Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

10 otázek pro… Lukáše Gregora

By on 20. 1. 2013 in Témata with Počet komentářů: 2
admin
admin

Poslední články od admin (Všechny články)

Zavání to narcismem, přesto jsme se rozhodli, že zde zveřejníme rozsáhlý rozhovor se šéfredaktorem našeho webu. Lukáše Gregora v rámci projektu 10 otázek pro… vyzpovídal Jiří Procházka. Řeč pochopitelně byla o GTD, efektivitě či novorčních cílech, ale Jiří rozhodně hledal i témata, o nichž tolik Lukáš tolik nepíše.

1.) Ahoj, vítám tě u 10 otázek pro … Jsem rád, tak milý host, řekl bych Twitter celebrita, v mém seriálu ještě nebyla. Ale stejně tě, jako ostatní, nejprve poprosím, aby ses čtenářům představil.

 

Děkuji za oslovení a přehnané lichotky. Žiji v několika rolích. Jako pedagog a vedoucí katedry působím na Fakultě multimediálních komunikací na zlínské univerzitě, jako lektor objíždím české, moravské i slezské kouty a šířím metodu GTD a otevírám diskuzi nad cestou k efektivitě. Rád píšu články (a v únoru by měla vyjít má pátá kniha), vedu web Mítvšehotovo.cz, ale pochopitelně mám také svůj osobní život a snažím se tzv. „ostřit pilu“. Jde o koktejl rolí, kdy každá z nich je pro mě důležitá, inspirativní a vzájemně se obohacují. Nebudu ale zastírat, že někdy mezi nimi nastolit rovnováhu, zvláště neupozadit tu „pilu“ a osobní rovinu, bývá složitější. Na Twitter biu mám i své další zájmy – svět Applu, vedle toho miluju literaturu, umění, přírodu, zajímám se o nová média a technologie, občas (možná bohužel) i o politické souvislosti současnosti.

 

2.) Tolik zájmů, tolik aktivit, tolik zajímavé činnosti, ani nevím s čím začít. Jak vznikl web Mítvšehotovo.cz?

 

Zrodil se souběžně s prvním českým vydáním stejnojmenného bestselleru Davida Allena o metodě GTD. Web byl zamýšlen svým způsobem jako podpora knihy, přání redakce však počítalo se širším rozpětím užitečnosti. Přesto první rok se nesl hlavně ve znamení různých pohledů na dílčí části metody GTD. Pomalu se rozšiřovala čtenářská základna, k růstu (dodnes stoupajícímu) napomohly nejen sociální sítě, propagace, více knih nakladatelství Jan Melvil Publishing, ale také citelné přepracování koncepce. Rozhodl jsem se po svém nástupu rozšířit záběr na problematiku efektivity, osobního rozvoje, také zdraví i komunikace a myšlení.
Poslední měsíce procházíme experimentem pouhých dvou textů na týden, ale má vize počítá právě s menší kvantitou, ale posílením kvality textů. S tím jde i ruku v ruce větší počet přispěvatelů, čili větší počet různých názorů, pohledů, zkušeností. Mám moc rád, a čtenáři to také kvitují, když napíše příspěvek i někdo naprosto mimo redakci, čtenář, podělí se o své vlastní zkušenosti a tipy. Je to pro nás všechny obohacující.

 

2a.) Toho jsem si právě všiml na začátku, kdy jsem na web Mítvšehotovo.cz narazil. Vysvětlování a výuka GTD metody podle knihy Davida Allena. Užitečné rady a praktické zkušenosti. Knihu jsem i vyhrál v jedné ze soutěží. Několikrát jsem se pokoušel přejít na metodu GTD, ale nepovedlo se. Je nějaká obecná rada, Jak na to?

 

Nabídl bych (zjednodušeně popsáno) tyto kroky:

  1. Přečíst si knihu Mít vše hotovo nebo zajít na nějaké školení pro začátečníky – třeba to :)
  2. Zvolit si do rozjezdu nějaký přívětivý a klidně i jednoduchý nástroj, ať už elektronický nebo papírový blok – a následně do něj vysypat všechny projekty, na kterých aktuálně děláš. Vypsat si je, jeden po druhém. V papírovém řešení klidně nejprve pod sebou, nebo rovnou co formulář/list to jeden projekt. Při tomto čištění by mohly pomoci myšlenkové mapy, nebo také začít svými rolemi – zamyslet se nad nimi a nad tím, jaké projekty/seznamy úkolů u té které role aktuálně máš.
  3. Začít s GTD – čili začít používat inbox/schránku, zapisovat si hned vše, pomyslné míčky, které na tebe někdo, i ty sám, háže, vkládat je do schránky. Pro úplného začátečníka je dobré začít s odkládáním všeho, nejen úkolů, ale i nápadů, poznámek z komunikací… patří sem pochopitelně i e-maily, informace…
  4. A pak už hezky postupovat dle metody: najít si každý den čas na alespoň jedno protřídění a vyprázdnění (!) schránky. A to podle diagramu v GTD a kam? Do předem vypsaných projektů – čili do aplikace k jednotlivým projektům, nebo do jednotlivých papírových formulářů/listů.

A ještě taková rada: začít s GTD znamená překročit určitou čáru, možná přímo vystoupit z komfortní zóny, každopádně jde o sadu určitých (a možná i nových) návyků – proto za vás metoda nic sama nevyřeší, neobviňujte ji. Důležitá je chuť, zapálení, vůle každého z nás.
Na Mítvšehotovo.cz se chceme (a už jsem s tím začali) zase více oslovovat nové, začátečníky, hledající. Zjistil jsem, že za tu dobu existence webu nám pak poněkud začalo unikat, že se čtenářská základna rozšiřuje o nové lidi a o ty, kteří třeba o GTD neví, nebo jen málo. Poněkud jsme žili s přesvědčením, že s naším stárnutím už vlastně „stárnou“ i uživatelé GTD, a je tedy důležité psát spíše o pokročilých záležitostech spojených s metodou.

 

2b.) Vypadá to jednoduše, ale jak píšeš, je potřeba překročit tu pomyslnou čáru, která nás nutí dělat všechno podle vzoru, že musím udělat co nejvíc, co nejrychleji, abych na to nezapomněl. A to je asi ta největší chyba. Jak dlouho tobě trvalo, než sis na metodu GTD zvykl a tvá práce se stala efektivní?

 

Přesně jak říkáš, nejenže naše současná pozice může být notně neefektivní, stresující, můžeme k tomu dospět i díky metodám jako je GTD. Nejde však o chybu metody jako takové, ale o její nepochopení, nebo špatnou implementaci. Vím, o čem mluvím, protože sám jsem si tím (ehm, několikrát…) prošel. Díky GTD jsem se stal produktivnější, ale být výkonný, zvládat více za menší čas, být méně ve stresu, ještě neznamená, že jsem byl i efektivní. Poznal jsem to tak, že jsem i s GTD seděl nad prací od rána do večera. GTD pomáhá vyčistit hlavu, pomáhá mít systém, o který se lze opřít, pomáhá spojovat věci, které k sobě patří – jde o tzv. focus, zaměření jen na to, co zrovna v tu danou chvíli potřebuji, nic jiného mi nepřekáží, nic mě nezatěžuje.
Jenže k tomuhle stavu nedojdeme jen tak ze dne na den. Je však dobré jednou začít, klidně si párkrát „natlouct“, vyhmátnout ty hranice. Mně pomohlo, že jsem pak k této metodě začal přidávat postřehy Stephena Coveyho (ostatně o tom je i třeba ZTD), že jsem začal pak více zkoumat fungování mozku. Cesta k efektivitě je dlouhá a nemůžu říct, že by byla končící, tedy, že bych už efektivní byl. Rozhodně nezažívám nějaké stresy z práce, vím, kde co mám, hlavu používám především na myšlení, ne jako skladiště, dokonce jsem se už odnaučil dlouho pracovat. Přesto bych to nepojmenoval jako dosažení cíle, protože já efektivitu spojuji také s klidem a harmonií, a tam ještě mám co dohánět… vybalancování všech svých rolí, zjednodušování, důraz na to důležité…

 

2c.) To stále natloukání, je zřejmě i můj problém. Zkouším, zkouším, nejde to, tak přestanu. A zase znovu. :) Zatím jsem tedy ve stavu – stále na začátku. Ale ono to není jen o tom, utřídit si priority v práci, ono to chce mít hlavně na začátku čistou hlavu, směr a cíl. Tedy aspoň tak si to představuji já. Jak probíhá takové školení pro začátečníky? Alespoň hrubý obrys.

 

Školení pro začátečníky dělám buďto vnitrofiremní, nebo otevřená. V prvním případě bývá „stopáž“ poměrně flexibilní, záleží na požadavcích firmy. U otevřených školení pracuji s modelem 10:00-17:00, přičemž je tam pochopitelně polední pauza a pár drobných přestávek k nadechnutí.
Cíl školení GTD pro začátečníky spočívá v tom, abych účastníkům tuto metodu nejen představil (dost z nich o ní téměř vůbec neslyšela), ale zasvětil je i do jednotlivých fází. Metodu trochu ohýbám, doplňuji o další tipy a techniky, které mohou s GTD koeexistovat. Vyústěním má být to, aby účastník nejen fungování metody pochopil, ale aby chápal i její smysl, význam, možnosti a také její omezení. A aby mohl hned v následující den GTD používat. Nicméně stává se, že účastník si myslí, že GTD za něj i problémy vyřeší – je to jen pomocník, metoda, ne ten, kdo má něco vyřešit. Pokud účastník nemá dostatek vůle a sebedisciplíny, žádná metoda mu nepomůže.

 

3.) O GTD bychom si jistě mohli povídat ještě dlouho, ale navrhuji toto téma opustit. Jsi vedoucí katedry multimediálních komunikací. Dřív se nová média nevyučovala a máme v naší zemi spoustu kvalitních lidí v tomto oboru. Jak vlastně vznikl termín Nová média?

 

Abych to upřesnil: jsem vedoucím Kabinetu teoretických studií na Fakultě multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Multimedia a nová média, na které se ptáš, jsou dva odlišné pojmy. Zůstanu-li u otázky, nová média se v podstatě rodí s avantgardním uměním, v našem prostředí je jedním z klíčových lidí (v oblasti filmu, o který se zajímám) například Alexander Hackenschmied, osobnost, která ovlivňovala avantgardní a potažmo experimentální umění následně ve Spojených státech. Nová média, kdy se bavíme i o interaktivních instalacích, inovativním využití obrazu, zvuku, rozpohybování fotografií, nacházela podporu právě i ve Zlíně – Baťa totiž nebyl významný jen pro podnikání, ale obrovským způsobem i pro naši kulturu. Nová média pak dostávají nový, citelný rozměr s příchodem počítačů, respektive s jejich rozšířením. Můžeme k nim připočíst i videoart. Já osobně k tomuto odvětví umění nechovám nějaké velké sympatie, abych byl přesný, respektuji jej a jsem rád, že něco takového je a vzniká, sám jsem ale vlastně konzervativnější, experiment a tzv. nenarativní kinematografie mě neoslovuje a vlastně ani moc nebaví. Mám prostě rád příběhy :) S využitím nových médií se můžeš setkat třeba na olomoucké Přehlídce animovaného filmu, letos v prosinci tam byl představen i netart, spojování animace s internetem.
(Nová média mají však ještě další rozměr – v kontextu mediálního světa znamenají především využití internetu, sociálních sítí při komunikaci, šíření informací atp.)
Naše fakulta pod název multimediální schovává i výše popsané, například vznikají zajímavé projekce na budovách, i u studentů animace cítím čím dál větší sklon experimentovat, obecně však název zahrnuje různé druhy umělecké činnosti a výroby – od návrhů a výroby bot, oděvu, přes průmyslový a prostorový design, fotografii, grafiku, až po audiovizi a animovanou tvorbu. Součástí fakulty je ale také ústav marketingových komunikací, který s těmi uměleckými obory spolupracuje.

 

3a.) Děkuji za vysvětlení. Jak se člověk stane vedoucím Kabinetu teoretických studií a k vyučování multimediální komunikace vůbec?

 

To kdybych věděl :)

No… pokud bych měl lovit v paměti, začal bych určitě tou výukou. Působil jsem jako interní doktorand na katedře filmové vědy v Olomouci, přičemž jeden z našich pedagogů občasně vyjížděl povídat o historii animace právě do Zlína. Na jeden z termínů nemohl, tak mě tam vyslal, povídal jsem tenkrát o svém oblíbeném studiu Pixar, o kterém připravuji disertaci. Následně mě coby náhradu za sebe vyslal ještě jednou, možná dvakrát, každopádně jsem tam začal zapouštět drobné kořínky. Vedoucí ateliéru animované tvorby a paní děkanka fakulty mě požádali, abych nejezdil jen tak nárazově, ale pravidelně, měl své předměty a působil tam jako externista. Snad po půlroce, nebo po roce, vidíš, mám už mezery, mě přijali jako interního pedagoga. Přeci jen – učil jsem tam dost předmětů, všechny tzv. „áčkové“, seděl v komisích při státních závěrečných zkouškách, taky při přijímačkách.
Ani jsem se coby internista dlouho neohřál a řešila se situace změny vedoucího katedry, která zajišťuje veškerou výuku teoretických předmětů na fakultě (mimo ústav marketingu). Přijde mi, že na moji hlavu padá důvěra – mně někdy až z nepochopitelných příčin – dost často, a tak jsem se do čela této katedry postavil. Díky vedoucí pozici můžu nahlížet do fungování veřejného školství, přiznávám, je tam mnoho věcí, které by si zasloužily inovovat, změnit, zrušit, ale zdá se, že politikům spíše vyhovuje stav, kdy školy a vzdělanost obecně bude jen takovým „slepým střevem“ státu – protože vzdělanější občané jsou pro ty nahoře také více nebezpeční, méně důvěřiví, mají více informací, lépe s nimi mohou pracovat a určitě se nenechají opít předvolebním gulášem.
A proto si mnohé deziluze z fungování školství léčím samotným učitelováním – komunikace se studenty mě baví, je skvělé se potkávat s nimi na chodbách, ve třídách, navíc mě pořád pohání fakt, že jsem „bažant“, mám toho tolik co doplňovat, vylepšovat! A to mě těší.

 

3b.) Znamená to, že jsi vystudovaný divadelník, nebo filmař?

 

Studoval jsem bakalářské, následně magisterské studium na katedře dějin a teorií dramatických umění. Katedra je součástí Filozofické fakulty na olomoucké univerzitě, učil jsem se o historii divadla, filmu, ale taky literatury. Součástí je pochopitelně i teorie všech oborů – což samo o sobě může znít jako nuda, ale nenech se zmýlit. Často jde spíše o živý organismus, inspirující debaty, analýzy děl napříč divadlem, filmem a literaturou. Takže jsem teoretik, ne praktik. Ale zakotvil jsem na fakultě ve Zlíně, která vychovává praktiky, za což jsem moc rád, baví mě to. Povídat si o filmu jen s teoretiky by pro mě nebylo to pravé, sám se necítím být dostatečně kvalifikovaný vědec. Zato učit o historii i o filmové řeči lidi, kteří toto vše mohou uplatnit i při tvorbě svých vlastních filmů, to je výzva, to mě baví. Proto má práce obnáší i vedení absolventských projektů, už nejen teoretických prací (diplomek), ale také filmů. Sice nemůžu moc pomoct s technickou stránkou věci, ale alespoň zafungovat jako dramaturgický dohled, člověk, který má přeci jen nakoukány stovky filmů.

 

3c.) Netluče se trochu „Kabinet teoretických studií“ a „… fakulta, která vychovává praktiky“?

 

Teď to bude vypadat, že lobbuju za ten „svůj svět“, ale rozhodně netluče. Pokud chce někdo zůstat amatérem, což nyní neberu jako zlý stav, nechť se bez znalostí a broušení řemesla obejde. Pokud chce jít dál, ruku v ruce se zdokonalováním řemeslné stránky tvorby jdou i vědomosti – přehled například o tom, proč a jak která barva působí, jak umět využít ten který aspekt filmového jazyka (třeba střih), znát dějiny a mít přehled v současné tvorbě. Nejde o nějaké slepé memorování, jde o vhled do světů, které tady byly a které tady jsou.
Víš, studenti na Filmové škole ve Zlíně, kde jsem také učil, než ji uzavřeli, mnohdy vzhlíželi třeba k Tarantinovi, povídali mi o něm, jak je originální, ukazovali konkrétní pasáže, které dokonale vymyslel. Ale Tarantino je mistr právě v té „teorii“, nakoukal stovky – možná tisíce – filmů, dokáže se jimi inspirovat, de facto je vykrádat a spojovat již vytvořené úseky do nových souvislostí. Moderní film vyrostl i díky tomu, že se ti pánové a dámy setkávali v kině, nad filmy debatovali, psali o nich, nebo si o nich četli. Takový Scorsese není jenom praktik, umí hodiny a hodiny obdivně povídat nad dějinami kinematografie. A umí si z ní brát to, co mu vyhovuje. Když pronikneš do „teorie“ filmu, zjistíš, jak může mít sledování filmů další rozměr – rozeznáváš vzájemné odkazy, citace, vycítíš záchvěvy nových postupů a technologií.
Jen upozorňuji, že samozřejmě i ta teorie má svoji odvrácenou, pro mě vlastně tu nudnou, tvář – znám analýzy, u kterých má člověk dojem, že spíše čte směsici fyzikálních zákonů a chemických vzorců, než zamyšlení nad takovým živoucím organismem, jakým film je. A toto vše platí pochopitelně i o dalších uměleckých oborech – fotce, oděvu, designu, hudbě…

 

3d.) Už tomu rozumím! Není nad jasný výklad. Jestli takto přednášíš svým studentům, už chápu, že jsi se stal vedoucím Kabinetu ….  Někdy mám pocit, že někteří jedinci studují, aby nemuseli pracovat, rodiče se o ně postarali a užívají si studentský život. Ale to jistě není problém tvých studentů, ti vědí, co a proč studují, že? Jsi oblíbený profesor? Nebo si někteří studenti myslí, že po nich chceš víc, než si oni od studia představovali?

 

Upřímně, nedokáži říct, kolik studentů opravdu ví, co a proč studuje, troufám si však tvrdit, že i na naší fakultě, jako kdekoliv jinde, se najde ne zrovna malé procento těch, kteří se stále ještě hledají (v tom lepším případě), nebo se ještě nezačali hledat, nebo dokonce zjistili, že to není pro ně to správné. Na užívání si studentského života nevidím nic zlého, pakliže se s tím pojí i radost a chuť být součástí samotné školy. Netvrdím ale, že na jejich místě bych za svoji školu „kopal“, že bych byl naprosto spokojený. Různé nešvary z naší strany, ze strany pedagogů a vůbec školství, vidím, a protože nejsem zase tak daleko od doby, kdy jsem sám na vysoké studoval, jsem na ty nešvary asi citlivější.

Toto je téma na velkou diskuzi, stojí tu zdánlivě proti sobě dva světy – student vs. pedagog, ale doplnil bych jej ještě o ten svět, který studenti tolik nevnímají (a učitelé raději nechtějí moc vnímat), nazval bych jej „administrace“. České školství nemá zrovna dvakrát nejlepší vizitku ve světě, potřebovalo by citelně reformovat, projít minimálně aspoň evolucí, když ne revolucí, přesto bych to nesváděl jen na pedagogy. Na vysoké škole je to ještě poměrně dobré, na základních a středních školách bych působit nechtěl. Ta míra byrokracie, ale současně také nevděku ze strany žáků – a zejména společnosti, přijde mi neférová. Vím, že nejvíce nás naučí život sám a že k profesionalitě nás nutně nemusí přimět studium, na stranu druhou ve vzdělávání vidím jednu z těch nejvlivnějších komodit společnosti (spolu s kulturou), něco, co není prchavé, co ovlivňuje směr a budoucnost země. A tím se dostávám k pojmu efektivita, protože ta je právě o dlouhodobosti, o kvalitě, nikoliv o tom (jak se mylně lidé domnívají), udělat více práce za málo času, vydělat více peněz za méně práce. To jsou jen určité povahové rysy efektivity, ale základ spočívá v budování hodnot, kvalit a jejich životaschopnosti.

Studium bývá mnohdy vnímáno skrze počet nasbíraných kreditů, skrze to, jakou známku jsem dostal u státnic, ale tohle jsou jen (zatím stále nutné) systémové formality, to není studium v pravém slova smyslu. Já si pod ním představuji duševní a mentální otevřenost – otevřenost inspiracím, otevřenost diskutovat a také chuť něco poznávat, vědět, znát, umět to „prodat“, uplatnit ve své praxi. Znám řadu pedagogů i studentů, kteří tuhle vizi studia žijí, znám ale řadu takových, který zůstali někde mimo. Dokud nebude stát chtít mít vzdělaný národ (a poslední dekádu opravdu dělá vše pro pravý opak), dokud nebudou kladeny na pedagogy vyšší nároky (úroveň vzdělání, schopnost učit), ale současně s nimi i navýšeno ohodnocení, do té doby nebudou školy pracovat výhradně jen se studenty, kteří opravdu chtějí a dokáží studovat a do té doby se i společnost bude dívat na pedagogy jako na státní zaměstnance, kteří mají plno prázdnin. Mimochodem, tohle mě taky docela mrzí, lidé si neuvědomují, že ty prázdniny nejsou prázdniny, je to normální dovolená, na kterou má ze zákona právo každý, jen my si ji musíme vybrat v ty letní měsíce. A že vlastně to není ani pořádná dovolená, protože někdy se na tu celoroční výuku musíme připravit. Navíc – v kontextu vysokého školství – má práce nespočívá jen v tom, že učím, ale taky že se vzdělávám, že „musím“ psát, odborně působit i jinde…
Promiň, rozpovídal jsem se.
Abych tedy odpověděl :) Těžko se mi posuzuje, jak moc jsem nebo nejsem oblíbený, ale dělám si co dva roky takový rozsáhlejší průzkum přes anonymní dotazníky a vychází mi to zatím docela dobře :) Je mi těžko na tuhle otázku odpovídat, navíc oblíbenost může být velmi ošemetný pojem. Jsem oblíbený proto, že je v hodinách sranda, nebo že nekladu velké nároky? Nebo jsem oblíbený proto, že umím být také přísný a hodně naučím? Záleží, co ti studenti chtějí, podle toho pedagoga posuzují. Trošku se vymluvím z otázky tím, že já sám sebe vnímám jako pedagoga začátečníka, hledače, zkouším, teprve rozpoznávám, co a jak dělat, teprve si rozšiřuji své vědomosti a také se teprve učím klást větší nároky.

 

4.) Rozpovídal ses hezky, ale myslím, že to nevadí. Ale stejně, je mi líto, že se tento rozhovor, zřejmě, nedostane k povolaným uším, které by tvým slovům naslouchaly. Mezi čtenáři je mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří s tvými slovy budou souhlasit. Teď opustíme akademický svět a vrhneme se na literaturu. Možná to bude zasahovat do předešlých otázek, ale řekni mi, jako neznalci, o čem jsou tvé knihy?

 

Mám na kontě zatím čtyři, tematicky rozdělené na oblast IT (Apple) a animovaný film. V té první oblasti jde o příručky, obě vydal Computer Press a obě jsem psal z pohledu laika, obyčejného uživatele, nejsem žádný ajťák. První kniha se věnovala práci s iPadem, druhá představuje svět operačního systému Apple úplným začátečníkům. Psaní mě bavilo, ale i když byly nabídky, do podobných projektů jsem se pak už odmítl pustit.
Zbylé dvě knihy, obě lze zdarma stáhnout z mého webu, pojednávají o animovaném filmu. První z nich, Základy analýzy animovaného filmu, vznikla z potřeby postihnout nahlížení na filmový jazyk v kontextu animované tvorby. U nás v lednu letošního roku vyšla zásadní publikace Umění filmu, z ní (z anglicky psané verze) jsem v mnohém vycházel, ale zjednodušeně řečeno jsem metodologii a pojmy překlopil a aplikoval na animaci, udělal více jak čtyři stovky screenshotů s popisky, demonstroval například práci s kompozicí, s barvou apod. Druhá kniha vychází z mého dlouhodobého zaměření na americký animovaný film, zvláště na tvorbu Walta Disneyho. Jde o první díl, který se věnuje klasické a současné 2D produkci, nyní mám „ve výrobě“ díl druhý, který se naopak zabývá počítačovou 3D animací, s důrazem na studio Pixar. A abych to ještě trošku upřesnil, v centru pozornosti nestojí technologie a ani animace jako taková, ale tzv. typologie postavy, zabývám se tedy například tím, jaké potřeby postavy mají, co pohání jejich jednání, jestli Disney či Pixar vypráví spíše o dětech, dospívajících, dospělých…

 

4a.) Nejsi spisovatel, aby sis jednoho dne sedl a napsal knihu. Jak tě napadlo, nebo proč jsi naspal tyto knihy? Bylo to z důvodu, že podobná publikace chyběla na našem trhu, nebo sis prostě řekl: „Mám zajímavé téma, zkusím vysvětlit čtenáři, jak to funguje“?

 

U publikací pro Computer Press to bylo tak, že mě oslovili a já na nabídku kývl. Vznik knih o animovaném filmu souvisí s mým profesním zaměřením a působením na akademické půdě. Jak jsem již říkal, samotná výuka je jen část mého úvazku, povinností pedagoga. Tou druhou půlkou je vědecká, tvůrčí činnost. Základy analýzy animovaného filmu vznikly jako podpůrný a učební materiál do nově vzniklého předmětu o analýzy animovaného filmu, ale listovat si knihou může i naprostý laik – nedávno o učebnici byla v odborném periodiku Homo Felix (Slovensko) publikována recenze a ta pravě na tuto její přednost upozornilo, což mě moc potěšilo. No a kniha o postavách souvisí i s tím, že se uceleně o typologii postav ve tvorbě společnosti Disney a Pixar nic nenapsalo. A navíc jde také o určitý odrazový můstek k ještě komplexnějšímu textu, knize, která vyjde v roce 2013 a bude se zabývat poetikou studia Pixar.

 

4b.) Když nakladatelství někoho osloví, znamená to, že už má za sebou nějakou publikační činnost. Jak to bylo u tebe?

 

Bylo to na základě doporučení a na základě mé dlouhodobější (tehdejší) spolupráci s webem MůjMac.cz, kam jsem psal poměrně často uživatelské recenze na aplikace, ale také o některých aspektech užívání a práci systému od Applu.

 

4c.) Lze typologii animované postavy srovnat s typologií fyzického člověka, filmové, divadelní postavy?

 

Ano, do značné míry. Člověk (a také ta postava ve filmu či dramatu) má nějaký konkrétní věk a nachází se v nějaké konkrétní fázi, vývojovém stádiu, přičemž pro každé takové stadium jsou typické specifické vlastnosti, projevy chování, potřeby. Postavy i normální člověk z masa a kostí patří také k určité sociální třídě, má různé typy motivací, vyžaduje a nechá se pohánět různými potřebami. Vycházím z psychologie osobnosti, ze základních definic, členění – a to vše aplikuji na animované hrdiny.
Rozdíl spočívá ale třeba ve stylizaci – ta je nejvíce vlastní právě animované tvorbě. Stylizace výtvarná (vzhled postavy), ale také pohybová. V menší míře toto lze uplatnit i v hraném filmu a divadle, ale animovaná tvorba je v tomto ohledu nejsvobodnější, nejméně spoutaná s realitou. A i proto může leckteré typologické znaky postav demonstrovat divákům odlišně. Tam, kde by hraný film musel použít třeba slovo, animace klidné pracuje s deformací těla, nadsázkou, až abstrakcí.

 

5.) Sahám do klobouku a lovím další téma. Příroda. Ochránce, konzument, místo na relax, místo, kde se dá schovat před průmyslovou revolucí?

 

Příroda mě fascinuje, jsme její součástí, i když mi přijde, že řada z nás dělá (byť i nevědomě) vše pro to, aby se od přírody vydělila. Velmi těžce se nám s ním komunikuje, málo nasloucháme, i svému tělu. Příroda nemusí být jen ostrov pro nacházení klidu a rovnováhy, může být nebezpečná – kupříkladu já miluju lesy, ale do džungle by mě jen tak někdo nedostal.
Věřím, že za rok touto dobou už nebudu bydlet v Bohumíně, ale na kraji malé vesničky nedaleko Zlína, kousek u lesa.

 

5a.) Je pro tebe příroda i zdrojem inspirace?

 

Ano a nemalým. Pokud mám se studenty sedět nad jejich náměty, scénáři i výtvarnými návrhy, bez inspirace v přírodě/přírodou se neobejdeme. Pokud mám hledat někde zdroj energie, byla by škoda odstřihnout přírodu. A protože se věnuji i efektivitě – bývá mi příroda velkým rádcem, snažím se co nejvíce vycházet z tzv. přírodních zákonů. Někdy je až s podivem, jak lze při školeních právě fungování v přírodě, různé cykly, ten řád, který vlastně nelze obalamutit, krásně aplikovat na to, čemu my říkáme efektivita. Jako jeden z příkladů může posloužit tzv. zákon farmy. Když to nyní hodně zjednoduším, lze říci, že pokud chci respektovat přírodní zákony, je potřeba se na sadbu třeba brambor pečlivě připravit, ti skutečně poctiví dokonce připravují půdu 3 roky! Je jedno konkrétní období, kdy lze sazenice do země dát, je jedno konkrétní období, kdy je lze sklidit. Pokud bych to přenesl na studium, o kterém jsem se s tebou již bavil, mají studenti (a měl jsem jej i já) domnění, že to sklízení lze ošálit. Na státnice jsem se učil sotva dva týdny – a to ještě lemplácky. Ale měl jsem zkrátka štěstí na otázky, nějaké vědomosti jsem stihl posbírat, ale i když školní systém oklamat lze (zkoušky jsem udělal), zákon farmy ne – zkrátka, má úroda, mé vědomosti nestály za nic. Byly to brambory, které by si nikdo nekoupil a nechutnaly by ani mně samotnému. Scházela tam totiž ta pečlivá příprava, průběžné učení, snaha tomu všemu i porozumět, nejen si to zapamatovat…

 

5b.) Patříš mezi lidi, kteří se snaží přírodě její dary vracet? Jak?

 

Netuším, jestli vracet… alespoň se snažím jí ubližovat co nejméně. Ale nejen že to není jednoduché, ale ani to v podstatě v dnešním způsobu života není ani zcela možné.

 

5c.) Aha, vysvětlím mé myšlenkové pochody. Měl jsem na mysli, jestli se třeba aktivně angažuješ v ochranně životního prostředí? Brontosaurus, Greenpeace, Děti země, Hnutí DUHA …?

 

Ne, neangažuji, podepsal jsem nějakou tu petici, ale nejsem součástí žádné organizované skupiny. Netvrdím, že nikdy nebudu, ale nějak mi není dáno být stranický. Když jsem byl malý, chodil do kostela, stal jsem se ministrantem, ale ani tam jsem moc nezapadl. A už tehdy jsem vycítil, že mé místo není v nějaké konkrétní zformované skupině, ať jsou její ideály sebelepší, že mnohem raději společné zájmy či cíle sdílím napříč, že hledám ty konkrétní společné jmenovatele, neupisuji se skupině, abych poté „musel“ sdílet kompletně vše, co hlásá.

 

5d.) A jaký je tvůj názor na podobná sdružení? Prospívají, nebo škodí přírodě?

 

Stěží lze vyřknout jeden soud nad všemi podobnými sdruženími, taky nemám tolik „dat“ a ani vědomostí, které by mě k tomu opravňovaly. Jen velmi tiše a intuitivně si myslím, že přírodě jako takové neškodí, jen někdy mohou způsoby, jakými se dílčí aktivity provádějí či propagují, paradoxně škodit společenskému vnímání důležitosti přírody. Ne vždy dobrý úmysl může i v dobrý výsledek vyústit.
Ale protože cítím, že tahle má odpověď může být až příliš diplomatická, nebojím se určitým způsobem vyhranit – jsem ten typ člověka, který bude ve většině případů více na straně těch, kteří hájí zachování ekosystémů v přírodě, byť bude třeba stavba silnice dražší, než na straně těch, kteří budou lobbovat za ekonomický prospěch civilizace, ale na úkor přírody.

 

6.) Diplomatická, ale upřímná odpověď. Tak, dostali jsme se úspěšně do druhé poloviny 10 otázek pro … Jak @Svrdlin bojuje se sociálními sítěmi?

 

Nepořádám na sociální sítě hon, nebrojím proti Facebooku, nemám pocit, že sociální sítě jsou zlo. Jsou takové, jaké si je uděláme, zaberou tolik času, kolik jim z něj dáme. Takže s nimi nebojuji, protože není proč. Nebudu ale zastírat, že procházím občasnými vlnami, kdy mám tendenci (zvláště tedy Twitter) kontrolovat až moc často, nepopírám, že i to mé já občas, více než je zdrávo, lační po impulzech, po krmivu. Chce buďto nové informace, nebo chce získávat odezvu od světa (všemožné lajky, reakce, retweety…). Nyní jsem ve fázi, kdy cítím, že to přešlo přes určitou mez, a proto kontrolu začínám citelně omezovat. Na mém vztahu k sociálním sítím to však nic nemění. Našel jsem tam opravdu hodně úžasných a inspirativních lidí, s nimiž jsem měl to štěstí se už i potkat osobně, Twitter mi významným způsobem ovlivnil život, Facebook zase umožňuje otevírat diskuze, propagovat články, nebo jen tak si občas „popovídat“.

 

6a.) Využíváš Twitter, nebo Facebook i ke své práci?

 

Ano, proto i ta jejich obhajoba. Využití se vždy částečně liší podle role (pedagog, manažer, lektor, bloger, osobní…), ale pro hledání inspirace, pro hledání odpovědí, pro dělání nějakých rychlých, malých průzkumů, pro komunikaci s klienty, se studenty, s kolegy, pro propagaci a sdílení svých činností…

 

6b.) Lze na jednom uživatelském účtu, oddělit soukromí od pracovních zájmů?

 

Co se týče práce na webu Mítvšehotovo.cz, tak ten má svůj účet na Twitteru, tak i vlastní stránku na Facebooku. Jinak vše spravuji pod svým jménem. Neodděluji práci od svého soukromí, resp. vše, co dělám, dělám sám za sebe, nemám proto důvod kategorizovat své aktivity na několik účtů, nemám potřebu se tvářit a jednat jinak jako učitel, jinak jako lektor, jinak jako soukromá osoba.

 

7.) Máš raději klasický, papírový, výtisk knihy, nebo si již přešel na moderní formu ebooku?

 

Pochybuji, že přestanu mít rád vůni knihy a ten pocit, když jí listuju. Knihy jsou pevnou součástí mé osobnosti a nevěřím, že bych si papírové knihy kupoval jen z nostalgie, přijdou mi zkrátka nádherné. Nebudu ale zastírat, že za ebooky jsem vděčný. Už proto, že „knihovnička“ není nafukovací, proto řadu knih kupuji v jejich e-verzi. Líbí se mi na nich, že můžu zvýrazňovat, podtrhávat, vepisovat poznámky, ty jednoduchým způsobem nechat zobrazit, vyexportovat… víš, já od dětství nebyl schopný do knihy kreslit, psát. Nepodtrhával či nezvýrazňoval jsem ani v učebnicích! Prostě mi tohle trhá srdce a jednou na gymnáziu jsem napomenul paní profesorku, když jsem si všiml, že místo, aby použila záložku, označila si místo v knize přehnutím rohu stránky.
A protože si nemyslím, že jsem sám, nebojím se, že by v dohledné budoucnosti tištěné knihy zanikly, byť ebooky jistě budou získávat na oblibě.

 

7a.) Musím se přiznat, že mám také raději papírovou formu knihy. Hrozně rád chodím po antikvariátech, listuji a nasávám tu zatuchlou vůni starýchknih. Vím, že to není zdravé, ale podle mne je poznat, že ta kniha žije. Kdybys dostal možnost, účastnit se převodu starých knih do elektronické podoby, přijal bys ji? A jak se díváš na postupnou elektronizaci knižního fondu?

 

Nevím, co přesně myslíš tou účastí při převodu starých knih? Jestli nějaké aktivní zapojení, tak ne – a to z prostého důvodu – kvůli času a nijak to nesouvisí s mými rolemi a schopnostmi. A digitalizaci knižního fondu podporuji, stejně jako podporuji (a vnímám to jako potřebné) digitalizaci kinematografických děl. Nesleduji to u literatury, ale v případě filmů se díky minimálním financím můžeme zdigitalizování dočkat třeba až v době, kdy i už tu na Zemi nebude ani živáčka :)

 

7b.) Už ses někdy digitalizace starého filmu účastnil? Jak takový převod probíhá?

 

Viděl jsem v Národním filmovém archivu pouze střípek restaurování filmového pásu, samotnou digitalizaci jsem viděl pouze z fotografií, videí a sbírám informace od známých. Vřele doporučuji web Nostalghia.cz, na něm se mimo jiné Petr Gajdošík věnuje i digitalizacím českých titulů, viz třeba text Digitální Markéta Lazarová na vlastní oči. Je velká škoda, že to v ČR probíhá tak pomalu, vznikl seznam cca 100 titulů, které by bylo potřeba udělat přednostně kvůli jejich důležitosti pro danou dobu, ve které vznikaly. Ale zatím je to tak, že se zdigitalizuje třeba jeden film ročně a je z toho potlesk. Vždyť i ta Markéta Lazarová byla digitalizována po několikaletém lobbingu lidí z kultury a fanoušků československé kinematografie. Pevně doufám, že „ti nahoře“ nepodkopávají kinematografii nohy úmyslně, je to spíš z nezájmu, nevědomosti, některé filmové tituly to restaurování a digitalizaci potřebuji naprosto nutně, pomalu nám odcházejí…

 

7c.) Je možné, že v budoucnu nastane situace, podobná té dnešní, kdy se digitalizovaný záznam bude muset převádět do „nějaké“ podoby, aby zůstal zachován budoucím generacím?

 

Teď po mně chceš vizionářství, nejsem Libuše :) Pokud se na to podívám s pohledem zpět, věřím tomu, ano, dost možná budeme provádět další převodu z jednoho formátu do druhého, z jednoho média na jiné… Myslím si, že to už ale bude snazší, než když se převádí film z filmového pásu do digitální podoby. Navíc v tuto fázi dochází nejen k pouhému digitalizování, ale snahou je, aby byl film i restaurován, vyčištěn… Zkus si pustit třeba Údolí včel v TV a pak z DVD, s nímž si moc pěkně vyhráli.

 

7d.) Tak schválně, máš doma magnetofonovou kazetu, VHS kazetu, nebo 3,5″ disketu?

 

Všechno a k tomu taky ještě starý kotoučový magneťák, vůbec netuším, jak se tomu říká. Ale ten jsem si dovezl od prarodičů, abych nějakým způsobem zdigitalizoval nahrávky, pamatují ještě i mládí mé maminky. VHS kazety ale už zůstaly spíše u rodičů, já je nemám vlastně ani na čem pustit. 3,5 diskety proto, že se určitě někde dokázaly zatoulat a ještě jsem je nevyhodil. A MC kazety ještě trochu z nostalgie. Při stěhování ale nastane čas kdo s koho…

 

8.) Vánoce jsou časem filmových pohádek. Od starých, přes klasiku filmového fondu, až po nejnovější. Necháváš se pohádkami unést, nebo občas na ně pohlédneš i okem filmového teoretika?

 

Já se na filmy dívám v první řadě okem diváka, nikoliv teoretika či historika. Nechávám se rád strhnout silnými příběhy, až následně „zkoumám“, proč ten který film ve mně vzbudil takové emoce, nebo proč se mu to vlastně moc nepodařilo. Nebudu popírat, že se tomu „znalejšímu“ oku úplně neubráním ani při prvním shlédnutí – a je jedno, zda jde o pohádku nebo jiný žánr. Nejde o to, že by citlivěji, ale spíše se silnějším uvědoměním vnímám dílčí složky filmové řeči, třeba práce kamery, nasvícení, kompozic… Někdy se věnuji přednostně právě tomu zkoumání než dívání, což je známka toho, že příběh mě moc neoslovuje, nebo jde o opakované nakoukávání filmu.

 

8a.) Máš raději starší filmové pohádky, nebo ty novější, řekněme, natočené v posledních 10-15 letech?

 

Bavíme-li se o českých filmových pohádkách, bezpochyby ty starší. Ber ale na vědomí, že v tom do značné míry sehrává svou roli i nostalgie. Když jsem před časem přednášel na téma československá/česká filmová pohádka, přesto jsem se utvrdil v tom, že starší tvorba je nápaditější, hravější. Mou nejoblíbenější je jednoznačně S čerty nejsou žerty, taky bych mohl rovnou korunovat tu, z níž se osypávám – Princezna se zlatou hvězdou na čele. Z novějších titulů se mi vlastně líbí i Princezna ze mlejna, má svoji specifickou náladu, malebnost, nekonfliktnost. Vůbec mi nesedí novodobé Vorlíčkovy věci, zatímco mi stačí vidět pár záběrů z Tři oříšky pro Popelku a úplně na mě dýchají Vánoce, ta pohádka je úžasná. Když nad tím tak přemýšlím, naposledy mě dokázal potěšit Strach s Andělem Páně, ale viděl jsem ten film jen jednou, tak nevím, jestli by se mi znovu líbil tak jako při premiéře.

 

9.) Dáváš si do nového roku předsevzetí?

 

Možná budu slovíčkařit, ale neříkám tomu předsevzetí – spíše konkrétní cíle, kterých chci dosáhnout. Ne snad pro nějaké „sešněrování“, na cílech nevidím nic z pachtění za nesplnitelným… Poněkud poučen, stanovuji si ty, kterých lze dosáhnout, které mě však citelně posunou v rámci putování za svými vizemi a osobním posláním. Nad ním na přelomu roku vždy přemýšlím, maličko jej zreviduji, ale nemusím k tomu mít 1. ledna, někdy se k němu dostanu v průběhu roku.
A kromě cílů přemýšlím nad návyky, které by mi pomohly a které nemám dosud přivlastněné.

 

9a.) Dařilo se ti v minulých letech „konkrétní cíle“ dodržet?

 

Určitě nikdy ne všechny. Pokud se bavíme o cílech, „statistiky“ mluví docela dobře, k těm se v průběhu roku většinou dostanu, v poledních dvou letech dokonce nad očekávání. Pokud se ale zaměřím na ty dílčí návyky, zde už pokulhávám. Buď mám velké oči, nebo slabou vůli… Ne, spíše jde o to, že to občas přepísknu, naložím si toho moc, a pak to mysl a ani tělo nezvládá. Ne vždy funguje kázeň a sebeorganizace. Nabýváním zkušeností s plánováním/sebeorganizací a se stanovováním cílů, ale intuice pracuje mnohem lépe, a proto si při přechodu do nového roku dokáži čím dál lépe cíle a návyky pojmenovat a stanovit.

 

10.) Lukáši, děkuji ti za příjemný rozhovor, za to, že jsi přijal pozvání do 10 otázek pro … a na konec se tě zeptám, jako ostatních – Je něco, co bys nám chtěl o sobě říct a na co jsem se nezeptal?

 

A to já zase moc děkuji za tu nabídku, potěšila mě!
Myslím, že už není třeba nic moc dodávat, řekl jsem toho dost – a pokud si budou čtenáři chtít ještě dál skládat „mé puzzle“, mohou mě sledovat na Twitteru, na Facebooku, číst blog nebo zkrátka mě jinak kontaktovat. A pochopitelně, kdyby čtenáře napadla nějaká doplňující nebo jiná otázka, mohou ji položit přímo tady, v komentářích.

 

otázky kladl Jiří Procházka, další – předchozí rozhovory z projektu 10 otázek pro… najdete zde.

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 2

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Jiří Urban napsal:

    Když Lukáš mluvil o výhodách elektronických knih, zajímalo by mne, jak nějakým snadným způsobem exportuje zvýraznění z knih. Publikace od Jan Melvil čtu na iPadu (iBooks) a nepřišel jsem na žádný inteligentní způsob, jak to dělat. Existuje?

  2. Lukáši, kamaráde můj a idole nejen můj, chci být jednou pilný jako Ty!
    Díky za inspiračku a nakopávačku.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru