GTD jako žrout času?

Weekly review

U metodiky GTD je snadné na první pohled najít velkého „žrouta času“, je jím weekly review (dále jen WR). To by mělo být prováděno 1x týdně (lze však i častěji). Hodně lidí si neosvojilo rutinu pravidelně revidovat své úkoly, proto se může zdát, že jde o žrout času, doplněk nebo dokonce zbytečnost.

Mně osobně WR zabere 0,5–2 hodiny týdně (dle aktuálního zatížení). Pokud patříte mezi uživatele metodiky GTD a WR praktikujete, sami mi dáte za pravdu, že posouvá time-management na level 2. Mě osobně WR vždy nakopne dopředu, protože určením dalších kroků u projektů se namotivuji a cítím, že se splnění projektu blíží.

Projektové plánování

Projektové plánování jako jednu z fází GTD mám osobně velice rád. Mám totiž rád brainstorming při promýšlení, co všechno bude v rámci projektu potřeba. Baví mě  také organizovat projekty v kalendáři a plánovat je do budoucna.

Inbox, plnění vs zpracování

Nevím, jestli jsem schopen přesně určit dobu za den/týden, kterou trávím plněním inboxu a jeho zpracováním. Jako svůj primární inbox používám Moleskine zápisník a při zpracování zapsaných položek přepisuji úkoly do myšlenkové mapy v počítači.

Další inboxy jako email, RSS čtečka apod. mi berou nepoměrně více času. Snažím se proto nepodléhat pokušení a nečíst RSS a email pořád, ale v pravidelných intervalech (x-krát denně).

Četba knih, články, Twitter a další

Já osobně do self-managementu zahrnuji (kromě time-managementu) i rozvoj osobnosti, tedy například čtení (motivačních) knih, zajímavých článků, zpráv na Twitteru nebo třeba sportování. Když nad tím tak přemýšlím, tak asi nejvíce čtu Twitter a odtud čerpám zajímavé odkazy. Pokud tedy nepočítám své RSS, které se každým dnem plní novými články. Twitter čtu hlavně na mobilu při cestách MHD, popřípadě o víkendu na počítači či tabletu.

Knihy a články čtu převážně doma, v klidu na tabletu nebo notebooku. Odhadem týdně strávím čtením tak 4-8 hodin.

Co je málo a co je moc?

Sám přemýšlím, kde je ta hranice „správného kompromisu“ mezi správou svého času a rozvojem osobnosti vs samotné práci a relaxu. Ze své zkušenosti mohu říct, že jsem si prošel fázemi „přeoptimalizovaného GTD systému“ i „odfláknutého GTD“. Oba mají něco do sebe, každý z nich vyhovuje někomu jinému.

Já jsem došel do stavu, kdy se adaptivně přizpůsobuji zátěži a vlastnímu mentálnímu rozpoložení. Když jsem pod větším stresem, striktněji dodržuji zásady projektového plánování, dalších kroků, časových odhadů práce apod. Ve volnějším režimu si spíše sám se sebou hraji a zkouším nové věci.

Jsem přesvědčen o tom, že by si měl každý najít tu svou cestu (i já jsem ji hledal). Někdo je prostě perfekcionista a vše chce mít tip ťop. Druhý zase chce jen neztrácet povědomí o důležitých termínech a úkolech. Každému sedí něco a je hloupost dávat všeobecné rady a říkat co je správně.

Co bych vám ale chtěl sdělit je – zamyslete se nad vlastním systémem a stavem. Je pro vás současný stav vyhovující? Stále vám utíkají věci a důležité termíny? Trávíte příliš mnoho času správou času namísto samotné práce?

Vladimír Dědek

Web Mítvšehotovo.cz vznikl původně jako podpůrný projekt stejnojmenné knihy, která českým čtenářům představila metodu Getting Things Done. Zkoušel jste se s ní Vy osobně někdy seznámit? Odnesl jste si z ní něco?

GTD je určitě dobrý systém. Dobrý, když se používá pravidelně a přemýšlí se u něj. V návodu na použití se o tom mluví, ale většina z nás hledá řešení v systému, ne vlastní změnu v přístupu. Znám lidi, kterých si vážím a kteří GTD využívají na 100% a jsou úspěšní, třeba Petr Mára. Znám ale také lidi, kteří „svůj zmatek“ přenášejí do nového systému. A pak fungují stejně jako předtím – zmatečně.

Ale abych odpověděl: Ano, já GTD poctivě zkoušel – ostatně jako všechny „novinky v osobním rozvoji“, a to půl roku. Pro moji práci je zbytečně strukturovaný. Rozhodně dobrou myšlenkou je jednou snad. Stručné hodnocení? DOBRÝ FUNKČNÍ SYSTÉM.

Jak se stavíte k podobným metodám? 

Dobré je to, co mi funguje :)

Preferujete srozumitelné „návody“, mapy, které mohou člověku ukázat směr a dopomoci mu k vybudování pozitivních návyků, nebo na takové metody moc nevěříte a upřednostňujete spontánnost a čistě osobní hledání?

Návody mají

• jednu silnou stránku – víte, jak na to (tedy věříte, že víte, že s tím někdo pracuje a že mu to funguje)
• jednu slabou stránku – cizí návody nám často nefungují, máme tendenci je vylepšovat, rychle se zapomínají

Nerozděluji návyky na pozitivní a ty jiné. Návyky nám mají usnadnit život – rozhodování a předvídání budoucnosti – přežití teď a potom, zjednodušit orientaci v situacích a vztazích. Proto tomu radši říkám „funkční rutiny“, ty se dají relativně snadno nacvičit. Stačí po určitou dobu (100 dnů) zaměřit pozornost správným směrem a mít trochu disciplíny. Někteří z nás potřebují, po nějakou dobu, i nesmlouvavý dohled :) Víte, jaké je to nejslabší místo všech návodů? Že tuhle podstatnou podmínku taktně obcházejí…

Postupem času se však náš web tematicky rozšířil a stala z něj platforma pro osobní rozvoj, efektivitu a kreativitu. Pozastavil bych se u prostředního pojmu – máte svoji vlastní definici efektivity?

Jde o to, co měříme. Pokud měříme jen výsledek, je to snadné. Pokud hodnotíme Cestu – postup – proces, je to složitější. Opravdu efektivní jsem, když jsem dosáhl výsledku s přiměřenými náklady, něco jsem se naučil a tím zvýšil svoji příležitost do budoucna. (Fuj, to je hnusná definice!)

Nerad se však dívám na svět černobíle, mám rád BW fotografii a ta pracuje se škálou šedi. Nerad používám dobrý-špatný, zlý-hodný. Mám radši – tak akorát, to, co skutečně potřebujeme, optimální řešení, přijatelné podmínky, celkem spolehliví lidé…

Osobně si s efektivitou pojím také proměnu – je potřeba projít mnoha dílčími změnami, abych dokázal svůj život trávit efektivněji – lépe. 

Proměna je na mě moc silné slovo. Opravdová proměna se odehrává třeba, když se stane z housenky motýl, ale i ta už je dopředu nakódovaná, takže taky „žádný zázrak“. KAŽDÝ MŮŽE BÝT I MOTÝL, NEBO MŮRA, JEN POKUD DODRŽÍ „PRAVIDLA HRY PŘÍRODY“.

Co změna,  de facto vystoupení z komfortní zóny? 

Vystoupení z bezpečí pohodlí – komfortní zóny (zase pojem, který je zbytečně abstraktní). Jednoduché názvy – slova = jednodušší řešení.

Dobrá. Přesto – můžete se podělit o některé vaše „zóny“, z nichž jste se rozhodl vystoupit? Jak ten proces vykročení vypadal? 

Změn a překonaných překážek mám za sebou několik, „žádné velké zázraky“, přesto jejich překonání nebylo vždycky úplně jednoduché, stálo nějaké ty šrámy a zisky jsou více než kontroverzní. Odchod z „bezpečí domova“, vážný vztah, založení rodiny, změna zaměstnání, abych rodinu uživil, výchova dětí, další změna zaměstnání, tentokrát abych dělal víc to, co mi baví, rozvod po 25 letech, nový vážný vztah, nové děti….

Jak se to všechno událo? Tak nějak samo, prostě to přišlo. Bylo to tam někde nakódovaný… Síla  a odhodlání, těch máme dost, když musíme. Málo, když jen chceme. Je to jako rozdíl mezi přáním a touhou. A tak to bylo a je i s jinými kousky.

Kde jste sebral sílu a odhodlání?

Prostě nejdřív je to jen jakési tušení, pak někde uvnitř padne rozhodnutí a věci se začnou „samy dít“. Informace přicházejí samy. Najednou jsme nějak citlivější na to, co mi může pomoct naplnit onen záměr. Organizace je jasná (cesta možného), když je jasný záměr „a je to“. Tak jsem třeba procestoval kus Afriky, Asie, skoro celou Evropu, vždycky s celou rodinou, pokud to bylo jen trochu možné. S batohem a mimo turistické trasy, spíš mezi místními lidmi než s bandou jiných turistů. Projel jsem sever Evropy, Blízký a Střední východ sám na motorce… Žádný zázrak, jen jsem měl touhu to vidět, zažít a asi i nasdílet.

Před několika dny u nás vyšla v českém překladu úderná knížka Kopni do té bedny, kde autor, Seth Godin, bez přestání šťouchá do čtenářů, aby přestali snít či plánovat a konečně vstali a začali vše realizovat. Krok od dokonalé přípravy k začínání realizace bývá těžký. Co myslíte, že člověku většinou brání jej udělat?

Co nám brání něco se sebou udělat… Lenost. Pohodlí. Namyšlenost. Velké ambice. Nedostatek praktické fantazie.

Naší asi největší překážkou je to, že jsme zaměřeni na výsledky, ne na proces – Cestu. Pak si myslíme, že nás zachrání analytické myšlení. Chceme z minulosti předvídat budoucnost. Myslíme si, že jde všechno vymyslet, promyslet, naplánovat. Většina z nás má tak akorát energii na tohle „mentální cvičení – plánování“. Zabíjíme dobré nápady myšlením na „EX výsledky – obdiv něco výjimečného“, chceme jen vítězit. Nechceme „hrát hru života“, chceme být vítězem života. Taky moc mluvíme a fantazírujeme – tím naše plány ztrácejí na síle. (Získáváme obdiv virtuální odvahou a to nám často úplně stačí! Tak si plány pak „necháme rozmluvit“, ale kdyby, tak by… :)

A řešení?

Přestaň plánovat. Něco udělej. Chceš něco? Tak pro to udělej alespoň první krok – rozhodni se. Pak další krok – něco skutečného pro to udělej, někomu zavolej, s někým se potkej a naslouchej a upravuj své plány, už víš víc… Hlavně „buď zvědavý, co se bude dít“, možná nic „světoborného“, ale užij si to, něco nového poznáš, dozvíš se něco o svých rezervách i limitech. A tady je ale největší problém – velké ambice a malá sebedůvěra ve své schopnosti a malá ochota se učit z chyb.

Načali jsme téma strachu a obav. Jste pro to, aby člověk strach měl, vnímal jej, nebo preferujete nepřipouštět si jej – a svým způsobem tak nepřivolávat obavami ony negativní události?

Strach je součást naší výzbroje pro přežití. Jeho funkce je jasná, udržet nás co nejdéle při životě. Většina z nás vlastně neví, co je strach. Komu z nás šlo někdy doopravdy o život. Známe obavy – virtuální formu strachu. Strachu se dá přivyknout, dá se s ním žít. Dělat, že se nebojím, nejde. Je rychlejší a silnější než naše šedá kůra. Prostě s ním žít je řešení.

Není řešením dělat, že něco není. Spíš to brát jako výzvu a vyřešit, nebo se s tím naučit žít. Jinak jde o stejné obelhávání jako v případě drog. Ty mi zlepší náladu – ale to všechno představuje řešení z vnějšku, tohle je třeba řešit zevnitř.

Ještě se však s dovolením vrátím k termínu proměna. Byť nyní spíše v odlehčené formě, stále se však připomíná magické datum závěru roku 2012. Myslíte, že hypotéza Konce může naši společnost měnit?

Rok 2012 a konec světa, komu to slouží, kdo se tím trápí? Ten, kdo potřebuje s dětma stihnout učení, tréninky, odevzdat projet, aby mohl splácet byt? Asi ne, to jeho problém není. Jde o umělé téma, nemáme vzrušení z vlastních zdrojů, tak ho konzumujeme z cizích zdrojů, tedy pokud na podobné voloviny máme čas.  A kdyby přeci jenom… a byla to pravda? Co já s tím udělám, zhasnu zbytečnou žárovku a zachráním svět? Svrhnu někde nějakou vládu? Ne, pak bude asi lepší do poslední chvíle dělat to, co umím nejlépe, a o to víc se budu věnovat těm nejbližším, jako by to mohlo být naposledy. Ostatně, víš kolik blbostí bychom klidně přešli, kdyby to bylo dneska naposledy?

Přesto – nepozorujete, že se ocitáme v jiném „věku“? Průmyslový byl vystřídán technologickým, ten informačním… Jak byste pojmenoval ten, v němž právě jsme, nebo k němuž třeba směřujeme?

Jiný věk… New Age… Každý věk je jiný. A co? Já zažil ve svých 33 letech pád komunistů, prožíval jsem to hodně intenzivně, angažoval se… Mám už tedy za sebou „svou revoluci“. Jsem rád, že k tomu došlo, je mi jedno, co se dneska říká. Velké množství věcí, dnes považovaných za normální, které dělám, nebylo možné dělat. Nebo ano, ale stálo by to „osobní hodnotu – zaprodání se“. Nebyla svobodná volba. Já jsem spokojený s tím, v čem žiji. Jestli má přijít nějaký „Nový věk“, je to na vás. Jen bacha na to, abyste nezapomněli, že člověk není „něco víc, že dokáže cokoli, že „poručí větru dešti“…

Pro mě je člověk „holá opice, která občas myslí, když na to má čas“, jinak jedná jako zvíře. Na to, aby se změnil, by byla nutná radikální genetická změna… aby fungoval jinak – JINAK neznamená líp :)

Ale fandím vám, rozumím touze po změně. Pozor však na černobílé myšlení, které v sobě každá ideologie má. Dejte se do toho, nebudu vám překážet, ale nesahejte na moji osobní svobodu a svobodu mé rodiny. Tu vám zadarmo nedám :)

Ve videorozhovorech s Petrem Márou jste otevřeli také velké téma – spokojenost. Vlastně kontroverzní, když si vezmeme výzkumy, jež o Češích hovoří jako o národu nespokojených lidí. Jde o předsudek, jen stereotyp z médií, nebo je to pravda?

Nespokojenost představuje motor rozvoje. Kdybychom byli spokojeni s tím, co máme, byli bychom ještě někde na hraně toho tektonického zlomu v dnešní Keně. Náš problém je v tom, že máme co ztratit. To naši „předci poloopičáci“ ztratili všechno, tak museli expandovat a expandují dodnes, vyvíjejí se k tomu, aby zvládli změny rychleji a rychleji. My nejsme nespokojení, my jsme spíš „votelení“ – rozmazlení, nedospělí. Rádi jsme uvěřili řečem o tom, že je něčí povinností se o naše pohodlí postarat. Vzdali jsem se odpovědnosti.

A co věčné stěžování si?

Je to už takový folklór, stěžovat si. Tím bych se netrápil, stýkám se s lidmi, kteří jsou aktivní, zodpovědní, mají energii – a s nimi je mi dobře. S těmi druhými se nestýkám, to je ta svobodná volba. A nejsem Mesiáš, abych to měnil.

Daly by se vystopovat příčiny lidské nespokojenosti? Nemám na mysli vyloženě ty aktuální problémy (korupce, ta která politická strana, hospodářská krize…), spíše něco hlubšího, všeobecně přetrvávající.

Kde se to všechno v nás bere? Jsme lidi – z nutnosti, částečně zkulturnělé opice. Stěžujeme si na to, jak funguje Život a příroda už miliony let. Prostředí tu není pro nás, pro to, aby nám sloužilo. Prostě tu je a my jsme se v něm zrodili. Pravidla jsou jednoduchá, funkční. Boj o místo na slunci, rozšíření teritoria až kam ho dokážeme uhlídat, hledání plodných samiček – samečků s perspektivou, možnost vlastnit jako nástroj budoucího rozšíření vlivu v teritoriu, z toho plynoucí závist jako nástroj – energie pro odvahu taky kousek získat, nespokojenost a potřeba se ostatním vyrovnat, nebo je dokonce předběhnout, boj o postavení ve skupině a vliv na rozhodování, z toho plynoucí privilegia majetek, samičky… – na těchto základech je vystavěná celá příroda, proč to nerespektovat?

A pokud jste s tím nespokojeni, začněte se změnou u sebe, nesvádějte to na společnost. Společnost – to jsme my jednotlivci. Proč to nepřenášet vzorem svého chování do svého „vlivového okolí“? Je to pomalé? Je to nejisté? Je! No a co?

Protože jste tělem i duší sportovec, nedá mi to rozhovor zakončit dotazem – co sport může duši přinést? Může něco z toho, o čem byla v našem rozhovoru řeč, vyřešit, nebo být alespoň k řešení nápomocen?

Sport je „společensky tolerovaný proces boje o přežití“. (Válka schvalovaná není, přesto je vždycky společensky ospravedlnitelná…) Je jedno, jestli jde o sporty individuální nebo týmové. Šachy nebo box. Cíl je stejný – porazit soupeře, ne ho nechat vyhrát. Jde o archetyp, funkční archetyp – připravuje nás na přežití. Rozvíjí náš talent, všechny vlohy od přírody podle druhu sportu, kterému se věnujeme. Děláme takový, pro který máme největší talent, baví nás a jde nám to tak nějak nejlépe. Dává rychlou zpětnou vazbu, učí nás, jak se učit.

A to pokládám za nejdůležitější – učí nás prohrávat a nevzdávat to!

Rozhovor vedl Lukáš Gregor

Odstavec z úvodní kapitoly nové knihy od amerického spisovatele a bloggera Leo Babauty, kterou do češtiny přeložil a vydal Pavel Říha, jsem si jako úvod mé, řekněme recenze, vybral záměrně. A hned ze dvou důvodů.

• Důvod první: líbí se mi – myslím, že je velmi dobře napsaný (přeložený). Četl jsem ho pořád a pořád, a líbí se mi stále víc.
• Ten druhý důvod, z hlediska knihy podstatnější, je, že na těchto několika řádcích Babauta vlastně vysvětlil, co je předmětem jeho nového díla. Představy promítnuté do reálného života.

Kdo z nás by nechtěl žít život bez starostí. Kdo z nás by se nechtěl ráno probudit s pocitem, že nás čeká úžasný den, bez výčitek a obav, naplněný štěstím a radostí. Den bez minulosti.

Jak naši představu naplnit? Jak se zbavit výčitek z minulosti i strachu z budoucnosti? Jak se stát vodou plynoucí chaosem? Jak žít přítomností?

Na to nám Leo Babauta odpoví se stručností jemu vlastní, a to ve 32 mikro-kapitolách. Musím upřímně přiznat, že po prvním přečtení knihy jsem byl trochu zmatený. Tápal jsem. I když Život bez starostí nebyla první Babautova kniha, kterou mi život nastavil do cesty, poprvé mě při čtení jeho textů napadala spousta otázek, na které jsem těžko hledal odpovědi.

Pochopil jsem, že text je pro mě v některých místech možná až extrémní. Nutí mě zamyslet se nad samou podstatou bytí, nad samou podstatou sebe sama. Nutí mě pohlédnout za hranice komfortní zóny mého života. Tam, kam je tak těžké pro mnohé z nás zaměřit svůj zrak.

Starost o bezstarostnost

Do života mi přibyla další starost, pomyslel jsem si. Starost o to, jak žít život bez starostí. Ta představa je přeci tak příjemná. Proč tak nežiji? Jak může někdo takto žít?

Leo Babauta život bez starostí žije. Alespoň to popisuje ve své knize. Nabízí možnosti, myšlenky i postupy. Vysvětluje, kde se naše starosti rodí, jak vznikají a proč. A proč je naprostá většina z nich jen zbytečným plýtváním energie, která ostatním nepomáhá a nás omezuje.

Po přečtení citovaného odstavce z úvodu Babautovy knihy by se mohlo zdát, že autor napsal další zaručený návod pro upracované manažery dnešní doby, novou berličku pro vyhořelé pracanty kapitalismu. Ale Babauta není spisovatel pro manažery. Je spisovatel pro všechny, kteří cítí, že dnešní „komfort“ našich „komfortních zón“ už přestává být komfortní. Nabízí alternativu. Nenutí nás takto žít. Ptá se, proč žijeme tak, jak žijeme.

Snílek nebo ukazatel správné cesty?

Každý, kdo již některou s Babautových knih četl, ví, že Babauta je duší minimalista. Možná extrémní minimalista. Kniha Život bez starostí je proto logicky rovněž o minimalismu, zejména duševním. Někteří Leo Babautu, což i sám ve své knize přiznává, považují za pokrytce, blázna, snílka. Ruku na srdce, komu by se chtělo věřit, že to, co ve svých dílech světu nabízí, opravdu žije. Není mým přáním ani úkolem to zjistit. Není mým přáním ani úkolem žít jako Babauta. Nemusím, a i tak činím, souhlasit se vším, co napíše, prosazuje, nebo žije. A troufám si tvrdit, že takto to i Babauta chce. Klade otázky. Nabízí odpovědi.

Jak sám v jedné z kapitol Babauta říká: „Ignorovat to, co vás dělá nešťastné či frustrované, není smrtelný hřích.“

Síla žít bez pocitu kontroly

Kniha je o schopnosti naplánovat si neplánovat. O dovednosti žít život bez cílů, bez přehnaných očekávání, bez falešného pocitu kontroly sebe sama i ostatních. Analyzuje rozsah našich potřeb a dělí je na ty, které opravdu potřebujeme, a ty, které jsme si sami vymysleli.

Podobně jako při čtení předešlých Babautových knih, měl jsem i u prvního čtení Života bez starostí pocit, jako by si některé části protiřečily. Jako by vznikaly odpovědi jenom proto, aby mohly vzniknout otázky. Možná je to dáno stručností a dynamikou textu.

Babauta nestaví své myšlenky do pozice zaručených dogmat, která, pokud budeme dodržovat, dovedou nás k tíženému životu bez starostí. Sám přiznává, že se svými myšlenkami experimentuje. Někdy je nedodrží, změní.

Myslím, že i když není člověk takový minimalista, může v knize najít některé zajímavé myšlenky, které lze začít okamžitě prakticky uplatňovat. I já jsem si pár takových poznamenal a hodlám je co nejdříve uvést v (svůj) život.

Alespoň se zastavit

Kniha představuje jednoduchý a stručný návod na to, jak se nad svým životem, u něhož cítíme, že s ním není něco v pořádku, zamyslet. Návod na to, jak nechat probudit některé části naší přirozenosti, za ty roky trochu potlačené našimi nesplněnými cíli, nenaplněnými očekáváními a vymyšlenými potřebami.

Je to pár dobře míněných rad pro ty z nás, kteří věří, že pokud budou plánovat, Boha tím nerozesmějí.

Nedokáži si představit, jak by vypadal můj život, pokud bych dokázal žít jako Babauta. Nedokáži si přestavit ani svět, ve kterém by všichni žili Babautův příběh. Nedokážu to. A je mi to, stejně jako Leo Babautovi, který se tím ve své knize též netají, jedno. Můj život by neměl být Babautův. Měl by být můj.

Není to ale důvod, abych si knihami, jako například Život bez starostí, Soustředění nebo Zen a hotovo, nerozšiřoval své obzory, neotvíral další dveře. Není to pro mne důvod, abych se někdy na svůj život nepodíval jeho očima. Není to pro mne důvod, abych se nezastavil, nedýchal a nepřemýšlel.

(Více informací o knize najdete na zenhabits.cz)

Josef Jasanský

01: Zvolte si téma, které bude rozvíjet vaše silné stránky a bavilo by vás, i kdyby to nebyla diplomka.

02: Formulujte cíl/smysl vaší diplomky v jedné jednoduché větě. Napište si ji. Vtiskněte si ji do hlavy.

03: Pište práci, jako byste ji adresovali konkrétním osobám. S představou čtenářů vám to půjde lépe a výsledek bude čtivější.

04: Pokud si můžete vybrat vedoucího práce, nechť je to ten, s kým vás bude bavit pracovat a zároveň pro vás bude autoritou.

05: Co nejdříve si sestavte plán. Čím dříve si uvědomíte, že času je málo, tím lépe.

06: Při plánování počítejte s časem na dolaďování detailů, formátování, kontrolování ostatními, tisk a dejte si tam REZERVU.

07: Sepište si 5 důvodů, co vám práce na diplomce přinese.

08: Sepište si dalších 5 důvodů, co vám práce na diplomce přinese.  Je to snadné, nebo to bolí?

09: Hledejte cesty, jak vám diplomka pomůže v dalších projektech nebo oblastech. A naopak. Zabíjejte dvě mouchy jednou ranou.

10: Vytvořte si rámcovou osnovu a postupně stukturu prohlubujte. Např. pomocí myšlenkových map.

11: Jak naplnit cíle práce? Myslete out of the box. Tedy pokud chcete, aby vaše práce byla hodně jiná než všechny ostatní.

12: Při práci s literaturou používejte různé způsoby čtení, přečtěte si o tom v knize o rychločtení.

13: Odkazy do knih: Představte si, že každá str. je rozdělena odshora na 6 částí (A-F). Např. 65B = cca druhá šestina str. 65. Více v knize Jak efektivně studovat a pracovat s informacemi od N. B. Kahn).

14: Sdílejte své plány a závazky s ostatními (rodina, sociální sítě). Hrozba veřejného ztrapňování může být dobrý bič.

15: Naučte se psát všema deseti. Čím dříve, tím lépe (jednou se naučíte a pak z toho už budete jen těžit).

16: Zasekli jste se při psaní? Zkuste psát chvíli s vypnutým monitorem. (via psychologie.cz)

17: Zjistěte, na čem konzultantovi nejvíce záleží. Naplnění cílů, originalita, logická struktura, pravopis, citování, rozsah?

18: Průběžné zálohujte (vícenásobně).

19: Mějte jasno, komu a jak vaše práce ve finále pomůže.

20: Na úvodu a závěru si dejte záležet více, než je zvykem. Úvod = první dojem; závěrečným shrnutím svou práci prodáváte.

21: Koho nového díky diplomce poznáte? S kým se seznámíte?

22: Zanechte psaní vždy v takové fázi, aby bylo pokračování co nejjednodušší (co nejpříjemnější, s nejméně překážkami).

23: Už jste přemýšleli, jak by šlo na vašich výstupech vydělat?

24: Nevynalézejte trakař. Udělejte si pořádnou rešerši a stavte na ramenech svých předchůdců.

25: Poznamenávejte si myšlenky, které vás napadnou mimo počítač – do mobilu, tabletu nebozápisníku.

26: Hlavně někde začnete. Nevadí, že ten text bude teď hrozný, pak to vylepšíte.

27: Zjistěte si, jak si knížky z vaší knihovny půjčit na delší dobu. Ať se jich pak nemusíte zbavit v nejméně vhodnou dobu.

28: Připravte si prostředí, literaturu a další věci potřebné pro psaní den předem.

29: Získejte zpětnou vazbu na záměr/strukturu/koncept/draft od dalších osob (spolužáci, odborníci).

30: Zjistěte, do jakých soutěží (školních, celorepublikových) můžete své dílo přihlásit.

31: Pokud poprosíte o uklízení rodinu/spolubydlící, budete mít o jednu možnost úniku od psaní méně.

32: Pokud diplomku napíšete v Comic Sans, možná bude slavná, tam ale výhody končí.

33: Chcete se obohatit nápady druhých? Zkuste techniku 90 vteřin navíc od V. F. Birkenbihl (kniha Nebojte se myslet hlavou).

34: Někomu vyhovuje pro psaní práce změnit prostředí. Zkuste to.

35: Při psaní eliminujte rušiče (lidi i věci), zkuste jít i offline.

36: Snědli byste slona? Ano – sousto po soustu. Totéž platí pro diplomku, naporcujte ji na malá sousta.

37: Klasické textové editory vás ruší? Zkuste alternativu. (díky @renenekuda)

38: Zajistěte, aby bylo rozumět pojmům a zkratkám. #slovnik

39: Jak správně citovat? Prohlédněte si prezentaci od @nofreeusernames.

40: Jak ocitovat tweet? (via @mmister)

Sebe

Neustále závodíme. S časem. S ostatními. Snažíme se vylepšit rekord otce, matky, kamaráda, spolužáků. Čteme GTD, knihy, časopisy, letáky. Sledujeme televizi, seriály. Říkáme si, že jsme lepší. Říkáme si, že takový chceme být. Stále na startovní čáře další etapy. Každé ráno. Proč?

Jsme součástí závodu. Nikdy nemá cíl. Nejde se nechat vyloučit. Neustále zbíráme body. Neustále bojujeme o první příčku. Chceme být nejlepší. Dokazujeme si kolik ještě bodů dokážeme získat. Večer usínáme s pocitem, že jsme dnes neskórovali. Co když nás někdo předběhl? Co když někdo tvrdě pracuje na tom, aby byl lepší než my, zatímco ležíme v posteli? Co když někdo vstal v 6, když my máme budíka až na 7? Co když nesnídá a už má pár bodů navíc?

Dovolená není dovolenou. Nezastavíme se. Je to jen chvíle kdy zpomalíme. Slunce pálí nad hlavou a propocený dres studí do zad. Uříceni se pokoušíme popadnout dech a běžet dál. Mokré vlasy se nám lepí na čelo a my na moment přibrzdíme u stolku s vodou. Jeden nádech. Druhý. Běžet dál. Nezastavovat!

Nezávodíme za sebe. Závodíme za své blízké. Za jejich blahobyt. Za jejich štěstí. Bojujeme za lásku. Bojujeme za slávu. Za obdiv. Za úctu. Za důvěru…Nezávodíme za sebe. Závodíme proti strachu. Proti nejistotě. Proti neúspěchu. Proti selhání. Sami proti sobě…

Nedokážeme popadnout dech. Svaly bolí a neposlouchají. Slunce pálí. Čistá mysl zůstala kdesi u občerstvení na trase. Tunelové vidění. Ještě sto metrů. Ještě deset metrů. Ještě k támhletomu stromu. Ještě krok.

Ležím na cestě a zalykám se prachem. Těžce dýchám. Selhal jsem. Upsal se vlastní krví do závodu, který nemá konec. Nevyhrál olympiádu. Nevydělal milion. Nezabezpečil rodinu. Neuchránil milovanou ženu. Nenaučil se vyřezávat. Nelétal na stíhačce. Nekoupil si kabriolet. Neřekl synovi to, co jsem chtěl.

Selhal

Neexistuje způsob jak vyhrát. Tak jako ve Star-treku neexistoval způsob jak vyhrát bitvu na akademii, neexistuje způsob jak utéct před výkonem, který po nás současná společnost vyžaduje. Tak jako Kirk ve Star-treku máme jedinnou možnost. Obelstít pravidla. Trvalo mi měsíce než jsem pochopil to, co se mi snaží měsíce jiní vysvětlit. Jako záblesk po hodinách a hodinách vysvětlování. Jak vyhrát sám nad sebou?

Závod neexistuje.

Nejsem olympijský šampion. Nejsem mistr světa. Nejsem mistr Evropy. Nejsem mistr republiky. Nejsem krajský přeborník. Nejsem nejlepší ve městě. Nejsem nejznámější v ulici. Nejsem lepší než můj otec. Nejsem lepší než můj bratr. V mém závodě je totiž jen jeden účastník. Já. Protože je to můj život!

Se svou první láskou z dětství jsem vydržel rok a půl. Chápete? Tak dlouho jsem dokázal bojovat za myšlenku, že je ta pravá. Byl jsem jediný. Navždy budu. Nebylo s kým soupeřit. Vyhrál jsem.

Odmaturoval jsem za 12! Prošel! Učil jsem se celý týden. To nikdo jiný nedokázal. Nikdo jiný to v mém životě lépe nezvládl. Jsem na sebe hrdý.

Při mém prvním studiu na vysoké škole jsem dokázal po prvním semestru odejít. Pochopit, že to není to co chci v životě dělat. Vzepřít se a změnit svůj život. Jsem v mém životě jediný, kdo šel svou cestou.

Studuji co mě baví. Můžu se zastavit a jen tak se dívat na hladinu Vltavy. Nikdo mě nemůže dohnat. Nikdo nedokáže vydělat víc peněz než já. Nemusím číst noviny. Sledovat televizi. Můžu plakat, když je mi do breku a stejně jsem ten nejstatečnější chlap. Směju se, když je mi dobře. Zlobím se na svou přítelkyni. Můžu. Nikdo jiný by to v mém životě nedokázal jinak. Pracuji na svých nedostatcích nejusilovněji ze všech. Selhávám tam kde by stejně nikdo neuspěl.

Překročil jsem svůj stín.

Vyhrál jsem svůj závod.

Jsem svobodný

Jakub Wojtovič, blog

zdroj obrázku: http://cdnimg.visualizeus.com

Víš, že průměrný netrénovaný čtenář čte rychllostí 125 – 225 slov za minutu? Čísla se samozřejmě v různých knihách rozcházejí, ale průměr je stále stejný. Při pravidelném tréninku lze dosáhnout rychlosti až 500 slov za minutu. Tomuto málokdo věří, neboť má každý strach, že pak nebude text dostatečně vnímat. Toho ale není třeba se bát, zatím je prokázáno, že porozumění naopak stoupá s trénovanou (!) rychlostí.

Konec teorie, začněme praxí. Co se týká této metody, musím říci, že se ji nelze naučit hned jako např. mentální mapy. To mnoho lidí odradí. Tato technika si vyžaduje trochu vůle… Naším cílem bude naučit se udržet koncentraci nad textem (neodbíhat myšlenkami, neodbíhat od knihy atd.), rozšířit si zrakové pole a trénovat rychlejší čtení.

Koncentrace

Na úvod něco ke koncentraci. Je třeba si koncentraci trénovat. Čím více má člověk tendence odbíhat od textu myšlenkami jinam, tím více ho text nebaví, ztrácí čas a hlavně klesá porozumění textu. Koncentraci je dobré cvičit na nějaké rutinní činnosti (a přemyšlení nad ni) nebo na soustředění se na jeden předmět. Např. zkus pozorovat 3 minuty věc ležící na tvém stole. Zkus o ní přemýšlet, klaď si kolem ní otázky (z čeho je vyrobená, z čeho by mohla být vyrobená jinak, jak ji lze různě využít, sleduj tvar, příp chuť, pach, přemýšlej prostě nad čímkoliv, co s věcí souvisí). Toto zkoušej kdykoliv, když budeš mít čas (ve vlaku, při obědové pauze, na procházce, večer před spaním…). Určitě se koncentrace zlepší.

Motivace a zlo/návyky

Aby text více bavil, je třeba se umět namotivovat (což musí každý vědět sám, co ho motivuje). Pomůže odpovědět si na otázky typu „v čem mi pomůže, že to budu znát“, „co je cílem textu a co je mým cílem“, „co již znám“, „co potřebuji znát“ (je to celá kniha nebo část) a další otázky. Také je třeba umět s textem lépe pracovat. Jde o to, že je vážně nuda text jenom bezmyšlenkovitě číst. Je třeba být aktivní čtenář. Dobrý čtenář je aktivní u jakéhokoli textu. I u toho, jehož obsah ho příliš nezajímá. Aktivní čtenáři kladou autorovi otázky, na které rychle v textu nalézají odpovědi. Nadšeně souhlasí nebo se přou, pokud se s autorem názorově rozchází. Pokud odpověď nedostanou, rychle zjistí, že se mají podívat po jiné knize. Čtení odborného textu může být taková konzultace či polemika s autorem. Špatný čtenář je pasivní čtenář, který čeká, že text ho začne sám nečím bavit (klesá motivace, užitek…).

Existuje plno dalších špatných návyků. Koukni na některé z nich v pravém sloupečku. V levém nalezneš návyky dobré.

Začínáme

A nyní něco přímo ke čtení. Dříve, než začneš knihu číst, udělej si přehled. Ten je důležitý, neboť díky němu zjistíš, jak moc je kniha pro tebe důležitá, co z knihy musíš přečíst, příp. zjistíš, že kniha je vlastně nepotřebná, neboť existuje jiná lepší nebo informace již znáš.

Sleduj tyto části knihy:

Nejvíce důležitý je samozřejmě obsah a shrnutí, které ti řekne většinu informací.

Než začneš trénovat rychlé čtení, je důležité vědět, že existuje několik metod a je důležité (!), abys dokázala střídat rychlosti čtení dle textu. Některý text je důležité číst pomaleji, některý stačí proletět, některý přečíst rychle, ale přesto s porozuměním. To souvisí nejen se žánrem a stylem psaní, ale i tematikou. Pravděpodobně to poznáš sama, kdy použít co. Jde spíš o to uvědomit si důležitost střídání.

A jak trénovat rychlé čtení?

Nejlepší by bylo, kdy by sis půjčila některou z knih Davida Grubera o rychločtení či šetření časem. Jsou tam texty k trénování techniky a texty k měření rychlosti čtení. Takový text najdeš i na jeho stránkách. Než si však knihu půjčíš, můžeš zkusit pár jednoduchých metod.

1. Nesnaž se umisťovat zrak na každé slovo, které čteš, obvykle (pokud to nejsou dlouhá slova) ti jeden pohled stačí k přečtení dvou a více slov (dle jejich délky a tréningu).
2. Trénuj zrakové rozpětí. Takových cvičení je v knize D. Grubera plno, ale lze si taková cvičení připravit i sama.
   Příkladem je několik písmenek či slov vedle sebe, kdy nebudeš číst jednotlivě, ale budeš fixovat oko na jednom místě a snažit se vidět i okolí. Velmi efektivní je si takový řádek zakrýt, vždy si jej odkrýt na čtvrtinu sekundy a ihned zakrýt. Poté si zkusit napsat, jestli jsi přečetla vše dobře.
   Malá ukázka:agfd 
   rsfg
   pelt
   mkte
   xvut
   lijyPoté samozřejmě následuje sloupec s více písmenky, slova mohou časem dávat i smysl. Exitují např. tzv. pyramidy, kde jeden řádek je dobré přečíst na co nejmenší počet fixací (zastavení oka pro přečtění textu).
3. Udržuj zrak spíše na vrchní polovině slova. Nejlépe to uvidíš z obrázků.

Sama vidíš, že ze spodní části lze jen těžko rozeznat, o jaké slovo se jedná. Zcela naopak tomu je u vrchní části. Soustřeďuj tam tedy svůj zrak.

Rad je ještě plno, opět je lze najít třeba na stránkách. Záleží, kolik času tomuto tréningu můžeš věnovat, ale pokud minimálně každý večer před spaním 10 minut budeš trénovat, čtení se zlepší.

Olga Biernátová, článek byl převzat s laskavým svolením autorky z webu Studuj kreativně

P.S.: A připravila jsem pro tebe vše důležité také jako infografiku, v plném rozlišení si ji můžeš stáhnout odtud.

Sprintovat nelze pořád

Odjakživa jsem byl velký pracant a dříč, pokud jsem si dokázal vytvořit silný motivační faktor. Poslední měsíce jsem však ve stavu, kdy škole, práci a dalším projektům věnuji velké úsilí na úkor osobního života, přítelkyně a rodině.

Díky svému přístupu k práci a k životu patřím mezi ty efektivněji pracující, takže se má práce může jevit jako sprint. To pak nabádá k zadávání si více a více zátěže na záda.

Vůl, který má nejvíce síly, dostává nejvíce naloženo.

Dosáhl jsem ale pomyslné zarážky a hranice, přes kterou (alespoň nyní) nechci přejít. Proto jsem se zastavil a řekl si: „Proč to dělám? Proč se ženu za další a další prací a dalšími projekty?„. Důvody byly a jsou jasné – práce na zajímavých projektech mne bavila a doufám, že bude i v budoucnu. Co se ale teď změnilo?

Jasně jsem si určil priority

Minulý týden o víkendu jsem si jednoduše sedl k počítači a sepsal si top 6 priorit do myšlenkové mapy. Zamyšlení jsem provedl svědomitě, protože tomuto kroku přikládám velkou váhu. Po dokončení jsem si mapu vytiskl a umístil na místo, kde ho uvidím minimálně 2x denně v důležité okamžiky dne – do koupelny.

Proč právě zde? Ráno, když vstanu a odcházím do práce nebo do školy, čistím si zuby. Když si je čistím, mám tendence něco dělat, nějak zaměstnat mozek. Nabízí se tedy vhodný okamžik k tomu, abych zaměřil svou pozornost na mé priority a „vryl si je do sítnice“. Ten samý postup se opakuje večer, když jdu spát.

Tato denní procedura má za cíl následující:

Hledám work-life balance

Abych mohl najít ten hledaný konsenzus, mezi pracovním životem a rodinou, je potřeba být k sobě upřímný. Myslím to tak, abych byl schopný to, co říkám, převádět na činy. Pokud tady budu něco psát a ve skutečnosti jednat úplně jinak tak to k ničemu nebude. Proto je teď další krok jasný – priority, které jsem si nadefinoval, chci dodržovat a jim přizpůsobovat své jednání.

S tím také souvisí další věc – musím začít od sebe a nespoléhat na ostatní. Dokud se nechám ostatními nechat pracovně vytěžovat, je jasné, že na ostatní věci nebudu mít potřebný prostor. Proto začínám čím dál více přikládat (u mě nepopulárnímu) slovu ne. Ideální stav je jasný – nechci být řízen, chci si určovat svůj vlastní směr sám. Tady si myslím, že se mi daří využívat metodiku GTD k dobrému plánování a revidování projektů/úkolů. Věřím, že v kombinaci jasně daných priorit se metodika GTD perfektně hodí k tomuto mému cíli.

Na TEDu ve videu o životní rovnováze mezi prací a osobním životě zazněla myšlenku, kterou bych rád zdůraznil – není potřeba se změnit od základů, stačí změnit drobnosti. Ze dne na den se změnit nelze, ale jde začít u drobností – třeba začít snídat s rodinou doma, v klidu, bez potřeby být v práci první.

Vladimír Dědek

Ferriss píše, že lze shodit za 30 dnů devět kilo při dodržování pár pravidel. To mě zaujalo. Břicho mě nebavilo. Tlačilo v autě, na koncertech jsem nedopínal kalhoty, na páscích nestačily dírky. Se svou hmotností jsem chtěl pohnout často. Věděl jsem, že 95 – 99 kg na 185 cm je nadváha. Dělená strava, ovoce, jogurty, netučné maso, celozrnné pečivo, kombucha atd. Nic. Pořád byla nadváha. Pod 95 jsem se nedostal.

Podle Tima stačilo vyřadit bílý cukr, mouku, brambory, rýži, mléko, ovoce, obiloviny a všechny výrobky z nich. Z nápojů ne pro sladké vody, džusy a pivo. Tohle jen šest dnů po sobě. Sedmý den jsem mohl cokoliv. Bez omezení. Takže je-li na něco chuť během těch šesti dnů, stačí si to poznamenat a dát si to ten sedmý.

Hlavní bylo povzbuzení. Nejde tu o nic jiného, než o snížení hmotnosti a cm v pase. Při dodržování to tak bude. Dobrá, za zkoušku nic nedám. V neděli 22. ledna jsem to řekl mé zvědavé ženě. To bylo to nejlepší, co jsem mohl. Zaujalo ji to. Zkusí to se mnou. Chtěla se dostat z 82 kg pod 75 kvůli svým kalhotám a sukním.

Vyřadili jsme vše, co se při snižování hmotnosti jíst nemá. Zbylo nám maso, vajíčka, luštěniny, zelenina, ořechy, koření a k pití voda, neslazený čaj a káva a občas suché víno. A taky ta kombucha, kterou žena vyrábí už delší dobu. Zvážil jsem se, změřil obvody a zapsal to. Zvědavost, co bude druhý den ráno na váze, byla pak ta největší motivace i zábava.

Jíst lze jakékoliv množství a kombinace z uvedených povolených surovin. To mé ženě velmi vyhovuje při tvoření v kuchyni. Vychází ze zásady – je-li každá složka dobrá, pak spolu budou taky. Tak tvoří a každé jídlo je originál. Netušil jsem předtím, co všechno mi bude chutnat. Žádný zvláštní jídelníček. Jen ty povolené suroviny a jejich všechny možné kombinace, které napadne dát dohromady, chutnají a jsou pestré. Trval jsem jenom na zvyku střídat jídla.

Hned druhý den šla má hmotnost dolů. Stejně další a další den atd. až do „volné“ soboty. Neuvěřitelné. Tak to opravdu funguje. Neměl jsem hlad, kondice skvělá, žádné potíže. V sobotu mohl být dřívější obvyklý jídelníček z toho, co přes týden nebylo. Pečivo, bramborový salát, řízek, zákusky, buchty, sýry, pivo atd.

Nárůst hmotnosti byl za tři dny pryč. A do soboty další pokles. Takhle to pak šlo každý další týden a pořád dokola. Druhý měsíc se trend lehce zpomalil. Stačilo si přečíst Timovu radu, jak na poslední kila. Šlo to zas. Skutečně tak jednoduše. Hmotnost máme teď oba vůči výšce zase v normálu, můj pas je o 14 cm užší. V autě se mi sedí úžasně. Žena je opět spokojená se svojí šatnou.

Nic mimořádného se během té doby nekonalo. Ani po zvýšených dávkách luštěnin a kyselého zelí. Oba dva jsme se nestačili divit. Jenom jsme se po celý čas drželi těch pár instrukcí, které jsem našel ve 4h těle. Včetně doplňování vápníku, hořčíku a draslíku pár tabletkami.

Mnohem víc jsem pil. Vodu, čaj, kombuchu, vždy po půl litru třikrát denně. Změnil jsem dávky během dne. Dřív jsem skoro nesnídal, oběd vydatný a o něco menší večeře. Teď povinně snídaně jako předtím oběd. Dřív bych usnul. Teď v pohodě. Oběd jako dřív večeře a večer už minimálně. Jen občas ještě víno a ořechy. Fungovalo to všechno. Jenom jsme si o týden prodloužili těmi volnými sobotami dosažení těch prvních minus devíti kilo. Během těch dvou měsíců jsme zjistili, jak snadno, bez násilí na těle i na duchu, se takhle dá řídit vlastní hmotnost a pas.

Hodně dotazů bylo, co potom? Nic lehčího. Změnil jsem jen frekvenci a četnost těch „svátečních volných dnů“. Nebudou jednou týdně, ale dvakrát. Už to takhle držím teď. Malé činky jsou už oprášené. Necvičil jsem úmyslně. Chci dostat i končetiny do žádoucích obvodů. Jak na to, jsou v Timově knize další kapitoly, které jsem ještě nečetl.

Budu si ale muset pořídit e-book. Moji papírovou verzi mi v rodině už zabavili, protože se pustili v mých stopách. Sami od sebe. Jde jim to teď úplně stejně jako nám se ženou na konci ledna. Díky ještě jednou za pomoc vydavatelství Jan Melvil. Jinak bych se mačkal v autě ještě teď.

Celá historie je zde.

Milan Švec

Následující seznam rad neberte pouze jako přímý boj s nastalou prokrastinací, ale také jako prevenci.

Ochránit vás tedy může, když…

1. vstanete a chvíli se budete hýbat

Chápu, že někdy je člověk pohlcen do práce natolik, až mu čas tiká zcela v jiném rytmu. Prosedí několik hodin. Mluvíme sice o chvílích, kdy se prokrastinací nebojuje, pravidelné rozpohybování těla však předchází budoucí lenosti. Nehledě na to, že je to i zdravější. Pokud se dostanete do situace, kdy nejste pohlceni, nýbrž opravdu otálíte, uplatněte totéž – a klidně také změňte pokoj, místo, nebo alespoň polohu. Osvědčilo se mi střídat sezení se stáním.

2. si nastavíte upozornění

Jste-li opravdu nezodpovědní, třeba na vás bude platit „budíček“. Připomenutí, že už byste se přeci jen měli rozhoupat a začít něco dělat. Nemám s tím zkušenosti, upřímně pochybuji, že by tato rada fungovala. Spíše se obávám rostoucí nenávisti vůči „budíku“…

3. budete mít kamaráda pro motivaci

Dobrý kamarád může skvěle fungovat jako hlídací pes, aniž by na nás musel nutně vrčet. Mně osobně pomáhá má vlastní žena – a to aniž by mě do něčeho nutila. Zkrátka se jí chci pochlubit, že už „mám hotovo!“, proto v její přítomnosti o poznání méně prokrastinuji, než když jsem sám.

4. budete mít kamarády, kteří o vás ví

Kamarádů můžeme mít více, klidně celou velkou komunitu, s níž budeme své potíže s prokrastinací řešit. Na sociálních sítích, na blogu, klidně formou online deníčku. V některých ohledech jsem k takovému kroku sáhl, uvažuji například v případě své neschopnosti brousit jazykové schopnosti nebo zdravý životní styl. V sílu tohoto tipu rozhodně věřím.

5. budete tvořit každý den

Jde-li o tvůrčí proces – například psaní diplomové práce – rozhodně se vyplatí si navyknout každým dnem něco málo kreativního utrousit. Pár postřehů, poznámek z knih, drobný, drouboučký brainstorming… Mozek (a hlavně vy sami) si zvyknete, že každý den je normálně kreativně myslet a pracovat.

6. vstanete brzy ráno

No ano, rada, která rozbublá krev mnoha čtenářům. Zvláště mládí v rozkvětu nemá potřebu odložit své tělo z postele dříve než s příchodem hřejivého poledne. Býval jsem také noční sovou, ale jakmile jsem poznal přednosti brzkého rána, neměnil bych již. Probouzíte se současně s krajinou. Žijete za slunečního svitu, nikoliv ve tmě a při umělém osvětlení. Ještě než přijde čas obědu, můžete mít velký kus práce za sebou, a pak má den naprosto jiné barvy.

7. ulehnete brzy do postele

A pochopitelně s brzkým vstáváním souvisí také časné uléhání. Jestliže otevírám oči zhruba v pět ráno, do desáté večer bych se měl přikrýt a oči zavřít.

8. budete uklízet průběžně

Pamatuji se, jak jsme na vysokoškolských kolejích vypulírovali dva pokoje, chodbičku i toaletu (a ještě se šli ostříhat), jen abychom nemuseli dělat na diplomce. Pokud si však budete svůj pořádek a čistotu kolem sebe (a na sobě) hlídat průběžně, k takovým únikům nebudou důvody. Navíc lze patnáctiminutový úklid spojit s prokrvením během práce. Dva v jednom, no neberte to.

9. se zbavíte televize

Zbavil jsem se jí, není co řešit. Snad jen čas od času spustím nějaký pořad z online archivu. Rozhodně si nedokáži představit zápasení s leností, když by na mě svítila obrazovka v pokoji.

10. prostě začnete

Jednoduchá rada, těžká realizace. Přesto to funguje. Mám někdy tendenci si říkat „a teď už jako jdu na to!“, ale zůstává u repetic a skutek utek. Přestaňte si cokoliv říkat, nevyhlašujte v prázdném pokoji, že už se chystáte pracovat, zkrátka mlčky začněte.

11. mějte tzv. časové bloky

Ne vhodné pro každého. Mít vyhrazené jasné časové bloky v rámci každého dne. Kdy se bude dělat, kdy se bude odpočívat… Můžete mít pocit řízeného stroje, přesto má zkušenost je pozitivní, ačkoliv praktikuje jen čas od času. Výhoda spočívá i v tom, že i práce má své hranice, není neomezená, vidíte ty bloky pro relaxaci a budete se na ně těšit.

12. budete postupovat podle seznamu úkolů

Jen tak plout ve vzduchoprázdnu rozhodně nedoporučuji. Mějte alespoň aktuální denní úkoly někde vypsané, abyste věděli, kudy jít. A navíc – škrtáním hotových úkolů se vyplavují endorfíny, takže budete šťastnější než kdykoliv předtím!

13. budete mít systém

A co třeba rovnou mít i nějaký lepší systém? Podívejte se, co je metoda GTD, popřípadě ZTD, obě by vám mohly významně pomoci!

14. přestanete neustále kontrolovat e-mail

Elektronická pošta přece není tak životně nutná, aby dopisy ve schránce bez přečtení nevydržely alespoň dvě hodiny. Klasický dopis putuje dva dny a další dva odpověď na něj. Proč se tolik hnát? Neustálou kontrolou si tříštíte pozornost a neuděláte kvalitně ani naplánovanou práci, ani poštu.

15. zvítězíte nad sociálními sítěmi

Platí totéž co e-mailu, dokonce by se dalo říci, že sníženou kontrolou sítí si ublížíte ještě mnohem méně. Zkuste se na ně dívat pouze tehdy, máte-li přestávku, nebo v konkrétní vytyčený čas.

16. zapnete stopky

Naučte se udržovat koncentraci určitou dobu – využijte slavné techniky Pomodoro. Ta doporučuje pětadvacet minut koncentrace, následně pět minut přestávky – ji lze využít na odpočinek, pohyb, hygienu, komunikaci… Jakmile však spustíte odpočítávání, pracujte a netříštěte svoji pozornost na cokoliv jiného.

17. budete sledovat svůj čas

Existuje řada nástrojů, jimiž lze sledovat průběh práce – kolik času se čemu věnujete, o některých jsme zde již psali, o dalších ještě články chystáme. Já měřil svůj čas zhruba dva týdny bez přestání a získal cenná data – dovedla mě například k radikálnímu omezení času u pošty a moudřejšímu plánování.

18. využijete automatizací

Rada vhodná spíše pro trochu technologicky zdatné. Operační systémy umožňují ulehčit vám lecjakou činnost, vyplatí se chvíli věnovat nastavení. Totéž lze udělat při práci s poštou, využít automatických filtrů, oštítkování, odesílání pošty apod.

19. si vytvoříte seznam skladeb

Práci často odkládám tím, že procházím muziku a uvažuji, co bych si tak pustil. Většinou jde však skutečně o únik, nikoliv touhu najít nejvhodnější hudební podkres. Naučil jsem se využívat tzv. playlistů a také chytrých seznamů, které míchají hudbu podle interpretů, počtu přehrání, oblíbenosti, žánru… Ušetří to pak čas. Když si chci hudbu vychutnat (a tedy i pečlivě vybrat), stejně to nesouvisí s prací a pouhým podkresem.

20. identifikujete svůj strach

Možná je strach příliš silné slovo, obavy a blok se ale jistě hodí. Z jakého důvodu se nám do práce nechce? Pouze lenost, nebo je v tom zašitý nějaký čert? Rozhodně doporučuji raději čas věnovat hledání problému, než samotné prokrastinaci.

21. si uvědomíte, že dokonalost neexistuje

Dokonalost neexistuje v nikom a v ničem, pochopitelně ani my nejsme dokonalí. Proto si nelamte hlavu, že jste nesplnili svůj plán, že vše nejde tak lehce, jak jste mysleli. Každý den není posvícení a každý krok vpřed k cílové pásce je rozhodně důležitý a skvělý!

22. si pohlídáte svoji mysl

Myšlenky mají ve zvyku „utíkat“, bloumáme a jen tak tupě zíráme – ať už do stěn, na obrazovku, do monitoru. Máme pocit, že si čteme, ale stěží konzumujeme. To už je lepší skutečně odpočívat. Neztrácejme čas prázdným bloumáním, rozhodně ani diskuzemi s lidmi, kteří nám za to nestojí. Pečlivě si hlídejme, komu a čemu svůj čas a energii věnujeme.

23. si nastavíte denní cíle

Rada souvisí se seznamem úkolů, můžeme se však bavít přímo o cílech. Mít jeden cíl na den, alespoň jeden, k němuž bychom se rádi dostali. Mějme před sebou místo, kam je potřeba se dopravit. Zvláště, pracujete-li na projektu, který má svůj termín, určení takových dílčích cílů je z mého pohledu nezbytné.

Eliminujete stres.

24. nezapomenete na přestávky

Vracíme se k Pomodoru, vracíme se k odpočinku a pohybu. Rozhodně nezapomínejte na sebe. Na své zdraví a na svoji vitalitu. Bez přestávek nelze fungovat dlouhodobě. Ale pozor – snažte se je využít co nejlépe! (Viz rada 22)

25. využijete vhodných nástrojů

Když si jen zběžně projdete náš web, najdete řadu tipů na nástroje, které vám mohou být významně ku pomoci. Naučte se je používat. Ačkoliv máme internet a o něm se hovoří jako o metle koncentrace, současně dnešní doba a technologie umožňují být nebývale efektivní.

26. se budete bavit

Zpestřujte svůj den a život zábavou – čtěte knihy, sledujte filmy, bavte se s přáteli, bavte se sami se sebou. Radujte se. I z toho, co děláte. Mít radost představuje základní stavební kámen v boji proti prokrastinaci, respektive nechuti cokoliv dělat.

27. budete pracovat méně

Omezte svoji pracovní dobu. Mějte na každý den vyhrazený menší časový blok pro práci, nezapomínejte, že například z osmi hodin se pouze dvě třetiny reálně využijí. A to jsme ještě optimisté. Samozřejmě, že ideální by bylo, abychom využili maximum z vyblokovaného úseku, i k tomu mohou uvedené rady dopomoci.

28. bude mít každý váš den svůj klidný blok

Neplánujte práci tak, že vám zaplní takřka celý den. Stejně tak nedopusťte, aby se i bez plánu práce rozprostírala od rána až do večera. Mějte vymezený (nemalý) blok pro svůj klid a nabírání sil.

29. nepodlehnete

Nepodléhejte odevzdání, rezignaci, domnění, že už se nedokážete změnit, že prostě takoví a makoví jste. Každý z nás má svoji vůli a pokud chceme něco změnit, týká se to našeho okruhu vlivu (a to prokrastinace a boj s ní určitě ano), pak to také změnit můžeme.

Lukáš Gregor

Veriť si

Ako povedal William Faulkner:

“Nesnažte sa behať rýchlejšie a ďalej ako iný, nesnažte sa poraziť niekoho iného. V prvom rade sa snažte poraziť sám seba.”

Presne o tom to je. Zo začiatku má každý problém dosiahnúť malý cieľ, napríklad zabehnúť jeden kilometer. No a čo? Postupne zabehnete v kľude dva, päť aj desať kilometrov a budete schopný dosiahnúť to, čo chcete. Chce to len čas a trpezlivosť.

Naučil som sa stanoviť si cieľ a ísť za ním. Keď ho dosiahnem, určím si ďalší a ďalší. Každý má svoje limity, no jediný spôsob ako ich objaviť je ísť za ne.

Nevzdávať sa

Mnohokrát som začal behať, no nevládal som pokračovať. Jednoducho som nemohol. Postupom času som prišiel na to, že som nemohol preto, lebo so si myslel, že nemôžem.

Všetko je v hlave. Každý jeden krok, každý kilometer.

Ak nevládzu nohy tak sa dá bežať ďalej, ak to vzdá hlava, tak je koniec.

Nájsť motiváciu

Zo začiatku som mal problém motivovať sa, no verte mi, dá sa to. Každý funguje inak, inými spôsobmi sa dokáže motivovať, no najdôležitejšie je prísť na to, čo vás dokáže poháňať vpred.

Naučil som sa nenechať ovplyvňovať vecami, ktoré nemôžem zmeniť. Neexistuje totiž nič také ako nepriaznivé okolnosti.

Nezáleží na teplote a počasí. Existuje iba zlá príprava. Ak zlyháte v príprave, môžete sa pripraviť na to, že zlyháte. Zo začiatku to bude stáť nejakú námahu navyše, možno to bude trošku bolieť, no eufória po každom dosiahnutom cieli vás bude poháňať vpred.

Sústrediť sa na prítomnosť

Niekde som čítal, že:

Človek je schopný vnímať iba aktuálne 4 sekundy. Všetko pred nimi bola minulosť a všetko čo príde, bude budúcnosť.

Keď behám užívam si prítomnosť, vnímam realitu taká aká je, bez starostí o to, čo bude a stresu z toho, čo bolo. Sústredím sa na dýchanie, počúvam myšlienky, premýšľam a užívam si to.

Triediť myšlienky

Beh je ideálny nástroj na vyčistenie hlavy.

Keď behám tak som sám so sebou.

Mám čas zorganizovať si myšlienky, urobiť poriadok v hlave. Je to možno zvláštne, no po behu som vždy príjemne oddýchnutý a bez stresu. Popri každodennom zhone a všetkých povinnostiach je beh únikom z reality, ktorú raz za čas potrebuje každý človek.

Tento článok nie je len o behaní. Je o vytrvalosti a snahe niečo dosiahnúť. Všetko toto sa dá pozorovať naozaj všade. Je úplne jedno či beháte, plávate, bicyklujete alebo hráte squash, píšete alebo maľujete, zakladáte vlastnú firmu alebo hráte monopoly. Tieto jednoduché pravidlá platia pri každej tvorivej činnosti. Všade, kde je potrebná naša námaha a úsilie.

Celý náš život je behom na dlhú trať.

Frankie Stankovic, Twitter