Možná že takový kouzelník právě dorazil. Petr Ludwig se pojmu, který se ani zvukově nikterak nesnaží působit sympaticky, věnuje dlouhodobě na specializovaných školeních a přednáškách. Aby se však jeho tipy na potlačení prokrastinace dostaly do všech tuzemských luhů a hájů, bylo potřeba jeho aktivity rozšířit i o psaní knihy. Ta před několika málo dny opustila tiskárnu a jmenuje se Konec prokrastinace.

Hůlka s dobrým návodem

Ačkoliv jsem projektu fandil, do jisté míry se ve mně ještě při samotném čtení úvodních kapitolek mírně vrtěl skřítek Skeptik. Ostatně, Skeptik se mi vrtí vždy, když v knihkupectvích zakopávám očima o haldy booků slibujících vaši proměnu v lepšího manažera, člověka či dítě, nabízející zaručených 100+1 radu na zlepšení koncentrace a potlačení lenosti, kuchařky štěstí i růstu. I přebal a web Konce prokrastinace leccos slibuje, má však tu výhodu, že skutečně představuje hůlku, pomocí které se můžete naučit vykouzlit obranný val proti odkládání a neefektivnosti.

Stále však jde o hůlku a návod k ní, tedy postup, nástroj, s nímž je možné opravdu odvrátit chorobné přesouvání úkolů, ale – což si mnozí čtenáři třeba nebudou chtít připustit – bez vašeho vlastního přispění se změní leda tak využití vaší police na knihy, nikoliv vy sami.

Proč zvolit pomocníka

Popasovat se s potížemi, které mohou nést právě označení vy-víte-čeho, lze pochopitelně i bez rad a návodů. Pokud jste však doposud s odkládáním nezatočili, berte to jako signál, že pomocníkovi aspoň zkuste chvíli naslouchat. Petr Ludwig navíc umí velmi dobře psát, jeho styl se nepotřebuje kochat vlastními slovy, věty a i kapitolky vás o mnoho času neoberou, protože se jde zkrátka k jádru pudla (vůbec netuším, kde se to rčení s pudlem vzalo, ale nebudu v průběhu psaní článku prokrastinovat a zkoumat jej…). A protože mi rukama prošla hezká řádka knih, jež můžu vágně oštítkovat jako osobní rozvoj, mile mě překvapil celý koncept a struktura Ludwigovy práce. Měl jsem dojem, jako by to nebyla kniha, ale skutečný živý pomocník, který k vám promlouvá, jde s vámi postupně po krůčcích na cestě tak, abyste chápali, co se kolem vás odehrává a vnímali, že vše má logickou návaznost.

Prokrastinace není nemoc

A nebývá mnohdy spojena ani s leností. A ani s odpočinkem. Má kořeny v tom, že si mnohdy plně neuvědomujeme, kým jsme a kam chceme jít. Zde hledejte všechny příčiny. Pokud budete mít v rukou Ludwigovu knihu, tak vás k hledání a pojmenování přímo vybídne (a také podstrčí pár vhodných otázek a formulářků). Nebudu do detailů rozepisovat dílčí tábory k výstupu na Everest, od toho zde budou další čtenářské zkušenosti. Zdůrazním právě onen aspekt Ludwigova přístupu, který vychází z uvědomování si vlastní silných i slabých stránek, ale také z konfrontace vize a konkrétních cílů, které ve výsledku (při dosažení) natropí více škody nežli užitku.

V knize se netluče prázdná sláma. Tipy na to, že si máte vypnout Facebook, abyste se mohli v klidu učit, se hodí do šestákové literatury. Ludwig ale čerpá přednostně z odborných výzkumů a ze studia fungování mozku, což se v poslední době osvědčuje i mně samotnému, protože odpovědi a skutečné rady lze najít právě v poznání tohoto orgánu. Deviza knihy pak spočívá ve srozumitelnosti a pořadí, v jakém všechny ty mozkové postřehy autor předává. Bere je jako jakési korálky zavěšené na provázek, který pro nás na základě mnohaleté lektorské zkušenosti připravil.

A protože první pro první představení projektu, který se – doufám – bude nyní šířit mezi všechny, co s vy-víte-čím zápolí, tohle stačí, rozloučím se s jedním z citátů Konce prokrastinace:

Spejbl: „Hur­vajs, musíš si umět poručit.“ 

Hurvínek: „Což o to, taťuldo, já si poručím, jenže já se neposlechnu.“

Podrobnější informace najdete na www.konec-prokrastinace.cz

Nespavost občas trápí každého, bohužel…

Problémy se spaním mohou nastat při stresu, přibývajícím věkem či například při tom, když jste uvnitř rozpolcení a nevíte co dál. Dnešní studie, kterou zde budu prezentovat, by vás mohla naučit k rychlému usínání a vyřešit tak problémy se spánkem. Prvně si vysvětlíme jak na to, poté vám vysvětlím, proč to funguje, a nakonec přihodím svůj názor na studii.

Budu také rád, když se k tématu vyjádříte. Všichni totiž víme, že dobrý spánek je důležitý. Pokud ho totiž nemáte dostatek, jste málo výkonní, často zapomínáte a vaše pozornost je tu tam. Doufám, že vám článek v usínání pomůže a špatný spánek vás už trápit nikdy v životě nebude…

Co tedy dělat a jak docílit rychlého usínání?

Ve studii vyšlo najevo, že jako nejúspěšnější metoda se jeví tato, kterou za moment uvedu. K mé důvěryhodnosti, aby to neznělo jako magazínový žvást, čerpám ze studie šesti lidí z Laval University v Kanadě. Studie byla vydána v roce 2006 a podstoupilo ji 2246 pacientů (v letech 1998 a 2004). Výsledkem této práce je pár jednoduchých kroků, které vám dopomohou lépe usnout.

1. Prvním jednoduchým bodem je to, že máte jít spát jen tehdy, pokud se vám opravdu chce. Nelehejte si tedy na postel jen tak a nesnažte se usnout, když víte, že se vám ve skutečnosti nechce.
2. Nechoďte do postele pokud nemáte v úmyslu spát. Postel (pokud vás trápí nespavost) není to pravé místo k hraní si s mobilem, sledování televize či mazlení se psem. Sex je jedinou výjimkou.
3. Jestli se vám okamžitě nedaří usnout, vstaňte a jdete se projít. Pokud jste lenoch, stačí odchod do jiné místnosti, kde není postel. Zní to zvláštně, ale uvědomte si, že cílem je rychlé usínání a toho nedocílíte, pokud budete v posteli do tří do rána koukat do stropu a divit se, že neusínáte.
4. Jestli neustále nemůžete usnout – opakujte krok 3 tak dlouho, jak bude třeba. Klidně celou noc. A ano, je to ve studii myšleno vážně…
5. Budík si nastavujte vždy na stejnou hodinu, bez ohledu na to, kdy potřebujete vstávat. Nejde o to, v kolik hodin je třeba fungovat a jet do práce, ale o to, aby mělo tělo nastavený co nejstálejší rytmus.
6. Jako poslední jen taková maličkost – nechoďte si zdřímnou na gauč během dne. Ničí vám to již zmiňovaný rytmus, který chceme tělu nastavit. Pro někoho to bude možná těžké, ale za ten pokus to stojí.

Zní vám to všechno rozumně? Mně celkem ano, ovšem tohle je kategorie s názvem Psychologie, více nás tedy spíše zajímá to, proč a jak to funguje. A to si probereme hned v dalším odstavci. Takže pokračujte směle ve čtení…

Proč tahle metoda podle psychologů funguje?

Pokud máte nějakého domácího mazlíčka, asi už chápete. Zkusím vám to vysvětlit. Když jsem bydlel v domě, měl jsem na zahradě kočku. Stačilo na ní zavolat a ona přiběhla, protože věděla, že jí nesu nějaký pamlsek. Nakonec se naučila přiběhnout i při samotném zavolání a nemusel jsem jí přitom dávat nic. Šlo tedy o to udělat v prostředí nějaký zvuk, aby si uvědomila, že dostane jídlo – že ten podmět bude mít nějakou (pro ni přínosnou) reakci.

Totéž se snaží vytvořit tento krátký seznam. Místo zavolání tu je ulehnutí do postele a reakcí by mělo být rychlé usínání. Proto je důležité dodržovat pravidlo číslo 2 a nedělat v posteli plno dalších aktivit. Při ulehnutí se totiž v mozku opět vyvolávají a proto je tak těžké usnout v posteli, pokud v ní sledujete televizi, hrajete si s mobilem, čtete si a možná i jíte. Ty činnosti totiž oslabují vztah mezi postelí a samotným spánkem. Myslete na to…

A co si o tom všem myslím já? Funguje to?

Všechny tyhle poznatky jsou minimálně zajímavé a já jim věřím. Přeci jenom tahle univerzita patří mezi deset nejlepších kanadských univerzit se skutečně dlouhou historií (byla založena roku 1663). Já sice problémy se spánkem moc nemám a když ano – nejvíc mi pomůže popovídat si s někým blízkým.

Na téhle studii se mi asi nejvíce líbí to pravidlo o dodržování stálého intervalu buzení. Každému je snad jasné, že vstávat pokaždé jinak je hrůza a někdy jen to stačí a může se projevit nespavost. Tělo je prostě rozhozené. Doufám, že vám článek vznesl do života něco nového a pomůže vám zamést s nespavostí. A jestli máte nějaké své tipy, zkuste se o ně podělit.

Tomáš Erlich, blog

Pět extrovertských lekcí

Narodíte se. Všemi smysly si vychutnáváte obdiv a lásku. Jste velice živé mimino, na jakýkoli podnět aktivně reagujete, hodně a rádi se smějete. 

Jsou vám dva roky. Čtete. Do svých pěti let přelouskáte půlku domácí knihovny. Na zápisu do první třídy souškám učitelkám demonstrujete, že to s vámi nebudou mít lehké.

V deseti máte průkazku do školní, obvodní a městské knihovny. Zapisujete se i v té na chalupě. Zatímco ostatní kluci zabíjejí čas fotbálkem, trápením drobných živočichů a tuzingem svých Sobi 20 do podoby vesnických replik BMX, vy víkendy i prázdniny trávíte v podkroví četbou všeho, co vám přijde pod ruku a rozjímáním – váš vnitřní svět vás baví víc než ten tam venku.

Rodiče vás ven občas stejně vyženou. Při jedné takové příležitosti s bráchou a bratránkem vyrobíte podle vyčteného návodu pár Molotovových koktejlů a těmi nejdřív potápíte loďky na řece a posléze podpálíte kaštanový háj. Je vám žinantní otravovat dospělé, takže návštěva požár odhalí až ve chvíli, kdy je strom v epicentru už notně prohořelý a napříč chalupou vede ven vodní cestička – hasíte totiž krígly a zacabraná koupelna jest vaší hasičárnou.

Od té chvíle s vaším samotářským čtením nemá nikdo problém.

Když se po dvaceti letech zůčastníte srazu se spolužáky ze ZŠ, navzájem si sdělíte, na co si u jednotlivých žáků 3.- 8.D nejvíc vzpomínáte. Pokud jde o vás, spolužačce Olině se vybaví, jak jste dorazili do školy s otiskem tátovy dlaně na tváři, ale jinak jsou všichni zajedno: Marťas – tedy vy – ten prostě rudnul.

Je to tak. Jakmile je na vás upřena pozornost, pivoňky s ředkvičkami blednou závistí. Vaše rudnutí má obvykle tři fáze. Tou první je výrazný ruměnec ve tvářích a červené uši. Protože o tom víte, zastydíte se ještě víc, následkem čehož vám naskákají sytě rudé fleky na celém obličeji. To je fáze dvě. Fází tři je dojezd, během nějž si svůj hendikep uvědomíte a vrátíte se do fáze dvě. I několikrát dokola. 

V sedmičce se ve škole zamilujete. Tak nádhernou holku jste v životě neviděli.

Vyburcuje vás to k největšímu hrdinskému činu vašeho dosavadního života: oslovíte ji a doprovodíte domů.

Aktovku vzít nechce, ale před domem vám řekne, ať počkáte, že půjde venčit svého psa. Chodíte spolu pak téměř celý rok. Venčit. 

Ke konci roku její kouzlo objeví osmáci. Jeden z nich, o hlavu vyšší než vy, zorganizuje domlouvací session v šatnách. On a dva další vám přátelsky vysvětlí, že slečna patří tomu vysokému a své tvrzení doplní preventivní nakládačkou. Osmák vás na venčících procházkách vystřídá. Mezi vaše nejpotupnější zážitky patří to odpůldne, kdy si opět dodáte odvahu a jdete venčit s nimi: habán dívku i její kamarádky, které se ten den připojily, baví svými řečičkami a vy jdete dva kroky za nimi, aniž byste byli schopni se zapojit do konverzace. Zapamatujete si to jako Lekci č. 1.

Vašemu společnému venčení je nadobro konec a vy ženské pokolení pár let ignorujete, posíleni onou “jistotou”, kterou lze získat jen ve třinácti, totiž že už nikdy nikoho nebudete milovat tak hluboce jako Ji.

Útěchu hledáte – jak jinak – v knihách.

Ve vaší třídě jsou tři kluci, jejichž tátové pracují na vyslaneckých postech. Jeden táta v Británii, druhý v Kanadě, třetí v Chile. S prvními dvěma kluky se skamarádíte. Naučí vás, že na Západě se člověk musí umět prodat. O své místo na slunci je třeba se poprat.

Dokázat využít, co máte v hlavě, je lepší recept na úspěch než mít toho tam sice hodně, ale neumět na to upozornit.

Lekce č. 2 je na světě.

Po převratu začíná v českých překladech vycházet spousta knížek z oblasti osobnostního rozvoje. Na data původních vydání nehledíte a hltáte jednu za druhou. Potvrdí vám, že kluci, kteří viděli naživo zpívat Matušku a na dotazy učítělnic dávají hlášky typu “doma hovoříme převážně anglicky”, měli pravdu:

hloubaví jedinci jsou většinou převálcováni těmi aktivními.

Morálně s tím bojujete, ale jinak Lekce 3 jako vyšitá.

V raně porevolučních letech, kdy máte na vysvědčení “neklasifikován” z dějepisu i občanské nauky, vás na “výběrovce” na svět tam venku v západním stylu připravují i učitelé.

Během nejrůznějších debat a diskusí nestačí být nejchytřejší – musíte být výřeční, voražení až oprsklí.

Za to se přece v životě získávají cenné body. Berete na vědomí Lekci č. 4.

V patnácti ostatní, vybaveni občanským průkazem vonícím novotou, začínají chodit na diskošky, ti vyvolení už randí. Vy si nedokážete představit, jak byste před ostatními oslovili “cizí holku”, notabene se ve větší společnosti necítíte právě nejlépe,

tak zůstáváte v podkroví a čtete si.

Takhle se to s vámi táhne i většinu střední školy. K první sexuální zkušenosti přijdete jako nevidomý instrumentalista a téměř bez vlastního přičinění. Skandální odhalení, že ženu nezajímá, kolik máte uhrů na čele, jako spíš to, co a jak jí říkáte a že jí nasloucháte, je pro vás skvělá zpráva:

Mlčet i mluvit, když už jste s nějakou sami, umíte dobře.

Problém je spíš docílení kýžené samoty. I tak je to pro vás Lekce č. 5.

Na základě těchto životních lekcí dojdete k poznání, že i jedinci, kteří se s vašimi silnými stránkami (jichž si ceníte samozřejmě podstatně víc, než těch slabých) nedají srovnat, mohou v životě dosahovat – a taky dosahují – podstatně větších úspěchů. Ve škole, práci, kariéře i u dívek.

Ano, je tu onen aspekt zachování rodu a příjemných aktivit s tím souvisejících. Dospějete k závěru, že

žena vašeho srdce si sama od sebe nevšimne vaší bystré mysli, nevšedního smyslu pro humor ani bezbřehého potenciálu růstu svalové hmoty.

Je třeba situaci řešit.

O dlouhých prázdninách po maturitě dospějete k rozhodnutí:

změníte se.

Na univerzitě vás nikdo nezná, můžete být, kým jen chcete.

Jste nesmělí, ale léčíte se

V následujících letech se otrkáváte. I na vejškách je umění vědomosti prodat, uhádat si je a obhájit minimálně stejně tak důležité, jako je prostě mít.

Je-li na vás upřena pozornost jiných lidí, červenáte se i nadále, ale už si z toho tolik neděláte.

Přijdete na to, že nejlepší obrana je útok.

“Teď mi začnou rudnout boltce uší…,” říkáte, když se to přihodí, “a nyní se jaterně nafialovělé skvrny studu a ponížení rozprostřou po zbytku obličeje.” Vezmete tak někdejším vtipálkům na váš účet vítr z plachet.

Dostáváte od života další lekce. Přednášíte v MBA programech. Účastníci jsou dvakrát starší než vy a milionkrát zkušenější. Při prvním vstupu do učebny vrazíte loktem do futer a materiály rozsypete po zemi. Rudnete. Ctěné manažerstvo se směje dobrosrdečně, ale vy byste se hanbou propadli.

Po zbytek roku makáte na tom, abyste působili suverénně, sebejistě a nezapomenutelně.

Podaří se: tuhle práci nakonec děláte deset let a každý rok od těch bezservítkových borců dostanete nejlepší hodnocení.

Jedny prázdniny strávíte jako barový muzikant na obrovské zaoceánské lodi. Od hudebního supervizora fasujete jen průměrné hodnocení. Prý hrajete dobře, ale neděláte dostatečnou “show”. Na pár let vám to bere iluze o hudbě coby jedné z posledních čistých disciplín, ale lekci si zapisujete za uši.

Když si vás po deseti letech nácviku chybějících vlastností vyberou jako kolegu do korporace proslulé svým MS (mistr světa) přístupem, čekáte, že tam nepřežijete ani rok. V open space kanclu, kde trpíte při každém telefonátu, kde musíte tykat starším, ostříleným borcům a kde je skromnost synonymem neschopnosti,

potřebujete najít vlastní cestu, jak komunikovat, pracovat, fungovat. Najdete. Musíte.

Jen jeden člověk ví, že prvních sedm měsíců z toho stresu ráno před odchodem do práce zvracíte. Dalších pět let si zvykáte, a styl života, jakým byste ještě před pár lety opovrhovali, se plíživě stává vaší součástí. 

V rámci selekce členů týmu musíte jednoho stávajícího vyhodit. Jde o flákače motivovaného téměř výhradně penězi, ale víte, že má doma ženu a malé dítě, takže než mu to řeknete, několik nocí nespíte. Nakonec mu dohodíte lépe placenou práci, ale dobře vám z toho není.

Prubířskými kameny jsou pro vás meetingy a prezentace. Z máločeho máte tak hrozné pocity, jako z pozornosti více lidí upřené na vás. Stále se stydíte, pořád rudnete. Přesto zvládnete desítky přednášek. Ale nikdy si na ten humáč nezvyknete.

Před každým veřejným vystoupením je vám tak špatně a jste tak rozklepaní, že zvažujete, má-li to všechno vůbec cenu.

Ze zpětné vazby naštěstí vyplývá, že to publikum nepozná. Nakonec si přesto sestavíte takový tým, který většinu prezentací zvládne za vás, což je obrovská úleva.

Na schůzkách se zkušenějšími manažery jiných firem zvolíte novou taktiku: po dobu celého meetingu mlčíte, třeba dvě hodiny. Teprve na konci si vezmete slovo. Vaše první věta začíná “Já vás tady celou dobu poslouchám…”

Ve své řeči si se všemi zdánlivě kvitujete, ale nakonec rozmetáte všechno, s čím nesouhlasíte

(sumírujete si to v hlavě dvě hoďky, takže to zní přesvědčivě) a ostatní vmanipulujete do odsouhlasení závěrů, které se hodí vám. Víte, že to působí arogantně, ale účel světí prostředky: kryjete si tak záda pro případ, že by se kouzlo nepovedlo -

s tváří rudocha se vypořádáte líp v autě cestou za zbytkem týmu než před očima ostatních. 

Svůj pečlivě sestavený tým zbožňujete. Je vaší oporou, můžete se na něj stoprocentně spolehnout a přináší vám radost z práce. Je to právě tým, díky němuž slavíte manažerské úspěchy. Víte dobře, že nebýt “vašich kucí”, nebyli byste nic. Blahořečíte svému letitému rozhodnutí udělat ze sebe… co vlastně?

Stvořil jsem monstrum?

Asi si říkáte: co je to za blbost? Tohle že je extrovert? Jenže to já nenapsal. Když si první větu přečtete pořádně, zjistíte, že je v ní jedno důležité slovíčko – že jsem extrovert, si myslí jen ti, kteří mě znají trochu.

Cizí lidi se mi podařilo ošálit. Ti mí vědí své. A co já?

Já se už roky považuji za přeučeného introverta. Tedy někoho, kdo se narodil jako introvert, ale pak se “hacknul” a je z něj navenek “extrouš”.

Pořád mám strach z veřejných vystoupení. Ale zjistil jsem, že

když předvádím něco, co mě fascinuje, strach ustoupí do pozadí a já jsem si to schopen v rámci jistých mantinelů i užít.

Loni, v klidu období, kdy už jsem rok nic neprezentoval, jsem se připravoval na další prezošku (píšu o ní tak trochu tady). Čím víc se termín blížil, tím častěji mě přítelkyně přesvědčovala, ať organizátorům napíšu, že na to prostě nemám, nebo ať se hodím marod, protože za ty nervy mi to přece nestojí. Jenže já měl na srdci něco, co jsem strašně moc potřeboval světu sdělit. Navíc to bylo o vystupování z komfortní zóny a co bych to byl za chlapa, kdybych svou vypolštářovanou ulitu neopustil.

I když jsem do poslední chvíle před hodinou Há nemohl pořádně jíst a bylo mi z toho strachu, co bude, hůř než během posledních dvanácti měsíců, nakonec to k mému překvapení byl úspěch.

Cainové znamení

Překousnout strach, sebezapřít se a dokázat, že my, tichošlápci, můžeme docílit většího efektu než křiklouni, mi dala zejména prezentace dámy jménem Susan Cain, Síla introvertů, kterou jsem poprvé viděl někdy před rokem. 

O pár měsíců později jsem dedukoval, že nakladatelství Jan Melvil bojuje o práva na Susaninu knihu Ticho. Šéf Melvilů, Tomáš Baránek, mě poprosil, ať informaci nešířím, neb ještě není vyhráno. Vydržel jsem a jakmile vyhráno bylo, přihlásil se o recenzní kopii. 

“Nebylo by lepší, aby to napsal introuš?” sondoval Tomáš, který mě tak trochu zná. Inspiroval mě tím k dotazníku, v němž jsem se svých přátel na FB ptal, myslí-li si, že jsem introvert, extrovert nebo přeučený introvert. Názory se rozdělily téměř přesně na třetiny. Staří známí hlasovali za introverta, někteří z těch novějších opatrně kliknuli na přeučeného introverta a lidé, s nimiž se znám jen virtuálně, dali svůj hlas extrovertovi.

Je spravedlivé zmínit, že Tom, férový to chlap, se mi za svou “zkratkovitou úvahu”, jak napsal, omluvil – ale neměl proč; způsob, jakým se prezentuji v textech na webu, mu zdánlivě dává za pravdu. Ostatně, i tomuhle fenoménu se Susan ve své knize věnuje, viz níže.

Konečně Ticho 

Jaké tedy Ticho je?

Abych byl upřímný, první pětinu knihy jsem si moc neužíval. Převládaly následující pocity:

1. kniha hovoří jazykem, který Edward Lear popsal jako “překlad z angličtiny”,
2. nic nového pod sluncem, běžná kompilačka a
3. pro mě coby třicátníka, který ví, kdo je, už aspoň dvacet let, není v knize nic užitečného.

Jenže pak nastala jízda, během níž mi připadalo, že mi Susan nahlíží do karet tak, že ví, kdo jsem, lépe než já sám.

A že mi vysvětluje nejen co a jak, ale taky nezbytná proč, která jsem celý život podvědomě hledal. Byla to eye opening experience, jak říkají Amíci. Breakthrůčko, jak říkají Czenglisti. Prostě pecka, říkám já.

Hned na začátku knihy jsem se dozvěděl o tom, co mě jako jeden z hlavních faktorů vedlo k rozhodnutí změnit se. Masírka knížek adorujících ideál extraverze. Před oněmi dvaceti plus lety mě tak nějak nenapadlo, že literatura, která u nás začala vycházet těsně po revoluci (a vychází dodnes) byla původně napsána už před půl stoletím a že je v určitém slova smyslu vedle jak ta jedle. Od počátku jsem s vyzněním těch knih měl zásadní morální problém a teď se ukázalo, že právem: definice úspěšného člověka se v nich bagatelizuje na úspěšného obchodníka, který dokáže skvěle prodat jakýkoli produkt, včetně sebe sama. 

Zastaralé příručky jsou ale jen špičkou ledovce, jak vysvětluje Susan Cainová v knize své.

Prestižní vysoké školy cíleně vyhledávají extrovertní studenty, stejně tak jako špičkové korporace dlouhodobě loví extrovertní lídry.

Když tyhle dva faktory zkombinujete, je nabíledni, že najít introvertem řízený kolos je pravděpodobné asi jako papežův coming-out. Ostatně, otěže “mé” korporace třímá ten nejproslulejší extrovert na světě. Ale vždycky tomu tak nebylo. Vzpomněl jsem si na tenhle, snad přílišně zjednodušující, ale přesto trefný obrázek.

Ticho je natřískané přiklady ze života i z dalších knih a výzkumů. Vše je vzorově doloženo použitou literaturou a relevantními odkazy – zatímco ve své minulé recenzi jsem vřele doporučoval papírovou verzi knihy, u Ticha se přimlouvám za tu elektronickou. Tolik skvělých referencí, k nimž se snadno prokliknete – a z nich opět zpátky do hlavního textu – hned tak nenajdete.

Průlomů jsem s knihou zažil hned několik. V domnění, že se mi ze sebe podařilo vyrobit dokonale extrovertního androida, jsem si udělal jednoduchý test a zjistil, že sám sebe neošálím -

po téměř dvacetiletém ohýbání stárnoucího proutku jsem introvert jak poleno.

Susan několikrát zmiňuje tzv. Myers-Briggs Type Indicator, založený na speciálním osobnostním testu, který jsem před lety absolvoval. Papír s výsledky jsem dohledal a potvrdil si, že jsem INFP. Asi nemusím vysvětlovat, co znamená první písmenko téhle zkratky. 

Nejdůležitější byly ale důsledky, které z nálezů Cainové i vědců, o jejichž výzkumy se opírá, vyplývají pro mne (nebo pro vás) v roli manažera.

Trefa do tichého

Dlouhodobě jsem se domníval, že za mými pracovními úspěchy stojí mj. i zdatné skrývání introverze, resp. téměř dokonalá imitace extraverze, na níž je korporátní svět postaven. Kniha mi však dokázala, že byl-li jsem úspěšným manažerem, pak naopak navzdory své snaze o remake. Ticho mě zařadilo i po těch letech v roli lenochoda tajtrlíkujícího s makaky (extroverti se neurážejí, makak je velice roztomilá a inteligentní opička!) do té správné škatulky zcela neomylně. 

V části o výzkumu prováděném se čtyřměsíčními kojenci se čtenář dozví o “vysoce reaktivních dětech”. To jsou mimina, která živě křičí a mávají čímkoli, co nemají ukryto v zavinovačce. Z dlouhodobého výzkumu vyplývá, že právě z těchto dětí vyrostou introverti. Je nasnadě proč, ale doporučuji přečíst si o tom v tichu v Tichu. Záhada mého raného dětství vyřešena.

Kniha se věnuje i zvláštní tendenci introvertů napsat veřejně něco, co by mezi čtyřma očima neřekli ani nejlepšímu kamarádovi.

“Introverti mnohem pravděpodobněji než extroverti dokážou svěřovat důvěrné informace o vlastní osobě online, a to do té míry, že tím překvapí i své příbuzné a přátele.” Jako bych se díval do zrcadla.

Pořádná rána palicí do hlavy je ale část věnovaná introvertnímu vs. extrovertnímu manažerskému stylu. Z dlouhodobých výzkumů vyplývá, že manažer-introvert slaví úspěchy s naprosto odlišným typem podřízených než manažer-extrovert. 

“Introverti jsou výjimečně dobří při vedení iniciativních lidí,” píše Cainová. “Mají tendenci naslouchat druhým a nemají zájem být dominantní v sociální interakci. Proto introverti s vyšší pravděpodobností slyší na nápady a uskutečňují je. Tím, že využívají nadání svých podřízených, je s vyšší pravděpodobností dokážou motivovat, aby byli ještě aktivnější.”

Přesně takový byl můj tým – proaktivní nadšenci, kteří problémy inovativně řešili a hýřili nápady a aktivitou natolik, že jsem na ně mohl delegovat spoustu úkolů, aniž bych jim stál za zadkem, ve strachu, jak to dopadne. 

Cainová samozřejmě píše i o opaku: extrovertní vůdci mají lepší výsledky v případě pasivních pracovníků. Šutrák z mého srdce dopadl s mohutným zaduněním. Onoho jediného pasivního “podřízeného”, s nímž jsem se musel rozloučit, jsem tehdy předal autoritativnímu, extrovertnímu majiteli jiné firmy. Včetně, jak jsem to tenkrát nazval, “návodu k použití”. Intuice mi správně napověděla, že tihle dva se k sobě ve vztahu šéf/podřízený hodí perfektně.

Ze stejného výzkumu vyplývá, že

extroverti by “měli vzít za svůj rezervovanější a tišší styl – měli by se naučit sednout si, aby mohli vstát jiní.”

Pár jedinců, jimž by se tento výrok dal omlátit o hlavu, byste jistě jmenovali z fleku i vy.

Cainová cituje mého oblíbence Peter Druckera, který napsal: Mezi vůdčími osobnostmi, s nimiž jsem se setkal a za to půlstoletí s nimi pracoval, byli různí lidé. To jediné, co ti efektivní měli společné, byla absence jednoho osobnostního rysu: měli malé nebo žádné “charisma”. Ano, čtete správně.

Kouzlo osobnosti u lídrů často přeceňujeme, aniž bychom si uvědomili, že za nimi kráčíme do propasti.

Typické pro mou práci v korporaci byla má neochota k vyžadované “mezitýmové spolupráci”. Jak napsal Albert Einstein “Jsem kůň stvořený pro jeden postroj, ne pro tandemovou nebo týmovou práci… protože dobře vím, že mám-li dosáhnout konečného cíle, je zásadní, aby myslela a velela jedna osoba.” Nyní už mám oml… výmluvu: Kolegové, jsem introvert.

Vždycky jsem raději pracoval kdekoli jinde než v kanceláři – s výjimkou nocí a víkendů, kdy jsem si i tam užíval samoty, kterou k práci, nedá se nic dělat, potřebuji. Cainová ve své knize nabídne k úvaze tuto představu:

kdybychom posadili všechny ty introverty, kteří vyvíjejí Linux, do jedné obrovské místnosti, vzniklo by vůbec něco tak hodnotného jako tenhle operační systém?

Ticho léčí

Je třeba zmínit něco, čemu se nevyhýbá ani kniha samotná. Zaprvé, čistého introverta abyste pohledali, stejně jako stoprocentního extroverta. A zadruhé, introvert není lepší než extrovert. Od vydání Ticha v češtině se v československých luzích a hájích vyrojila spousta nových hrdých introvertů, proti nimž je známý exhibicionista Ruda Lysáček zvaný Kudrnka Neviditelným mužem. Člověka až napadá, jaké štěstí, že Melvilové nevydali třeba životopis některého z charismatických sériových vrahů.

Je dobré vědět, kdo jsem, jaké mám silné a slabé stránky a je fajn tušit to u ostatních.

Ale snaha extrovertů udělat ze sebe násilím introuše bude stejně tak zbytečná jako mé někdejší úsilí přeměnit se v opak – má to své geneticky i jinak dané limity. Rady a doporučení ohledně dosažení optima najdete v knize. Jsou užitečné i pro výchovu a vzdělávání dětí – z Ticha vyčtete, jakým způsobem správně stimulovat ten který “typ” ratolesti či žáka.

Abych nebyl jen nekritický, Ticho samozřejmě není dokonalá kniha. Je v ní na můj vkus až příliš mnoho téměř totožných příkladů, které slouží témuž cíli, často je hodně americká (pochopíte při čtení), její jazyk by mohl být čtivější, některá fakta jsou až příliš přiohnutá (kampaň Nike “Just Do It”) a otravovaly mě i subjektivní divnůstky typu překládání termínu middle-management jako střední manažeři či self-help jako svépomoc (vždycky si představím malotraktor zbastlený na koleně z náhradních dílů nakradených v JZD).

Ale to jsou drobnosti. Jinak pro mě byla kniha užitečná v mnoha ohledech. Našel jsem se i v maličkostech: například,

ač muzikant, nesnáším přílišnou hlasitost hudby na koncertech, což je jedna z typických vlastností introvertů.

Ta souvisí i s pracovními výsledky v hlučném prostředí.

Než jdu do společnosti, odhodlávám se k tomu dlouhé hodiny a nakonec to často i vzdám. Snad si mí kamarádi Ticho přečtou a neúčasti na svých oslavách mi zpětně prominou.

Procestoval jsem půl světa se zajímavými lidmi a přestože se každou noc pařilo, já se vždycky zašil na pokoj. Běžný postup introverta.

Koneckonců i má životonázor formující zkušenost, kterou jsem popsal ve svém prvním článku na Mít vše hotovo, je z pohledu introverze pochopitelná a logická.

Doporučeno devíti z deseti introvertů i extrovertů. Ve třetím i sedmém pádě.

Číst Ticho pro mě bylo podobné, jako bych se díval na životopisný film natočený podle mých vlastních zážitků a zkušeností. Pokud i mně, starému kozlovi, který měl zdánlivě jasno v tom, kým je, dokázala kniha otevřít oči, co teprve tápajícím adolescentům.

Ticho se hodí pedagogům, řídícím pracovníkům, HRčkám, každému, kdo s někým spolupracuje. Introvertům proto, aby se zadostiučiněním skoncovali s příkořími, která celý život zažívají. Extrovertům, aby nás, v reálném životě mnohdy nenápadnější, vzali na vědomí a třeba se od nás něčemu přiučili – ostatně jako i my od nich;

vystupovat ze své komfortní zóny je prospěšné pro nás všechny.

Nejúžasnějším momentem pro mne bylo odhalení, že má důvěra ve svou přeměnu v extroverta byla jen symbolickým lektvarem štěstí Felix Felicis, který Harry (ne)dal Ronovi, aby se ukázalo, že to jde i bez kouzel. Má introverze mě celá léta vedla správným směrem i přes mé snahy ji zlomit.

Přesto jsem rád, že jsem se světu trochu otevřel – dokážu si díky tomu jak vychutnat kýženou samotu, tak užít společnost.

Pokud si, stejně jako já, ceníte osobního pohledu na knihu a ještě jste neodběhli do knihkupectví, vězte, že výtečné recenze na Ticho napsali také Josef Jasanský či Michal Kašpárek a jednu by teď měl dopisovat i Jakub Wojtovic (odkaz doplním (update 29.4.: dnes publikováno)).

Na závěr si dovolím ještě jednu citaci, z těch několika stovek vět, které jsem si v knize označil:

“Lidé šli za Mojžíšem, protože jeho slova byla uvážlivá, nikoliv proto, že by je uměl dobře podat.”

Zkusme si na to občas vzpomenout během plamenných projevů politiků, úchvatných výkonů charismatických prezentátorů, momentů, kdy výřečný moderátor ve studiu rozcupuje hosta na prvočinitele nebo třeba během působivých motivačních proslovů já-jsem-tady-vedoucích či vystoupení absolventů prestižních univerzit. A vy, korporace všech zemí, si dejte na své zbožňované extroverty ve vedení obzvláště velkého majzla, ať na ně jednou nedojedete…

Jan P. Martínek

Jako kluk jsem trávil prázdniny povětšinou s rodiči na chalupě v Severních Čechách, kde jsem to obrovsky miloval a miluji dodnes. Koneckonců žiji zde dnes naplno, když jsem z města utekl na venkov. Prázdniny byly vždy ve znamení klukovských lumpáren, her a divočin… dobrodružné srdce malého kluka (a myslím že i holky) dokáže vidět “padoucha” z filmu za kdejakým keřem, Nou Camp na hřišti “u třech bejků”…  Trochu se dnes v době Facebooků a jiných věcí ptám, jestli to té následující generaci nebude někdy chybět.

Nicméně konec prázdnin se tak jako tak nesl v těšení se na školu, staré kamarády ze třídy a očekávání něčeho nového, neznámého a do zajista plného překvapení. Po dvouměsíční zasloužené pauze přišel první den nového školního roku. Dodnes v sobě nosím vzpomínku na ten pocit s novými učebnicemi. “Až budeme tady, to bude paráda” jsme si se spolužáky notovali. Kromě učebnic mě ale nejvíce bavil na prvních hodinách čistý nový sešit a první stránka, čistá, nepopsaná. Dával jsem si velmi záležet na tom, jak krasopisně bude napsané datum, název hodiny a první látka, zarovnané okraje a hlavně bez chyb! O tom, jak to vypadalo za pár měsíců, se nemusíme vůbec bavit – oslí rohy, čmárance, rychlé poznámky a malůvky od kamarádů… hrůza.

Proč už si nepíšeme do svých sešitů?

Nevím proč, ale vzpomněl jsem si při zmínce o prázdninách na tyto hezké pocity a uvědomil jsem si jasnou souvislost s dnešním životem. Mnoho lidí z mého okolí, mě v nedávné době nevyjímaje, se dnes žene, pachtí, aby si udrželo to málo (či hodně), co má. Internet je plný stránek zabývajících se pozitivním myšlením, návody “JAK…” a přesto když se člověk prochází po ulicích, má pocit, že té šedi, utrmácenosti a obecně otrávených životů neubývá, spíše naopak.

Nechci zde polemizovat s otázkou míry, příslušnosti a dávat zaručené návody, jak něco změnit. Za prvé těch mouder je čím dál tím více, ale všechny jdou jaksi po povrchu, a za druhé jsem si plně vědom faktu, že co platí u jednoho, může si druhý zkoušet jak chce…

Nicméně pokud jste prožívali ten první školní den podobně jako já, je nasnadě otázka, kam to všechno zmizelo? Každý den vyjde slunce (ať již ho vidíme nebo jen tušíme, že někde nahoře je), každý den někdo před nás strčí sešit s nadpisem “Tvůj život”, otevřený na nové čisté stránce. Každý den bereme do ruky pero a postupně píšeme příběh našeho života.

Nikdo na tu stránku nenapsal předem nic! Nenajdeme tam zmínku o tom, že se máme nechat rozčilovat politikou nebo že nutně musíme běžet do té kanceláře, do které se nám tak nechce! Stejně tak tam nikdo nenapsal, že musíme dělat určité úkoly nebo že si máme brát hypotéku…

Jakkoliv to zní jako klišé, co do toho sešitu napíšeme my, to je to podstatné a důležité!

Kdo z nás nezačíná den jinak, než že si sepíše seznam dnešních úkolů (ti bystřejší a disciplinovanější tak učinili již večer před)? Jsme to my, kdo každý den tímto a jinými seznamy určujeme, co je v našem sešitě života napsáno. Skutečně jen my.

Nejde tak ani o ty seznamy, jako spíš o princip věci. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by nechtěl být šťastnější! Polemiku nad tím, co je to štěstí, nechám na jindy. Někdo ho vidí v penězích, jiný ve společenském a firemním postavení, jiný ve šťastné a zdravé rodině. Zkrátka každý podle svých hodnot a přesvědčení. Když to ale víme, v čem je problém? Kde se berou ty davy šedých tváří? Z čeho plynou ty nekonečné diskuse nad tuneláři, zlojedy, amnestiemi? Ano, žijeme v určitém systému, který naše životy bezesporu někdy až přes čáru ovlivňuje. No a co? Čí je ten sešit?

Nestálo by za to odjet na prázdniny a počkat, co nového přinese nový školní rok?

Vzít čistý, nepopsaný sešit a začít psát svůj vlastní osobní příběh?

Tak jako v novém roce bereme novou látku, poznáváme nepoznané a učíme se neustále novým věcem, tak to máme i v životě! Proč se necháváme systémem, okolím či “dobrou radou kamaráda” ovlivnit, když nám říkají, co můžeme a co ne, na co máme a na co ne?

Již ve škole nás učili, že za chyby se přece platí nebo ne? Neumíš novou látku? Tys to nepochopil? No tak to je mi líto – šup a nová známka hodnotící něčí výkon přistane v sešitě! Někdo jiný nám sděluje, že jsme špatní, že něco neumíme, nechápeme! Ale od toho přece chodíme do školy, ne? Smutné je, že jako děti to právo volby nemáme – do školy se chodit musí a je to v pořádku! Systém hodnocení již zcela v pořádku není. A tak zatímco v dospělosti můžeme svými rozhodnutími svůj život plně ovlivnit – můžeme zvolit – necháváme se opět někým jiným zasunout do škatulek, necháváme se hodnotit, jen si místo známek odnášíme papírky. Opět někdo jiný rozhoduje o tom, jací jsme a jaký můžeme (i díky množství těch přidělených papírků) žít život! Zkrátka a dobře si necháváme čmárat na první stránku našeho sešitu. Z krasopisného životního zážitku je pak jen jakási pachuť hořkosti s nadějí, že někdo přijde a zařídí to jinak.

Nikdo nepřijde a jinak to nezařídí. Je pouze na nás, jestli si do sešitu necháme čmárat někým jiným, a nebo jestli se rozhodneme o tom, co bude na té nové, prázdné stránce napsáno!

Jan Straka, web

Byl to obzvlášť pěkný den. Sluníčko zase svítilo, vanul příjemně svěží vítr a já měl po dlouhé době upřímný úsměv na rtech. Kráčel jsem si ulicemi Prahy a užíval si začátek jara. Těšil jsem se na setkání se svou známou, protože jsem měl touhu sdílet svoje aktuální štěstí.

Měl jsem nutkání zde nějaký takový text publikovat. Znáte to. Najdete jej v cizokrajné oblasti, přeložíte a trochu jej přeformulujete. Už už mě svědily prsty při zadávání kouzelné formulky „productivity tips“ do hledáčku Googlu, když jsem nápad zmačkal a zahodil do koše. To, co nyní vypíši nebudou tipy a vlastně ani doporučení. Bude to takový neučesaný stručný soupispřísad, které se podílejí na tom, že i přes bobtnající počet projektů a vytíženost žiji, a to (teď klepu na dřevo) ve zdraví a spokojenosti.

Chlad. Čím vyšší teplota v místnosti, tím méně se dokáži soustředit. Tím méně se mi chce cokoliv dělat.

Voda. Z kohoutku. Ve velkém množství. Denně minimálně tři litry. Čím produktivnější jsem, tím jí vypiji víc. Žádné balené tekutiny v umělohmotných flaškách. A opravdu jen vzácně slazený nápoj. Preferuji kohoutkovou vodu. Z ní mám energii.

Pořádek. Připostrčila mě k němu má drahá manželka, ale zvykl jsem si na něj. Potřebuji jej. Kolem sebe musím mít uklizeno. Minimum věcí na stole. Jinak je má hlava uzamčena.

Klidné ráno. Raději vstanu dříve, když svět ještě spí. Namelu dobrou kávu, přečtu pár stran z knihy. Potřebuji takové ráno, jinak jsem v průběhu dne náchylný k únavě, nervozitě.

Opora. Věřím, že kdybych Ji před lety nepoznal a poté si ji nevzal za ženu, scházela by mi ta hnací síla a chuť. Všechno, co dělám, mě víc baví a má pro mě větší smysl.

Sdílení. Mám kolem sebe pár lidí, s nimiž mohu upřímně podělit o své pocity. Nejde o to, překlopit své starosti na jiné, ale o sdílení, třeba i s minimem slov. A pochopitelně i sdílení radosti!

Plánování. Nebo sebeorganizace. Jak chcete. Listuji si svým kalendářem a zápisky s pohledem i na 3-5 měsíců dopředu, pokládám velké kameny, vím, že dělám maximum pro hájení svého prostoru a času. A pro to, abych šel po cestě, která mi dává smysl.

Odpovědnost. Učím se ji přijímat. Svobodný chce být každý, ale svoboda bez odpovědnosti nemůže fungovat.

Vzduch. Mám rád často otevřené okno. Rád během práce vyjdu ven. Těším se, až budu v druhém pololetí tohoto roku bydlet na kopci, u lesa, mimo továrny…

Důvěra. K ostatním lidem. Ke kolegům a k přátelům. Hlídám si, abych já sám nedával příležitosti, aby jejich důvěra ve mě klesala.

Deník. Nebo spíše občasný pocitovník. Začal jsem jej psát rukou. Pomáhá mi. Mám v sobě pak víc uklizeno.

Sebeúcta. Ne falešné sebevědomí. Ale úcta k tomu, že tu můžu být. A tedy i k času, který mi byl přidělen. Jeho rozsah neznám, proto plánuji, proto si víc hlídám, komu jej budu věnovat.

Hezké věci. Neobklopuji se velkým množstvím, ale na druhou stranu jsou často dražší. Ať už jde o tablet, nebo varnou konvici. Chci, aby fungovaly, ale aby mě taky těšily.

GTD. Hlavu už nemám jako skladiště. Všechny projekty a jejich jednotlivé kroky jsou v systému, který je přehledný a funguje.

Pestrost. Mám několik rolí, v každé různé projekty. Nefixuji se na jedno zaměstnání a taky se nenudím.

Humor. Není nad to se každý den zasmát. Ale stačí aspoň úsměv!

Ostření. Ty časy, kdy jsem bral čtení knih jako méněcenné v porovnání s prací, jsou naštěstí tytam. Došlo mi, že pokud nebudu pečovat o svoji kondici, bude produktivita neefektivní. Krátkodobá. Ten čas si naostření pily vybojovávám mnohdy s obtížemi, ale čím dál mi to jde lépe.

Čára. Pokud nepočítám dny, v nichž učím, čtvrtá hodina odpolední má při sobě tlustou čáru. Po ní se zkrátka nepracuje.

Pes. Máme doma úžasnou fenku. Hodnou, citlivou. I díky loňskému zranění, kdy jeden krátký okamžik způsobil, že stála na prahu naprostého ochrnutí, si uvědomuji, jak je život vzácný.

Radost. Dělám to, co mě těší. Ale vím, že cesta nebývá dlážděna jen a pouze radostí. Uměle si do takovýchdlaždic nevnucuji radost, pouze si uvědomím, že bez nich bych se k cílům nedostal.

Víra. V dobro. V to, že je silnější než zlo. V to, že když činíme dobro, vrací se. Nám třeba ne ve stejném množství, ale putuje a dostane jej někdo jiný.

Jídlo. Zajímám se o to, co jím. O kvalitu. O chuť. Chci, aby mě jídlo bavilo a dělalo mi dobře. A devět měsíců nejím maso.

Vděčnost. Někdy si ji musím připomínat, ve světě jako by na ni nebyl prostor, má být ve zvyku tichá. Pomáhá mi, když ale za každý den poděkuji. Mnohdy mi vůbec nedochází, kolik dobrého kolem mne vlastně je.

Má vůle dokáže být dostatečně silná. Mrška má však vybíravé sklony, a tak svoji skálopevnost aplikuje jen na některé zvyky a jen na některá rozhodnutí. Pár těch, které jsem vyhodnotil jako důležitá, bojkotuje a nenachází k nim cestu. V mém případě pomyslné achillovky představují dva návyky – cvičení a výuka cizího jazyku.

Hledání trenéra

Vyhodnotil jsem na základě pozorování, že snaha začít dělat kliky, sedy/lehy, více se zkrátka hýbat, nevede k trvanlivosti, pakliže vše “jen tak visí ve vzduchu”. Netvrdím, že následující strategie bude vyhovovat i vám, mně se ale osvědčuje.
Jestliže mám začít s budováním návyku, jehož budování už několikrát selhalo, sehrává pozitivní roli, když může být uvádění vživot co nejkonkrétněji měřitelné a když mi někdo vytvoří vhodný plán. Tím “vhodný” mám na mysli, aby plán odrážel mé (ne)schopnosti, zvyšoval na základě jiných zkušeností postupně nároky, říkal mi, co zrovna mám dělat a kdy.
Současná technologie a všelijaké “geekoviny” jsou tak pro mě vlastně darem z nebes. Rozhodl jsem se, že po nich nebudu jen pokukovat a využiji jich.

Na stránkách tohoto serveru jsem se rozepsal nejen o zkušenostech s krokoměrem Fitbit, ale také s chytrým budíkem aXbo. První hračka mi pomáhá se více pohybovat a mít přehled o tom, jestli si to jen nenamlouvám. Tvrdá čísla bývají neúprosná, ale bič na mě platí nejvíc. A chytré probouzení mě ušetřilo rán, kdy jsem se i po dostatečně dlouhém spánku probouzel do pocitu otrávené lamy.

Ve svém článku se zaměřením na Achillovu patu č.1, a tedy na cvičení.

Cvičení s Runtastic

Díky tomuto textu jsem objevil sadu aplikací z dílny Runtastic, po které jsem chvíli pokukoval, abych nakonec zachvěl s kasičkou. (Dobrá zpráva, třást s kontem nemusejí jen majitelé iOS zařízení, ale i všichni “androiďáci”.) A udělal jsem dobře.

Koncept aplikací splňuje vše, co si od virtuálního trenéra představuji:

• zohledňuje můj výchozí stav (= nemehlo a lenoch),
• sestaví tréninkový plán na cca čtvrt roku dopředu (= plánování to já rád)
• všechno hezky počítá, měří a ukazuje ve statistikách (= pokrok necítí jen mé tělo, ale i rozum)
• za odměnu mi dává odznáčky a sem tam povzbuzující myšlenku (např. co tě nezabije, to tě posílí)
• a v neposlední řadě, jednotlivé kliky, sedy a lehy, dřepy počítá ženský hlas, takže jsem si našel i novou kamarádku (ale manželce prosím ani muk)

Jako správnému geekovi mi jde také o celkové rozhraní…

Funkčnost byla směrodatná a sada od Runtastic ji dokonale zvládá. Vytvořil jsem si účet, jednotlivé aplikace se vzájemně synchronizují, dokonce mám i jednu, která měří tepovou frekvenci, ale tu jen ukazuji kvůli frajeřině v práci. Tréninkový plán má asi hlavu a patu, protože mé tělo si na cvičení zvykalo postupně a zvyšující dávky pobírá dobře a nejde o placebo, když prohlásím, že se za ten měsíc cítím opravdu lépe. (Ještě to na mně není vidět, ale však jsem tepre dokončil první level!)
Aplikace každé cvičení rozděluje do sad, mezi nimi jsou krátké pauzy, ale můžete si je zkrátit. Také můžete cvičit i mimo plán, jde o tzv. volný trénink. Všechno je podpořeno čísly a grafem, lze se i podívat na nástřel dalších kroků v rámci tréninku.
Při cvičení je mobil neustále po ruce, resp. v rukou, to když třeba děláte sedy a lehy, nebo když provádíte dřepy, mobil a aplikace reagují na váš pohyb. Pohyby musejí být poctivé, aby se vám započítaly.

A nepopřu, že si potrpím i na uživatelské rozhraní, a to se týmu z Runtastic náramně povedlo. Cvičení je s jejich aplikacemi radost. A až se na konci léta přestěhuju z Bohumína, kde běhat znamená kamarádit se s rakovinou plic, na zlínskou vrchovinu, zprovozním i tu hlavní aplikaci Runtastic.

P.S.: V pokračování se podívám na nástroje, které by mi pomohly s Achillovou patou č. 2 – a tedy s návykem „učit se jazyk“

1.) Ahoj, vítám tě u 10 otázek pro … Jsem rád, tak milý host, řekl bych Twitter celebrita, v mém seriálu ještě nebyla. Ale stejně tě, jako ostatní, nejprve poprosím, aby ses čtenářům představil.

Děkuji za oslovení a přehnané lichotky. Žiji v několika rolích. Jako pedagog a vedoucí katedry působím na Fakultě multimediálních komunikací na zlínské univerzitě, jako lektor objíždím české, moravské i slezské kouty a šířím metodu GTD a otevírám diskuzi nad cestou k efektivitě. Rád píšu články (a v únoru by měla vyjít má pátá kniha), vedu web Mítvšehotovo.cz, ale pochopitelně mám také svůj osobní život a snažím se tzv. „ostřit pilu“. Jde o koktejl rolí, kdy každá z nich je pro mě důležitá, inspirativní a vzájemně se obohacují. Nebudu ale zastírat, že někdy mezi nimi nastolit rovnováhu, zvláště neupozadit tu „pilu“ a osobní rovinu, bývá složitější. Na Twitter biu mám i své další zájmy – svět Applu, vedle toho miluju literaturu, umění, přírodu, zajímám se o nová média a technologie, občas (možná bohužel) i o politické souvislosti současnosti.

2.) Tolik zájmů, tolik aktivit, tolik zajímavé činnosti, ani nevím s čím začít. Jak vznikl web Mítvšehotovo.cz?

Zrodil se souběžně s prvním českým vydáním stejnojmenného bestselleru Davida Allena o metodě GTD. Web byl zamýšlen svým způsobem jako podpora knihy, přání redakce však počítalo se širším rozpětím užitečnosti. Přesto první rok se nesl hlavně ve znamení různých pohledů na dílčí části metody GTD. Pomalu se rozšiřovala čtenářská základna, k růstu (dodnes stoupajícímu) napomohly nejen sociální sítě, propagace, více knih nakladatelství Jan Melvil Publishing, ale také citelné přepracování koncepce. Rozhodl jsem se po svém nástupu rozšířit záběr na problematiku efektivity, osobního rozvoje, také zdraví i komunikace a myšlení.
Poslední měsíce procházíme experimentem pouhých dvou textů na týden, ale má vize počítá právě s menší kvantitou, ale posílením kvality textů. S tím jde i ruku v ruce větší počet přispěvatelů, čili větší počet různých názorů, pohledů, zkušeností. Mám moc rád, a čtenáři to také kvitují, když napíše příspěvek i někdo naprosto mimo redakci, čtenář, podělí se o své vlastní zkušenosti a tipy. Je to pro nás všechny obohacující.

2a.) Toho jsem si právě všiml na začátku, kdy jsem na web Mítvšehotovo.cz narazil. Vysvětlování a výuka GTD metody podle knihy Davida Allena. Užitečné rady a praktické zkušenosti. Knihu jsem i vyhrál v jedné ze soutěží. Několikrát jsem se pokoušel přejít na metodu GTD, ale nepovedlo se. Je nějaká obecná rada, Jak na to?

Nabídl bych (zjednodušeně popsáno) tyto kroky:

1. Přečíst si knihu Mít vše hotovo nebo zajít na nějaké školení pro začátečníky – třeba to mé :)
   
2. Zvolit si do rozjezdu nějaký přívětivý a klidně i jednoduchý nástroj, ať už elektronický nebo papírový blok – a následně do něj vysypat všechny projekty, na kterých aktuálně děláš. Vypsat si je, jeden po druhém. V papírovém řešení klidně nejprve pod sebou, nebo rovnou co formulář/list to jeden projekt. Při tomto čištění by mohly pomoci myšlenkové mapy, nebo také začít svými rolemi – zamyslet se nad nimi a nad tím, jaké projekty/seznamy úkolů u té které role aktuálně máš.
3. Začít s GTD – čili začít používat inbox/schránku, zapisovat si hned vše, pomyslné míčky, které na tebe někdo, i ty sám, háže, vkládat je do schránky. Pro úplného začátečníka je dobré začít s odkládáním všeho, nejen úkolů, ale i nápadů, poznámek z komunikací… patří sem pochopitelně i e-maily, informace…
4. A pak už hezky postupovat dle metody: najít si každý den čas na alespoň jedno protřídění a vyprázdnění (!) schránky. A to podle diagramu v GTD a kam? Do předem vypsaných projektů – čili do aplikace k jednotlivým projektům, nebo do jednotlivých papírových formulářů/listů.

A ještě taková rada: začít s GTD znamená překročit určitou čáru, možná přímo vystoupit z komfortní zóny, každopádně jde o sadu určitých (a možná i nových) návyků – proto za vás metoda nic sama nevyřeší, neobviňujte ji. Důležitá je chuť, zapálení, vůle každého z nás.
Na Mítvšehotovo.cz se chceme (a už jsem s tím začali) zase více oslovovat nové, začátečníky, hledající. Zjistil jsem, že za tu dobu existence webu nám pak poněkud začalo unikat, že se čtenářská základna rozšiřuje o nové lidi a o ty, kteří třeba o GTD neví, nebo jen málo. Poněkud jsme žili s přesvědčením, že s naším stárnutím už vlastně „stárnou“ i uživatelé GTD, a je tedy důležité psát spíše o pokročilých záležitostech spojených s metodou.

2b.) Vypadá to jednoduše, ale jak píšeš, je potřeba překročit tu pomyslnou čáru, která nás nutí dělat všechno podle vzoru, že musím udělat co nejvíc, co nejrychleji, abych na to nezapomněl. A to je asi ta největší chyba. Jak dlouho tobě trvalo, než sis na metodu GTD zvykl a tvá práce se stala efektivní?

Přesně jak říkáš, nejenže naše současná pozice může být notně neefektivní, stresující, můžeme k tomu dospět i díky metodám jako je GTD. Nejde však o chybu metody jako takové, ale o její nepochopení, nebo špatnou implementaci. Vím, o čem mluvím, protože sám jsem si tím (ehm, několikrát…) prošel. Díky GTD jsem se stal produktivnější, ale být výkonný, zvládat více za menší čas, být méně ve stresu, ještě neznamená, že jsem byl i efektivní. Poznal jsem to tak, že jsem i s GTD seděl nad prací od rána do večera. GTD pomáhá vyčistit hlavu, pomáhá mít systém, o který se lze opřít, pomáhá spojovat věci, které k sobě patří – jde o tzv. focus, zaměření jen na to, co zrovna v tu danou chvíli potřebuji, nic jiného mi nepřekáží, nic mě nezatěžuje.
Jenže k tomuhle stavu nedojdeme jen tak ze dne na den. Je však dobré jednou začít, klidně si párkrát „natlouct“, vyhmátnout ty hranice. Mně pomohlo, že jsem pak k této metodě začal přidávat postřehy Stephena Coveyho (ostatně o tom je i třeba ZTD), že jsem začal pak více zkoumat fungování mozku. Cesta k efektivitě je dlouhá a nemůžu říct, že by byla končící, tedy, že bych už efektivní byl. Rozhodně nezažívám nějaké stresy z práce, vím, kde co mám, hlavu používám především na myšlení, ne jako skladiště, dokonce jsem se už odnaučil dlouho pracovat. Přesto bych to nepojmenoval jako dosažení cíle, protože já efektivitu spojuji také s klidem a harmonií, a tam ještě mám co dohánět… vybalancování všech svých rolí, zjednodušování, důraz na to důležité…

2c.) To stále natloukání, je zřejmě i můj problém. Zkouším, zkouším, nejde to, tak přestanu. A zase znovu. :) Zatím jsem tedy ve stavu – stále na začátku. Ale ono to není jen o tom, utřídit si priority v práci, ono to chce mít hlavně na začátku čistou hlavu, směr a cíl. Tedy aspoň tak si to představuji já. Jak probíhá takové školení pro začátečníky? Alespoň hrubý obrys.

Školení pro začátečníky dělám buďto vnitrofiremní, nebo otevřená. V prvním případě bývá „stopáž“ poměrně flexibilní, záleží na požadavcích firmy. U otevřených školení pracuji s modelem 10:00-17:00, přičemž je tam pochopitelně polední pauza a pár drobných přestávek k nadechnutí.
Cíl školení GTD pro začátečníky spočívá v tom, abych účastníkům tuto metodu nejen představil (dost z nich o ní téměř vůbec neslyšela), ale zasvětil je i do jednotlivých fází. Metodu trochu ohýbám, doplňuji o další tipy a techniky, které mohou s GTD koeexistovat. Vyústěním má být to, aby účastník nejen fungování metody pochopil, ale aby chápal i její smysl, význam, možnosti a také její omezení. A aby mohl hned v následující den GTD používat. Nicméně stává se, že účastník si myslí, že GTD za něj i problémy vyřeší – je to jen pomocník, metoda, ne ten, kdo má něco vyřešit. Pokud účastník nemá dostatek vůle a sebedisciplíny, žádná metoda mu nepomůže.

3.) O GTD bychom si jistě mohli povídat ještě dlouho, ale navrhuji toto téma opustit. Jsi vedoucí katedry multimediálních komunikací. Dřív se nová média nevyučovala a máme v naší zemi spoustu kvalitních lidí v tomto oboru. Jak vlastně vznikl termín Nová média?

Abych to upřesnil: jsem vedoucím Kabinetu teoretických studií na Fakultě multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Multimedia a nová média, na které se ptáš, jsou dva odlišné pojmy. Zůstanu-li u otázky, nová média se v podstatě rodí s avantgardním uměním, v našem prostředí je jedním z klíčových lidí (v oblasti filmu, o který se zajímám) například Alexander Hackenschmied, osobnost, která ovlivňovala avantgardní a potažmo experimentální umění následně ve Spojených státech. Nová média, kdy se bavíme i o interaktivních instalacích, inovativním využití obrazu, zvuku, rozpohybování fotografií, nacházela podporu právě i ve Zlíně – Baťa totiž nebyl významný jen pro podnikání, ale obrovským způsobem i pro naši kulturu. Nová média pak dostávají nový, citelný rozměr s příchodem počítačů, respektive s jejich rozšířením. Můžeme k nim připočíst i videoart. Já osobně k tomuto odvětví umění nechovám nějaké velké sympatie, abych byl přesný, respektuji jej a jsem rád, že něco takového je a vzniká, sám jsem ale vlastně konzervativnější, experiment a tzv. nenarativní kinematografie mě neoslovuje a vlastně ani moc nebaví. Mám prostě rád příběhy :) S využitím nových médií se můžeš setkat třeba na olomoucké Přehlídce animovaného filmu, letos v prosinci tam byl představen i netart, spojování animace s internetem.
(Nová média mají však ještě další rozměr – v kontextu mediálního světa znamenají především využití internetu, sociálních sítí při komunikaci, šíření informací atp.)
Naše fakulta pod název multimediální schovává i výše popsané, například vznikají zajímavé projekce na budovách, i u studentů animace cítím čím dál větší sklon experimentovat, obecně však název zahrnuje různé druhy umělecké činnosti a výroby – od návrhů a výroby bot, oděvu, přes průmyslový a prostorový design, fotografii, grafiku, až po audiovizi a animovanou tvorbu. Součástí fakulty je ale také ústav marketingových komunikací, který s těmi uměleckými obory spolupracuje.

3a.) Děkuji za vysvětlení. Jak se člověk stane vedoucím Kabinetu teoretických studií a k vyučování multimediální komunikace vůbec?

To kdybych věděl :)

No… pokud bych měl lovit v paměti, začal bych určitě tou výukou. Působil jsem jako interní doktorand na katedře filmové vědy v Olomouci, přičemž jeden z našich pedagogů občasně vyjížděl povídat o historii animace právě do Zlína. Na jeden z termínů nemohl, tak mě tam vyslal, povídal jsem tenkrát o svém oblíbeném studiu Pixar, o kterém připravuji disertaci. Následně mě coby náhradu za sebe vyslal ještě jednou, možná dvakrát, každopádně jsem tam začal zapouštět drobné kořínky. Vedoucí ateliéru animované tvorby a paní děkanka fakulty mě požádali, abych nejezdil jen tak nárazově, ale pravidelně, měl své předměty a působil tam jako externista. Snad po půlroce, nebo po roce, vidíš, mám už mezery, mě přijali jako interního pedagoga. Přeci jen – učil jsem tam dost předmětů, všechny tzv. „áčkové“, seděl v komisích při státních závěrečných zkouškách, taky při přijímačkách.
Ani jsem se coby internista dlouho neohřál a řešila se situace změny vedoucího katedry, která zajišťuje veškerou výuku teoretických předmětů na fakultě (mimo ústav marketingu). Přijde mi, že na moji hlavu padá důvěra – mně někdy až z nepochopitelných příčin – dost často, a tak jsem se do čela této katedry postavil. Díky vedoucí pozici můžu nahlížet do fungování veřejného školství, přiznávám, je tam mnoho věcí, které by si zasloužily inovovat, změnit, zrušit, ale zdá se, že politikům spíše vyhovuje stav, kdy školy a vzdělanost obecně bude jen takovým „slepým střevem“ státu – protože vzdělanější občané jsou pro ty nahoře také více nebezpeční, méně důvěřiví, mají více informací, lépe s nimi mohou pracovat a určitě se nenechají opít předvolebním gulášem.
A proto si mnohé deziluze z fungování školství léčím samotným učitelováním – komunikace se studenty mě baví, je skvělé se potkávat s nimi na chodbách, ve třídách, navíc mě pořád pohání fakt, že jsem „bažant“, mám toho tolik co doplňovat, vylepšovat! A to mě těší.

3b.) Znamená to, že jsi vystudovaný divadelník, nebo filmař?

Studoval jsem bakalářské, následně magisterské studium na katedře dějin a teorií dramatických umění. Katedra je součástí Filozofické fakulty na olomoucké univerzitě, učil jsem se o historii divadla, filmu, ale taky literatury. Součástí je pochopitelně i teorie všech oborů – což samo o sobě může znít jako nuda, ale nenech se zmýlit. Často jde spíše o živý organismus, inspirující debaty, analýzy děl napříč divadlem, filmem a literaturou. Takže jsem teoretik, ne praktik. Ale zakotvil jsem na fakultě ve Zlíně, která vychovává praktiky, za což jsem moc rád, baví mě to. Povídat si o filmu jen s teoretiky by pro mě nebylo to pravé, sám se necítím být dostatečně kvalifikovaný vědec. Zato učit o historii i o filmové řeči lidi, kteří toto vše mohou uplatnit i při tvorbě svých vlastních filmů, to je výzva, to mě baví. Proto má práce obnáší i vedení absolventských projektů, už nejen teoretických prací (diplomek), ale také filmů. Sice nemůžu moc pomoct s technickou stránkou věci, ale alespoň zafungovat jako dramaturgický dohled, člověk, který má přeci jen nakoukány stovky filmů.

3c.) Netluče se trochu „Kabinet teoretických studií“ a „… fakulta, která vychovává praktiky“?

Teď to bude vypadat, že lobbuju za ten „svůj svět“, ale rozhodně netluče. Pokud chce někdo zůstat amatérem, což nyní neberu jako zlý stav, nechť se bez znalostí a broušení řemesla obejde. Pokud chce jít dál, ruku v ruce se zdokonalováním řemeslné stránky tvorby jdou i vědomosti – přehled například o tom, proč a jak která barva působí, jak umět využít ten který aspekt filmového jazyka (třeba střih), znát dějiny a mít přehled v současné tvorbě. Nejde o nějaké slepé memorování, jde o vhled do světů, které tady byly a které tady jsou.
Víš, studenti na Filmové škole ve Zlíně, kde jsem také učil, než ji uzavřeli, mnohdy vzhlíželi třeba k Tarantinovi, povídali mi o něm, jak je originální, ukazovali konkrétní pasáže, které dokonale vymyslel. Ale Tarantino je mistr právě v té „teorii“, nakoukal stovky – možná tisíce – filmů, dokáže se jimi inspirovat, de facto je vykrádat a spojovat již vytvořené úseky do nových souvislostí. Moderní film vyrostl i díky tomu, že se ti pánové a dámy setkávali v kině, nad filmy debatovali, psali o nich, nebo si o nich četli. Takový Scorsese není jenom praktik, umí hodiny a hodiny obdivně povídat nad dějinami kinematografie. A umí si z ní brát to, co mu vyhovuje. Když pronikneš do „teorie“ filmu, zjistíš, jak může mít sledování filmů další rozměr – rozeznáváš vzájemné odkazy, citace, vycítíš záchvěvy nových postupů a technologií.
Jen upozorňuji, že samozřejmě i ta teorie má svoji odvrácenou, pro mě vlastně tu nudnou, tvář – znám analýzy, u kterých má člověk dojem, že spíše čte směsici fyzikálních zákonů a chemických vzorců, než zamyšlení nad takovým živoucím organismem, jakým film je. A toto vše platí pochopitelně i o dalších uměleckých oborech – fotce, oděvu, designu, hudbě…

3d.) Už tomu rozumím! Není nad jasný výklad. Jestli takto přednášíš svým studentům, už chápu, že jsi se stal vedoucím Kabinetu ….  Někdy mám pocit, že někteří jedinci studují, aby nemuseli pracovat, rodiče se o ně postarali a užívají si studentský život. Ale to jistě není problém tvých studentů, ti vědí, co a proč studují, že? Jsi oblíbený profesor? Nebo si někteří studenti myslí, že po nich chceš víc, než si oni od studia představovali?

Upřímně, nedokáži říct, kolik studentů opravdu ví, co a proč studuje, troufám si však tvrdit, že i na naší fakultě, jako kdekoliv jinde, se najde ne zrovna malé procento těch, kteří se stále ještě hledají (v tom lepším případě), nebo se ještě nezačali hledat, nebo dokonce zjistili, že to není pro ně to správné. Na užívání si studentského života nevidím nic zlého, pakliže se s tím pojí i radost a chuť být součástí samotné školy. Netvrdím ale, že na jejich místě bych za svoji školu „kopal“, že bych byl naprosto spokojený. Různé nešvary z naší strany, ze strany pedagogů a vůbec školství, vidím, a protože nejsem zase tak daleko od doby, kdy jsem sám na vysoké studoval, jsem na ty nešvary asi citlivější.

Toto je téma na velkou diskuzi, stojí tu zdánlivě proti sobě dva světy – student vs. pedagog, ale doplnil bych jej ještě o ten svět, který studenti tolik nevnímají (a učitelé raději nechtějí moc vnímat), nazval bych jej „administrace“. České školství nemá zrovna dvakrát nejlepší vizitku ve světě, potřebovalo by citelně reformovat, projít minimálně aspoň evolucí, když ne revolucí, přesto bych to nesváděl jen na pedagogy. Na vysoké škole je to ještě poměrně dobré, na základních a středních školách bych působit nechtěl. Ta míra byrokracie, ale současně také nevděku ze strany žáků – a zejména společnosti, přijde mi neférová. Vím, že nejvíce nás naučí život sám a že k profesionalitě nás nutně nemusí přimět studium, na stranu druhou ve vzdělávání vidím jednu z těch nejvlivnějších komodit společnosti (spolu s kulturou), něco, co není prchavé, co ovlivňuje směr a budoucnost země. A tím se dostávám k pojmu efektivita, protože ta je právě o dlouhodobosti, o kvalitě, nikoliv o tom (jak se mylně lidé domnívají), udělat více práce za málo času, vydělat více peněz za méně práce. To jsou jen určité povahové rysy efektivity, ale základ spočívá v budování hodnot, kvalit a jejich životaschopnosti.

Studium bývá mnohdy vnímáno skrze počet nasbíraných kreditů, skrze to, jakou známku jsem dostal u státnic, ale tohle jsou jen (zatím stále nutné) systémové formality, to není studium v pravém slova smyslu. Já si pod ním představuji duševní a mentální otevřenost – otevřenost inspiracím, otevřenost diskutovat a také chuť něco poznávat, vědět, znát, umět to „prodat“, uplatnit ve své praxi. Znám řadu pedagogů i studentů, kteří tuhle vizi studia žijí, znám ale řadu takových, který zůstali někde mimo. Dokud nebude stát chtít mít vzdělaný národ (a poslední dekádu opravdu dělá vše pro pravý opak), dokud nebudou kladeny na pedagogy vyšší nároky (úroveň vzdělání, schopnost učit), ale současně s nimi i navýšeno ohodnocení, do té doby nebudou školy pracovat výhradně jen se studenty, kteří opravdu chtějí a dokáží studovat a do té doby se i společnost bude dívat na pedagogy jako na státní zaměstnance, kteří mají plno prázdnin. Mimochodem, tohle mě taky docela mrzí, lidé si neuvědomují, že ty prázdniny nejsou prázdniny, je to normální dovolená, na kterou má ze zákona právo každý, jen my si ji musíme vybrat v ty letní měsíce. A že vlastně to není ani pořádná dovolená, protože někdy se na tu celoroční výuku musíme připravit. Navíc – v kontextu vysokého školství – má práce nespočívá jen v tom, že učím, ale taky že se vzdělávám, že „musím“ psát, odborně působit i jinde…
Promiň, rozpovídal jsem se.
Abych tedy odpověděl :) Těžko se mi posuzuje, jak moc jsem nebo nejsem oblíbený, ale dělám si co dva roky takový rozsáhlejší průzkum přes anonymní dotazníky a vychází mi to zatím docela dobře :) Je mi těžko na tuhle otázku odpovídat, navíc oblíbenost může být velmi ošemetný pojem. Jsem oblíbený proto, že je v hodinách sranda, nebo že nekladu velké nároky? Nebo jsem oblíbený proto, že umím být také přísný a hodně naučím? Záleží, co ti studenti chtějí, podle toho pedagoga posuzují. Trošku se vymluvím z otázky tím, že já sám sebe vnímám jako pedagoga začátečníka, hledače, zkouším, teprve rozpoznávám, co a jak dělat, teprve si rozšiřuji své vědomosti a také se teprve učím klást větší nároky.

4.) Rozpovídal ses hezky, ale myslím, že to nevadí. Ale stejně, je mi líto, že se tento rozhovor, zřejmě, nedostane k povolaným uším, které by tvým slovům naslouchaly. Mezi čtenáři je mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří s tvými slovy budou souhlasit. Teď opustíme akademický svět a vrhneme se na literaturu. Možná to bude zasahovat do předešlých otázek, ale řekni mi, jako neznalci, o čem jsou tvé knihy?

Mám na kontě zatím čtyři, tematicky rozdělené na oblast IT (Apple) a animovaný film. V té první oblasti jde o příručky, obě vydal Computer Press a obě jsem psal z pohledu laika, obyčejného uživatele, nejsem žádný ajťák. První kniha se věnovala práci s iPadem, druhá představuje svět operačního systému Apple úplným začátečníkům. Psaní mě bavilo, ale i když byly nabídky, do podobných projektů jsem se pak už odmítl pustit.
Zbylé dvě knihy, obě lze zdarma stáhnout z mého webu, pojednávají o animovaném filmu. První z nich, Základy analýzy animovaného filmu, vznikla z potřeby postihnout nahlížení na filmový jazyk v kontextu animované tvorby. U nás v lednu letošního roku vyšla zásadní publikace Umění filmu, z ní (z anglicky psané verze) jsem v mnohém vycházel, ale zjednodušeně řečeno jsem metodologii a pojmy překlopil a aplikoval na animaci, udělal více jak čtyři stovky screenshotů s popisky, demonstroval například práci s kompozicí, s barvou apod. Druhá kniha vychází z mého dlouhodobého zaměření na americký animovaný film, zvláště na tvorbu Walta Disneyho. Jde o první díl, který se věnuje klasické a současné 2D produkci, nyní mám „ve výrobě“ díl druhý, který se naopak zabývá počítačovou 3D animací, s důrazem na studio Pixar. A abych to ještě trošku upřesnil, v centru pozornosti nestojí technologie a ani animace jako taková, ale tzv. typologie postavy, zabývám se tedy například tím, jaké potřeby postavy mají, co pohání jejich jednání, jestli Disney či Pixar vypráví spíše o dětech, dospívajících, dospělých…

4a.) Nejsi spisovatel, aby sis jednoho dne sedl a napsal knihu. Jak tě napadlo, nebo proč jsi naspal tyto knihy? Bylo to z důvodu, že podobná publikace chyběla na našem trhu, nebo sis prostě řekl: „Mám zajímavé téma, zkusím vysvětlit čtenáři, jak to funguje“?

U publikací pro Computer Press to bylo tak, že mě oslovili a já na nabídku kývl. Vznik knih o animovaném filmu souvisí s mým profesním zaměřením a působením na akademické půdě. Jak jsem již říkal, samotná výuka je jen část mého úvazku, povinností pedagoga. Tou druhou půlkou je vědecká, tvůrčí činnost. Základy analýzy animovaného filmu vznikly jako podpůrný a učební materiál do nově vzniklého předmětu o analýzy animovaného filmu, ale listovat si knihou může i naprostý laik – nedávno o učebnici byla v odborném periodiku Homo Felix (Slovensko) publikována recenze a ta pravě na tuto její přednost upozornilo, což mě moc potěšilo. No a kniha o postavách souvisí i s tím, že se uceleně o typologii postav ve tvorbě společnosti Disney a Pixar nic nenapsalo. A navíc jde také o určitý odrazový můstek k ještě komplexnějšímu textu, knize, která vyjde v roce 2013 a bude se zabývat poetikou studia Pixar.

4b.) Když nakladatelství někoho osloví, znamená to, že už má za sebou nějakou publikační činnost. Jak to bylo u tebe?

Bylo to na základě doporučení a na základě mé dlouhodobější (tehdejší) spolupráci s webem MůjMac.cz, kam jsem psal poměrně často uživatelské recenze na aplikace, ale také o některých aspektech užívání a práci systému od Applu.

4c.) Lze typologii animované postavy srovnat s typologií fyzického člověka, filmové, divadelní postavy?

Ano, do značné míry. Člověk (a také ta postava ve filmu či dramatu) má nějaký konkrétní věk a nachází se v nějaké konkrétní fázi, vývojovém stádiu, přičemž pro každé takové stadium jsou typické specifické vlastnosti, projevy chování, potřeby. Postavy i normální člověk z masa a kostí patří také k určité sociální třídě, má různé typy motivací, vyžaduje a nechá se pohánět různými potřebami. Vycházím z psychologie osobnosti, ze základních definic, členění – a to vše aplikuji na animované hrdiny.
Rozdíl spočívá ale třeba ve stylizaci – ta je nejvíce vlastní právě animované tvorbě. Stylizace výtvarná (vzhled postavy), ale také pohybová. V menší míře toto lze uplatnit i v hraném filmu a divadle, ale animovaná tvorba je v tomto ohledu nejsvobodnější, nejméně spoutaná s realitou. A i proto může leckteré typologické znaky postav demonstrovat divákům odlišně. Tam, kde by hraný film musel použít třeba slovo, animace klidné pracuje s deformací těla, nadsázkou, až abstrakcí.

5.) Sahám do klobouku a lovím další téma. Příroda. Ochránce, konzument, místo na relax, místo, kde se dá schovat před průmyslovou revolucí?

Příroda mě fascinuje, jsme její součástí, i když mi přijde, že řada z nás dělá (byť i nevědomě) vše pro to, aby se od přírody vydělila. Velmi těžce se nám s ním komunikuje, málo nasloucháme, i svému tělu. Příroda nemusí být jen ostrov pro nacházení klidu a rovnováhy, může být nebezpečná – kupříkladu já miluju lesy, ale do džungle by mě jen tak někdo nedostal.
Věřím, že za rok touto dobou už nebudu bydlet v Bohumíně, ale na kraji malé vesničky nedaleko Zlína, kousek u lesa.

5a.) Je pro tebe příroda i zdrojem inspirace?

Ano a nemalým. Pokud mám se studenty sedět nad jejich náměty, scénáři i výtvarnými návrhy, bez inspirace v přírodě/přírodou se neobejdeme. Pokud mám hledat někde zdroj energie, byla by škoda odstřihnout přírodu. A protože se věnuji i efektivitě – bývá mi příroda velkým rádcem, snažím se co nejvíce vycházet z tzv. přírodních zákonů. Někdy je až s podivem, jak lze při školeních právě fungování v přírodě, různé cykly, ten řád, který vlastně nelze obalamutit, krásně aplikovat na to, čemu my říkáme efektivita. Jako jeden z příkladů může posloužit tzv. zákon farmy. Když to nyní hodně zjednoduším, lze říci, že pokud chci respektovat přírodní zákony, je potřeba se na sadbu třeba brambor pečlivě připravit, ti skutečně poctiví dokonce připravují půdu 3 roky! Je jedno konkrétní období, kdy lze sazenice do země dát, je jedno konkrétní období, kdy je lze sklidit. Pokud bych to přenesl na studium, o kterém jsem se s tebou již bavil, mají studenti (a měl jsem jej i já) domnění, že to sklízení lze ošálit. Na státnice jsem se učil sotva dva týdny – a to ještě lemplácky. Ale měl jsem zkrátka štěstí na otázky, nějaké vědomosti jsem stihl posbírat, ale i když školní systém oklamat lze (zkoušky jsem udělal), zákon farmy ne – zkrátka, má úroda, mé vědomosti nestály za nic. Byly to brambory, které by si nikdo nekoupil a nechutnaly by ani mně samotnému. Scházela tam totiž ta pečlivá příprava, průběžné učení, snaha tomu všemu i porozumět, nejen si to zapamatovat…

5b.) Patříš mezi lidi, kteří se snaží přírodě její dary vracet? Jak?

Netuším, jestli vracet… alespoň se snažím jí ubližovat co nejméně. Ale nejen že to není jednoduché, ale ani to v podstatě v dnešním způsobu života není ani zcela možné.

5c.) Aha, vysvětlím mé myšlenkové pochody. Měl jsem na mysli, jestli se třeba aktivně angažuješ v ochranně životního prostředí? Brontosaurus, Greenpeace, Děti země, Hnutí DUHA …?

Ne, neangažuji, podepsal jsem nějakou tu petici, ale nejsem součástí žádné organizované skupiny. Netvrdím, že nikdy nebudu, ale nějak mi není dáno být stranický. Když jsem byl malý, chodil do kostela, stal jsem se ministrantem, ale ani tam jsem moc nezapadl. A už tehdy jsem vycítil, že mé místo není v nějaké konkrétní zformované skupině, ať jsou její ideály sebelepší, že mnohem raději společné zájmy či cíle sdílím napříč, že hledám ty konkrétní společné jmenovatele, neupisuji se skupině, abych poté „musel“ sdílet kompletně vše, co hlásá.

5d.) A jaký je tvůj názor na podobná sdružení? Prospívají, nebo škodí přírodě?

Stěží lze vyřknout jeden soud nad všemi podobnými sdruženími, taky nemám tolik „dat“ a ani vědomostí, které by mě k tomu opravňovaly. Jen velmi tiše a intuitivně si myslím, že přírodě jako takové neškodí, jen někdy mohou způsoby, jakými se dílčí aktivity provádějí či propagují, paradoxně škodit společenskému vnímání důležitosti přírody. Ne vždy dobrý úmysl může i v dobrý výsledek vyústit.
Ale protože cítím, že tahle má odpověď může být až příliš diplomatická, nebojím se určitým způsobem vyhranit – jsem ten typ člověka, který bude ve většině případů více na straně těch, kteří hájí zachování ekosystémů v přírodě, byť bude třeba stavba silnice dražší, než na straně těch, kteří budou lobbovat za ekonomický prospěch civilizace, ale na úkor přírody.

6.) Diplomatická, ale upřímná odpověď. Tak, dostali jsme se úspěšně do druhé poloviny 10 otázek pro … Jak @Svrdlin bojuje se sociálními sítěmi?

Nepořádám na sociální sítě hon, nebrojím proti Facebooku, nemám pocit, že sociální sítě jsou zlo. Jsou takové, jaké si je uděláme, zaberou tolik času, kolik jim z něj dáme. Takže s nimi nebojuji, protože není proč. Nebudu ale zastírat, že procházím občasnými vlnami, kdy mám tendenci (zvláště tedy Twitter) kontrolovat až moc často, nepopírám, že i to mé já občas, více než je zdrávo, lační po impulzech, po krmivu. Chce buďto nové informace, nebo chce získávat odezvu od světa (všemožné lajky, reakce, retweety…). Nyní jsem ve fázi, kdy cítím, že to přešlo přes určitou mez, a proto kontrolu začínám citelně omezovat. Na mém vztahu k sociálním sítím to však nic nemění. Našel jsem tam opravdu hodně úžasných a inspirativních lidí, s nimiž jsem měl to štěstí se už i potkat osobně, Twitter mi významným způsobem ovlivnil život, Facebook zase umožňuje otevírat diskuze, propagovat články, nebo jen tak si občas „popovídat“.

6a.) Využíváš Twitter, nebo Facebook i ke své práci?

Ano, proto i ta jejich obhajoba. Využití se vždy částečně liší podle role (pedagog, manažer, lektor, bloger, osobní…), ale pro hledání inspirace, pro hledání odpovědí, pro dělání nějakých rychlých, malých průzkumů, pro komunikaci s klienty, se studenty, s kolegy, pro propagaci a sdílení svých činností…

6b.) Lze na jednom uživatelském účtu, oddělit soukromí od pracovních zájmů?

Co se týče práce na webu Mítvšehotovo.cz, tak ten má svůj účet na Twitteru, tak i vlastní stránku na Facebooku. Jinak vše spravuji pod svým jménem. Neodděluji práci od svého soukromí, resp. vše, co dělám, dělám sám za sebe, nemám proto důvod kategorizovat své aktivity na několik účtů, nemám potřebu se tvářit a jednat jinak jako učitel, jinak jako lektor, jinak jako soukromá osoba.

7.) Máš raději klasický, papírový, výtisk knihy, nebo si již přešel na moderní formu ebooku?

Pochybuji, že přestanu mít rád vůni knihy a ten pocit, když jí listuju. Knihy jsou pevnou součástí mé osobnosti a nevěřím, že bych si papírové knihy kupoval jen z nostalgie, přijdou mi zkrátka nádherné. Nebudu ale zastírat, že za ebooky jsem vděčný. Už proto, že „knihovnička“ není nafukovací, proto řadu knih kupuji v jejich e-verzi. Líbí se mi na nich, že můžu zvýrazňovat, podtrhávat, vepisovat poznámky, ty jednoduchým způsobem nechat zobrazit, vyexportovat… víš, já od dětství nebyl schopný do knihy kreslit, psát. Nepodtrhával či nezvýrazňoval jsem ani v učebnicích! Prostě mi tohle trhá srdce a jednou na gymnáziu jsem napomenul paní profesorku, když jsem si všiml, že místo, aby použila záložku, označila si místo v knize přehnutím rohu stránky.
A protože si nemyslím, že jsem sám, nebojím se, že by v dohledné budoucnosti tištěné knihy zanikly, byť ebooky jistě budou získávat na oblibě.

7a.) Musím se přiznat, že mám také raději papírovou formu knihy. Hrozně rád chodím po antikvariátech, listuji a nasávám tu zatuchlou vůni starýchknih. Vím, že to není zdravé, ale podle mne je poznat, že ta kniha žije. Kdybys dostal možnost, účastnit se převodu starých knih do elektronické podoby, přijal bys ji? A jak se díváš na postupnou elektronizaci knižního fondu?

Nevím, co přesně myslíš tou účastí při převodu starých knih? Jestli nějaké aktivní zapojení, tak ne – a to z prostého důvodu – kvůli času a nijak to nesouvisí s mými rolemi a schopnostmi. A digitalizaci knižního fondu podporuji, stejně jako podporuji (a vnímám to jako potřebné) digitalizaci kinematografických děl. Nesleduji to u literatury, ale v případě filmů se díky minimálním financím můžeme zdigitalizování dočkat třeba až v době, kdy i už tu na Zemi nebude ani živáčka :)

7b.) Už ses někdy digitalizace starého filmu účastnil? Jak takový převod probíhá?

Viděl jsem v Národním filmovém archivu pouze střípek restaurování filmového pásu, samotnou digitalizaci jsem viděl pouze z fotografií, videí a sbírám informace od známých. Vřele doporučuji web Nostalghia.cz, na něm se mimo jiné Petr Gajdošík věnuje i digitalizacím českých titulů, viz třeba text Digitální Markéta Lazarová na vlastní oči. Je velká škoda, že to v ČR probíhá tak pomalu, vznikl seznam cca 100 titulů, které by bylo potřeba udělat přednostně kvůli jejich důležitosti pro danou dobu, ve které vznikaly. Ale zatím je to tak, že se zdigitalizuje třeba jeden film ročně a je z toho potlesk. Vždyť i ta Markéta Lazarová byla digitalizována po několikaletém lobbingu lidí z kultury a fanoušků československé kinematografie. Pevně doufám, že „ti nahoře“ nepodkopávají kinematografii nohy úmyslně, je to spíš z nezájmu, nevědomosti, některé filmové tituly to restaurování a digitalizaci potřebuji naprosto nutně, pomalu nám odcházejí…

7c.) Je možné, že v budoucnu nastane situace, podobná té dnešní, kdy se digitalizovaný záznam bude muset převádět do „nějaké“ podoby, aby zůstal zachován budoucím generacím?

Teď po mně chceš vizionářství, nejsem Libuše :) Pokud se na to podívám s pohledem zpět, věřím tomu, ano, dost možná budeme provádět další převodu z jednoho formátu do druhého, z jednoho média na jiné… Myslím si, že to už ale bude snazší, než když se převádí film z filmového pásu do digitální podoby. Navíc v tuto fázi dochází nejen k pouhému digitalizování, ale snahou je, aby byl film i restaurován, vyčištěn… Zkus si pustit třeba Údolí včel v TV a pak z DVD, s nímž si moc pěkně vyhráli.

7d.) Tak schválně, máš doma magnetofonovou kazetu, VHS kazetu, nebo 3,5″ disketu?

Všechno a k tomu taky ještě starý kotoučový magneťák, vůbec netuším, jak se tomu říká. Ale ten jsem si dovezl od prarodičů, abych nějakým způsobem zdigitalizoval nahrávky, pamatují ještě i mládí mé maminky. VHS kazety ale už zůstaly spíše u rodičů, já je nemám vlastně ani na čem pustit. 3,5 diskety proto, že se určitě někde dokázaly zatoulat a ještě jsem je nevyhodil. A MC kazety ještě trochu z nostalgie. Při stěhování ale nastane čas kdo s koho…

8.) Vánoce jsou časem filmových pohádek. Od starých, přes klasiku filmového fondu, až po nejnovější. Necháváš se pohádkami unést, nebo občas na ně pohlédneš i okem filmového teoretika?

Já se na filmy dívám v první řadě okem diváka, nikoliv teoretika či historika. Nechávám se rád strhnout silnými příběhy, až následně „zkoumám“, proč ten který film ve mně vzbudil takové emoce, nebo proč se mu to vlastně moc nepodařilo. Nebudu popírat, že se tomu „znalejšímu“ oku úplně neubráním ani při prvním shlédnutí – a je jedno, zda jde o pohádku nebo jiný žánr. Nejde o to, že by citlivěji, ale spíše se silnějším uvědoměním vnímám dílčí složky filmové řeči, třeba práce kamery, nasvícení, kompozic… Někdy se věnuji přednostně právě tomu zkoumání než dívání, což je známka toho, že příběh mě moc neoslovuje, nebo jde o opakované nakoukávání filmu.

8a.) Máš raději starší filmové pohádky, nebo ty novější, řekněme, natočené v posledních 10-15 letech?

Bavíme-li se o českých filmových pohádkách, bezpochyby ty starší. Ber ale na vědomí, že v tom do značné míry sehrává svou roli i nostalgie. Když jsem před časem přednášel na téma československá/česká filmová pohádka, přesto jsem se utvrdil v tom, že starší tvorba je nápaditější, hravější. Mou nejoblíbenější je jednoznačně S čerty nejsou žerty, taky bych mohl rovnou korunovat tu, z níž se osypávám – Princezna se zlatou hvězdou na čele. Z novějších titulů se mi vlastně líbí i Princezna ze mlejna, má svoji specifickou náladu, malebnost, nekonfliktnost. Vůbec mi nesedí novodobé Vorlíčkovy věci, zatímco mi stačí vidět pár záběrů z Tři oříšky pro Popelku a úplně na mě dýchají Vánoce, ta pohádka je úžasná. Když nad tím tak přemýšlím, naposledy mě dokázal potěšit Strach s Andělem Páně, ale viděl jsem ten film jen jednou, tak nevím, jestli by se mi znovu líbil tak jako při premiéře.

9.) Dáváš si do nového roku předsevzetí?

Možná budu slovíčkařit, ale neříkám tomu předsevzetí – spíše konkrétní cíle, kterých chci dosáhnout. Ne snad pro nějaké „sešněrování“, na cílech nevidím nic z pachtění za nesplnitelným… Poněkud poučen, stanovuji si ty, kterých lze dosáhnout, které mě však citelně posunou v rámci putování za svými vizemi a osobním posláním. Nad ním na přelomu roku vždy přemýšlím, maličko jej zreviduji, ale nemusím k tomu mít 1. ledna, někdy se k němu dostanu v průběhu roku.
A kromě cílů přemýšlím nad návyky, které by mi pomohly a které nemám dosud přivlastněné.

9a.) Dařilo se ti v minulých letech „konkrétní cíle“ dodržet?

Určitě nikdy ne všechny. Pokud se bavíme o cílech, „statistiky“ mluví docela dobře, k těm se v průběhu roku většinou dostanu, v poledních dvou letech dokonce nad očekávání. Pokud se ale zaměřím na ty dílčí návyky, zde už pokulhávám. Buď mám velké oči, nebo slabou vůli… Ne, spíše jde o to, že to občas přepísknu, naložím si toho moc, a pak to mysl a ani tělo nezvládá. Ne vždy funguje kázeň a sebeorganizace. Nabýváním zkušeností s plánováním/sebeorganizací a se stanovováním cílů, ale intuice pracuje mnohem lépe, a proto si při přechodu do nového roku dokáži čím dál lépe cíle a návyky pojmenovat a stanovit.

10.) Lukáši, děkuji ti za příjemný rozhovor, za to, že jsi přijal pozvání do 10 otázek pro … a na konec se tě zeptám, jako ostatních – Je něco, co bys nám chtěl o sobě říct a na co jsem se nezeptal?

A to já zase moc děkuji za tu nabídku, potěšila mě!
Myslím, že už není třeba nic moc dodávat, řekl jsem toho dost – a pokud si budou čtenáři chtít ještě dál skládat „mé puzzle“, mohou mě sledovat na Twitteru, na Facebooku, číst blog nebo zkrátka mě jinak kontaktovat. A pochopitelně, kdyby čtenáře napadla nějaká doplňující nebo jiná otázka, mohou ji položit přímo tady, v komentářích.

otázky kladl Jiří Procházka, další – předchozí rozhovory z projektu 10 otázek pro… najdete zde.

Postavil jsem se doprostřed pódia, podíval se do všech těch upřených očí všech těch maminek, tatínků i členů učitelského sboru a nevydal ze sebe ani hlásku.

Bylo mi devět. Ten den se začal psát můj příběh. Jsem introvert.

Takto nějak si představuji sám sebe na terapii introvertů. Sedíme v kruhu, každý se představí: „Ahoj, jsem Jirka, a jsem introvert,” ti odvážnější z nás přidají i nějakou tu historku z dětství.

Introverze prý ale není nemoc. Alespoň Susan Cain, autorka knihy Ticho, si to nemyslí. A co není nemoc, to není nutné léčit. Tak jaká terapie?

Susan, sama americká introvertka, se nicméně rozhodla, že určitý druh terapie dopřeje nejen sobě, ale i nám, ostatním introvertům, nejen těm americkým, a zasvětila proto část svého života hledání odpovědí na otázky, proč současný svět tak oceňuje ty, kteří mluví a proč nechce znát ty, kterým nahání hrůzu osvětlená pódia.

Po letech zkoumání, měsících studia studií, nekonečných rozhovorech s introverty i extroverty a hodinách strávených na všech možných seminářích typu „Jak dobře mluvit na veřejnosti a získávat přátelé“, poté, co se Susan sama rozhodla vystoupit z roucha každodennosti, vydala svoji obhajobu introvertů.

Čím vším je Ticho

Ticho je příběh, vědecké pojednání, výzva i přání zároveň. Je to kniha, která mluví jazykem čísel, poznání i obav. Je to bludiště i cesta. Je to nápis, který míjíme každý z nás, každý den.

Ticho není oslavou introvertů, ani kritikou extrovertů. Je to jen pohled na svět ticha uvnitř hlasitosti, jen soukromé interview s milióny. Není to příběh, kde dobro vítězí. Je to jen krátká zpověď těch, kteří slyší, k těm, kterým sami umožňují mluvit.

Než jsem si knihu Ticho začal číst, myslel jsem si o sobě, že jsem introvert. Když jsem ji dočetl, byl jsem si tím jistý. Už po pár stránkách jsem měl pocit, že mě Susan zná, že píše můj život, i když popisuje životy mnoha těch, které nikdy nepotkám.

Nejsem vědec z oboru psychologie, ani mozkový chirurg. Nedokážu ocenit (nebo vyvrátit) odbornost Susaniných závěrů, ani výsledků ostatních výzkumů, na které ve své knize odkazuje. Stránku za stránkou mi ale Susan odpovídala na otázky, které mi celý život kladli ostatní, a které si celý život kladu i sám.

Otázky a odpovědi

Proč se někdy straním ostatních, i když v koutku duše usiluji o to být středem jejich pozornosti? Proč mám rád, když prší, a proč si sám sebe představuji, jak sedím nad svým textem v tiché kavárně zapadlých ulic Londýna, v myšlenkách na reflektory slávy při křtu mého nového bestseleru?

Proč jsem někdy Dr. Jekyll a jindy zase Mr.Hyde?

Jsem stejný, jako ti, o kterých Susan píše ve své knize. Někdy procházím nepozorován školními hřišti, jindy, snad navzdory, snad díky své stydlivosti, překročím stín strachu z odmítnutí, abych ukojil svou touhu po uznání.

Neexistuje čistý introvert, stejně jako neexistuje čistý extrovert, v každém z nás je kousek od každého. Sám jsem toho zářným příkladem. To co nás rozlišuje, co nás (možná) zařazuje, je jen naše schopnost vnímat prostředí. Naše reakce na stimuly, náš výběr cesty k sobě samým.

Kniha Ticho není návod jak se stát introvertem. Ani jak se stát lepším introvertem. Není to ani důvod, proč se stát extrovertem. Není o tom, čím a jak se stát. Ti tišší z nás se mohou z knihy dozvědět, jak (a proč) být někdy hlasitějším, ti hlasitější zase proč (a jak) je dobré se zastavit, přemýšlet, a nechat ticho působit.

Pro koho

Ten, kdo je introvert, měl by si knihu přečíst. Ten, kdo je extrovert, měl by si ji přečíst dvakrát.

Ne snad proto, aby se z něho stal introvert, nebo lepší extrovert. Nemusí se bát. Ale třeba mu kniha pomůže pochopit, proč chování některých nás, introvertů, někdy prostě nechápe.

Začtěte se do příběhu Rosy Parksové, jejíž tiché NE znamenalo hlasité ANO pro zrušení rasové segregace Ameriky padesátých let. Poznejte způsob, jakým Dale Carnegie, hubený mladík z Mussouri s nenaplněným osudem prasečího farmáře, změnil americkou „kulturu charakteru“ na dnešní, takřka celosvětovou, „kulturu osobnosti“.

Pokud žijete ve vztahu s introvertním protějškem, kniha vám umožní cítit se jako on, když v jeho očích marně hledáte nadšení z připravované večeře s přáteli. Pokud vychováváte introvertního potomka, kniha vám vysvětlí, proč hledáním toho správného psychologa možná ztrácíte čas.

I současný nebo budoucí profesionál na lidskou povahu a myšlení si v knize, myslím, najde „to své“. Tolik studií, výzkumů a odkazů na odborné práce jsem zatím v žádné knize nenašel. Je ovšem pravda, že jsem zatím nečetl mnoho těch, kde by měl takovýto obsah své opodstatnění. V knize Ticho jej ale má určitě.

Zda se knihu Ticho od Susan Cain rozhodnete si přečíst nebo ne, nechám na vás. Ostatně já, introvert, ani nejsem ten, kdo by byl schopen postavit se na roh ulice a hlasitými hesly vás přesvědčoval o své pravdě. Mohu vám jen doporučit text, o kterém se domnívám, že má v dnešním světě své místo způsobem, který mi introverti máme tak rádi – prostřednictvím internetu. Světa, který mlčí, i když toho říká stále víc.

Více informací o knize najdete zde

Odstartoval jsem svoji „sleep-tracking“ fázi pouze chytrým telefonem, samotný budík zas tak moudrý nebyl. Šlo o relativně levnou aplikaci, která využívala schopnosti telefonu vnímat můj pohyb v posteli. Telefon jsem si položil vedle sebe, zapnul tzv. letecký mód (tedy žádné vlny u hlavy) a s očekáváním usnul.

Náš spánek má své silné i slabé stránky… tedy spíše fáze. Nastavit si na ráno budík do značné míry představuje masochistický akt, neboť hrozí, že v 5:30 při jeho řinčení budeme v hluboké fázi a probuzení se ponese v intenzivně nepříjemné náladě. A pozor, i když by vám budík zvonil po 8–9 hodinách spánku, výsledek by byl totožný.

Chytrý budík (a tedy i ta aplikace v telefonu) počítá s jistou rezervou. Většinou jde o 30 minut. To by mělo stačit, protože k ránu se jednotlivé fáze zkracují a je malá pravděpodobnost, že byste byli v hluboké fázi déle jak půlhodinu.

Inu, nastavil jsem si budík na 5:30, ale mohl jsem být probuzen kdykoliv mezi 5:00 a 5:30. Zkrátit si dobu spánku za to stojí. Proč? Na to odpoví nejen grafy, ale taky vaše kondice po zacinkání…

Ulehnout a usnout někdy kolem 22. hodiny a vstát v pět ráno ještě neznamená, že sedm hodin spíte. Procentuální „úspěšnost“ spánku je proměnlivá, závisí na mnoha faktorech (stres, káva, čaj, míra únavy…). Když se nyní dívám na statistiky, zatím v posledních dnech stěží atakuji hranici 80 %. Tím, že si ukrojím třeba 15 minut, pro mě neznamená, že bych byl méně vyspaný, ale že se budu cítit vyspaný. (Pochopitelně nelze předpokládat, že když jdu spát o půlnoci a budu vstávat ve čtyři, bude to mé tělo dlouhodobě snášet dobře.)

Ale abych se vrátil k chytrým budíkům. Telefon sloužil poměrně dobře, jen hrozí riziko, že vám spadne z postele. Navíc je lepší, když jej připojíte do elektriky, celou noc totiž „běží mimo spánkový režim“. Začal jsem se ohlížet po přesnějším pomocníkovi.

Existuje více přístrojů, některé z nich jsou dostupné i na českém trhu, ale pozor – představují větší investice – řádově i 4 až 5 tisíc. Výhoda? Některé zvládnou budit i manželský pár! Opět jsem tomu nevěřil, ale…

Jmenuje se aXbo

Nakonec jsem si k dlouhodobému testování (zhruba 5 měsíců) zvolil výrobek aXbo. V polovině devadesátých let se poprvé začíná rodit jeho koncept, to když Boris Eis spojuje technologii s tím, co jsem popsal výše – sledováním přirozeného vývoje lidského spánku. Výsledky výzkumu si nechává patentovat, o deset let později (2005) představuje první prototyp, aby se ještě v tomtéž roce rozhodlo o sériové výrobě. K nám se dostal budík v roce 2008.

Zatímco chytrý telefon budil jen mě – a často pochopitelně ne zrovna přesně – aXbo díky své technologii „vyhmátne“ skutečně ten vhodný okamžik. A umí budit i dvojici lidí. Každý z nás (já a manželka) máme svůj náramek a v něm čidla. Ta detekují míru pohybu. Čím slabší je fáze, tím více se člověk pohybuje. A čím slabší fáze je, tím sebemenší zvuk vás může probudit. Toho náš chytrý budík využije. Když kupříkladu já jsem v dobré fázi, budík tiše začne hrát. Hned se probudím, zatímco manželka ne – protože ještě je v hluboké fázi spánku. Z ní se dostane třeba za 10 minut a probudí ji až její vyzvánění. Pokud při vstávání omylem do ní nedloubnu loktem…

K čemu chytrý budík slouží

Jednou za čas si propojíme budík s počítačem a nahrajeme data. Grafy ukazují, jak jsme spali. Vidíme, kdy bývá spánek nejhlubší (a kdy nejdéle zůstává v této fázi). A protože jsem zhruba totožnou dobu testoval ještě další přístroj, Fitbit (primárně určen na sledování lidské aktivity), můžeme oba měřiče porovnávat. Výsledky jsou totožné. A co z nich lze vyčíst?

Například to, že „rčení“, které blahořečí spánek před půlnocí, nelže. Dlouhé, hluboké fáze zažijeme v průběhu spánku většinou dvě, pak se zkracují. A jedna z nich je vždy právě v době mezi 22.–24. hodinou. Pakliže jsme však spánek posunuli, mohli jsme sice spát stejnou dobu, ale spánek nebyl již tak „výživný“. Zkrátka se v něm nacházelo příliš mnoho fází na hranici křehkosti a probuzení. Díky grafům také sledujeme, jak moc dokáže ovlivnit intenzitu spánku to, zda pracujeme ještě před ulehnutím, kdy naposledy je vhodné si dát kávu apod.

Pár pocitů z aXbo budíku

Balení a vlastně i samotný design, který si odnesl pár mezinárodních ocenění, evokuje Apple, alespoň tedy tu jejich pre-hliníkovou éru. Budík je to velmi pěkný, má i slušivou ochrannou brašničku, pakliže s ním (jako já) i cestujete. A i když po stránce vzhledu a designu nemám námitek, neubráním se dojmu, že tak drahý výrobek by mohl mít o něco méně levný materiál. Ne úplně mi vyhovuje ovládání budíku – ono kolečko, protože se mi stává, že například při posunu minut u nastavování budíku pomalu kolečkem točím, ale minuty nejdou zcela správně posobě (jsou tam vynechané minuty), nebo dokonce občas skočí dozadu. Nechci to úplně přičíst na vrub výrobcům, možná mám nešikovné ruce, což bych se nedivil, neboť si dodnes pamatuji, kterak jsem coby chlapec o Velikonocích přebíral od spolužaček pomalované kraslice a praskly mi mezi prsty.

Pochválil bych také samotný náramek – nejenže se dobře nasazuje, ale je na ruce velmi příjemný.

Návod je v češtině a doporučuji si jej pečlivě pročíst, zvláště ty triky, jak zefektivnit ovládání, protože já se první měsíc mořil s tím, že jsem budíky pro mě a manželku nastavoval zbytečně zdlouhavě. (Mimochodem, zde je takové ukázkové demo, kde se můžete na ovládání podívat a vyzkoušet si jej.)

Nabíjení probíhá buďto pomocí připojení do zásuvky, nebo k počítači (přes USB konektor). Spojíte-li jej s počítačem, můžete využít také aplikaci, která z budíku dostává data. Zde se nachází největší kámen úrazu. Grafické rozhraní je tak moc Windows, že mi to trhá srdce a bolí z něj oči. Nelíbí se mi a – ano, může to být velmi subjektivní – nedobře se mi s programem pracuje. Grafy spojují nějaké dva speciální čipy v tom jednom čipu (či co), každý má svoji barvu, ale nevím, jestli z toho mám něco vyvozovat. Mně by stačila jedna obyčejná čára. Aplikace umí porovnávat několik grafů vzájemně (což je bezva), trochu hůře se mi ale orientuje v údajích o průměrném spánku, o tom, kolik ze spánku jsem tedy skutečně využil – v tomto směru je mnohem přehlednější Fitbit.

Software sice rozchodíte na Macu i Windows, přesto jablíčkáři mají zatím utrum s poslední aktualizací firmwaru a tedy musím oželet novou funkci iSnooz, což mi sice moc nevadí, ale stejně té zábraně nerozumím.

A poslední rýpnutí – to si výrobci aXbo nemohli více dát záležet na výběru zvuků? Sice lze na oficiálních zahraničních stránkách dohledat ještě další balík, ale že by šlo o nějakou zajímavou alternativu, to se říci nedá. Navíc – nelze tyto dva „balíky zvuků“ (původní a nový) spojit, vždy jeden přeinstaluje druhý. Jsou to možná drobnosti, ale klidně by takové nedostatky mohly být odstraněné. A když už jsem u zvuků – pozor na „deadlinové zvonění“. Jestliže se stane, že se zkrátka v té půlhodině neobjevíte ve správné fázi, budík vás probudí v deadlinu, např. v 5hodin. Když se nám to stalo poprvé, měl jsem pocit, že naši vesmírnou loď napadla nepřátelská vojska a aXbo jako by na nás křičel výstražně „Opusťte loď! Opusťte loď!“ Za 5 měscíců jsem nepřišel na to, jak tento zvuk změnit, myslím, že to nejde.

Abych lépe zakončil…

Dobrá tedy, software není nikterak hezký, ale data vám přesto sdělí. A navíc, já osobně už tolik na grafy ani nekoukám, jde mi primárně o samotné buzení – a to aXbo zvládá výborně. Skutečně umí rozlišovat a budit mě i manželku zvlášť. A pokud tohle všechno není jen nějaké mentální placebo, tak během těch pěti měsíců jsem si potvrdil, jak užitečné je nechat budík sledovat vaše spaní a nevyrušit vás v nepříjemný okamžik.

A ať už si lidé při mém povídání o chytrém budíku ťukají na čelo sebevíce, mně za to tohle měření stojí. Naopak bych se měl já podivovat, že si každý pracovní den nechávají tak násilným způsobem vniknout do spánku a ráno musejí svádět boj s tím, aby rty vytvořili náznak úsměvu…

Další informace o budíku najdeta na českých oficiálních stránkách produktu