Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

„Rodičovství na plný úvazek tě zbaví jedu ambicí“ – rozhovor s Honzou Martínkem

By on 13. 10. 2014 in Témata with Počet komentářů: 1
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Občas publicista, občas muzikant, jinak čtenář, ex-manažer v Microsoftu, dvojnásobný otec. Jan P. Martínek není webu Mítvšehotovo neznámý, a protože má co říct, pobídli jsme jej k tomu formou rozhovoru.

Honzo, nebudu zastírat, že se známe, že si tykáme. A vlastně věřím, že tě svým způsobem znají i naši čtenáři. Už pro velmi charakteristké články, kterými náš web čas od času obdaříš. A jimi bych rovnou začal. Kde se u tebe bere chuť psát?

Člověče, to bych taky rád věděl. Většinou ji postrádám a do psaní se dokopávám. Jaký je opak grafomana – grafofobik? Tak to jsem já, délkám článků navzdory – když už, tak už. Ale potřeba něco sdělit tvůrčím způsobem – písmenky nebo notičkami, to máš jedno – je u mě odmalička spojená s tím, že něco hledám a když to nemůžu najít, tak to prostě vyplodím sám. Aby to existovalo. Píšu vždycky jen to, co bych sám chtěl nebo potřeboval číst.

Mimochodem, vím, že si s tebou zásadně nemám domlouvat termíny odevzdávání, naše spolupráce funguje čistě na bázi “až to bude, bude”. Dokážeš si představit, že bys byl členem redakce a tvořil texty na zadání a pravidelně?

Jsem ti vděčný za to, že kontext @WaitingForHonza nemívá nastavený Due Date, že smím mít hotovo, až když má moje nové dítko všech třicet prstíčků a že ke mně máš takovou důvěru, že ti smím odevzdávat texty i v den vydání. Díky.

Dokážu si představit úplně všechno, tedy i sebe coby člena redakce. Ale stejně tak i ty konce, smutek z chrlení článků a upadajících nedodělků. V Česku jsou statisíce lidí, kteří tohle zvládnou mnohem líp; milerád jim pravidelné vyjadřování se k čemukoli přenechám.

Fotografie prvního doloženého grafomana.

Tvé články charakterizuje hra se slovy. Očividně tě baví číst. Někde jsem narazil na tvůj postřeh, že jsi četl knihy ještě předtím, než to bylo in. Co tím “in” přesně myslíš? Tedy, já to asi tuším, přesto se ptám.

To byl nějaký starý tweet, ne? Twitter nehodí se než ku generalizaci, simplifikaci, provokaci a legraci. Tuším, že tušíš správně.

Loni jsem psal o tom, že vyběhnout dneska do lesa jen tak pro radost se nenosí. Musíš nahodit kůlovej vohoz, obout kikézní raninkšůz, docoolit to značkovými slunečňáky, ve výtahu spustit appku v telefonu chytřejším než ty sám, která ti měří tepovku, množství endorfinů, teplotu tělních tekutin a do sluchátek vyřvává extaticko-motivační instrukce, načež tu ztrápenou zdviž na deset minut zablokovat, neboť před zrcadlem kabiny tvoříš našpulenou selfie a postuješ ji s vieweghovsky sebeironickým nadhledem na Instáč. Před barákem pak čtvrt hoďky klušeš na místě, přičemž vybíráš desítky hashtagů, a po zbývající dobu kvantifikovaného venčení čekuješ lajky, což sprchou, vyhozením zběsile zhltnutého jogurtu ani přesunem do kolbenky zdaleka nekončí. No a podobně je to dneska i s četbou.

Co lidi, kteří znovuobjevili písmenka, vede k tomu, aby zveřejňovali, na které stránce toho kterého veledíla jsou, dělili se o něco tak osobního, jako je vlastní knihovna a natolik intimního, jako kontinuálně doplňovaný seznam četby, netuším. Ale přeji jim, ať se jednou pročtou na úroveň, kde nebude tak důležité vyfotit svůj Kindlíček s mrazivou skandinávskou detektivčičkou v obklíčení hřejivého kakajíčka v hrníčku z hit-hitíčku, mističky s fair-trade oříšky a vymazleného moleskínku se skečnoutičkami, jako spíš něco s knihou prožít, vychutnat si to a pak si o tom v klidu podumat.

Kdy podle tebe ten zlom, kdy číst je sexy (a ještě důležitější se o to s ostatními podělit), nastal?

Nejspíš to někdo obšlehnul od amerických čtenářů, kteří měli své Kindlíky přece jen o něco dřív než my. Obvyklí podezřelí jsou jasní, přesto dnes už asi nezjistíme, kdo byl skutečně prvním českým roztleskávačem sexy čtení. Což neznamená totéž co sexy roztleskávačka, spíš naopak: původní vlastníci čteček e-knih byli geekové, tedy, budeme-li se držet předsudkoidních klišé, nesocializovaní, nehezcí, nevoňaví človíčci, zběhlí a sebevědomí převážně ve všem internetovém. A těm se podařilo prosadit rovnítko, které je mi sympatické: sečtělý, resp. sčetlý = sexy.

Tihle do té doby outsideři objevili, že mají něco společného s majoritou: lásku k příběhům, hezkým hračkám a sobě samým. Odložím-li zbytky politické korektnosti, tipnu si, že spíš než geekové to byly geekettes; ženy jsou obecně knihomolovější, marnivější, fotogeničtější. Kopyrájťo-socméďo-experťo holčičky, jimiž mí kamarádi, ostřílení to podnikatelé, byznysmeni a markeťáci, sice okázale opovrhují, ale jejichž schopnost sebezviditelňování jim bledě závidí — takže ty slečny přece jen něco umět budou, že? Přiznejme si, že kniha naaranžovaná na chlupatých chlapských nohou hovících si na plážovém lehátku není nic zvlášť estetického, zato totéž v opečovávaném dámském podání — a nohy mívají krásné i geeketky, no jéje — je úplně o něčem jiném.

Před Kindlem, iPadem a sociálními sítěmi se tohle nedělo, ale najednou jsme všichni jen cvičené opičky – chlubíme se svými gadgety a jejich obsahem přesně tak, jak po nás chtějí Velcí nevlastní bratři od A a všichni jejich nakladatelsko-knihkupečtí bratránci a sestřenky.

Čtení je prostě sexy…

Současně ale také vím, že jsi knižní nabalovač. Do Kindlu sis zakoupil už desítky knih, které na tvou pozornost stále čekají. Je to projev prokrastinace (ať používáme in slůvka), nebo nějaké jiné vady? Nebo jak by ses obhájil? /Mimochodem přede mnou nemusíš, protože na mých policích čekají vagóny knih a já je jen hladím pohledem po hřbetu/

Desítky ročně kupuju knih papírových, pro Kindle jsou to stovky. Do foroty pořizuju literaturu celý život, Kindle mi to jen zjednodušil a urychlil. Buduji si svoji antiknihovnu, jak tohle syslení nazývá Nassim Taleb a odhaluje, že čím víc toho víš, tím víc nepřečtených knih hromadíš. Japonci pro to mají své vlastní slovo, které připomíná sudoku, takže se dobře pamatuje: tsundoku. Vyjadřuje nakupování knížek a jejich vrstvení na hromady, aniž bys je četl.

Je to projev chorobného odkládání? Svou strukturovanou prokrastinaci vnimám coby pozitivní element ve svém životě. Zato lenóra, s tou bojuji stejně zarputile jako ona se mnou. Papír čtu méně prostě proto, že to není tak pohodlné jako Kindle. A ten… To máš tak. Sleduju všude možně, co kde vychází, hlídám si to a těšívám se, průběžně nacházím další tipy a potom otevřu Kindle Store a pokaždé omrknu žebříčky, nejdřív celkové a pak žánrové, no a to se vždycky najde něco, co podle anotace či recenzí musím mít.

Pohodlí nákupu knih dělá ze čtenáře sběratele, tedy ideální dojnou krávu knižního byznysu. Jít o drogy, automaty nebo kurtizány, řešil bych to – nebo tajil – ale nákupem knih neubližuji sobě ani druhým, maximálně své peněžence. Spoustu fajn knih koupíš za dolar, takže je to zaplaťpámbu zvládnutelná neřest — průměrnému kuřákovi ve šrajtofli fičí hlasitěji.

Já se ještě krotím, ale třeba takový Umberto Eco utrácí jak zjednaný a ve své knihovně má už přes třicet tisíc knížek. Jasně, že je všechny nečetl. Ví , že nepřečtené knihy mají mnohem větší cenu než ty přečtené. Čímž nenaráží na absenci opotřebení.

Kolik tak knih zvládneš přečíst za rok, za měsíc, za týden… (Nevím, vyber si.) Sleduješ to? Dáváš si výzvy?

Nesleduju, nedávám. Nikdy jsem nebyl ten typ. K maturitě z češtiny jsem místo čtenářského deníku přinesl svazek nadepsaný Výběr z četby. Měl přes dva tisíce položek. To bylo poprvé a naposledy, co jsem měl představu, kolik toho přečtu.

Kde ty časy jsou. Dneska jsem rád, když si na čtení najdu nerušenou půlhoďku. Mezi lidmi, kteří o sobě prohlašují, že se seberozvíjejí, osobně transformují a self-hackují, řádí trend dávat si cíle v podobě počtu knih přečtených za rok. Titíž bloudi rádi diskutují o knihách, jež jim změnily život. Jenže kniha tě nezmění tím, že je tebou zhltnuta. Může na tebe zapůsobit, otřást tebou, nabourat ti víru nebo ti ji vnuknout, inspirovat tě, dojmout tě, pobavit, povzbudit, pošoupnout… Ale změnit se musíš ty sám. Pokud tě knížka osloví, ty ji nějak pochopíš, popřemýšlíš si o ní a vyvodíš z ní pro sebe relevantní závěry, názory, kroky.

Sockosítě některé čtenářské otesánky svádějí k povrchnostem typu „za víkend přečteno X románů“, občas někdo dokonce vypustí online reportáž o průběhu čtení: „Třetí kapitola, první Fidorka, druhý čaj, chce se mi čůrat“. Nehledě na to, že je to arogantní neúcta k autorům, čtenář sám sebe ochuzuje o zážitky tím, že ztlácá páté přes deváté a navíc vyšle do světa kontraproduktivní zprávu: tyhle knížky za to nestojí, takové dáte klidně čtyři za sebou, je to jen přeskakování z jednoho odstínu šedi ke druhému.

Před lety mi jeden člověk, kterého si moc vážím, napsal, že je nehygienické sériově konzumovat díla, která vznikala dlouhou dobu. Vzal jsem si to k srdci a nezávodím. Vychutnávám.

Honzo a co rychločtení? Já nad ním kdysi docela dost uvažoval, jsem si říkal, jak by to bylo báječné zvládat ještě více knih. Přesto intuice, dáma, na kterou ve svém nitru nedám dopustit, se cudně zdráhá. Máš na schopnost rychlejší četby vyprofilovaný názor?

Rychločtení je užitečná technika, jen by ji člověk neměl aplikovat na krásnou literaturu — vlastně na žádnou, jíž se chce věnovat do hloubky. Umění z ostatních textů vyzobat podstatné informace jinak řadím mezi základní dovednosti věku informací.

A ještě jsem si vzpomněl, že nejsi pouze knižní nabalovač, ale stejně jako já patříš k rozeným rozečtencům. Jsem schopný mít rozečtených zhruba 4–5 knih souběžně. Hele, Honzo, proč to ty děláš?

Kindle ze mě jednoduchostí pořizování knih a možností tahat je všechny všude s sebou udělal nejen notorického rozečítače, ale i nedočítače. Zatímco dřív to byl noční stolek se třemi knihami, aktuálně mám v Kindlu kolem třiceti načatých knížek. Zjednodušené vysvětlení je, že už mě dnes dokáže máloco zaujmout, natož pohltit. Ale víc se tomuhle fenoménu budu věnovat už brzy v jednom novém projektu.

Měl bych se nyní alespoň trošku dotknout i tématu našeho webu. Jak je na tom tvůj vztah s “osobně-rozvojovou literaturou”? Kamarádi? Rivalové? Nevšímavost? Ex-manželství? Nebo dáš i tipy?

„Kámoši jak hrom jsou Jerry a Tom – vždyť leckdy škádlení jen z lásky pramení…“ Pamatuješ na můj první článek? Je v něm část, která pojednává právě o tomhle, jmenovala se tuším Chybující stvořitelé a stále platí.

Pravdou je, že mě tyhle knížky pořád lákají, věnuji se jim rád a občas je recenzuji. Je to takový popopo žánr: buď mě ty knihy povzbudí, posunou nebo aspoň pobaví. Jestli si z té které něco vezmeš, je vždycky stejně nakonec jen na tobě — mně se ještě nestalo, že bych nějakou odložil jako totální brak bez jediné užitečné informace. Na druhou stranu někdy kroutím hlavou nad tím, co všechno jsou čtenáři schopní nekriticky papouškovat. Nemá však smysl opět vyjmenovávat mé výhrady vůči žánru, modří už vědí, kam mrknout.

Když bych ti nyní dal na bedra velkou prosbu, abys napsal knižní trhák, který by měl do kategorie osobního rozvoje zapadat, s čím bys přišel?

Trhák, říkáš? Hmm… V tom případě to musí být lehce povrchní, na rozhraní populární vědy a pavědy. Aby i Máňa vodvedle mohla dojít svého WWW prozření, tedy „Helejte, Blažková, to mi wopravdu wotevřelo woči.“ Mohlo by si to půjčovat techniky z náboženství a sekt. Přijít s novou chorobou ducha či těla a zároveň se zázračným receptem na uzdravení, pročež se ptát, jestli chce být člověk nadále nemocen jako „oni“ nebo zdráv jako „my“. Rádoby se vymezovat vůči nejúspěšnějším v oboru, ale nakonec jim dát za pravdu. Samotný obsah trháku by totiž měl být cca z 50-60% vykradený – ale pozor, tak, jak kradou umělci.

Údernému názvu — který by v sobě mohl mít číslici, to nikdy neuškodí — je třeba věnovat náležitý čas, ale neméně důležitá je samotná osoba autora. Ideální je mladý pružný jedinec, jenž si na třídním srazu při opilém pokusu o parkourovou verzi Perníkové chaloupky zlomil už ne tak pružné nohy i ruce skokem ze střechy horské chaty do sudu se zamrzlou vodou…

Na uklidněnou: není bezpodmínečně nutné si hned něco lámat, stačí vyhořet (to bych preferoval já, však víš), hodí se i dlouhodobé nemoci, případně obecné „dostání se na dno“, následované ideálně rozpouštěním žalu v alkoholu, spalováním smutku v cigaretách nebo trestáním se sebepoškozováním či nadměrnou konzumací čehokoli. Podstatné je především to, co se stane potom, takže zpět k názornému příkladu lamače.

Tenhle křehulka následné dva týdny na nemocničním lůžku neprofláká, nýbrž přemýšlí o svém životě a zažije oscvícení, tedy moment, jenž mu zjeví jeho životní poslání, nejčastěji „pomáhat lidem“. Od té doby obráží konference s motivační prezentací zbastlenou ze zdrojů přiznaných i těch druhých a je čím dál oraženější. Logicky začne pociťovat náběh na knihu, aby bylo co připsat na navštívenku, kde zatím střídá slova jako poradce, mentor, kouč, případně nějaká nová, smyšlená, řekněme growthlover, lifehelper či develobista.

Protože by za ním měla stát expertíza, musí v rámci kreativní sebeprezentace zveličovat své zásluhy a propagovat je kde se dá. Ideální je sečíst všechny účastníky konferencí, připočíst nějaká ta online zhlédnutí vynásobená vhodným koeficientem a používat výsledek formou „Jeho workshopy prošlo už XY nadšených frekventantů“. V tomhle není třeba mít morální zábrany; účel světí prostředky a když se dílo podaří, novináři tohle roztomilé polhávání budou přidávat na stranu důkazů, že za vším byla velká víra ve vlastní vizi. Vždyť kapely také vydávají klipy nových svých písní coby živáče před narvaným sálem, který slova dosud neznámého megahitu zpívají s sebou.

Pak by to chtělo ukecat — rozuměj zaplatit — pár profláklých endorserů, aby se pochvalně zmiňovali o trháku i trhačovi. A dneska už taky mít pro tu knihu facebookovou stránku a na ní pro nedostatek vlastního obsahu masírovat rostoucí fanouškovskou základnu citáty těch úspěšnějších, od Dalajlámy po Kiršovce. Ideálně formou romantického obrázku s kokosovou palmou na exotické pláži, malým černouškem s velkými kukadly či osvíceně vypadajícím pákistánským taxikářem. Denně. Dvakrát.

Úryvky z klidně ještě nehotové knihy je nutno polepit metro a zaplatit si i jejich otištění ve vybraných časopisech. Doporučuji i startovací webovou stránku knihy, která by odpočítávala čas do vydání a po zadání e-mailové adresy by zásobovala mailboxy zájemců newsletterem s dalšími ukázkami, jakožto i s odkazy na články, knihy a videa jiných mudrců, aby toho bylo víc.

Zařídit okamžitě po vydání pozitivní recenze a hodnocení na těch správných knižních serverech je jasná věc, stejně tak jako pokračovat i nadále v kompletní masírce, tj. nevykvajznout se na to po prvních prodejních úspěších — nadbytek lze vždycky za přítomnosti fotografů poslat na charitu.

Tak takhle nějak bych to s tím knižním trhákem z kategorie osobního rozvoje viděl. Ale ty ses mě ptal spíš na to, jak bych ho sám napsal.

Já bych do toho s prominutím nešel s tím, že píšu trhák. Psal bych i nadále to, co bych si chtěl sám přečíst. Předával to, co pomáhá mně a tudíž může někam posunout i další lidi. A celou dobu bych věřil, že věnuji-li upřímné úsilí k rozvoji čtenářů opravdu přispět, že to lidi ocení, rozproudí veřejnou diskusi a hlavně si z toho opravdu něco odnesou. A třeba mi pak i dají vědět, abych se mohl tetelit radostí. Ale znáš mě – já byl vždycky naivka, snílek a teoretik se slabostí pro sci-fi.

Teď jsem si vzpomněl na tvou přednášku na Mexpu, konferenci u Bratislavy, kde jsi mne rozesmál i rozslzel svým povídáním o změně manažerské pozice u Microsoftu za otcovství na plný úvazek. Já stále ještě ne-otec jsem zvědav, jak moc mi bude mé plánování, systémy, moleskiny, diáře i aplikace fungovat, jakmile bude přes noc zpívat batole. Kdo s koho? GTD nebo kojenec? Jaké jsi zažil zkušenosti s efektivitou při rodičovství? Je možné vůbec být organizovaný otec?

Tolik otázek a jedna lepší než druhá… Je to individuální, ale pro mě byla podstatná ochota vzdát se dočasně veškerých plánů, aspirací a cílů. Když to máš hozené takto, nelituješ ničeho, ba naopak; rodičovská na plný úvazek tě jedu ambicí zbaví nádherně. Poprvé v dospělém životě najednou zjišťuješ, že můžeš volně dýchat, brát situace, zážitky a výzvy tak, jak přicházejí a všechny okamžiky každého dne v součtu hodnotit velkým plus.

Avšak ptáš se na efektivitu a organizovanost… Na konferenci, již zmiňuješ, jsem poprvé a naposledy prezentoval rodičovskou coby výcvikový tábor pro manažery. Všechno, co jsem tam řekl, pořád platí… ale jen když máš jedináčka. Výraz „mít děti“ je validní v případě, že jde o dva a více kousků. A to je úplně, ale úplně jiná liga. Pak už povinnosti rostou a volný čas klesá exponenciálně. Žena mi zrovna včera četla úryvky z dennodenní makačky té maminky paterčat a teda, kámo, nejhlubší obdiv, mně by z toho jeblo hned první den a to jsem docela otrlý, protože máme dva kluky, což je ta drsnější kombinace.

Abych ilustroval, jak jsem na tom já, jehož si nechvalně proslulí infomarketéři na Twitteru pomýleně přidávají na seznam „Efektivita, produktivita“, stačí jednoduchý příklad: v prosinci jsi na Mít vše hotovo vydal tu mou úvahu o novoročních předsevzetích. Ten samý měsíc se nám narodil druhý syn. Uplynulo deset měsíců a já zjišťuji, že jsem pro čtenáře MVH za letošek nenapsal ani jeden jediný článeček. Musím krom „adopr“, „hanba mi“ a „promiňte“ něco dodávat?

Cesta k efektivitě otce vede přes různé překážky

Mimochodem, u nás se objevilo několik textů, které podrývaly autoritu metody GTD. I když vím, že máš Omnifocus, vlastně si nejsem moc jistý, zda s GTD pracuješ.

Z GTD používám jen některé prvky. Ale celek nekritizuji, naopak se těším, že až za půl roku vyjde přepracované vydání Getting Things Done, půlka mých výhrad už nebude na místě. Ta metoda je na určité úrovni tím nejlepším systémem organizace času, jaký zatím kdo vytvořil. Když jsem pracoval v korporaci, kterou jsi před chvílí zmínil, nebýt gétédéčka, zdaleka bych toho nedokázal tolik.

Pokud jde o Omnifocus, nejen, že ho mám, jak říkáš, ale už přes tři roky tu aplikaci používám dnes a denně. Nedám na ni dopustit — dokonce právě ona byla jedním z důvodů, proč jsem z úplně jiného světa přešel na technologie Apple. Ostatně, hodlám o tom napsat, jakmile bude trochu, ehm, čas.

Jenže ty nejsi jen otec a ex-manažer v Microsoftu, ale také hudební činitel. Hraješ si kromě slov i s tóny. Rád od tebe čerpám tipy na muziku a současně jsi v poslední době několikrát rýpnul do mezižebří těch, co si předplácí streamovací služby jako Rdio, Deezer či Spotify. Ty sám kupuješ alba přímo. Můžeš ve stručnosti říct, proč je lepší způsob právě kupovat alba třeba v iTunes Store?

A jéje, teď se zas rozkecám. Vždycky mě potěší, když tě mé tipy potěší. Zato mé rýpání není třeba brát vážně. Jsem profesionálně zdeformovaný. Hudba pro mě subjektivně představuje ten nejvyšší level umění, absolutní krásno a ultimátní obhajobu existence člověka. Objektivně vím, že je to nesmysl.

Velkou ťafkou pro mě v tomto smyslu byla návštěva vašeho Animatu — což pro mě byl jeden z nejúžasnějších zážitků letošního roku — kde jsi se svými studenty probíral funkci zvuku ve filmu a oni přidávali kdeco, ale muziku jsem jim nakonec musel připomenout já.

Jsem na to zvyklý od jednoho žárlivého režiséra, kterému vadívalo, když diváci chválili mou hudbu v jeho filmech. Marně jsem mu vysvětloval, že filmová hudba je obdobou cimrmanovské velké zeměkoule v zeměkouli menší. On mě na oplátku trápil ignorantskou hláškou „Nejlepší filmová hudba je ta, kterou si divák neuvědomuje“. Pro mě je rozdíl mezi dobrým a nádherným filmem většinou právě v muzice, která dotváří atmosféru víc než cokoli jiného. Můžeš to jinak nasvítit, vyměnit herce, překopat scénář, blablabla, ale když je tam ta správná hudba, na mě to funguje. A naopak.

Uznávám, že je to úchylka a většinová populace, tím spíš reprezentanti ostatních filmových profesí, ji nesdílejí ani náhodou. Někdy si vzpomenu na Bohem zapomenuté děti, scénu, kde se William Hurt snaží popsat neslyšící Marlee Matlin hudbu, je mi do pláče a říkám si, jaký jsem blb, když stavím na piedestal něco, co obrovské procento lidstva ani nemá jak oslovit. Ale tím spíš je smutné, když to velká část těch, kteří by mohli, nedokáže vnímat, pochopit a ocenit.

Zmínils můj vztah k hudbu streamovacím službám. Ano, nesnáším je. Myslím, že škodí hudbě, hudebníkům i posluchačům. Sám občas využívám Spotify na objevování nových věcí, šanuju se tím, že si jen kousek poslechnu a bude-li se mi to líbit, koupím si to které album, ale ruku na srdce, většinu uživatelů ten princip vede ke spotřebnímu chování ke komprimovaným nahrávkám špatně placených tvůrců, což je třikrát špatně.

Jinak tě poopravím, já na iTunes tolik nenakupuju, platím si třetí rok službu iTunes Match a většinou ji krmím svými starými i novými kompakty. Jsa hudební fetišista, potřebuju tu konzervu držet, cítit a, ano, přiznávám, fyzicky vlastnit. Sháním speciální vydání, nakupuji v předprodeji desky s podepsanými plaketami a tak podobně, hlavně kompakty, ale taky vinyly, k nimž některá vydavatelství přidávají i digitální soubory ve vysokém rozlišení. Doma se pak na audiofilském zařízení kochám originály a na cestách díky Matchi alespoň ucházejícími komprimáty.

Psal jsem ti, že docela válčím s konzumací hudby – vlastně ji hodně mám jen jako podkres, zatímco v dětství a pubertě tomu bylo jinak. Možná že to je dáno i tím jednoduchým způsobem, jak se ke kvantám alb dostat. Kdybys mi mohl být teď chvíli rádcem, co by vyšlo z tvých úst jako doporučení, kterak se dostat zase tam, kde vnímám hudbu s pozorností, pečlivě?

To, na co se ptáš, je komplikovaná záležitost, se kterou, jak víš z té rodičovské přednášky, sveřepě bojuji taky. Jo, ani za ty dva roky jsem to nevyřešil úplně dokonale. Ale nějaké ty zkušenosti a rady budou — čtenáři nechť jsou prosím trpěliví a ty taky vydrž, což je i má hlavní rada ohledně pozorného poslechu. A třeba tě něco inspiruje i v mé odpovědi na předchozí dotaz.

Předpokládám, že bys moc nepodporoval ani streamovací službu na filmy či seriály, že ani nejásáš nad možností Amazonu si platit paušál a mít neustálý příliv knih. Nebo se vyhraňuješ pouze u muziky?

Prokouk‘ jsi mě. Jak jsem říkal před chvílí, stavím muziku před ostatní druhy umění, takže streaming filmů a seriálů mi tak nevadí. Ale obdivuji tvé rozhodnutí, o kterém jsi mi říkal někdy před rokem, tedy sledovat všechno jen a pouze legálně. Klobouk dolů, tleskám. Já si občas taky půjčím film přes Apple TV, ale seriály většinou sleduju bez toho, že by ze mě tvůrci – včetně těch skladatelských, do frasa! – měli jediný dolar. Asi bych si to měl od příštího roku nastavit tak jako to máš ty a ne se alibisticky schovávat za koncesionářské či autorské poplatky za média.

Pokud jde o knižní paušál Amazonu, to je nehorázná pakárna a nedokážu si představit, že by se to někomu vyplatilo. Od půjčování knížek jsou tu přece knihovny, které víceméně srovnatelnou službu nabízejí za zlomek ceny.

Trošku si zafilozofujeme… kdy podle tebe člověk už nevstřebává, ale konzumuje?

Nedávno jsem na základě diskuse, kterou jsem rozpoutal na Twitteru a jíž ses taky zúčastnil, přemýšlel o tom, jaký je rozdíl mezi uměním a zábavou. Napadlo mě, že jedna z diferencí je právě na straně aficionada, resp. spotřebitele. Je to podle mě o pozornosti, vnímavosti, kontextu a ochotě si na něj přijít a o – a to už se poněkolikáté opakuji – duševní hygieně. Když si pustíš tři díly serálu za sebou, asi se pak na tohle ani nemusíš ptát, že?

Když bych chtěl být trošku staromilec (a vlastně se zase chtěl i vrátit ke zaměření našeho webu), řekl bych, že ona míra konzumnosti (třeba hudby, knihy, filmů…) souvisí i s naší potřebou být sociální. Sdílet tipy, fotit se s knihami, fotit se s kávou a jídlem, fotit se u pláže, u stromu. Jaksi v tom cítím honbu za sebepřesvědčením, že žijeme. Že nechodíme pouze do práce, ale že jsme hodni toho, aby o nás svět věděl, protože žijeme skrze zážitky. Mně osobně toto začalo poslední měsíce vpravdě nudit, až otravovat. Co ty a sociální sítě?

Vybavilo se mi, jak jsme si o tomhle povídali ve Zlíně. Tys tehdy říkal, že čím dál míň trávíš čas čtením příspěvků jiných lidí, spíš jen píšeš ty své. Totéž mi pár týdnů předtím říkal náš společný kamarád Petr Mára. Možná je to náznak budoucnosti sociálních sítí a zároveň začátek jejich konce. Znám přesně tři lidi, kteří chodí na sockosítě téměř výhradně sledovat ostatní. Pak znám pár těch, kteří na tyhle nástroje totálně kašlou. Ale většinu tvoří ti, kteří tam chodí primárně kvůli svým vlastním statusům, příspěvkům, fotografiím atd. Až nastane doba, kdy limitně klesne interakce mezi takovými sólisty, třeba se to celé zhroutí a posuneme se dál. Na druhé straně v tom lítá tolik úsilí, času a prachů těch, kteří to považují za prioritu, že to hned tak nenastane.

Co se týče mě, já tak nějak přirozeně odboural Facebook, který mi vůbec neschází. Chybí mi jen pár lidí, s nimiž jsem byl v kontaktu jen tam, ale to se dá snadno vyřešit. Jsem aktivní na Twitteru, ale čas od času si dám měsíc bez něj, abych si dokázal, že tu potenciální závislost mám pod kontrolou.

Když jsem si povídal s Eliškou Vyhnánkovou, padla slova i na touhu/potřebu být občas offline. Je paradoxní, že já sám po tom toužím a současně se těším, až si budu moci pořídit nový iPhone. Jsou takoví lidé jako já vlastně vůbec schopni se odpojit? Jak používáš chytrý telefon ty? Máš pocit, že bys do něj koukal jaksi nadbytečně?

Já si občas offline období dopřeju, ale vždycky — fakt stoprocentně — mi během něj někdo volá nebo mě jinak kontaktuje, protože mě kvůli něčemu potřebuje online. V některých případech na to přijdu ex post, což zamrzí, ve většině se holt nakonec neodříznu stoprocentně, což není tak úplně ono. Zrovna zítra mi bude po Skypu volat jedna paní učitelka ze Slovenska, jejíž žáci budou v rámci angličtiny hádat mou profesi, čímž má ona na mysli fotříka na rodičovské, takže jsem na ta děcka fakt zvědavý.

Jinak řeším to samé co ty. V létě jsem začal používat aplikaci pro iPhone, která se jmenuje Moment a má jen jedinou funkci: měří čas, který aktivně trávíš se svým šidítkem. Údaje, které se díky ní dennodenně dozvídám, jsou, vzhledem k tomu, že telefon mám, narozdíl od jiných nástrojů, vždycky po ruce, alarmující. Vidíš tak, o kolik času ošizuješ svou rodinu i sám sebe. Vědomě tohle kvantifikovat je první krok k nápravě.

Pocit, když vypadne wifi

Týjo, Honzo, mě ti napadá tolik dalších otázek, jenže bych nerad svým rozhovorem s tebou co do délky trumfnul některý z tvých článků… Proto jej zakončeme tím, že si položíš poslední otázku sám. A jestli si na ni i odpovíš, to nechám na tobě.

To si smím dát otázku a neodpovědět na ni? Tys velkorysý interviewer, Lukáši Gregore! Obávám se, že ty sáhodlouhé články minimálně dorovnáváme, tak ti místo dotazu spíš poděkuji za mimořádně vnímavé otázky i za to, co všechno děláš pro druhé, včetně šéfování MVH; sleduji tě, obdivuji tvou píli, tvůj vývoj za poslední roky i tvé úspěchy, mám radost vždycky, když mě i veřejně nazveš svým přítelem — nápodobně — a přeji tobě, Mítvšehotovu i jeho čtenářům skvělé zítřky a ještě raději skvělé dnešky.

 

otázky kladl, až pokladl Lukáš Gregor

Podobné články

  • Jak makám: Klára ŠplíchalováJak makám: Klára Šplíchalová "Pustit se do toho ... bez keců" je jen zdánlivě jednoduchý trik Kláry Šplíchalové, která v oblasti ososbní produktivity nedá dopustit na blok a plící pero. Profil  Vedu […]
  • Lukáš Gregor: „Web si zaslouží novou energii“Lukáš Gregor: „Web si zaslouží novou energii“ Před několika týdny započalo plánování jedné velké změny. Lukáš Gregor, dlouholetý šéfredaktor portálu Mít vše hotovo, učinil nesnadné rozhodnutí. Své skvělé počínání na této pozici k […]
  • Mapování nad kávouMapování nad kávou Neznám ve svém okolí většího nadšence do myšlenkových map nežli Daniela Gamrota. A nejen pro tuto jeho zálibu, ale i pro fakt, že jde o vzácného člověka, mi bylo potěšením, že mě pozval na […]

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 1

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Oskar Michl napsal:

    :)

Přidej komentář k příspěvku

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru