Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Jak (ne)nakládat s vizí

Dalibor Špok

Dalibor Špok

DALIBOR ŠPOK / Psycholog, který se zabývá psychologickým kariérním poradenstvím, problematikou seberealizace a změny a tématem nadání u dospělých lidí. Je zakladatelem blogu o kariérním poradenství EtLabora.cz. Má rád život ve všech dimenzích a proměnlivost, kterou nabízí. (osobní stránky)
Dalibor Špok

Všichni, kdo jsme četli byť jen jedinou knihu o produktivitě nebo seberealizaci, jsme narazili na pasáž o důležitosti životní (firemní, podnikatelské) vize. Takováto představa o cestě, kterou se ubíráme, je jistě velmi důležitá. Bez vize jdeme totiž bezcílně. Jistě, i prosté toulání se krajinou může někdy mít svou hodnotu, málokdo však asi chce bezcílné potulování povýšit na základní hodnotu svého života. 

Vizi přitom chápejme široce jako představu o hlavním směru, zásadách, oblastech a cílech našeho života nebo podnikání. Nedomnívám se přitom, že je nutné mít takovou vizi precizně zformulovanou do slov či vět, že si ji musíme někam napsat. Takové technické zásady považuji spíše za produkt autorů průmyslu produktivity, kteří raději než o vlastní zkušenost nebo originalitu opírají své články o to, co již napsal někdo před nimi – tak vznikají tradované mýty v oblasti produktivity, z nichž nutnost „zapsat si svou vizi“ je jedním z největších. Nevím, zda Da Vinci, Janáček, Goethe nebo třeba Santini si někam psali svou vizi, definovali své roční cíle… Pochybuji, spíše svou vizi neustále promýšleli, neustále přetvářeli, snili o ní, posouvali ji dále.

Vize tak nemusí být cosi statického, co má formu zápisu na kusu papíru. Může to být úplně stejně naše vnitřní představa, kterou měníme. Můžeme ji zachytit ve formě příběhů, bodů, metafor, pohádek, našich vzorů, obrazů, fantazií, myšlenkových map, klíčových slov – jakkoli, jak nám vyhovuje. Můžeme si ji zapsat, nebo taky ne.

Vize našich nástěnek

Vize by měla být specifická a šitá na míru, nikoli líbivá, obecná, nicneříkající výpověď. Osobně neznám trapnější důkaz nepochopení, co je vize a k čemu slouží, než když firmy své „vize“ deklarují na svých webových stránkách a lepí je na své firemní nástěnky. Ve skutečnosti se jedná jen o dvě tři plytké fráze, které – pokud by domyslely – navíc ani nemohou myslet vážně: „Chceme být jedničkou na trhu…“ – Opravdu? Reálně chce IT firmička z Nové Lhoty porazit Hewlett-Packard a Apple? „Naším cílem je kvalita služeb…“ – Opravdu? V případě e-shopu, který pouze přeposílá objednávky a který tedy kvalitu poskytovaných služeb může jen pramálo ovlivnit? A která firma nechce poskytovat kvalitní služby? Jedná se ještě o vizi, nebo je to už jen truismus a business floskule?

Vize není sebeproklamace, není to prostředek marketingu. Vize má být žitou součástí každé společnosti či osoby, každé strategické rozhodnutí by se o ní mělo opírat, měla by být tak všepronikající, že jakékoli vylepování hesel po vzoru socialistických prvomájových nástěnek by mělo být podezřelým a zjevně zbytečným, nikoli podporovaným případem. Chce-li být firma proslulá pro-zákaznickým přístupem, musím z ní mít zákazník tento zážitek kvality při jakémkoli setkání s ní, nikoli přečíst si o tom na jejím webu…

Plníme vizi (i do přinesených lahví)

Pokud chceme, aby byla vize v našem životě funkční, aby pomáhala naší osobní či firemní změně a reálnému posunu, pak musíme splnit tři mnohem důležitější podmínky, než si ji lepit na nástěnku nebo do bezvědomí omílat v hypnotických sugescích typu „jsem boháč, jsem boháč“:

  • Musíme si vizi neustále uvědomovat, jak v různých situacích a kontextech, tak v různých aspektech vize samotné.
  • Musíme s vizí neustále pracovat, přizpůsobovat ji našemu vývoji a současné situaci, něco vybírat, jiné (v tuto chvíli) upozadit.
  • Musíme vizi konkrétně aplikovat ve svém (osobním či firemním) životě, a to každodenně – v každém důležitém rozhodnutí, pro konkrétní, každodenní volby.

Všechny tři body jsou stejně důležité. Neexistuje jedna optimální metoda, jak toho dosáhnout, která by nejlépe fungovala pro všechny. Pro někoho bude nejefektivnější pouze chodit po světě a přemýšlet o své vizi, odvozovat z ní úkoly a aktivity, měnit ji. Jiný potřebuje strukturovanější přístup – přečte si knihy Coveyho nebo jiné osvědčené přístupy a vybere si z nich něco. Ale rozhodně je třeba postupovat jiným způsobem, než že vizi jednou vytvoříme, uložíme do souboru, zavřeme do šuplíku, přilepíme na nástěnku – a myslíme si, že máme hotovo. Že se Vesmírná Moudrost postará…

Můžeme si vyhradit každý den ráno pět nebo deset minut, ve kterém projdeme svou vizi a vymyslíme několik úkolů, jak se k ní během dne přiblížit. Můžeme si mentální mapu naší vize položit na viditelné místo a při každém rozhodování o prioritách pro dnešní den se do ní podívat a ptát se: které úkoly jsou v souladu s touto mapou? Která místa na mapě jsou osiřelá a už dlouho jsem pro ně neudělal vůbec nic?

Intuitivní a aktivní přístup: oba jsou potřeba

Můžeme pracovat ve dvou modech: v modu aktivních úkolů (které si jistě někam zapisujeme a pomocí různých systémů vybíráme, co je důležité), ale také v intuitivním modu, kdy si otevřu (vytáhnu, představím) svou vizi a ptám se: co nejužitečnějšího pro tuto vizi mohu udělat právě teď, na tomto místě, v tuto hodinu? Často nás překvapí, na kolik nápadů přijdeme a kolik důležitého uděláme.

Život totiž nelze naplánovat dopředu, jak nám občas namlouvají příliš technické přístupy k produktivitě (vize -> roční plán -> týdenní plán -> denní plán -> denní rozvrh). Budeme-li těmto přístupům příliš naslouchat, může se stát, že ztratíme kontakt s přítomnou realitou. Že ztratíme smysl pro důležitost a jedinečnost daného okamžiku, který si přímo říká o to, aby v něm něco z naší vize bylo vykonáno. Že ztratíme schopnost spatřit otevírající se okno příležitostí, které se ovšem také velmi brzy zavírá, zatímco my s hlavou sklonění pátráme ve svých příliš komplikovaných projektech osobní změny po týdenním plánu a dnešních úkolech. V antice označovali takto prožívaný čas jako kairos, čas příležitostí a událostí, nikoli jen technický, měřený čas, který někam plyne a ve kterém se rozhodujeme pro své aktivity.

Vize nesmí být útěšným útěkem z reality

Chceme-li úspěšně realizovat svou vizi, nesmíme ji považovat za prostředek úniku před realitou, za snění za bílého dne, za útěšnou fantazii, do které utečeme (a namlouváme si, že „vizualizujeme“, tedy děláme něco užitečného. A že už se Vesmír postará.) Musíme být a učit se být otevření: snažit se vnímat a chápat současnou situaci, ve které stojíme (s jejími možnostmi, limity, příležitostmi), z ní vycházet v posuzování toho, co z naší vize můžeme nyní konkrétně realizovat, a zda je k tomu vhodná chvíle, prostředí, kairos.

Musíme se učit neustále žít v tvůrčím napětí mezi přítomnou situací (a nevyhýbání se této situaci) a mezi naším obrazem, představou toho, kam bychom tuto situaci chtěli aktivně posunout; tedy realizovat v ní to, co není, realizovat svou vizi. To si ale vyžaduje jak citlivost, tak přiměřenost. Jak dlouhodobost a soustavnost, tak ochotu udělat něco málo hned, byť nedokonale. Vyžaduje si to ochotu změnit náš aktuální fokus a aktivity (a třeba částečně i celou naši vizi), když vidíme, že pro tyto aktivity není vhodná doba a příležitost. Musíme se umět přistihnout v momentu, kdy se PŘÍLIŠ snažíme, tedy jdeme proti možnostem situací, které se nám otevírají (proti kairos), a nevyužíváme prostě šancí, které se nám nabízejí, v souladu s různými alternativami, které ze své vize musíme umět vždy (pohotově, nově, ad-hoc, nedokonale) kreativně produkovat.

Žít vizi není technika, ale umění

Žít podle vize je tedy mnohem více, než jen technické plnění plánů, rozepisování týdenních cílů a črtání Ganttových diagramů. Jistě i technické přístupy k plnění úkolů jsou v našem (osobním i firemním) životě důležité. Neměly by však v něm mít monopol.

Žít podle vize je totiž částečně také neuchopitelné umění, částečně řemeslná disciplinovanost, částečně sportovní vytrvalost a ochota vstát při pádu nebo při porážce. Je to schopnost odlišit, kdy je třeba vstát, a kdy je třeba změnit disciplínu nebo cestu. Je to vědomí, že i když zdaleka nedržíme vše ve svých rukou, přesto si můžeme vybírat, jak budeme reagovat, co upřednostníme, co využijeme z toho, co přichází a co se nabízí. To je často v přímém rozporu s příliš jednoduchými modely typu „za vše jste zodpovědní“ a „utváříte vše ve svém životě“, které nám některé knihy populární psychologie (infikované primitivním new-age myšlením) přinášejí.

Časem pak možná zjistíme, že snažit se držet vše ve svých rukou je ta největší past, do které se můžeme na cestě za svou seberealizací chytit. Teprve když život pustíme, když mu povolíme otěže, aby se rozběhl po bohatých pastvinách světa, vztahů a příležitostí, budeme překvapeni, že běží sám, lehce a bez úsilí směrem, který můžeme pro naplnění své vize TAKY využít. Zjistíme pak, že nemůžeme formovat svou vizi bez citlivosti a otevřenosti k tomu, kam se náš život ubírá, co po nás vyžaduje a čím nás oslovuje. Tím se ovšem vracíme k samotnému začátku: v kruhu, který nemá konce a který se proměňuje stejně tak, jako se my proměňujeme, jako se mění naše vize, naše cíle a naše životní uvědomění. Jako život sám. Jedině tak lze svou vizi naplnit.

Dalibor Špok

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 2

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Lukas napsal:

    Díky za super článok. Hlavne sa mi páči ten začiatok, tiež mi príde blbé písať si svoje sny, vízie niekde na nástenku. Na nástenku sa pozriem možno raz za týždeň, no svoje plány mám v hlave neustále.

  2. Marek napsal:

    Krásny článok, pripomenul mi ako som v minulosti a bez väčšej námahy dosiahol zmien a cieľov. A prinútil má zamyslieť nad mojim terajším systémom, aby som si dal viac voľnosti pri plnení úloh, a dosahovani cieľov (teraz nemyslím, že budem viac sedieť na pive). Napísať si sny a pracovať podľa plánu akcií je vhodné, ako sa píše aj v článku. A to aspoň z jedného dôvodu. Mám na tento rok 28 cieľov (7 oblastí), a keď ich nemám zapísané a nepripominam si ich denne, jednoducho budem mať na mysli iba tie hlavné a ostatné zabudnem. Ten kto má pár cieľov nemusí mať nič zapísané, tie nezabudne.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru