Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

V životě jde víc než jen o štěstí

By on 11. 9. 2014 in Témata with Počet komentářů: 1
admin
admin

Poslední články od admin (Všechny články)

V září 1942 byl Viktor Frankl, známý židovský psychiatr a neurolog z Vídně, společně se svou manželkou a rodiči zatčen a převezen do nacistického koncentračního tábora. O tři roky později, kdy byl jeho tábor osvobozen, byla většina z jeho rodiny – včetně těhotné manželky – po smrti, ale on, vězeň číslo 119104, byl naživu. Ve své knize A přesto říci životu ano(Man’s Search for Meaning), která se roku 1946 stala bestsellerem a kterou napsal v průběhu devíti dnů, píše o tom, jaký byl rozdíl mezi těmi, kteří koncentrační tábor přežili, a těmi, kdo v něm zemřeli. Je to smysl života.

To je náhled na svět, na nějž přišel velmi brzy. Když studoval na střední škole, jeden z jeho učitelů přírodovědných předmětů prohlásil: „Život není nic jiného než proces spalování, proces oxidace.“ Frankl vyskočil ze židle a otázal se: „Pane, je-li tomu tak, jaký je potom smysl života?“

V táboře si všiml, že lidé, kteří smysl našli i v těch nejstrašlivějších okolnostech, byli mnohem odolnější vůči utrpení, než ti, kteří jej nespatřovali. „Člověku můžete vzít úplně všechno až jednu věc: svobodu zaujmout k okolnostem svůj vlastní postoj, zvolit si, jak se bude v jakékoli situaci cítit.“

Frankl v táborech pracoval jako terapeut a ve své knize dává za příklad dva své spoluvězně, kteří měli sebevražedné myšlenky. Stejně jako mnoho dalších v koncentračních táborech, tito dva muži žili v beznaději, měli za to, že od života není co očekávat, že v budoucnosti není proč žít. „V obou případech,“ píše Frankl, „šlo o otázku, jak je přimět k tomu, aby si uvědomili, že život a budoucnost naopak stále očekává něco od nich.“ Pro jednoho to bylo jeho malé dítě, které tehdy žilo v cizině, pro druhého, který byl vědec, to byla série knih, které potřeboval dokončit. Frankl píše:

Tato jedinečnost a ojedinělost, která každého jednotlivce odlišuje a dává jeho existenci smysl, má vliv jak na tvůrčí práci, tak na lásku. Když dojde k procesu uvědomění, že mě jako člověka nelze nahradit, umožní mi to přijmout odpovědnosti, které mám za své vlastní bytí a jeho další pokračování, a můžu se zase projevit v celé své lidské velikosti. Člověk, jenž se stane vědom odpovědnosti, kterou nese za nějakou další lidskou bytost, jež na něj láskyplně čeká, nebo za svou nedokončenou práci, nikdy nebude moci svůj život zahodit. Ví „proč“ žije, a proto zvládne a překoná téměř jakékoliv „jak“.

Knihovna Kongresu a klub Kniha měsíce (Book-of-the-month club) v roce 1991 označily knihu A přece říci životu ano(Man’s Search for Meaning) jako jednu z deseti nejvlivnějších ve Spojených státech. Po světě se jí prodaly miliony výtisků. Nyní, více než o dvacet let později, se hlavní myšlenka knihy – její důraz na smysl života, hodnotu utrpení a odpovědnost za něco, co člověka přesahuje – zdá být v rozporu s naší kulturou. Ta má spíše než o hledání smyslu života větší zájem o nalezení individuálního štěstí. „Evropanovi na americké kultuře přijde charakteristické, že člověku je stále dokola nakazováno ‚být šťastný‘. Ale štěstí nemůže být dosaženo, musí ze situace vyplynout. Aby člověk mohl ‚být šťastný‘, potřebuje k tomu mít důvod.

Podle Gallupova ústavu, je úroveň štěstí Američanů nejvyšší za poslední čtyři roky – stejně jako počet nejprodávanějších knih se slovem ‚štěstí‘ v názvu. V době psaní tohoto článku Gallup také uvádí, že téměř 60 procent všech Američanů je dnes šťastných, aniž by cítilo příliš mnoho stresu nebo starostí. Na druhé straně podle Center for Disease Control(Centra pro sledování nemocí), asi 4 z 10 Američanů nenachází uspokojující účel života. Čtyřicet procent je buď názorově neutrální, nebo si nemyslí, že by jejich život měl nějaký jasný účel. A téměř čtvrtina Američanů zastává neutrální postoj nebo nemá silný pocit toho, že by byl jejich život smysluplný. Studie ukázaly, že nalezení účelu a smyslu života vede ke zvýšení celkové životní pohody a spokojenosti, zlepšuje duševní a tělesné zdraví, zvyšuje odolnost a sebevědomí a snižuje pravděpodobnost vzniku deprese. A nakonec, podle nedávného výzkumu cílevědomá snaha o nalezení štěstí lidi ironicky zanechává méně šťastné „Je to právě snaha o získání štěstí,“ věděl Frankl, „která štěstí maří.“

***

To je důvod, proč někteří vědci před snahou o nalezení „pouhého“ štěstí varují. V nové studii, která bude letos v některém z vydání časopisu Journal of Positive Psychology zveřejněna, se vědci tázali téměř 400 Američanů ve věku 18 až 78, zda si myslí, jestli jsou jejich životy smysluplné a/nebo šťastné. V průběhu více než měsíčního zkoumání jejich postojů vůči smyslu života, štěstí a mnoha dalších proměnných – jako úroveň stresu, výdaje, přítomnost dětí – bylo zjištěno, že v určitých ohledech se smysluplný a šťastný život překrývají, ale v konečném důsledku jsou velmi odlišné. Psychologové nalezli, že vedení šťastného života je spojeno s tím, že je člověk ‚příjemce‘, zatímco vedení smysluplného života více odpovídá roli ‚dárce‘.

„Štěstí bez smyslu je charakterizováno relativně mělkým, na sebe zaměřeným nebo dokonce sobeckým životem, ve kterém věci jdou dobře, potřeby a touhy jsou snadno uspokojeny, a situace obtížné nebo vyžadující větší snahu o vyřešení jsou obcházeny,“ píší autoři.

Jak se šťastný a smysluplný život odlišují? Štěstí spočívá v tom, že se člověk cítí dobře. Konkrétně výzkumníci vypozorovali, že lidé, kteří jsou šťastní, tíhnou k přesvědčení, že je život snadný, jsou v dobrém tělesném zdraví a můžou si dovolit koupit si věci, které potřebují a chtějí. To, kolik máte peněz, ovlivňuje, nakolik svůj život považujete za šťastný a smysluplný. Avšak mnohem větší dopad to má na vaše dlouhodobé štěstí. Šťastný život je také definován nedostatkem stresu a starostí.

Téměř čtvrtina Američanů je neutrální nebo nemá silný pocit toho, že by byl jejich život smysluplný.

„Lidem šťastným přichází radost v podobě sbírání darů od ostatních, zatímco lidem vedoucím smysluplný život radost přichází v podobě dávání druhým,“ vysvětlovala na nedávné prezentaci na University of Pennsylvania Kathleen Vohsová, jedna z autorek studie. To znamená, že význam smyslu vlastní já překračuje, zatímco štěstí vyžaduje svému já dát to, co chce. U lidí, kteří mají ve svých životech nějaký vyšší smysl, je pravděpodobnější, že budou pomáhat druhým v nouzi. „Kdyby nic jiného, ​​čisté štěstí je spojeno s přehlížením potřeb druhých,“ píší Jennifer Aaker a Emily Garbinsky ze Stanfordské univerzity.

Co odlišuje lidské bytosti od zvířat, není snaha o štěstí. Ta se vyskytuje po celém světě přírody. Je to snaha o nalezení smyslu, jež se vyskytuje právě u lidí, jak tvrdí Roy Baumeister, hlavní výzkumník studie a spoluautor nedávné knihyWillpower: Rediscovering the Greatest Human Strength (Síla vůle: Znovuobjevování největší lidské síly). Baumeister, sociální psycholog na Florida State University, byl v roce 2003 jmenován jedním z nejcitovanějších vědeckých výzkumníků ISI.

Účastníci studie ve svých odpovědích smysl a význam odvozovali z dávání části kusu sebe sama ostatním a přinášením oběti ve jménu skupiny. Slovy Martina E. P. Seligmana, jednoho z dnešních předních psychologických vědců, žití smysluplného života znamená „využívání svých největších sil a talentů ke sloužení něčemu, co vás převyšuje.“ Větší význam v životě člověka je například spojen s činnostmi, jako je nákup dárků ostatním, péče o děti nebo obhajoba slabších. Lidé, jejichž životy mají vysokou úroveň smyslu, jej také často aktivně vyhledávají, i když vědí, že to bude na úkor jejich osobního štěstí. Vzhledem k tomu, že se zavázali něčemu většímu, než jsou oni sami, mají více starostí a cítí větší stres a úzkost než lidé šťastní. Vezměme si za příklad rodičovství. Výchova dětí je váže jak se smysluplným životem a požadavkem sebeobětování, tak s nízkou úrovní štěstí v životě rodičů – včetně těch zkoumaných v dané studii. Podle Harvardského psychologa Daniela Gilberta výzkum ukazuje, že rodiče jsou v interakci se svými dětmi obecně méně šťastní, než když chodí cvičit, jí nebo se dívají na televizi.

„Jako lidské bytosti se o ostatní staráme a ostatním přispíváme. To náš život dělá smysluplným, ale nemusí nás to nutně učinit šťastnými,“ řekl mi Baumeister v rozhovoru.

Význam není jen o překonání sebe sama, ale také o překonání přítomného okamžiku – což je podle výzkumníků snad nejdůležitější zjištění studie. Štěstí je emoce procítěná teď a tady, ale která nakonec jednou odplyne. Stejně jako všechny ostatní emoce, pozitivní dojmy a pocity radosti. Množství času, po který lidé sdělují dobrý nebo špatný pocit koreluje se štěstím, ale s pocitem smyslu vůbec ne.

Smysl je na druhé straně trvalý. Spojuje minulost současnost a budoucnost. „Myšlení jdoucí za přítomný okamžik, ať už do minulosti nebo do budoucnosti, je znamením relativně smysluplného, ale méně štastného života,“ uvádí zpráva. „Štěstí v úvahách o minulosti nebo budoucnosti obecně není nalézáno.“ To znamená, že lidé žijící v přítomnosti byli šťastnější, ale lidé, kteří strávili více času přemýšlením o budoucnosti nebo o minulých bojích a utrpení v životě, cítili větší životní význam, ačkoli byli šťastní méně.

Přítomnost negativních událostí v životě člověka snižuje úroveň jeho štěstí, avšak zvyšuje množství smyslu jeho života. Další studie z roku 2011 toto potvrdila; zjistila, že lidé, kteří ve svém životě mají smysl ve formě jasně definovaného účelu, hodnotí svou spokojenost s životem jako vyšší, i když se cítí hůře, než ti, kteří jej jasně určený neměli. „Pokud v životě vůbec existuje nějaký smysl,“ píše Frankl, „pak musí existovat nějaký smysl v utrpení.“

***

Což nás přivádí zpět k Franklovu životu. A to konkrétně k rozhodující zkušenosti, kterou zažil před tím, než byl poslán do koncentračního tábora. Byla to událost, která zdůrazňuje rozdíl mezi sledováním významu a hledáním osobního štěstí.

Ve své rané dospělosti, předtím, než byl společně se svou rodinou odvezen do táborů, se Frankl zavedl jako jeden z předních psychiatrů ve Vídni a ve světě. Jako 16 letý chlapec například navázal korespondenci se Sigmundem Freudem a jednoho dne mu poslal dvoustrannou práci, kterou napsal. Freud, ohromen Franklovým talentem, práci poslal do časopisu International Journal of Psychoanalysis ke zveřejnění. „Doufám, že nemáte námitky,“ napsal Freud teenagerovi.

Zatímco byl na lékařské fakultě, zapsal se Frankl ještě významněji. Nejen, že se ustanovil centra pro prevenci sebevražd teenagerů – což bychom mohli označit za předvoj jeho práci v táborech – ale příspěvkem logoterapie rozvinul svůj talent také v oboru klinické psychologie. Logoterapie je určena na pomoc lidem překonat depresi a dosáhnout pocitu tělesné i duševní pohody tím, že najdou svůj jedinečný význam v životě. V roce 1941, kdy jeho teorie obdržela mezinárodní pozornost, Frankl působil jako šéf neurologie ve vídeňské Rothschildské nemocnici, kde riskoval svůj život a kariéru tím, že duševně nemocné špatně diagnostikoval, aby nebyli podle nacistických příkazů usmrceni.

To se událo ve stejném roce, kdy musel učinit jedno důležité rozhodnutí. Rozhodnutí, které změnilo jeho život. Jeho kariéra byla na vzestupu a zároveň se nad ním tyčila nacistická hrozba, a proto si Frankl požádal o vízum do Ameriky, které mu bylo uděleno v roce 1941. V té době nacisté již také začali se shromažďováním a odváděním Židů do koncentračních táborů. A nejprve se zaměřovali na seniory. Frankl věděl, že je jen otázka času, než si nacisté pro jeho rodiče přijdou. Věděl také, že jakmile by se tak stalo, měl odpovědnost být se svými rodiči, aby jim pomohl překonat trauma ze způsobu fungování táborového života. Na druhé straně byl jako čerstvě ženatý muž s vízem v ruce v pokušení odejít do Ameriky a uprchnout tak do bezpečí, kde měl významnou šanci výrazně se prosadit ve svém oboru.

Jak Anna S. Redsand líčí ve své biografii, Frankl něvěděl, jakým způsobem se zachovat. Proto se vydal do katedrály svatého Štěpána ve Vídni, aby si pročistil hlavu. Za poslechu hudby varhan, se sám sebe opakovaně tázal: „Mám tady své rodiče nechat? … Měl bych se rozloučit a nechat je svému vlastnímu osudu?“ Co si počít? Kde byla jeho odpovědnost? Hledal ‚nápovědu z nebe‘.

Když se vrátil domů, našel ji. Na stole ležel kousek mramoru. Jeho otec mu vysvětlil, že pocházel z trosek jedné z nedalekých synagog, kterou zničili nacisté. Na tom oblázku byl fragment jednoho z deseti přikázání – ten o ctění svého otce i své matky. S tímto na mysli se Frankl rozhodl ve Vídni zůstat a vzdát se odjezdu do Spojených států bez ohledu na příležitosti, bezpečnost a kariérní postup, který ho tam jistě čekal. Rozhodl odložit se své individuální zájmy, aby mohl sloužit své rodině a později i ostatním vězňům v táborech.

Moudrosti, které se Franklovi kvůli pobytu v táboře uprostřed nepředstavitelného lidského utrpení, dostalo, je dnes stejně relevantní jako byla tehdy: „Být člověkem vždy směřuje a je vedeno k něčemu nebo někomu jinému než je vlastní já. Ať už jde o naplnění svého smyslu života nebo setkání s jiným člověkem. Čím víc člověk na své vlastní já zapomíná – slouží nějakému důležitému účelu nebo pečuje o milovanou osobu – tím lidštějším se stává.“

Baumeister a jeho kolegové se shodují, že snaha o nalezení smyslu je jednoznačně to, co z lidí dělá lidské bytosti. Tím, že odkládáme své sobecké zájmy, o někoho se staráme nebo sloužíme něčemu většímu, než jsme my samotní – tím, že svůj život zasvětíme spíše „dávání“ než „braní“ – vyjadřujeme nejen naše základní lidství, ale také uznání, že dobrý život spočívá v něčem důležitějším, než je hledání jednoduchého štěstí.

Z anglického originálu There’s More to Life Than Being Happy přeložila Veronika Portešová.

 

Český překlad vyšel na portále Mimoškolu.cz, pořadatele rozvojového programu Semestr Mimoškolu


 

Doplňující doporučená literatura k tématu:

  • GOLEMAN, Daniel. Pozornost. (právě vyšlo – odkaz)
  • SELIGMAN, Martin E. P. Vzkvétání. Nové poznatky o podstatě štěstí a duševní pohody. (odkaz – vyjde v září 2014)

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 1

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Peter napsal:

    Ďakujem.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru