Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Srdce, rozum a peněženka

By on 17. 12. 2012 in Rozvoj with Počet komentářů: 6
Pavel Milan Černý

Pavel Milan Černý

Pavel Milan Černý|Individuální a firemní kouč, poradce pro manažery a podnikatele|Jsem 79. ročník, intenzívně podnikám a pracuji s lidmi od 20 let. Ale že život je i o něčem jiném než o práci a o penězích, jsem si plně uvědomil až po třicítce. Prošel jsem si workoholismem i vyhořením, úspěchy a růstem i velkými pády a těžkými situacemi, radostí a nadšením i obdobím nechutě a neschopnosti cokoliv dělat. Dnes se soustředím na to, abych prostřednictvím koučování pomáhal lidem a firmám nalézat řešení a kráčet vlastní cestou. Čerpám ze svých životních zkušeností, z univerzálních životních a duchovních principů, ze systemického a narativního koučovacího přístupu i z mnoha let podnikání a práce s lidmi. A život mě baví víc a víc. :-)


Navštivte mé stránky| blog| Facebook| LinkedIn.
Pavel Milan Černý

Poslední články od Pavel Milan Černý (Všechny články)

Nejistota je velmi podnětná a taky potřebná. Jedině z nejistoty a chaosu může vzniknout něco opravdu nového, velkého.

Před časem se ke mně dostaly výsledky průzkumu, který hledal odpověď na otázku, proč vlastně lidé chodí do práce. Vyplynulo z něj, že sedm lidí z deseti chodí do práce proto, že musí, že je třeba zaplatit složenky, že se to tak prostě dělá. Osobně nevěřím, že by to bylo až tak tristní, ale přesto mi to přijde velmi smutné.

Nedávno jsem se potkal s kamarádem, který se mnou chtěl zkonzultovat, pro které pracovní místo se má rozhodnout. Volal mi s tím, že chce znát můj názor a  potřebuje pomoct nasměrovat. Každá ze tří variant, které měl k dispozici, ho může zavést úplně někam jinam. Dalo mi to podnět k zamyšlení nad několika různými přístupy k výběru pracovní cesty. Nejprve tedy krátce kamarádův příběh.

Setkali jsme se a kamarád mi popsal níže uvedené tři varianty. Je třeba uvést, že když jsme si povídali v předchozích měsících o tom, že chce najít novou práci, tak mi vždy říkal, že nejraději by nalezl místo v japonské firmě, aby uplatnil svou skvělou japonštinu, což je jeho srdcová záležitost. Také chtěl uplatnit znalosti nabyté nedávným studiem MBA, které se mu moc líbilo.

Práce A – malá japonská firma, která zde rozjíždí výrobu a prodej specializovaného výrobku. Plat X, žádné služební auto nebo podobné benefity. Na jednu stranu nejistota, jestli tu firma zůstane a jestli se jí podaří se rozjet. Na druhou stranu obrovská příležitost být v něčem co začíná, roste a především možnost využít svou výjimečnost – znalost japonštiny, japonské mentality a kultury. Pro kamaráda srdcovka.

Práce B – jedna z největších českých firem, která distribuuje produkt, se kterým má kamarád velké zkušenosti z předchozího působení – jeho úkol by byl prodej a péče o odběratele. Plat X+70%, benefity a určité možnosti kariérního růstu. K tomu navíc šance vydělat si na bonusech k již tak vysokému základnímu platu další slušný balík.

Práce C – podobný případ jako práce B. Velká, mezinárodní firma se špičkovým know-how, ale plošší strukturou a tím pádem omezenými možnostmi kariérního růstu. Plat ještě vyšší, řekněme X+90% a benefity.

V B ani v C by nevyužil japonštinu, ani manažerské znalosti a dovednosti z MBA. Už nabízený plat X u první možnosti je vysoce nadprůměrný a můj kamarád si navíc za předchozí rok byl schopen vydělat velmi slušné peníze, takže není momentálně pod finančním tlakem.

Dilema

Nesnadné rozhodnutí a jistě dilema pro mnohé. Jít spíše za srdcem, dělat něco, co bude opravdu bavit a kde bude ve svém živlu, ale nemít tak dobrý plat, který například neumožní tolik cestovat? Na jednu stranu akceptovat nejistotu toho, jestli firma přežije a na druhou stranu dát šanci tomu, že se firma chytí a že to pak může vést k dalším velkým příležitostem? Anebo jít po určité jistotě, pro teď mnohem zajímavějším platovým podmínkám, ale akceptovat to, že práce asi nebude tolik bavit, že jí bude opravdu hodně a že to prostě nebude srdcovka?

Když mi o tom povídal, tak pro mě byla volba celkem jasná. Kdybych byl na jeho místě, tak volím možnost A. I na něm bylo vidět, že jak rozebírá plusy a mínusy a to, co je pro něj samotného důležité, tak že se přiklání k japonské firmě. Poněkud mě ale fascinovalo, když zmínil, že všichni jeho kamarádi, se kterými to také konzultoval, mu říkali, ať využije ty možnosti, kde je víc peněz – že je to přece jasné a nad čím váhá.

Nohama na zemi, hlavou v oblacích

Osobně jsem přesvědčený, že je na prvním místě důležité dělat něco, co člověka baví, naplňuje a v čem cítí jakési své poslání – zapojit právě srdce. Myslím, že jen tak bude člověk pracovat optimálně. Když dělám něco, co mě baví, tak neřeším čas, problémy beru jako výzvy k tomu se něco nového naučit a taky do toho jdu automaticky naplno.

Stejně tak jsem ale přesvědčený o tom, že v dnešním světě, který je postavený na základě výměny virtuální jednotky zvané peníze (která dnes, na rozdíl od minulosti, bohužel postrádá skutečnou hodnotu), je důležité dívat se i na materiální zabezpečení a dopřát si i materiální hojnost. Dnes tedy prostřednictvím platu v zaměstnání nebo zisku v podnikání. Mé základní heslo je, že v první řadě je třeba se postarat sám o sebe a klást se (nesobecky) na první místo. Jen pokud já sám budu v pohodě, tak mohu tu pohodu šířit a přispět tak i ostatním. (Pokud by vás více zajímalo toto téma, tak viz mé další články na blogu: Sám sebou a Začněte u sebe.)

Přiznám se však, že mě fascinuje, že je stále tolik lidí, kteří volí peníze a hmotné benefity jako primární (a možná i jediné) kritérium pro výběr práce. Nemám teď na mysli jen tu reakci známých mého kamaráda, vidím to často kolem sebe. Na penězích nebo majetku rozhodně nevidím nic špatného, nechci, aby to tak vyznělo. Ale přijde mi zvláštní, když se z nich stává jediná motivace. Možná je to jen můj omezený pohled, ale nedokážu si představit, že by člověk svojí práci dělal opravdu dobře, pokud jí nedělá i pro tu činnost samotnou. Když vlastně dělám něco proto ABY něco jiného a ne kvůli dělání samotnému, tak to podle mě těžko můžu dělat optimálně.

Nepřekvapuje mě to, doba je prostě taková. Mám dojem, že se nůžky víc a víc rozevírají. Na jednu stranu víc a víc lidí jde dnes čistě po penězích, materiálnu, povrchnosti a dělají věci proto, jak budou vypadat navenek, před ostatními. Na druhou stranu je podle mě dnes víc lidí než kdykoliv jindy, kteří se snaží aplikovat přístup „zevnitř ven“ a dívat se do sebe, hledat odpovědi v sobě a dělat věci tak, aby jim vyhovovaly – ne kvůli ostatním.

Každý jsme v nějaké fázi svého života a každý chceme a potřebujeme něco jiného. Často si musíme projít i něčím, k čemuž si později řekneme „Jak jsem to mohl (u)dělat?“. Pokud bychom si tím však neprošli a nezískali tu zkušenost, tak se neposuneme dopředu a nepřiblížíme se zase víc ke svému skutečnému Já, ke spokojenosti a vyrovnanosti.

Žijte teď. A hledejte svou výjimečnost

Další faktor, který v tomto rozhodování nalézám, je téma výjimečnosti. Již dlouho jsem přesvědčený, že nemá smysl snažit se být univerzální a umět tak nějak všechno a tím pádem nejspíš jen průměrně. Je mnohem užitečnější a zajímavější pracovat na svých silných stránkách a uplatňovat své jedinečné vlastnosti, znalosti, dovednosti a schopnosti. Věřím, že každý máme na to být v něčem opravdu výjimečný. Jde jen o to to najít a nebát se dělat věci jinak. Myslím, že pokud by každý dělal to, co ho baví a co mu jde, tak že by svět byl úplně jiné místo k životu. :-)

Když jsem slyšel vyprávět Rica Eliase, člověka, který byl v tom slavném letadle, které v New Yorku přistálo na řece Hudson, tak jsem zase o kus víc pochopil, co to znamená říkat si, že něco udělám „až později“ nebo že něco odložím, že na to bude čas jindy apod. Je to jen 5 minut a garantuji vám husí kůži. Řekl bych, že mnozí intuitivně cítíme, že to není správný přístup, ale stejně je těžké tomu nepodlehnout a často nehledět spíš do budoucna než do přítomnosti. I proto si myslím, že je lepší chopit se příležitosti, která mi teď dává hodnotu ve formě radosti, zábavy, naplnění, spíš než si říkat, že přežiju to, že mě to moc nebaví, ale zas z toho budu mít peníze, které pak za něco proměním. Bude však to „pak“? Ze své minulosti sám moc dobře znám, jaké to je hnát se za něčím v budoucnosti a ospravedlňovat tím nežití v přítomnosti – a později pak stejně zjistit, že to, že jednou bude „hotovo“ a že si budu moct dát nohy na stůl, je stejně iluze a že je „potřeba“ hnát se dál…

Srdce – rozum – peněženka

Jsem přesvědčen, že výběr vlastní pracovní cesty je to o tom hledat balanc, rovnováhu – jako ostatně ve všem. V tomto případě balanc mezi tím, aby mě práce bavila, abych jí dělal opravdu rád, abych v ní uplatnil své silné stránky a svou výjimečnost, abych jí cítil jako své poslání a stejně tak, abych se prostřednictvím ní dokázal dobře zabezpečit a žil i v materiální hojnosti. Netvrdím, že je to snadné, ale jsem bytostně přesvědčený, že je to u každého možné. Někdy se nám může zdát, že to je utopie a že takovéto příležitosti prostě nejsou. Já si myslím, že to víc vyplývá z toho, že jedeme v zajetých kolejích a nedovolíme si podívat se na to jinak, hledat jiné možnosti. Často by to mohlo znamenat potřebu větší změny v životě, potřebu zapracovat na sobě, možná se rekvalifikovat nebo jít do určité nejistoty. Toho se podvědomě můžeme bát a bránit se tomu.

Já jsem však přesvědčený, že jedině z nejistoty a chaosu může vzniknout něco opravdu nového, velkého. Nejistota je velmi podnětná a taky potřebná. Často není šance něco opravdu dokázat, pokud nedokážu akceptovat nejistotu, přijmout rizika. Chci-li neustále sedět na zadku ve své komfortní zóně, pak těžko někdy nastane nějaká změna.

Od Stephena Coveyho jsem slyšel krásnou větu: „Na smrtelné posteli nebudete litovat toho, že jste nestrávili více času v práci.“ V tomto případě bych to trochu parafrázoval na „…nebudete litovat, že nestrávili více času v práci, která vás nebavila a dělali jste jí jen kvůli penězům.“ Je to možná trochu zjednodušený, černobílý pohled, ale třeba vás přesto bude v něčem inspirovat.

Ještě ten den večer mi kamarád poslal zprávu, že podepsal smlouvu s první firmou a že je za to moc rád. Cítil jsem z něj spokojenost.


Článek byl publikován na psychologie.cz, na mém blogu i na mých Facebook stránkách.

Editorka: Jitka Cholastová.

 

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 6

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Petr napsal:

    Nebudu polemizovat s prioritou kritérií vašeho známého, ani s jeho rozhodnutím. Neznám jeho životní priority, motivaci a přeji mu v nové práci jen to nejlepší.

    Jako Čech, který dostudoval v cizině a vždy pracoval pouze v zahraničí pro zahraniční firmy bych jen chtěl v obecné rovině varovat všechny ostatní, kteří si myslí, že práce pro cizí firmu podporuje nebo zaručuje použití dané řeči. Osobně jsem pracoval pro velkou francouzskou banku nejen ve Francii, ale i v Irsku, Velké Británii a Holandsku. Mluvím dobře francouzsky a měl jem při práci i mimo Francii francouzské nebo frankofonní kolegy a u debaty nad kafem o fotbale nebo na porozumění vtipu se daný cizí jazyk samozřejmě hodí. Ale v naprosté většině případů, probíhá komunikace v jazyce dané země nebo univerzální angličtině.

    Aby váš kolega nezjistil, že při náběhu výroby stejně jedná s českými dělníky, dodavateli a odběrateli, reporty do Tokia píše anglicky a na poradách se svým japonským šéfem stejně mluví anglicky, protože jsou přítomni i další dva lidé co japonsky neumí. Aby nakonec nekonstatoval, že nejlépe si japonsky pohovoří po práci na kurzech kaligrafie nebo přípravy japonského čaje.

    Je sice bezva si se šéfem něco vykládat francouzsky, ale ve chvíli, kdy jsou vašimi kolegy Holanďan a Ind (nebo třeba i další Češi daný jazyk neovládající), je nejen netaktní, ale přímo neslušné a nežádoucí, aby se v rámci pracovního týmu vydělovaly podskupiny, kterým ostatní nerozumí. Angličtina je potom dnešní “latinou“, neboli univerzální komunikační prostředek. Pokud jste překladatel, pak výše uvedené neplatí, ale dle MBA vašeho známého je jeho role manažerská a na tu se to naopak vztahuje.

    Dle mé zkušenosti, lze do zahraničí dobře přenést kulturu dané firmy (v případě Japonců například dochvilnost, slušnost, pozornost k detailům, loyalitu k firmě), ale ne jazyk jako takový.

    Naprosto validní je samozřejmě rozhodnutí Vašeho kolegy jít do start-upu za méně peněz. Opět bych upozornil, že díky překladům knih z Ameriky a rozmachu internetu se ze start-upů a freelancerství stala modla moderního podnikání, přičemž naprostá většina lidí, kteří třeba milují svoji odbornou specializaci se prostě nechce starat o marketing, fakturaci, webstránky a shánění klientů a na správné pozici u velké společnosti budou neskonale štastnější. Odkud se bere, že začínat na zelené louce od nuly je “hodnotnější a uspokojivější” než nastoupit do velké firmy se stoletou historií a zvednout odbyt jednoho zaběhnutého produktu o 20%? Jako by zedník co staví s dvěma parťáky jenom nové rodiné domky a může kdykoli zkrachovat byl automaticky spokojenější, než ten co u velké firmy rekonstruuje starší paneláky za fixní plat co mu chodí jako hodinky.

    Jak jsem již napsal, situaci Vašeho kolegy neznám a přeji mu vše nejlepší. Jenom mě zarazilo, že cizí firma, byť malá, chce expandovat na cizí konkurenční trh a chce najímat lidi s kvalifikací jako váš kolega za plat o třetinu až polovinu nižší než mohou dostat jinde na práci s řádově vyšším rizikem neůspěchu bez jakýchkoliv benefitů a výhod. To přece je něco jiného než parta studentů co se po večerech zavřou do garáže a vyvíjí zadarmo nový software. Firmy B a C nevyužijí jeho manažerské kvalifikace a přesto jsou ochotny jej ocenit mnohem více (nepředpokládám, že dané firmy platí extra příplatky za ”nedostatečnou duševní stimulaci”). Pokud ta japonská firma neví, že pro úspěch její expanze jsou lidé naprosto klíčoví, požaduje kvalifikaci MBA a neumí ty správné kandidáty pořádně zaplatit a myslí si, že říkat místo “Thank you” “Arigato domo” a nabízet za méně peněz více rizika jim zajistí ty správné lidi, přeji jim mnoho zdaru. Bez ironie.

  2. Děkuji za váš obsáhlý komentář, Petře. Možná by stálo za to, kdybych pár věcí v krátkosti dovysvětlil.

    V první řadě, tento článek jsem pro svůj blog a psychologie.cz psal již před několika měsíci. Sem jsem ho záměrně dal neupravený, aby byl autentický. Dnes už však po diskuzi s kamarádem mohu trochu i hodnotit, jak to celé vlastně dopadlo. Kamarád je velmi spokojený a svého rozhodnutí nelituje. Když jsem ho potkal, tak zářil. Uplatňuje to, co chtěl, komunikuje v japonštině (má na starosti především finance a je přímo podřízený japonskému country managerovi) a přijde si na velmi pěkný příjem. Věřím, že se rozhodl správně.

    Jednu věc jsem neuvedl úplně nejšťastněji. Napsal jsem „malá japonská firma“. Ono ta pobočka tady je opravdu malá, několik lidí. Ale jinak v Japonsku je to zavedená firma, žádný nováček nebo start-up. Chápu, že to z toho tak mohlo být pochopeno – moje chyba.

    K vašemu předposlední odstavci – dle mého neexistuje obecně správná volba nebo nejlepší cesta. Jako že by obecně bylo lepší zaměstnání ve velké firmě nebo naopak začít podnikat či nějaká třetí varianta. Pro někoho je vhodnější to, pro někoho něco úplně jiného. Jak sám píšete – dle individuální situace, motivace, priorit. Vždy je to o touze udělat pokud možno co nejlepší rozhodnutí v dané situaci, která je vždy individuální pro každého z nás.

    Možná je to jen můj pocit, ale z toho vaše textu čiší dost skepse nebo možná hořkosti. Zřejmě nemáte moc dobré zkušenosti s prací v zahraničních firmách (nebo respektive vy ty zkušenosti asi sám nevnímáte jako pozitivní) a tak pak touto optikou vidíte svět kolem sebe. Je podle mě škoda.

  3. Petr napsal:

    Děkuji za reakci a dovysvětlení. Nevím, jak jste nabyl dojmu, který popisujete ve vašem posledním odstavci, ale nemůžete být dále od pravdy. Pracoval jsem v životě pro dvě přední francouzské banky a o obou mohu říci pouze to nejlepší. U obou firem existuje přátelská firmní kultura a vždy jsem byl hodnocen dle své práce a dle stejných kriterií jako rodilí Francouzi. Vzhledem ke svému věku a zkušenostem jsem se dostal k úžasným projektům v několika evropských zemích. Pokud bych při svém zaměření na finance opět v budoucnu volil mezi velkou firmou asi bych mezi srovnatelnou britskou, německou a francouzskou bankou opět preferoval Francii.

    Dnes mimochodem pracuji spolu se svým spolužákem z univerzity v jednom „startupu“ se čtyřiceti zaměstnanci v Abu Dhabi pro arabské investory a věřte, že práce mě opět velmi baví. O hořkosti z práce pro zahraniční zaměstnavatele nemůže být řeči a brzký návrat to české kotliny neplánuji.

    Váš dojem je patrně zapříčiněn tím, že jsem pochopil, že váš kolega kladl takovou důležitost na využití japonštiny. Vyšlo mu to a je to bezva. Moje poznámka nebyla ani tak určena jemu, ale třeba českému absolventovi, který si myslí jak například u O2 v Praze využije španělštinu a nebo u T-Mobile němčinu (nevyužije, pro Deutsche Telekom jsem dělal na jednom projektu a veškerá komunikace se zahraničím je striktně v angličtině). To naprosto neznamená, že u O2 nebo T-Mobile nemohou mít diametrálně odlišnou firemní kulturu vtisknutou mateřskou společností, která člověku může a nemusí vyhovovat. Tolik k jazyku.

    Moje druhé varování, nebylo přímo reakcí na Vaši radu o sebenaplnění, ale na popis toho, že kolega chce jak píšete „být v něčem co začíná, roste“ a byla to jedna z priorit. Skvělé pro něj. Chtěl jsem jen upozornit, aby si čtenáři, kteří se budou rozhodovat dle podobných kriterií uvědomili, zda nejsou mírně „indoktrinováni“ současnou business literaturou a blogy, protože znám desítky knížek o start-upech typu Rework, Lean Startup, $100 Startup a žádnou na téma, jak najít správnou pozici u Exxon Mobile nebo JP Morgan. Toť vše.

    Osobně jsem vyzkoušel, že ač měl můj předchozí zaměstnavatel 175,000 zaměstnanců a nyní šéfuji čtyřiceti, uspokojení po dokončeném projektu na kterém jsem spolupracoval pociťuji víceméně stejné. Pokud provozujete vlastní firmu a děláte „na svém“ je to samozřejmě něco jiného, ale ceý můj komentář se vztahuje na zaměstnanecký poměr.

    A rada pro absolventy českých škol: Zkuste po škole sehnat v zahraničí, když už ne zaměstnání tak alespoň delší stáž ve svém oboru. Rozšíříte si obzory, doučíte jazyk a udělat to jako svobodný a bezdětný člověk je mnohem snazší než později. To, že do více než dvaceti zemí EU nepotřebujete víza a povolení je úžasná výhoda, která v mých začátcích neexistovala (ročník 79). Pak se klidně vraťte, pokud vás to táhne k rodné hroudě, ale ta zkušenost je pro život k nezaplacení.

  4. RC napsal:

    Pekny den prajem,
    v suvislosti s tymto clankom, myslim, stoji za pozornost nasledujuca prednaska Authors@Google: Cal Newport – http://www.youtube.com/watch?v=qwOdU02SE0w
    Uzite si den a sviatky.
    RC

  5. Tomáš napsal:

    Výborný článek, jsem teď také na rozcestí (žádné takové nabídky sice nemám), ale rohoduji se, co dál. Hodně mě zaujalo toto krátké video, které vystihuje i obsah článku:
    http://www.youtube.com/watch?v=siu6JYqOZ0g

  6. Tomáš> Jo, tohle video mě taky moc zaujalo!

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru