Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Startup za pakatel aneb Na vrabce bez zbrojáku

By on 30. 9. 2013 in Témata with Počet komentářů: 3
Jan P. Martínek

Jan P. Martínek

JAN P. MARTÍNEK|Manažer na rodičovské, skladatel, pedagog, knihomol, audiofil, ochotník, zvědavec, hledač a nachazeč.
Twitter, web,FB, blog.
Jan P. Martínek

 

Akademický návod na odchyt vrabce

Nemá smysl pokoušet se vrabce jen chytit. Snažíme-li se o odchyt z důvodu zpestření jídelníčku, vrabec osudové rendez-vous s námi tak jako tak nepřežije. Doporučujeme tedy odstřel. Vrabčák je navíc zbytečně malé sousto. Volíme tedy odstřel holuba.
K odstřelu holuba potřebujeme:

  1. Vhodné místo. Je třeba zvolit lokalitu s častějším výskytem tohoto ptactva, ať nejsme na čekané zbytečně. Více o lokalizaci v lekci 3.
  2. Správného holuba. Jde vám o Amsterodamského voláče? Moravského bělohlávka? Ostravskou bagdetu? Štajgra? Serafina? Swifta? Máte zálusk na Indického pávika? Staroholandského kapucína? Agarana? Čilika? Tiplera? Štrasera? Každý z mnoha desítek plemen holuba vyžaduje jiný způsob lovu a odlišný proces přípravy.
  3. Střelnou zbraň. V příštích lekcích si povíme něco více o lucích, vrhačích oštěpů, kuších, pracích, katapultech, atd. K našemu účelu však volíme spíše zbraň palnou. Mezi ty zařazujeme revolvery, pistole, samopaly, pušky, karabiny, kulomety, granátomety, minomety a děla aneb kanóny. V jedné z následujících lekcí si řekneme o rozdílech mezi nimi a mírou vhodnosti pro odstřel holubů.
  4. Optiku. O zaměřovačích, kolimátorech, puškohledech a dalších se dozvíte v lekci šesté.
  5. Zbrojní průkaz. Zbrojáky rozlišujeme dle účelu užívání zbraně do následujících skupin (§ 16 odst. 2 zákona o zbraních):

A) ke sběratelským účelům
B) ke sportovním účelům
C) k loveckým účelům
D) k výkonu zaměstnání nebo povolání
E) k ochraně zdraví, života nebo majetku
F) k provádění pyrotechnického průzkumu

Zvažte, k čemu všemu hodláte svou bouchačku, stříkačku – prostě svůj kvér – používat.

Ano, vím, že tohle není holub.

Ano, vím, že tohle není holub.

V příští, druhé lekci, si prozradíme něco o migraci holuba stěhovavého, kdysi nejhojnějšího ptáka na Zemi a pár nezajímavých, ale povinných informací na téma odlišení poštovních holubů.

Jak chytit vrabce – dědova verze

Můj dědeček strávil dětství v polabských Všetatech, pozdějším rodišti Jana Palacha. První čtvrtinu života prožil v malém domku na úpatí Cecemína, kopce to nevalné výšky – ale v rovinatém Polabí stačí k nadstandardnímu rozhledu a orientaci i stoh slámy na poli, natož kopeček.

Když se budete chvíli dívat na tuto krásnou fotku krásného vrabce, bude vám lépe.

Budete-li se chvíli dívat na fotku vrabce v mlžném oparu, bude vám lépe.

Mezi dvě nejoblíbenější dětské kratochvíle mého dědečka patřil odchyt vrabců. K tomu používal následující:

  • A) Síto. Takové to na prosívání mouky v kuchyni. Dřevěný ráfek, síťovina uprostřed, žádná věda.
  • B) Kolíček na prádlo.
  • C) Motouz. Ideálně delší, tj. alespoň třímetrový.
  • D) Zrní.
  • E) Trpělivost.

Dědečkův návod na odchyt vrabce je jednoduchý:

  1. Přivážeme jeden konec motouzu ke kolíčku.
  2. Nasypeme na zem zrní.
  3. Přikryjeme zrní sítem.
  4. Okraj síta podepřeme kolíčkem.
  5. S druhým koncem motouzu v ruce se odplížíme do úkrytu.
  6. Čekáme. Nemluvíme. Jsme tiší jako myšky.
  7. Až se objeví vrabec a vleze do pasti, zatáhneme za motouz.
  8. Krocan je v troubě. Takříkajíc.

Dědeček nepocházel z natolik chudých poměrů, aby se musel živit drobným ptactem. Vrabčáky odchytával pro zábavu. Po večerech vyráběl malé, různobarevné papírové pytlíčky. Ty pak vrabcům nahoře na Cecemíně nasazoval na hlavičky, načež ptáčky pouštěl na svobodu. Cílem bylo učinit Všetaty krásnějšími. Jen si představte tu nádheru, když po vsi pár dní poletovali vrabčáci s barevnými čepičkami

Odvozujeme Dědův mustr na lov holubů

Kdyby měl můj dědeček vymyslet návod na odchyt holuba, počítám, že by mu stačily dva body:

  1. Pořídíme větší síto.
  2. Postupujeme podle Návodu na odchyt vrabce.

Jdeme k jádru pudla

„Pfudel“ je staré německé dialektické slovo pro kaluž vody. S článkem tato informace však nijak nesouvisí.

„Pfudel“ je staré německé dialektické slovo pro kaluž vody. S článkem tato informace nikterak nesouvisí.

V létě se ke mně dostala kniha Startup za pakatel. Jde o český překlad knížky The $100 Startup Chrise Guillebeaua (čert ví, jak se to čte a jestli jsem tam nezapomněl na nějaké písmenko). Ke knize jsem měl poskytnout odborné korektury. To je nejlepší práce na světě: smíte si knihu přečíst dřív než ostatní a pak jen napíšete do nakladatelství “Zvládli jste to perfektně, nemám co dodat, jste skvělí!” Finito.

Co mé pochvale dodalo váhu? Utrpěl jsem ekonomickým vzděláním, tj. problematice startupů a zakládání firem samosebou rozumím. Chachá!

Jsou tu dva drobné problémy:

Zaprvé, nesnáším startupy. To slovo jako takové i přílišný povyk kolem něj.

Co je to vlastně startup? Startup je, když… začnete podnikat. To je celé.

Ne nutně podnikáte pro radost, kvůli smysluplnosti svého záměru či abyste přinášeli hodnoty. Ultimátním snem startu(to)pistů – ne všech! – je totiž pohádka o tom, jak velká korporace malý startupíček koupila, ideálně za miliony dolarů. Jsou to sny o venčrkepitlwoe, o titulních stránkách časopisu Fortune, o sporťácích s roštěnkami na místě spolujezdce, případně o jachtách s koloušky na palubě.

Kolem startupů se vytvořilo hnutí se sektářskými manýry, v rámci něhož jednotliví startyuppíkové (zas si vymýšlím slova, promiňte) fanaticky uctívají fenomenální úspěchy zlomku svých předchůdců, kteří prorazili, a věří tomu, že jsou další v pořadí, ba co víc, že předchozí úspěch hravě překonají – “Dyk ten Dojčák, co vys… tu hru vo tom ptáčkovi, na tom vydělal taky dvacet mega doláčů, kámo”.

Tahle komunita-nekomunita (“táhneme za jeden provaz”, akorát každý jiným směrem) se setkává na konferencích, k dorozumívání používá Czenglish (telent ekvizišn růlz!), kalí spolu, vyměšuje v místnostech oblepených citáty Marka Zuckerberga, The Social Network sjíždí každou sobotu a Pirates of Sillicon Valley aspoň jednou měsíčně, tiskne si na lejzrovce v práci u kámoše (blbce, který ještě není sám svým šéfem) nebo na moo.com navštívenky “I’m CEO, bitch!”, navštěvuje vymazlené prezošky podnikatelů, kteří bohužel tají své poučné neúspěchy a chlubí se jen nereplikovatelným… štígrem, vyměňuje si drby o špičkách v oboru a houfně slepě ignoruje fakta o (pře)míře neúspěšnosti nových byznysů.

Mám ho na nástěnce, čím víc se na něj koukám, tím úspěšnější se cítím být.

Nacvičte si před zrcadlem zuckerblicky úspěšného podnikatele.

Jsou samozřejmě výjimky – a budou čím dál častější. Zatím ale potvrzují pravidlo. Takže jakmile přede mnou někdo řekne “Přemejšlim, že bych vodešel z corpu a prubnul ňákej startup,” propadám hysterickému vnitřnímu smíchu.

 

Zadruhé, nevím nic o podnikání. Veškeré mé znalosti jsou jen teoretické.* Nemám ty správné podnikatelské buňky, dělat byznys není nic pro mě, kdybych nedejbože zaměstnával nějaké další lidi, stoprocentně bych udělal nějakou zásadní botu, atd.

Proč si to myslím? No přece proto, že na to mám ty školy!

Máloco se na fakultách ekonomického zaměření dozvíte s takovou jistotou, jako informaci, že podnikání není žádná sranda.

Během let studia několikrát pilujete podnikatelské záměry (jeden ze svých bezcenně teoretických školních Business Plans jsem v Plymouthu úspěšně obhájil před bankéři z Barclays a Lloyd’s). Podnikatelský záměr vydá na několik týdnů, ba měsíců tvrdé práce – jeho vyšperkování mnohdy trvá tak dlouho, že se mezitím vytratí podnikatelská příležitost.

Na vejšce se taky dozvíte, jaké jsou druhy podnikání. Na co potřebujete koncesi, na co živnosťák, co je to to eseróčko, akciovka, véóeska, ópéeska, dýjůájko, téhácéčko, elesdýčko, atd.

Učíte se finesy dokonalé obchodní korespondence a komunikace v různých jazycích a kulturách. Šrotíte obchodní právo u nás, v Evropě i ve Státech. Syslujete do paměti funkce obalu, abyste, až jednou spatří světlo světa váš produkt, na jednu dvě nezapomněli. Učíte se účetní osnovy, historii peněz, celý semestr věnujete auditu, další kvantitativním metodám a pro jistotu si střihnete i ekonometrii, protože do podnikání byste se přece nepustili bez správného modelu natřískaného těmi správnými endogenními i exogenními proměnnými, ať už je to cokoli. A tak dále.

Když tím vším projdete a vysokoškolský systém vás – konečně! – vyplivne na ulici, nevíte tak úplně, co se svým životem, beznadějným až na další diplom v kapse. Jen jedním jste si stoprocentně jistí: Hlavně nikdy nepodnikej, čéče, na to nemáš (nervy, čas, peníze…)!

Propočty nasvědčují, že můžu vstoupit na burzu.

Propočty nasvědčují, že můžu vstoupit na burzu.

Akademické rady na téma podnikání jsou prostě na úrovni Návodu na odstřel holuba (původně odchyt vrabčáka!), jímž začíná tenhle WTF text. Školy i různé rekvalifikační kurzy vám poskytnou… kanón na vrabce.

Stačí jen síto

Tohle nadměrné přeteoretizování ne zas tak složitého, praktického tématu, není typické jen pro Českou republiku. Není proto divu, že někdo objevil díru na trhu a rozhodl se z podnikání – či, chcete-li, startupů – strhnout pláštík magie a nedosažitelnosti.

Tím někým byl Chris Gullive… prostě ten, jak o něm píšu výše. Chlapík skoro tak chytrý, jako byl můj děda. Ve svém Startupu za pakatel čtenáře přikryje sítem natolik průsvitným a průhledným, že nezabraňuje výhledu, ale přesto je upoutá pevnýma nohama k zemi, přiváže jim ruce motouzkem volně k tělu, aby se zbytečně moc nerozmachovali, ale přesto měli volnost pohybu, nos jim stiskne kolíčkem na prádlo, protože většina rad (ostatních) na téma startupů a vůbec celá ta scéna smrdí a ten kolíček ukazuje správný, přímý směr… a pak rozhazuje zrnka poznání plnými hrstmi.

Jde mu to výtečně.

Ukazuje, že nemusíte opouštět práce, rodiny, města, státy, ideály, jen proto, že chcete začít podnikat. Dokazuje, že už teď máte všechno, co potřebujete k tomu, abyste to odstartovali. Odhaluje, že existují mýty, kterým je neradno věřit a propadat nereálným obavám nebo naopak předčasnému nadšení.

Na cenných příkladech z praxe, konkrétních startupech, předvádí, že budoucnost podnikání má nejen volnou ruku, ale taky nohu, že tržní segmenty jsou o něčem podstatně jiném, než jak jsme se to učili ve škole, že demografie má i jiné faktory než jen pohlaví, věk a příjem.

Dokonce i tomu podnikatelskému plánu se věnuje. Tak jako můj někdejší šéf, jemuž jsem jako jeden ze svých prvních úkolů slavnostně předvedl svůj business plan na dvacet stránek… dokazuje, že dobrý podnikatelský záměr se vejde na jediný list papíru a že firemní filozofie se vleze do jedné věty.

Autor se samozřejmě věnuje i tématu, které v našich končinách mnozí zvládají bohužel podstatně lépe, než samotnou makačku, tj. sebepropagaci. Přidává i moderní způsoby financování, zejména za pomoci fundraisingu (a český nakladatel svižně doplňuje lokální varianty všech těch kickstarterů a jiných internetů).

Jedna kapitola se věnuje odhalení pravdy o frančízách, které zdaleka nejsou až zas tak skvělým podnikatelským nápadem – tedy uvažujeme-li o nich z pohledu zájemce o nějakou již existující.

Demýtizace funguje spolehlivě. V souladu s jednou z nejlepších rad do života, které jsem kdy dostal a o níž píšu zde, Chris radí, jak do podnikání skočit rovnýma nohama, ale tak, abychom se pokud možno nezranili. A pokud si ublížíme, abychom to brali jako cenný dar poznání.

Nakladatelství Jan Melvil navíc (kromě toho, že Startup obléklo do slušivějšího kabátku, než má originál – Post-it lísteček v zadní kapse džín dokonale vystihuje poselství díla) pohotově doplnilo knihu dodatkem o českých firmách za hubičku, který dal dohromady Filip Dřímalka. Zvolil dobře: nepropadl lákadlu profláklých technologických startupů, nýbrž představil všehochuť zajímavých českých podniků. Tenhle přílepek je stejně čtivý jako knížka samotná, rozhodně doporučuji jej nevynechat – už jen proto, že shrnuje lokální zdroje informací pro podnikatele.

Startup za pakatel je také protkán názornými ilustracemi, jimiž knihu doplnil Mike Rohde. O něm si povíme něco víc někdy příště, protože je to také mimořádný chlapík. Jeho grafy a obrázky jsou geniální, člověk má chuť si mnohé z nich vytisknout a nalepit si je nad pracovní stůl.

 

Konec zevlování, jděte číst

Jak napsal Stephen King v Temné půli, “Vrabčáci už zase letí.” Ale tihle jsou jiní – co vrabčák, to příležitost. A vy nyní máte dvě možnosti. Buď na toho svého vrabce půjdete s kanónem – tak, jak vás to učili Velcí Theoretikové** ve škole, podle komplikovaného návodu na odstřel holubů – a nebo vyrazíte nalehko. Teď už budete vědět jak.

Guillebeauova knížka je vynikající nakopávák, ideální rozšíření Godinovy Kopni do té bedny – zatímco díky Sethovi se pustíte do dlouho odkládaného osobního projektu, Chris vám dodá odvahu začít teď hned s nápadem podnikatelským – bez čekání na víc peněz, času či vymodlenou přízeň božstev – a postavit se na vlastní nohy.

Možná vás lákají vyšší cíle, než začít postupně, polehoučku, od píky – třeba vás fascinuje vypasený holub tam vysoko na střeše. Tím spíš vám ale doporučuji přečíst si Startup za pakatel (právě vyšel). Bude to pro vás užitečná četba, i kdyby to jediné, co si z ní odnesete, bylo, že rozumnější a taky pravděpodobně úspěšnější přístup bude začít raději vrabcem v hrsti. Barevnou čepičku mu nasadíte, až ho chytíte – připravit pytlíčky a pastelky můžete klidně už teď hned. Protože ne ten, kdo sní o Štajnhamské bagdetě na střeše, nýbrž ten, kdož vrabce pevně v hrsti svírá, je kanón.

 

A tady je všechno o knize!

 

Jan P. Martínek

_______

*) Teď kecám. Pro názornost.

**) Autor této recenze střílí do vlastních řad: léta letoucí přednášel ve dvou MBA programech.

 

 

Věnováno Vladimíru Turkovi (1922 − 2010)

 

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 3

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

Stránka, který odkazuje na tento příspěvek

  1. Cesta k životní pozornosti | Mít vše hotovo.cz | 27. 10. 2014
  1. mijamoto napsal:

    Už dlouho jsem nečetl takhle dobře připravenou a napsanou recenzi. Díky

  2. Děkuji, mijamoto, cením si Vašeho komentáře.
    O dobře připravenou a napsanou recenzi se snažím pokaždé; dejte šanci i těm předchozím. ;-)
    http://www.mitvsehotovo.cz/author/jmartinek/

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru