se řeší podstatně snadněji, než jeho protipól s padesátkou zbytečných mailů. Weekly Review se mi neuvěřitelně zkrátilo, o Daily Reviews ani nemluvě. Kontrola příchozích zpráv najednou zabere pět vteřin mého drahocenného času. Službu SaneBox lze dokonce propojit se sociálními sítěmi a zprioritizovat tak zprávy od lidí, s nimiž jsem v častějším kontaktu (tuhle funkci záměrně nevyužívám).

SaneBox je ideální cloudové řešení, které o důležitostech zpráv rozhoduje podle jejich předmětu, odesilatele a podle vaší předchozí komunikace s ní(m). Obsah vaší korespondence SaneBox nikdy nečte. Aplikaci na začátku jen poskytnete heslo ke svému mailovému účtu. To mi nečinilo žádný problém; kdyby se provalilo, že tahle placená služba do zpráv nakukuje, takový průšvih by firmu položil.

Během svých let korporátních jsem si dělával čárky – za každý vyřízený mail jednu. Když jich bylo 50, směl jsem jít na oběd. Byla to léta drsné diety, zhubnul jsem jako v e-mailovém lágru. Dnes už dokonce i snídám a večeřím, čas mám i na drobnou svačinku a na maily během dne vůbec nemyslím – pokud ano, tak jen ve spojitosti s pravidelně dosahovaným Inboxem Zero.

Abych nebyl jen nekritický: problém občas nastává, když z totožné adresy přicházejí jak běžné zprávy či nabídky, tak konkrétní upozornění nebo newslettery, což je u menších týmů či firem běžná situace – takovým e-mailům SaneBox přisuzuje stále tentýž štítek či složku. Ale tak, jak mu poručíte.

SaneBox také umí nahrazovat přílohy odkazem na Dropbox, což jsem nikdy nevyzkoušel, mám velkorysý prostor na attachments přímo v mailové službě. V této souvislosti doporučuji i službu Attachments.me, mrkněte na ni.

Cena? Za udržení zdravého rozumu přiměřená.

Služba SaneBox je prvních čtrnáct dní zdarma. Poté, jakmile zjistíte, že ke zcvoklému mailu období předchozích už se vrátit nechcete a bez SaneBoxu nedokážete žít, stojí v základní verzi, tedy na jednom e-mailovém účtu, dva dolary měsíčně. Když jsem si jej před cca rokem platil, stával trojnásobek a já cálnul rovnou celý rok. Nelitoval jsem ani jednou.

Nutno podotknout, že služba během onoho roku povyrostla a v placené verzi nabízí větší rozptyl možností (než původní jedinou). Sám pro následující rok zvolím tu „prostřední“, pro dva e-mailové účty. V základní, dvoudolarové verzi (přesně je to 2,04 USD), najdete @SaneLater, @SaneArchive a jednu z dalších, výše popsaných složek, ve verzi za 5,79 dolarů vybíráte z pěti dalších funkcí, pak je tu ještě verze za necelých 20 dolarů, pro tři účty, nelimitovaná vůbec ničím. Liší se i počty připomínek a příloh via Dropbox. Výše uvedené ceny platí, jak jsem právě zjistil, při platbě na dva roky dopředu. Platíte-li ročně, jsou o něco vyšší, dáte-li přednost platbám měsíčním, přijde vás to na podstatně vyšší částky.

Dobrou zprávou pro každého nového uživatele je, že použijete-li ke zřízení služby odkaz http://j.mp/SaneBox, získáte automaticky 5 dolarů kreditu právě na zaplacení subskripce. Stejně jako já. Pakliže dostat jen tak pět doláčů nechcete, přihlašte se prostě na adrese sanebox.com. Službu můžete třeba nejdřív nasadit na svůj sekundární e-mailový účet; pětidolarový kredit z adresy http://j.mp/SaneBox můžete získat, kolikrát jen chcete.

Závěrečné hodnocení

Problém s elektronickou poštou neexistuje proto, že existují e-maily – ač se vymýšlejí nové a nové formy komunikace, e-mail tady ještě minimálně pár let zůstane a nemá smysl proti němu bojovat. Problémem je ovšem náš přístup k němu, způsob, jakým si píšeme, jakým čteme, jakým způsobem zprávy zpracováváme a jak často své inboxy kontrolujeme, přičemž platí, že čím více nepořádku v nich, tím víc času nám logicky zabere se s nimi vypořádat.

Služba SaneBox mě osobně zbavila dlouholetého problému příliš častého kontrolování mailboxu, protože to prostě dělá za mě. Konečně mohu dát za pravdu guruům a propagátorům Inbox Zero, neboť vím, že kýženého stavu lze docílit – dokonce i v rámci korporátní kultury, charakteristické mišmašem důležitých zpráv a zbytečných volovin. Což rozhodně není typické jen pro společnost, v níž jsem pracoval – vygooglete si slova “corporate email overload” a uvidíte sami.

Od chvíle, kdy jsem začal používat SaneBox, jsem na displeji svého telefonu už mnohokrát viděl zprávu “Woohoo! You’ve read all the important messages in your Inbox,” informující mne o radostném faktu, že mám prázdnou složku příchozích zpráv. Jaká ironie – když jsem si v roce 1995 na fakultě povinně založil svůj první e-mail, toužebně jsem očekával příchozí zprávy, které tehdy přicházely po jednotkách týdně. Zlaté časy? Možná…

Jan P. Martínek

Moderní kancelář se stala fabrikou na vyrušování. Dokončit práci „v práci“ prostě není možné. Když lidé chodí pracovat do kanceláře, dělí svůj pracovní den na sérii pracovních momentů. Jako by byly vstupní dveře mixérem času, který rozdrtí vše na malé kousky. Pokud jste v kanceláři, můžete být rádi, že najdete 30 minut jen pro sebe. Obvykle, když se do kanceláře dostavíte, objeví se tu schůzka, tu telefonický (konferenční) hovor, někdo na vás přes stůl zahuláká, resp. váš šéf se prostě přijde podívat a zjistit, co vlastně děláte.

Tato vyrušení rozdělují váš pracovní den na menší a menší kousky. Patnáct minut tady, třicet minut tam, dalších patnáct minut před obědem, pak odpolední setkání apod. Kdy tedy vlastně máte práci udělat, když na ni nemáte čas?

Lidé – speciálně kreativní lidé – potřebují delší nepřetrhávané časové úseky proto, aby s věcmi pohnuli. Patnáct minut není dost. Třicet minut není dost. A ani hodina není dost.

Přepis videa naleznete zde.

Uvědomuju si, že priority nemám moc rád. Docela se přikláním k názoru, který jsem četl dnes ráno na internetu. Byl zhruba v tom smyslu, že když nevíme, co máme dělat, tak si prostě máme zvolit náhodně a neřešit to. Dává mi to určitý smysl. Jestliže mi hrozí nějaký úkol, jediné, co bych asi měl řešit je: udělat/neudělat. Pokud zvolím udělat, pak by asi mohlo být jedno kdy udělat.

Pokud mám hromadu úkolů, o kterých už vím, že je chci udělat a čas na jejich realizaci je X, a pokud rozhodování o prioritách a pořadí zabere Y času, pak celkový čas, který spotřebuji je X+Y. Y hodin žongluji s prioritami a X hodin opravdu makám. Z toho by se dalo odvodit, že když priority nebudu řešit, tak spotřebuji jen X hodin. Takže, X < X+Y !

Jak se mi to jeví, tak je třeba odpovědět na otázku, jestli kecání o prioritách, které mě okrade o Y hodin, povede k natolik lepšímu pořadí realizace, že to nějak zlepší můj život. No, já nevím. Vy víte, jestli ano? Poskytne jakákoliv sofistikovaná metoda organizování priorit výhodu oproti tomu, když se podívám a intuitivně hrábnu po čemkoliv, co mi přijde dostatečně důležité?

I když jsem napsal, co jsem napsal, udělám teď asi něco, co možná nečekáte. Nabídnu vám nástroj, který jsem si dnes vymyslel. List papíru, který můžete použít pro utřídění činností, co děláte nebo úkolů, které vás čekají.

Nakládejte s tím dle svého uvážení:

Priority činností a úkolů (PDF soubor)

Pokud to není zcela zřejmé, tak každou činnost (úkol) napíšete do správného pole podle toho, jestli vám ta činnost a) dobře jde nebo ji neumíte, b) přinese (finanční) odměnu, c) přijde zábavná a nebo totálně nezajímavá a nudná.

Tomáš Bleša, blog

I když však i já otevíral nový a doposud nepopsaný sešit, prázdnotou v pravém slova smyslu nezel. Znám lidi, a vlastně i já sám tam tak trochu patřím, kteří nemají tendenci příliš koukat zpět a žít s minulostí. Ať už ale chceme, nebo nechceme, to, co bylo, za námi zůstává a nejen za námi – pobývá to stále v nás a bude nás to doprovázet, byť třeba vytěsněno do podvědomí.

Přecházíme nyní z jednoho roku do druhého a vyloženě se nabízí, abychom otevřeli nový sešit. Ne snad kvůli novým plánům, ne snad proto, že bychom – stejně jako loni, předloni… – věřili, že si vypíšeme předsevzetí a ta začneme s příchodem prvního ledna dodržovat.

Otevřel jsem sešit proto, abych v sobě uklidil…

Letošní rok byl však v něčem jiný. Zatímco dříve tento proces úklidu probíhal v jeden jediný den, právě ten poslední v roce, tentokrát jsem si seberevizi rozfázoval. Aby šla hlouběji, abych na ni měl klid. Stěží může být má zkušenost zcela přenosná, navíc zde ani nehodlám odkrývat detaily, přesto věřím, že alespoň popis této seberevize může otevřít diskuzi na téma nových sešitů…

Letošní rok byl také jiný v tom, že jsem si své vnitřní promluvy nevypisoval jako (relativně) souvislý text či v bodech, nýbrž do několika myšlenkových map. Jsou určené jen mně samotnému, nepotřebuji je tedy kreslit tak, aby byly srozumitelné ostatním, vystačím si s jednoslovnými hesly.

Mapa mi navíc umožnila ještě více otevřít zákoutí mysli, která strukturovaný text chtě nechtě přehlíží.

V první mapě jsem si rozkreslil, co vlastně od takové novoroční seberevize očekávám, co má být jejím cílem, co bude její náplní. Následně jsem rozkreslil mapu, kde v centru jsem Já a z centra šly vlnité větve, co větev, to jedna má role – manžel, pedagog, manažer, lektor, autor, ale také pila (tzv. ostření pily – mentální, fyzické, duchovní a sociálně-emoční roviny). Vyjasnil jsem si, které z rolí pro mě byly důležité, které pro mě nyní jsou důležité, položil dalšími větvemi základ toho, kudy bych chtěl v každé z rolí směřovat.

Nakreslil jsem si pak i několik samostatných map k vybraným rolím, abych mohl jít ještě více do hloubky. Zhodnotil to, co se mi v nich moc nedařilo – ale nešťoural jsem se v tom, zkrátka to pojmenoval a hned kreslil dál – co z toho lze a zhruba jak posunout, abych těch nezdarůměl v dalším roce méně.

Přemýšlení nad sebou samým skrze role mi zatím nejvíce vyhovuje. Nejenže je to přehlednější, než kdybych se snažil neustále přemýšlet nad sebou v celém komplexu Já, ale umožňuje mi to mnohem citlivěji vnímat jemné proměny a cesty v rámci uplynulého roku, let.

Abyste tomu rozuměli, neplánoval jsem – prostě jen přemýšlel a poodkrýval, co se ve mně nalézá. I to podle mě patří k tomu, čemu lze říkat sebeorganizace, efektivita, duchovno.

Úklid v jednotlivých rolích byl nejobtížnější, protože sebou nese i (opětovné) zformulování hodnot a poslání, kterým se chci řídit. Berte to jako jakousi ústavu, která zastřešuje vše, co děláte – sebemenší úkol, každý projekt. Nastavení vnitřních hodnot a poslání může bolet, to proto, že dost možná – jako já – zavadíte o některé, o nichž víte, že jste si je psali i v loni, ale tak nějak jste se jimi neřídili.

Mnohem konkrétnější pak byla mapa mého workflow. Ani nevím, proč zrovna tohle slovo, ale já osobně jím označuji systém svých nejběžnějších činností/procesů a také nástrojů, které s nimi souvisejí. Například jak u mě probíhá/bude probíhat plánování, čištění hlavy… Přemýšlel jsem nad tím, abych celé workflow zjednodušil co možná nejvíce, ale ne tak, abych šel sám proti sobě. A abych využíval jen ty nástroje, které mi sedí a také aby jich nebylo mnoho. (Kdo mě trochu déle sleduje, ví, že jsem kupříkladu s plánováním a GTD cestoval napříč různými nástroji, používal papír i elektroniku. Proto je fajn si některé věci ujasnit a osekat na základě toho, co zkrátka za ten rok fungovalo a funguje.)

Poslední část se už týká tomu, čemu lze říkat plánování, ale ne ve smyslu nějakého programování. Ne, nemám neustále hodinky a kalendář na očích, abych se rozhodoval podle tikotu a podle toho, jestli jsem si právě na tuto chvíli naplánoval být šťastný manžel. No, trochu to přeháním, ale setkávám se s určitým nepochopením plánování. Pro mě je to především udávání směru a pokládání základních (velkých) kamenů. Nic svazujícího to není, naopak. Nejsem v pozici (a kdoví, jestli bych vůbec kdy chtěl být), kdy bych mohl žít jen tak ze dne na den, rozhodovat se jen podle toho, jak jsem se vyspal. Proto jsem si rozkreslil první kvadrant roku 2013 – opět do map. Ze středu znovu vedly větve – role, ke každé z rolí jsem u ledna, února, března a dubna rozkreslil to, co je pro mě v dané roli důležité. Jestliže vím, že do května mám mít hotové dvě knihy, pokládám za rozumné se z vyšší perspektivy na roli „autor“ podívat a tvorbu knih rozvrhnout, už proto, že mám i další role, přičemž pedagog je pevně svázán s nadefinovaným rozvrhem, do práce skutečně nemůžu chodit podle nálady – a nevidím na tom nic zlého.

Rozkreslení do map, co stránka sešitu to jeden měsíc, mi dává vhodnou perspektivu na to, abych nejenže měl představu o tom, kudy zhruba chci v následujících měsících jít, nejen o tom, kolik toho budu mít na bedrech, ale především mě vede k tomu, abych si lépe hlídal rovnováhu mezi rolemi. To vám seznamy projektů a úkolů nedají, ale tento způsob plánování může.

Jako takový bonus letošní seberevize jsem si rozkreslil na dvě strany sudý a lichý týden, to proto, že pro mě jako pedagoga je toto členění důležité. A označil jsem si zátěžovost dní, resp. prostor, kdy se mohu věnovat právě i těm rolím, jež nejsou spojeny s konkrétním rozvrhem (chozením do práce). Pro mě to má za výsledek rychlý a snadný přehled o tom, co si můžu při plánování dovolit a vede mě to k tomu, abych přeci jen více nad svým časem přemýšlel, zejména kvůli odpočinku.

Budu doufat, že takto popsaný proces úklidu nezní příliš abstraktně (obrázky sem, s dovolením, nahrávat nebudu) a že i vy se podělíte o to, jakým způsobem uzavíráte končící rok a jak se na ten další chystáte.

Lukáš Gregor, Twitter, Facebook

Před časem se ke mně dostaly výsledky průzkumu, který hledal odpověď na otázku, proč vlastně lidé chodí do práce. Vyplynulo z něj, že sedm lidí z deseti chodí do práce proto, že musí, že je třeba zaplatit složenky, že se to tak prostě dělá. Osobně nevěřím, že by to bylo až tak tristní, ale přesto mi to přijde velmi smutné.

Nedávno jsem se potkal s kamarádem, který se mnou chtěl zkonzultovat, pro které pracovní místo se má rozhodnout. Volal mi s tím, že chce znát můj názor a  potřebuje pomoct nasměrovat. Každá ze tří variant, které měl k dispozici, ho může zavést úplně někam jinam. Dalo mi to podnět k zamyšlení nad několika různými přístupy k výběru pracovní cesty. Nejprve tedy krátce kamarádův příběh.

Setkali jsme se a kamarád mi popsal níže uvedené tři varianty. Je třeba uvést, že když jsme si povídali v předchozích měsících o tom, že chce najít novou práci, tak mi vždy říkal, že nejraději by nalezl místo v japonské firmě, aby uplatnil svou skvělou japonštinu, což je jeho srdcová záležitost. Také chtěl uplatnit znalosti nabyté nedávným studiem MBA, které se mu moc líbilo.

Práce A – malá japonská firma, která zde rozjíždí výrobu a prodej specializovaného výrobku. Plat X, žádné služební auto nebo podobné benefity. Na jednu stranu nejistota, jestli tu firma zůstane a jestli se jí podaří se rozjet. Na druhou stranu obrovská příležitost být v něčem co začíná, roste a především možnost využít svou výjimečnost – znalost japonštiny, japonské mentality a kultury. Pro kamaráda srdcovka.

Práce B – jedna z největších českých firem, která distribuuje produkt, se kterým má kamarád velké zkušenosti z předchozího působení – jeho úkol by byl prodej a péče o odběratele. Plat X+70%, benefity a určité možnosti kariérního růstu. K tomu navíc šance vydělat si na bonusech k již tak vysokému základnímu platu další slušný balík.

Práce C – podobný případ jako práce B. Velká, mezinárodní firma se špičkovým know-how, ale plošší strukturou a tím pádem omezenými možnostmi kariérního růstu. Plat ještě vyšší, řekněme X+90% a benefity.

V B ani v C by nevyužil japonštinu, ani manažerské znalosti a dovednosti z MBA. Už nabízený plat X u první možnosti je vysoce nadprůměrný a můj kamarád si navíc za předchozí rok byl schopen vydělat velmi slušné peníze, takže není momentálně pod finančním tlakem.

Dilema

Nesnadné rozhodnutí a jistě dilema pro mnohé. Jít spíše za srdcem, dělat něco, co bude opravdu bavit a kde bude ve svém živlu, ale nemít tak dobrý plat, který například neumožní tolik cestovat? Na jednu stranu akceptovat nejistotu toho, jestli firma přežije a na druhou stranu dát šanci tomu, že se firma chytí a že to pak může vést k dalším velkým příležitostem? Anebo jít po určité jistotě, pro teď mnohem zajímavějším platovým podmínkám, ale akceptovat to, že práce asi nebude tolik bavit, že jí bude opravdu hodně a že to prostě nebude srdcovka?

Když mi o tom povídal, tak pro mě byla volba celkem jasná. Kdybych byl na jeho místě, tak volím možnost A. I na něm bylo vidět, že jak rozebírá plusy a mínusy a to, co je pro něj samotného důležité, tak že se přiklání k japonské firmě. Poněkud mě ale fascinovalo, když zmínil, že všichni jeho kamarádi, se kterými to také konzultoval, mu říkali, ať využije ty možnosti, kde je víc peněz – že je to přece jasné a nad čím váhá.

Nohama na zemi, hlavou v oblacích

Osobně jsem přesvědčený, že je na prvním místě důležité dělat něco, co člověka baví, naplňuje a v čem cítí jakési své poslání – zapojit právě srdce. Myslím, že jen tak bude člověk pracovat optimálně. Když dělám něco, co mě baví, tak neřeším čas, problémy beru jako výzvy k tomu se něco nového naučit a taky do toho jdu automaticky naplno.

Stejně tak jsem ale přesvědčený o tom, že v dnešním světě, který je postavený na základě výměny virtuální jednotky zvané peníze (která dnes, na rozdíl od minulosti, bohužel postrádá skutečnou hodnotu), je důležité dívat se i na materiální zabezpečení a dopřát si i materiální hojnost. Dnes tedy prostřednictvím platu v zaměstnání nebo zisku v podnikání. Mé základní heslo je, že v první řadě je třeba se postarat sám o sebe a klást se (nesobecky) na první místo. Jen pokud já sám budu v pohodě, tak mohu tu pohodu šířit a přispět tak i ostatním. (Pokud by vás více zajímalo toto téma, tak viz mé další články na blogu: Sám sebou a Začněte u sebe.)

Přiznám se však, že mě fascinuje, že je stále tolik lidí, kteří volí peníze a hmotné benefity jako primární (a možná i jediné) kritérium pro výběr práce. Nemám teď na mysli jen tu reakci známých mého kamaráda, vidím to často kolem sebe. Na penězích nebo majetku rozhodně nevidím nic špatného, nechci, aby to tak vyznělo. Ale přijde mi zvláštní, když se z nich stává jediná motivace. Možná je to jen můj omezený pohled, ale nedokážu si představit, že by člověk svojí práci dělal opravdu dobře, pokud jí nedělá i pro tu činnost samotnou. Když vlastně dělám něco proto ABY něco jiného a ne kvůli dělání samotnému, tak to podle mě těžko můžu dělat optimálně.

Nepřekvapuje mě to, doba je prostě taková. Mám dojem, že se nůžky víc a víc rozevírají. Na jednu stranu víc a víc lidí jde dnes čistě po penězích, materiálnu, povrchnosti a dělají věci proto, jak budou vypadat navenek, před ostatními. Na druhou stranu je podle mě dnes víc lidí než kdykoliv jindy, kteří se snaží aplikovat přístup „zevnitř ven“ a dívat se do sebe, hledat odpovědi v sobě a dělat věci tak, aby jim vyhovovaly – ne kvůli ostatním.

Každý jsme v nějaké fázi svého života a každý chceme a potřebujeme něco jiného. Často si musíme projít i něčím, k čemuž si později řekneme „Jak jsem to mohl (u)dělat?“. Pokud bychom si tím však neprošli a nezískali tu zkušenost, tak se neposuneme dopředu a nepřiblížíme se zase víc ke svému skutečnému Já, ke spokojenosti a vyrovnanosti.

Žijte teď. A hledejte svou výjimečnost

Další faktor, který v tomto rozhodování nalézám, je téma výjimečnosti. Již dlouho jsem přesvědčený, že nemá smysl snažit se být univerzální a umět tak nějak všechno a tím pádem nejspíš jen průměrně. Je mnohem užitečnější a zajímavější pracovat na svých silných stránkách a uplatňovat své jedinečné vlastnosti, znalosti, dovednosti a schopnosti. Věřím, že každý máme na to být v něčem opravdu výjimečný. Jde jen o to to najít a nebát se dělat věci jinak. Myslím, že pokud by každý dělal to, co ho baví a co mu jde, tak že by svět byl úplně jiné místo k životu. :-)

Když jsem slyšel vyprávět Rica Eliase, člověka, který byl v tom slavném letadle, které v New Yorku přistálo na řece Hudson, tak jsem zase o kus víc pochopil, co to znamená říkat si, že něco udělám „až později“ nebo že něco odložím, že na to bude čas jindy apod. Je to jen 5 minut a garantuji vám husí kůži. Řekl bych, že mnozí intuitivně cítíme, že to není správný přístup, ale stejně je těžké tomu nepodlehnout a často nehledět spíš do budoucna než do přítomnosti. I proto si myslím, že je lepší chopit se příležitosti, která mi teď dává hodnotu ve formě radosti, zábavy, naplnění, spíš než si říkat, že přežiju to, že mě to moc nebaví, ale zas z toho budu mít peníze, které pak za něco proměním. Bude však to „pak“? Ze své minulosti sám moc dobře znám, jaké to je hnát se za něčím v budoucnosti a ospravedlňovat tím nežití v přítomnosti – a později pak stejně zjistit, že to, že jednou bude „hotovo“ a že si budu moct dát nohy na stůl, je stejně iluze a že je „potřeba“ hnát se dál…

Srdce – rozum – peněženka

Jsem přesvědčen, že výběr vlastní pracovní cesty je to o tom hledat balanc, rovnováhu – jako ostatně ve všem. V tomto případě balanc mezi tím, aby mě práce bavila, abych jí dělal opravdu rád, abych v ní uplatnil své silné stránky a svou výjimečnost, abych jí cítil jako své poslání a stejně tak, abych se prostřednictvím ní dokázal dobře zabezpečit a žil i v materiální hojnosti. Netvrdím, že je to snadné, ale jsem bytostně přesvědčený, že je to u každého možné. Někdy se nám může zdát, že to je utopie a že takovéto příležitosti prostě nejsou. Já si myslím, že to víc vyplývá z toho, že jedeme v zajetých kolejích a nedovolíme si podívat se na to jinak, hledat jiné možnosti. Často by to mohlo znamenat potřebu větší změny v životě, potřebu zapracovat na sobě, možná se rekvalifikovat nebo jít do určité nejistoty. Toho se podvědomě můžeme bát a bránit se tomu.

Já jsem však přesvědčený, že jedině z nejistoty a chaosu může vzniknout něco opravdu nového, velkého. Nejistota je velmi podnětná a taky potřebná. Často není šance něco opravdu dokázat, pokud nedokážu akceptovat nejistotu, přijmout rizika. Chci-li neustále sedět na zadku ve své komfortní zóně, pak těžko někdy nastane nějaká změna.

Od Stephena Coveyho jsem slyšel krásnou větu: „Na smrtelné posteli nebudete litovat toho, že jste nestrávili více času v práci.“ V tomto případě bych to trochu parafrázoval na „…nebudete litovat, že nestrávili více času v práci, která vás nebavila a dělali jste jí jen kvůli penězům.“ Je to možná trochu zjednodušený, černobílý pohled, ale třeba vás přesto bude v něčem inspirovat.

Ještě ten den večer mi kamarád poslal zprávu, že podepsal smlouvu s první firmou a že je za to moc rád. Cítil jsem z něj spokojenost.

Článek byl publikován na psychologie.cz, na mém blogu i na mých Facebook stránkách.

Editorka: Jitka Cholastová.