Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Kniha knih – našli jste tu svou?

By on 31. 10. 2013 in Témata with Počet komentářů: 6
Jan P. Martínek

Jan P. Martínek

JAN P. MARTÍNEK|Manažer na rodičovské, skladatel, pedagog, knihomol, audiofil, ochotník, zvědavec, hledač a nachazeč.
Twitter, web,FB, blog.
Jan P. Martínek

Čtenářko a čtenáři Mít vše hotovo, poutníče na cestě ku poznání, prospektorko hemisfér mozkových, ctiteli motýlích křídel Psyché! Co Tě před dávnými věky nasměrovalo ze slzavého údolí nicoty, vzhůru do úrodných pastvin vědění, vstříc hřejivým paprskům osvícení? Byl to někdo? Nebo něco? Slovo? To pověstné, na počátku? Nebo dokonce celá kniha? Kniha knih? A která to je, ta Tvá?

Kniha knih? Jak pro koho

Bibli svatou teď přenechme odborníkům. Mně se líbí představa, že Knihu knih máme každý jinou. Znám lidi, pro něž je to ta od Coelha. Nebo od Ruíze. Bývá to i Remarque. A divili byste se, jak často Medvídek Pú.

Knihou knih by neměla být taková, kterou jsme přečetli jednou jedinkrát, když v šuplíku nočního stolku v hotelovém pokoji na služebce v Atlantě neleželo nic jiného. Měla by to být ta, již jsme přeslabikovali pokud možno záhy po našem čtenářském křestu a stále se k ní, alespoň v myšlenkách, vracíme.

Kniha, která nás pomohla definovat, důležitá pro nás osobně i díky naší vlastní interpretaci.

Poprvé jsme ji ani nemuseli číst – snad ještě lepší by bylo, kdyby nám ji někdo blízký předčítal.

Já to takhle mám s Karafiátovými Broučky. Ještě než jsem je poprvé přelouskal sám, nesčíselněkrát jsem je slyšel v neopakovatelném podání babičky a dědečka.

Knihomolové

Dodnes si pamatuji pohled na své prarodiče, kterak – každý sám, ale přesto spolu – čítávali. Dvě postavy sedící na křeslech, s nohama pohodlně nataženýma na taburetech, knihy položené na klínech, mezi sebou dvojlampu nastavenou léta letoucí na dva přesné body v prostoru. Ticho, pohoda, čaj, zvuk otáčených stránek, občasné cinknutí lžičky, lupnutí oplatky (nebo kloubu), vrznutí parkety (nebo kloubu), zavýsknutí dětí pavlače, těch, které neměly štěstí na čtenářské vzory, tikot a v každou celou zabimbání hodin.

Mol. Známý u latinářů jako tineidae, u Berlína na něj volají Ty jeden, Echte Motten! a bratia Slováci kývnou na slovo moľa.

Mol. Známý u latinářů jako tineidae, u Berlína na něj volají Ty jeden, Echte Motten! a bratia Slováci kývnou na slovo moľa.

Malí čtenáři (ať už jsem to byl já, brácha nebo některý z bratranců) vlastně ani neměli jinou možnost, než se připojit. Za námi byla knihovna přecpaná svazky patřícími prarodičům, před námi obrovská horní deska peřiňáku a na ní hromady knih vypůjčených z knihovny. Razítka, signatury, vůně zažloutlého papíru. Když si na tu dobu chci zavzpomínat, otevřu u rodičů staré vydání Tří mušketýrů a přičichnu k nim jak zamilovaný Gaskoněc k ručce paní Bonacieux.

Broučci byli na repertoáru Klubu malého čtenáře ohmataným klenotem. Šli z ručky do ručky. Jedno z těch původních vydání, v nichž ještě všickni postaru mluvili. Se starými ilustracemi, které podporovaly smutek jemnější než skon cíňáčka v Andersenovi a působivější než dexterovské násilí Grimmů. Mělo to atmošku.

Do broučkosféry se ponoříte okamžitě; začínají nejdokonalejší první větou v historii dětské literatury:

“Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali.”

V pozdějších verzích ta věta začíná “Sluníčko zapadalo…”, snad aby neevokovala bájný Západ, ale pro dětskou představivost jsou obě varianty továrnou na absolutno. Noční bytosti, které načínají nový den ve chvíli, kdy ten náš, lidský, končí. Malí tvorečkové, jimž je dovoleno skotačit v době, kdy my už musíme jít spát, i když v televizi dávají Profíky nebo Mejkpísovou. Navíc, každý z těch šťastlivců má svou vlastní lucerničku, což je něco jako baterka na čtyř-a-půl-voltovku, akorát ještě kožáčtější. Příslib pestrého a bohatého nočního života – kam se hrabe celonoční bojovka s Devátým srdcem, plátěným kostlivcem a upířími zuby z pomerančové kůry.

Svépomocní Broučci

Broučci sice nejsou první knížkou, kterou jsem sám přečetl, ale stoprocentně jsou tou, již jsem slyšel a četl nejvíckrát. Je psána natolik jednoduchou formou, že ji pochopí i maličké dítě. Zatímco třeba Děvčátko Momo a ukradený čas jsme jako malí nesnášeli (bratránci si ji naschvál každoročně dávali pod stromeček) a já pochopil její krásu teprve po čtvrtstoletí, díky úžasnému představení Momo a zloději času Divadla v Dlouhé, Broučky lze klidně odstartovat své celoživotní čtenářské dobrodružství.

Bratranci si Děvčátko Momo postupně předávali.

Bratranci si Děvčátko Momo postupně předávali.

Na každé knize je důležitý záměr autora, obsah sdělení a forma vyprávění. Ale také interpretace, názory a pocity čtenářů. Relevance k vlastním prožitkům a zkušenostem.

Broučci, ať už pro děti či dospělé, nemusí být jen a pouze pohádkou.

I proto se na tohle dílo snesla v pozdějších desetiletích (Jan Karafiát knihu napsal už v roce, na jehož začátku se narodil Jack London: 1876) vlna kritiky. Mě reakce hemžící se výrazy typu “kalvinistický heretik,” “přísná zbožnost” či “theologická rovina” poměrně nudí, takže jsem si na Broučky raději udělal názor vlastní.

Pro ty z vás, kdož se vyžíváte ve šroubovaných formulacích, jsem alespoň zbastlil recenzentské souvětí, z něhož vám zvlhne cvikr: Naivisticky submisivní akceptace unifikovaného mravního kodexu Broučků syntetizuje minimalisticky unidimenzionální expresi krásy v umění na klimaxu století, estetizovanou koncepci světomíra stylizovanou do simplisticky mystické percepce a estetizující aspekty insitnosti, v opozici ke konstrukcím konzumně materialistického způsobu bytí, primitivisticky simplifikovaným valuacím a hypokriticky šosácké morálce recipientů reprezentujících spíše homo mortifer nežli homo moralis.

A teď už zas jak mi kusadla narostla.

Broučci jsou pro mě jednou ze dvou základních knih na téma, které je čtenářům webu Mít vše hotovo blízký. Osobnostní růst, personální rozvoj, motivační literatura s prvky duchovna…

Nazvěte si to jak chcete – Broučci tento žánr reprezentují lépe než mnohé jiné kousky. Tou druhou knihou je Racek Jonathan Livingston (dostal se mi kdysi do ruky coby na stroji přepsaný, samizdatový překlad do češtiny), jenž Broučky vhodně doplňuje; v něčem funguje jako jejich protipól a v jiném je posunuje dál.

Johan Livingston Racek vás dostane.

Jonathan Livingston Racek vás dostane.

Postavy a děj

V Broučcích vystupuje jen několik málo postav. Brouček, jeho rodiče, kmotříčci, jejich dcera Beruška, Janinka, broučínci. Zbytek jsou epizodky – Verunka, Verunek, Pavlík, velká paní, Elinka, žluna… Kromě čtyř posledně uvedených jde vesměs o broučky. Ale chovají se stejně jako lidé.

Ovšem jako lidé z 19. století, tedy náboženštěji založení než lidé dnešní – neříkejte, že jste nečetli žádný sto, sto padesát let starý román. Tenkrát do psacího stroje bušil třeba Karel May nebo, počkat, jasně, ve stejném roce jako Broučci vyšel poprvé Tom Sawyer. No vidíte. A jestli jste nečetli ani toho, přiznejte se v komentářích; pošlu vám domů pár Twainů s LED lampou, ať Toma i Hucka můžete hltat hluboko do noci. Až vstřebáte Twainovu jadrnou slovní zásobu, typickou pro jižanskou Ameriku 19. století, docvakne vám, proč jsem použil právě tuhle filmovou hlášku.

Themata Broučkův

Důležitější než postavy jsou však z našeho pohledu témata, hodnoty a formální aspekty, které v Broučcích nalezneme. Pojďme se spolu na několik z nich zaměřit.

Pokora

Odhlédneme-li od modlitbiček, obdivování kostela, glorifikace duchovních, apod., zbývá čistá pokora coby uvědomění si vlastní nedokonalosti a závislosti.

Závislosti na kom? Na čem? Drdův profesor Málek by to popsal jako vyšší princip mravní. Ale pokoru, pro mnohé abstraktní, si snáze představíme prostě jako pravý opak pýchy. Pokora jako nesobeckost, skromnost, respektování druhých. Univerzálně pozitivní vlastnost. Podle mého pozorování ta, která nám dnes chybí nejvíce.

Poslušnost

Děti – malé berušky a malí broučci – v knize pomáhají, seč mohou, i s těžšími pracemi, jako je nošení dříví do lesa, pardon, do chaloupky. Dočkáme se i lehké generační manipulace, kdy si Brouček jen volně interpretuje příkazy dospělých, načež je napomenut větou “Když ty jsi takový divný brouček.” Rozumějte: normální brouček jest brouček poslušný.

Jseš nějakej divnej, broučku.

Jseš nějakej divnej, broučku.

Většinou jde ale o situace, kdy je Brouček varován, že nedělá něco správně a pokud ani pak neuposlechne, následuje moment “po smíchu přichází pláč”.

Jasně, že s poslušností se to nesmí přehánět – ostatně i proto osobně stavím na opačnou misku téže váhy výše zmíněného Racka J. L. – ale asi se shodneme na tom, že být poslušný/poslušná je v zásadě (a hlavně v dětství) pozitivní vlastnost. Teprve na ní se dá stavět idea osobní svobody a více či méně sympatické opozice vůči autoritám (přiznal celoživotní rebel mnohdy bez příčiny).

Solidarita, pospolitost

Mikrosvět, kde po robotě, uprostřed kruhu rodiny a přátel, popadnete kladívko, urazíte jím stopku kuličky vína a jucháte…

Před pár lety, uprostřed noci během kulminujících povodní, jsme stáli na břehu Labe, u právě dodělané hráze, navršené z pytlů písku. Unavení, vystrašení, ale šťastní z pocitu dobře vykonané práce a přátelství uzavřených na celý život (dnes je to úsměvné, tehdy jsem to tak cítil). Předtím, než jsme museli naši milovanou vísku evakuovat, mihla se mi hlavou vzpomínka právě na Broučky. Na to, jak si vždycky pomáhali, nezištně, automaticky, samozřejmě. Napadlo mě, že katastrofy jsou důležité mimo jiné právě proto, abychom se semkli.

Plánování a rituály

Též témata čtenářům MVH blízká. Kromě výše zmíněných modliteb jde v Broučcích např. o každoroční zásobení se na zimu. Jak říkával Stephen, náš přednášející předmětu Operations Management, “Stock, don’t JIT.”

„Nanosili z komory do kuchyňky hrách a kroupy, jáhly, krupici a mouku, také trochu čočky a pak ještě jiskřičku másla,” píše Karafiát na téma racionální výživy. “Na to se pustili do dříví,“ pokračuje v další větě. Následné zateplování chaloupky přírodními materiály patří k dalším z pravidelných a nezbytných rituálů – polymerovaný styren byl sice objeven desítky let před Broučky, ale začal se vyrábět až o století později.

I rituály drží chod broučkovic rodiny pohromadě.

I rituály drží chod broučkovic famílie pohromadě.

Skromnost

Že skromný způsob života čiší z každé stránky knihy, je jasné i méně bystrému čtenáři. Zajímavé je však samotné vydání Broučků: Karafiát tuhle první českou autorskou pohádku publikoval anonymně. Nikoli proto, že by se za ni styděl (naopak), ale prostě proto, že knihu chápal coby výsledek jakéhosi vnuknutí shůry, inspirace, políbení Múzou… prostě a jednoduše, vedla ho vyšší síla a dílo samotné pro něj bylo důležitější než holedbání se autorstvím.

Skromnost coby opak ješitnosti a nadhodnocení vlastní důležitosti. Takovému přístupu patří ovace ve stoje zvláště dnes, v době, kdy si neoriginální šiřitelé všemožných myšlenek uzurpují kredit za diskutabilní autorství lecčeho a spíše než na poctivou a ctnostnou práci na sobě a svém životním díle kdesi v ústraní se zaměřují na povrchní budování vlastní – pofiderní, nezasloužené a v kontextu pomíjivosti bezcenné – značky. A když už jsme u té pomíjivosti…

Smrt

Pro mě osobně alfa a omega knihy. Čistě subjektivně.

Způsob, jakým Karafiát vracející se smrt zpracovává, pro mě byl v dětství naprosto zásadní.

Broučci umírají. Je vždycky smutné, když některý zemře a melancholie, která z knihy proto čiší, je dojemná. Ale takový je život – i v případě, že nejde o smrt přirozenou (broučci se přes zimu “zachumelí”).

Tenhle přístup je nesmírně cenný. Smrt skutečně je součástí života, nemá smysl před ní marně utíkat, bránit se jí (jasně, napadají mě výjimky, stejně jako vás, ale držme se potvrzeného pravidla), strašit jí sebe či ostatní. Naopak. Smrt přináší dar limitace délky našeho bytí. Každý život má svůj začátek i svůj nezvratný konec. Jak praví pravdivé klišé, dnešek je skutečně prvním dnem zbytku našeho života. Tik, tak… Existuje nějaká lepší motivace zaměřit se na to, co skutečně má smysl?

Broučci, všichni do jednoho, svůj omezený čas na tomto světě využili k tomu, aby byli dobří, aby pomáhali druhým, aby prožili užitečný život. Co na to my, všemocní a zároveň bezmocní pánové tvorstva?

Skarabeus byl pro Egypťany symbolem reinkarnace. Náhoda?

Skarabeus byl pro Egypťany symbolem reinkarnace. Náhoda?

Reinkarnace

Tohle téma se smrtí úzce souvisí, samozřejmě. Je však jedním z těch, u nichž si můžete říct, “Martínek slyší trávu růst”. Následuje totiž má nejsubjektivnější dojmologie a je pravděpodobné, že sám autor by mě za ni vytahal za krovky:

Pokaždé, když v knížce umře brouček, na místě jeho smrti vyroste chudobka. Od dětství mám chudobky spojené právě s touhle knihou, s těmihle scénami a už nikdy nikdo to těm nebohým kytičkám neodpáře.

Co vlastně představuje ona chudobka? Koincidenci? Synchronicitu? Samovolnou ozdobu hrobečku? Nebo snad důkaz, že ta energie se nevytratila, brouček tu nebyl nadarmo a život pokračuje dál, byť v jiné formě?

Pro mě osobně jsou chudobky (bílé, v případě smrti berušky pak s červeným okrajem) symbolem pro životní odkaz, ale zároveň nadějí, že na trase Země – Nebíčko nemusí být až zas takový fofr.

Láska a sounáležitost

“Všichni broučci se mají rádi.”
A všichni lidé bratry jsou.

tesarik

Bratři tesaříci.

Jazykomalebnost

Když se objevily první překlady do angličtiny a němčiny, sám Karafiát nebyl nadšen a o Broučcích napsal, že “jsou oni šťastná náhoda, která se v ledaskterém jazyku nepovede. Mnohé české zdrobňovací slůvko nám přímo voní, v překladu se však musí vypustiti.” Ostatně i samotný název knihy považoval za nepřeložitelný: “Každý český otec vidí hned při tom slově své dítě předrahé v půvabném jeho věku, kde ono čtvermo lezlo po zemi a tolik toho nabroukalo.”

To je přeci tak nádherně a trefně podáno, že k tomu není co dodati.

Trénink

„Brouček si vylezl na stříšku, roztáhl křidélka a letěl k palouku a přes celý palouk až k dubu a zase zpátky na stříšku. Pak znovu letěl k dubu a zpátky. Když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočíval. Ještě jednou k dubu a zpátky na stříšku.“

No řekněte sami, není tohle úplný Rocky VI?

Trénink ve formě neustálého opakování, vzletů i pádů a postupného zlepšování, téma makačky na svých schopnostech, toť přec mítvšehotovština jak vystřižená!

„A jak daleko jsi tatínka vyprovodil?“
„Daleko, až ke třem olším,“ chlubil se Brouček.
„No, to není moc daleko,“ mínila maminka. „To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci lítat s tatínkem a pěkně lidem svítit.“

Na třetím schodu shora vybíhá i Brouček.

Na třetím schodu shora vybíhá i Brouček.

Odpočinek

Nemůžete pořád dřít jako světlušky. Nelze celou sezónu trénovat, dnes a denně, noc co noc lidem svítit, lítat, lítat a zase lítat, aniž byste si pořádně odpočali.

A tak jednou z nejčastěji opakovaných vět v Broučcích je kultovka každého zimního období:

“A spali a spali a spali.”

Životní poslání

Z pohledu nás, Mítvšehotovistů, ultimátní téma.

V knize se nedočtete moudra typu “dělejte jen to, co máte rádi, spalte všechny mosty, jděte si třeba i sobecky za svým”. Od toho tu máme Racka, onen protipól i sequel Broučků, plus statisíce stran motivační literatury. Co by ale zbylo z roje, kdyby se ho zřekly všechny světlušky? Z hejna, které opustili všichni rackové?

Karafiátovo poselství je jiné.

Totiž, každý je k něčemu předurčen. Někde se narodil, má své místo na tomto světě, své kořeny a taky svůj úkol (nebo, chcete-li, Úkol). Právě jemu se má věnovat.

Ale přece, dyktyvoemůjtytondo, vo tom je právě ten Racek, říkáte si?

Vtip je v tom, že nejde o poslání, jež je třeba hledat za humny, nedejbože v článku “Najděte svou vášeň”, doplněném dotazníkem o dvaceti bodech typu “Konev, žehlička nebo volant?” Pokud jste odpověděli desetkrát za cé, dejte výpověď a staňte se automobilovým závodníkem, Stigem nebo majitelem benzínové pumpy. Ne. Karafiátova pointa na první pohled tak trochu připomíná japonskou cestu “narodil ses v rodině obuvníka, tak budeš celý život dělat boty”. Ale pak se dostaví pohled druhý a začne to dávat smysl.

Broučci lítají a mají lucerničky. Svítí tedy lidem ve tmě na cestu. Berušky tak dobře nelítají a lucerničky nemají, jejich smysl života tkví tedy v něčem jiném než v letecké akrobacii a šajnění. Než vás zaslepí genderové šílenství, zkuste o tom popřemýšlet takhle: Může ryba jezdit na kole? Pořád vám nesedí ten ženský rod? V pořádku – nechte tedy na bicyklu drandit sumce, kapra nebo, pro mě za mě, lososa. A zatímco si ten losos bude marně odírat ploutve o pedály, z jeho bratrance pstruha se díky tvrdému tréninku a přirozeným dispozicím může stát plavec natolik výjimečný, že ho nebudou moci ignorovat.

Pstruh v potoce je jako ryba ve vodě, zatímco losos na kole jako ryba na suchu – zajímavé, že metaforu pochopí i malé dítě, ale soudě dle prodejnosti některých motivačních příruček jako bychom v honbě za tím, co si myslíme, že bychom dělali rádi, zahazovali selský rozum.

Melviloučci

Někdy je prostě potřeba přečíst si knížku, která nás motivuje k lepšímu životu, aniž by se soustředila na ideu vlastního prospěchu, růstu, provozování činností, které nás baví (narozdíl od umění naučit se mít rádi to, co děláme). Broučci nejsou primárně o plánování, výsledcích, cílech. Ale přesto jsou o Cestě.

Koneckonců, námi Mítvšehotováky milované nakladatelství Jan Melvil právě tuhle knihu vydalo už před pěti lety, ve stejném roce, kdy vyšla česká edice povinné četby z pera Davida Allena, jež dala jméno tomuto webu.

Broucci_3D

Melvilovští Broučci nejsou kniha ledasjaká. Mluví modernějším jazykem než originál (což je z mého pohledu trošku škoda, protože věty typu “I já jsem se udeřil” už v ní nenajdete) a ubrala na ponurosti mnoha předchozích vydání. Zejména díky nádherným ilustracím Vlasty Baránkové, mnohem veselejším, barevnějším a pozitivnějším, než byly než ty, které jsem znával jako malý. Najdete v nich spoustu věcí; jsou to umělecká dílka, která můžete při čtení, zvlášť spolu s dětmi, zevrubně prozkoumávat.

Každý obrázek je unikátní. Jeden za všechny: Tři postýlky. V levé tatínek, čepici na spaní naraženou až k očím, pochrupuje. V pravé maminka, lehce káravý, unavený pohled. A v prostřední Brouček, rozjásaný, s čertíky v očích. Ó, jak já tyhle situace znám – kdysi z pohledu Broučka, dnes už zpod přivřených víček podřimujícího tatínka (jímž se Brouček – SPOILER ALERT?! – nakonec taky stane).

S tímhle vydáním je ale jeden zásadní problém: knížka je dlouhodobě vyprodaná. Totálně. Sám jsem v létě učinil zoufalý pokus ukořistit jeden výtisk přímo u Melvilových. Odlákal jsem pozornost hostitelů, prošmejdil celou melvilu, ale Broučky podpulťáčky nikde neobjevil; šlohl jsem tedy alespoň výtečnou domácí marmeládu, ještě lepší, než jakou dělávala Broučkova maminka.

Los Melvillos ale naštěstí vytvořili i elektronickou verzi. Broučky lze zakoupit v iBooks Storejinde a e-kniha i bez vloženého loutkového divadélka stojí za to. Náš dvouletý syn, jemuž jsem ji z iPadu přečetl už několikrát (tradice pokračuje!), by o tom mohl vyprávět. Tedy až se naučí další slůvka kromě milovaného “auto”.

Pro děti jsou Broučci obzvláště vhodní – ostatně, jde přece o pohádku. Ale i my, dospělí, si u nich můžeme odpočinout a poučit se. Doporučuji vám přečíst si je novýma očima. Nebo dokonce poprvé. Kdyby vám tam něco občas lehce neštymovalo, vyvažte tu čtenářskou zkušenost Rackem a ono to do sebe zase hezky zapadne – jako ranní brouččí slunce za obzor. Schválně jim dejte šanci a posviťte si na ně, na světlušky…

Věnováno chudobkám Jindřišky a Bohumila Martínkových.

Jan P. Martínek

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 6

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

Stránka, který odkazuje na tento příspěvek

  1. Cesta k životní pozornosti | Mít vše hotovo.cz | 27. 10. 2014
  1. protestant napsal:

    Oni ti Broučci nemají k Bibli zase tak daleko. Karafiát byl evangelický farář.

  2. Ivanhoe napsal:

    Kniha s velkým K – BIBLE !
    praktická (i pro dnešní uchvátaný svět), přesná, upřímná, pozitivní, povznášející

    Čtu každý den aspoň chvilku… Pro android na google play doporučuji překlad NWT Lite (přesnější překlad [a přitom čtivý] jsem ještě nenašel).

    majte sa fajně

    Váňa

  3. Jaroslav Luhan Jaroslav Luhan napsal:

    Možná malinko off-topic, ale myslím, že příznivce Broučků a J. Karafiáta toto doplnění určitě zaujme:
    Bydlím pod Hostýnem a v dílu seriálu Magické hory, který byl Hostýnu věnován, mě zaujal dřevěný kostel z roku 1781 ve Velké Lhotě. Přiznám se, že jsem o tom skvostu nevěděl. A pochopitelně jsem nevěděl, že v něm Jan Karafiát působil.

    Honzovi P. Martínkovi děkuju za úplně nový pohled na „dětskou“ knížku. Květě Fialové a Václavovi Cílkovi za tip na výlet ;-)

  4. Protestant: No jéje!
    Ivanhoe: Díky za tip, jednou si ji celou přečtu. ;-)
    Jarda: Žádný off-topic, bomba je to, dík moc! Mmchdm, v Bystřici pod Hostýnem jsem byl kdysi na táboře, krásné to tam bylo.

  5. Tom napsal:

    Já teda nemám jednu knihu-je jich více, ale mají stejného autora-Neala Donalda Walsche. „Hovory s Bohem“ čtu stále dokola. Nedivím se, že se jeho knihy staly světovým bestsellerem.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru