Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Jak probíhá terapie introvertů? Možná je tam Ticho.

By on 10. 1. 2013 in Témata with Počet komentářů: 13

Josef Jasanský

Trochu manažer, trochu IT, trochu personalista, trochu obchodník. Má rád Apple, GTD, psaní i čtení a svůj tým.

Ten chladný podzimní den jsem nebyl ve své kůži už od probuzení. Nemohl jsem přestat myslet na to, co mě odpoledne čeká. Bude tam snad celá vesnice.

Postavil jsem se doprostřed pódia, podíval se do všech těch upřených očí všech těch maminek, tatínků i členů učitelského sboru a nevydal ze sebe ani hlásku.

Bylo mi devět. Ten den se začal psát můj příběh. Jsem introvert.

Takto nějak si představuji sám sebe na terapii introvertů. Sedíme v kruhu, každý se představí: „Ahoj, jsem Jirka, a jsem introvert,” ti odvážnější z nás přidají i nějakou tu historku z dětství.

Introverze prý ale není nemoc. Alespoň Susan Cain, autorka knihy Ticho, si to nemyslí. A co není nemoc, to není nutné léčit. Tak jaká terapie?

Susan, sama americká introvertka, se nicméně rozhodla, že určitý druh terapie dopřeje nejen sobě, ale i nám, ostatním introvertům, nejen těm americkým, a zasvětila proto část svého života hledání odpovědí na otázky, proč současný svět tak oceňuje ty, kteří mluví a proč nechce znát ty, kterým nahání hrůzu osvětlená pódia.

Po letech zkoumání, měsících studia studií, nekonečných rozhovorech s introverty i extroverty a hodinách strávených na všech možných seminářích typu „Jak dobře mluvit na veřejnosti a získávat přátelé“, poté, co se Susan sama rozhodla vystoupit z roucha každodennosti, vydala svoji obhajobu introvertů.

Čím vším je Ticho

Ticho je příběh, vědecké pojednání, výzva i přání zároveň. Je to kniha, která mluví jazykem čísel, poznání i obav. Je to bludiště i cesta. Je to nápis, který míjíme každý z nás, každý den.

Ticho není oslavou introvertů, ani kritikou extrovertů. Je to jen pohled na svět ticha uvnitř hlasitosti, jen soukromé interview s milióny. Není to příběh, kde dobro vítězí. Je to jen krátká zpověď těch, kteří slyší, k těm, kterým sami umožňují mluvit.

Než jsem si knihu Ticho začal číst, myslel jsem si o sobě, že jsem introvert. Když jsem ji dočetl, byl jsem si tím jistý. Už po pár stránkách jsem měl pocit, že mě Susan zná, že píše můj život, i když popisuje životy mnoha těch, které nikdy nepotkám.

Nejsem vědec z oboru psychologie, ani mozkový chirurg. Nedokážu ocenit (nebo vyvrátit) odbornost Susaniných závěrů, ani výsledků ostatních výzkumů, na které ve své knize odkazuje. Stránku za stránkou mi ale Susan odpovídala na otázky, které mi celý život kladli ostatní, a které si celý život kladu i sám.

Otázky a odpovědi

Proč se někdy straním ostatních, i když v koutku duše usiluji o to být středem jejich pozornosti? Proč mám rád, když prší, a proč si sám sebe představuji, jak sedím nad svým textem v tiché kavárně zapadlých ulic Londýna, v myšlenkách na reflektory slávy při křtu mého nového bestseleru?

Proč jsem někdy Dr. Jekyll a jindy zase Mr.Hyde?

Jsem stejný, jako ti, o kterých Susan píše ve své knize. Někdy procházím nepozorován školními hřišti, jindy, snad navzdory, snad díky své stydlivosti, překročím stín strachu z odmítnutí, abych ukojil svou touhu po uznání.

Neexistuje čistý introvert, stejně jako neexistuje čistý extrovert, v každém z nás je kousek od každého. Sám jsem toho zářným příkladem. To co nás rozlišuje, co nás (možná) zařazuje, je jen naše schopnost vnímat prostředí. Naše reakce na stimuly, náš výběr cesty k sobě samým.

Kniha Ticho není návod jak se stát introvertem. Ani jak se stát lepším introvertem. Není to ani důvod, proč se stát extrovertem. Není o tom, čím a jak se stát. Ti tišší z nás se mohou z knihy dozvědět, jak (a proč) být někdy hlasitějším, ti hlasitější zase proč (a jak) je dobré se zastavit, přemýšlet, a nechat ticho působit.

Pro koho

Ten, kdo je introvert, měl by si knihu přečíst. Ten, kdo je extrovert, měl by si ji přečíst dvakrát.

Ne snad proto, aby se z něho stal introvert, nebo lepší extrovert. Nemusí se bát. Ale třeba mu kniha pomůže pochopit, proč chování některých nás, introvertů, někdy prostě nechápe.

Začtěte se do příběhu Rosy Parksové, jejíž tiché NE znamenalo hlasité ANO pro zrušení rasové segregace Ameriky padesátých let. Poznejte způsob, jakým Dale Carnegie, hubený mladík z Mussouri s nenaplněným osudem prasečího farmáře, změnil americkou „kulturu charakteru“ na dnešní, takřka celosvětovou, „kulturu osobnosti“.

Pokud žijete ve vztahu s introvertním protějškem, kniha vám umožní cítit se jako on, když v jeho očích marně hledáte nadšení z připravované večeře s přáteli. Pokud vychováváte introvertního potomka, kniha vám vysvětlí, proč hledáním toho správného psychologa možná ztrácíte čas.

I současný nebo budoucí profesionál na lidskou povahu a myšlení si v knize, myslím, najde „to své“. Tolik studií, výzkumů a odkazů na odborné práce jsem zatím v žádné knize nenašel. Je ovšem pravda, že jsem zatím nečetl mnoho těch, kde by měl takovýto obsah své opodstatnění. V knize Ticho jej ale má určitě.

Zda se knihu Ticho od Susan Cain rozhodnete si přečíst nebo ne, nechám na vás. Ostatně já, introvert, ani nejsem ten, kdo by byl schopen postavit se na roh ulice a hlasitými hesly vás přesvědčoval o své pravdě. Mohu vám jen doporučit text, o kterém se domnívám, že má v dnešním světě své místo způsobem, který mi introverti máme tak rádi – prostřednictvím internetu. Světa, který mlčí, i když toho říká stále víc.

Více informací o knize najdete zde

 

 

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 13

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

Stránka, který odkazuje na tento příspěvek

  1. Óda na Ticho | Mít vše hotovo.cz | 18. 4. 2013
  1. Daniel Gamrot napsal:

    Máš mé poplácání po rameni od dalšího introverta za skvělý text.

    Už se těším, až se ke knize dostanu.

  2. David napsal:

    +1 od dalšího introverta. Snad se k té knize také někdy dostanu…

  3. Comodore napsal:

    Knihu jsem četl, jsem velmi spokojen, bohužel se člověk nedostane k rozlišení samotných introvertů co se týče dominantní funkce – v Jungovském pojetí. Protože mezi introverty samými jsou obrovské rozdíly, což je o důvod víc neházet je do jednoho pytle.

    S introverzí si děláme problém sami, nevíme co to je, považujeme to za špatné protože se upíráme k Vox populi, hlasu lidí, takzvaných odborníků.

    Introvertů je skutečně polovina a jen ubohé procento si to přizná, ti co si to nepřiznají jsou prostě neautentičtí a to vadí jim a nedává to energii ani okolí.

    K článku, vyměn si osobnost za charakter… :) Dává to tak smysl, a je to tak v knize

  4. Josef Jasanský napsal:

    @David – Davide, díky.

  5. Josef Jasanský napsal:

    @Comodore – díky za komentář, souhlasím, je to tak, jak píšeš, sám na sobě to mnohdy pociťuji.

    K Tvé poznámce – dovolím si odcitovat část textu z knihy: …Amerika se přeměnila z toho, co vlivná kulturní historička Warren Susmanová nazvala kultura charakteru, na kulturu osobnosti – a otevřela tak Pandořinu skříňku osobní úzkosti, ze které jsme se nikdy nevzpamatovali…. i když se velmi nerad přu – jsem introvert;), pokud oba mluvíme o tom samém, dává mi smysl (a i v knize je uváděno) pořadí tak, jaké jsem uvedl v článku:)

    ještě jednou díky, JJ

  6. Hanka napsal:

    Dobrý den, pro toho, kdo nemá přístup ke knize posílám odkaz na přednášku této autorky s českými titulky
    http://www.ted.com/talks/susan_cain_the_power_of_introverts.html

  7. Martin napsal:

    Díky za výbornou knižku!

  8. Mar napsal:

    jééé, bezva díky za tip , mí drazí introverti

  9. lali napsal:

    Vám nikomu nepřijde, že ta kniha vlastně řeší uměle vytvořený pseudoproblém? Prostě proto, že v americké kultuře v průběhu 20. století vznikla „kultura“ extrovertních businessmanů, kteří proto, aby dobře prodali své zboží (což se ve velké míře netýká jen zboží materiálního, ale také „duchovního“, viz evangelikální círve atd.), musí být herci, se má na lidi, kteří takoví nejsou, hledět jako na nenormální? Všechny ty výzkumy jsou určitě velmi užitečné a přínosné, ale vycházet z toho, že normou je extrovert a odchylkou od normy introvert, mi přijde jako úplná blbost.

  10. Petr napsal:

    jaká terapie introvertů prosím? myslím že na terapii by měli chodit spíše extroverti, aby více pochopili tu stranu, která je jim obvykle „vydaná na pospas“. o)

  11. Andy Jak* napsal:

    Kniha se pro mě stala klíčem k tomu, jak se nebát být sama sebou.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru