Koprová omáčka pro duši

Termín prokrastinace jsem ještě před deseti lety neznal. Má kamarádka tehdy tímhle slovem popsala naši opakovaně mnohahodinovou konverzaci na ICQ. Měla recht. Oba jsme odkládali důležitější úkoly a povinnosti. Od té doby jsem se stal prokrastinačním přeborníkem nejen já, ale spolu se mnou polovina lidstva – ta, která si zevlování může dovolit. Čeští čtenáři mají ovšem už jedenáct dní k dispozici první českou příručku boje proti tomuhle rozšířenému nešvaru. Napsal ji Petr Ludwig a nazval ji prostě Konec prokrastinace (zkráceně KoPr, odtud název této recenze – štěstí, že se kniha nejmenuje Prokrastinace deleted).

Mně samotnému se kniha dostala do rukou přesně před měsícem, takže jsem měl čas se s ní zevrubně seznámit. Zjistil jsem, že není pro každého (která kniha je, že), takže ji neodbydu jen kraťoučkým doporučením “všichni si ji jděte okamžitě koupit”. Abych ji mohl spravedlivě zhodnotit, rozhodl jsem se popsat vám ji ze dvou různých pohledů, řekněme z pohledu mazáka a pohledu bažanta.

Mazák Jan, zkráceně Emdžej, je třicátník, který už přes dvacet let čte tzv. “Self-help” literaturu. Za tu dobu přelouskal větší než malé množství knih na téma motivace, produktivita, efektivita, atd. Na základě svých zkušeností s nimi je ke každé další zprvu skeptický – má s čím srovnávat. Během těch 20+ let vyzkoušel na vlastní kůži kdeco a už tak nějak přišel na to, co na něj funguje.

Bažant Honza, zkráceně Béháčko, je o půl generace mladší, na čtení nemá čas a na sebe vlastně taky ne. Prokrastinuje o sto šest a už tuší, že je třeba s tím něco dělat, jen neví, jak začít.

Kniha má čtyři hlavní kapitoly. Dvě nejrozsáhlejší jsou nazvané Motivace a Akceschopnost, druhé dvě, o něco kratší, Výstupy a Objektivita. Dovolte mi podívat se na každou pohledy obou našich hrdinů.

Emdžejův pohled – Motivace

Pokaždé, když se mě nějaký mentor, autor či kouč zeptá, jakou jednu jedinou věc bych změnil, aby se zlepšila kvalita mého života, neváhám ani vteřinu: chtěl bych mít pevnější vůli.

Chtěl bych umět přimět sám sebe dělat to, co dobře vím, že dělat mám.

Receptů, jak na to, jsem četl a slyšel nepočítaně. Jediné, co na mě zatím funguje, je prostě kopnout se do zadku a začít s odkládanou činností okamžitě a bez přemýšlení. Komplikovanější postupy spíš posilují mou prokrastinaci.

Do Konce prokrastinace jsem se pustil s nadějí. Možná právě tahle kniha bude tou, která mne naučí ultimátnímu postupu, jak zatočit se zabíjením nenávratného času. Namotivovala mě chytře a působivě napsaná předmluva Tomáše Baránka, jež jen tak mimochodem zmiňuje jednu z úloh nakladatele, na niž bývá často zapomínáno.

Čekal jsem původní práci, čerpající ze zkušeností autora a jeho klientů. Ano, tenhle aspekt je v knize taky, ale spíše se jedná o kompilaci publikací na témata jako psychologie, motivace, neurovědy, produktivita, rozhodování, štěstí, atd. Kniha je čtivá – sympaticky stručná, prakticky zaměřená a doplněná názornými ilustracemi samotného autora.

Petr Ludwig má podobné idoly jako já, takže v KoPr čerpá z Arielyho, Kahnemana, Heathů, Csíkszentmihályiho, Pressfielda, Pausche, Christakise, Pinka, atd., což občas znamenalo zopakování stejných příkladů, ale většinou trefně připomínalo to podstatné. Autor má totiž jednu výhodu: nekopíruje bez rozmyslu rozumy a moudra, ale ověřuje jejich platnost a k sekundárnímu (či v jeho případě terciárnímu) výzkumu se staví skepticky: “Mýtů jsou knihy osobního rozvoje plné.”

Pro umění poručit si a poslechnout se je samozřejmě důležité mít motivaci. Ludwig účelně popisuje jak bič vnější motivace, tak dosahování cílů za pomoci vnitřní motivace cíli a především vnitřní motivaci cestou, která se místo cílů zaměřuje na činnosti.

Konec prokrastinace není jen o umění přestat odkládat důležité aktivity.

Čtenáři záhy pochopí, že je třeba zaměřit se na svůj život jako takový, uvědomit si své nejdůležitější hodnoty a řídit se svým Posláním, Misí, nebo, jak to nazývá autor knihy, Osobní vizí. Zmiňuje i důležitost sdílení takové vize v rámci organizací. Sám jsem se před lety rozhodl pracovat pro konkrétní společnost i díky tomu, že součástí jejího “Mission statement” byla věta “Pomáháme lidem využívat jejich plný potenciál,” což vhodně rezonovalo s mými životními hodnotami a zájmy.

K vytvoření “betaverze” Osobní vize je čtenář doveden pomocí jednoduchých, ale užitečných nástrojů. Sám mám svou Misi, jak ji nazývám (viz např. Stephen Covey), už několik let vytvořenou, ale kniha mi pomohla ji ještě o něco vylepšit, více ji zaměřit na činnosti (dříve spíš “Kdo jsem”, nyní “Co dělám”) a hlavně ji používat. Za nejpřínosnější považuji všechny čtyři důležité roviny v rámci takové Osobní vize, které kniha představuje. Jednou z nich je tzv. ego-2.0, jak autor nazývá “nesobecké činnosti” zvyšující vnitřní motivaci a pocit naplnění.

“Dlouhodobá spokojenost se nenachází v žádném předmětu, cíli či stavu. Nachází se právě v cestě, v procesu naplňování nekončící vize – v dělání toho, v čem vidíme opravdový smysl,”

píše Ludwig. A když dodává slovy Alberta Schweitzera “Pokud máte rádi, co děláte, budete úspěšní,” (tedy nikoli tolik populární, avšak zavádějící až škodlivé “pokud děláte, co máte rádi”), vzpomínám na skvělou knihu Cala Newporta (papír, Kindl).

Záhy jsem zjistil, že Konec prokrastinace nelze jen tak proletět – aby z knihy člověk skutečně něco měl, je třeba vypracovat jednotlivá cvičení. Učinil jsem tak a dočkal se i nečekaného překvapení. Jedním z nástrojů, které vedou k vytvoření betaverze Osobní vize, je tzv. Seznam osobních úspěchů. Poté, co jsem jej vytvořil, mi došlo, že na něm chybí mé korporátní triumfy. Uvědomil jsem si, že z hlediska mého životního směřování šlo kupodivu jen o “vedlejšáky”.

Béháčkův pohled – Motivace

“Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.”

Takhle to napsal Seneca už před nějakými dvěma tisíci lety a světě div se, stále to platí. Pokud jste jako já a nehltáte stohy knížek jako Emdžej, Koncem prokrastinace budete nadšení od samého začátku. Je totiž nejen o prokrastinaci, ale o, řekněme, auditu sebe sama, vlastních návyků a postupů.

Díky nástrojům v první části knihy jsem konečně dal dohromady činnosti, jimž chci věnovat čas mi vyměřený na tomto světě. A vytvořil jsem betaverzi své Osobní vize. Koncept “betaverze” považuji za skvělý nápad. Pokud vám dosud připadalo, že něco podobného je natolik monstrózním výtvorem, že nemáte chuť se do něj pustit, takovýhle postup vás posune kýženým směrem. “Představte si vaši vizi jako cestu,” píše Ludwig. “Produktivita vyjadřuje, jak dlouho po této cestě každý den jdete. Efektivita určuje, zda děláte nejdelší možné kroky.”

Jednotlivé druhy motivací nazývá autor různými termíny, např. joy, happiness now či známým flow, proslaveným zejména tím chlapíkem s dlouhým maďarským příjmením. Jste-li závislí na sockosítích, počítačových hrách, péčku nebo adrenalinu, pak jste propadli emoci “joy” – ta prý aktivuje stejná centra v mozku jako např. dávka kokainu. Znával jsem úspěšného autora motivačních nahrávek, nevytíženého herce s hezkým hlasem. Míval na tapetě počítače obrovský bílý dům s červenou střechou. Ten člověk nikdy nebyl šťastný. A ani pokud si svůj vysněný dům nakonec pořídil, štěstí nedosáhl. Z Konce prokrastinace zjistíte proč.

I kdyby vás kniha “jen” přesměrovala z motivace cíli na motivaci cestou, stojí za to si ji přečíst.

Emdžejův pohled – Akceschopnost

Kniha vysvětluje, že příčinou prokrastinace je neschopnost přikázat si a pak se poslechnout. Ilustruje to na známém případu jezdce a slona. Pokud jste četli Proměnu, velká část kapitoly vám bude povědomá.

V kapitole Akceschopnost se dočtete, jak posilovat “sval” vůle. Na něm je seberegulace závislá. Říká se mu také kognitivní zdroj. Přínosnou knihou na toto téma pro mě byla “dolarovka” Build Your Willpower. Užitečné na KoPr je uvedení možností, jak onen kognitivní zdroj doplňovat.

V následující části se čtenář dozví o tzv. buzer-lístku. Ostatně, autor si na různých “lístcích” ujíždí, viz níže. BL je jednou z technik, kterou používám teprve pár let. Před šesti roky ji zpropagoval komik Jerry Seinfeld a ještě před ním, před cca třemi staletími, Benjamin Franklin. Petr Ludwig ji ještě o něco vylepšil. Já jsem si ji hacknul po svém, používal jsem pro stejné účely postupně tři různé aplikace, ale nechal jsem se knihou inspirovat a experimentuji opět s papírem, který autor preferuje (a má pro to pádné důvody). Užitečný pro mě je díky knize důraz na kaizen, tedy malé krůčky vedoucí k velkým změnám. V souvislosti s technikou je popsána i má oblíbená Třicetidenní výzva.

Líbí se mi část, v níž autor popisuje, co ho buzer-lístek naučil (osobních zkušeností mohlo IMHO být v knize víc, klidně na úkor provařenějších příkladů z použité literatury): “Už je to více než čtyři roky, co buzer-lístek používám každý den. Naučil mě brzo vstávat, dát si po ránu studenou sprchu a zacvičit si. Díky němu si pravidelně opakuji svoji osobní vizi a vím, proč chci každý den prožít naplno. Jednou jsem si dal třicetidenní výzvu a zkusil jsem měsíc nepít alkohol… Teď díky této zkušenosti již skoro nepiju. Buzer-lístek mě naučil každý den číst a koukat se na vzdělávací videa, změnil moje stravovací návyky nebo mě naučil plánovat si úkoly na každý den.”

V kapitole dále najdete nástroje vedoucí ke zmírnění či odstranění rozhodovací paralýzy tak, abychom během dne nemuseli řešit, co dělat a tedy měli více energie na samotné plnění úkolů. Jsem spokojen se svým stávajícím workflow (elektronická verze kombinace GTD/ZTD), nicméně i nástroje nazvané todo-today a todo-all jsou přinejmenším zajímavé a hodlám si jimi občas pro názornost a “papírovost” zpestřit svou prioritizaci úkolů, jakožto i posloupnost jejich plnění.

Nejzajímavější částí kapitoly pro mě byla ta věnovaná vystupování ze zóny komfortu. Velká část Ludwigových názorů je formována výzkumy Philipa Zimbarda. Jimi inspirovaný nástroj nazvaný Hrdinství považuji za skvělý. Jde v něm prostě a jednoduše o opakované, vědomé opouštění komfortní zóny, ať už fyzické nebo sociální. Právě to je podstatným krokem k dosahování spokojenosti (z důvodu častější aktivace centra odměn v mozku).

Zimbardo autorovi během osobního setkání předvedl nácvik hrdinství tak, že si na čelo namaloval černou tečku. Vzpomněl jsem si na svého tátu, který před lety přišel o práci, což ho zlomilo natolik, že docházel na skupinovou terapii do psychiatrické léčebny. Dostal tam jednoho dne speciální úkol: obléci se do co nejstrašnějších hadrů a dojet z Jižního města až do Bohnic hromadnou dopravou. Měli jste ho vidět. Manažer zvyklý na oblek, vyžehlenou košili a kravatu, toho dne v roztrhaných šortkách, staré, pomačkané a rozhalené košili s urvanými knoflíky, každou botu i ponožku jinou, rozcuchaný, špinavý… Dal to, táta hrdina. Přežil všechny ty opovržlivé pohledy. A dnes má zase skvělou práci.

Béháčkův pohled – Akceschopnost

Rozhodovací paralýzu zažívám dnes a denně a plánování se mi osvědčilo jako vhodný prostředek proti ní. Co nejméně se o svých činnostech rozhodovat v průběhu dne, tudy cesta vede.

Kniha přináší nástroj todo-today, což je jakási vizuální myšlenková mapa. Musím říci, že je mi sympatická. Lineární seznamy jsou proti todo-today tak trochu nuda, technika navíc využívá papír a barevné fixy, takže je proces kreativnější a v systému todo-all pak i užitečnější.

Líbí se mi, jak do sebe všechno v knize zapadá. Slovy autora, “Osobní vize vám dodá motivaci, buzer-lístek pomůže dát do latě vašeho slona a posílí sval vůle. Todo-today používané samostatně nebo v systému todo-all odstraní rozhodovací paralýzu a dokáže vás posouvat každý den vpřed.”

Hrdinství, to je mé oblíbené téma. Není to tak dávno, co jsem svou komfortní zónu zcela zásadně opustil a stal se tátou na plný úvazek. Chlap, ideálně zdravý a úspěšný, který tohle nezažil, si nedokáže představit ten boj s předsudky okolí i se sebou samým. Můj život je ostatně, jak jsem nedávno popsal tady, neustálým plíživým posunováním hranic vlastní zóny komfortu. Jak však píše autor knihy,

“Pravé hrdinství se projeví, když nás nikdo nevidí.”

A máloco je takovým inkubátorem prokrastinace jako právě rodičovská “dovolená”.

V kontextu hrdinství (tátu máme s Emdžejem společného, takže souhlasím s jeho asociací) se mi líbí také v KoPr uvedené “samurajské pravidlo tří vteřin”: Akci je nutno provést do pěti úderů srdce – dokud mozek nevymyslí výmluvy. Ostatně, o tomhle a o dalších souvislostech jsem psal v tomhle článku.

Embéčkův pohled – Výstupy

Protože náš názor na druhou polovinu knihy, počínaje tématem Hrdinství, se poměrně shoduje, spojili jsme Mazáka s Bažantem do jediné bytosti, Embéčka.

Kapitola Výstupy se soustředí na techniky, za pomoci jichž lze spokojenost nejen získat, ale také udržet. Autor v ní opět vlastními termíny přezdívá více či méně známé postupy. Tím prvním je tzv. Inner-game. Jde o volbu naší reakce na cokoli. Tak jako mnohé jiné knihy na toto téma zmiňuje poznatky Viktora Frankla, zdůrazňující svobodu volby nebýt ve vleku okamžitých emocí.

Druhou technikou je tzv. křečko-lístek, sloužící k “otupení trnů osudu”, a předposlední, třetí, tzv. flow-lístek. Jeho variantu budou mnozí čtenáři znát jako grattitude log neboli zápisník vděčnosti.

Užitečnou technikou se vtipným názvem je pak tzv. Křečko-restart, tedy nástroj, který nás dokáže vrátit na správnou cestu, pokud nás něco vykolejilo a my se utápíme v žalu ze světa i sebe samých. Vychází ze známých Kahnemanových (viz Myšlení rychlé a pomalé) výzkumů na poli zpětného nerealistického hodnocení života podle aktuální nálady. Křeček je v těchto technikách vnímán coby živná půda prokrastinace, zjednodušeně si jej můžete představit jako depku či hlubší nespokojenost s aktuální životní situací. Projevuje se jako do pekel vedoucí smyčka nicnedělání, výčitek, pochybností vedoucích k nižšímu sebevědomí a následnému pocitu bezmoci (a prohloubení flákání). Pointou boje proti Křečkovi je snažit se vrátit se do a udržet se ve stavu Flow.

Protože jsem podobného křečka v životě zažil již nesčíselněkrát, znát techniku boje proti němu je pro mě nesmírně užitečné. Ne, že bych se těšil, až se příště “vydepčím”, ale mám teď na takový stav díky Konci prokrastinace počíháno.

Embéčkův pohled – Objektivita

Tuhle kapitolu považuji za přínosnou zejména proto, že její téma značná část obdobné literatury zcela opomíjí. Jde v ní o to, že všichni máme představy o světě, jakési mentální modely. Věříme jim, jenže to ještě nemusí znamenat, že jsou realistické.

Podstatné je snižovat neobjektivitu, resp. zvyšovat objektivitu a činit tak méně chybných rozhodnutí. Cesta ke kýženému stavu vede, jak jinak, přes vzdělávání, kritické myšlení, kvalitní zdroje a pochybnosti o vlastní intuici i obecně rozšířených dogmatech. “Hledání pravdy je nikdy nekončící cestou,” uzavírá kapitolu filosoficky Ludwig.

Embéčkův pohled – Klíč k dlouhodobosti

Podtitul závěrečné kapitoly je Klíč k dlouhodobosti, tedy jak to udělat, aby nám, pokud nás kniha nakopne, naše nadšení vydrželo. Autor za tímto účelem nabízí nástroj nazvaný Schůzka sám se sebou. Jde o variantu účelného Weekly Review, jež čtenáři tohoto webu dobře znají – často však, bohužel, spíše jen teoreticky. Důležitost pravidelného zhodnocení našeho rozvoje byla zdůrazněna již tolikrát, že v tomhle lese nejsou pro dříví vidět stromy; tím spíše doporučuji Konec prokrastinace si přečíst až skutečně do opravdového konce.

Koprovku s vosmima pro všecky! Skoro.

Petr Ludwig vstupuje na trh, kde je docela narváno. V zemích československých to ještě jde, ale umí-li čtenář aspoň trochu anglicky, může si vybírat z přehršle literatury na téma motivace, prokrastinace i efektivita. Nová self-help literatura vychází téměř denně, ať už jde o díla neznámých amatérů za babku či dokonce zdarma nebo o bichle mezinárodně uznávaných guruů sebeřízení. Ostatně, jen pár dní po Konci prokrastinace vyšla např. Kniha Manage Your Day-To-Day, jakýsi sborník esejů na témata osobní rutina, soustředění, nástroje sebeřízení či akceschopnost. Světová špička autorů Sethem Godinem počínaje, Leem Babautou či Danem Arielym pokračuje a Stevenem Pressfieldem konče, se v téhle příručce věnuje obdobným otázkám jako Ludwig. Snese Konec prokrastinace srovnání s takhle vysokou laťkou?

Ano, snese. A nejen to. KoPr MYDTD v jednom aspektu i překonává. Zatímco guruové píší sice natolik svižně, čtivě a poutavě, že jejich knihu zhltnete za jedinou noc (jako já), na konkrétní praxi se až tak moc nezaměřují, ba v některých částech jen zkušeně pojmenovávají problémy, ale nenabízejí řešení. V pár případech své příspěvky odbydou jen jako interview (např. jinak špičkový Godin se, řečeno s Monkey Business, moc nevokázal). Petr Ludwig ale svůj Konec prokrastinace poctivě propracoval jako učebnici i cvičebnici zároveň. Notabene tak, že z knihy přímo čiší upřímná snaha pomoci lidem s otálením a s proflákáváním času skutečně skoncovat. Toho si zatraceně cením (však také lichotivé srovnání s Godinem je ta největší pocta, jakou autorovi mohu dopřát) a přeji Konci prokrastinace hodně spokojených a posléze proměněných čtenářů.

Abych nebyl nařčen z pozitivní podjatosti: samozřejmě, že mám ke knize i výhrady. Většina technik je mi povědomá; nové je spíše názvosloví než cokoli jiného. Hrdinství je vlastně opouštění komfortní zóny, “ideas” je prostě inbox (v GTD slova smyslu), Osobní vize je stará dobrá Mise či Poslání (zatímco Vize popisuje spíše konečný kýžený stav, Mise cestu, jak se k němu dostat, tedy činnosti, o což autorovi šlo), atd., atd. Příklady, které znám odjinud, jsem se donutil nepřeskakovat a uznávám, že ne každý je už znal. Konec prokrastinace obsahuje i některé z nešvarů typických pro tenhle druh literatury, jakými jsou duplicita informací, drobné stylistické prohřešky (co jsem nebyl líný si poznamenat, poslal jsem nakladateli; elektronické verze svých knih Melvilové poctivě – ba příkladně! – opravují a upravují) či vylepšené historky. Jeden příklad za všechny. Autor popisuje zážitek z firmy, která napříč úrovněmi sdílí společnou vizi: “Hned po příjezdu jsem zaznamenal očividně vysokou motivaci a spokojenost u lidí, s nimiž jsem se tam setkával. Od vrátného, přes uklízečku, kterou jsem potkal na chodbě, až po pracovníky z vývoje léků.” Tu uklízečku vidím jako živou – šátek s logem firmy na hlavě, voňavý hadr v kýblu a nadšením svítící očička za růžovými brýličkami upřená na rozťapanou vizionářskou moč pod pisoáry…

Ale to všechno jsou prkotiny. Jako celek je kniha výtečná. Napadlo mě, že by jí slušela forma třístránkového manifestu, který by coby příloha e-mailových zpráv či odkaz na Facebooku obletěl svět a možná ho i změnil. A nejde jen o elektronickou verzi. Před týdnem se mi do rukou dostala fyzická, papírová knížka. A ta je, přátelé, úchvatná. Jak jsem týž den utrousil jinde, edici Briquet (reprezentovanou kromě Konce prokrastinace prozatím jen titulem Kraď jako umělec), považuji za skutečně povedenou. Držet knihu v prstech, kochat se její sametově hebkou obálkou, minimalistickou grafickou úpravou (zalomení textu i trojbarevné obrázky autora jsou na jedničku) a kvalitním papírem, to je vskutku zážitek. Kniha tak vychytrale motivuje k častému pročítání – ostatně, samotné obrázky jsou natolik názorné, že stačí jen listovat a dopřát si rychlé opáčko.

Knížku lze rozhodně doporučit těm, kteří jsou na tom jako Béháčko, mají málo času, nemají toho příliš načteno a hledají jednu jedinou publikaci, která jim pomůže vymazat prokrastinování z mapy svého života. Knihomolům, kteří jsou spíš jako Emdžej, četli toho spoustu, ale stále s démonem prokrastinace bojují, knihu také doporučuji, zejména však kladu důraz na vypracování jednotlivých úloh a vyzkoušení technik v knize popsaných. Poslední skupinou jsou čtenáři, již prokrastinaci mají jednou provždy vyřešenou a věnují se výhradně bohulibým aktivitám. Pokud takoví existují, určitě nečtou tuhle dlouhou recenzi, ale kdyby přeci: prosím vás, hrdinové moji drazí, napište všem nám, zoufalcům, do komentářů, jak to děláte, že neděláte, co dělat nemáte a děláte jen to, co dělat máte. Díky moc za celý kolektiv a zůstávám s pozdravem: prokrastinaci konec!

O knize více na www.konec-prokrastinace.cz/kniha/

Jan P. Martínek

 

Štítky: zdroje