Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Oddechový čas

By on 7. 7. 2014 in Vztahy with Počet komentářů: 1
Libor Kriz

Libor Kriz

Managing Director - JiMaRa s. r. o.
LIBOR KŘÍŽ | Pracuje v rodinné firmě JiMaRa. Je pionýrem v oblasti osobní produktivity, konzumentem dobré muziky a chytrých knih.
Libor Kriz

Poslední články od Libor Kriz (Všechny články)

Pokud máte pocit, že život ubíhá čím dál rychleji, máte pravdu.

Frank Bures nedávno publikoval serverem Byliner zajímavou úvahu s názvem Time Out. Zaujala mě. Četl jsem ji několikrát, pozorněji a pozorněji. A našel v ní opravdu hodně zajímavého. I proto jsem se rozhodl jeho příběh volněji převyprávět.

* * *


Jednoho rána jsem seděl v devátém patře administrativní budovy v centru Nairobi (Keňa) a čekal jsem, až mi úředník místního Velvyslanectví Tanzánie vydá víza. Několik Keňanů zde čekalo se mnou. Ale kancelář byla prázdná jako město duchů.

Jeden muž, který třímal několik pasů svých klientů, žertovně prohodil: „Mají pauzu na čaj, Tanzanci milují čaj!“ Jiný muž se podíval na hodinky a otráveně zakroutil hlavou.

Konečně. Chodbou se přiloudala úřednice a posadila se za přepážku. Po několika minutách zvedla hlavu, vzala si všechny pasy a řekla, ať se vrátíme kolem půl čtvrté.

Cestou dolů se ve výtahu začali Keňané vztekat. „To je neuveřitelné,“ řekl jeden z nich, „tihle lidé jsou tak líní.“

Možná to pro ně bylo nepochopitelné, avšak pro mě ne. Kdysi jsem v Tanzánii žil. Jednou z nejtěžších věcí bylo přizpůsobit se a pochopit, jak vlastně Tanzanci vnímají čas. V Tanzánii se totiž čas jeví spíše tak, že události obklopuje, nikoliv že je ohraničuje, limituje či omezuje. Časové milníky se spíše prolínají, tok času má přednost před časem samotným. Věci se tak dějí v obdobích, nikoli v přesných okamžicích. Stačí je jen vytušit, počkat si na ně.

Keňa taková kdysi bývala také. Ale věci se změnily, obzvlášť v Nairobi. To, co se proměnilo zde, proměnilo se i na Západě: podstata času (a jeho vnímání) se vyvinula spíše do lineární, omezené a limitované podoby. Čas se zrychlil, začal nás tlačit vpřed, do budoucnosti.

Není tajemstvím, že se tato změna udála v období prudkého ekonomického růstu. Čas se stal obojím, tedy produktem i klíčem k rychlé industrializaci. Po tisíce let nám k měření času stačily sluneční hodiny. Měly však své limity. Nedokázaly změřit, tedy ukázat aktuální čas tak, jak jsme dnes zvyklí; nedokázaly striktně vymezit přesný časový okamžik „od–do“. V průmyslově vyspělém a vyvinutém světě nám mechanické měřiče času poskytovaly (a stále poskytují) větší kontrolu nad našimi dny a „úspěšně“ nás popostrkují směrem k lineárnímů vnímání času. V roce 1934 nazval americký historik a spisovatel Lewis Mumford hodiny jako klíčový stroj moderního průmyslového věku.

Hodinky v podstatě proměnily náš smysl pro čas v něco, co je na nás nezávislé; ačkoliv se toho – ať chceme nebo ne – bytostně účastníme. Hodinky tikají stále stejným tempem, bez ohledu na to, co děláme, činíme. A toto tempo dokážeme snadno měřit. Umíme jasně oddělit čas na práci od času na hry. A obecněji: Umíme tak přesně oddělit čas osobní od profesního. Tento fakt nám umožňuje prodávat minuty svých životů.

Čas se stal statkem, čas se stal vzácným. Čas jsou peníze. Čas, který prodáme, je časem stráveným prací. Čas, který neprodáme, zůstává časem naším.

Před tím, než se objevily hodinky, se nám jevil čas jako něco cyklického, jako něco, co plynulo kolem nás. Čas se prostě vyjevil sám ze sebe, dal o sobě znát, když se něco dělo. A toto dění, událost, jednoduše obklopil. Čas jsme vnímali jinak, než jako hodiny na zdi.

Tato rozdílná vnímání času by si jistě zasloužila podrobnější rozbor, ale spokojme se s tímto jednodušším pohledem na věc. Takto to prostě dnes je.

Do jisté doby jsem nenacházel správná slova k tomu, abych (si) vysvětlil, že různí lidé a různé kultury mohou a vnímají (!) čas různě. Až jsem narazil na sérii článků v časopise Time & Society. Tyto texty zavedly do teorie nový pojem, tzv. timescape. Timescape si můžeme představit jako tvar, formu, resp. podobu času. Samozřejmě a pouze v našich myslích. Tento „tvar času“ můžeme cítit jinak v různých situacích a kontextech (práce, domov, prázdniny, schůzky). Příklad? Většina z nás vidí čas tak, že se před námi trychtýřovitě rozpíná a za námi zase stahuje a mizí. Naopak lidé z kmene Aymara žijící na území And (Peru, Čile, Bolívie…) vidí čas naopak: minulost stojí před nimi, budoucnost za nimi. Proč? Protože minulost je něco, co mohou vidět, ovšem budoucnost je něco, co vidět nemohou. Podobně vidí čas obyvatelé Madagaskaru. Když oslavují příchod Nového roku, navzájem si přejí úspěch a bohatství, jehož dosáhli v roce předešlém.

Otázka „rozmanitého vnímání času“ byla tou hlavní, jíž se v roce 2000 zaobírali výzkumníci na konferenci Tutzing Time Ecology. Tato skupina lidí, zaobírající se vlivem času na lidskou společnost, dospěla k závěru, že většina starších a pomalejších „tvarů času“ (timescapes) byla a je ohrožována rostoucím tlakem – chcete-li společenskými požadavky – na časovou kompresi, tedy umělým zrychlováním toku času.

Přijetí, resp. odmítnutí akcelerace času jsem poznal na vlastní kůži v administrativní budově v Nairobi. Rozhořčení Keňané vs. úřednice z Tanzánie. Každý z účastníků řízení o vydání víz žil – ve své mysli – jiný tvar času, nacházel se v odlišném timescape. A ano, ačkoliv starší a pomalejší timescape může mít z našeho západního pohledu negativní dopady například na pokrok, produktivitu práce či na náklady vedoucí k získání bohatství, nemohu si pomoci a musím souhlasit s lidmi z Tutzing Time Ecology, kteří došli k závěru, že „získat z každé existující podoby času můžeme pouze tehdy, když se do ní zcela ponoříme“.

Relativně mladý tvar času (timescape) naší industriální a postindustriální společnosti prošel zásadní změnou v souvislosti s prudkým rozvojem technologií, které nám umožňují být ve spojení 24 hodin denně. V klidu jej můžeme nazvat jako „non-stop společnost“, resp. „timeless time“. V tomto typu společnosti jsou lidé neustále dostupní a veškeré dění je akcelerované jako nikdy před tím. Počítač, vynález, který nám měl poskytnout mnohem větší kontrolu nad našimi životy, nám je, viděno z jistého úhlu pohledu, spíše bere.

Tento trend na Velvyslanectví Tanzánie v devátém patře administrativní budovy v Nairobi prozatím nedorazil. Ukázal jsem se tam – jak bylo úřednicí řečeno – kolem půl čtvrté. Samozřejmě tam nikdo nebyl. V hale seděli jen tři umývači oken, kteří čekali, až jim bude za práci zaplaceno. Bylo obtížné poznat, zda si mysleli, že ztrácí čas, nebo se cítili tak, že ho mají spoustu.

Já měl na práci spoustu jiných věcí. Minuty ubíhaly a já se přistihl, že se dívám na hodinky. Zkusil jsem se upamatovat na to, co všechno jsem se za ty roky naučil. Ano, čas jsou peníze. Avšak čas může být i spoustou jiných věcí. Snažil jsem se ohnout svou mysl zpět a dostat se co možná nejblíže místu, kde nejsou všechny věci až tak moc naléhavé. Bylo to jiné, lepší, jemnější. Bylo to místo, kde čas chutnal jako život.


* * *
K příběhu Franka Burese bych měl jeden podotek: Nedávno tomu byly dva měsíce, co jsme se s Petrou rozhodli učit se tančit latinu. Z každé lekce jsme si (mimo jiné!) vždy odnesli i jeden zajímavý poznatek; nezáleží na tom, kdy lekce začala a skončila. Čas strávený tancováním se vynořil jako událost, která po nějakou dobu trvala a byla něčím zajímavá. A pak někdy skončila. Nevzpomínáme tedy na jednotlivé lekce jako na úseky „od–do“. Možná proto, že nám tato veskrze nová činnost, do níž jsme se s chutí ponořili, přináší naprosto nečekané benefity a nezavdává přemýšlet nad tím, zda už tancujeme hodinu nebo dvě, zda je doma všechno v pořádku, jestli nehoří a jak se asi má pes jménem Ir. A jestli přišel nějaký e-mail nebo někdo volal? Ne, nic takového.
 
Druhý podotek mě napadl až teď: před několika týdny mi volal kamarád, zda bych neskočil na pivo do parku. Řekl jsem, že ano a rád. Ptal jsem se v kolik. A on? Prý odpoledne. Asi tomu začínám rozumět. Někde to v nás je. Možná hluboko, ale (snad) ještě pořád je.
děkujeme za možnost publikování Liboru Křížovi
zdroj obrázku: Pixabay.com

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 1

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Oskar Michl napsal:

    Skvele tema. Velice zajimavy clanek… Mam pocit, to souvisi s tim, nac se soustredime, jestli na vysledek nebo na cinnost. Na toto tema byl na MVH clanek nedavno.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru