Výlet z komfortní zóny
Poslední články od admin (Všechny články)
- Kdo je leader - 4. 1. 2016
- Jak nepřepálit boj s prokrastinací - 9. 11. 2015
- Toxické argumenty - 19. 10. 2015
Už jste pili čaj z cukřenky? Hodili dopis do schránky někomu neznámému? Vsadili na sport, kterému nerozumíte? Možná si říkáte, proč bych takovéhle věci dělal? Je to jednoduché – rozvíjí nás to.
Je krásné dovádět různé činnosti k dokonalosti. Například stavění stanu. Po určité době ho postavíte téměř automaticky. Bez přemýšlení. Je to ale to, co chceme? Jet na autopilota?
Zlepšování sebe sama je úžasná věc. V režimu autopilota se ale člověk nevyvíjí. A to je škoda. Přitom je to úplně jednoduché – stačí udělat něco jinak než obvykle. Třeba ho stavět jednou rukou. Poslepu. Prostě nestereotypně. Nestereo. To nás totiž posune dál.
Naše komfortní zóna
Náš mozek si můžeme představit jako spleť cestiček, po kterých putují myšlenky. Čím více nějakou činnost opakujeme, tím více cesty vyšlapáváme a snáze po nich chodíme – děláme věci více automaticky. Na vyšlapané cestě se cítíme dobře, protože víme, kudy a kam vede. Je to naše komfortní zóna. Proč se ale omezovat a nevyužít nevyšlapané území v našem mozku? Abychom ho využili, musíme sejít ze známé cesty – opustit svoji komfortní zónu. To může být náročné a nepříjemné – stejně jako prodírání se houštím. Je to ale výzva a dobrodružství. Nikdy totiž nevíte, na co cestou narazíte a kam vás zavede.
Nestereo v praxi
Jak konkrétně můžeme opustit svojí komfortní zónu, a vyšlapat tak novou cestičku? Každý máme svoji komfortní zónu někde jinde, a proto co je pro jednoho nestereo, může být pro druhého úplně normální. Já si řekl, že po dobu jednoho týdne utratím každý den maximálně 100 Kč. Někdo to tak má běžně, ale pro mě to bylo něco naprosto nového. A přínosného. Začal jsem díky tomu při nakupování více přemýšlet a zjistil jsem, že neplatí, čím více můžu utratit, tím jsem spokojenější. Jeden den mi zbyly peníze a já si mohl koupit žvýkačky. Nikdy jsem ze žvýkaček neměl takovou radost… Největším přínosem ovšem bylo uvědomění si faktu, že jsem schopný vyžít i s málo penězi. Zbavil jsem se pocitu, že abychom se měli dobře, musíme vydělávat hodně. Nemusíme. A toto uvědomění přispělo k rozhodnutí opustit dobře placenou práci programátora a začít si budovat něco svého. Experiment s utrácením peněz skončil změnou profese. Nová cestička mě dovedla k obrovskému neprobádanému palouku.
Jiný, ne tak dramatický příklad: Uvědomil jsem si, že jsem dlouho neposlal nikomu dopis. Ručně psaný, podepsaný, v olíznuté obálce. Jeden jsem tedy napsal a začalo mě to tak bavit, že jsem jich napsal ten den ještě dalších pět. Nebyly určené nikomu konkrétnímu, jen jsem se v něm snažil udělat adresátovi radost. Přáním hezkého dne, povzbuzením, že je dobrý člověk. Jakkoliv. Pak jsem je házel do schránek, na kterých se mi zalíbila jména. Postupně jsem místo psaní těchto dopisů začal posílat kamarádům vytištěné fotky. Představuju si jejich úsměv, když otevřou obálku a spatří fotku, kterou ani neví, že mám. Napsání jednoho dopisu kamarádce se tedy vyvinulo v posílání dopisů neznámým lidem a v posílání fotek mým kamarádům. Dostal jsem se někam, kam jsem vůbec neměl namířeno.
Možností je nekonečně. Tady je pár příkladů, které mě někam posunuly:
-
Jít do obchodu a koupit jenom potraviny, které jsem ještě nikdy nekoupil. Od té doby kupuji černý chléb a zamiloval jsem si malé naložené cibulky.
-
Jet MHD namísto autem. Od té doby jezdím pouze MHD. Začal jsem se seznamovat s více lidmi, protože den už nebyl jenom přesun z domova do práce, ale najednou jsem měl možnost jít po práci na pivo. Jednou mě v metru napadlo, že koupím kytku a dám ji první ženě, kterou potkám. Ohromně ji to potěšilo. A mě také. Zjistil jsem, že je to výborný způsob na zlepšení nálady – udělat druhému radost.
-
V pondělí a v úterý být vegetarián. Díky tomu jsem poznal spoustu nových restaurací, jídel a lidí.
-
Ráno jsem si nakreslil černou tečku na čelo a chodil s ní celý den. Zajímalo mě, jestli to bude mít nějaký dopad. Mělo – cítil jsem se blbě. Ale nikdo jiný tečku neřešil. Uvědomil jsem si, že se moc zabývám tím, jak mě vidí ostatní. Od té doby to tolik neřeším.
A co z toho?
V první řadě je to zábava. Po nějaké době ale zjistíte, že jste kreativnější, protože hledáte, jak udělat něco jinak. Zjistíte, že jste sebevědomější, protože jste dokázali opustit svojí komfortní zónu a přežili jste to. Zjistíte, že jste zajímavější, protože máte co vyprávět.
Takže jaké bude vaše dnešní nestereo? Inspirovat se můžete na stránkách nestereo.cz.
Dobre napady, dakujem. :)
Má autor rodinu? Tak nejak si nedovedu predstavit ze by vetsinu tech veci delal clovek s nejakymi zavazky a povinnostmi. Kdyby mi tet bylo 18 asi bych o pokusech tohohle typu popremyslel, ale tet se mi to nezda realizovatelne us jen kvuli tomu, ze by me zena poslala k psychologovi :)
@Petrsimi: Díky za reakci.
Pokud myslíte rodinou ženu a děti, tak nemám. Je mi 28 a závazky a povinnosti mám jako každý jiný.
Nezlobte se, ale nesouhlasím s tvrzením, že by i plně vytížený člověk nemohl udělat občas něco jinak. Stačí hlouposti. Poslat sám sobě pohled, objednat naslepo jídlo v restauraci, koupit nové potraviny… I takovéto maličkosti jsou užitečné a radostné.
Píšete, že si nedokážete představit udělat většinu z mnou zmiňovaných věcí. Chápu to například u změny zaměstnání. Proto jsem také psal, že se jedná o extrémní příklad.
Já považuji rodinu a partnerský vztah jako jednu z nejlepších motivací pro nestereo. Stereotyp v manželství mě děsí, proto bych byl rád, kdyby mě partnerka neustále překvapovala a inspirovala. Rovněž pro děti jsou netypické zážitky něčím, co jim rozšiřuje obzory.
Myslím, že nestereo není ani o věku ani o závazcích. Je o chuti a odvaze opustit svojí komfortní zónu.
@Petrsimy…
Jestli by ona třeba žena nebyla i ráda za nějaké to vybočení z všední stejnosti… :-)
Ono kolikrát stačí jít jinudy než obvykle, zvednout hlavu a dívat se na domy výš než ve výšce očí – třeba na Starém Městě v Praze… ale i jinde…(a s překvapením zjistit, jak jsou některé krásné) . A podobně.
Zazpívat si mezi lidmi… třeba. Můj syn kdysi zdravil cizí lidi na ulici jen proto, že se mu líbili… Trochu mne tím lekal, že jsem přehlídla někoho známého, ale lidi měli radost, usmívali se a odpovídali…
Tak třeba hledět na věci aspoň chvilku jako malé dítě – jako na něco nového a neznámého…
Je toho spousta, co se dá… jen to zkusit :-)
Rodina s tím vůbec nesouvisí – naprosto souhlasím s tím, že i v rámci rodiny a partnerského vztahu je potřeba dělat nestandardní věci. Naopak je fajn, když děti vidí, že „to jde i jinak“.
Nejvíc mě ale dostal poslední bod – tečka na čele. „nikdo jiný tečku neřešil. Uvědomil jsem si, že se moc zabývám tím, jak mě vidí ostatní. “ To je naprosto přesné!
Na druhou stranu – před cca 3 lety jsme byli s přáteli na Macoše – asi 12 rodin, každá 1-3 děti. Abychom mohli fotit, dostali jsme svítivé samolepky na označení, že máme zaplaceno. Všichni, co jsme fotili, tak jsme si je nalepili na čelo – my z toho měli ohromnou zábavu, ostatní výpravy byly v šoku. A děti viděly, že zábava se dá najít všude a jak málo stačí i dospělým, aby si to užili :-)
Fantasticky,povzbudzujuci clanok,dakujem velmi pekne,prajem nech sa dari :-)))
Skvělé :)
Dekuji autorovi za novy pohled, velice inspirativni, jsem nadsen. Urcite par tipu vyzkousim, uz ted se tesim na to dobrodruzstvi:).
Pěkné :-)
Ahoj Petře,dnes jsem si poprvé otevřela tvé Nestereo a vše jsem přečetla jedním dechem.Moc jsem se u toho pobavila a jsem pyšná,že mám takového „fajného“ synovce.Jana
Je mi 54, mám 3 děti a 3 vnoučata a podobné hlouposti občas dělám, když mám náladu. Opravdu to jde, chce to jen trochu fantazie a odvahy.