Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

„Kreativitu zabíjí společenská objednávka po tom, jak má škola vypadat.“ – rozhovor s Lukášem Bajerem

By on 8. 9. 2014 in Témata with Počet komentářů: 3
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Následující, nekrátký, rozhovor do sebe obsáhl hned několik pro náš web podstatných témat: produktivitu s metodou GTD v popředí, jednoduchost, myšlenkové mapy, kreativitu a vzdělávání. Najít člověka, který se tomuto všemu věnoval a věnuje dlouhodobě a vpravdě intenzivně pro nás nebylo těžké, je jím první šéfredaktor Mítvšehotovo.cz, Lukáš Bajer.

Stěží nemohu nezačít s otázkou směřovanou k metodě GTD. Byl jsi šéfredaktorem tohoto webu, když vznikl po vydání českého překladu Mít vše hotovo jako platforma pro všechny, kteří by rádi o metodě Davida Allena věděli ještě více. Znal jsi metodu ještě předtím, než se u nás k vydání schylovalo?

K metodě GTD jsem se dostal přes server Zen Habits v době, kdy měl pár tisíc čtenářů, běžel na jiné doméně a rozhodně nepatřil k nejnavštěvovanějším anglicky psaným blogům v oblasti osobní produktivity. Začínal jsem tehdy s běháním a ke GTD jsem se dostal tak nějak oklikou, přes články Leo Babauty o jeho přípravě na maraton. Zatímco maraton je pro mě zatím nedostižným cílem, GTD se stalo nedílnou součástí mého života. Psát o GTD jsem začal myslím v roce 2007, více jak rok před vydáním české verze. To už jsem jej nějakou dobu používal. Pokud si dobře vzpomínám, tak mi knihu Getting Things Done přivezl kamarád z Velké Británie někdy o prázdninách v roce 2006.

Dokázal by sis vzpomenout na své úplné začátky s metodou GTD? Čím tě přesvědčila, aby ses jí vůbec zabýval, aby ses jí nejen věnoval publicisticky, ale měl ji implementovanou do svého života?

Na úplné začátky si vzpomenu velmi jasně. Začal mi selhávat systém Stephena Coveyho „7 návyků“. Pro samé řešení Neurgentních – Důležitých úkolů jsem nezvládal ty Nedůležité-Urgentní, které spolehlivě plní den každého učitele.

GTD mě přesvědčilo právě svým přístupem „odspodu“.

Podle mě nejde během běžné práce v jednom okamžiku otočit klíčkem, vypnout a začít „rozjímat nad smyslem svého života z pohledu nebožtíka v truhle“, jak to radí Covey. Jakkoli to zní ironicky, je to tak. Víkend je příliš krátký a o dovolené má člověk trochu jinou náladu. Dokud si člověk prostě neudělá prostor k přemýšlení o prioritách a důležitých věcech tím, že se nějak postará o každodenní agendu, k validním závěrům dojde jen velmi obtížně. A GTD nabídlo a nabízí jednoduchý postup, jak se s tím vypořádat. Ovšem dojde-li během přemýšlení o prioritách po vyčištění vzduchu k validním výsledkům, to už je otázka jiná.

Říkáš, že jsi se ke knize o GTD dostal už v roce 2006. Od té doby uplynulo už několik let, prošel tvůj postoj ke GTD nějakým vývojem? Respektive jeho přístup k němu v praktickém užití?

Po úvodním „rebelství“, kdy jsem se stejně jako mnozí domníval, že je systém zbytečně složitý a potřebuje zjednodušit, jsem se vrátil úplně ke kořenům a začal důsledně dodržovat kroky, které Allen doporučuje. Může to znít divně, ale ono to moderní „hackování systémů“ s sebou nese riziko, že se nějaká zdánlivě nedůležitá součást – „Já to přece nepotřebuju mít tak složitý…“ – a – „Kdo by se s tím dělal?“ vypustí.

Systém nějakou dobu funguje, člověk je spokojený a mne si ruce nad tím, jak je „malej, ale šikovnej“ a opájí se pocitem, že přechytračil celebritu Allenova formátu. Ovšem časem začne něco drhnout. U mě to mimo jiné byly týdenní, a ještě více měsíční zhodnocení. Úkoly jsem si pravidelné plánoval ze dne na den, tak proč se tím znovu zabývat po týdnu? Po měsíci? Dejte mi pokoj… A systém se zadrhl.

Naštěstí jsem měl dost rozumu nezavrhnout systém, ale začít postupovat přesně podle Allenových rad. A najednou všechno fungovalo. Samozřejmě, že jsem pod vlivem „Covey-Babautovského Simplify your life“ zjednodušoval, MIT- (Most Important Task) a BigRock-oval, na nějakou dobu jsem přestal systém používat úplně, abych zjistil, co to se mnou udělá… a podobně. Dnes ovšem tvrdím jedno:

Pokud chcete nějaký zaběhaný systém měnit, zkuste jej nějakou dobu používat tak, jak byl vytvořený.

A teprve poté, až se vám dostane pod kůži, se do něj pusťte a klidně jej změňte od základů. Ať se na mě čtenáři MVH klidně zlobí, ale přečtení prvních 80 stran knihy Mít Vše Hotovo není „používání systému nějakou dobu“…

S tím se také pojí zapojení myšlenek GTD do praxe. Po každé poradě, která nekončí konkrétním rozhodnutím, jasně pojmenovanými kroky či nastavenými úkoly, dostávám osypky. Pamatujte, pracuji ve školství a to má svých HoPlaP-ů (…„Modří již vědí…“) také dost. Podobně mi GTD „ohnulo“ přemýšlení při plánování a drolení velkých „projektů“ do jednotlivých činností. Už si ani nevzpomínám na to, jak jsem pro žáky chystal projekty před GTD. Ovšem dle manželky to tehdy byl dost „chaos-mode“. Souhrnně řečeno: jsou to na první pohled drobnosti, ale pro mě velmi důležité.

Vzdalme se nyní těsné spojitosti na GTD a zobecněme to. Jakými argumenty bys obhajoval tendenci se více zabývat problematikou produktivity/efektivity. Setkávám se totiž s názory, že se tím může člověk jen svazovat, že se stává jakýmsi otrokem plánovacích nástrojů, systémů, dokonce, že za tím stojí honba za většími úspěchy a ztráta vychutnávání si života.

Člověk se stává otrokem jen do té míry, do jaké si nechá systémy a nástroje zalézt pod kůži.

Podle mě záleží na nastavení každého člověka. Někdo svůj systém potřebuje vytvářet externě pomocí různých udělátek, kalendáříčků nebo todo-listíčků, někdo má tento systém nastavený v sobě. Příkladem může být moje manželka. V tomto roce přešla z pozice zaměstnance v jedné firmě do pozice manažera v jiné a jediné, co začala výrazně více používat, byl internet na dostudování všech vyhlášek, zákonů a směrnic a kus papíru na sepsání všeho, co se musí udělat. Víc nepotřebovala.

Z toho mi vyplývá, že má-li člověk potřebu a chuť se tématem produktivity či vlastní efektivity zabývat, nechť si jej užívá dosyta. Jediné, v co by se nemělo celé to pídění se po vychytávkách, plánování a drobení úkolů proměnit, je hlavní a jediná náplň práce. Za sebe můžu říci, že mně struktura a systém pomáhají udržet přehled o tom, co jsem dělal, co dělám, co budu dělat, proč a za jakým účelem to dělám. To mi k životu stačí. Je-li někdo naladěn jinak, jsem za to rád.

Mluvil jsi o Babautovi, jak jsi na tom s filozofií moc přítomného okamžiku? Zaznamenal jsem výraznější vlnu s příchodem ZTD. Babauta se nakonec i od nejrůznějších cílů odstřihl a zdůrazňuje pouze přítomnost a jednoduchost.

Babautu jsem přestal sledovat po vydání knížky Power Of Less (česky Síla jednoduchosti), která mi přišla… milovníci prominou… jako trochu z Marsu. Možná to bylo tím, že jsem byl v té době knihami o produktivitě a efektivitě přesycen, možná za to může mé tehdejší rozpoložení.

Přítomnost je důležitá, to bezesporu. Ale minimálně pro mě má přítomnost i svou minulost v podobě dříve učiněných rozhodnutí. A vzhledem k tomu, že jsem „učitel“ i povahou, je pro mě budoucnost s cíli a s principy spojená.

Ne, mé cíle rozhodně nemusí být vyvěšené na nástěnce a nemusím si je každý den po ránu jako mantru opakovat, abych se ujistil, že jich dosáhnu, jak někteří koučové doporučují. Ale potřebuji vědět, proč něco dělám a jak to zapadá do toho, co chci dělat v budoucnu.

To se dotýká i plánování činností ve škole. Jako rodič bych se asi těžce smiřoval s tím, že moje děti budou ve škole dělat to, co si učitel ráno vymyslí u přípravy ranní kávy, a jen proto, že mu to v tu chvíli přišlo jako super nápad. A že to ve výsledku na nic jiného než na zabití času neposlouží? Osud, „přítomnost“ byla důležitá. Jenže to se dostávám od konkrétních cílů k principům, které ovlivňují složení toho, co s žáky v hodinách i mimo ně dělám.

Když jsme (znovu) u té jednoduchosti, jak moc jsi ty své workflow za ty roky zjednodušoval?

Výrazně. Od složitých lístečkových systémů přes různé šanony, kroužkové pořadače, slohy a další, přes elektronické prográmky (více než deset) znovu papíry až do dnešní podoby. A to jsem jen u zaznamenání.

Spolu s tím se vyvíjelo i celé workflow. Dnes pro mě není problém, když záležitost vynechá inbox a stane se rovnou projektem či činností v okamžiku, kdy mi obrazně „přistane na stole“, neboť je jisté, že se musí udělat do tehdy a tehdy – a musím ji udělat já. Stejně tak klidně uprostřed dne zastavím a udělám triáž na seznamech dalších kroků, aby něco nevybouchlo. Nač čekat na denní či týdenní zhodnocení? Upřímně, naplánovat práci jen jednou týdně a pak jen vyrábět součástky („crank the widgets“), jak radí Allen, to je mýtus a mnohými nepochopená nadsázka. Minimálně v mém zaměstnání.

Asi abych se zavděčil, položím tradiční otázku: jsi spíš na papír nebo elektronické nástroje? Podělíš se své pomocníky?

Jaká by to byla debata o GTD, kdyby se v ní neobjevilo toto téma. Otázka „Co používáš?“ se v těchto situacích tradičně objeví vždy až na prvním místě.

V současné době se snažím mít svůj systém co nejvíce elektronický. Přes prázdniny (to je ta doba, kdy mnozí učitelé neučí, ale připravují se na další rok, studují či dodělávají práci na projektech vyplývající z nesmyslných požadavků z vyšších míst) jsem se snažil najít ideální nástroj, neboť Evernote mi přestal vyhovovat, a vyzkoušel postupně ZenToDone a SmartTM. Oba byly výborné, ale oba měly své mouchy. Nyní přibližně měsíc používám Todoist, který se od dob mé první recenze hodně změnil – a k lepšímu. Zatím mi – až na drobnost s kalendářem – vyhovuje.

Používám Gmail, v poslední době daleko více Google Kalendář. Místo Google Drive však používám Dropbox. V práci vládnou nástroje Microsoftu, Windows 7 (s W8 mám v poslední době velmi neblahé zkušenosti po koupi nového notebooku, určitě poreferuji i jinde než jen na Facebooku), MS Office, WordPress pro školní i žákovské stránky.

Bohužel se mi asi ve školství nikdy nepodaří přejít na „paperless office“, takže své místo mají i různé složky (ovšem ne na mém stole), hromádky s různými vrstvami (těch mám na stole naopak požehnaně) a stickies neboli lepíci.

Tvé jméno postupem času přestávalo být spojováno primárně s GTD a produktivitou, přijde mi, že vlastně mnohem intenzivněji u tebe pociťuji vztah ke vzdělávání, kdy se ve svých článcích soustředíš na způsob komunikace se studenty/žáky, na kreativitu, na to, jak vhodně prezentovat. Vzhledem k tomu, že se mezi učiteli pohybuješ, je možné nějak zhodnotit vývoj a současnost kreativity ve školách? Jsou učitelé otevřeni novým technologiím? Berou v potaz pravidla prezentace, která už nestojí na desítkách slov a nudných slajdech?

Máš pravdu, v určité chvíli jsem získal dojem, že jsem se tématu osobní produktivity (a workflow managementu) věnoval dost a vlastně mě přestalo bavit o tomto tématu psát. To ovšem neznamená, že se k němu dříve či později v psaném slovu nevrátím. Více však raději zatím prozrazovat nebudu.

K tématu GTD a vůbec osobní produktivity se v poslední době vracím na diskusních setkání GTC Brno. Chystá se další ročník a já si dovolím prostřednictvím tohoto rozhovoru čtenáře Mít vše hotovo pozvat.

Ovšem téma vzdělávání cítím jako pro sebe mnohem aktuálnější. Konečně, v prostředí školy se pohybuji celou svoji profesní kariéru, „mimo školu“ jsem si vždy jen odskočil na vedlejší úvazek či na volné noze, abych získal nějaké ty „praktické“ zkušenosti.

Učitelům se dlouhodobě vyčítá, že nejsou kreativní, že potřebují učebnice, aby jejich hodiny vůbec za něco stály, do jejich řad míří tisíce dalších výčitek včetně evergreenu prázdnin. K volnu se raději nebudu vyjadřovat, není důvod začínat flamewar.

Co se týká kreativity, mám jiný dojem. Každý učitel či učitelka, který přežije v dnešním systému, své žáky naučí něco užitečného a současně si zachová duševní zdraví, musí být naopak velmi kreativní. S těmito učiteli se setkávám na školeních. Jsou nadšení do změn, chtějí učit jinak, než byli oni sami učeni. Podobný dojem mám také ze studentů, kteří k nám do školy chodí na praxi.

Jedním dechem ale musím dodat, že celou dobu učím na škole, která způsobem práce nepatří mezi běžné školy. Aniž bych zabíhal do podrobností, výuku k praktickým dovednostem, ke schopnosti učit se, přemýšlet nad tím, co dělám, umět vystupovat a prezentovat své dovednosti, jsme na škole praktikovali dávno před tím, než to začalo být moderní a než to začaly požadovat státem definované programy. Od žáků-absolventů se nám vrací, že to v drtivé většině fungovalo a funguje. A třeba výsledky testování PISA nám v tomto daly několikrát zapravdu.

V oblasti prezentací cítím ze stran učitelů – diplomaticky řečeno – velké rezervy.

Před prázdninami jsem se setkal s naší bývalou žákyní, nyní studentkou nejmenovaného gymnázia, která mě doslova vyděsila tím, jaké její „profesoři“ požadují prezentace: snímky plné textu. Obdobné zkušenosti mají bohužel i další absolventi. Přijde mi to trochu ze strany oněch kantorů jako nepochopení nástroje prezentace jako média, které doprovází výstup přednášejícího. Nástroje, který přednášejícímu neslouží primárně jen jako „vysvětlující nástroj“, ale především jako pomocník – k vyvolání zájmu, k inspiraci a k zapamatování. Ale možná se mýlím a oni mají své důvody, proč tento druh prezentací vyžadují.

Při diskuzi s učiteli nad webovými nástroji, které mohou obohatit prezentace, jsem se dostal k jejich tvrzení, že malý žák bude nejrůznějšími obrázky spíše rozptylován. Máš takovou zkušenost?

I já jsem se s tímto názorem setkal a do jisté míry jej považuji za správný. Obrázkové prezentace, vyžadující od diváka vysokou míru abstraktního myšlení a uvědomění si souvislostí, se totiž nehodí pro každý věk. Už Piaget ve své vývojové psychologii definoval různá stadia vývoje myšlení dítěte a obrazové a především abstraktní myšlení přiřadil až k nějakému dvanáctému roku věku. Mé zkušenosti tuto hranici potvrzují.

Na druhou stranu nám ale obrázky či videa v prezentacích pomáhají představit věci či vyvolat souvislosti, ke kterým žáci buď nemají přístup, nebo si je ve chvíli, kdy probíhá seznámení se s tématem, uvědomování (a učení), ani neuvědomují. Obdobně slouží i obrázky, které kreslím při výkladu – pomáhají uchopit složité abstraktní pojmy a umístit je do času, prostoru a souvislostí s jinými pojmy. Na rozdíl od dospělých ovšem musí být prezentace pro žáky v určitých chvílích o něco více „polopatičtější“. A menším žákům slouží úplně jiným způsobem.

Proto musí každý, kdo chystá prezentaci, neustále přemýšlet nad tím, kdo jej bude poslouchat, jaké dosažené vzdělání a jakou úroveň znalosti může od svého publika očekávat. A samozřejmě také to, k čemu přesně má prezentace sloužit, tedy jaká by měla být odpověď publika.

A skepse některých pedagogů  směřovala i k myšlenkovým mapám. Především u učitelů nehumanitních oborů zněly argumenty, že mapa nemůže postihnout exaktnost a úplnost nějaké definice a výsledky různých výzkumů a průběhy jevů. Jak bys jim oponoval?

Jednoduše: Kolik třešní, tolik višní. Někomu mapy vyhovují, jiný dává přednost klasické osnově. A někdo další si raději nakreslí sketchnotes.

Myšlenková mapa, stejně jako třeba dobře postavená tabulka či graf v Excelu, ukazuje souvislosti, odhaluje spojitosti a vysvětluje příčiny a následky. Je to jenom jiná forma záznamu. Má svá specifika, své výhody i své nevýhody. Vždy ale záleží na tom, jak mapu použiji, kdo ji bude „číst“ a k čemu má sloužit.

A je zbytečné podlehnout „módnímu“ trendu a manažerskému brainwashingu a používat mapy v situacích, kdy prostě nebudou fungovat. To potom člověk za své selhání začne vinit nástroj a je na nejlepší cestě, jak ze sebe udělat pitomce.

Ostatně, co konkrétně tobě myšlenkové mapy nejvíce daly? V čem se tvůj způsob práce (ale třeba i uvažování) díky nim změnil?

Myšlenkové mapy mi pomohly nahlížet na téma z více úhlů. Pomohly mi domýšlet další souvislosti. Usnadnily mi promýšlení projektů, rychleji s nimi probíhá brainstorming. A v neposlední řadě mě s mapami přemýšlení daleko více baví. Ale to je dané způsobem, jakým přemýšlím. Pravo-levá struktura mapy mi prostě vyhovuje. Třeba mojí ženě ne. Myslí prostě jiným způsobem. Což však neznamená, že bych své žáky nenaučil mapy používat. Ať je do budoucna znají, ať ví, na jaké úkoly jim ve škole vyhovovaly více, na jaké méně. Je to prostě jen nástroj. Já také nepotřeboval v létě na sekání elektřiny majzl a 1,5 kg paličku, úplně mi stačil majzlík a 0,8 kg palička.

A znovu „ten“ dotaz: upřednostňuješ mapy na papíře nebo elektronické? Co na ně používáš nejčastěji?

Výrazně méně již používám Mindmanager na tvoření myšlenkových map, kterými si nějaké téma „jen“ promýšlím. Na to si dnes raději vezmu kus papíru a tužku nebo ještě lépe Moleskine zápisník. Vím, že jsem jej kdysi hodně pohaněl, to když se mi v Hong Kongu z toho vlhka úplně celý rozlepil. Do těchto destinací se ovšem v nejbližší době nechystám, dal jsem mu znovu šanci, a proto si dnes do něj můžu spokojeně čmárat.

Na druhu stranu jsou však chvíle, kdy se bez nějakého elektronického nástroje neobejdu. V mapách mám například tematické plány na celý školní rok, kam si například mimo jiné rozvrhuji, na které dovednosti se budu v kterém období výuky soustředit, jaké nástroje k tomu použiji, jaké projekty budeme v rámci daného tématu se žáky realizovat.

Obdobně mi elektronické mapy pomáhají hlídat větší projekty, kdy si vyrábím „dashboard“ i s rozcestníkem ke všem přidruženými souborům s podklady, tabulkám s rozpočty, výkazům práce a dalším. V této oblasti považuji mapy pro mě za nenahraditelné.

Na TEDu je jedna z nejpopulárnějších prezentací ta, která se věnuje kreativitě dětí, respektive tomu, jak ji úspěšně školství umí potlačovat. Platí to stále? Kde se nacházejí vůbec příčiny? U učitelů? Nebo je v tom něco systémového? Popřípadě – nepochází příčina velkou měrou i z lenosti žáků více mozek používat?

Robinsovonu prezentaci Do schools kill creativity? považuji za jedno z nejlepších vystoupení, které jsem z TEDovských prezentací viděl. Je perfektně přednesené, výborně vystrukturované, skvěle vypointované a obsahuje vynikající myšlenky. Bohužel ale neobsahuje ani náznak cesty, jak situaci změnit.

Sira Kena Robinsona si velmi vážím, četl jsem téměř všechny jeho knihy, některé jeho studie, na poslední knihu, Elements, se chystám. Jakkoli má ve svém vystoupení pravdu, ani jeho studie All Our Futures: Creativity, Culture and Education, vypracovaná v roce 1999 pro britské ministerstvo školství, cestu, vlastně ani náznak řešení nepopisuje. Naštěstí je ta prezentace z TEDu starší a od té doby se již něco málo určitě změnilo. Na druhou stranu ani nebudu zakrývat, že kreativita ve škole je problém.

Vím, že se nyní pouštím na velmi tenký led. Školy jako takové kreativitu podle mě nezabíjejí. Žádný učitel podle mě nejde do třídy s rozhodnutím: „Dneska jim to přemýšlení osladím tak, že už nikdy přemýšlet nezačnou. Dneska v nich zabiju i ten poslední kousek zvídavé a tvořivé bytosti, která v nich snad ještě přebývá.“

Trošku mám strach, že kreativitu do jisté míry zabíjí ta „reálná“ společenská objednávka po tom, jak má taková škola vypadat.

Nemyslím tím objednávku definovanou ve vzletných frázích Rámcového vzdělávacího programu, Bílé knihy a dalších proklamací. Mám na mysli objednávku vycházející ze strany rodičů, filtrovanou přes žáky, média a celebrity do celkového společenského povědomí. Je to téma na samostatnou a dlouhou diskusi…

Nebudu chodit kolem horké kaše. Vezměte si takovou matematiku. V poslední době je ve společnosti „moderní“ tvrzení, že je matika těžká. Že se nedá naučit. Různé osobnosti hlasitě vykládají, jak jim ta matika (a potažmo celá škola) nešla… Do toho přijde požadavek, že se maturita z matematiky stane povinnou. A je zle.

Objeví se jiná cesta výuky matematiky (narážím teď na podle mě výbornou metodu výuky profesora Hejného) a najednou se společnost, učitelé i rodičovstvo, začne polarizovat. Ukáže se totiž, že spousta rodičů – a tím i jejich žáků – nechce nad tématy a souvislostmi přemýšlet. Že chtějí „kuchařku“, která jim jasně řekne, jak příklady spočítat. Učitele, kteří na jedné straně uvidí v metodice přínos, odradí na straně druhé obrovské množství příprav na hodinu (mýtus 20 hodin učení a konec za celý měsíční plat můžeme probrat v komentářích) a také stesky rodičů, kteří si zoufají, že dětem s tímto typem úloh nedokáží pomoct. Protože prostě neví, jak by měli téma uchopit.

Obdobná je třeba situace i v češtině. Nahněvám si teď hromadu milovníků větných rozborů a celého „učení se o češtině“, jak se v současnosti pojímá výuka češtiny na základních školách. Toto „učení se o jazyce“ podle mě nesmí tvořit jádro výuky češtiny. Žáci se podle mě musí naučit pracovat s jazykem jako nástrojem komunikace. Musí se naučit číst a vnímat různé typy textů s pochopením a kriticky myslet, musí umět sepsat různé typy textů a zformulovat různě postavená sdělení, musí se naučit mluvit a kultivovaně vystupovat před veřejností. Na to, aby se to mohli naučit, ovšem musí být dostatek času.

Jenže když se člověk podívá do standardů českého jazyka, zjistí, že se chce obojí – tedy že žáci musí umět jednak číst, psát a vystupovat, jednak rozeznat přívlastek, předmět a další větněčlenskou havět či provádět jiné, méně smyslné činnosti. Jistě, budete mi oponovat, že větné rozbory napomáhají učit algoritmické myšlení, že se hodí pro učení se cizího jazyka. Jsem bohemista a anglista, a ne, complement, adverb a verb při běžném používání angličtiny nadpoloviční většina žáků rozpoznat nepotřebuje.

Větné rozbory (a následně rozbor hlavních a vedlejších vět) se však normálnímu člověku hodí v praxi především jako pomocník při užívání pravidel pravopisu. Jenže jako takové je většina společnosti nevnímá a ani se v běžných školách s tímto cílem neučí. Ono by to totiž vyžadovalo nikoli jen doplňovat cvičení na i/y a čárky ve větě, ale i hodnotit znalosti a dovednosti žáků na jimi vytvořených textech. Nejen známka z pravopisu, ale i ze schopnosti sestavit, strukturovat a vypointovat text po stránce obsahové i formální. Většina žáků se tyto věci musí naučit. Kdo kdy něco napsal či vytvořil, však ví, že to vezme nějaký čas.

A tím se dostávám k tomu, co podle mě tvoří jádro problému. O lenosti myslet bych rozhodně nemluvil. Dnešní školství alespoň z mého pohledu razí poněkud protichůdné tendence: na jedné straně se požaduje, aby žáci uměli na konci školní docházky provádět vysoce abstraktní myšlenkové i paměťové operace na úrovni, která dalece převyšuje možnosti některých žáků, na druhé straně tyto žáky integruje do běžných tříd, aniž by však došlo k efektivní úpravě požadavků (tj. reálné, proklamace nechme stranou) či změně nastavení systému.

Nůžky v dovednostech a často i možnostech žáků se na mnoha školách přibližně do sedmé třídy natolik rozevírají, že jednotná a současně pro každého žáka efektivní výuka není reálně možná. Na druhou stranu škola nedostává nástroje, jak s těmito dvěma (či více) skupinami žáků pracovat. Chybí například pedagogičtí asistenti, kteří by pracovali na střídačku spolu s učitelem, chybí možnost žáky různě přesouvat z jednoho ročníku do druhého na základě jejich skutečných dovedností v rámci předmětů. K tomu se přidává otázka motivace, reálných příležitostí a dalších možností…

A samozřejmě je to i otázka peněz. Pokud do školství – a teď nemyslím učitelům na platy, i když bych se samozřejmě nezlobil, děkuji pěkně – netečou peníze efektivně, jakákoliv změna zatuhne. S velkou slávou se ve školách z evropských peněz nakoupila didaktická technika (počítače, projektory, interaktivní tabule), mluví se o tabletech do škol. Ale nikdo už neřekne, že jsou tato zařízení téměř zbytečná ve chvíli, kdy si většinu vzdělávacích materiálů, ze kterých se bude učit, musí učitelé vyrábět sami na koleni, protože nejsou prostředky buď na jejich zakoupení, nebo vývoj. Co to udělá s kvalitou, nechť si každý představí sám. A tak je to ve školství téměř se vším. Proto není divu, že jsou žáci, učitelé i rodiče ze školy, či přesněji školství, otrávení.

S kolegy celé toto téma často rozebíráme při hledání cest, jak učit efektivněji a smysluplněji, a popravdě se dostávám do celkem radikální pozice, kterou bych u sebe před 12 lety, kdy jsem začal učit, rozhodně nehledal.

Nedá mi to, ale zrovna nedávno jsem si pustil další rozhovor s ředitelem společnosti Scio, Ondřejem Šteflem. Mnoho jeho názorů se mi líbí – kupříkladu důraz na nové způsoby učení, využití technologií, důraz na praktický život, na etiku, naopak kritika nejrůznějších hodnotících a vyřazovacích testů, které má tendence naše ministerstvo tak rádo plodit. Na straně druhé mi do toho moc nezapadají Scio testy jako takové. Jaký k nim máš postoj ty? Dovolím si totiž přidat svůj postřeh, kdy se například na obory zaměřené na dějiny výtvarných umění, na filmovou vědu dostanou lidé, kteří k daným oblastem vlastně nemají moc vztah (ale bodově jim to vyjde), ani o nich přehled.

S mnoha věcmi, které pan Šteffl říká, souhlasím a okamžitě bych je podepsal. Třeba o tom, kolik se žáci naučí při hraní online her, jsem ve své přednášce na mezinárodní daltonské konferenci v Brně mluvil již někdy v roce 2010. Patřím k nadšencům a technologie tvoří nedílnou součást mých hodin, jak by jistě mí žáci potvrdili. Ale tím se opět dostávám k citátu bývalého vedoucího vývoje v Xeroxu Johna Seely Browna:

„Abychom vůbec dokázali plně využít možností, které nám technologie nabízí, musíme často vymyslet úplně nové učební metody a postupy.“

K tomu však na současných školách chybí prostředky i prostředí a zejména trvalá podpora ze strany úřadů i veřejnosti. Vždyť na ministerstvu školství se od roku 1989 vystřídalo 17 ministrů. A každý z nich v rámci politicky (tedy často ani ne čtyřletým volebním obdobím) motivované objednávky přichází se svými změnami.

Co se týče testů, čtení detektivek mě tak nějak naučilo vždy hledět na problém ze směru cui bono? Nemám nic proti testům, které u žáka ověří úroveň dosažené znalosti. Co mi vadí hodně, je nesystematičnost tohoto testování. Kdyby jako například v Holandsku existovalo soustavné testování od 1. třídy výše (tj. od 6. roku dítěte), které sleduje nejen úroveň znalosti, ale také i rozvoj jeho dovedností a snaží se alespoň částečně reflektovat vývoj možností a předpokladů žáka, bylo by to aspoň trochu v pořádku. Co v pořádku není, je fakt, že někdo od stolu rozhodne, že se už konečně musí odpilotovat státní srovnávací testy, protože na to bylo čtvrt miliardy, nebo se nenaplní indikátory evropského projektu a bude průšvih. Mediální kolotoč, který se kolem státních testů spustil, mě naplnil uspokojením, neboť se konečně zvedla vlna nespokojenosti – a popravdě se celé téma vzdělání a vzdělávání stalo konečně významnější součástí veřejného diskursu.

Mimochodem, co tebe motivuje v sebevzdělávání? Kam za ním chodíš?

Začnu první otázkou. Upřímně: nevím. A obávám se, že ani nikdy vědět nebudu. Prostě mi vnitřně přijde „nepatřičné“ a nepřirozené, že existuje něco, o čem bych chtěl nebo měl vědět – a že nedělám nic pro to, abych se o tomto tématu dozvěděl více.

A chodím na různá místa. Knihy, internet. Obávám se, že kdybych vyjmenoval zdroje, odhalil bych i témata, o která se nějak blíže zajímám, a polovina čtenářů Mít vše hotovo by mě odeslala k Chocholouškovi, zatímco zbytek by se snažil oslovit své známé, kterým učím děti, jestli si to s tím člověkem nechtějí přece jen rozmyslet a nepřehlásí své ratolesti do jiné třídy. [SARKASMUS]. (A modří už opět vědí…)

 

Odkaz: oficiální webová stránka Lukáše Bajera

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 3

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. mijamoto napsal:

    Díky za pěkný rozhovor :-)

  2. o.k. napsal:

    Vážený pane Bajere,
    jestliže budete mít to štěstí a dožijete se požehnaného věku, přiblížíte se moudrosti antických, středověkých a možná i novověkých Myslitelů. Vaše články patří k tomu nejlepšímu, myslím to vážně. Pro začátek bych si dovolil Vám doporučit ke studiu život, dílo a myšlení císaře a krále Karla IV. Je to naše kultura, ne až tak staré a celkem dostupné. Všechno nad tím je jen křehká technologická skořápka (proč jsem si právě teď vzpomněl na Planetu opic?). Kde není etika a intelekt tam je technologická nadstavba jen na škodu.

    Moje děti měli veliké štěstí na učitele a totéž bych přál všem dětem. Učitelů a učitelského povolání si velmi vážím. Patrně patříte k těm nejlepším (znám Vás pouze z internetu). Přeji Vám všechno nejlepší a díky za Vaše blogy články.
    o.k.

  3. o.k. napsal:

    opravuji, děti měly.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru