Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Aby člověk něco udělal, často stačí jen to, aby to dělal…

By on 27. 11. 2014 in Témata with Žádný komentář
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Ján Simkanič není známý pouze svým zapojením do projektu Křišťálová lupa, ale také skrze své komentáře směřované k tuzemské společnosti a politice, v neposlední řadě i jako autor či editor knih. My jsme se jej ptali nejen na ně, ale pochopitelně i na jeho způsob práce.

Mohla by to udělat úvodní anotace, přesto mi je milejší úvodní představení nechat na Vás. Představte si, že nyní si některý ze čtenářů jméno Ján Simkanič přečte poprvé, ale zajímáte ho, už z čiré zvědavosti. Co byste mu o sobě prozradil?

Ahoj, já jsem Honza. Nemám rád formality, baví mě brát život z té lepší stránky a jsem vděčný za to, co mě v životě potkalo. Mám úžasnou ženu a dvě nejroztomilejší děti na světě, dělám práci, která mě naplňuje (mám na starosti vydavatelství Internet Info) a vedle toho občas zkouším další cesty k seberealizaci – ty mají nejčastěji psanou podobu.

Pokusme se nyní Jána Simkaniče zachytit jen v několika málo střípcích – třeba pomohou přídavná jména. Jaká by Vás nejlépe charakterizovala?

Věčně nevyspalý nadšenec. Zbylá přídavná nebo podstatná jména by vám asi lépe vyjmenovali lidé z mého okolí – kdo já jsem, abych hodnotil sám sebe? :)

A dotřetice z úvodu (a opět s přídavnými jmény): dokážete v bodech postihnout sebe ve vztahu k práci, své vlastní workflow?

Věčně nevyspalý nadšenec. Když se do něčeho zaberu, často neumím přestat, dokud mě únava nedonutí. Ale učím se s tím bojovat, zvlášť při vědomí ranního odvozu směr školka. Zároveň dokážu být spokojeně líný, jen mi to současný režim příliš nedovoluje.

S dovolením bych nyní u tzv. workflow na čas zůstal. Náš web se specializuje do značné míry na efektivitu. Máte na ni svoji vlastní definici?

Vlastní definici nemám, spíš s tím pojmem mám dost často problém. Líbí se mi, když věci spějí rychle dopředu, nemám rád zbytečné váhání, takže ano, jsem rád „efektivní“. Ale v poslední době se v obecném povědomí efektivita interpretuje jako téměř svatý grál, přitom výsledek vypadá jako samoúčel – jako by šlo jen o to, aby myš zavřená v otočném kole šlapala co nejrychleji, i kdyby nevěděla proč. Mám mnohem radši „smysluplnost“.

Mimochodem, snažíte se o kroky směrem k efektivitě, nebo to berete spíše za marnotratný boj s realitou?

Myslím, že jsem se postupně naučil nevyhýbat se věcem, které mě nebaví a nechce se mi do nich – zvlášť když vím, že se jim dříve či později stejně nevyhnu. Ostatně, po narození dětí člověk ani nemá na výběr, postarat se musí. Navíc mám to štěstí, že má práce mě naplňuje a baví, takže se zas tak často nepřemáhám.

Existují u Vás nějaké postupy, návyky, díky kterým zvládáte vše to, co zvládáte?

iPhone a MacBook Air. To není reklama, to je konstatování. S těmito dvěma zařízeními jsem prakticky srostl, jsou to moje první přístroje v životě, na které člověk „nečeká“, kterým se nepřizpůsobuje, ale práce je díky nim plynulá, pohodlná, rychlá. A když se nemusím přizpůsobovat technice, odpadají mraky dříve ztraceného či prázdného času. Bez těch dvou zařízení si svou práci, která se skládá primárně z psaní či komunikace s jinými lidmi, už skutečně nedovedu představit.

Žádné jiné postupy či návyky nemám, ono k tomu, aby člověk něco udělal, dost často stačí jen to, aby to dělal.

Napadá mě, o budování nových, pozitivních návyků existují knihy, kurzy, webináře… máte nějakou konkrétní strategii, jak se naučit něco nového?

Já všechen tenhle byznys kolem těch zaručeně nejlepších a jedinečných rad do života a ke štěstí a úspěchu nemám moc rád. Jasně, pár praktických a hlavně hodně konkrétních zkušeností se předat dá, stejně jako nějaké triky, ale většinou jsem se setkal jen s takovou mírou obecnosti, že si pod těmi radami představíte cokoliv – ve stylu „následuj instinkt“. Navíc se mi zdá, že většina autorů dělá obecné závěry na základě osobní specifické zkušenosti a pomíjí, že co funguje u jednoho, nedává smysl u jiného.

A ještě jedna asociace: je ve Vašem zájmu literatura osobního rozvoje?

Já dříve byl celkem nesmělý, ale léčil jsem se. A před mnoha a mnoha lety mi v tom hodně pomohla útlounká knížka se základy asertivity, to bylo užitečné, praktické a funkční. Ale jinak s těmihle věcmi moc pozitivních zkušeností nemám a vlastně je už nevyhledávám. Spíš mě v osobním rozvoji ovlivnily knihy a literatura, přičemž osobním rozvojem nemyslím ten úzký výsek osobnosti orientovaný na výkon, efektivitu a profesi.

Nyní spíše k tématům, která Vám budou bližší. Hodně píšete, tvoříte texty, přemýšlíte a sdělujete své názory. Napadá mě hned několik cestiček, kudy se vydat a vytvářet otázky. Mohl bych si je nakreslit do myšlenkové mapy – vidíte, používáte je?

Nepoužívám, stačí mi obyčejné poznámky a jednoduchá lineární struktura textu, tabulka v Excelu a e-mailová schránka – i úkoly si posílám do Doručené pošty jako připomínkový e-mail.

A teď k tomu psaní. Protože i já sám rád pracuji se slovy, uvědomuji si, jak podstatnou roli sehrává soustředění/pozornost a také nálada, díky které se mi vlastně vůbec psát chce. V případě prvního, máte s koncentrací potíže?

Kdybych si mohl určovat svůj rytmus dne čistě podle sebe, fungoval bych dlouho do noci a vstával v poledne. Při psaní si užívám noc, ticho, samotu, absenci tlaku a vyrušování. Pak se umím nechat nést inspirací, zaujetím a průběhem psaní.

Ale tak to samozřejmě v naprosté většině případů nejde, s dětmi o to míň, takže se člověk donutí soustředit i ve chvílích, kdy by to do sebe za ideálních podmínek vůbec neřekl. Ale dlouhý „klid na práci“, ten bohužel chybí.

Byl bych to špatným tazatelem našeho webu, kdybych se z Vás nesnažil vyloudit nějaké tipy, triky na to, jak se k pozornosti dopracovat. Respektive, jak se nenechat utápět nepozorností.

Obávám se, že na to jsem špatným respondentem. Multitasking je u mě běžná věc, často nezbytná, ale překonávám to tím, že mě psaní, vymýšlení či jiná práce pohltí – takže přebije to ostatní, a i ve chvíli případného vyrušení se k ní dokážu snadno vrátit a navázat tam, kde jsem přestal. Ale právě proto mám rád noc, kdy vyrušení není moc nebo úplně chybí.

Při této příležitosti se odkryla jako téma prokrastinace. Hovoří se o ní jako o nemoci. Diagnózou trpíme prakticky všichni, máte své únikové manévry, díky kterým odkládáte to, co jste si naplánoval?

Prokrastinaci vnímám jako výmluvu moderního člověka, dneska už se dělá nemoc i z toho, že se člověku ráno nechce z postele. Znáte doktora, co si uprostřed operace dá pauzu na sjíždění bulváru, protože zrovna nemá chuť rejpat se ve žlučníku pacienta? Jasně, mozek si občas potřebuje odpočinout od toho, aby podával nonstop stoprocentní výkon, ale to je spíš nezbytnost než prokrastinace. Navíc u mě je v tomto směru výhodou (a v jiném směru prokletím), že se strašně těžko kreslí čára mezi pracovním světem a osobními zálibami, naštěstí lze zužitkovat hodně věcí oběma směry.

Odkláním se od vytyčeného, ale – plánujete?

Čím dál méně, realita vždycky překvapí :) Spíš je to takové mlhavé tušení stínu, než přesný harmonogram. Samozřejmě u termínově jasných projektů se plánovat musí.

A teď pomaloučku zase zpět. Vzhledem k Vašemu zájmu, předpokládám, že se probíráte články, internet a periodika budou Vaším denním chlebem (ehm, to je literární klišé, že?). Máte chuť po velkém množství zdrojů, nebo jste si během praxe vytvořil účinný filtr?

Mým informačním filtrem jsou dnes sociální sítě a lidé, kteří mě zajímají a kterým důvěřuju. A čím dál snadněji rezignuji na to, že velké množství zdrojů sledovat nestíhám, a přestává mi to i vadit.

Ptám se proto, jak řešíte případné riziko přehlcení informacemi. Téma je to aktuální, už pro dosah, který nás od nich (ne)dělí.

Já byl vždycky velký požírač informací, textů, sdělení, filmů… Ale kdeže loňské sněhy jsou. Deníky jsem četl, nečtu. Televizi nesleduju vůbec. Klidnější rytmus týdeníků nebo měsíčníku mi vyhovuje víc, ale taky nestíhám. Na filmy není kdy. Pokud informaci potřebuju a zajímá mě, najde si mě sama – nejčastěji právě přes sociální sítě. Docela užitečný trik na informační obžerství je ukládání textů do Pocketu. Do téhle aplikace si dávám odkazy na čtení „na potom“. Než se k nim ale dostanu, často zastarají a číst je nemusím a nebo ne zas tak důkladně. Pomáhá to třídit trvalejší od prchavého.

Kde třeba důležité a zajímavé informace hledáte a nacházíte? Můžete klidně jmenovat konkrétní autory či tituly (knihy, periodika, weby, pořady…).

Daleko přede vším u mě stojí Twitter a zhruba 500 zdrojů, které sleduji, z nichž velká část není extrémně aktivních – takže možná mluvíme o 100 až 200 zdrojích.

Jste autorem knihy “České nesvědomí” a vydal jste také esej “Mediální revoluce”. Obojí se šířilo internetem v elektronické podobě. Jak moc je pro vás coby nezávislého autora důležitá existence e-knih.

E-knihy jsou mi sympatické z více důvodů. Mohou být dostupné, i když ty klasické už třeba nejsou k dispozici. Dají se vydat strašně rychle. Nepotřebujete mezičlánky. A jako autor a vydavatel můžete strašně rychle a nekonečně zkoušet a hledat a testovat a učit se.

Pro mě osobně patří Váš blog mezi ty, které sleduji bedlivě a rád. Napadá mě otázka podobna té předchozí: co role blogerů v našem mediálním světě? Existuje nějaká významná propojení mezi oficiálními médii a blogery? Mají u nás blogeři vůbec vliv na veřejné mínění?

Nechci to přeceňovat, ale myslím, že obecně řečeno mají lidé mimo oficiální mediální struktury stále větší vliv. A nejedná se jen o blogy, ale o účty na sociálních sítích atd. Možná neovlivňují přímo nějak extrémně širokou veřejnost, ale jejich vliv na novináře bývá v některých případech často zásadní – a ti pak jejich názory využijí, zesílí nebo se jimi nechají ovlivnit. Ostatně i to, že výstupy tradičních novinářů často na webu připomínají formálně mnohem rozvolněnější blogování, je důkazem, že vzájemné ovlivňování a interakce probíhá.

Sociální sítě byly primárně koncipovány jako komunikační kanál, jak vnímáte jejich využití rukama tradičních médií – deníků, televizí? Nestávají se účty spíše obdobou RSS čtečky? Existuje v našem prostoru skutečně zajímavý, přednostně komentátorský, účet, který by de facto mohl i nahradit četbu zpravodajského deníku?

Připodobnění sociálních sítí k RSS čtečkám je jistě na místě, souhlasím. Pokud jde o práci médií se sociálními sítěmi, lze ji vypozorovat v několika rovinách – jako skvělý zdroj inspirace, jako koření klasického zpravodajství, jako snadný zdroj bezplatného obsahu, jako alibi k vyjádření pocitů, názorů či dokumentů, za které není třeba nést redakční nebo vydavatelskou odpovědnost.

Vrátím-li se k samotnému titulu České nesvědomí, hloubá ve mne otázka, která dost dobře může vést k povrchnímu zobecnění: dá se vysledovat, co naši společnost (viděno Vámi) významně charakterizuje?

Těžko sesumírovat něco rozumného do jedné věty, ale poselství Českého nesvědomí se dá přibližně shrnout do formulace, že jsme naší vlastní minulostí ovlivněni více, než bychom si byli ochotni připustit. Ale taková věta je podobně obecná jako v případě moudrých rad do života u osobního rozvoje – každý si ji vyloží úplně jinak. Můj výklad té věty je takový, že se nám nedaří překročit svůj minulý stín, ačkoliv si namlouváme, že jsme ho už překročili. Z toho plyne frustrace, zklamané očekávání, deziluze a nenalezené a neformulované a nesdílené směřování naší společnosti.

Napadá mě, že nás může spojovat třeba podobná zkušenost – kupříkladu na prožité dětství. Což mě nenásilně přivádí k projektu, pod nímž jste podepsaný a který v těchto dnech jde úspěšně na odbyt. Kniha Mé dětství v socialismu. Dal jste dohromady na šest desítek příspěvků. Vzhledem k faktu, že lze o vzniku knihy najít dostatek informací a rozhovorů, zeptám se jinak. Kdyby se knihu nepodařilo zrealizovat, co by její neexistence znamenala pro Vás a co pro nás ostatní?

Pro mě to byl neuvěřitelný zážitek, superrychlá jízda se spoustou skvělých lidí. Nabíjeli mě novou energií a vrátili mi násobek toho, co jsem do toho dal, i když jsem v jistou chvíli nebyl daleko od naprostého vyčerpání. Jsem jim za to všem nesmírně vděčný a nebýt toho počátečního nápadu a jejich pomoci, o všechny tyhle zážitky bych přišel.

Co se týče ostatních, tedy čtenářů, – podle reakcí se zdá, že naděje do ní vkládané, nebudou marné – že ty příběhy skutečně dokážou připomenout současníkům nebo umožňují pochopit mladé generaci, jak vypadala doba před Listopadem 89. A to i u lidí, kteří by se něčím podobným bez téhle záminky neměli ten správný impuls zabývat.

Narazil jsem na status, v němž autor doufal, že nebude muset napsat příspěvek do knihy Mé stáří v socialismu. Které projevy socialismu, minulé doby, o níž Vaše kniha pojednává, můžeme v dnešní době ve společnosti najít?

Strach z odpovědnosti. Nedostatek iniciativy a osobní angažovanosti. Alibismus. Ochotu přenechat rozhodování o sobě samém vyšší instanci. Nadávání na politiku, bez ochoty ji ovlivnit vlastní aktivitou. Vymezování „nás dole“ proti „těm nahoře“. Ohýbání nebo obcházení pravidel hry. Absolutní zmatek v hodnotách nebo jejich absence. Ostražitost vůči jinakosti. Schopnost přizpůsobit se a starat se jenom o sebe…

Mimochodem, je něco, co vás společensky znepokojuje a co naopak naplňuje nadějí?

Mého společenského znepokojení je plný celý můj blog, takže tady se s dovolením spíš soustředím na tu naději. Objevuje se stále více mladých lidí, jejichž mentalitu nesvazují predispozice let minulých. Naopak mají otevřenou mysl, zahraniční zkušenosti a chuť v životě něco dokázat. Přibývá společenských a kulturních událostí mimo tradiční instituce, množí se úspěšný crowdfunding, přibývá dobrých restaurací a kaváren, stále víc jsou vidět konkrétní výsledky lokálních občanských aktivit, úspěšní občanští aktivisti vstupují do politiky, zapálení podnikatelé rozjíždějí zajímavé projekty…

Chci věřit tomu, že kdybychom dostali potřebný čas, dokázali bychom se posunout hodně dopředu, předpoklady na to máme. Musí nám to ale dovolit situace ve světě a taky se nesmíme nechat svést přeludy, že jen tak ze dne na den prostě bude líp.

 

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru