Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Co mi o time managementu nikdy neřekli

Dalibor Špok

Dalibor Špok

DALIBOR ŠPOK / Psycholog, který se zabývá psychologickým kariérním poradenstvím, problematikou seberealizace a změny a tématem nadání u dospělých lidí. Je zakladatelem blogu o kariérním poradenství EtLabora.cz. Má rád život ve všech dimenzích a proměnlivost, kterou nabízí. (osobní stránky)
Dalibor Špok

„A jak to děláš s časem?“ zeptal se mě nedávno kamarád, s nímž jsme si povídali o našich aktivitách. To byla voda na můj mlýn. Chtěl jsem začít citovat základy time managementu. Probrat nejznámější techniky, zásady, možná i aplikace… 

Pak jsem se zarazil. Uvědomil jsem si, že ačkoli všechno z toho je důležité, není to vše. Nad zásadami stojí naše postupně se měnící zkušenost. S trochou patosu bychom mohli říci, že se jedná o jakousi „moudrost s časem“. A ta rozhoduje. Ostatně můj kamarád se mě ptal, jak to dělám s časem „já“, nechtěl obecné rady. Zamyslel jsem se tedy nad tím, jak vypadá moje zkušenost s časem:

Trvalá udržitelnost je důležitější, než jet na plný výkon

Nebylo by pro mě problém psát články pět hodin denně. Ale po dvou týdnech bych se na počítač nechtěl ani podívat. Klidně zvládnu šest klientů denně. Ale pokud jim budu věnovat maximální pozornost, za půl roku vyhořím.

Systémem pokus a (často bolestivý) omyl jsem si ověřil, jak je má výkonnost limitovaná. Že daleko dříve odchází kvalita (která se pozná ne tak ve špatném výsledku, ale v pozornosti, ostrosti mysli, radosti z práce). Že až mnohem později odchází schopnost pracovat nebo donutit se do práce. Že se můžu motivačními triky a sebekontrolou přesvědčit dělat mnohem více, než dělám. Ale že to ovlivní kvalitu toho, jak pracuji (a tedy jak u toho myslím a cítím) – trochu krátkodobě a zásadně dlouhodobě.

Je pozoruhodné, ale zároveň pochopitelné, že někteří klienti, kteří chtějí pomoci s těžkými projevy vyhoření, nejsou schopni akceptovat fakt, že nemohou na plné obrátky pracovat 8-10 hodin. Skepticky kroutí hlavou, když jim povím, že bez mnoha krátkých přestávek nebo bez dostatku pohybu nemohou sedět hodiny u počítače a očekávat, že spolu přijdeme na zázračné řešení, kterým jejich vyčerpaný mozek přelstíme. Nepřelstíme. Změnit musí především své chápání podstaty produktivity, kterou není maximální výkon, ale trvalá udržitelnost podobně jako v ekonomice či ekologii.

Asi jako každý, u koho poptávka začne převyšovat nad vlastními možnostmi, jsem si i já prošel obdobím únavy, nechutí k práci následkem vyčerpání, ale především změně toho, jak jsem k práci přistupoval. To jsem pozoroval především na kvalitě vlastních duševních procesů, emocí a vědomí.

Dnes pracuji přiměřeně. Množstvím experimentů jsem si ověřil, kde jsou mé hranice. Nikoli kolik zvládnu, ale kolik zvládnu dobře, trvale udržitelně. Tak, abych věděl, že se dnešní nadměrný výkon neprojeví na snížení výkonu zítřejšího ani na horší chuti do práce příští týden.

Nedělat, co mě láká

Stephen Covey moudře prohlásil: „Enemy of the best is often the good – nepřítelem nejlepšího je často to dobré. Každý zájemce o produktivitu ví, že má vybírat dlouhodobě důležité před méně důležitým. Nikdo mě ale neupozornil na to, že to méně důležité může být také prospěšné a užitečné. V psychologické práci (každý čtenář však bude znát totéž ze své oblasti) můžete skoro v každé otázce po spolupráci, nabídce projektu, e-mailovém dotazu někomu pomoci.

Do toho nekonečný proud vlastních nápadů! Mohu napsat článek, přijmout pozvání na přednášku, vyhovět klientovi s mimořádným časem setkání, diskutovat na sociálních sítích nebo pod svými články, a tím někomu pomoci.

To všechno je dobré. Ale když se po týdnu zastavím, vidím, že jsem neudělal nic z toho, co je nejlepší.

Hledat nejlepší a rozpoznávat pasti dobrého

Rozpoznat nejlepší mezi dobrým je zpočátku obtížné. Najít hlavní fokus svého povolání (pozice, podnikání) chvíli trvá. Je nesmyslné sednout si a s nedostatkem zkušeností, ale zato s přemotivovanou fantazií a tužkou a papírem si chtít „vymyslet svou vizi“. Tím zvyšujeme riziko, že budeme uměle realizovat něco obecně prospěšného, co se nám líbí, avšak nikoli to nejlepší. To, co je v nejhlubším souladu s naší duší, s naším potenciálem. To musíme hledat. Chvíli to trvá. Někdy léta.

Ale jakmile své „nejlepší“ najdeme, naše situace se radikálně mění. Už se nemůžeme vymlouvat na to, že experimentujeme. Jestliže jsem dvacetkrát zůstal v diskusi na sociální síti, jejíž účinek byl minimální, nebo se týden připravoval na přednášku, kterou by s větším zaujetím předneslo deset mých kolegů, potvrdil jsem si, že toto není moje „best“.

Aktivity, které jsou nebezpečné pro můj úspěch, nepoznám podle toho, že jsou neužitečné nebo bez výsledku. Nejzáludnější jsou ty činnosti, které jsou dobré. Projekty, které mě lákají, nesou výsledky, jdou mi, mám z nich radost, druzí mě za ně chválí…

Ale při hlubším pohledu zjišťuji, že se mi více líbila sláva nebo potěšení z výsledku, než že bych jednoznačně přispěl tak, jak mohu nejsilněji. A tak postupně měním své preference a snažím se do svého života přibírat co nejvíce toho, co je v mém povolání/duši/poslání „nejlepší“. Tedy nejhlubší, nejsilnější, nejdůležitější. To si však vyžaduje jednu z nejobtížnějších dovedností.

NE je cesta, které se klikatí

Umění říkat NE je samozřejmě jedním z prvních bodů receptáře na řízení vlastního času. A někteří z nás mají s odmítáním problémy. Chceme být se všemi zadobře, nejít do konfliktu. Na tom můžeme psychologicky pracovat.

Tím naše cesta nekončí. Mnohdy se nám zdá, že říkat NE není takový problém. Neuvědomujeme si, že je to proto, že zpočátku stojíme v experimentálním období – nového projektu, pracovní pozice či fáze života. Buď se na nás nikdo s ničím neobrací (a tedy NE říkat nepotřebujeme), nebo nás zajímá vše, a to je dobře (a říkat NE opět nepotřebujeme).

Musíme totiž získávat zkušenosti a přicházet na to, co je pro nás nejlepší. Říkat NE příliš razantně v této fázi není dobré. Je naopak vhodné zkusit si schválně nabídku, o které váháme (ale zkušenost s ní nemáme).

Často nás překvapí. Někdy tím, že je lepší, než jsme se domnívali. Možná nám otevře netušené obzory. Jindy si potvrdíme, že zvolit ji byla chyba, ale tato chyba nám dá více než stovky moudrých knih. Zkusit si (v mém případě) akceptovat přípravu workshopu, jehož téma vám není blízké, se vám odmění tolika nesnázemi v jeho přípravě i provádění, že si příště takovou možnost dobře rozmyslíte.

O to snáze (i když snadné to není nikdy) se vám bude říkat ono nepříjemné „promiňte, ale ne, bohužel to nejde“. Víte totiž, proč to děláte. Nikoli kvůli pravidlům vyčteným z knih. Chyby jsou proto extrémně důležité, abychom věděli, které NE je skutečně potřeba, a které je naopak projevem naší lenosti nebo nedostatku odvahy.

Odmítám mnohem více a je to těžší, než jsem kdy čekal

Když však experimentální fáze skončí a my zjišťujeme, kde jsou hranice našeho „nejlepšího“, čeká nás trochu jiné NE. Práce, poptávek i vlastních nápadů přibývá a já musím najednou říkat NE tam, kde jsem dříve říkal ANO.

To je obtížné, protože takové NE bude bráno jako signál odmítnutí či nezájmu o celý vztah, který již mám s konkrétními lidmi vybudován. Zde se mi vyplatilo pečlivě vysvětlit svou pracovní konstelaci, která stojí za takovým odmítnutím. Lidem, kterým společné aktivity odmítáte, to myslím dlužíte.

Právě okamžiky, kdy je třeba odmítnout něco lákavého, zaběhaného, co vyvolá nepochopení těch, které mám rád, jsou nejdůležitějším rozcestím mezi „dobrým“ a „nejlepším“.

Takové NE má však také svůj pozitivní důsledek (pokud jej neříkáte s tupostí přeskakující gramodesky z knihy o asertivitě, ale s empatií a otevřeností). Je totiž ukazatelem hloubky vašich vztahů. K těm, kteří mě akceptovali i po mém NE, mám mnohem blíže. Vím totiž, že náš vztah není pouze instrumentální, ale jde o něco víc.

Nepotím se z každodenních neúspěchů a spěchám jen tak, abych nebyl zadýchán

Životní cesta mě naučila, že úspěch je běh na dlouhou trať. Nejedná se o závod, o předbíhání soupeřů, nejde o to, být nejrychlejší. Každý spěch a nepřiměřenost v množství práce, složitosti úkolů nebo zapomínání na důležitou oblast se vymstí. Každé hloupé soupeření – i to vnitřní – mě paradoxně zdrží.

Uvědomuji si čím dál více, že k takové cestě, na které toho chcete udělat hodně, patří přirozeně neúspěch. A že pokud se budu bát chyb, neúspěchů a neporozumění, začnu sahat pouze po jistotě, zabydlím se v teplíčku svého pohodlí, přestanu se natahovat za hranice komfortu.

Tím hodím ručník do ringu. Mohl bych to snadno udělat, ale dobře vím, že bych tím zasil semeno své budoucí nespokojenosti, která stonásobně předčí nespokojenost z přítomných neúspěchů.

Proto se každodenními chybami trápím méně než dříve. Analyzuji je a snažím se formulovat zásady, které mi umožňují nejběžnější z nich neopakovat. Ale dále na ně nemyslím. Nedělám si iluze, že někdy zmizí. A pokud se tak stane, začnu se bát, že jsem zlenivěl, že už nejdu do neznámého, že jsem v papučích.

Uvědomuji si, že produktivita není hromada odepsaných e-mailů, vyškrtaných úkolů, událostí v kalendáři. Produktivita je od slova produkovat, tedy podporovat, prosazovat, vytvářet, ovlivňovat, vést dopředu (pro-ducere): jak svou duši a život, tak druhé a svět okolo nás. Je to schopnost aktivně žít.

K ní patří také umění vyvarovat se toho, aby nám došel dech. Skutečně produkovat ve výše uvedeném smyslu můžeme pouze tehdy, když budeme pracovat kvalitně a dlouhodobě, nikoli trhat rekordy a přetínat cílové pásky.

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 6

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Jindra napsal:

    Děkuji za Váš článek.
    Právě v poslední době řeším takové a podobné problémy a to, co jste psal mi vyloženě pomohlo.

  2. Zuzka Ježková napsal:

    Supr článek. Díky.

  3. Josef Jasanský napsal:

    Dobrý den, Dalibore. Vaše články čtu rád a tento konkrétně řadím mezi Vaše „best of“:) Jojo, přečíst si něco takového tak před 20 lety… Takhle ho aspoň pošlu svému 25 letému synovi s přáním, aby alespoň několik těch (pitomých, ale zásadních) chyb (jako já) v životě (ve snaze o „max. produktivitu“) neudělal;)
    Pohodové dny přeje JJ

  4. Lucie Václavková napsal:

    Dobrý den, skvělý článek. Tohle téma se mnou poslední dobou hodně rezonuje, protože také mám chuť se pouštět do mnoha věcí, ale narážím na hranice fyzické i duševní.

  5. Lubo napsal:

    Veľmi pekné, fakt.

  6. Oskar napsal:

    Super článek

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru