Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Velkorysé umění říkat NE

By on 3. 1. 2013 in Vztahy with Počet komentářů: 9
Martin Bortlík

Martin Bortlík

Studuji vojenskou medicínu, pocházím z Jižní Moravy, obdivuji vše krásné a nejraději dělám to, co mě baví a zajímá. Jsem pravděpodobně jedním z nejvíce orientovaných lidí na osobní růst, které v životě poznáte. =o)
Martin Bortlík

Poslední články od Martin Bortlík (Všechny články)

Vždy jsem si myslel, že říkat „NE“ je nežádoucí. Že se jedná o negativní chování, nemístné odmítání, něco společensky ne zrovna přijatelného. Ale časem jsem to naštěstí pochopil. Říkat „Ne“ je jediným způsobem, jak za určitých okolností zůstat skutečně svobodným ve svém rozhodování a následném chování.

Proč vlastně říkat „Ne“?

Protože jednoduše musíte. Život se skládá z možností a příležitostí. A „skutečná možnost“ znamená moci se svobodně rozhodnout. Ne jen slepě následovat cizí přání. Říkat neustále a na všechno „ANO“ není přece volbou! Ale stejně tak říkat na všechno „Ne“ není správně. Vyslovit nahlas, co si skutečně myslíte a vytrvale si zatím stát, je jedinou správnou možností. Tímto zdánlivě jednoduchým krokem si navíc získáte respekt a vydobyjete úctu ostatních.

Máte strach odmítnout?

Přijde to jenom mně, že se lidé všeobecně bojí říkat „Ne“?

Strach z odmítnutí je mnohdy daleko silnější, než vyjádření vlastního přání či názoru.

A co vy? Kdypak jste naposledy procvičovali svá „Ne“? Ale ne… Vy snad netrénujete svá „Ne“? A pročpak ne? Není to snad škoda?

Hádám, proč tomu tak je. Je pro vás nesmírně obtížné vyslovit to miniaturní slůvko s významem jednoznačného záporu. Proto raději povíte „ANO?“. Přijde vám to snad až trapné někoho nebo něco odmítnout? Bojíte se, že se k vám potom lidé otočí zády?

Ruku na srdce. Vezměme si hypotetickou, ale ne až tak nereálnou situaci, že by si z vás někdo takto (bez vašeho přílišného vědomí) dělal slouhu. Ano slouhu; a to na základě jeho domněnky, že vám bude dělat daleko větší potíže říci „Ne“ (tedy odmítnout jej), než mu jít na ruku a vyhovět jeho žádostem či přání.
Vadilo by vám tedy, kdyby se k vám takový „otrokář“ otočil zády? Pochybuji o tom. Naopak byste měli o (ne)jeden problém i velkou starost méně.

Říkat „Ne“ je životně důležité

Se vším respektem a pokorou, říkat „Ne“, je životně důležitou součástí našich všedních životů. A pokud to nedokážete, i když z celého srdce cítíte, že je třeba vyjádřit se záporně, pak je něco skutečně špatně. Máte právo vybrat si svou odpověď – podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, bez jakékohokoliv pocitu bázně či hany.

V průběhu let jsem zjistil, že je mnohem lepší upřímně a slušně odmítnout (popřípadě být sám odmítnut), než chabě vyslovit/uslyšet upípnuté „Ano“. Je to lepší, než jednat pod jakýmkoliv nátlakem a tudíž ne zcela svobodně!

Říci „Ne“ nemusí nutně znamenat být negativní nebo dokonce hrubý až sprostý.

Záleží spíše na tom,” JAK” to řeknete, než “CO” řeknete. Vlastně si ve skutečnosti může úplně každý vytvořit vlastní strategii, jak se vyslovit se svým „Ne“.  Chce to jen trošku tréninku a praxe.

8 způsobů, jak říct “Ne”

 

1. „Promiň, ale myslím, že tímhle jsem již jednou prošel…

       …a nevidím jediný důvod, proč by to tentokrát mělo být jiné.“ 

„A věř mi, nyní už vím, že tohle není nic pro mě. Zkus mě pochopit prosím; jsem si dobře vědom toho, co mi nabízíš a zní to báječně, ale já s tímhle skutečně nemám zrovna nejlepší zkušenosti. Nezlob se, to není tebou… ale mnou.“

První příklad je založen na předchozím nemilém „zážitku“, na nějž nemáte zrovna nejlepší vzpomínky. (Z mé vlastní zkušenosti bych mohl například hovořit o návrhu navštívit zábavní park, když dobře vím, že mi jakékoliv kolotoče a roller-coastery nedělají dobře na žaludek.

Tenhle přístup má nejméně 2 velké výhody.

  • Za prvé nedáváte vašemu „lákači“ příliš manévrovacího prostoru, protože nyní ví, že jste to už jednou prožili.
  • Za druhé jste mu sdělili, že vám to nebylo ku prospěchu a požadovaných výsledků jste nedosáhli, čímž se postupně začne smiřovat s faktem, že vaše „Ne“ je definitivní.

 A hle! Vždyť vy jste žádné „Ne“ nahlas ani vyslovit nemuseli! 

 

2. „Jako… můžeš mít pravdu, ale stejně mi něco říká, že bych neměl…“

„Nemůžu si zkrátka pomoci, ale ohledně této věci mám divný pocit. Vnitřně s tím jaksi nesouhlasím a intuici prostě neporučíš. Nezlob se, ale ne; do toho nejdu.“

V tomto případě opět platí, že nijak otevřeně nezpochybňujete korektnost žádosti: „říkáte, že to může být pravda“, ale prostě z „nějakého“ důvodu nemůžete. Vkládá to mezi vás a žadatele jakýsi polštář – ve formě intuice – který symbolicky brání, aby mezi vámi dvěma vznikla zlá krev.

Kdykoliv použijete slova jako „intuice“, nebo „pocity“, pak je pro druhou stranu velice obtížné cokoliv namítnout, neboť se jedná o subjektivní vnímání věci. A navíc. Vždyť za to, že zrovna tohle nechcete nemůže vy, ale vaše podvědomí, tak kdo by se na vás mohl takto zlobit?

 

 3.  „Jsi si jistý, že tohle je ta správná chvíle dělat zrovna tohle?“

„Mám teď na mysli, že mám momentálně plné ruce práce a obávám se, že bych tohle do svého rozvrhu už zapracovat nezvládl. Fakt myslíš, že by se to mělo dělat zrovna teď a ne jindy? To by se pak o tom dalo uvažovat…“

V tomto případě, je důraz kladen především na časové omezení. Není to „ta skutečná věc“, která je odmítána, ale daný moment, který nepovažujeme za vhodný.

Jedná se v podstatě o odkládání, a lidé snášejí „přeložení na jindy“ daleko lépe, než absolutní zamítnutí. Řekněte: „Určitě to můžeme někdy provést, ale bohužel ne teď.“

Slib, že je něco vůbec možné (i když se jedná o vzdálenou budoucnost) je daleko daleko pozitivnější, než na místě „smetení návrhu/přání/žádosti ze stolu“. A dovolím si tvrdit, že toto „oddálení na neurčito“ je tak mocným argumentem, že bude nakonec ještě poměrněvřele  přijat. „Ok, tak počkáme. Třeba někdy jindy.“

 

 4. „Zní to skvěle, ale mám jinačí nápad!“

„Nešlo by to náhodou udělat třeba takhle? Myslím, že by to mohla být větší zábava/jednodušší/příjemnější než jak jsi to původně namyslel ty. Ale ta tvá myšlenka je geniální!“

Tahle odmítací strategie probouzí zvědavost v druhé osobě. Zaprvé, vy v první linii vůbec nejdete proti primárnímu návrhu. Vy přece říkáte: „Zní to skvěle.“  Ale okamžitě dodáváte, že máte ještě něco jiného… dost možná lepšího! Všichni jsou zvědaví na nové nápady.

Co je ale nejlepší věcí na této strategii je fakt, že vy, tímto jednoduchým krokem,  fakticky zaměníte vaše dosavadní role. Od někoho, kdo vám poroučí na někoho, kdo je vaším partnerem. Ubíráte se od něčeho, co skutečně nechcete, k nastolení partnerství pro něco, na co jste ochotni přikývnout.

 

 5. „A jsi si jistý, že to bude fungovat?“

„Myslím, že to vypadá trochu riskantně… Co takhle chvíli posečkat, ať uvidíme, jak se situace vyvrbí? A nechceš se prozatím spokojit s něčím praktičtějším? Co ty na to?“

Nyní se soustředíme na samotné jádro žádosti a našim cílem je vyvolat u druhé strany nejistotu a snížit důvěru v původní plán. Naší snahou je v tomto případě získat více času, dokud se nezlepší podmínky pro danou realizaci, či dokud nedojde ke kompletní změně situace.

 

6. „Možná  bys měl začít jako první a já se později k tobě přidám.“

Zdá se, že skutečně víš, o čem mluvíš, takže já jsem toho názoru, že bys měl začít. Běž do toho, já budu chvíli stát a koukat, jak se to má správně dělat, abych se to od tebe naučil, a hnedle se do toho také pustím.“

Zkuste tohle použít, kdykoliv po vás někdo chce, abyste udělali něco, co na první pohled vypadá jako špatný vtip.

Jako takový všeobecný příklad mohu uvést libovolnou kuriózní situaci, do které se dostanete, a najednou vás někdo začne nabádat, abyste to „vyřešili“. A dotyčný vám začne dokonce nabízet „podivné alternativy“.

Tím, že začnete druhému lichotit a povzbuzovat jej v tom, co sám říká, ho účelně dostanete do naprosto stejné situace, do jaké vás chtěl dostat on sám. Největší úspěšnosti dosáhnete, pokud takovýto dialog povedete před ostatními lidmi. Je to z toho důvodu, protože takhle vlastní ego dotyčného mu obvykle nedovolí se k problému nepostavit čelem. A v tom okamžiku jej máte :- ) Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

 

 7. „Myslím, že na tohle fakt nejsem ten nejlepší, koho sis mohl vybrat…

                 …proč nezkusíš třeba Honzu?”

„Tý jo, tak s tímhle ti fakt nedokáži nejlíp pomoct. Nevím/nemám dostatek zkušeností, abych mohl být jakkoliv ku prospěchu. Zkus třeba Honzu, ten to dokáže/se s tím už setkal/ je odborník.“  

Pokud si myslíte, že znáte někoho, kdo by byl v daném případě lepší než vy, pak jednoznačně zkuste doporučit jeho. Má to výhodu v tom, že poskytnutá pomoc bude mnohem erudovanější.

Na druhou stranu delegovat je vynikajícím způsobem, jak „nakrmit vlka (žádajícímu se dostalo pomoci), aby koza zůstala celá (vy neměli žádnou práci navíc)“. A proto tedy zkuste za sebe najít kvalitní, či alespoň dostatečnou náhradu, pokud momentálně osobně pomoci nemůžete, či nechcete, i když jste v daném oboru jednička.

 

 8. „NE!“ Já prostě říkám „Ne“.

„Teď mě dobře poslouchej. Co na tom nechápeš?! Já to řekl už dost jasně! Má odpověď zní: „NE!“. A tečka. Konec příběhu.“

Pokud selže všechno ostatní, pak udělejte tohle. Otevřené, upřímné a dostatečně expresivní odmítnutí se už postará o své. Dost možná se bude jednat i o pořádné překvapení, pokud bylo doposavaď vaším „dobrým zvykem“ býti poslušným a submisivním „kamarádem“.

Někdy zkrátka ani není třeba cokoliv vysvětlovat. Prostě řekněte „NE“ a trvejte si na tom. Buďte pevní jako skála. A hlavně nezapomeňte: musíte si přitom věřit!

Věřte tomu, nebo ne, ale všechny výše uvedené strategie mi fungují naprosto skvěle a proto bod č. 8 není třeba příliš používat. Občas se v životě ale přihodí takové situace, kdy není zkrátka nazbyt. Nebojte se toho!

 

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 9

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Daniel Gamrot Daniel Gamrot napsal:

    Bezva:)

    Umět se rozhodnout, kdy říct správně ANO a kdy NE souvisí se sebeuvědoměním. S vědomím vlastních záměrů, možností, s přehledem ve svém životě. Jsem toto neměl, klidně jsem na svá bedra nabaloval bez obav další ANO – jak to potom asi dopadlo.

    Občas se ale, bohužel, setkávám právě s lidmi, kteří se naučili říkat NE z jiných důvodů – lenost, trucování nebo právě proto, že jim to někdo poradil:) Vlastní záměr nevidí. A to je potom těžké.

  2. Fenzer napsal:

    No upřímně, mě osobně tyto rady docela vytáčí (ne všechny) a to ze stejného důvodu, který jmenoval kolega Daniel Gamrot. Lidi se totiž často za tyto prázdné fráze snaží schovat svoji lenost a neochotu. Osobně jsem daleko radši, když mě někdo odmítne a vysloví přitom důvod, kterému lze rozumět, např. bodem 3 nebo 4 (a důvod může být i klidně „nechce se mi“). Vyloženě nesnáším, když mě bez uvedení důvodu odmítne nějaký pracovník s podobně levnou frází. Konkrétně bod 2 je nejhorší. Když někdo má „pocit“, že z „nějakého neznámého“ důvodu mu „něco neznámého“ říká, že by něco nešlo udělat, tak chci „to něco“ znát a trvám na tom. Často se z toho vyklube právě lenost, neochota, nebo nepřiznaná hloupost.

    S neochotnými lidmi, kteří se bojí přiznat že něco neumí, a kteří navíc lžou, nerad spolupracuji a díky Bohu jsem v pozici, kdy je mohu nahradit jinými. (Vidíte? Ani jsem nemusel rovnou napsat „vyhodit“. :-) /joke)

    Aby bylo jasno, proti odůvodněnému odmítnutí nic nemám, ale považuji za základní slušnost sdělit pravý důvod a ne levně marketingově formulovanou výmluvou tahat mě za nos, protože to je ponižující a urážlivé.

  3. Fenzer napsal:

    Ano, i „promin-jsem-ted-stastny“ je pro mě osobně daleko přijatelnější než třeba bod 2.

    /peace :-)

  4. Radim napsal:

    Záleží na tom, komu „NE“ říkáme. Hlavní výzva jsou lidé se kterými nevíme jak naložit. Stačí se naučit říkat „ANO pomaleji“. ;o)

    How to say No when you can’t say No

    There are some people in your life to whom it’s fairly easy to say a clear No.
    Category One: People you have a really close relationship with. Spouse, kids, best friends. You’ve got a solid enough relationship that No is going to be OK.
    Category Two: People you have absolutely no relationship with. Telemarketers come to mind. “Hello, I’m from Hardsell Credit Card Company, can I …” .
    It’s everyone in the middle – and it’s a big group – that’s the challenge. For instance, it includes most everyone you work with.
    So stop thinking about saying No.
    Think about how to say Yes More Slowly.
    Because that’s what’s really killing you. It’s not saying Yes. It’s saying Yes quickly.

    http://zenhabits.net/kill-busywork/

    http://www.boxofcrayons.biz/2009/04/great-work-quotes-25-when-i-wanted-to-say-%E2%80%98no%E2%80%99-and-said-%E2%80%98yes%E2%80%99%E2%80%9D/

  5. Matěj napsal:

    Tak tenhle článek mě zklamal. S úvodem souhlasím, ale „8 způsobů, jak říct NE“ mi přijde spíše jako „8 výmluv, kterými nahradit NE“. Podle mě neexistuje návod na to, jak říkat NE. Správné odmítnutí je podle mě jasné a výstižné, ale zároveň považuji za slušnost a úctu k druhému člověku, svůj postoj konkrétně a racionálně odůvodnit. Netvrdím, že emoce (strach, lenost, nejistota) nemusí být důvodem, ale měli bychom je umět jednoznačně vyjádřit. Stejně tak máme právo důvod neuvádět, ale měli bychom pro to mít důvod. Dle mého je cesta v tom být upřímný a nevyhýbavý, ale zároveň brát zodpovědnost za svá rozhodnutí. Pokud je něčí důvod „nechce se mi do toho“, beru to za regulérní důvod, ale také podle toho na něj nahlížím. Pokud mi někdo řekne „no víš, já nevím, já to asi moc necítím, potřebuji si to uležet, možná ti dám pak vědět, ale asi ne, zřejmě mi do toho něco vleze..“ tak to beru jako výmluvu a snahu nebýt přímý. Stejně tak třeba druhý bod tady: „Nemůžu si zkrátka pomoci, ale ohledně této věci mám divný pocit. Vnitřně s tím jaksi nesouhlasím a intuici prostě neporučíš..“. To mi přijde jako vymlouvání se na „někoho třetího“. Pokud mám svojí intuici a chci se jí řídit, pak ji nejdřív musím převzít za svou, převzít za ní zodpovědnost a pak teprve argumentovat (takže například: „Nemyslím si, že je to dobrý nápad, takže do toho nejdu.“).

  6. Vašek napsal:

    „Proč vlastně říkat „Ne“?
    Protože jednoduše musíte.“

    nemusíte říkat ne a nemusíte říkat pokaždé ano.
    Když to zjednoduším, někdo se mě osobně zeptá jestli ta tráva venku je fialová s puntičky. Jasná a správná odpověď je NE. Když mě někdo požádá jestli mu pohlídám na hodinku např. kolo, a vím, že za půlhodiny mám domluvenou schůzcku či něco jiného, odpověď je NE.

    dle mě NE člověka vymezuje. ANO přidružuje či spojuje. Matematicky je to NE „-“ a ANO „+“ … nyní nemám na mysli pozitivní a negativní, ale matematickou operaci. A z tohoto důvodu není ANO dobré a NE špatné. vždy záleží na výsledku a dopadu tedy, co následu je za „=“

    p.s. článek dobrý, dle mě člověk se naučí říkat NE až ho jeho rychlá ANO doženou a nechají ho sníst, co nadrobil těmito závazky (ANO).

  7. Radka napsal:

    Jakým způsobem mohou člověku pomoci tyto rady ke svobodě? Autor článku začal celkem dobře, bohužel pak opustil myšlenku s níž ono „ano“ a „ne“ pravděpodobně mělo být spojeno. Tak tyto rady jsou spíše pobízením k neupřímnosti, která vede ke všemu možnému – jen ne ke svobodě….

  8. Nishkam napsal:

    O tomtéž trochu z jiného uhlu: Umění říct NE a nastavit hranice.
    http://www.emocnifitness.cz/clanek/rict-ne

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru