Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Akt sdílení je aktem štědrosti

By on 23. 10. 2014 in Témata with Počet komentářů: 9
Jan P. Martínek

Jan P. Martínek

JAN P. MARTÍNEK|Manažer na rodičovské, skladatel, pedagog, knihomol, audiofil, ochotník, zvědavec, hledač a nachazeč.
Twitter, web,FB, blog.
Jan P. Martínek

Položím vám vyšetřovatelský dotaz: Co jste dělali v pondělí 14. dubna 2014, lehce po poledni?

Ne, žádné vytahování diářů ani nahlížení do kalendářů, gétéďáci, to umí každý. Buď si to pamatujete a nebo to pro vás nebyl významný den. Já si ho vybavuji naprosto přesně.

První půlka dubna

Procházel jsem mezi regály maloměstské samoobsluhy spojené s jídelnou. Zatímco v jídelně mi připravovali oběd, já v sámošce přemítal, co budu baštit následujících dvaasedmdesát hodin. Toho dne mi totiž začal opušťák, má jednočlenná pánská jízda, třídenní schůzka se sebou samým. Doma jsem navařil, políbil ženu a robátka a vyzbrojen nezbytnými serepetičkami vyrazil na chalupu. Těšil jsem se na tři dny rozjímání, plánování, meditací, brainstormingu, prioritisingu a eatingu. Takže zelí? Zelňačka by mi vydrrrrrr…

“…rrrrrr!” začala mě brnět noha. Kruci, zapomněl jsem si vypnout telefon. Velká chyba. Mrknu na displej, rozhodnutý hovor típnout. Jenže na displeji jméno kamaráda, kterému telefon zvednu, i kdybych měl právě conf-call s Dalajlámou, Methenym a Robertem Downeym. I tím mladším.

Měl jsem v plánu samotu, ale...

Měl jsem v plánu samotu, ale…

Osudový telefonát

Protože nechci nepřesně citovat kohokoli jiného než sebe, následující čtvrthodinku si popišme očima jedné ze tří prodavaček:

Ten Pražák – místní nebyl; neměl montérky – přijme hovor a courá po krámu, aniž dává zbóží do košíku. Mobil na uchu, ale spíš mlčí, páč víc mluví ten druhej. De vo ňákej kšeft, radši ale nechci vědět, vo jakej, páč zaslechnu, že by měl někoho vohnout.

Řiká, že ho ta nabídka fakt těší, ale že si myslí, že by tu krádež měl zfouknout spíš ňákej kašpárek, páč to je teprvá umělec. A že esli de vo to, ukázat, co dělá, a eslivá tim má Leon – což je jasný méno pro zabijáka – na mysli nejdřív něco čornout a pak se tím eště chlubit, tak že do toho ten Pražák nejde, že s tim prej má moralistickej problém.Cuká se, cuká, ale nakonec ukecá deset dní na rozmyšlenou. Když domluvěj, je furt mimo, podivá se na mě s Maruš, usměje se na nás nepřítomnym, podrazáckym pohledem, ze kterýho Maruš stejně zjihne, páč je mladá a blbá – promiň, Maruš, nic ve zlym – hodí do košíku tři kefíry – ten Pražák, ne Maruš – přihodí deset rohliků, zaplatí, popadne pixly s jídlem, vytočí někoho na mobilu, rozloučí se a vodchází, přičemž mezi dveřma eště stačíme zaslechnout, jak do telefonu řiká, volal mi beránek, což je stopro ironický, páč je jasný, že ani ten druhej nebyl žádnej beránek. Pak už jen cinkne zvoneček, dveře se zabouchnou a japam holkám, holky, doufám, že už ho nikdy neuvidíme.

Těžké rozhodování

Na paní prodavačce jsem to asi nechávat neměl, ale hádám, že vy, chytré čtenářky a bystří čtenáři Mít vše hotovo, máte jasno. Pro ostatní vysvětlím: na druhé straně hovoru byl Tomáš Baránek, šéf nakladatelství Jan Melvil, a nabídl mi, ať přeložím – nikoli “vohnu” – novou knihu Austina Kleona, Ukaž, co děláš! (vykřičník je součástní názvu). Na což jsem odvětil, že by ji měl přeložit Michal Kašpárek, který výborně zvládl už Kleonovu minulou knížku, Kraď jako umělec. Čas na rozmyšlenou byl odposlechnutý správně.

Od překladu Kleonovy knihy je k povolání nájemného zabijáka malý kousíček

Od překladu Kleonovy knihy je k povolání nájemného zabijáka malý kousíček

Problém byl v tom, že já si fakt chtěl užít tři dny samoty se svými myšlenkami a teď tohle… Čtyři měsíce po narození druhého syna, kdy se nechci dlouhodobě věnovat žádnému jinému projektu, než rodině, přijde takováhle nabídka. Když Tomáš prozradí, o co jde, řeknu si, že to neberu. Mám s tou knížkou morální problém. Její autor minule naučil čtenáře krást, byť jako umělci, a teď po nich beztak chce, aby se tím ještě chlubili.

Jenže Tomáš ví, jak na mě: tvrdí, že ta kniha je přesně pro takové jako já. Pro ty, kteří se štítí sebepropagace a tohle dílko jim otevře oči a naučí je to dělat správně. Což můžu ověřit za hodinu sám, protože mi Tomáš elektronicky pošle americký originál Ukaž, co děláš! (dále jen UCD). Ale neudělám to, protože mi bylo řečeno, že na překlad je fůra času a nikdo mě nebude honit (Tomáš je samozřejmě zpraven o mé radostné rodinné situaci). A taky mám těch deset dní na rozmyšlenou. Takže myšlenky na knihu v mém mailboxu zatlačím do pozadí.

Leháro

Ty tři dny na chalupě, o samotě, si náramně užiju. Ale je půlka dubna a sluníčko nakukující do domu je zrádné. Domů se o tři dny později vrátím jako vyměněný – za chlapa nakaženého smrtelně nebezpečnou rýmičkou.

S tou pak marně bojuji následujících pár týdnů. No, bojuju – přecházím ji. Kdo by chtěl stonat o Velikonocích. Takže střídavě polehávám – u čehož si čtu, poslouchám audioknihy a dívám se na iVysílání České televize na iPadu – a vozím většího prcka na kole po okolí. Nakonec na svou lehkovážnost doplatím sérií antibiotikových kůr – ještě že jsem jejich vedlejší účinky preventivně snížil těmi třemi kefíry – ale to už je jiný příběh. Podstatné pro ten náš je to, co jsem během těch dní slyšel a viděl.

Druhá půlka dubna

Večer mého návratu. Celé Česko šílí z Dělníků bulváru. Servery České televize jsou přetížené, takže dílko v iVysílání zhlédnu až ve dvě v noci. Hlavní poznatek pro mě je, že z toho dokumentu Pavel Novotný elegantně udělal vlastní self-promo.

Zbytek týdne si ujedu na sockosítích a není mi z toho nejlíp. Sebepropagaci najednou vidím všude a u všech. Přemýšlím, mám-li překlad UCD vzít nebo radši ne.

Pak nastane Den D, kdy mám Tomovi dát vědět. Odpoledne bude mít poradu a potřebuje znát mé rozhodnutí. Cítím pořád odstup od tématu knihy, ale vím, že když se něčeho bojím, tím spíš se do toho musím pustit. Navíc je mi blbé na poslední chvíli kamaráda zklamat. Aniž bych byl vnitřně přesvědčený, napíšu mu, ať dá vědět kolegům, že to beru. “Super!!!! Ti budou mít radost! Dáme si na tebe panáka!” zní Tomova odpověď a já ze sebe a svého úkolu mám hned lepší pocit.

R.I.P. I.B.

O necelý týden později tragicky zemře Iveta Bartošová. Vzpomenu si na Novotného prognózu. O pár dní později sedím v putyce – každý máme vlastní léčebné metody – a v televizi zahlédnu partu pijavic, které se na věhlasu zpěvačky nepřestaly přiživovat ani po její smrti. I když se na to nechci dívat, fascinovaně sleduji, co to ti pánové – nejdřív dva, pak dokonce tři – předvádějí.

Je to divadýlko. Tvrdá sebepropagace, nemilosrdné self-promo, sebezviditelnění přes mrtvoly.

Myšlenky na knihu, která začíná přiznáním autora, že se ho čtenáři nejvíc ptají právě na sebepropagaci, zatlačuji do nejhlubších zákoutí mysli.

Zastavte ten cirkus

Poslední dubnový den toho všeho mám právě tak akorát. Kdysi na základce spolužáci srovnali své výkresy pod tabulí a pak žadonili o ocenění: ten je hnusnej, co… Novodobé čechrání vlastního peří cestou sociálních sítí je přímočařejší. Jednotlivci i organizace postují, šérují a retweetují chválu na sebe i své produkty a masírují pofiderním obsahem ty, kteří si přišli třeba jen odpočinout, popovídat si, pozevlovat.

Safraholte, vždyť já během posledních měsíců na sítích zakopl o několik údajně nejlepších českých copywriterů, několik údajně nejlepších českých webdesignerů i o několik údajně nejlepších českých odborníků na branding! Český web je provinční Liga výjimečných – jeden to maže druhému, já na bráchu, brácha na mě, americké tit for tat. Dost.

Na jiné sockosítě tou dobou už nechodím, takže na posledním Mohykánovi, Twitteru, oznámím, že si dávám offline květěn. Není to poprvé ani naposledy, vím, že to zvládnu. Bez internetu jako takového nebudu, ale můj měsíc bez otravného boje chvastounků a tlučhubiček o mou pozornost okamžitě začíná.

Český Twitter vám ho pomůže najít!

První půlka května

Víkend proležím v posteli a zjišťuji, že ve čtvrtek, 1. května, měl premiéru dokument Martina Duška, Parta Analog. Duška mám rád, loni mě třeba dostalo jeho Rozezlení. Novinka má být o partičce matadorů počátků vysílání České televize, od hlasatelek po scénáristu. Partu Analog nacházím na iVysílání a hned se na ty bábinky a dědečky dívám.

Dokument je skvělý, ale jedna z hlasatelek, paní Heda Čechová, odpusťte, na políček. Nejeden. Její upřednostňování vlastních zásluh a upírání téhož druhým mě irituje. Je to chodící reklama na vlastní osobu, uzurpátorka všech úspěchů a prvenství pro sebe samu a Nena – nepatřičně nadřazenecká negativistka. To co předvádí, je ultimátní sebepropagace, pro okolí únavná, otravná a nesnesitelná. Na co já vůl to tomu Tomovi kývnul?

Zaprášený e-book

Následující týden se knize vyhýbám. Nechci s ní nic mít. Psychicky se připravuji na to, že manifest marnivosti, příručku pro samožery a bibli všech chlubílků budu muset otevřít. A to brzy.

V půlce května se bude konat finále Audioknihy roku. Protože jsem členem poroty, musím ohodnotit spoustu audioknih. Svědomitě poslouchám, dělám si poznámky ke zpracování, hlasům, hereckým projevům, hudbě, zvuku, obalům… Jednu rozhlasovou hru odkládám až na konec; je to ibsenovka a já na další existenciální drama nemám náladu. Nakonec si další paní Hedu, tentokrát Gabrelovou, pustím.

Rozhodnutí

Je skvělá. Ústy Ivana Trojana v roli Løvborga v ní zazní něco, co mě nakonec nakopne. Když se tahle postava, předcházena svou pověstí, objeví na scéně a je dotazována na svou knihu, o níž všichni slyšeli, že je skvělá, Løvborg zvědavce odbyde, že je obyčejná. Ale oni namítají, že slyšeli, že je úžasná. Na což on odvětí: To jsem přesně chtěl, aby se tohle povídalo…

Beru to jako znamení, že před tématem sebepropagace neuteču, že to není žádná novinka, jen je kolem ní v době sociálních sítí holt větší povyk než dřív. A že mi neuškodí se s Kleonem doporučovanými technikami, taktikami a strategiemi blíž seznámit.

Ještě týž večer se dávám do čtení. Tutéž noc je hotovo. Ráno začínám překládat.

… a osmého dne stvořil Překladatele.

Druhá půlka května

Do překladu jsem se pustil za pět minut dvanáct. Finále Audioknihy roku proběhne přesně měsíc po Tomášově telefonátu a o týden později mi zadavatel volá, aby zjistil, jak jsem daleko. Jsem rád, že můžu říct, že na překladu pracuji. Ptám se, do kdy má být hotový. Prý do konce srpna. Rozloučíme se a já sám sobě dávám termín o měsíc dřívější, ať je nějaká rezerva.

“Děsíš mě tou digitální dietou,” přijde chvilku poté zpráva od Tomáše, která pokračuje tím, že vždycky, když se její pisatel pustil do extrémního řešení, dopadlo to špatně, a končí doporučením zlaté střední cesty, “polodiety”.

Když o týden později skončí květen a s ním i můj digitální detox, mrknu se Tomovi na Twitter a dobírám si ho, protože ta jeho polodieta znamená o každém svém blogpostu tweetnout aspoň třikrát. A nebo taky šestkrát. Jenže to už mám v těchhle věcech díky UCD jasněji a vím, že je dobře, že to můj šéfmarád takhle dělá.

Červen

Začínám autorovi UCD, Austinu Kleonovi, rozumět, vidět mu do hlavy a přistihuji se, jak si s ním notuji. Nejdřív mi to celé připadalo jako triviální vyplnění jednoduché šablony – načrtnout pár témat, k nim vygooglit vhodné citace a doplnit okecávací omáčku. Ale jak trávím spoustu času s každou jednotlivou větou, zjišťuji, že ten chlapík má tu svou příručku fakt dobře vymyšlenou.

O čem to je

Začíná tím, že natvrdo napíše, že nejsme všichni géniové. A že osamělý génius, tvořící kdesi v ústraní a zázračně se zničehonic objevící s hotovým mistrovským dílem, je mýtus. Vypůjčuje si – pardon ukradne, jako umělec – termín mého oblíbeného hudebního producenta Briana Ena: scénius.

Pokračuje faktem, že proces je důležitější než výsledky. S tím souzním: cesta, která je zároveň cílem. Bez takových bych u ničeho dlouho nevydržel. Autor dále doporučuje dát světu každý den vědět – o tom, co jste udělali, jak jste pokročili, čemu jste se naučili. Ani s tím bych takový problém neměl, až na tu kadenci.

Zajímavá kapitola knížky pojednává o tom, že bychom měli pootevřít svou almaru plnou kuriozit a o zvláštnosti a zajímavosti se podělit. Je fakt, že když někdo něco takového udělá, získá pozornost spíš, než kdyby sdílel to co ostatní. Kleon se dál věnuje evergreenu posledních let: vyprávění příběhů. Rozepisuje se i o tom, že umíme-li něco, měli bychom to učit další. A doplňuje to fajn příklady.

Kapitolou o nespamování pak brnkne na tu správnou strunku. Tohle je totiž přesně to, co mi vadí na těch, kteří to přehánějí: původně bohulibé sdílení se světem zbytnělé v bombardování sociálních sítí něčím, co ostatní zajímalo možná poprvé, snad i podruhé, ale stoprocentně ne podvacáté.

V další kapitole se čtenář dozví, jak přijímat rány (včetně oblíbeného pravidla Nekrmte troly) a v předposlední pak o tom, že je třeba umět se prodat. A někdy možná i zaprodat, neboť účel světí prostředky.

Kniha je uzavřena úvahou na téma “Nesmíš to vzdát” a argumenty i příklady jsou opět výborně vybrané. Ostatně, UCD obsahuje i “vystřižené scény”, mezi nimiž najdeme argumentaci a kazuistiku, které by téma zbytečně rozplizávaly.

Celé je to svižné, čtivé a k věci, přečtete to tak za tři hodinky. Ale rochnit se v tom můžete klidně měsíc. Nebo půl roku.

 

Sdílení může být vlastně fajn…

Červenec

Letošní červenec byl pro mě ten nejlepší měsíc celého roku. Nemalou roli v tom hraje i skutečnost, že jsem jeho valnou část strávil v Krkonoších, v pokoji s dokonalým výhledem, kde jsem překládal jako divý. Hrál jsem si s každým slovíčkem, v naprosté pohodě a beze spěchu – tak, jak si to profesionální překladatelé nemohou dovolit. Často jsem zažíval dokonalé Flow, náramně si to užíval a jsem za ten měsíc na horách s Austinovou knihou a o přestávkách i rodinou vděčný.

Nakonec jsem splnil slovo sobě dané a poslední červencový večer překlad Ukaž, co děláš! odevzdal, měsíc před ofiko termínem.

Srpen

Jen co se Tomáš vrátil ze své krátké dovolené, pustili jsme se spolu do editací překladu. Nebylo toho mnoho, ale u každé druhé změny jsme se přeli, to jinak nejde; nejdéle jsme se zasekli na části střídající pojmy jako vyprodáno a zaprodanec, kterýžto termín je pro mě osobně už za hranou pozitivna.

Uzavřít všechny kompromisy jsme stihli během jediného týdne. Pokud bych měl jako překladatel přiznat, je-li ve výsledku i teď něco, s čím nějak zásadněji nesouhlasím, bylo by to asi jen přechylování ženských jmen: třeba taková Gina Trapani pro mě nikdy nebude paní Trapaniová. Ale čtenáře tohle trápit nebude, takže OK.

Sluší se ještě podotknout, že náčelník Baránek na knize, včetně její webové stránky, tvrdě makal ještě včera, neřku-li dnes – a když píšu dnes, tím myslím dnes, protože tenhle text edituji (zkracuji) ještě v den vydání, chvilku po deváté – za což mu jako překladatel, ale i jako čtenář děkuji.

Září

Zatímco na konci srpna jsem si tvítnul jednu z hlášek knihy, sympatických na první pohled, teprve v září, po přestěhování se o tisíc kilometrů západněji, byl čas přemýšlet taky o poslání knihy. O smyslu toho všeho. A o důsledcích, které z ní pro sebe vyvodím.

Díky UCD jsem si opět uvědomil, že jsem byl vychován poněkud neprakticky. Zdráhal bych se volat o pomoc, i kdyby mi šlo o život – abych nerušil ostatní. A neumím přijímat chválu. Natož si o ni říkat sám. Blbá kombinace pro self-promo.

Kniha Austina Kleona mi ale připomněla, že dobře odváděná práce s sebou přináší hrdost a s ní přirozenou potřebu pochlubit se. Je škoda něco si v ústraní šudlat a pak to strčit do šuplíku. A dnes to platí víc než kdy dřív – hrdiny nové doby se nestávají ti skromní, nenápadní až neviditelní, ale naopak křiklouni, kteří se dokážou dobře prodat.

Buďme uznalí

Poslední dobou se víc snažím uvědomit si a přiznávat kredit, zásluhy, zdroje informací. Koneckonců, během překládání jsem si potřeboval ověřit jeden termín (hovězí hrudí) u odborníka na gastronomii a tak jsem napsal tomu na slovo vzatému – Matouši, ještě jednou díky moc za konzultaci!

Je fajn pocit někomu poděkovat alespoň formou zmínky, že právě od něj máte tu kterou informaci. A nejsem sám, kdo si tohle vzedmutí vděku z knihy odnesl. Pro adminy českých facebookových stránek, budujících si renomé dnes a denně na kradených obrázcích, citátech a vtipech, je UCD četba přímo povinná.

Říjen

Až poslední měsíc, kdy jsme se už usadili v našem novém bydlišti, jsem se začal zabývat tím, jak a jestli vůbec Kleonovy postupy začlenit do svého tvůrčího a sdílecího procesu. Doposud jsem měl obě činnosti oddělené a na sociální sítě (se) chodil spíš bavit. Chci opravdu přestoupit na druhou stranu pomyslné barikády? Tlačit na pilu, abych byl víc viděn?

Kdybych měl vypíchnout jedinou větu z knihy, byla by to tahle: “Akt sdílení je aktem štědrosti – posíláte něco do světa, protože se domníváte, že to bude užitečné nebo zábavné pro někoho na druhé straně obrazovky.” (str. 65)

Chlubit se je lidské

Pravda je, že ať už člověk pracuje na čemkoli, dá-li do toho všecho – spoustu času, energie a úsilí – chce, aby se to dostalo k co nejvíc lidem. Proto chápu jak výše uvedený příklad Tomáše, který vydává knihy a píše články plné užitečností, tak další tvůrce, již opravdu věří, že světu něco předávají. Sám mám radost pokaždé, když někoho zaujmu, potěším, nebo dokonce popostrčím. A k čím víc lidem se výsledky mého tvůrčího procesu dostanou, tím je to pravděpodobnější.

Ve dnech předcházejícím tomuhle “recenzování” jsem se snažil párkrát něco poctivě poslat do světa, abych to prubnul. Založil jsem nový web, napsal na něj tři články a o tom prvním hned třikrát tweetnul. Cítil jsem se pod psa. O tom druhém jsem dal vědět už jen dvakrát. Stejně jsem si připadal divně. O tom třetím, včerejším, jsem tvítnul jenom jednou, jako dřív. To už mi přišlo v pořádku. Přitom vím, že se budou spoustě lidí hodit. Jenže prostě nejsem ten typ – zatím. Ale to vůbec nevadí: vy buďte!

Učím se být (na sebe) hrdý.

Dejte vědět

Umíte něco? Vylezte z ulity. Neumíte? Tak zalezte, makejte a až umět budete, vykričte to do světa. Děláte něco úžasného? V tom případě máte svatou povinnost dát o tom lidstvu vědět. Představte si, že by Mike Oldfield nikomu nepustil své demo Tubular Bells, A. A. Milne z ruky nedal rukopis Medvídka Pú a váš oblíbený výrobce zmrzliny (ať už je to ten od H nebo jeden od B) všechny ty svoje pixličky dobra vyžíral špachtličkou u telky sám. Ať už se vy sami zabýváte čímkoli, někoho na světě to určitě bude zajímat a bylo by fajn, kdyby se to ten někdo dozvěděl. Čím víc lidí o vašem bohulibém konání bude vědět, tím větší je pravděpodobnost, že najdete své fanoušky.

Pokud to neuděláte, to si pište, že ti druzí stopro. Ti, kteří nemají tolik co nabídnout, nejsou zdaleka tak dobří jako vy, ale umějí se dobře prodat. Což by šlo psát i ve druhé osobě, ale kdo z vás si přizná, že patří k té druhé straně, že je vlastně jen tlučhuba, zprdukuličkař či zhovínkabičištnice? No tak vidíte.

Ať už se k tomu postavíte jakkoli, bylo by dobré tuhle knížku si aspoň jednou přečíst, znát své možnosti a když už nic jiného, poznat, když Kleonovy postupy používají druzí. Vědět znamená nebýt tak úplně bezbranný. Protože ti druzí si ji pořídí stoprocentně.

Hudba budoucnosti

A co já? Jsem někde na půl cesty. Pořád spolu se Stevem Martinem a Calem Newportem věřím, že člověk musí být tak dobrý, aby ho nemohli ignorovat. Že když děláte něco s plným nasazením a fakt dobře – ideálně lépe než všichni ostatní – lidi už si vás najdou. Že osamělý génius kutící cosi po nocích jednou vyleze ze sklepa, předvede, co vytvořil a budou se dít věci. Měl jsem tu k tomu tady pár hezkých příkladů, ale prodlužovaly tenhle článek až moc – dosaďte si vlastní.

Na druhou stranu, už Honoré de Balzac tvrdil, že “Největším problémem, který musí umělec vyřešit, je, jak zařídit, aby si ho všimli.”

Většina Kleonových argumentů mi dává smysl. A tak se radši sichruju: Pracuji na jednom hudebním albu. Nevím, kdy bude hotové. Nejsem připravený z něj sdílet ukázky (to jsem nedělal nikdy). Vím ale už teď z těch zatím poskládaných kousků jedno: bude to krásná hudba. Taková, ze které příjemně mrazí. Založil jsem kvůli ní facebookovou stránku. Má zatím jen stovku fanoušků, vesměs mých kamarádů a známých. Jestli jednou budete chtít být u toho, olajkujte si ji dle libosti. Budete se pak moci chlubit: měl(a) jsem ho rád(a), ještě když ho nikdo neznal… Na oplátku vám můžu slíbit, že nehrozí, že bych tu stránku, tak jak se radí v UCD, zasypával dennodenními statusy. Naopak. Periodicita je spíš čtvrtletní. Možná bude jednou měsíční a jak se budu blížit k finále, třeba i týdenní. Ale to je zatím hudba budoucnosti.

Tak. A když už se teď cítím jako laciný gigolo vystupující v pět ráno z TIRáku na parkovišti Devíti křížů, přesuňme na závěr pozornost k vám.

Jaké je vaše řešení de Balzacova problému? Kniha Austina Kleona, Ukaž, co děláš!, vyjde zítra. Mrkněte na ni a něco vymyslete. A pak nám všem o tom třeba dejte vědět. Aspoň do komentářů. Osobně jsem moc zvědavý, s čím přijdete. Opravdu. Těším se na cokoli, čím učiníte tenhle svět krásnějším, zajímavějším nebo aspoň příjemnějším k životu. Směle do toho – ukažte, co děláte!

 

Jan P. Martínek

ucdtitulkanavrh02

Austin Kleon: Ukaž, co děláš!
Jan Melvil Publishing, říjen 2014, více informací zde

 

 

 

 

 

 

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 9

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

Stránka, který odkazuje na tento příspěvek

  1. Báječný rok bez předsevzetí | Mít vše hotovo.cz | 31. 12. 2014
  1. Tomáš Bleša napsal:

    Tak! A stejně nevíme, co se stalo s těmi třemi kefíry ze začátku.

  2. Vidíš to, Tomáši! Díky za podnětný komentář přímo k tématu, kefíry – do ledničky i do textu – doplněny!

  3. Petr Klein napsal:

    Dobrý večer Honzo,
    nemám ani tak komentář k tomuto článku, ale spíše k Vášemu članku Kniha knih. protože mne Váš nový pohled na Broučky velmi zaujal, jal jsem se hledat papírové divadélko, teprve dnes jsem ukořistil(v uvozovkách) papírové vydání Broučků los melvilos – poslední vytisk v Brně, ale podle info paní prodavačky mají ještě dvě v Ostravě.
    Děkuji za Vaši skvělou recenzi
    Petr

  4. Dobrý den, Petře,
    Díky moc za pochvalu i tip – a u kterého knihkupce že to Broučky mohu zkusit poptat?
    Ať se Vám daří!
    Honza

  5. Petr Klein napsal:

    Dobrý den Honzo
    Tento výtisk jsem objevil zapomenutý v Olympii v Knihcentru. U pokladny jsem se ptal paní pokladní, kolik výtisků je ještě k mání a ona našla v systému, že už jen v Ostravě. Takže Knihcentrum. Přeji mnoho štěstí při nákupu, skutečně to stojí zato.
    Petr

  6. Helena napsal:

    Ahoj Honzo!
    Je to moc hezky napsané, výborná je ta pasáž v obchodě, ale i jiná místa. Přiznávám, že bych tu knížku asi jinak totálně ignorovala, ale takhle si ji ne půjčím, já si ji nejspíš fakt koupím :). V poslední době jsem v knihovně snad ještě častěji než za studií a kupuju už jenom (tedy skoro jenom) knížky, co je napsali nebo přeložili kamarádi. Ale nejen proto. Taky mě ta neustálá sebepropagace různých lidí na netu štve, ale zároveň trochu zajímá (jinak bych mi na nervy taky nešla, to bych ji prostě ignorovala). Jestli mám co sdílet od sebe a za sebe, jestli to chci.. to zatím nevím :). Třeba po přečtení uvidím! Každopádně moc díky za to, co píšeš. Helena (ze Sobotky) :).

  7. @Petr: Skvělý, díky moc, obrátím se na ně!
    @Helena: Ahoj Heleno! Díky moc za pochvalu, cením si jí! Máme to očividně hozené podobně. A protožes Helena „ze Sobotky“, vím stopro, že co sdílet máš, budu se těšit! ;-)

  8. Petr Klein napsal:

    Vůbec není zač, vzhledem k datu, kdy jste tento článek psal a významným způsobem změnil moje vnímání, nejen broučků, mě skutečně zajímá, jestli tu knihu seženete:-). V iPadu mám melvilovské broučky už dlouho, ale ta radost, když jsem ji objevil téměr po roce, lehce pokrytou prachem, v regálu byla převeliká. Člověk žasne, kolika způsoby může nadchnout tak známá kniha. Určitě dejte vědět:-)
    Petr

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru