Přitom je přirozeným cílem cítit se dobře, ať dělám cokoli – zprávu pro šéfa, statistiku obchodních výsledků, vedu důležité jednání, hraju si s dětmi, povídám si s partnerkou, kamarády… Být většinu dne v dobré náladě, protože mám pocit, že mám nad vším kontrolu, že vím, co mne čeká dnes, tento týden… Protože vím, že dlouhodobé věci – až přijde jejich čas – se stanou. Že to zvládnu, že to všechno dává smysl.

Neexistuje zázračný systém. Jediný problém je v tom, jak my sami zacházíme se sebou.

V tom je ten problém – i příležitost. Ten, koho potřebuji dostat pod kontrolu, není čas, podřízení, děti… Pod kontrolu musím dostat sebe. Svoje myšlenky. A mám hotovo. Všechno hotovo.

Systém není řešení, je jen a jen pomůckou.

Ovlivnit své myšlení je úkol číslo 1. Rozhodovat, co je třeba a kdy je třeba, je úkol číslo 2. Systém, kam vše poznamenám a kde budu v pravidelných intervalech kontrolovat a korigovat, je úkol číslo 3. Většina nabízených systémů vůbec nerespektuje fakt, jak funguje naše tělo. Jsou nelidské. Jsou umělé. „Time management 1. až X-té generace“ je digitální a stejně přirozený asi jako práce na PC.

„Mít vše hotovo“ je dobrý systém, pokud ho ne-zdigitalizujeme, ne-zdokonalíme, ne-uděláme složitým tak, že se v něm přestaneme orientovat. Což většina uživatelů dřív nebo později udělá jako náhražku „rutin – přirozených aktivit“ našeho organismu. Jeho hlavní slabinou je produkt „připomínky“… Mezi řádky tam je „rozhoduj, ať víš, co děláš“, ale většina z nás už čte také digitálně, ne mezi řádky.

Bereme všechno jako návod, ne jako materiál k přemýšlení, jako nástroj, ne produkt.

Jak to dělám já?

1. Beru odpovědnost za to, co udělám i neudělám, sám na sebe
2. Vím dost přesně, co chci v krátkodobém i střednědobém horizontu
3. Když něco chci, vím jak poznám, že to už mám
4. Pracuji v rytmu „Start-Stop“
5. Dělám to, co jde v danou chvíli nejsnáz

A začínám u diáře, základního orientačního systému. U papírového diáře. Mám rád tu práci s ním. To, jak se zaplňuje, jak odškrtávám to, co mám hotovo. Pokud si ručně dělám poznámky, má i můj mozek čas uložit si je do paměti, takže i bez diáře mám nakonec díky vizualizaci docela slušnou orientaci v tom, co se má stát, co se právě teď děje.

Jasně a rychle jediným pohledem vidím, jak na tom jsem s tím nejcenějším statkem v životě – volným časem. Vidím i fyzicky cítím, jaké jsou moje možnosti. Netrápím se tím, „cobykbyby“, vidím co jde, kdy to jde, co je třeba udělat, zorganizovat.

Vidím, jak vypadá můj život na začátku, v průběhu i na konci dalšího roku. Diář je to „místo“, kde přemýšlím, rozhoduji, organizuji, i odpočívám. Člověk potřebuje pro myšlenky a nové nápady hmotu, „mapu“, cokoli, co mu vyjádří nějak vizuálně jeho možnosti. To je přirozená funkce našeho myšlení. Kde něco chybí, naše mysl doplní… Automaticky si zadá úkol „vyřeš“, pokud v diáři náhodou není místo.

„Tady a teď “ se moje myšlení chová jako myšlení lovce v krátkodobých cílech a úkolech, jako myšlení sběrače ve střednědobých sezónních cílech a úkolech. Nakonec jako myšlení zemědělce v dlouhodobých cílech a úkolech. Všechno běží přirozeně, má svůj rytmus, energii a nasazení.

Výsledek – z té hrůzy, kterou z omezení a pohybu v realitě máme, je najednou spousta dobrých nápadů, u kterých si dovedeme představit, že je dokážeme se svými možnostmi zrealizovat, jsme na ně připraveni, máme dobré načasování právě pro to, v čem se momentálně angažujeme.

Jaroslav Homolka