… musí brát, co je. Možná se nám to nelíbí. Tak svět funguje. Pokud my sami nezaměříme pozornost na to, co chceme, určitě se někdo najde, kdo naši pozornost zaměří směrem, který mu vyhovuje.

Všichni se nustále pohybujeme v jakýchsi mentálních mapách, podle nich se orientujem ve světě kolem sebe. Odhadujeme budoucí vývoj, svoje šance, jejich šance. Hodnotíme podle nich svoji minulost, přítomnost i budoucnost. Žijeme naše mapy.

Přesto přípravě těchto důležitých map věnujeme tak málo práce, úsilí a času. Vlastně je delegujeme na všechny a všechno kolem sebe. Dá se říci, že nám určují kvalitu života, jak ho vnímáme, jak ho prožíváme. Každý najde, co hledá. Ve své mapě určitě. A každý kolem nás se snaží nám ty naše mapy uspořádat tak, abychom viděli svět tak, jak chce on. V tom není zlý úmysl, jen snaha fungovat co nejrychleji na cizí zdroje. To je jeden ze základní zákonů přírody – přežití.

Média bojují o naší pozornost, říkají nám, jak máme vidět sebe, druhé, celý svět. Reklama a marketing nás dnes a denně směřuje na nezřízenou spotřebu. Na zbytečné novinky bez přidané hodnoty pro kvalitu života. Nebo se tyhle novinky stávají na chvíli tou kvalitou života. Které pak odložíme, vyměníme za jiné novinky, za jinou kvalitu.

Další, kdo nám tvoří naše mapy jsou naši blízcí, přátelé, děti, rodiče. Kde jsou tedy v tomto bludišti naše záměry. Skutečně naše záměry. Kdy děláme to, co chceme tak, jak chceme. Už jsme si zvykli na to, že vlastně ani takhle snad neumíme, nesmíme uvažovat.

Kdykoli lidem na seminářích zadám podobné cvičení – „sestavení jejich mentální mapy osobních záměrů“- dostaví se trapné ticho, několik zoufalců se začne usmívat… Vědí, že je to nesmysl, že si nic nemohou určit. Mají přece povinnosti, odpovědnosti, starosti, obavy… Jsou rádi, že stíhají, co musí… Myslet na to, co by chtěli… Ztráta času.

A tak jsme čím dál víc zatahováni do naplňování záměrů všech jiných, než svých. Stáváme se otroky. Vzdáváme se největšího daru ze všech – osobní svobody. Svobody vybrat si svůj život, vytvářet si svůj život podle vlastních představ. Jen v rámci přírodních zákonů.

Nejsem idealista, nejsem stoupencem pozitivního myšlení. Jsem realista. Vím, že něco je za něco. Vím, že za nic mohu dostat víc. Vím, že to ze začátku bolí. Vím, že je to pro mnohé namáhavé vzít svůj život do svých rukou. Vzít za jeho kvalitu odpovědnost na sebe, bývá nepříjemné, ale je to první krok, který je potřeba udělat poté, co jsem si vytvořil vlastní mentální mapu svého záměru.

Když nezaměříme pozornost nemůžeme ani nasměrovat mentální a fyzickou energii potřebnou k dosažení toho, co chceme. Jak na to?

1. Převzít osobní odpovědnost za kvalitu svého života
2. Mít jasný záměr
3. Pevně se rozhodnout

Tady končí mentální příprava. Je důležitá. Je to ale jen prostředek, to není záměr, je to jen mentální cvičení.

Začít konat (praktikovat) je nejdůležitější krok.

A pak, teprve pak se něco stane. Začínáme se orientovat v tom, jak skutečně svět funguje. Jaká jsou skutečná, nepřekročitelná pravidla. Začneme konfrontovat svoji mapu se světem kolem sebe, učit se světu rozumět bez předsudků a falešných přání. Upravovat svoji mapu, aby byla přesnější a užitečnější pro dosažení našich záměrů. Jak dlouho? Tak dlouho dokud bude mít náš záměr potřebnou energii. Tak dlouho, dokud po něm budeme toužit. Tak dlouho, dokud někomu nebo něčemu nedovolíme překreslit nám naší mentální mapu.

Pak je naplňování našich záměrů nejen cílem, ale i výzvou, zdrojem poznání, učením se zkušeností, rozvojem potřebných dovedností a skutečného prožíván, nejen virtuálního. To nám dává sílu překonávat další, možná ještě větší překážky a výzvy. Tak roste síla naší osobnosti a rozšiřuje se obzor našich možností a představ o sobě.

Říká se tomu jednoduše sebedůvěra. Důvěra v to, že to zvládnu. Funguje to? Funguje. Praktikuji podobné postupy každý den, na všechny oblasti svého života. Život je pak výzvou, ne pouhou nutností přežít. Je pestrý, bohatý i když ne vždycky pohádkově příjemný. Je to prožitý život.

Jaroslav Homolka