Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Možná jsme jen zbyteční lidé. Možná jsme jen ufňukaný kompars… Jsme?!

By on 19. 6. 2014 in Témata with Počet komentářů: 1
Libor Kriz

Libor Kriz

Managing Director - JiMaRa s. r. o.
LIBOR KŘÍŽ | Pracuje v rodinné firmě JiMaRa. Je pionýrem v oblasti osobní produktivity, konzumentem dobré muziky a chytrých knih.
Libor Kriz

Poslední články od Libor Kriz (Všechny články)

„Jsme lapeni mezi zbytečností své práce a zbytečností svého volného času. Kromě zbytku zemědělců a průmyslového dělnictva jsme my – obyvatelé Západu – jen houfy naprosto zbytečných zaměstnanců terciéru1, jejichž úkolem je především spotřeba.“ Takto uzavírá svou esej v časopise A2 (1/2014) Matěj Metelec. Máte-li ještě chuť, pojďte se podívat, jak k tomuto „velkému“ finále přišel.

Metelec v úvodu tvrdí, že myšlenka základního příjmu i nová forma lenosti – prokrastinace – jsou projevy stejného jevu: zabíjíme čas prací, která sama o sobě nemá smysl.

K zábavě nudu

Autor se částečně nechal inspirovat prací Daniela Halévyho; a tak nás vrací v čase o několik desetiletí zpět a přejímá fakt, že v době, kdy Halévy psal Dějiny čtyř let, stále platilo, že volný čas je problémem privilegovaných. „Většina z těch, kteří měli nejen čas a možnosti, ale i patřičné vzdělání, aby se realizovali nejrozličnějšími způsoby, osobně se rozvíjeli nebo spoluutvářeli politický život své země, se totiž nikdy žádným z těchto směrů nevydala. Namísto toho se snažili jen uniknout nudě, ať už k tomu měl dopomoci „hobby horse“, společenský život, umění nebo neřest.“

Zatím nic děsivého. Metelec však pokračuje a myšlenky rozvíjí.

„S nástupem čtyřicetihodinového pracovního týdne, placené dovolené a víkendu, poté, co se k volné neděli přidala sobota, když se zkrátka demokratizoval volný čas, musely se s ním jako s problémem vyrovnat i masy. Odpovědí na demokratizaci volného času se stala demokratizace kultury. Konzumní kultura vznikla nikoli jako spiknutí mocných, které mělo udržet lid od myšlenek na skutečnou lidovládu, ale prostě jako odpověď na historicky bezprecedentní nárůst volného času, který bylo potřeba vyplnit. Na většinu lidí totiž, bez ohledu na to, zda se jedná o dělníka z automobilky nebo vévodu de Guermantes, čeká při přemíře volného času nuda, již je nutné nějak zahnat.

A nyní se Metelec teprve nadechuje, jeho tah na branku sílí.

„Televize, život prožívaný online, upínání se na celebrity, drogy a alkohol… To všechno má zahánět nudu, to všechno nás má zbavit tíže volného času. … Pořád před námi zůstává ta všední skutečnost, že pro většinu z nás není prvořadým problémem získat více času, i když si to často myslíme, ale nějak zabít ten čas, který máme. Člověk sice může své zaměstnání považovat za nejstupidnější na světe; nemusí ho nakonec ani nijak zvlášť vyčerpávat, ale pro většinu lidí to neznamená, že ve chvíli, kdy mají padla, se vrhnou na to, čemu opravdu chtějí věnovat svůj čas, ať už je to křížení pudlů s vlkodavy nebo balónové létání, ale prostě zakotví na několik hodin před televizi. … Je prostě nepříjemnou nezbytností si připustit, že neplatí rovnítko mezi volným časem a časem k seberealizaci, spíš jde o čas, během něhož dělám to, na co bych jinak čas nepotřeboval.

Čím méně produkce, tím více výkonu

Připravte se, bum a prásk, Metelec je již v plné polní a neváhá své zbraně použít.

„Paradoxně jedním ze způsobů, jak si poradit se společensky nadměrným množstvím volného času, je práce. Ne už práce jako tvorba hodnoty, ale práce právě jako zaměstnání, jímž je člověka možné a nutné zaměstnat. Terciér, tedy sféra služeb, se na celkové zaměstnanosti podílí sedmdesáti procenty. Jde o zástupy pracovníků, kteří asistují manažerům, rozdávají na ulicích letáky, lidi za pokladnami, prodejními pulty a bary, doplňovačů regálů v supermarketech i programátorů v open space kancelářích. A samozřejmě o všechny ty, kteří v nadšení vyměnili otupující klasické námezdné práce za práci na volné noze, v níž viděli možnost naplno rozehrát vlastní individualitu a nekonečný potenciál a od nichž dnes příležitostně zaznívá udivené fňukání, že nemají nejen zaměstnanecké benefity, ale pomalu ani na to platit si zdravotní pojištění. Zatím se právě tento typ zaměstnání, oslavovaný pravicovými politiky a zaměstnavateli, rozlézá všemi směry a znehodnocuje léta bojů dělnické třídy. Tedy té třídy, jejíž síla … spočívala v produkci hodnoty na materiální úrovni. Pracovní teorie hodnoty2 v sobě totiž mimo jiné implicitně obsahuje povědomí o těle jako příjemci slastí či dobra. Výkon je naproti tomu něco, co se na rozdíl od hodnoty přítomné ve výrobku realizuje – a ztrácí – v čase.“

Nyní následuje velmi dlouhý exkurz do kvazi historie, jež je jako chlebíček obložena úvahami o roku 1968, síle a vlivu SSSR a všelikými zavádějícími propagandistickými a účelovými bláboly. Tento exkurz – zdá se mi – by mohl být snadno vyargumentován člověkem, který je v ekonomických teoriích malinko zběhlý, rozumí jim a dokáže s nimi pracovat v souvislostech.

Pokud jsem ještě váženého čtenáře neunavil, zvu ke hřebu tohoto textu; držte si klobouky, bude to jízda z kopce.

Služba vládnoucí třídě

„Stačí zalistovat v Marxově Kapitálu … abychom se přesvědčili o tom, že naše pracovní podmínky jsou přes všechny výhrady, jež k nim můžeme mít, nesrovnatelné s těmi, s nimiž se museli vyrovnávat naši předkové a s nimiž se musejí vyrovnávat lidé, kteří nám šijí boty a montují elektroniku. To srovnání nám ale ukazuje víc než jenom relativní snadnost našeho živobytí a vysokou úroveň našich materiálních podmínek. Ukazuje i naši zbytečnost. Rezervní armáda nezaměstnaných už zdaleka neslouží jako rezervoár pracovní síly pro okamžiky inovace a růstu výroby. Jejím smyslem je už pouze šikana zaměstnance, který si je až příliš dobře vědom, že je kdykoli nahraditelný, protože jeho práce nevyžaduje žádnou specifickou zručnost či schopnost a nakonec není nezbytná ani sama o sobě. A tak skousne leccos prostě proto, aby si ji udržel a mohl zaplatit nájem.

Leží před námi takřka bezbřehé pracovní možnosti, avšak práce jsou si často až příliš podobné a některou si prostě vybrat musíme. Jsme lapeni mezi zbytečností své práce a zbytečností svého volného času. Kromě zbytku zemědělců a průmyslového dělnictva jsme my – obyvatelé Západu – jen houfy naprosto zbytečných zaměstnanců terciéru, jejichž úkolem je především spotřeba. Naším hlavním úkolem je ale možná něco ještě grotesknějšího a marnějšího… Může to být tak, že naším posledním a jediným úkolem je zajišťovat vládnoucí třídě víceméně normální, alespoň částečně příčetné a lidské životní prostředí. Jinými slovy: jsme kompars.

Když jsem esej dočetl poprvé, hledal jsem kolem alespoň malé znamení, že jde o žert či apríl. Nic takového jsem nenašel. Proto jsem četl tento materiál i podruhé. A zase nic, žádná skrytá stopa o tom, že jsem „naletěl“.

Jsem opravdu zděšen, že v roce 2014 jsou mezi námi i tací (mladšího ročníku výroby), jejichž názory jsou zcela zpátečnické, historicky přežité, nefunkční a… nebezpečné! Měli bychom být na borce tohoto ražení připraveni. Nevymřeli, jen asi spí, nebo si lížou rány, když dostali v hospodě přes držku. Metelec, metelesku blesku!

komentář publikoval a napsal Libor Kříž

zdroj obrázku Pixabay

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 1

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Martin napsal:

    Chytrý postřeh: … ale pro většinu lidí to neznamená, že ve chvíli, kdy mají padla, se vrhnou na to, čemu opravdu chtějí věnovat svůj čas, ať už je to křížení pudlů s vlkodavy nebo balónové létání, ale prostě zakotví na několik hodin před televizi.

Přidej odpověď k Martin Zruš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru