Čas a (sebe)řízení

Existuje starý čínský příběh, jenž vypráví o muži, který bydlel na úpatí hory. Obživu však měl na druhé straně, takže každé ráno vycházel velmi brzy z domu, aby se stihl do večera vrátit. Když jednoho dne začal při svých cestách nosit hlínu z hory po hrstech a házet ji do moře, všichni se mu smáli, proč se zdržuje takovými zbytečnostmi. On však odpověděl, že mu ta hora sebrala polovinu jeho života a sebere ji i jeho synovi, vnukům a vnukům jejich vnuků. Pokud však bude tu horu po malých hrstech zmenšovat a po něm i jeho syn, vnuci a vnuci jeho vnuků, pak každému přechod za potravou zabere méně času. 

[v několika dílech se podíváme na problematiku času, na to jak (a jestli vůbec) jej řídit – v tomto dílu bude řeč především o pojetí času a sebeorganizaci]

Co je to ČAS

Jsou dva různé přístupy pro vnímání času:

• Jeden se řídí přesně stanovenými plány a časem, který určují nástěnné hodiny nebo hodinky, elektronické kalendáře, apod.
• Druhý se odvíjí od přírodních zákonů, vnitřní intuice člověka a principů života. Pro lepší pochopení si to ukážeme na příkladech řeckého pojetí času a západního a východního vnímání času.

Řekové měli dva různé pojmy pro čas – chronos a kairos. Chronos je čas určovaný hodinami, hodinkami, kalendářem, diářem, naproti tomu kairos je čas vhodný pro určitou událost. Můžeme si například domluvit termín schůzky na příští pondělí v 8:00 hodin (chronos), ale nemůžeme si už naplánovat slunečnou dovolenou u moře první týden v červenci (kairos). Můžeme pouze doufat, že bude vhodný čas pro nebe bez deště (kairos).

Jistou podobnost s řeckými pojmy pro čas najdeme i v západním (chronos) a ve východním vnímání času (kairos).

V západních zemích „jde o to vložit čas do krabice, naplánovat si úkoly a potom je co nejpřesněji splnit v zamýšleném pořadí. Dopředu vědět, co má být uděláno, naprogramovat si to a potom to uskutečnit podle plánu. To je ideál vyhledávaný na Západě. Nic nedělat je nemyslitelné.“ (Delivré).

Naproti tomu ve východním pojetí času všechno určuje Bůh (v případě muslimského pojetí) a síla „š“ (v případě čínského pojetí). To znamená, že se nic neděje náhodou – stejně jako to, že právě teď čtete tento článek. Stalo se to ve správnou chvíli na správném místě proto, že my jsme ta správná osoba a mělo se to tak prostě uskutečnit. „Pro muslimy platí, že budoucnost náleží Bohu a věřící se má svěřit do jeho rukou. Vůbec se nejedná o pasivitu, ale o odevzdanost jedinému Bohu. K čemu je dobré plánovat, organizovat a předvídat? Jestliže toto plánování zapadá do Božích záměrů, přijde to samo. Inš’Allah! A pokud nezapadá, je zbytečné snažit se ho na Bohu vynucovat.“ (Delivré)

Covey zase ve své knize To nejdůležitější na první místo označuje  chronos a západní pojetí času pojmem hodiny, naopak vnitřní pojetí času (kairos) je pro něj kompasem. Ten zosobňuje naši vizi, hodnoty, principy, poslání, svědomí, směřování – to, co považujeme za důležité a jak vedeme svůj život.

Jsou lepší hodiny nebo kompas?

A který přístup máme tedy využít?  Je některý z nich správný? Odpověď se nachází na křižovatce mezi oběma přístupy. Covey mluví o rovnováze těchto přístupů.

„Potíže začnou, když mezi hodinami a kompasem začneme vnímat rozpor – když to, co děláme, nepřispívá k dosažení toho, co je pro nás v životě nejdůležitější.“

Delivré tuto rovnováhu označuje jako holomorfní čas.

„Chceme-li si řídit v klidu čas svého každodenního bytí, musíme nejdřív přemýšlet o smyslu svého života a přitom si uvědomovat svá přání, mít vůli dosáhnout svých cílů a věnovat pozornost „š“. Každý den pak sám o sobě znamená úspěch a součet všech dní dává nakonec dobře prožitý život.“

„Příčku za příčkou usilovně šplháme po „žebříku úspěchu“ – vysokoškolský diplom, práce dlouho do noci, povýšení – jenom proto, abychom nakonec zjistili, že žebřík, po němž jsme vystoupali až na vrchol, se opírá o nesprávnou zeď. V intenzivním, nadměrném soustředění na cestu vzhůru si nestačíme všimnout, že za sebou necháváme narušené vztahy nebo že jsme propásli příležitost skutečně žít – prožít okamžiky naplněné vším, co činí život člověka bohatým, zajímavým, různorodým a jedinečným. Jinak řečeno:

ve snaze postupovat co nejrychleji vzhůru jsme si nedopřáli čas dělat to, na čem záleží ze všeho nejvíce.“

Takže vlastně zjistíme, že to, co děláme, nepřispívá k dosažení toho, co je pro nás v životě nejdůležitější (rozpor mezi hodinami a kompasem).

(Sebe) – řízení

A abychom zjistili, co je pro nás to „nejdůležitější“, musíme začít u sebepoznání. Paulo Coelho popisuje ve své knize Alchymista sebepoznání jako poznání svého osobního příběhu. „To je to, co jsi odjakživa chtěl dělat.

Každý člověk z kraje mládí ví, jaký je jeho osobní příběh. V té době je všechno jasné a možné a lidé se nebojí snít a přát si všechno to, co by v životě rádi dělali. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že Osobní příběh uskutečnit nelze.“

Jak máme najít svůj osobní příběh? Podle Pacovského se k tomu využívají nejrůznější nástroje. Díky nim poznáme to, jak funguje naše mysl, naučíme se rozpoznat emoce a hodnotící pocity ze svých emocí, zvládat ty negativní a dát prostor těm pozitivním, zjistíme jak se motivovat, soustředit a násobit svoji energii.

Coelho ještě dodává „naslouchej svému srdci. Protože tam, kde bude Tvé srdce, bude i Tvůj poklad.“ Poklad v tomto případě představuje osobní příběh.

Další fází na cestě za uskutečněním osobního příběhu je vedení. V této fázi si určíme osobní vizi a naplánujeme kroky k jejímu dosažení.

„Vize je nejlepším projevem tvůrčí imaginace a primárním zdrojem motivace lidského jednání. Je to schopnost vidět dál, za hranice současnosti, tvořit, vynalézat, stát se někým, kým dosud nejsme. Vize nám umožňuje formovat život v souladu se svými představami a neopírat ho pouze o zapamatovanou zkušenost.“

Poslední fází je řízení. Ta je o tom, jak dostat priority do vědomí a nezapomínat v reálném životě na jejich naplnění. I chlapce Santiaga v knize Alchymista celou knihou provázely znamení, které mu neustále připomínaly naplnění jeho osobního příběhu.

„Když budeš chtít svůj osobní příběh vzdát, objeví se nějaké znamení. Ne vždycky v téhle podobě starce, někdy třeba v podobě východiska, dobrého nápadu. Jindy zase v kritickém okamžiku udělám věci snadnějšími.“ Coelho

Štítky: systém