Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Je to na kouče nebo na terapeuta?

Natálie Berglowcová

Natálie Berglowcová

Psycholožka, lektorka.

Věnuji se somatickému koučování, školení a personální psychologii (psychodiagnostika, recruitment, AC/DC, teambuldingy, tréninky a všechny ostatní firemně psychologické věci). Jinak hlavně koukám kolem sebe a žasnu.
Pro samou práci nebyl zatím čas tvořit pořádný web (ale už se na tom pracuje), takže zajímají-li vás podrobnosti nebo kontakt, zde prosím: LinkedIn
Natálie Berglowcová

Poslední články od Natálie Berglowcová (Všechny články)

Koučování už se dostalo do povědomí velké části lidí a tak už profese kouče nevzbuzuje tolik otázek. Lidé už většinou tuší, co to vlastně je, nebo mají nějakou představu o tom, jak sezení a práce probíhá. Horší je, že samozvaných koučů se kolem rojí jako hub po dešti, protože přece „každý, kdo umí položit otázku, je kouč!“ No… dobrá, každému, co jeho jest. Nicméně, i kdybychom se toho chytli, položit tu správnou otázku v pravý čas tak úplně jednoduché není a to nemluvím vůbec o tom, kdy se začnou stírat hranice terapeutického a koučovacího procesu a „kouč“ zadělává na průšvih nejen klientovi ale i sobě. Jak tyto dva postupy oddělit z pozice klienta? Co můžete čekat od koučování a co přinese psychoterapeut? Může být jeden člověk obojí?

Pojďme se na to kouknout trochu blíže.

Jak koučování tak terapie jsou procesy mezilidské interakce, kde je zpravidla jeden klientem s nějakým problémem či zakázkou a druhý v procesu je terapeutem/koučem. V obou případech se práce i změna dějí prostřednictvím rozhovoru a to obvykle při opakovaných setkáních s jasně vymezenými pravidly.

Jak tedy poznám, kdy mám hledat kouče a kdy už je lepší uvelebit se na židli naproti terapeutovi?

 

Zvažte své očekávání z těchto úhlů pohledu:

1) Vzdělání psychoterapeuta/kouče

Člověk, s nímž se rozhodnu vstoupit do velmi hlubokého, osobního a náročného procesu psychoterapie by rozhodně neměl být jen tak nějaký Franta z Horní Dolní (čímž se dotyčných Frantů nechci nijak dotknout). Když si vybíráte psychoterapeuta, podívejte se rozhodně na jeho vzdělání a zkušenosti. Základem by měl být psychoterapeutický výcvik, ideálně akreditovaný nějakou uznávanou organizací nebo rovnou ministerstvem zdravotnictví či třeba Evropskou Asociací Psychoterapie (ovšem, s těmi akreditacemi je to zvláště poslední dobou dost ošemetné téma a rozděluje i odbornou veřejnost. Rozhodně je ale akreditace od některého z ministerstev stále ještě dobré vodítko.). Sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik obvykle absolvují psychologové, psychiatři, případně jiní pracovníci z pomáhajících profesí (pedagogové, zdravotní personál, sociální pracovníci…). Po jeho absolvování jsou oprávněni k výkonu psychoterapie. Koučové u nás mají mnohem širší záběr co se profesí týče. Koučovací výcvik není tak dlouhotrvající jako ten psychoterapeutický a také nemívá tak přísné podmínky k přijetí (není to tolik potřeba). Proto se dnes potkáte s kouči opravdu napříč všemožnými profesemi. Koučovací výcvik proto mohou klidně absolvovat výše uvedení stejně jako právníci, ekonomové, andragogové a spousta dalších. Zda je výhodné mít kouče i s psychoterapeutickým výcvikem, nebo kouče psychologa už ponechám na zvážení každého, protože každému zkrátka vyhovuje něco úplně jiného a obecná odpověď neexistuje.

Jednoduše: ptejte se. Ptejte se kouče i psychoterapeuta po jeho vzdělání, praxi, ptejte se po referencích a chtějte úvodní sezení, než zjistíte, zda si sednete lidsky i pracovně a společně se pustíte do nějakého smysluplného procesu.

2) Co se sebou chci udělat?

Odpověď vycházející z toho úhlu pohledu se týká definice práce s klientem. Jak psychoterapie, tak koučování mají samozřejmě mnoho definic a můžou se lišit podle teoretického směru, z něhož vycházejí. Ale v nejobecnější rovině lze říct, že zatímco v terapii pracujeme převážně s klientovou minulostí a případně předpokládanou budoucností, v koučování se téměř výhradně zabýváme klientovou přítomností. Není tolik potřeba řešit minulost, příčiny problémů, ale pouze to, co nám klient přináší do procesu tady a teď.

Z toho vychází i další kritérium pro rozlišení:

3) Hloubka změny

V psychoterapeutickém procesu se snažíme o hloubku a mnohdy komplexní změnu osobnosti klienta. V koučování nikoliv. Koučing je mnohdy o vyřešení jednorázových akutních problémů a překážek, aktuálních pracovních/životních zádrhelů.

Kouč nemá za cíl klienta léčit, měnit nebo přestavovat jeho osobnost.

4) Délka procesu

Zde opět velmi záleží na typu psychoterapie a koučování, ale obecněji platí, že koučování se obvykle odehrává v 3-5 setkáních, zatímco psychoterapie může být několika měsíční ale nezřídka i několikaletá spolupráce klienta s psychoterapeutem. Rovněž se liší intenzita setkávání – kouč se s klientem potkává ideálně v rozmezí 2-3 týdnů, kdyžto terapeutická sezení se podle fáze léčby (ano, správně: léčby – psychoterapie je léčebný a léčící proces) dochází každý týden.

Toto ale není neměnná daná charakteristika. Existují psychoterapeutické směry, které kladou důraz na rychlost a krátkodobou spolupráci, stejně tak se koučování může protáhnout na delší práci. Obvykle se pak ale netýká řešení jednoho tématu.

5) Hloubka ponoření se do tématu

Dá se říct, že do koučování je možné přinést jakékoliv téma, ale přesto se tento způsob práce převládajícím způsobem využívá pro témata z pracovní oblasti. Když ale do výčtu zahrneme i tzv. life-coaching, může přijít na řadu skutečně cokoliv (od work-life balanc tématu až po trému či vztahové problémy). Jak tedy poznám, co je vhodné řešit s koučem a na které téma už je dobré udělat si čas v psychoterapii?

Odpovězte si, jak moc se chcete do tématu ponořit. Ačkoliv je možné koučovat klienta na vztahová témata nebo hlubší vnitřní potíže, z podstaty způsobu práce (intenzita a frekvence setkávání) se s klientem nedostaneme tak hluboko jako v terapii. Proto je lepší se svým koučem řešit jednodušší, lehčí překážky, aktuální situace a krátkodobější horizonty. Do terapie si pak vezměte témata, pro která potřebujete více času, prostor pro silné emoce, hlubokou práci a potřebu velké náročné změny.

6) Způsob práce odborníka

Všeobecně rozšířená definice kouče říká mimo jiné, že správný kouč neříká jiné věty než otázky. S tím se osobně úplně nezototžňuji, protože dobrý kouč není automat na otázky, ale reaguje pružně během celého procesu.

Nicméně, kouč při své práci neradí, nementoruje, nehodnotí, neposuzuje. Ideálně vidí člověka v jeho možnostech a potenciálu a celým procesem ho citlivě vede.

Toto všechno terapeut dělat může. V psychoterapiích je tolik technik práce s klientem, že se můžete potkat s tím, že na vás terapeut křičí, směje se, neříká vůbec nic, kritizuje, chválí, dává domácí úkoly, utěšuje, odmítá, a spoustu dalšího. Všechno má ve správnou chvíli v procesu své místo a opodstatnění. Spousta z technik umožňuje dostat se ke klientovi velmi hluboko, což je při velké dlouhodobé práci na sobě žádoucí.

V koučování bere kouč klienta za absolutně kompetentního určovat si směr procesu a říct si, co potřebuje řešit a čemu se chce věnovat. Pokud jako kouč vidím, že má klientův problém kořeny v něčem hlubším, pojmenuju to a upozorním ho na to, ale pokud se klient nechce tímto tématem zabývat, nevěnujeme se tomu.

V psychoterapeutickém procesu se tyto terapeutem viděné kořeny problému bez milosti vytáhnou a pokud možno zpracujou, právě proto, že změna má být hluboká a trvalá.

7) Práce s emocemi

S výše uvedeným souvisí i odlišný průběh sezení, co se klientových emocí týče. Málokdy se nám v koučování klient rozpláče, rozčílí, nebo roztřese. V terapii se díky dotýkání podstaty problémů a často velmi hlubokých zranění dostanou ke slovu silné emoce mnohem častěji. Dokonce je to zde velmi žádoucí.

Co naopak rozhodně kritérium není je to, zda je nám proces příjemný. Pokud totiž na sobě skutečně pracujeme, žádné sáňkování to nebude a na to je dobré se připravit v obou těchto přístupech. Ono zkrátka, upřímně se sám sebe ptát a odpovídat, být konfrontovaný s těmi nepříjemnými stránkami sebe sama a nějak smysluplně je přestavovat, není zkrátka nic k popukání. Obvykle to ale má další ovoce a vliv na celý náš další život. Takže říct, že koučování je jedna velká výkonná jízda, zatímco psychoterapie řehole je omyl. Může to být naopak. Nebo to bude řehole obojí. Záleží, jak moc a hluboko tneme do živého a jak a s čím se koušeme. Čím hlouběji půjdeme, tím náročnější cesta bude ale nás čeká taky trvalejší a hlubší změna.

 

Kategorií, ve nichž se dá odlišit jedno od druhého je tolik, kolik je klientů. Obvykle ale i začínající kouč po prvních několika sezeních se svými klienty bezpečně pozná, jestli se mu před očima rozjíždí terapeutický (=léčebný) proces nebo se pevně drží struktury koučování.

 

V příštích článcích se trochu blíž podíváme na méně obvyklý styl koučování – somatický koučing, který bere v úvahu klienta celostně (integruje jeho mentální, fyzickou i emoční složku dohromady) a dosahuje tak hlubších a trvalejších změn.

 

Natálie Berglowcová 

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 3

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Peter napsal:

    Vďaka za článok, pekný a prehľadný. Ako sociálny pracovník sa ešte stretávam aj s rolou supervízora a poradcu. Keď to dáme všetko pekne dokopy, vie v tom byť pekný zmätok – kde sú hranice tej-ktorej role.

    Zaujal ma bod 6 a na ten by som sa ešte rád spýtal. Terapeutických smerov je viacero a prístupy môžu byť diametrálne odlišné (isto viete), obdobne aj u supervízorov a sociálnych poradcov, kde jeden vás bude direktívne viesť a vo vedľajších dverách iný len chápajúco pritakávať (a pritom majú obaja rovnakú rolu).

    Skutočne je koučing úplne oslobodený od vplyvu psychologických prúdov, alebo je tak ako aj v prípade vyššie spomenutých pozícií – a teda dvaja kouči môžu mať úplne odlišné prístupy?

    ďakujem

    • Natálie Berglowcová Natálie Berglowcová napsal:

      Dobrý den, Petře,

      souhlasím, rolí ve formálních mezilidských vztazích je více a držení pevných hranic té nebo oné je mnohdy velmi těžké. Může to být i kontraproduktivní (někdy se zdá být „přepínání“ mezi nimi žádoucí), ale měl by to dělat vždy ten, který danou roli zastává (terapeut, kouč, supervizor…) a nemontovat se do oblasti, kde buď není doma nebo to není v dané situaci na místě.

      Koučování úplně osvobozené od vlivů jednotlivých psychologických směrů a jejich teoretického směřování není. I v koučování existují směry (gestalt koučink, somatické koučování a další), ale obecně je proces koučování nadřazený nad jeho teoretická východiska. Má prostě svá vlastní pravidla a průběh a ta by se měla dodržovat, ať už kouč vychází z kterékoliv teoretické školy. Rovněž v terapeutických směrech ale naleznete styčné body shodné pro všechny proudy. Připouštím ale, že různí koučové mají různé přístupy, což je dáno nejen druhem vzdělání ale přirozeně i osobnostně. Jsou ovšem mantinely, přes které by kouč jít neměl a to jsem se právě co nejobecněji v článku snažila popsat.

  2. Petra Uhlíková napsal:

    Dobrý den,
    díky za přehledný strukturovaný čánek – dává poměrně ucelený přehled o tom, jak zpravidla koučink x psychoterapie fungují. Možná právě proto je škoda, že koučování je zde prezentováno jako „vyřešení jednorázových akutních problémů a překážek, aktuálních pracovních/životních zádrhelů“ (kde je potom transformační koučink?) a psychoterapie jako dlouhodobá pravidelná setkávání za účelem „komplexní změny osobnosti klienta“ (domnívám se, že i zde velmi záleží na typu psychoterapie, co např. SFBT Steva Shazera?).
    Rozdíly mezi koučováním a psychoterapií se začínají rozmazávat, klíčovou otázkou, domnívám se, zde je, jak má být vybaven (vzdělán) ten, kdo se do transformačních záležitostí pouští, bez ohledu na to, zda je pro něj zajímavější napsat si na vizitku „kouč“ nebo „terapeut“. Tohle je, myslím, oblast, kterou bychom se měli my koučové i terapeuti – společně – začít zabývat.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru