Takže pár informací pro seberozvoj:

Informace 1:

Mozek je schopen se neuroplasticky přizpůsobit!

Mozek se chová jako sval – zpětně podle toho, na co myslíme, co děláme a co a jak se učíme. Tedy podle toho: čemu a kam směřujeme svou pozornost! To je poměrně jasná informace. A jako všechny informace, má obrovský potenciál, pokud jí “podojíš” a vytěžíš v normálním životě.

Co to znamená?

Nic víc a nic míň, než že bys měl začít dávat pozor, kam zaměřuješ pozornost svého mozku, protože on se podle toho zpětně formuje. Asi jako bych rozsvítila reflektor ve tmě. Je tam všechno, ale ty vnímáš jen ten “světlý kruh na stěně”. Takže když myslíš opakovaně na negativní věci, je tvůj mozek tímto směrem zaměřen. Posiluješ nejen negativní synapse, ale také si spouštíš negativní biochemii v těle. Takové ty “zlé hormony a neurotransmitery” – ubude ti dopamínek a serotonínek a přibude kortizol, adrenalin – a já nevím co všechno. Takže vlastně posílíš schopnost negativně myslet a trvalým opakováním můžeš i snížit schopnost mozku produkovat např. serotoinin. Například deprese je spojená s úbytkem serotoninu, který se v depresi medikuje v psychofarmakách. Myslím, že to je následek dlouhodobého destruktivního chování a myšlení… Stejně tak to je, když myslíš na pozitivní věci. Jsi v pohodě a tvůj mozek taky – je zaměřený “na plus”. Posiluje se schopnost pozitivního myšlení a také spouští odpovídající kladnou biochemii v těle. Ale to už jdu daleko.

Polož si otázky:

• Na co myslím?
• O čem mluvím?
• Co čtu?
• Co poslouchám – hudba, lidi, TV…?
• Jaké myšlenky mám před usnutím?

Informace 2:

Mozek věří představám!

Respektive, mozek neumí rozlišit mezi vizuální představou se souvisejícími emocemi a skutečnou realitou. Takže existují “on-line” a “off-line” emoce. Ty, které zažijeme přímo při nějakém zážitku, a ty, které se spouštějí, když na něj myslíme nebo o něm mluvíme. A pozor, zase se spouští adekvátní biochemické pochody v těle. Proto fungují emoční a vizuální představy vizí, meditace, přesvědčení… A proto funguje zpochybňování se, frustrace, odevzdání..

Polož si otázky:

• Na co myslíš?
• Sníš? O čem?
• Kde je ti nejlépe? Představ si to místo v obrazech, v barvách…
• Představ si, že…
• Na co myslíš před usnutím? Představ si to jako vyřešené…

Informace 3:

Vytvořit nové neurospojení je pro mozek lehké, změnit návyk je složitější!

Návyk vznikne snadno a rychle bez ohledu, zda se jedná o prospěšný nebo destruktivní zvyk. Stačí tu danou věc udělat víckrát. Opakovanou činnost mozek rychle přesune z prefrontální kortexu (toho “myslícího” mozku) někam jinam, do “hlubších závitů”, aby se tím nemusel zatěžovat. To má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že to je efektivní a uvolňuje to kapacitu na nové pochody. Nevýhodou je, že do návyku zapíše i negativní procesy. Mozek nerozlišuje “dobré” a “špatné”. Prostě tam rozchodí známou cestičku, hlubší neurospojení. A chceš-li to nahradit novým modelem chování, musíš to “nové” prostě udělat opakovaně a rozchodit novou cestičku. Hodně krát. Třicetkrát bez pauzy, aby ti to přestalo být nepříjemné. Půl roku, aby to bylo trvalé. Pozor, mluvím jen o návycích, nemluvím o o psychologických závislostech.

Polož si otázky:

• Co chceš změnit?
• Proč? Co ti to přinese?
• Jak to vypadá “poté”?
• Co proto můžeš udělat dnes, zítra, každý den…?

Závěr pro práci na sobě?

Co z toho plyne pro seberozvoj?

• Vzdělání a seberozvoj nekončí opuštěním budovy s nápisem “ŠKOLA”…
• Vzdělávání a seberozvoj je vše, na co myslíš, o čem mluvíš, co děláš… Tedy: co čteš, na co díváš, o čem mluvíš s přáteli, jaké máš přátele, co vyhledáváš na internetu, na co myslíš…
• Chceš-li změnit návyk, nesmíš myslet na to, co chceš “opustit”, ale mysli na to nové, co chceš získat. Na co myslíš, když řeknu: “nestresuj se!”, “nekuř!” “nechoď do tý louže”…??? Je to důležité hlavně pro výchovu malých dětí. Mozek sice slyší “ne”, ale jde o to, kam byla vržena jeho pozornost…
• Vědomě kontroluj své myšlenky – slova je jen odráží…
• Makej – každý ztracený den, je “ztracený den”!
• Věnuj se soustavně nějaké činnosti a za deset let budeš nadprůměrný (to je prokázané: v mozku se ti vytvoří nadprůměrné množství spojení). Stačí si vybrat a systematicky na tom pracovat. Talent to dělá jen hravější, lehčí, možná k rychlejší…
• Hlídej své myšlenky asi tak, jako bys fokusoval foťák. Přesně tak funguje mozek. Na co se “dívá tvůj mozek”? Líbí se ti ten záběr?

Tak jo, stačilo… Ještě poznámka. Jsem přesvědčená, že práce na sobě je jediné smysluplné naplnění života. Dává to životu hlubší smysl a porozumění. Nebo je pak druhá varianta: papat a kakat a čekat na smrt, ke které se blížíme spravedlivě všichni stejnou rychlostí, a to 60 sekund za minutu…

A jak víš, že tu ještě zítra nebo za minutu budeš?

Jana Chudlíková, se svolením převzato z blogu

Pět extrovertských lekcí

Narodíte se. Všemi smysly si vychutnáváte obdiv a lásku. Jste velice živé mimino, na jakýkoli podnět aktivně reagujete, hodně a rádi se smějete. 

Jsou vám dva roky. Čtete. Do svých pěti let přelouskáte půlku domácí knihovny. Na zápisu do první třídy souškám učitelkám demonstrujete, že to s vámi nebudou mít lehké.

V deseti máte průkazku do školní, obvodní a městské knihovny. Zapisujete se i v té na chalupě. Zatímco ostatní kluci zabíjejí čas fotbálkem, trápením drobných živočichů a tuzingem svých Sobi 20 do podoby vesnických replik BMX, vy víkendy i prázdniny trávíte v podkroví četbou všeho, co vám přijde pod ruku a rozjímáním – váš vnitřní svět vás baví víc než ten tam venku.

Rodiče vás ven občas stejně vyženou. Při jedné takové příležitosti s bráchou a bratránkem vyrobíte podle vyčteného návodu pár Molotovových koktejlů a těmi nejdřív potápíte loďky na řece a posléze podpálíte kaštanový háj. Je vám žinantní otravovat dospělé, takže návštěva požár odhalí až ve chvíli, kdy je strom v epicentru už notně prohořelý a napříč chalupou vede ven vodní cestička – hasíte totiž krígly a zacabraná koupelna jest vaší hasičárnou.

Od té chvíle s vaším samotářským čtením nemá nikdo problém.

Když se po dvaceti letech zůčastníte srazu se spolužáky ze ZŠ, navzájem si sdělíte, na co si u jednotlivých žáků 3.- 8.D nejvíc vzpomínáte. Pokud jde o vás, spolužačce Olině se vybaví, jak jste dorazili do školy s otiskem tátovy dlaně na tváři, ale jinak jsou všichni zajedno: Marťas – tedy vy – ten prostě rudnul.

Je to tak. Jakmile je na vás upřena pozornost, pivoňky s ředkvičkami blednou závistí. Vaše rudnutí má obvykle tři fáze. Tou první je výrazný ruměnec ve tvářích a červené uši. Protože o tom víte, zastydíte se ještě víc, následkem čehož vám naskákají sytě rudé fleky na celém obličeji. To je fáze dvě. Fází tři je dojezd, během nějž si svůj hendikep uvědomíte a vrátíte se do fáze dvě. I několikrát dokola. 

V sedmičce se ve škole zamilujete. Tak nádhernou holku jste v životě neviděli.

Vyburcuje vás to k největšímu hrdinskému činu vašeho dosavadního života: oslovíte ji a doprovodíte domů.

Aktovku vzít nechce, ale před domem vám řekne, ať počkáte, že půjde venčit svého psa. Chodíte spolu pak téměř celý rok. Venčit. 

Ke konci roku její kouzlo objeví osmáci. Jeden z nich, o hlavu vyšší než vy, zorganizuje domlouvací session v šatnách. On a dva další vám přátelsky vysvětlí, že slečna patří tomu vysokému a své tvrzení doplní preventivní nakládačkou. Osmák vás na venčících procházkách vystřídá. Mezi vaše nejpotupnější zážitky patří to odpůldne, kdy si opět dodáte odvahu a jdete venčit s nimi: habán dívku i její kamarádky, které se ten den připojily, baví svými řečičkami a vy jdete dva kroky za nimi, aniž byste byli schopni se zapojit do konverzace. Zapamatujete si to jako Lekci č. 1.

Vašemu společnému venčení je nadobro konec a vy ženské pokolení pár let ignorujete, posíleni onou “jistotou”, kterou lze získat jen ve třinácti, totiž že už nikdy nikoho nebudete milovat tak hluboce jako Ji.

Útěchu hledáte – jak jinak – v knihách.

Ve vaší třídě jsou tři kluci, jejichž tátové pracují na vyslaneckých postech. Jeden táta v Británii, druhý v Kanadě, třetí v Chile. S prvními dvěma kluky se skamarádíte. Naučí vás, že na Západě se člověk musí umět prodat. O své místo na slunci je třeba se poprat.

Dokázat využít, co máte v hlavě, je lepší recept na úspěch než mít toho tam sice hodně, ale neumět na to upozornit.

Lekce č. 2 je na světě.

Po převratu začíná v českých překladech vycházet spousta knížek z oblasti osobnostního rozvoje. Na data původních vydání nehledíte a hltáte jednu za druhou. Potvrdí vám, že kluci, kteří viděli naživo zpívat Matušku a na dotazy učítělnic dávají hlášky typu “doma hovoříme převážně anglicky”, měli pravdu:

hloubaví jedinci jsou většinou převálcováni těmi aktivními.

Morálně s tím bojujete, ale jinak Lekce 3 jako vyšitá.

V raně porevolučních letech, kdy máte na vysvědčení “neklasifikován” z dějepisu i občanské nauky, vás na “výběrovce” na svět tam venku v západním stylu připravují i učitelé.

Během nejrůznějších debat a diskusí nestačí být nejchytřejší – musíte být výřeční, voražení až oprsklí.

Za to se přece v životě získávají cenné body. Berete na vědomí Lekci č. 4.

V patnácti ostatní, vybaveni občanským průkazem vonícím novotou, začínají chodit na diskošky, ti vyvolení už randí. Vy si nedokážete představit, jak byste před ostatními oslovili “cizí holku”, notabene se ve větší společnosti necítíte právě nejlépe,

tak zůstáváte v podkroví a čtete si.

Takhle se to s vámi táhne i většinu střední školy. K první sexuální zkušenosti přijdete jako nevidomý instrumentalista a téměř bez vlastního přičinění. Skandální odhalení, že ženu nezajímá, kolik máte uhrů na čele, jako spíš to, co a jak jí říkáte a že jí nasloucháte, je pro vás skvělá zpráva:

Mlčet i mluvit, když už jste s nějakou sami, umíte dobře.

Problém je spíš docílení kýžené samoty. I tak je to pro vás Lekce č. 5.

Na základě těchto životních lekcí dojdete k poznání, že i jedinci, kteří se s vašimi silnými stránkami (jichž si ceníte samozřejmě podstatně víc, než těch slabých) nedají srovnat, mohou v životě dosahovat – a taky dosahují – podstatně větších úspěchů. Ve škole, práci, kariéře i u dívek.

Ano, je tu onen aspekt zachování rodu a příjemných aktivit s tím souvisejících. Dospějete k závěru, že

žena vašeho srdce si sama od sebe nevšimne vaší bystré mysli, nevšedního smyslu pro humor ani bezbřehého potenciálu růstu svalové hmoty.

Je třeba situaci řešit.

O dlouhých prázdninách po maturitě dospějete k rozhodnutí:

změníte se.

Na univerzitě vás nikdo nezná, můžete být, kým jen chcete.

Jste nesmělí, ale léčíte se

V následujících letech se otrkáváte. I na vejškách je umění vědomosti prodat, uhádat si je a obhájit minimálně stejně tak důležité, jako je prostě mít.

Je-li na vás upřena pozornost jiných lidí, červenáte se i nadále, ale už si z toho tolik neděláte.

Přijdete na to, že nejlepší obrana je útok.

“Teď mi začnou rudnout boltce uší…,” říkáte, když se to přihodí, “a nyní se jaterně nafialovělé skvrny studu a ponížení rozprostřou po zbytku obličeje.” Vezmete tak někdejším vtipálkům na váš účet vítr z plachet.

Dostáváte od života další lekce. Přednášíte v MBA programech. Účastníci jsou dvakrát starší než vy a milionkrát zkušenější. Při prvním vstupu do učebny vrazíte loktem do futer a materiály rozsypete po zemi. Rudnete. Ctěné manažerstvo se směje dobrosrdečně, ale vy byste se hanbou propadli.

Po zbytek roku makáte na tom, abyste působili suverénně, sebejistě a nezapomenutelně.

Podaří se: tuhle práci nakonec děláte deset let a každý rok od těch bezservítkových borců dostanete nejlepší hodnocení.

Jedny prázdniny strávíte jako barový muzikant na obrovské zaoceánské lodi. Od hudebního supervizora fasujete jen průměrné hodnocení. Prý hrajete dobře, ale neděláte dostatečnou “show”. Na pár let vám to bere iluze o hudbě coby jedné z posledních čistých disciplín, ale lekci si zapisujete za uši.

Když si vás po deseti letech nácviku chybějících vlastností vyberou jako kolegu do korporace proslulé svým MS (mistr světa) přístupem, čekáte, že tam nepřežijete ani rok. V open space kanclu, kde trpíte při každém telefonátu, kde musíte tykat starším, ostříleným borcům a kde je skromnost synonymem neschopnosti,

potřebujete najít vlastní cestu, jak komunikovat, pracovat, fungovat. Najdete. Musíte.

Jen jeden člověk ví, že prvních sedm měsíců z toho stresu ráno před odchodem do práce zvracíte. Dalších pět let si zvykáte, a styl života, jakým byste ještě před pár lety opovrhovali, se plíživě stává vaší součástí. 

V rámci selekce členů týmu musíte jednoho stávajícího vyhodit. Jde o flákače motivovaného téměř výhradně penězi, ale víte, že má doma ženu a malé dítě, takže než mu to řeknete, několik nocí nespíte. Nakonec mu dohodíte lépe placenou práci, ale dobře vám z toho není.

Prubířskými kameny jsou pro vás meetingy a prezentace. Z máločeho máte tak hrozné pocity, jako z pozornosti více lidí upřené na vás. Stále se stydíte, pořád rudnete. Přesto zvládnete desítky přednášek. Ale nikdy si na ten humáč nezvyknete.

Před každým veřejným vystoupením je vám tak špatně a jste tak rozklepaní, že zvažujete, má-li to všechno vůbec cenu.

Ze zpětné vazby naštěstí vyplývá, že to publikum nepozná. Nakonec si přesto sestavíte takový tým, který většinu prezentací zvládne za vás, což je obrovská úleva.

Na schůzkách se zkušenějšími manažery jiných firem zvolíte novou taktiku: po dobu celého meetingu mlčíte, třeba dvě hodiny. Teprve na konci si vezmete slovo. Vaše první věta začíná “Já vás tady celou dobu poslouchám…”

Ve své řeči si se všemi zdánlivě kvitujete, ale nakonec rozmetáte všechno, s čím nesouhlasíte

(sumírujete si to v hlavě dvě hoďky, takže to zní přesvědčivě) a ostatní vmanipulujete do odsouhlasení závěrů, které se hodí vám. Víte, že to působí arogantně, ale účel světí prostředky: kryjete si tak záda pro případ, že by se kouzlo nepovedlo -

s tváří rudocha se vypořádáte líp v autě cestou za zbytkem týmu než před očima ostatních. 

Svůj pečlivě sestavený tým zbožňujete. Je vaší oporou, můžete se na něj stoprocentně spolehnout a přináší vám radost z práce. Je to právě tým, díky němuž slavíte manažerské úspěchy. Víte dobře, že nebýt “vašich kucí”, nebyli byste nic. Blahořečíte svému letitému rozhodnutí udělat ze sebe… co vlastně?

Stvořil jsem monstrum?

Asi si říkáte: co je to za blbost? Tohle že je extrovert? Jenže to já nenapsal. Když si první větu přečtete pořádně, zjistíte, že je v ní jedno důležité slovíčko – že jsem extrovert, si myslí jen ti, kteří mě znají trochu.

Cizí lidi se mi podařilo ošálit. Ti mí vědí své. A co já?

Já se už roky považuji za přeučeného introverta. Tedy někoho, kdo se narodil jako introvert, ale pak se “hacknul” a je z něj navenek “extrouš”.

Pořád mám strach z veřejných vystoupení. Ale zjistil jsem, že

když předvádím něco, co mě fascinuje, strach ustoupí do pozadí a já jsem si to schopen v rámci jistých mantinelů i užít.

Loni, v klidu období, kdy už jsem rok nic neprezentoval, jsem se připravoval na další prezošku (píšu o ní tak trochu tady). Čím víc se termín blížil, tím častěji mě přítelkyně přesvědčovala, ať organizátorům napíšu, že na to prostě nemám, nebo ať se hodím marod, protože za ty nervy mi to přece nestojí. Jenže já měl na srdci něco, co jsem strašně moc potřeboval světu sdělit. Navíc to bylo o vystupování z komfortní zóny a co bych to byl za chlapa, kdybych svou vypolštářovanou ulitu neopustil.

I když jsem do poslední chvíle před hodinou Há nemohl pořádně jíst a bylo mi z toho strachu, co bude, hůř než během posledních dvanácti měsíců, nakonec to k mému překvapení byl úspěch.

Cainové znamení

Překousnout strach, sebezapřít se a dokázat, že my, tichošlápci, můžeme docílit většího efektu než křiklouni, mi dala zejména prezentace dámy jménem Susan Cain, Síla introvertů, kterou jsem poprvé viděl někdy před rokem. 

O pár měsíců později jsem dedukoval, že nakladatelství Jan Melvil bojuje o práva na Susaninu knihu Ticho. Šéf Melvilů, Tomáš Baránek, mě poprosil, ať informaci nešířím, neb ještě není vyhráno. Vydržel jsem a jakmile vyhráno bylo, přihlásil se o recenzní kopii. 

“Nebylo by lepší, aby to napsal introuš?” sondoval Tomáš, který mě tak trochu zná. Inspiroval mě tím k dotazníku, v němž jsem se svých přátel na FB ptal, myslí-li si, že jsem introvert, extrovert nebo přeučený introvert. Názory se rozdělily téměř přesně na třetiny. Staří známí hlasovali za introverta, někteří z těch novějších opatrně kliknuli na přeučeného introverta a lidé, s nimiž se znám jen virtuálně, dali svůj hlas extrovertovi.

Je spravedlivé zmínit, že Tom, férový to chlap, se mi za svou “zkratkovitou úvahu”, jak napsal, omluvil – ale neměl proč; způsob, jakým se prezentuji v textech na webu, mu zdánlivě dává za pravdu. Ostatně, i tomuhle fenoménu se Susan ve své knize věnuje, viz níže.

Konečně Ticho 

Jaké tedy Ticho je?

Abych byl upřímný, první pětinu knihy jsem si moc neužíval. Převládaly následující pocity:

1. kniha hovoří jazykem, který Edward Lear popsal jako “překlad z angličtiny”,
2. nic nového pod sluncem, běžná kompilačka a
3. pro mě coby třicátníka, který ví, kdo je, už aspoň dvacet let, není v knize nic užitečného.

Jenže pak nastala jízda, během níž mi připadalo, že mi Susan nahlíží do karet tak, že ví, kdo jsem, lépe než já sám.

A že mi vysvětluje nejen co a jak, ale taky nezbytná proč, která jsem celý život podvědomě hledal. Byla to eye opening experience, jak říkají Amíci. Breakthrůčko, jak říkají Czenglisti. Prostě pecka, říkám já.

Hned na začátku knihy jsem se dozvěděl o tom, co mě jako jeden z hlavních faktorů vedlo k rozhodnutí změnit se. Masírka knížek adorujících ideál extraverze. Před oněmi dvaceti plus lety mě tak nějak nenapadlo, že literatura, která u nás začala vycházet těsně po revoluci (a vychází dodnes) byla původně napsána už před půl stoletím a že je v určitém slova smyslu vedle jak ta jedle. Od počátku jsem s vyzněním těch knih měl zásadní morální problém a teď se ukázalo, že právem: definice úspěšného člověka se v nich bagatelizuje na úspěšného obchodníka, který dokáže skvěle prodat jakýkoli produkt, včetně sebe sama. 

Zastaralé příručky jsou ale jen špičkou ledovce, jak vysvětluje Susan Cainová v knize své.

Prestižní vysoké školy cíleně vyhledávají extrovertní studenty, stejně tak jako špičkové korporace dlouhodobě loví extrovertní lídry.

Když tyhle dva faktory zkombinujete, je nabíledni, že najít introvertem řízený kolos je pravděpodobné asi jako papežův coming-out. Ostatně, otěže “mé” korporace třímá ten nejproslulejší extrovert na světě. Ale vždycky tomu tak nebylo. Vzpomněl jsem si na tenhle, snad přílišně zjednodušující, ale přesto trefný obrázek.

Ticho je natřískané přiklady ze života i z dalších knih a výzkumů. Vše je vzorově doloženo použitou literaturou a relevantními odkazy – zatímco ve své minulé recenzi jsem vřele doporučoval papírovou verzi knihy, u Ticha se přimlouvám za tu elektronickou. Tolik skvělých referencí, k nimž se snadno prokliknete – a z nich opět zpátky do hlavního textu – hned tak nenajdete.

Průlomů jsem s knihou zažil hned několik. V domnění, že se mi ze sebe podařilo vyrobit dokonale extrovertního androida, jsem si udělal jednoduchý test a zjistil, že sám sebe neošálím -

po téměř dvacetiletém ohýbání stárnoucího proutku jsem introvert jak poleno.

Susan několikrát zmiňuje tzv. Myers-Briggs Type Indicator, založený na speciálním osobnostním testu, který jsem před lety absolvoval. Papír s výsledky jsem dohledal a potvrdil si, že jsem INFP. Asi nemusím vysvětlovat, co znamená první písmenko téhle zkratky. 

Nejdůležitější byly ale důsledky, které z nálezů Cainové i vědců, o jejichž výzkumy se opírá, vyplývají pro mne (nebo pro vás) v roli manažera.

Trefa do tichého

Dlouhodobě jsem se domníval, že za mými pracovními úspěchy stojí mj. i zdatné skrývání introverze, resp. téměř dokonalá imitace extraverze, na níž je korporátní svět postaven. Kniha mi však dokázala, že byl-li jsem úspěšným manažerem, pak naopak navzdory své snaze o remake. Ticho mě zařadilo i po těch letech v roli lenochoda tajtrlíkujícího s makaky (extroverti se neurážejí, makak je velice roztomilá a inteligentní opička!) do té správné škatulky zcela neomylně. 

V části o výzkumu prováděném se čtyřměsíčními kojenci se čtenář dozví o “vysoce reaktivních dětech”. To jsou mimina, která živě křičí a mávají čímkoli, co nemají ukryto v zavinovačce. Z dlouhodobého výzkumu vyplývá, že právě z těchto dětí vyrostou introverti. Je nasnadě proč, ale doporučuji přečíst si o tom v tichu v Tichu. Záhada mého raného dětství vyřešena.

Kniha se věnuje i zvláštní tendenci introvertů napsat veřejně něco, co by mezi čtyřma očima neřekli ani nejlepšímu kamarádovi.

“Introverti mnohem pravděpodobněji než extroverti dokážou svěřovat důvěrné informace o vlastní osobě online, a to do té míry, že tím překvapí i své příbuzné a přátele.” Jako bych se díval do zrcadla.

Pořádná rána palicí do hlavy je ale část věnovaná introvertnímu vs. extrovertnímu manažerskému stylu. Z dlouhodobých výzkumů vyplývá, že manažer-introvert slaví úspěchy s naprosto odlišným typem podřízených než manažer-extrovert. 

“Introverti jsou výjimečně dobří při vedení iniciativních lidí,” píše Cainová. “Mají tendenci naslouchat druhým a nemají zájem být dominantní v sociální interakci. Proto introverti s vyšší pravděpodobností slyší na nápady a uskutečňují je. Tím, že využívají nadání svých podřízených, je s vyšší pravděpodobností dokážou motivovat, aby byli ještě aktivnější.”

Přesně takový byl můj tým – proaktivní nadšenci, kteří problémy inovativně řešili a hýřili nápady a aktivitou natolik, že jsem na ně mohl delegovat spoustu úkolů, aniž bych jim stál za zadkem, ve strachu, jak to dopadne. 

Cainová samozřejmě píše i o opaku: extrovertní vůdci mají lepší výsledky v případě pasivních pracovníků. Šutrák z mého srdce dopadl s mohutným zaduněním. Onoho jediného pasivního “podřízeného”, s nímž jsem se musel rozloučit, jsem tehdy předal autoritativnímu, extrovertnímu majiteli jiné firmy. Včetně, jak jsem to tenkrát nazval, “návodu k použití”. Intuice mi správně napověděla, že tihle dva se k sobě ve vztahu šéf/podřízený hodí perfektně.

Ze stejného výzkumu vyplývá, že

extroverti by “měli vzít za svůj rezervovanější a tišší styl – měli by se naučit sednout si, aby mohli vstát jiní.”

Pár jedinců, jimž by se tento výrok dal omlátit o hlavu, byste jistě jmenovali z fleku i vy.

Cainová cituje mého oblíbence Peter Druckera, který napsal: Mezi vůdčími osobnostmi, s nimiž jsem se setkal a za to půlstoletí s nimi pracoval, byli různí lidé. To jediné, co ti efektivní měli společné, byla absence jednoho osobnostního rysu: měli malé nebo žádné “charisma”. Ano, čtete správně.

Kouzlo osobnosti u lídrů často přeceňujeme, aniž bychom si uvědomili, že za nimi kráčíme do propasti.

Typické pro mou práci v korporaci byla má neochota k vyžadované “mezitýmové spolupráci”. Jak napsal Albert Einstein “Jsem kůň stvořený pro jeden postroj, ne pro tandemovou nebo týmovou práci… protože dobře vím, že mám-li dosáhnout konečného cíle, je zásadní, aby myslela a velela jedna osoba.” Nyní už mám oml… výmluvu: Kolegové, jsem introvert.

Vždycky jsem raději pracoval kdekoli jinde než v kanceláři – s výjimkou nocí a víkendů, kdy jsem si i tam užíval samoty, kterou k práci, nedá se nic dělat, potřebuji. Cainová ve své knize nabídne k úvaze tuto představu:

kdybychom posadili všechny ty introverty, kteří vyvíjejí Linux, do jedné obrovské místnosti, vzniklo by vůbec něco tak hodnotného jako tenhle operační systém?

Ticho léčí

Je třeba zmínit něco, čemu se nevyhýbá ani kniha samotná. Zaprvé, čistého introverta abyste pohledali, stejně jako stoprocentního extroverta. A zadruhé, introvert není lepší než extrovert. Od vydání Ticha v češtině se v československých luzích a hájích vyrojila spousta nových hrdých introvertů, proti nimž je známý exhibicionista Ruda Lysáček zvaný Kudrnka Neviditelným mužem. Člověka až napadá, jaké štěstí, že Melvilové nevydali třeba životopis některého z charismatických sériových vrahů.

Je dobré vědět, kdo jsem, jaké mám silné a slabé stránky a je fajn tušit to u ostatních.

Ale snaha extrovertů udělat ze sebe násilím introuše bude stejně tak zbytečná jako mé někdejší úsilí přeměnit se v opak – má to své geneticky i jinak dané limity. Rady a doporučení ohledně dosažení optima najdete v knize. Jsou užitečné i pro výchovu a vzdělávání dětí – z Ticha vyčtete, jakým způsobem správně stimulovat ten který “typ” ratolesti či žáka.

Abych nebyl jen nekritický, Ticho samozřejmě není dokonalá kniha. Je v ní na můj vkus až příliš mnoho téměř totožných příkladů, které slouží témuž cíli, často je hodně americká (pochopíte při čtení), její jazyk by mohl být čtivější, některá fakta jsou až příliš přiohnutá (kampaň Nike “Just Do It”) a otravovaly mě i subjektivní divnůstky typu překládání termínu middle-management jako střední manažeři či self-help jako svépomoc (vždycky si představím malotraktor zbastlený na koleně z náhradních dílů nakradených v JZD).

Ale to jsou drobnosti. Jinak pro mě byla kniha užitečná v mnoha ohledech. Našel jsem se i v maličkostech: například,

ač muzikant, nesnáším přílišnou hlasitost hudby na koncertech, což je jedna z typických vlastností introvertů.

Ta souvisí i s pracovními výsledky v hlučném prostředí.

Než jdu do společnosti, odhodlávám se k tomu dlouhé hodiny a nakonec to často i vzdám. Snad si mí kamarádi Ticho přečtou a neúčasti na svých oslavách mi zpětně prominou.

Procestoval jsem půl světa se zajímavými lidmi a přestože se každou noc pařilo, já se vždycky zašil na pokoj. Běžný postup introverta.

Koneckonců i má životonázor formující zkušenost, kterou jsem popsal ve svém prvním článku na Mít vše hotovo, je z pohledu introverze pochopitelná a logická.

Doporučeno devíti z deseti introvertů i extrovertů. Ve třetím i sedmém pádě.

Číst Ticho pro mě bylo podobné, jako bych se díval na životopisný film natočený podle mých vlastních zážitků a zkušeností. Pokud i mně, starému kozlovi, který měl zdánlivě jasno v tom, kým je, dokázala kniha otevřít oči, co teprve tápajícím adolescentům.

Ticho se hodí pedagogům, řídícím pracovníkům, HRčkám, každému, kdo s někým spolupracuje. Introvertům proto, aby se zadostiučiněním skoncovali s příkořími, která celý život zažívají. Extrovertům, aby nás, v reálném životě mnohdy nenápadnější, vzali na vědomí a třeba se od nás něčemu přiučili – ostatně jako i my od nich;

vystupovat ze své komfortní zóny je prospěšné pro nás všechny.

Nejúžasnějším momentem pro mne bylo odhalení, že má důvěra ve svou přeměnu v extroverta byla jen symbolickým lektvarem štěstí Felix Felicis, který Harry (ne)dal Ronovi, aby se ukázalo, že to jde i bez kouzel. Má introverze mě celá léta vedla správným směrem i přes mé snahy ji zlomit.

Přesto jsem rád, že jsem se světu trochu otevřel – dokážu si díky tomu jak vychutnat kýženou samotu, tak užít společnost.

Pokud si, stejně jako já, ceníte osobního pohledu na knihu a ještě jste neodběhli do knihkupectví, vězte, že výtečné recenze na Ticho napsali také Josef Jasanský či Michal Kašpárek a jednu by teď měl dopisovat i Jakub Wojtovic (odkaz doplním (update 29.4.: dnes publikováno)).

Na závěr si dovolím ještě jednu citaci, z těch několika stovek vět, které jsem si v knize označil:

“Lidé šli za Mojžíšem, protože jeho slova byla uvážlivá, nikoliv proto, že by je uměl dobře podat.”

Zkusme si na to občas vzpomenout během plamenných projevů politiků, úchvatných výkonů charismatických prezentátorů, momentů, kdy výřečný moderátor ve studiu rozcupuje hosta na prvočinitele nebo třeba během působivých motivačních proslovů já-jsem-tady-vedoucích či vystoupení absolventů prestižních univerzit. A vy, korporace všech zemí, si dejte na své zbožňované extroverty ve vedení obzvláště velkého majzla, ať na ně jednou nedojedete…

Jan P. Martínek

Byl to obzvlášť pěkný den. Sluníčko zase svítilo, vanul příjemně svěží vítr a já měl po dlouhé době upřímný úsměv na rtech. Kráčel jsem si ulicemi Prahy a užíval si začátek jara. Těšil jsem se na setkání se svou známou, protože jsem měl touhu sdílet svoje aktuální štěstí.

Měl jsem nutkání zde nějaký takový text publikovat. Znáte to. Najdete jej v cizokrajné oblasti, přeložíte a trochu jej přeformulujete. Už už mě svědily prsty při zadávání kouzelné formulky „productivity tips“ do hledáčku Googlu, když jsem nápad zmačkal a zahodil do koše. To, co nyní vypíši nebudou tipy a vlastně ani doporučení. Bude to takový neučesaný stručný soupispřísad, které se podílejí na tom, že i přes bobtnající počet projektů a vytíženost žiji, a to (teď klepu na dřevo) ve zdraví a spokojenosti.

Chlad. Čím vyšší teplota v místnosti, tím méně se dokáži soustředit. Tím méně se mi chce cokoliv dělat.

Voda. Z kohoutku. Ve velkém množství. Denně minimálně tři litry. Čím produktivnější jsem, tím jí vypiji víc. Žádné balené tekutiny v umělohmotných flaškách. A opravdu jen vzácně slazený nápoj. Preferuji kohoutkovou vodu. Z ní mám energii.

Pořádek. Připostrčila mě k němu má drahá manželka, ale zvykl jsem si na něj. Potřebuji jej. Kolem sebe musím mít uklizeno. Minimum věcí na stole. Jinak je má hlava uzamčena.

Klidné ráno. Raději vstanu dříve, když svět ještě spí. Namelu dobrou kávu, přečtu pár stran z knihy. Potřebuji takové ráno, jinak jsem v průběhu dne náchylný k únavě, nervozitě.

Opora. Věřím, že kdybych Ji před lety nepoznal a poté si ji nevzal za ženu, scházela by mi ta hnací síla a chuť. Všechno, co dělám, mě víc baví a má pro mě větší smysl.

Sdílení. Mám kolem sebe pár lidí, s nimiž mohu upřímně podělit o své pocity. Nejde o to, překlopit své starosti na jiné, ale o sdílení, třeba i s minimem slov. A pochopitelně i sdílení radosti!

Plánování. Nebo sebeorganizace. Jak chcete. Listuji si svým kalendářem a zápisky s pohledem i na 3-5 měsíců dopředu, pokládám velké kameny, vím, že dělám maximum pro hájení svého prostoru a času. A pro to, abych šel po cestě, která mi dává smysl.

Odpovědnost. Učím se ji přijímat. Svobodný chce být každý, ale svoboda bez odpovědnosti nemůže fungovat.

Vzduch. Mám rád často otevřené okno. Rád během práce vyjdu ven. Těším se, až budu v druhém pololetí tohoto roku bydlet na kopci, u lesa, mimo továrny…

Důvěra. K ostatním lidem. Ke kolegům a k přátelům. Hlídám si, abych já sám nedával příležitosti, aby jejich důvěra ve mě klesala.

Deník. Nebo spíše občasný pocitovník. Začal jsem jej psát rukou. Pomáhá mi. Mám v sobě pak víc uklizeno.

Sebeúcta. Ne falešné sebevědomí. Ale úcta k tomu, že tu můžu být. A tedy i k času, který mi byl přidělen. Jeho rozsah neznám, proto plánuji, proto si víc hlídám, komu jej budu věnovat.

Hezké věci. Neobklopuji se velkým množstvím, ale na druhou stranu jsou často dražší. Ať už jde o tablet, nebo varnou konvici. Chci, aby fungovaly, ale aby mě taky těšily.

GTD. Hlavu už nemám jako skladiště. Všechny projekty a jejich jednotlivé kroky jsou v systému, který je přehledný a funguje.

Pestrost. Mám několik rolí, v každé různé projekty. Nefixuji se na jedno zaměstnání a taky se nenudím.

Humor. Není nad to se každý den zasmát. Ale stačí aspoň úsměv!

Ostření. Ty časy, kdy jsem bral čtení knih jako méněcenné v porovnání s prací, jsou naštěstí tytam. Došlo mi, že pokud nebudu pečovat o svoji kondici, bude produktivita neefektivní. Krátkodobá. Ten čas si naostření pily vybojovávám mnohdy s obtížemi, ale čím dál mi to jde lépe.

Čára. Pokud nepočítám dny, v nichž učím, čtvrtá hodina odpolední má při sobě tlustou čáru. Po ní se zkrátka nepracuje.

Pes. Máme doma úžasnou fenku. Hodnou, citlivou. I díky loňskému zranění, kdy jeden krátký okamžik způsobil, že stála na prahu naprostého ochrnutí, si uvědomuji, jak je život vzácný.

Radost. Dělám to, co mě těší. Ale vím, že cesta nebývá dlážděna jen a pouze radostí. Uměle si do takovýchdlaždic nevnucuji radost, pouze si uvědomím, že bez nich bych se k cílům nedostal.

Víra. V dobro. V to, že je silnější než zlo. V to, že když činíme dobro, vrací se. Nám třeba ne ve stejném množství, ale putuje a dostane jej někdo jiný.

Jídlo. Zajímám se o to, co jím. O kvalitu. O chuť. Chci, aby mě jídlo bavilo a dělalo mi dobře. A devět měsíců nejím maso.

Vděčnost. Někdy si ji musím připomínat, ve světě jako by na ni nebyl prostor, má být ve zvyku tichá. Pomáhá mi, když ale za každý den poděkuji. Mnohdy mi vůbec nedochází, kolik dobrého kolem mne vlastně je.

Myšlenkové mapy nejsou pojmy v kroužcích spojené linkami.

Abychom pochopili myšlenkové mapy, je nejprve nutné se seznámit s tím, jak mozek pracuje. Není třeba asi vysvětlovat složení nervové soustavy, synapse atd. Mozek a nervová soustava je síť a naše myšlení tuto síť využívá. Každý člověk myslí paprskovitě, jako by se v této síti pohyboval. Každý směr (paprsek) myšlenky vede k nějakému obrazu v paměti.

K obrazu? Nepamatujeme si slovo, ale obraz s tímto slovem spojený. Například list, nebo strom. Určitě si vybavíte zelenou, vůni léta nebo spadaného listí, vítr jak hýbe s větvemi atd. Vybavíte si vždy dřív obraz, než slovo.

Myšlenkové mapy napodobují myšlenkové procesy v mozku.

Z těchto základních funkcí paměti vychází metoda myšlenkových map, kterou je možné použít různými způsoby, od zapisování si poznámek z přednášek, týmového myšlení, nástroje sebeanalýzy až po oblast podpory tvůrčího myšlení, která mě zajímá nejvíce.

Co jsem si vzal z knihy Myšlenkové mapy od Tony Buzana. Hlavně to, že díky myšlenkovým mapám mohu dojít k asociacím, na které jsem doposud nepřicházel. Stačí znát pár pravidel a jimi se řídit.

1. Nekreslete slova do koleček, ale kreslete slova jakoby na větve stromu. Je to pro oko přitažlivější, přirozenější, srozumitelnější.

2. Pište na jednu větev vždy jen jedno klíčové slovo (ne celé věty nebo více slov), přijdete tak na mnohem více asociací.

• Na pojem “rád chodím bos” vymyslíte jedno kvantum asociací. Pokud rozepíšete každé slovo, získate 3x více asociací.

3. Dbejte na hierarchii. Hierachie znamená přehlednost a systém

• Těžko se vyznáte v chaosu, snadno se vyznáte v knihovně, kde jsou regály označeny písmeny abecedy. Pokud máte např. slovo “auto” dejte do úrovně nad něj slovo “stroje” a můžete rozvíjet asociace jinými směry – bagr, motorka, kombajn – můžete tam nalézt řešení.
• Pojmy nejblíže hlavnímu slovu kreslete na nejtlustší větve, s přibývající vzdáleností od hlavního pojmu kreslete větve tenčí. Tím zvýšíte vizuální prioritu slovům, které jsou hierarchicky nejvýš. Pomůže vám to se snadno zorientovat.

4. Malujte obrázky. Začněte ve středu hlavním obrázkem, který zachycuje hlavní předmět pozornosti a kreslete další ke každému slovu, pokud to je ve vašich silách. V okamžiku, kdy máte myšlenkovou mapu více rozvinutou, je velmi těžké se v ní orientovat už jen z toho důvodu, že si ne všechno, co jste napsali musíte pamatovat. Tím, že použijete obrázky, docílíte toho, že mnohem snadněji vstřebáte během okamžiku celou mapu.

• Vemte si, co vstřebáte rychleji? Text popisující zděný dvoupatrový domek se zahradou plnou stromků, nebo obrázek, kde je namalovaný domek se zahradou.

5. Nevadí, že z různých větví dojdete ke stejnému slovu. Nesnažte se je slučovat nebo odstraňovat. Jen ta slova zvýrazněte – tučně, kapitálkama, vytáhněte slovo do 3D, aby bylo více vidět. Že jste k němu došli z více směrů znamená, že má slovo větší váhu.

6. Vužívejte “gestalt” – tendence doplňovat. Když řeknu 1, 2, 3… většina samovolně doplní 4. Když řeknu: “Musím ti něco říct. Sakra… teď jsem si uvědomil, že ti to nesmím říct”, tak budete mít nutkání ze mě dostat, co jsem to chtěl říct. Této tendenci, nutkání, vrozenému pudu, se říká gestalt, samovolné doplňování. U myšlenkových map se využívá tak, že ikdyž vás hned žádná asociace nenapadne, nakreslete prázdnou větev, máte pak nutkání ji vyplnit. Což může pomoci v okamžiku, kdy nevíte jak začít. Gestalt vám pomůže důkladně prozkoumat každou myšlenku, která vás zajímá. Fakt to funguje.

Abych jen tak neplácal, mrkněte jak jsem využil myšlenkové mapy při návrhu webové grafiky Pražského jara.

Hledal jsem myšlenku, grafický prvek, který by byl jednoduchý, měl by jasnou spojitost s klasickou hudbou a byl by snadno přenositelný na všechny podstrany.

Z myšlenkové mapy jsem příšel na tvar not, který jsem aplikoval tak, že viewport stránek je ve výřezu not. Mrkněte sem na výsledek.

Myšlenkové mapy nejsou zázračný nástroj, který za vás všechno vymyslí.

Myšlenkové mapy vám nedají výsledek, ale nadhled nad tím, co máte v hlavě.

Myšlenkové mapy vám umožní odkrýt asociace, které vás běžně nenapadnou. Umožňí vám myslet z trochu jiného úhlu.

Martin Valas, blog

Ještě než se pustím do popisu souvislostí a nějakým tipům, rád bych popsal, jak inspiraci pro následující kontext správně chápat. Inspirace se dá vyložit několika způsoby.

Inspirace jako podnět. Obrázky, které jsem někde viděl se snažím napodobit tím, že do svého díla použiji určité detaily nebo spojení. Jinými slovy aplikuji to, co jsem se naučil např. u inspirační analýzy před započetím určité tvůrčí práce. Nemyslím tímto bezmyšlenkovité kopírování a vykrádání, myslím inspiraci.

Inspirace jako tvořivé nadšení. V okamžiku, kdy slyšíme například nějakou hudbu, nebo nás ovane jarní vánek, se nám najednou v hlavě otevře komnata s neprozkoumanými spojeními, o kterých jsme doposud nevěděli.

Pro úplnost – teologická inspirace. Bible byla napsána díky inspiraci. Nenapsal ji člověk, ale bůh skrze vnuknutí.

Inspiraci je možné uchopit racionálně a vytěžit z ní maximum.

Myšlení funguje paprskovitě na základě asociací. Neuvažujeme lineárně, jako bychom četli knihu (slovo po slovu, větu po větě v jedné rovině), ale myslíme na základě asociací. Ne na základě asociací slov, ale obrazů. Myšlenky na sebe navazují a plynou do všech směrů, čemuž se pro představu přibližují na papíře myšlenkové mapy.

Zkuste si vzpomenout, jak tvoříte. Tvoříme krok po kroku a v každém z nich uvažujeme, který prvek použít, jak ho umístit atd. V procesu návrhu hodnotíme, kterou další vhodnou asociaci resp. obraz v paměti využít, abychom se dostali k cíli.

Při každém kroku tvorby stojíme na rozcestí – udělat to hranaté nebo zaoblené? Použít sytě barevnou fotografii, nebo ji jemně desaturovat. Souvislosti jsou zřejmé, když si mysl představíme jako mapu puntíků, které představují vědomosti, zkušenosti resp. obrazy.

V okamžiku, kdy něco tvoříme, třeba webovou grafiku, jediné, co známe, je situace, ve které se právě nacházíme (zadání, wireframe, fotka, font, grafický manuál atp.). Jsme na startu, hledáme řešení. Cíl, do kterého se máme dostat (finální podoba homepage) neznáme. Nedokážeme si v hlavě udělat detailní obraz, který pak “jen” překreslíme do PSD. Ze svých zkušeností známe při tvorbě jen směr, kterým se vydat. Směr, ve kterém očekáváme, že najdeme výsledek.

Během svého života tuto svou odbornou mapu plnou puntíků rozšiřujeme (v obrázku níže přibyly zelené puntíky) a některé puntíky naopak mažeme jako nevhodné, jako klišé, jako věc, kterou nám někdo vymluvil, že je nefunkční, nebo na ní jednoduše zapomeneme. Tím naše mapa vědomostí pracuje.

V rozšiřování a zužování této mapy je klíč, jak se zlepšit a nestát na místě. Pokud se chci hnout z místa, je nezbytně nutné svou mapu rozšiřovat a zdokonalovat tím svou kreativitu. Čím víc toho v hlavě mám, tím více mám možností při tvorbě a díky tomu mohu vytvořit neobvyklá spojení, v čemž je zakopaná fena – kreativita. Kreativita není jen talent.

Chybou je se na něco podívat a říct si jen: “jééé to je pěknééé”.

Abychom z inspirace získali co nejvíce informací je nutné se správně koukat a pokládat si správné otázky. Pokud nechcete z toho, co vidíte, nic získat, stačí si jen říct: “jéééé to je pěkné”, kliknout třebas na like a zavřít. Nazdar.

Berte procházení inspirací jako studium, ne jen jako bezmyšlenkovité kochání se pěknými věcmi.

Klaďte si správné otázky a věnujte tomu, co se vám líbí, víc času, než jen like a nazdar. Zamyslete se nad tím, co vidíte.

• Proč se mi to líbí?
• Jak se jednotlivé části ovlivňují?
• Jaktože to vypadá tak jednoduše?
• Jak jednotlivé detaily dělají celek?
• Jaktože ten design funguje?

Když už se vám něco líbí a zdá se vám, že to funguje, neříkejte si “líbí se mi to, ALE… (blabla kritický názor blabla)”. Je známo, že si člověk pamatuje spíše negativní věci, než ty pozitivní. Jsou pro mozek více sexy. Tato negativní cesta je cestou do pekel z toho důvodu, že vám v hlavě zůstane většinou negativní dojem, který potlačí ten pozitivní. Vaše mapa by měla růst, ne se zmenšovat.

Určitě, když se zamyslíte, vás napadnou i jiné otázky, které mohou odhalovat souvislosti, a které mohou odhalit i postupy, jak design vznikl.

A proč? To, že si budete inspirace rozkládat na souvislosti (detaily), je pak přesně opačný postup v situaci, kdy budete něco navrhovat sami.

Inspirace -> rozklad na souvislosti (detaily)

Použití souvislostí (detialů) -> design

Tím, že si budete pokládat otázky a ne se jen kochat, si nejen přidáváte do své paměti nové puntíky, ale i nápovědy, které vám pomohou se rozhodnout, když budete stát na rozcestí, jestli třeba někam přidat další barvu.

Kde se inspirovat? Sledujte kvalitní zdroje a sledujte jich tolik, že je ani nebudete stačit vstřebávat. Osobně trávím na Behance každý den aspoň 10 minut a nekochám se tam.

Martin Valas, blog

Ale i tak za nějaký čas budete hledat vhodný elektronický nástroj a také způsob, jak mapy sdílet s ostatními, aby je mohli upravovat a dále s nimi pracovat. Výhodou elektronické myšlenkové mapy je možnost sbalovat a rozbalovat jednotlivé větve, rychlejší přesouvání položek a celých větví a vyhledávání. To oceníme u rozsáhlejších map, například u projektů nebo analýz.

Nástrojů pro myšlenkové mapy je na trhu poměrně hodně a rychlejšímu rozšíření povědomí o myšlenkových mapách rozhodně přispěje cena aplikace, nezávislost na platformě a jednoduchost ovládání.

Už několik let používám FreeMind, který je pod licencí GNU GPL zdarma a je dostupný i pro Apple, Linux. Nedávno jsem začal používat telefon s Windows Phone 8. Hledal jsem aplikaci, která by s FreeMind na PC spolupracovala a dokázala mapy synchronizovat, zobrazovat i upravovat v mobilu. Povedlo se, a o zkušenosti se chci podělit.

FreeMind na PC

FreeMind si můžete stáhnout z webu http://freemind.sourceforge.net

Grafické rozhraní není nijak extrémně vymazlené, ale myšlenkové mapy používám pro rychlé „vysypání“ nápadů do systému, nebo pro zápisy na poradách, školeních, jednáních. Nepožaduji žádné kreslení stromků, barevné podklady ani funkce, které z mapy dělají umělecká díla.

Obrázek – dokumentace k FreeMind. Jak jinak než jako myšlenková mapa:

Ovládání FreeMind na desktopu je extrémně jednoduché a rychlé:

• klávesou Esc se přesunete na centrální uzel
• klávesou Insert vytvoříte novou větev (a pak další a další větve)
• klávesou Enter vytvoříte větev ve stejné úrovni
• klávesy Ctrl+B vytvoří tučné písmo, Ctrl+I kurzívu apod.
• označením a tahem myší můžete větve libovolně přesouvat
• klávesou F2 editujete text
• pomocí mezerníku větve rozbalujete a sbalujete
• kurzorovými šipkami nebo myší se po mapě pohybujete
• Ctrl+F umožňuje vyhledávat, Ctrl+H nahrazovat text

To je vše, co pro běžnou a rychlou práci potřebujete. Co dále oceňuji?

• možnost propojovat více map pomocí odkazů (vytvoření „mapy map“)
• export mapy do formátu PDF
• export do bitmapového obrázku
• export do klikací mapy s Java appletem, kterou může kdokoliv prohlížet ve webovém prohlížeči

Ukázka mapy a ovládacích panelů – výtah z knížky „Mít vše hotovo“ Davida Alena:

FreeMind pochopitelně umí i všechny ostatní složitější operace, jako vytvářet obláčky, vkládat ikony, obrázky, šipky s odkazy a téměř vše, na co si vzpomenete, takže to není žádný „chudý příbuzný“. Program je k dispozici i v češtině.

FTSmind pro Windows Phone 7 a 8

Aplikací pro myšlenkové mapy pro Windows Phone není mnoho, o to víc mě potěšilo, že aplikace s libozvučným názvem FTSmind zvládá naprosto všechno, co potřebuju.

• otevírání a editaci map ve formátu FreeMind (přípona .mm)
• spolupráci s cloudovým úložištěm SkyDrive a DropBox
• import mapy ve formě textu (pokud ho dostanete např. mailem)
• export do jpg a například do formátu MindJet
• má jednoduché ovládání
• zvládá i rozsáhlejší mapy (i když to je na displeji mobilu jako dívat se na fotbalový zápas klíčovou dírkou)

Jak se FTSmind ovládá?

• dotykem vyberete uzel
• dotykem na značku (+) přidáte uzel
• dalším dotykem uzel sbalíte nebo rozbalíte, pokud má další větve
• dvojím dotykem můžete editovat text
• dvojí dotyk na volném místě mapu vycentruje (zobrazí se centrální uzel)
• dlouhý dotyk na položku zobrazí nabídku a můžete:
  • položku vyjmout, kopírovat, vložit
  • vymazat
  • změnit formát
  • přidat ikonu
  • přidat nebo odebrat odkaz
  • přidat textovou poznámku
  • dlouhý dotyk na volném místě změní zoom na 100% (čitelný text)
  • dotyk dvěma prsty a k sobě/ od sebe – zvětšení nebo zmenšení
  • tah prstem – posun mapy po obrazovce
  • ikonka štětce v rohu obrazovky umožňuje kopírovat formát uzlu a větví

Při běžném tvoření mapy jen vybíráte uzly, píšete text a značkou (+) přidáváte další uzly.

Překvapilo mě, že na Windows Phone dokážu otevřít i některé hodně rozsáhlé mapy vytvořené ve FreeMindu na PC včetně ikon a odkazů. Na malé obrazovce si je pochopitelně tak nevychutnáte, ale posun mapy je svižný a plynulý.

Ukázka stejné mapy z FreeMindu – výtah z knížky „Mít vše hotovo“ Davida Alena:

Další ukázka rozsáhlejší mapy:

Ukázka mapy z mého článku Mapujeme myšlenky na dovolenou:

Závěrem

Spojení FreeMind a FTSmind je užitečné pro rychlé vytváření jednodušších map v terénu, uložení na úložiště v cloudu, jejich doplnění a vylepšení na PC a v případě potřeby opětovné prohlížení nebo doplnění na cestách v mobilu. Díky nulové ceně není použití překážkou v týmu nebo při spolupráci s dalšími uživateli.

Odkazy

• FreeMind
• FTSmind ve Windows Store
• FTSmind dokumentace k aplikaci

Ještě stále myšlenkové mapy nepoužíváte? Inspirujte se zde:

• Daniel Gamrot – úvod do myšlenkových map
  
• Lukáš Gregor – aplikace pro myšlenkové mapy pro iOS
• Jaroslav Homolka – Myslím, tedy jsem – kdo jsem, jak myslím
• Jaroslav Luhan – Mapujeme vzpomínky na dovolenou
• Vladimír Dědek – Myšlenková mapa jako nástroj pro správu úkolů
• a další články na webu se štítkem myšlenkové mapy

 Jaroslav Luhan

V mém životě jsou totiž chvíle, kdy bych byla nejraději neviditelná. Je to například cesta autobusem či jiným hromadným dopravním prostředkem, čekání u doktora, schůzky s lidmi, které neznám (pokud jich je víc), fronta v obchodním domě, lidé na ulicích.

Protiklad mého já

Tyto dvě rozporné existence ve mně mají však logické vysvětlení. Pokud se ničeho nebojím, je to proto, že v tom nejsem sama. Pokud se nestydím říci svůj názor, má to příčinu v tom, že vedle mě stojí někdo, o kom vím, že mě podrží, kdybych náhodou tzv. šlápla vedle.

Pokud však jedu v autobuse sama, bojím se zvednout hlavu a podívat se na cestující, kteří zrovna přistupují. U doktora v čekárně nesnesu pohled ostatních a lidi na ulici mě upřímně děsí.

Malá holčička

Když jsem byla malá, nebyla jsem taková. Teda asi ano, byla. Maminka mi vyprávěla, že když jsem byla maličká, nebylo to se mnou těžké. To prý má sestra je větší kvítko. Nikdy ji nenajdete tam, kde by měla být. Za to kam jste mě posadili ráno, tam jste mě večer našli. Postupem času jsem se začala jako každé dítko projevovat, ale jen za přítomnosti mých přátel. A to mi asi zůstalo.

Kdo tedy jsem?

Bojím se tedy zeptat, kdo jsem? Introvert, extrovert? A co to vůbec znamená?  Wikipedie mi dala za odpověď toto:

• Extraverti (často psáno extroverti) jsou lidé obrácení „navenek“ čili „mimo sebe“, milují společnost, navazování nových kontaktů, akci a rychlý život.
• Introverti se naopak „obracejí dovnitř“, bývají přemýšliví a mlčenliví, snaží si zachovat odstup a mohou se jevit jako nespolečenští.

Zamýšlím se nad tím a snad to ani nechci vědět. Pokud bych si totiž přiznala, že jsem jedno nebo druhé, zaškatulkovala bych se a ostatní by si mohli začít myslet, že se musím chovat dle pravidel jedné či druhé skupiny. A to je přesně to, co nechci. Mám svou extrovertní osobnost ráda kvůli té její introvertní části.

A co vy na to?

Když se nad tím zamyslíte vy sami, co vás napadá? Pokud řeknete světu: jsem introvert, budou se k vám chovat jako k někomu, kdo není schopen pracovat v kolektivu a veřejně hovořit. Řekněte lidem: jsem extrovert a pošlou vás do první linie, i když jste možná ta část extrovertní populace, která by spíše zůstala nenápadně vzadu.

Při čtení? Ticho

K těmto myšlenkám o extrovertech a introvertech mě přivedla kniha Ticho od spisovatelky Susan Cainové, která odvedla při psaní této knihy neuvěřitelně úžasnou práci. Ukazuje nám, jak usnadnit extrovertům a introvertům společný život. Zaměřuje se hlavně na introverty, které zobrazuje v úplně jiném světle, než jsme je měli dosud zaškatulkované, a díky mnoha ukázkám ze života a nejrůznějším studiím otevře nový pohled na svět, ve kterém se křičí tiše.

„Jako introvert, po kterém často chtějí, aby se choval jako extrovert, jsem zjistil, že informace v této knize jsou podnětné a užitečné. Na základě výzkumu neurologů a mnoha případových studiích vysvětluje Susan Cainová výhody i možnosti introverze i to, co znamená být tichý v hlučném světě.“
>– ANDREW WEIL, autor knih Healthy Aging a Spontaneous Happiness

Zkuste to

Hodně lidí o mě ví, že „žiji v myšlenkových mapách“. Vedu lidi k tomu, aby přišli na možnosti, které mapy ukrývají, a snažím se najít společně s nimi cestu k jejich praktickému využití. Ano, mapy nenadchnou každého, ale hodně lidí je odsoudí ještě dříve, než skutečně vyzkouší nakreslit byť jen jednu mapu vlastní rukou. Může to být proto, že si nejsou jisti svými schopnostmi – takovým doporučím můj článek Myšlenkové mapy, kreslení a neumělci, který jsem publikoval nedávno (popisuje průběh mého souboje s negativními myšlenkami, které se týkaly víry ve vlastní umění). Jiní jsou naopak proti jakékoliv metodě uvažování, která si hraje s křivkami, barvami či obrázky. A ostatní mají jiné „důvody“. Ale věřte mi, že to má smysl.

Začíná to vždycky stejně

Využívám mapy primárně jako nástroj pro líhnutí nových nápadů, řešení problémů nebo rozhodování se o dalším postupu. Denně tři nebo čtyři nakreslím. Vezmu do ruky plnící pero, svůj blok či kousek papíru, uprostřed vytvořím kruh s textem, jež obsahuje hlavní téma. To znám. Vím, nad čím chci přemýšlet. Z kruhu nechám vyrůst čtyři hlavní větve, z nichž každá má tři větve druhé úrovně. Tato šablona se mi po několika měsících osvědčila úplně nejvíce. Prázdné větve nutí tvořit myšlenky – přece je nenechám prázdné a neuříznu si ostudu sám před sebou! Žádná myšlenka není tabu, musím se ale kontrolovat. Pečlivě vybírám pojmy a spojení, přemýšlím nad smyslem a přistihuji se, že už tak trochu předem analyzuji. Není to brainstorming, který ale nebyl záměrem. Mám půlku mapy hotovou, ale prozatím je její tvorba jen promrhaný čas. Nic z ní nevzniklo. Z donucení nikdy nápad nepřijde, ale copak tady budu sedět třicet minut bez výsledku?

Kreslím si a čekám

Po dalších několika minutách bez pokroku zkouším kreslit. Symboly – čtverce, krychle, kolečka nebo obličeje. Auto nebo strom. Psa nebo garáž. Cokoliv souvisejícího s již existujícími pojmy v mapě, důležité je odlehčit mozku od přemýšlení ve slovech a soustředit se na obrázky. Je to přirozené – stačí asociovat již napsané téma nebo bod s vlastními zkušenostmi. Mozek si krásně odpočine – nepřemýšlí nad nápady, představuje si to, co jsem již zažil, viděl nebo vyzkoušel. Vrací se mi vzpomínky, přemítám, jak by se mohly události odvíjet jiným směrem. Fantazíruji. Postupně vystihnu jednoduchými symboly všechny myšlenky. Cítím se svěží. Proč nenakreslit ještě nějaký významný obrázek k hlavním větvím. Čmárám, užívám si to. ANO, HRAJI SI!

Nápad

V tom to přijde. Hlava, opět plná sil, dodá nápad. Byl tam již delší dobu, ale musel si najít cestu ven. Ta byla ucpána vším tím přemýšlením, slovy, spojeními, větami, tečkami a čárkami. Bylo potřeba jí uvolnit – počkat, až bude zase prázdno. Další nápad. A další. Přerušuji všechny práce na obrázcích k hlavním větvím a kreslím další větve druhé a třetí úrovně. Hlavně se nenechat unést a nedrobit až moc, na to bude prostor v rámci nové, podrobnější mapy. Jde tady o koncept, ne o detailní analýzu. Teď ještě ne.

Jsem spokojen

Postupně doplním poslední větve. Už to je jen formalita. Odkládám pero a jdu si dát kafe. Sednu si, popíjím a zkoumám. Vidím jej před sebou, nový nápad k realizaci. K tomu symboly a obrázky. Mají nějaký význam? Měly a budou mít. V současnosti moc využitelné nejsou. Ale pomohly mi odpočinout si, uvolnit cestu novým myšlenkám, když se zdálo, že už nikdy nebude průjezdná. A až se k mapě za čas vrátím, hned mi naskočí souvislosti. A třeba i další nápady, které to celé posunou o pár čísel dopředu.

A kdy si pouze hraji?

Prostá „mapa hrou“ je má oblíbená činnost ve chvíli, kdy ji tvořím jako podklad ke kurzu nebo semináři (viz můj článek Mapy v praxi: Dvě stránky místo prezentace). Kreslím, navrhuji, vybarvuji, přeskupuji a předělávám. Žádné složité přemýšlení, pouze tvorba opory pro seminář a k tomu relaxace. Hraní si s tvary, obrázky a barvami dodává velké množství energie. Odpočinu si. A pokud se k takto vytvořené mapě vrátím, nemá cenu nad benefity této „hry“ diskutovat.

Hraní si k tvorbě mých myšlenkových map neoddiskutovatelně patří. Je mi oporou a pomáhá mi – ať už přijít na nové nápady nebo čistě jen relaxovat.

Co vy? Hrajete si také? Nebo je to podle vás zbytečné plýtvání časem?

Profesor Philip Zimbardo, jeden z nejuznávanějších psychologů na světě, zasvětil těmto otázkám svůj život. Před nedávnem jsem společně s několika kolegy dostal příležitost se s ním osobně sejít a o těchto věcech si promluvit.

Zlé ovce a slepota davu

Slavný Zimbardův vězeňský experiment a jeho práce s dozorci v Abú Ghraib ukázaly, že i průměrný, původně slušný člověk, dokáže pod vlivem okolností dělat velmi zlé věci. Lhostejno, že je to otec od rodiny, věřící či naprosto bezúhonný člověk.

Ve stanfordském vězeňském experimentu vzal profesor Zimbardo skupinu dobrovolníků z řad studentů a v inscenovaném sklepním vězení pak z poloviny udělal dozorce a z druhé poloviny vězně. Již po několika dnech se mezi dozorci objevilo chování, které bychom označili za velmi kruté – ponižování, týrání, zlé a promyšlené tresty. Experiment musel být předčasně ukončen.

Abú Ghraib naproti tomu bylo reálné vězení v Iráku, ve kterém byli vězněni iráčtí zajatci. Jako dozorci zde působili američtí vojáci. I zde se objevilo stejně kruté chování dozorců k vězňům. Jelikož se ale nejednalo o řízený experiment, nebyla tato situace ukončena po pár dnech. Zlo v Abú Ghraib tak rostlo bez kontroly až pekelně dlouho…

Co v těchto situacích udělalo lidi zlými? Zimbardovy výzkumy ukazují velký vliv takzvaného efektu stáda. Jde o jev, kdy člověk dělá něco proto, že to dělají i ostatní. Takový člověk nechce být vystaven sociálnímu tlaku, který by nastal v případě, že by se od stáda odlišil.

Efekt stáda bývá občas i příčinou toho, proč někteří bezdomovci zůstávají bezdomovci. Bojí se toho, že komunita „kolegů“ bez domova by se na ně, pokud by se pokusili najít práci, začala dívat jako na zrádce.

Pro mnohé lidi je totiž opuštění komfortu davu tak nepříjemné, že s ním jdou, i kdyby šel do pekla. Stačí se podívat do novodobé historie, například do Německa v 30. letech 20. století. Často stačí to, že někdo s vysokou autoritou něco udělá a stádo jej v tom následuje.

Hrdina je trochu deviant

Proč se ale občas objeví někdo, kdo dokáže vystoupit ze stáda a poukázat na chyby v jeho chování? Proč někdo dokáže zastavit u nehody, když ostatní jedou pouze kolem? Takového člověka profesor Zimbardo označuje jako hrdinu. Říká, že dovednosthrdinství se dá postupně učit. Jeho výzkumy ukazují, že hrdinou se člověk nerodí, ale že se jím stává.

Zimbardo vzal na naší schůzce černou fixu a namaloval si na čelo černou tečku. Chtěl nám předvést jednoduchý způsob toho, jak trénovat hrdinství. Pokud člověk s takovou černou tečkou chodí celý den, jezdí s ní autobusem, zvykne si na to, že na něho lidé hledí divně. Zvykne si díky tomu být odlišný. Nepříjemný sociální tlak na něho přestane působit. Zvykne si opouštět svoji sociální komfortní zónu a naučí se vystupovat ze stáda.

Trénování hrdinství

Pokud si člověk dovednost hrdinství trénuje, dokáže pak snadněji vystoupit z davu. Mnoho lidí kolem autonehody projede prostě proto, že ani nikdo jiný nezastavil. Zimbardovský hrdina se ale nenechá ovlivnit okolím, zastaví a poskytne pomoc. Dokáže vystoupit z davu a udělat nějakou činnost jako první. Dokáže být odlišný, protože je na to již zvyklý. Hrdina je podle Zimbarda trochu deviant.

Při stanfordském vězeňském experimentu byla hrdinkou Zimbardova budoucí žena. Byla to ona, kdo v okamžiku, kdy se experiment zvrtnul, vystoupila z davu a přiměla ho experiment ukončit. V Abú Ghraib byl hrdinou jeden mladý voják, který dokázal opustit komfortní zónu a na situaci ve věznici upozornil.

Hrdinství každého dne – opouštění komfortní zóny

Slovo hrdinství bývá obvykle vyhrazeno pro neobyčejné činy, přesto je vhodné jím označit i dovednost, kterou využíváme každý den. Příčina toho, že někdo dokáže skočit do kolejiště metra a zachránit tam někomu život a schopnost neodkládat plnění našich každodenních úkolů má totiž stejný základ. Jedná se pouze o jinou úroveň dovednosti vědomě opouštět naši komfortní zónu.

K tomu, abychom udělali nějakou akci, je často potřeba dostat se mimo zónu našeho pohodlí. Pokud máme ráno vstávat, musíme zamáčknout budík a opustit svoji vyhřátou postel. Pokud chceme pomoci u nehody, musíme zastavit, vylézt z našeho auta a začít jednat. V obou případech se musíme vědomě dostat do zóny nekomfortu.

Většina důležitých činností v našem životě se právě nachází mimo komfortní zónu. Ta může být jak fyzická, tak i sociální. Pokud se chceme s někým seznámit, musíme ho nejprve oslovit. Chceme-li úspěšně podnikat, musíme si umět domluvit obchodní jednání nebo se seznamovat s lidmi na networkingových akcích. Abychom následovali naši životní vizi, je také často potřeba jít jiným směrem, než kam jde dav většiny.

Opouštění komfortní zóny je také důležité pro dosahování spokojenosti. Jelikož se na každou komfortní zónu adaptujeme, je potřeba naučit se ji opouštět. Náš mozek nás za to odmění dopaminem, který je látkou odpovědnou za naši spokojenost.

Jak tedy lze hrdinství trénovat?

Jelikož je hrdinství takzvaný mikronávyk, je dobré ho mít na paměti neustále. Dokonce je dobré si z opouštění komfortní zóny udělat jakousi vášeň. Vždy, když můžete, zkuste komfortní zónu opustit. Pobavte se s člověkem, který si sedl v autobuse vedle vás. Pokud se vám nechce během dne nic dělat, pusťte se do akce, která je nejnepříjemnější.

Každodenní hrdinství může být trénováno používáním metody první z rána. Ta spočívá v tom, že ráno uděláte ten nejnepříjemnější úkol na prvním místě. Toto ranní hrdinství vás povzbudí k dělání dalších úkolů během dne.

Pokud vás napadne hrdinství udělat, je dobré dodržet samurajské pravidlo tří vteřin. Udělejte akci do pěti úderů srdce. Pokud začnete nad akcí více přemýšlet, má váš mozek tendenci vymýšlet racionalizace, proč by v komfortní zóně měl zůstat.

Zlo jako neobjektivní představa dobra

Kvůli Dunning-Kruger effektu (popsán v článku ZDE) si mnoho lidí myslí, že dělají dobro, i když dělají něco zlého. Hitler i Stalin také chtěli ve svých zemích plnit svou představu společenského blaha. Podobně například rozhovory s hromadnými vrahy ukazují, že si mnoho z nich vůbec nepřipouští, že by dělali něco špatného.

Jak tedy nedělat toto nevědomé zlo? Kdokoliv, kdo se odhodlá dělat činnosti s významným společenským dopadem, by měl nejprve pátrat po jejich objektivních následcích. Každý by si měl připustit, že jeho představa dobra nemusí být správná a může být v konečném důsledku vlastně zlem. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Co je vlastně zlo a dobro

Tato filozofická otázka trápila v historii mnoho lidí. Najít v této oblasti názorovou shodu je problematické, proto zde zmíním pouze můj subjektivní názor.

Zlo bych nejobecněji definoval jako činnost jedince, která poškozuje ostatní jedince i skupinu, jejíž  je tento jedinec součástí. Podobně jako se chovají rakovinné buňky, které svojí činností poškozují tělo, jehož jsou součástí.

Dobrem bych naopak definoval činnosti jedinců vedoucí k lepšímu fungování celku, jehož jsou součástí. Tedy schopnost nesobecké spolupráce vedoucí k rozvoji a růstu jak ostatních jednotlivců, tak celé skupiny. Tato definice připouští šedou zónu činností, u kterých se dopad nedá jednoznačně určit. Celkově je tedy hledání nějakého objektivního dobra nikdy nekončící cestou. Buďme každodenními hrdiny i tím, že budeme zpochybňovat své názory. Snažit se hledat v čem nemáme pravdu je jedna z největších nekomfortních zón.

Petr Ludwig, článek byl převzat z webu GrowJOB institute (původní odkaz)

- nakladatelství Jan Melvil Publishing připravuje původní českou knihu Konec prokrastinace, jejímž autorem je právě Petr Ludwig – více informací najdete zde

Zdroje:

• Zimbardo, P.: The Lucifer Effect: Understanding How Good People Turn Evil. Rider & Co; 1st edition edition. 576 s. ISBN: 978-1844135776.
• http://en.wikipedia.org/wiki/Abu_Ghraib_torture_and_prisoner_abuse
• http://en.wikipedia.org/wiki/Stanford_prison_experiment
• http://en.wikipedia.org/wiki/Philip_Zimbardo
• Video z DOXu: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/138851-on-line-z-dox-prednaska-philipa-zimbarda/