Zkuste to

Hodně lidí o mě ví, že „žiji v myšlenkových mapách“. Vedu lidi k tomu, aby přišli na možnosti, které mapy ukrývají, a snažím se najít společně s nimi cestu k jejich praktickému využití. Ano, mapy nenadchnou každého, ale hodně lidí je odsoudí ještě dříve, než skutečně vyzkouší nakreslit byť jen jednu mapu vlastní rukou. Může to být proto, že si nejsou jisti svými schopnostmi – takovým doporučím můj článek Myšlenkové mapy, kreslení a neumělci, který jsem publikoval nedávno (popisuje průběh mého souboje s negativními myšlenkami, které se týkaly víry ve vlastní umění). Jiní jsou naopak proti jakékoliv metodě uvažování, která si hraje s křivkami, barvami či obrázky. A ostatní mají jiné „důvody“. Ale věřte mi, že to má smysl.

Začíná to vždycky stejně

Využívám mapy primárně jako nástroj pro líhnutí nových nápadů, řešení problémů nebo rozhodování se o dalším postupu. Denně tři nebo čtyři nakreslím. Vezmu do ruky plnící pero, svůj blok či kousek papíru, uprostřed vytvořím kruh s textem, jež obsahuje hlavní téma. To znám. Vím, nad čím chci přemýšlet. Z kruhu nechám vyrůst čtyři hlavní větve, z nichž každá má tři větve druhé úrovně. Tato šablona se mi po několika měsících osvědčila úplně nejvíce. Prázdné větve nutí tvořit myšlenky – přece je nenechám prázdné a neuříznu si ostudu sám před sebou! Žádná myšlenka není tabu, musím se ale kontrolovat. Pečlivě vybírám pojmy a spojení, přemýšlím nad smyslem a přistihuji se, že už tak trochu předem analyzuji. Není to brainstorming, který ale nebyl záměrem. Mám půlku mapy hotovou, ale prozatím je její tvorba jen promrhaný čas. Nic z ní nevzniklo. Z donucení nikdy nápad nepřijde, ale copak tady budu sedět třicet minut bez výsledku?

Kreslím si a čekám

Po dalších několika minutách bez pokroku zkouším kreslit. Symboly – čtverce, krychle, kolečka nebo obličeje. Auto nebo strom. Psa nebo garáž. Cokoliv souvisejícího s již existujícími pojmy v mapě, důležité je odlehčit mozku od přemýšlení ve slovech a soustředit se na obrázky. Je to přirozené – stačí asociovat již napsané téma nebo bod s vlastními zkušenostmi. Mozek si krásně odpočine – nepřemýšlí nad nápady, představuje si to, co jsem již zažil, viděl nebo vyzkoušel. Vrací se mi vzpomínky, přemítám, jak by se mohly události odvíjet jiným směrem. Fantazíruji. Postupně vystihnu jednoduchými symboly všechny myšlenky. Cítím se svěží. Proč nenakreslit ještě nějaký významný obrázek k hlavním větvím. Čmárám, užívám si to. ANO, HRAJI SI!

Nápad

V tom to přijde. Hlava, opět plná sil, dodá nápad. Byl tam již delší dobu, ale musel si najít cestu ven. Ta byla ucpána vším tím přemýšlením, slovy, spojeními, větami, tečkami a čárkami. Bylo potřeba jí uvolnit – počkat, až bude zase prázdno. Další nápad. A další. Přerušuji všechny práce na obrázcích k hlavním větvím a kreslím další větve druhé a třetí úrovně. Hlavně se nenechat unést a nedrobit až moc, na to bude prostor v rámci nové, podrobnější mapy. Jde tady o koncept, ne o detailní analýzu. Teď ještě ne.

Jsem spokojen

Postupně doplním poslední větve. Už to je jen formalita. Odkládám pero a jdu si dát kafe. Sednu si, popíjím a zkoumám. Vidím jej před sebou, nový nápad k realizaci. K tomu symboly a obrázky. Mají nějaký význam? Měly a budou mít. V současnosti moc využitelné nejsou. Ale pomohly mi odpočinout si, uvolnit cestu novým myšlenkám, když se zdálo, že už nikdy nebude průjezdná. A až se k mapě za čas vrátím, hned mi naskočí souvislosti. A třeba i další nápady, které to celé posunou o pár čísel dopředu.

A kdy si pouze hraji?

Prostá „mapa hrou“ je má oblíbená činnost ve chvíli, kdy ji tvořím jako podklad ke kurzu nebo semináři (viz můj článek Mapy v praxi: Dvě stránky místo prezentace). Kreslím, navrhuji, vybarvuji, přeskupuji a předělávám. Žádné složité přemýšlení, pouze tvorba opory pro seminář a k tomu relaxace. Hraní si s tvary, obrázky a barvami dodává velké množství energie. Odpočinu si. A pokud se k takto vytvořené mapě vrátím, nemá cenu nad benefity této „hry“ diskutovat.

Hraní si k tvorbě mých myšlenkových map neoddiskutovatelně patří. Je mi oporou a pomáhá mi – ať už přijít na nové nápady nebo čistě jen relaxovat.

Co vy? Hrajete si také? Nebo je to podle vás zbytečné plýtvání časem?

Vše funguje na jednoduchém principu. Celá kostra má dvě stránky sešitu – mapu a seznam témat (nejjednodušší možnost, jak si seznam témat představit, je asi vybavit si elektronickou prezentaci – Keynote, PowerPoint, PDF,…). Dvě stránky, nic více, nic méně.

Seznam témat je umístěn v horní části. Tvořen je obdelníky s poměrem stran 2:3, obdelníky jsou spojeny šipkami podle „ideálního“ průběhu celé konzultace – tj. konzultace, na které bych měl čtyřhodinový monolog (doufám, že je to nereálná představa). Každý z obdelníků má ve většině případů v pravé části barevný pruh, jehož význam si objasníme později. V případě, že se jedná o důležitý bod, který nelze při sezení vynechat, označím si téma červeným obtažením. Je-li k tématu vztažen nějaký úkol (jehož zadání mám bokem na papíře, případně jej pouze diktuji), mám u tématu písmeno „Ú„. Písmeno „P“ zase slouží jako označení skutečnosti, že k danému tématu existuje papírový podklad, který bych rád účastníkovi předal – schéma, obrázek nebo něco podobného.

Mimo seznamu témat je v pravé části stránky možné zahlédnout dva obdelníky odlišných rozměrů. V rámci opory pro kurz GTD zde mám poznamenané položky, které je dobré sesbírat do inboxu při zavádění GTD – jednoduchý výtah z Allenovy knihy. Jinde je využívám k odlišným účelům nebo taky vůbec, záleží na nutnosti a potřebě. Občas místo nich doplním třeba i další témata, pokud se jedná o opravdu rozsáhlé sezení a je jich skutečně hodně.

Druhý list, ten ve spodní části, již nabídí samotnou mapu rozpracovanou do jednotlivých témat a kategorií. Co větev, to téma rozpracované do detalnějších položek. Součástí jsou, mimo slovního popisu, obrázky a barvy. Obrázky mají jasný význam – rychlá orientaci v mapě, případně pomůcka (viz třeba fialové schéma objasnění záležitostí). Barvy, které jsou totožné s barvami jednotlivých položek seznamu témat, slouží k propojení tématu a hlavní větve.

Využití během kurzu je pak jednoduché – otevřu sešit a povídám. Hlavní položky seznamu témat mi slouží jako kostra celého sezení, tj. jakýsi „příběh“. Jak jsem psal výše, v případě monologu bych přednášel pouze podle ní. Ve chvíli, kdy se v jednotlivých sekcích začínáme přehrabávat a přeskakovat, přichází na řadu barvy a asociace. Červená větev k červenému tématu, fialová k fialovému. A tak dále. Obrázky mi pomáhají rychle najít konkrétní oblast bez potřeby čtení.

Tuto kostru pro sezení využívám zhruba měsíc a hodně se mi osvědčila. Jednoduché, přehledné, dvě stránky místo rozepsané osnovy, ve které se člověk ztrácí. Používám primárně sešity Papelote, které mají, krom jiných předností, tečkované stránky a ty jsou pro tyto účely vynikající (není potřeba odměřovat velikosti obdelníčků pro témata a můžete rovnou kreslit).

Budu rád, když mi mou techniku pomůžete ještě vylepšit – vlastními nápady, vyzkoušením v praxi nebo připomínkami a dotazy. Nebo snad již podobný postup používáte?

Článek byl publikován také na osobním blogu www.danielgamrot.cz.

…je papírový

Vezmete jej do ruky a víte, že je něco jinak. Nehledejte koženku či kůži – vše je právě o papíru. Desky jsou černé, jednoduché, s kulatými rohy a na omak hrozně příjemné. Nikdy bych nevěřil, že klouzat prsty po papírových deskách může vzbuzovat tak příjemné pocity. Na čelní straně si všimnete nápisu „papelote“ vyraženého maličkým a nenápadným písmem.

Celý diář je obepnutý kulatou gumičkou barvy, kterou si sami zvolíte (červená, zelená, šedá, modrá nebo žlutá), a je tedy poměrně bezpečně chráněn proti samovolnému otevření. Systém, který známe z Moleskine, jen orientace gumičky je horizontální. Pocity, který jsem jsem po prvních pár dotecích měl, byly takové, že…

…je můj

Není jedinečný, ale přesto máte ihned pocit, že je váš a nikdo nemá podobný (možná právě z toho důvodu zažiji smutek a zklamání, až uvidím diář u kohokoliv jiného). Vezmete gumičku, jedním pohybem zatáhnete a diář rozevřete. První věc, které si všimnete – má kroužky. Nejedná se o šitou vazbu, kterou známe třeba z Moleskine. Někteří kroužkovou vazbu nemohou vystát – já ji mám rád. Druhá zajímavost – desky jsou dvojité a skládací (obrázky niže). Mezi desky tak lze umístit poznámky, papírky nebo třeba účty z obchodu. Je zde riziko, že při neopatrné manipulaci z diáře vypadnou. Zkoušel jsem však „simulovat“ aktivity s diářem s poznámkami mezi deskami a nestalo se mi to ani jednou.

Kromě vazby a rozkládací desek si všimnete také úvodní stránky, která slouží pro zaznamenání základních kontaktních údajů – to pro případ, že byste diář ztratili a někdo by měl chuť Vám jej vrátit. Jste rozkoukaní, otočíte první a druhou stránku a narazíte na…

…měsíční pohledy

Diář v tomto směru nenabízí nic složitého a inovativního. Na každé ze stránek naleznete dva měsíce s dny seřazenými pod sebou. Dostatek místa na krátké obecné poznámky – záleží na Vašem způsobu plánování. Tučnější linkou jsou ještě odděleny jednotlivé týdny. O pár stránek dále se nabízí plánovací kalendář pro roky 2013 a 2014 – jeden rok na jednu stránku.

Hlavní náplní diáře však jsou…

…týdenní pohledy

Diář Papelote Elemento je diářem postaveným na týdenním plánování. Drží se dnes již ověřené šablony – vlevo najdete kalendářní týden, vpravo místo na poznámky (nebo vlastní úpravy diáře – já si třeba diář ještě upravuji podle svých potřeb „dokreslením“ struktury). Jedna věc vás však při listování týdenními pohledy zaujme (nebo odradí). Každý týden má pro poznámky jiný podklad a pravidelně se střídají čtverečkovaný, linkovaný, tečkovaný, milimetrový a prázdný papír. Má první reakce byla negativní.

Když jsem však diářem listoval a vytvářel si šablony pro další rok, uvědomil jsem si, že mi takto navržené stránky symbolizují nové zážitky, úkoly, plány a kroky v každém z týdnů. Že každý týden je jedinečný a přináší něco nového. Jakmile jsem o tom začal přemýšlet, byl pro mě zážitek z pohledu na střídající se podklad srovnatelný s prvním uchopením diáře do rukou.

Je to zvláštní, nevídané, zajímavé… a je to mé.

Mimo tuto nezvyklou úpravu poznámkových stránek naleznete vpravo nahoře číslo týdne, měsíce a aktuální rok – 2013.

Samotná stránka se sedmi dny v týdnu nabízí pro každý den stejně velký prostor pro úkoly, schůzky či jiné poznámky. Upozorňuje Vás na svátky známých, státní svátky, významé události nebo třeba fáze měsíce (toho „fyzického“ měsíce) k danému dni. I přes menší formát diáře (B5) je podle mého názoru pro tyto zápisky místa dost, samozřejmě však záleží na velikosti písma a způsobu zapisování. Pokračujete dále diářem, prolistujete se až k poslednímu dni roce, otočíte stránku a vykoukne na vás…

…deset stránek na poznámky

Design stránek pro vlastní poznámky má stejnou logiku jako poznámky u jednotlivých týdnů – střídavě se zde opakují grafické úpravy papíru a každá z nich je zastoupena dvakrát. Tyto stránky můžete využít libovolně podle Vašich potřeb nebo záměrů – nejsou cíleny na žádnou konkrétní činnost.

Otočíte i ten poslední poznámkový list, prohlédnete si papírové pravítko (nebo spíše „měřítko“) a přečtete citát zakončený pravdivou větou:

„Milý papíre, ty jsi skutečně nádhernou věcí!“.

Tato poslední věta vystihuje povahu celého diáře. Jak jsem psal na začátku, máte z něj pocit, že je opravdu celý papírový (samozřejmě to není pravda – je zde kovová spirála/kroužky, látková záložka, gumička), což se mi u jiných nestávalo.Chytnete jej do ruky a víte, že držíte něco unikátního – ať už se jedná o design, složení, kvalitu papíru (která mě velmi mile překvapila) nebo strukturu a náplň. A také ten stále se opakující pocit, že jste jeho vlastníkem a nikdo jiný jej nemá.

Popisuji první pocity, vzhledem k tomu, že tento diář v praxi ještě nepoužívám (do roku 2013 ještě pár týdnů zbývá), nemohu říci, co vydrží či nevydrží jeho desky. Předpokládám, že na nich bude po pár týdnech používání znát to, co diář od začátku roku podstoupil (neustálé přenášení, doteky nebo třeba káva, které se sem tam rozleje). Ale je to jako vrásky – patří to k němu. Elemento a další sešity od Papelote nahradily mé Moleskine bloky a diář a neuvěřitelně snadno mi přirostly designem a celkovým „papírovým“ zpracováním k srdci (sešity dokonce už i k rukám).

Fasuji čtivo

Sedím se svými vendory (vy byste to slovo možná přeložili jako “podřízení”, já, už kvůli všímavému Pepovi, raději volím novotvar – složeninu kolerádi) v kavárně kousek od sídla českého Microsoftu, dávám si horkou čokoládu s chilli papričkami a jsem obdarováván, což mě samozřejmě baví. Nemám narozeniny, svátek, ani se mi nic podstatného nepodařilo. Tedy ne ten den. Ale odcházím z Microsoftu. Kluci o tom vědí už víc než rok, abychom se na můj odchod mohli společně připravit.

Navzájem si děkujeme, přejeme si hodně štěstí. Dostávám od nich iPad 2, mám slzy v očích, dojali mě, parchanti. Věděli, že po té magické placičce pokukuji, ale kvůli loajalitě k firmě si netroufnu ji pořídit – koupil jsem celé rodině Zuny místo iPodů a můj jediný tablet byl před čtyřmi lety Tablet PC od Toshiby.

Kluci dar s velkým D doplňují ještě třemi dalšími. Jedním z nich je čerstvě vydaná kniha nazvaná lakonicky Steve Jobs. Napsal ji Walter Isaacson a do češtiny superrychle přeložily Dana Šimonová a Bronislava Bartoňová. Těším se, až si ji přečtu. Mám knihy rád, zvlášť ty tlusté a o výjimečných lidech. Tahle knížka jsou tím pádem tři v jedné.

Zbytek roku totálně nestíhám, knihu i iPad otevřu těsně po Vánocích, ale záhy zase zaklapnu/vypnu, protože mám ještě spoustu práce. Teprve v únoru, když odcházecí běs pomine, se s iPadem pořádně seznámím a totálně propadnu jeho kouzlu.

Možná až moc. Chci si přečíst Jobse, jenže když tu knihu otevřu, připadá mi, že je šitá, resp. psaná i překládaná, horkou jehlou a navíc je dost tlustá a těžká. Aspoň ve srovnání s iPadem. Po pár stránkách knihu odkládám a její přítomnost na nočním stolku mi pak ještě následujících  osm měsíců připomíná tenhle rest.

Během těch měsíců hodně jezdím autem, najedu přes dvacet tisíc kilometrů a protože auťák silnici polyká po celých tisícovkách – jezdím hlavně jednu dlouhou trasu, tam a zase zpátky – začnu se nudit. Hudba nezabírá, aspoň ne na celou cestu, a tak hledám útočiště v audioknihách. Pak mě to napadne: tu bichli, která mi leží na stole, přece někdo namluvil, to by mohl být ideál, který hledám.

A taky že jo.

Kniha do uší

Když si ji na Audiotéce stahuji, zjistím, že má úctyhodných jeden a půl gigabytu. Fíha, to bude chvilku trvat – jak ji stáhnout, tak si ji poslechnout. Jakmile je první krok dokončen, pustím se při jízdě ze Slovenska do Belgie do druhého. Před sebou mám gigantických dvacet šest hodin a dvacet čtyři minuty poslechu. Bomba.

Knihu namluvil Martin Stránský. Toho neznám. Zjišťuji, že nadaboval seriál, který v Česku běží pod názvem Dr. House. Tu a tam jsem kousek nějakého dílu zahlédl, ale v paměti mi z něj nic – tím spíš hlas (nejsem zrovna fanouškem dabingu) – neutkvělo. Googlím si Stránského a konstatuji, že ho znám z divadla. Divadlo mám rád. Takže mám rád i tohoto herce, jehož jeho iniciály spojují s mou čerstvou minulostí.

Dávám se do poslechu. Nejdřív nejsem zrovna nadšen. Připadá mi to celé možná až trochu příliš naléhavé. Za chvíli si ale zvyknu a nakonec mi Stránského projev ke knize sedí víc než má vlastní interní interpretace z doby, kdy jsem se knihu snažil přečíst sám. Dramatické odmlky, změna zabarvení hlasu v různých “rolích”, to všechno jen podporuje příběh Jobsova života, který je jedním slovem strhující. Pan Stránský obsah knihy dokáže podpořit vhodnou měrou osudovosti a ta jí dává mnohem hlubší, zásadnější, fatálnější rozměr.

Posluchači najednou připadá, jako by Steve podvědomě spěl k sebezničení a záhubě, jen aby vykompenzoval okolnosti, během nichž přišel na svět a získal adoptivní rodiče. Stejně jako když čtete deníky Pavla Juráčka – pro mě nejlepší text svého druhu, který jsem dlouho nemohl dočíst, jak moc na mne působil – získáváte jistotu, že to nemůže dobře dopadnout. A není to jen proto, že už předem víte, že hlavní hrdina umře.

Jaký byl Jobs

O čem kniha je? Je o člověku, kterého musíte milovat, ale chvílemi i nenávidět – tedy pokud vám to aspoň trochu myslí a pokud nemyslíte jen hlavou, ale taky srdcem.

Jobs byl arogantní, namyšlený, despotický, sebestředný, mnohdy nespravedlivý a nepřejícný… génius, který za svůj manažerský vzor považoval Roberta Oppenheimera (jo, toho Oppenheimera), člověk, který, pakliže měl pocit, že účel světí prostředky, nedodržoval žádná pravidla a kašlal na analýzy expertů (stejně se nakonec obvykle ukázalo, že pravdu měl on) a přitom po světě kolem sebe vyžadoval hru podle svých pravidel.

Byl to taky dříč, člověk se smyslem pro detail, vyhraněným vkusem, citlivostí v korporátních výšinách nevídanou, jeden z největších vizionářů přelomu dvacátého a jednadvacátého století a potažmu všech dob, charismatický lídr a specifický student Zen Buddhismu, který sám, když už byl hodně daleko, řekl, že se stále ještě považuje za studenta ve výcvikovém táboře pro nováčky. Většinou normálních lidí obdivovaný bojovník proti kravaťákům, sympaťák v džínách a černém roláku, který mimo jiné změnil svět.

Byla napsaná spousta recenzí téhle knihy. Nemá smysl proto rozebírat to, o čem píší ostatní. Pro mě bylo zajímavých pár následujících informací:

• Woz (Steve Wozniak) byl ten hodný, čestný a spravedlivý. Ale bez ostrých loktů a jasných vizí Jobse by o něm a jeho vynálezech nikdo nevěděl.
• Jobs vás dokázal zjebat za údajně špatný nápad a vzápětí si jej bezostyšně přivlastnit. Téměř nikdo nedokázal nepodlehnout kouzlu jeho osobnosti a “oblasti zkreslené reality”, kterou uměl vyvolat.
• Steve způsobil několik revolucí. Nejdřív na poli osobních počítačů, později ve světě animovaných filmů a nakonec nenávratně proměnil celý zkostnatělý hudební průmysl. Stačil by jeden takový výkon, aby se navždy zapsal do dějin. On historii přepsal minimálně třikrát. Minimálně.

Když jsem před třinácti lety smolil – na Powerbooku vyrobeném v temné éře Apple bez Steva – svou bakalářskou práci, psal jsem mj. právě i o Jobsovi. Mezi literaturou, z níž jsem čerpal, byla i kniha Johna Scullyho, Odysea: Od Pepsi k Apple. Horskodrážnímu vztahu mezi Stevem a Johnem, který byl toho názoru, že špičkové technologie nelze prodávat běžným spotřebitelům (dnes to zní přinejmenším úsměvně, že?) je věnovaná také část knihy. Stejně jako vztahu s Gilem Ameliem, s nímž Jobs nakonec taky zatočil. Nebo třeba mileneckému vztahu se zpěvačkou Joan Baez. Či celoživotní úctě Jobse k Bobu Dylanovi, shodou okolností někdejšímu příteli Baezové (od níž měl Steve ve svém iPodu jen jednu jedinou píseň, zatímco od Dylana nakonec kompletní diskografii).

Vztahy a muzika

Ostatně, mezilidské vztahy a hudba jsou pro mě nejzajímavějšími tématy Jobsovy biografie. Steve netrpěl přemírou úcty k nikomu, snad jen právě s výjimkou Dylana, kterému pomohl ke znovuoživení kariéry, což by tou dobou asi nikoho jiného nenapadlo. Pro Steva tvořili většinu lidí kreténi, ať už to byli kolegové nebo zákazníci. Pár jedinců uznával coby génie. Nic mezi tím pro něj neexistovalo. A kreténi byli rozhodně v početné převaze. Na toto téma v knize naleznete spoustu výživných historek; Jobs si rozhodně nebral servítky.

Jedna z příhod, ta, ve které Jobs vrhne na manželku Gila Amelia svůj nacvičený, ledový pohled, mi připomněla můj zážitek někdy z osmdesátých let, kdy mě zástupkyně ředitele Lidové školy umění, jistá paní Christovová, vyhazovala z lidušky za údajné odmítání hrát ruské autory (rád bych se stavěl do role politicky uvědomělého dvanáctiletého dítěte, pravdou je, že ta Majkaparova skladbička byla prostě blbost). Když mi tenkrát soudružka Christovová (dej jí pámbu věčný poslech jejích oblíbenců) spílala, celou dobu jsem jí, mlčky a upřeně, hleděl do očí, když tu najednou se soudružka profesorka zarazila a zaječela “Cos to řek?” V přehrávkové komisi naštěstí bylo dost svědků, kteří potvrdili, že jsem neřekl vůbec nic, ale soudružka přísahala, že jsem řekl “Ty krávo.” Nevylučuji, že jsem si to myslel. A proto věřím, že Ameliova manželka skutečně z Jobsova pohledu kdesi na parkovišti před restaurací vyčetla tolik ledového pohrdání a prázdnoty, že se rozhodla nestát mu v cestě. Jobs dokázal být stejně tak neodolatelně charismatický gentleman, jako nesnesitelný hajzlík. Jo a taky trošku zapáchal – to proto, že věřil, že když se stravuje převážně ovocem, nemusí se tak často mýt…

Část knihy věnovaná hudbě a úšpěšné snaze Jobse přesvědčit hvězdy (nejen) pop-music, že iTunes a iPod jsou pro ně to pravé, je úžasná. Nechci vás připravit o zážitek, tak jen drobná ochutnávka: tohle je parádní reklama s Bobem Dylanem, o níž se v knize píše stejně jako o speciální nahrávce, která dokumentuje vznik božské písně Strawberry Fields Forever od Beatles. Jedna kapitola je věnována i dohodě Jobse s Bonem a U2, co mě ale uchvátilo, je část, v níž Steve přehrává autorovi knihy, Isaacsonovi, tyhle dvě verze Goldbergových variací v podání Glenna Goulda. To je čtení, při němž mrazí. Schválně si obě verze poslechněte, ať je znáte, ještě než si přečtete, resp. vyslechnete Jobsův názor na tyhle nahrávky, pořízené v letech 1955 a 1981 tímtéž geniálním pianistou.

Pecka je pak setkání Jobse s jedním z mých hudebních hrdinů, Wyntonem Marsalisem. Na toho sice iPod neučinil žádný zásadní dojem, ale Steve ho okouzlil natolik, že na jedné z Jobsových keynotes zahrál “Encore to Steve Jobs”, resp. svou skladbu The Magic Hour. Ostatně, tohle Marsalis napsal, když se dozvěděl o Jobsově smrti.

Jobs jednou pronesl následující větu na téma hudba (a Microsoft): “Zvítězili jsme, protože hudbu milujeme. iPod jsme dělali pro sebe. V Microsoftu hudbu nikdo rád nemá.” Je to přehnané tvrzení, ale stojí za úvahu minimálně z pohledu motivace vzniku iPodu vs. Zune.

Knihou se line všeprolínající motiv Jobse coby detailisty a perfekcionalisty úplně ve všem. Od výběru nábytku a domácích spotřebičů po volbu toho nejlepšího odstínu barvy produktů Apple (viz nebo slyš např. návštěvu fabriky na výrobu želatinových bonbónů). Vždycky, když jsem měl možnost pokochat se produkty Apple Jobsovy éry, dostávala mě ta dokonalost v každičkém sebemenším detailu. Platí to doposud a jsem zvědavý, jak dlouhou setrvačnost bude Jobsovo působení, vize a jeho výběr lidí v Applu mít.

Vášeň pro produkty

V průběhu poslechu mě často napadaly dvě věci:

• Zaprvé, Jobs byl živoucím důkazem faktu, že to nejpodstatnější je vášeň – tu nenahradí sebegeniálnější mozek, který si může zaplatit libovolná korporace. Apple měl svého Steva, Microsoft Billa (i tomuto výjimečnému člověku, který nejednou vytrhl Jobsovi trn z paty, je samozřejmě věnováno hned několik velice zajímavých a důležitých částí knihy). Dnes už má Apple jen svého Tima a Joniho, už ztratil kromě Steva dokonce i Scotta (a Tim, ve vší úctě, má do Steva daleko) – jak to s touhle společností asi bude dobudoucna? Jak dlouho se ještě udrží na špici? Druhou jmenovanou firmu teď vede člověk, který má dvě L v příjmení, tak jako v Applu kdysi Scully. Obchodník, žádný vizionář. Taky jako Scully. Patří budoucnost jedné z těchto dvou korporací? Oběma? Nebo žádné?
• Zadruhé, produkty jsou to nejdůležitější. Jobs to tak vnímal a podřídil tomu všechno. Zdá se vám to logické a říkáte si, jak jinak by to mělo být? Pár let jsem pracoval pro firmu, v níž jsme si lámali hlavy, jak vnutit lidem myšlenku, že to, co vyrábíme, oni v dalších a dalších verzích, s dalšími a dalšími fičurami, nutně potřebují. A vím, že tenhle přístup je běžná praxe. V Apple to bylo přesně naopak: co bylo nepotřebné, co bylo navíc, co by produkt nebo postup učinilo příliš složitým, to se prostě odřízlo (viz odstranění těch funkcí na iPodu, které nebylo možné provést trojím kliknutím).

Abych k audioknize nebyl přehnaně nekritický: jedna věc mě opakovaně vytáčela. Výslovnost některých výrazů, zejména jmen. Vól strýt džurnl, Brjůs, Jony Ájv (skutečně takhle česky, “jony”), Jony Mytšlová (totéž, poprvé nepřechýleně – překladatelky ji možná měly za muže až do prvního “she” nebo “her” – že by nějaká žena ovládající angličtinu neznala božskou Joni?), styky findžr, Dydo (tohle jméno i Anička Dajdou dávala líp), gerydž bend, o překladech typu hlavní finanční úředník ani nemluvě, ale za to nemůže předčítající herec. Perličkou je pak výraz pro „slajd“ v prezentaci, slovíčko, které jsem už dobrých dvacet let neslyšel: fólie. Víc jsem si nezapamatoval a zapisovat si tyhle prohřešky při jízdě se mi nechtělo. Všem těmhle slůvkům jsme se s přítelkyní zasmáli (OK, přiznávám, vystudovaný amerikanista a polyglotka nejsou právě běžný vzorek populace), nicméně propříště bych se přimluvil, kdyby se tvůrci audioknihy nějakého odporného poradce zeptali – z rozhovoru s kamarádem vím, že tohle je častý problém celé řady překládaných audioknih.

Personální lekce

Audioknihu Steve Jobs nejen mě, ale i mou přítelkyni celých těch neuvěřitelných šestadvacet hodin rozdělených na několik měsíců, bavilo poslouchat natolik, že jsme se na své dlouhé cesty autem těšili a řízení nám oběma ubíhalo tak jako nikdy. Jaké jsem si z knihy vzal osobní ponaučení?

• První část si beru z faktu, že pokud chce někdo dosáhnout výjimečnosti, musí být ochoten výjimečného odříkání a obětování. Nemyslím si, že lze být špičkovým CEO obrovské korporace a zároveň mít šťastný a funkční život v ostatních oblastech, včetně rodiny. A to platí i pro další profese. Trpí buď vaši kolegové nebo vaši blízcí, případně obě skupiny. Jobs byl absolutně výjimečný, ale jeho úspěchy nebyly zadarmo, jak už to tak zpravidla bývá.
• Druhé ponaučení je možná až příliš osobní a v souvislosti s touhle knihou nečekané: Rodina je základ. To hlavní, co celý život Jobse pronásledovalo, byl fakt, že se ho hned po narození zřekli vlastní rodiče a on byl adoptován. I když měl úžasné adoptivní rodiče (jim i jeho pokrevním příbuzným se kniha samozřejmě také věnuje), tohle se mu vrylo pod kůži tak hluboko, že to, domnívám se, stálo za mnoha jeho životními rozhodnutími a kroky, za jeho chováním zejména v oblasti mezilidských vztahů. Celý život trpěl tím, co se přihodilo těsně po jeho narození, doplácel na to a nechal se tím do jisté míry i pohánět. Pokud si říkáte, vykašlu-li se na své děti, dotáhnou to taky tak daleko, zkuste to obráceně: jak by se bylo Jobsovi vedlo, kdyby vyrůstal se svými biologickými rodiči – nebyl by měl život šťastnější? OK, třeba by to tak daleko nedotáhl. A jsme zase u korporátních vs. rodinných priorit. Kde jsou ty vaše? Já tohle dilema vyřešil po svém: opustil jsem korporaci, abych mohl trávit čas s jedním miminem a ani na chvilku jsem nezapochyboval o tom, že tohle řešení je to nejlepší. Jistě, Jobs ze mě nikdy nebude. Z vás ano?

V průběhu těch nemálo týdnů poslechu jsem zjistil, že Steve a potažmu Apple na konceptu iPadu, mé již téměř rok nejoblíbenější hračky (kluci, ještě jednou díky moc!), pracoval celých 27 let. Když jsem o tom tvítnul, dočkal jsem se hned 20 retweetů (tyhle počty sice normálně nesleduji, ale vím stoprocentně, že tohle je můj rekord) – inu, fanoušci Apple svůj idol a svou milovanou značku vždycky rádi podpoří.

A o to tady jde: za žádným jiným CEO jakékoli jiné společnosti nikdy v historii nestáli akcionáři a hlavně zákazníci tak moc, jako za Stevem Jobsem. A ať už v životě děláte a budete dělat cokoli, stojí stoprocentně za to přečíst nebo poslechnout si, proč tomu tak bylo (a stále je) a jaký měl tenhle mimořádný člověk vlastně život. Třeba se něčemu přiučíte. A i pokud nikoli, bude to vzrušující jízda a nebudete se nudit ani na maličkou chvilku, věřte mi.

Jan P. Martínek

Možná patříte do kategorie, která za papírem a tužkou nepláče. Všechny poznámky si bez patosu zaznamenáváte skrze klepání do kláves či klepání na sklo do elektronických zápisníků, ať už v notebooku či v tabletu.

Možná vám ale papírové bloky voní. Třeba se rádi dotýkáte jednotlivých listů, nebo píšete zkrátka rukou mnohem rychleji. Důvodů, proč i vrcholoví manažeři nosí při sobě blok a pero, bychom našli mnohem více.

Psaní rukou pomáhá našemu mozku

Chcete-li jej rozvíjet a starat se o to, aby mezi sebou fungovala různá centra, s klávesnicí na počítači toho nedocílíte. Pokud však vezmete do ruky pero a jednotlivá slova utváříte vy sami, dopřejete mozku „masáž“.  Zatímco při vzniku písmena elektronickou cestou si stačí písmeno představit a jediným klepnutím jej „udělat“, při psaní rukou se stáváte kreativní bytostí. Každé písmeno je směsí různých čar, každá čára však přichází „odjinud“. Mozek je tak při psaní rukou mnohem aktivnější a zjednodušeně bychom mohli říci, že touto kreativní činností pečujeme o jeho zdraví.

Ruční poznámky také umožňují kvalitnější zanášení do naší paměti – kupříkladu myšlenkové mapy, které touto cestou vzniknou, provedou „očistu“ mysli a uspořádají i hluboko ukrytá data.

Psaní do bloků má ale i mnohe prozaičtější důvod. Na schůzích papír a tužka vypadá elegantněji (a dle zkušeností také slušněji) než notebook, navíc lze do poznámek i kreslit, propojovat levou a pravou hemisféru.

Jak spojit pero a funkce elektronických poznámek?

Na svých školení se opakovaně setkávám s hledáním odpovědi na otázku – co ale s ručně vytvořenými poznámkami dělat? Lidem vyhovují, když však přijde řada na zálohování, neřkuli na dohledávání, nastává problém. A pochopitelně že i nasdílet poznámky z porady nemusí být zrovna snadné.

Někdo to řeší skenováním, jiný dokonce přepisováním. Přitom stačí málo…

Digitální pero – Skepse byla zbytečná

Přiznávám, že jsem k digitálnímu peru byl notně skeptický. Ne snad, že by nedokázalo převést to, co napíši, do počítače. Ale k tomu by mi vlastně mohl stačit skener. Nezdálo se mi, že by dokázalo pero, resp. následně software dostatečně citlivě nasnímat pohyb tuhy a přelouskat mé (české) písmo do elektronického tvaru.

Netestoval jsem různé značky, do rukou se mi dostalo zatím jen jedno. Vybral jsem si jej proto, že ke psaní nepotřebujete žádný speciální (a ano, drahý) papírový blok. Chci totiž psát kamkoliv, třeba do moleskinů, do sešitů či na obyčejný list papíru. Mnou testované pero IntelliPen to umožňuje, protože má k sobě speciální „sponu“. Tu lze připevnit na váš blok či papír a právě tato spona se postará o to, aby bylo pero snímáno co nejlépe.

Už hned první pokusy mě mile překvapily. Zjistil jsem (i návod o tom ale píše), že není vhodné psát příliš blízko spony – chce to zhruba 2 cm odstup, také nemá smysl zasahovat zpětně do již napsaného. Když dáte pauzu, stačí poté vzít pero do rukou a spona se zase aktivuje a pokračuje tam, kde jste přestali. Pokud ale sponu vypnete, vytvoří se nový soubor (nová poznámka). Když ji pouze na chvíli odepnete, zůstáváte v jedné poznámce/souboru, ale nové slovo začíná již na další straně dokumentu.

Zvyknout si na držení pera není těžké, u hrotu jsem propisku stejně nikdy nedržel, na náklon spona není tak náchylná, jak jsem se obával. Zprvu jsem nervózně na tuhu tlačil, ale stačí pohybovat přirozeně, klidně i rychle, spona vše registruje a software vyhodnotí.

Některé své pokusy zde ukáži, abyste si udělali představu.

Demonstrace schopností aplikace a toho, nač si dát ze začátku pozor.
Pravá část zobrazuje váš napsaný text, levá digitální text po konvertování.
1) Budete-li psát příliš blízko spony, nenasnímá se psaní dobře a aplikace text převede s chybami.
2) Pokud píšete některá písmena nečitelně, může dojít k omylům. Mnohém však lze předejít, naučíteli pomocí speciálního „trenéra“ aplikaci vašemu písmu.
3) Pokud chcete převést kromě textu i obrázky tak, aby z nich nebyly „klikyháky“, je nutné nastavení konvertování v aplikaci o tuto rozšířit (potvrdit).

Spojení dvou světů

K peru IntelliPen jsou také speciální aplikace, jedna notně obyčejná, druhá šikovná – umí řadu jazyků, další lze doinstalovat zdarma, s češtinou a ani slovenštinou není problém. Aplikace MyScript Notes má k sobě také speciálního „trenéra“, který může vyhodnotit váš dokument a vy jej tak naučit některá svá písmena – já kupříkladu mám občas tendenci psát malé tiskací r stejně jako v.

Právě v možnosti konvertování ručně psaného písma do elektronické podoby vidím hlavní smysl digitálního pera. Rád si dělám poznámky – během telefonování, rozhovorů, nápady, postřehy… ale skenovat či fotit si je pro další práci se mi nechtělo. Nyní lze snadno z ručně psaného textu dostat elektronickou poznámku, vytvořit z ní textový dokument, nebo si to „šoupnout“ do Evernote či odeslat vše jako tělo e-mailu.

Byla zde zmínka i o myšlenkových mapách či obrázcích. Software dodávaný k IntelliPenu umožňuje tři typy konvertování, které lze namixovat. Buďto převede napsanou poznámku jako text, nebo umí číst a pracovat i se základními geometrickými tvary (vyladí je a udělá z nich tzv. „shape“, které známe z textových editorů), nebo zkrátka bere i ty grafické prvky, které nezná. Můžete tak třeba mít myšlenkovou mapu, která bude zachvávat vaši ručně kreslenou podobu, ale slova na větvích budou převedena do elektronického textu… Tady však pozor na sklon slov, resp. písmen, při psaní digitálním perem se totiž doporučuje držet podobný směr, velikost, vzdálenost, což je logické, neboť „spona“ rozpoznává nová slova ve větě, ale také nový odstavec či třeba vynechaný řádek.

Nejen pero, ale také myš. Nejen psát, ale také kreslit.

IntelliPen obchází tedy skener, umožňuje vám, abyste nadále psali rukou, ale neměli obavu o archivaci informací, mohli vše sdílet, či rychle v poznámkách hledat. Pro ty, kteří rádi kreslí, samozřejmě představuje IntelliPen i způsob, jak si čmrkat na papír a následně se pak na své dílo podívat v elektronické podobě. Zde ale stejně tak poslouží skener. To už je mnohem lepší další funkce pera. Pokud je totiž spona připojena k notebooku/PC, stává se digitální pero i myší a perem současně. Zkoušel jsem funkci při práci s aplikací Skitch. Když totiž chcete něco kreslit přímo na notebooku/PC, bývá práce s trackpadem či myší nešikovná. S perem můžete buďto pohybovat nad papírem (před sponou) a kreslit jen digitálně, nebo zkrátka kreslit obrázek na papír a současně jej kreslit ve speciální aplikaci na kreslení – a tam také vybarvovat apod.

Provedení pera, které jsem měl možnost testovat, sice nevzbuzuje pocit, že vydrží na věčné časy (je z plastu), na straně druhé oceňuji tvar, kdy se dobře drží, a lehkost. Spona se nabíjí připojením přes USB do počítače, pero má prostor na dvě malé baterky. Obával jsem se, že když zde nevznikají náklady s nakupováním speciálních bloků, bude to tuha, která nám v budoucnu opakovaně zatřese s peněženkou. Ale jde vlastně o docela obyčejnou tuhu do kuličkového pera, kterou pinzetou vytáhnete z těla IntelliPenu a novou zase pinzetou zasunete dovnitř.

Pochopitelně vás bude zajímat možnost zakoupení, resp. cena. Pero je distribuováno na českém i slovenském trhu (informace zde) a vyjde vás na 100 EUR.

Budete-li mít nějaké dotazy, napište je sem do komentářů, pokusím se na vše odpovědět.

P.S.: Doporučuji na YouTube speciální kanál pera IntelliPen, abyste si udělali obrázek o jeho využití.

Lukáš Gregor

Již delší dobu se s vámi chci podělit o velmi praktický způsob jak si uchovávat svá hesla v bezpečí.

Je samozřejmě možné, nikdy hesla a piny nezaznamenávat a vše si pamatovat. Ale ruku na srdce – s třetím účtem u čtvrté karty, internetového bankovnictví a bůh ví čeho – je těch hesel trochu moc.

Dále existuje řada programů, která vám umožní vaše hesla uchovávat zašifrovaná, chráněná pouze hlavním přístupovým heslem. Má to pouze dva háčky.

• Jednak musíte věřit výrobci programu, že použil přiměřenou odolnost šifrování, že nic nezanedbal a obecně vůbec věřit.
• A co je hlavní problém, program musí být na fungujícím zařízení. A přiznejme si, když je to nejvíc třeba, tak náš elektronický mozek dofunguje.

Předpokládám, že na tomto webu se vyskytuje množství lidí, kteří věří více papíru.

Je možné si hesla bezpečně zapsat na papír?

Jde to s větší mírou bezpečí, než byste si mysleli.

Existuje totiž XOR – jednak zkratka matematické operace a jednak jediná, matematicky průkazně nerozluštitelná šifra. (Pro hnidopichy, pokud je heslo delší než šifrovaný text tak absolutně, pokud je třeba heslo rotovat, tak úměrně počtu opakování… Kdo chce dál zkoumat, doporučuji jakoukoli učebnici matematické logiky.)

A není třeba ani kalkulačky, ani počítat, stačí mít k dispozici dvě tabulky, tužku a papír.

Dál již vše vysvětlím na příkladu:

Chci zašifrovat můj pin k bankovnictví: „45AB“ a mé hlavní heslo které si pamatuji (jediná věc co si musím zapamatovat) je „Snadno“

Použiji ASCII tabulku, která převádí znaky na dvojici hexadecimálních čísel,

a tabulku funkce XOR.

Protože „45AB“ je kratší než „Snadno“, použiji z hesla jen znaky „Snad“, pokud bych chtěl kódovat „45AB45AB“ musím začít heslo opakovat, použil bych tedy „SnadnoSn“.

A nyní již samotný postup zakódování.

1. Nejdříve Pomocí ASCII tabulky jednoduše převedu oba texty do HEX čísel:„45AB“ odpovídá zápisu „34354142“, „Snad“ odpovídá „536E6164“.
2. Zapíši si tato čísla pod sebe a začínám v XOR tabulce vyhledávat výsledky.

A máme tedy zašifrovaný pin „675B2026“ který si můžeme bez obav poznamenat.

Co když potřebujeme znát svůj pin? Jednoduše, si pod zašifrovaný pin zapíši své hlavní heslo (převedené do ASCII zápisu) a znovu provedu (podle tabulky) operaci XOR

A máme výsledek, „34354142“ který mi stačí převést pomocí ASCII tabulky zpět na znaky a mám zase svůj nezapamatovatelný pin „45AB“.

A to je vše, jednoduché, rychlé, nerozluštitelné, bez jediné matematické operace a vždy dostupné.

Doufám, že jsem vám tímto jednoduchým trikem pomohl rozšířit způsoby využití papírového diáře.

 Petr Švimberský

Věříme, že je to investice, která se nám vrátí. Investice do budoucnosti, která se nám díky plánům vyjasní. Plán a dílčí kroky jsou určeny a po brainstormingu víme, jak cíle dosáhnout. Jsme klidní a uvolnění. Naplnili jsme náš týden, někteří i měsíc, jasným programem. Dny dostaly svou strukturu. Žádné překvapení nás neohrozí. Přebíráme nad svým osudem kontrolu. Cítíme sílu a jistotu.

Takové stavy zažíváme téměř všichni, kdo se věnujeme plánování a produktivitě. Proto to také děláme. Postupujeme vstříc nastaveným cílům a plníme každodenní povinnosti.

Opravdu získáme takto nad svým životem kontrolu?

Stále častěji vnímám tuto skutečnost jako iluzi. Věřil jsem tomu a poddal se plánům. Měl jsem zdánlivý pocit jistoty. Při plánování jsem cítil svobodu volby. Mohl jsem se rozhodnout.

Tak to ale není. Opravdová svoboda volby je možnost rozhodnout se kdykoli. Kontrolu nad svým životem získáme, budeme-li schopni změnit to, co právě děláme. Nebudeme-li svazováni plány a cíli. Získáme mnohem větší manévrovací prostor a dáme příležitost nově příchozím podnětům.

Bez dlouhodobých plánů žiji již půl roku a volnost jakou jsem získal bych nevyměnil. Pociťuji daleko menší stresovou zátěž než dříve.

Plány a cíle jsem vyměnil za dva seznamy úkolů (ToDo list a Někdy/Možná) a z nich vybírám, co budu dělat.

Zeptáte-li se, co mám v plánu, nedostanete jasnou odpověď. Většinou pracuji na tom, co mě baví a pokud se objeví povinnost méně zajímavá, najdu si na ní nějaké to pozitivum.

Zkuste to také. Sestavte si seznam úkolů a seřaďte si je dle priorit a termínů. Udělejte to na konci dne a na ten následující si nic neplánujte. Až ráno vstanete, podívejte se na váš seznam z předchozího dne a zvolte si jeden úkol. Pusťte se do něj. Třeba pocítíte úlevu a opravdový pocit kontroly.

Pavel Miksa

Původně jsem plánoval napsat recenzi knihy, těch se ale na internetu vyrojilo hned několik, některé vytýkaly českému vydání špatný překlad, jiné samotnému autorovi nevyužití potenciálu látky. Zatímco překlad byl s vydáním zvukové verze aktualizován (ale nepřesnosti jsem v něm i tak objevil), s absencí hlubší reflexe Jobse, resp. jeho chování a odkazu, souhlasím. Kniha vyčerpávajícím způsobem popisuje život Steva Jobse, na druhé straně se ne vždyvyčerpávající rovná také hluboký/detailní.
Měla to být recenze, nakonec jsem však plán změnil – budu se soustředit právě na onu reflexi Jobse a Applu, pochopitelně postavenou čistě na mém postoji a na tom, jak moc jsem se o některých aspektech Jobsovy činnosti dozvěděl z knihy a jak moc ze své vlastní uživatelské zkušenosti. Samozřejmě zdůrazním jen několik málo stěžejních postřehů.

Myslet jinak – alternativně

Jobs s Wozniakem razili zpočátku cestu ovlivněnou dobou hippies. Představovali odlišnost, alternativu – cestu, kudy se mohou vydat ti, kteří neradi korporátnost a tzv. Velkého bratra. Člověk by si myslel, že půjde o geeky, kteří chtějí nabourávat konzervativní uzavřenost a byznys sešněrovaný patenty, licencemi a smlouvami. A i když se Jobs nikdy své hippies minulosti nezřekl – naopak na ni velmi rád vzpomínal, včetně zkušeností s LSD – překvapivě brzy přesedlal z koně na luxusní vlak. Jestliže se v roce 1984 Apple prezentoval kritikou IBM s odkazem na Orwellovu literární vizi totalitarismu a jejho Velkého bratra, v novém tisíciletí se s takovým označením musel poprat sám.
A nejde o bezpředmětnou kritiku Applu. Kontrola veškerého obsahu, který do Apple obchodů proudí, má skutečně znaky “patentu na svobodu”. Coby uživatel vítám, když Apple pečlivě schvaluje aplikace a eliminuje hrozbu, že bych si do přístroje nainstaloval nefunkční či zavirovaný program. Na druhou stranu, pokud jde o obsah, který není v rozporu s ústavou, měl by jej Apple zakazovat? (Autor biografie, Walter Isaacson, prezentuje jeden z takových zákazů – satirický politický komiks.) Pochopitelně, že právo na to má, neboť jde o jeho služby, jeho zařízení. Člověk však nemusí zbožňovat kontroverze a ani pornografii, aby nesouhlasil s některými kroky Applu.

Kdo jen trochu sleduje zápasy na poli technologií smartphonů a tabletů, nebyl ochuzen o nové a nové spory mezi jednotlivými firmami. Čtenář Jobsovy biografie si vzpomene patrně s úžasem na undergroundové kořeny zakladatele Applu a porovná je s patentovými válkami o každé sebemenší gesto na dotekové obrazovce. Na druhou stranu – Jobs sice miloval alternativní kulturu a brojil proti manažerům v saku velkých společností, současně však ctil autorské právo a fakt, že na nápadech v IT oblastech by se mělo vydělávat. (To Stephen Wozniak chtěl zpočátku fungovat na zcela otevřené bázi.) V knize se například objevuje pasáž o důvodech vzniku iTunes obchodu s hudbou, mezi nimi byl právě i ten, že se díky takto uchopenému způsobu prodeje hudby omezí pirátské stahování. Proto lze patentové války pochopit – navíc, dnes se jednotlivé přístroje, resp. technologie tak k sobě přibližují, že řadě uživatelů je značka ukradená, a proto si Apple hájí to, nač má – dle svého vnímání – právo.

Do jaké míry tedy Apple je či není alternativou vůči zkostnatělosti? Stal se z něj kolos, dokonce díky telefonu a tabletu masově pokryl trh. Stěží, i kdyby sebevíce v Applu chtěli, může být uskupením, které se rodilo v rodinné garáži. Ve vzduchu visí otázka, zda si alespoň ve svých vizích zachovali kus toho “drzého fracka”. Já myslím že ano. Proč?

Myslet jinak – masově

Ve svém okolí i v internetových diskuzích se setkávám s výtkami, že se Apple stává masovou záležitostí a této strategii přizpůsobuje i své produkty. Čtete-li Jobsovu biografii pozorně, odkryjete naprosto odlišnou filozofii k vývoji (nových) produktů. Ta může působit stejně rozpolceně jako samotná Jobsova osobnost.

První osobní počítače od Applu měly být pro domácí potřebu, pro lidi, kteří neřeší, co v sobě přístroj má, ale chtěli, aby jej dokázali snadno využívat. Vize počítače stála na přátelskosti. Pokud máte doma členy rodiny, kteří se PC bojí, zkuste jim dát do ruky iPad. Nemyslím tedy, že by Apple ohýbal hřbet před lidmi a přizpůsoboval své nové produkty potřebě co nejvíce jich prodat. Respektive – určitě k tomu Apple s Jobsem nezačal směřovat až nyní, okouzlen úspěchem iPhonu. A to, co jedni mohou nazývat úlitbou mase, jiní zase schopností/uměním dělat produkt, který masa dokáže snadno používat.

Vztah s uživateli ale má i svoji druhou stranu mince. Právě Apple se opakovaně setkává s výtkami, že opomíjí to a to, co přece každý z nás potřebuje a chce. Paradoxně tyto výtky směřují od těch, jimž vadí masovost produktů (a přizpůsobování se hloupým a obyčejným uživatelům).
Ano, Apple produkty mají mnohá omezení. Ale pokud si je koupíte, vzniká dohoda mezi  vámi a výrobcem. Jestliže jsem si koupil iPhone, a pak začnu spílat na uzavřenost systému a na to, že nemůžu vyměnit baterii, můžu nadávat maximálně sobě.
První, nač se mě většina lidí, když jsem jim ukazoval první iPad, ptala, bylo, jestli to má “uesbéčko”. Jenže Jobsovo uvažování se nikdy neopíralo o průzkumy veřejného mínění – strategie nevycházela z potřeb lidí, ale z toho, jakým směrem se s největší pravděpodobností doba (a následně i potřeby) lidí budou ubírat. Proto Jobs odstranil disketovou mechaniku, proto nyní začíná odebírat z notebooků i mechaniku na CD/DVD. Proto odhodí stylus a ukáže vám, že mnohem přirozenější jsou vaše prsty. Přečtěte si jeho biografii a budete se s opakovaným “pohrdáním” toho, co všichni chtějí (a konkurence má), neustále na stránkách setkávat. Jobsův postoj nádherně vystihuje již počátek jeho podnikání – to, když uzavřel vnitřnosti svých prvních strojů do “krabice” tak, aby se k nim nikdo nemohl dostat. “Přece nikdo nebude narušovat naše dokonalé dílo!”

Myslet jinak – jednoduše

Jobs byl posedlý jednoduchostí. Kořeny nalezneme již v mládí, fascinovala jej východní náboženství, asketismus a minimalistickým design. Jednoduchost představuje  nejdokonalejší stav výrobku, neboť složité věci umí udělat každý.
Zda operační systém Applu je či není jednoduchý nelze jednoznačně posoudit, respektive netroufám si říct nic jiného než vlastní zkušenost. Jednodušší než Windows je. A lépe se mi s ním pracuje. Přesto si dokáži u spousty softwarových produktů Applu představit ještě další stupeň zjednodušení – a budu v to doufat. Co se týče produktů, zde mám zcela jasno. Jobsova vize se v nich naplňuje. Nechci a nepotřebuji, aby tablet měl další tlačítka nebo porty. Nechci, abych mohl telefon jednoduše otevřít. A nechci, abych mohl nastavovat všechno a žít v opojném pocitu flexibilnosti. Chci, aby věc byla jednoduchá a fungovala. Jakmile si ji začnu přizpůsobovat, riskuji, že to bude již jiný produkt, než který jsem si koupil. Nemám důvod, proč provést jailbreak iZařízení – abych mohl “legalizovat” ilegální stahování aplikací, nebo abych se setkával s opakovaným zamrznutím systému?
Přečtěte si knihu Nudge – Šťouch, která pojednává o tom, že lidé potřebují, aby je druzí navedli a zúžili jim výběr možností, neboť se ve valné většině rozhodnou špatně. V knize se mimo jiné objevuje závěr jednoho výzkumu – lidé sice neustále touží po tom, aby jejich telefon měl širké možnosti nastavení, ve výsledku však 75% lidí používá zařízení s továrním nastavením a vlastnostmi. Z Isaacsonovy knihy se dozvíte, jak Jobs testoval například iPod. Jestliže nějaká operace vyžadovala více jak tři kroky, přístroj odhodil. Byl již příliš složitý na ovládání.

Myslet jinak – jako Jobs

Závěr předchozí pasáže poukazuje na Jobsův perfekcionismus a také nastiňuje posedlost. Především o té kniha do značné míry pojednává. I z toho důvodu ji doporučuji. Bohužel sice nenabízí příliš mnoho vlastních závěrů autora, na druhé straně co možná nejobjektivněji skládá mozaiku rozporuplné Jobsovy osobnosti. Nemusíte produkty od Apple mít (rádi), abyste knihu se zájmem četli nebo poslouchali. Dost možná budete stejně jako já chvílemi kroutit hlavou. Upřímně, s Jobsem bych se nechtěl dát do řeči, pravděpodobně by mě poslal někam, nebo zkrátka odešel. Neztotožňuji se s tím, aby vedoucí byl tolik autoritativní, despotický a v jednání s lidmi často asociální. Věřím, že velmi dobré výsledky může přinášet i naprosto opačný přístup vedení. Nadprůměrné a zajímavé produkty však Apple rozhodně má – a pokud se vám nelíbí, přinejmenším musíte uznat, že je umí prodat. A to také vyžaduje talent.
Oficiální biografie od Waltera Isaacsona má tu přednost, že nenabízí jen zajímavý život, který popisuje, ale také díky rozhovorům se Stevem Jobsem exkurzi do jeho myšlení. A to, ať už s ním souhlasíte nebo ne, rozhodně jiné je a zaslouží si pozornost. Už z toho důvodu, že nepřijímá kompromisy, hledá naprosto nové cesty a nebojí se být nepopulární.

Walter Isaacson – Steve Jobs
nakladatelství Práh, více informací o knize, o audioknize

Lukáš Gregor

Chcete-li, vyzkoušejte je. Máte-li podobná doporučení, šup s nimi do komentářů.

Všechna (jistě automatizovatelná) doporučení rozděluji do bloků dle použitelnosti. Jdeme na to, rychle a stručně.

V zaměstnání

• Chronické nezvedání telefonu, neodepisování na e-maily, tedy dělání mrtvého brouka štve nejen toho, kdo se vás snaží kontaktovat. Primárně to deprimuje vás samotné. Ať už jde o jakoukoliv záležitost, o jakkoli nepříjemnou věc, zvedněte ten telefon, popř. číslo vytočte a věc vyřešte. Stačí jen říci „Promiňte, že se ozývám až teď. V naší věci vám ale nemohu pomoci, resp. naši věc vyřeším do konce týdne. Děkuji za pochopení.“ Hrozí vám nebezpečí, že se vám nesmírně uleví!
• Pokud jste v prodlení s platbou přijaté faktury, nevykládejte druhé straně pohádky o tom, že jste fakturu již platili, že peníze jsou na cestě, že to musela poplést účetní. Nikdo vám to dnes už nebude věřit. Kápněte božskou a řekněte, jak to opravdu je. Klidně jděte s pravdou ven, klidně řekněte, že peníze (i část) pošlete až tehdy a tehdy, po splatnosti, protože a protože. Hrozí vám nebezpečí, že v očích fakturujícího neklesnete, bude vás – i přes tuto nepříjemnou skutečnost – stále brát jako spolehlivého partnera.

Doma

• Pokud jdete „postavit vodu“, optejte se přítomných, zda si někdo s vámi nedá čaj či kávu. Udělejte tedy ve stejném čase více než méně. Příprava jednoho, resp. dvou či tří horkých nápojů je časově téměř stejně náročná. Za tento čas uděláte dobře nejen sobě, ale i ostatním. A příště se vás možná také někdo jen tak optá, zda si nedáte… V tom případě vám hrozí nebezpečí, že ušetříte čas a přesto budete pít čaj.
• Vyrobte domácí veřejnou (!) pokladničku. Například ze skleněné vázy, kterou umístíte na viditelné místo. A vždy, když uvaříte rodině nezvykle skvělý oběd, uspořádáte malou párty pro známé, ugrilujete něco neobvyklého, prostě si dáte záležet, ponoukněte ostatní, aby vaši snahu ocenili. Je na každém, kolik drobných z kapsy vytáhne. Na „pokladně“ může být i cedulka s nápisem „na dovolenou“, „na lepší gril“, „dětem“, cokoliv. Hrozí nebezpečí, že přimějete ostatní k zaplacení něčeho, co se neplatí a vy za rok získáte příjemnou sumu, která nečekaně sníží výdaje na inkriminovanou věc. Věřte mi, funguje to a je to legrace.

V dopravě

• Malé dopravní prohřešky děláme všichni. Zkuste však jednou (napořád?) dodržet povolenou rychlost na dálnici i ve městě. Hrozí nebezpečí, že nikoho nesrazíte, nedostanete pokutu, ale také ušetříte za nižší spotřebu PHM. Jízda po D1 150km rychlostí vás k cíli dostane 100% o velmi málo minut dříve. Může však způsobit velké potíže.
• Ve veřejné dopravě uvolněte místo starším. Ano, toto nepsané pravidlo se už tak nenosí, ale nevidím na něm nic špatného. Nečiňte tak ale postaru, tedy že se hned zvednete. Nejprve se inkriminované osoby optejte, zda si nechce sednout. Navážete tak komunikaci, neurazíte věk staršího. Hrozí nebezpečí, že zůstanete sedět a ještě se vám dostane díků. A konečně, ona to ta paní ostatním kamarádkám u kávy v cukrárně poví. „Holky, dnes mě chtěl ten mladík pustit sednout, ono to na tom světě zas tak hrozné není!“

Ve společnosti

• Velmi efektní prvorepublikový zvyk, který vymizel: zvedněte zadek a polovstaňte, sedá-li si žena (pánové!) nebo starší dáma (platí pro všechny!). Minimalistický projev úcty rozhodně udělá hodně dobré práce. A vám hrozí nebezpečí, že si protáhnete tělo i u tak únavné činnosti, jako je pití kávy či jezení.Tento tip funguje excelentně a efekt je bezvadný. Mimochodem, jídlo je společenská událost, takže montérky či tričko s nápisem Sepultura raději nechejte v šatníku.
• Naučte se, jak zacházet s dvěřmi, pokud do/z nich vchází/vychází žena. Jak na to štěbetá špaček už roky a pořád to děláme špatně. Hrozí nebezpečí, že dívka či žena tuto mikroochotu ocení. Každý si může domyslet, jak.

V korespondenci

• Naučte se psát s diakritikou. Dejte si to jako závazek. Správné užívání háčků a čárek usnadní příjemci rozklíčování významu a hrozí nebezpečí, že vy nebudete vypadat jako trouba. Některá slova bez diakritiky totiž mohou zcela otočit smysl vět a sdělení.
• Používejte krátké věty a nebuďte v běžné korespondenci tolik epičtí. Život je už tak dost rychlý, ne-ze-slo-ži-ťuj-te jej nad rámec únosnosti. Rozvité krásnosti patří knihám a milostným dopisům.
• Pokud vám e-mailem dorazí nějaká legrační PPT prezentace, smažte ji. Nikoli však na oleji!

Média

• Nečtěte blbé a hloupé zprávy. Zkuste jim nevěnovat pozornost. Ovlivňují vás a hrozí nebezpečí, že chtě nechtě se v mnoha případech stanete jejich distributory a nevědomými šiřiteli. Existují tituly a magazíny plné informací s opravdovou hodnotou. A deníkáři dostanou lekci, třeba se naučí míchat zprávy lépe a radostněji.
• Kašlete na večerní hlavní televizní zpravodajství (speciálně) komerčních televizí. Je to jen videovýběr toho, čemu jste se (viz předchozí bod) snažili celý den vyhnout. Hrozí nebezpečí, že si ty špatné zprávy lépe zapamatujete, než když je vstřebáte čtením. Jděte se raději projít. Fakt!

Sociální sítě

V tomto případě mám hned tři parádní doporučení:

• Nesdílejte všechno.
• Opravdu nesdílejte všechno.
• Opravdu nesdílejte všechno a nechejte si něco pro sebe!

V partnerství

• Vytvořte si rutinu, která bude prospěšná vašemu vztahu. Třeba: Každou sobotu brzy ráno vstaňte, jděte do pekárny, kupte čerstvé pečivo, stavte se na trhu pro mošt, a doma připravte všem bohatou snídani. Káva, čaj, mléko, voda, koblihy, sýr, talíře, příbory… Hrozí nebezpečí, že vás budou mít všichni raději, budou si moci přispat a vy – tadá! – budete mít ráno víc času pro sebe!
• Čistě chlapská poznámka; na sobotním trhu vždy kupte malou kytku (nevěříte, že se dá pořídit za dvacku? Cha!) a ke snídani ji dejte na stůl, do vázy. Vaše polovička to sousloví „něco jsem ti přinesl“ ocení a celý týden bude vidět, na koho že jste v sobotu ráno myslel. Hrozí vám nebezpečí, že když nečekaně přinesete plnotučný pugét, nebude si myslet, že jste něco vyvedli.
• Čistě dámská poznámka; dovedete pro svého partnera-muže vymyslet také něco takového? Jsem si jistý, že budete koukat, jakou radost vyrobíte. Jo jo, o tom se v časopisech pro ženy zřejmě nepíše (?).

Rady obecné, nikoli však méněcenné

• Pijte víc vody. Jste totiž z vody. Čím víc vody, tím více „vás“.
• Sportujte, choďte pěšky. Fyzická námaha prospěje vaší kondici, ale také přispěje ke správné únavě a tudíž k bezvadnému spánku!
• Zavolejte rodičům. Tím nemyslím, když budete potřebovat pohlídat děti. Prostě jen tak.
• Hovořte o dobrých věcech. Že je jich jako šafránu? Zkuste se vrátit na začátek mého seznamu a projděte ho znova. Dobré věci přijdou samy. Samy vám v životě vytanou.
• Usmívejte se.

Bonus pro chytrého čtenáře

• Neměňte, co funguje.
• Zjednodušujte, zjednodušujte, zjednodušujte.
• Buďte každý den alespoň chvíli sami.

Dobrý den!

Libor Kříž, @liborkriz