Sám sebou

• O autorovi
• Poslední články

Pavel Milan Černý

Pavel Milan Černý|Individuální a firemní kouč, poradce pro manažery a podnikatele|Jsem 79. ročník, intenzívně podnikám a pracuji s lidmi od 20 let. Ale že život je i o něčem jiném než o práci a o penězích, jsem si plně uvědomil až po třicítce. Prošel jsem si workoholismem i vyhořením, úspěchy a růstem i velkými pády a těžkými situacemi, radostí a nadšením i obdobím nechutě a neschopnosti cokoliv dělat. Dnes se soustředím na to, abych prostřednictvím koučování pomáhal lidem a firmám nalézat řešení a kráčet vlastní cestou. Čerpám ze svých životních zkušeností, z univerzálních životních a duchovních principů, ze systemického a narativního koučovacího přístupu i z mnoha let podnikání a práce s lidmi. A život mě baví víc a víc. :-)


Navštivte mé stránky| blog| Facebook| LinkedIn.

Poslední články od Pavel Milan Černý (Všechny články)

• Srdce, rozum a peněženka - 17. 12. 2012
• Sám sebou - 6. 12. 2012
• Odhazování zátěže - 19. 11. 2012

Být sám sebou. Kráčet po vlastní cestě. Zdá se to být jednoduché. Vždyť přece jsem sám sebou, ne někým jiným. Nebo ne? Mohu žít život pro druhé – ale jaký pak bude ten můj?

Mohu se snažit se ostatním zalíbit. Pak mě sice možná budou mít všichni rádi – jen já sebe sám ne. Vše, co potlačíme, se nám jednou vrátí. Výbuchem hněvu, nemocí nebo třeba úrazem.Život žiju pro sebe, ne pro ostatní. Zní vám to sobecky? Já si to nemyslím.

Osobnost versus role

Celý náš dospělý život odhazujeme masky a nánosy přejatého chování, jednání a myšlení, které nám byly vědomě či nevědomě implantovány především v dětství a dospívání – ze strany našich rodičů a prarodičů (kteří bezesporu vždy dělali to nejlepší, co dokázali, protože nás milovali a chtěli pro nás jen to nej), ve škole a samozřejmě i z médií a světa kolem nás. Často v životě hrajeme tolik různých rolí, že zapomeneme, jaká je naše vlastní osobnost.

Jsem přesvědčený o tom, že se každý rodíme výjimečný a jedinečný v tom smyslu, že každý v sobě máme něco, v čem můžeme vyniknout a zároveň tím přispět druhým a světu. My se však místo toho prostřednictvím výchovy a školství (možná nechtěně a nevědomě) soustředíme na to, aby každý byl v zásadě podobný, průměrný, aby zapadl, nevynikal.

Hokejový trenér Marian Jelínek říká, že mladí kluci, kteří jdou do profesionálního hokeje, to dělají v zásadě ze dvou důvodů – buď proto, že chtějí být hokejisty, anebo proto, že chtějí hrát hokej. To první je role: mít peníze s tím spojené, pozornost, ženy apod. To druhé je soulad se sebou samým: dělám něco, co mě baví, dělám to rád, ze srdce. A to, že s tím jsou pak spojené i další příjemné vnější efekty, je jistě v pořádku, ale není to to primární.

Odvaha nebýt vždy milý

Pokud jde o mou vlastní zkušenost, ne vždy se mi daří jednat bez vnějších vlivů, ne vždy žiji zcela v souladu se svým nitrem, se svou duší. Potýkám se s tím doslova každý den. Někdy mi v hlavě bijí zvony a vyskakují vykřičníky a říkají mi „tohle nedělej, vždyť to přece ve skutečnosti nechceš udělat“ nebo „neboj dát průchod svým emocím, nepotlačuj to“ – a přesto to tak neudělám, nedokážu. Obvykle z důvodů jako „aby byl klid a dobrá nálada, přece to nebudu kazit“.

Mnohdy totiž „být sám sebou“ podle mě znamená i mít odvahu dělat věci nepopulární, dovolit si se naštvat, křičet, být nepříjemný na někoho jiného – pokud je to tak v souladu s mým aktuálním stavem duše. Vědomě pak na sebe beru to riziko, že mě to bude později mrzet a že se budu chtít omluvit. Cítím, ale že to tak je „správnější“, než to v sobě potlačit, jít proti sobě. Navíc když potlačím sám sebe „ve prospěch“ někoho jiného, vlastně tím ani jemu nedám šanci si třeba uvědomit, že dělá něco, co se mi nelíbí – protože to prostě skousnu, vezmu to na sebe a jdu dál. Když ale své pocity projevím, druhý člověk má vždy možnost na to nějak reagovat – i třeba mi dát určitou lekci. Ve vzájemné konfrontaci se učím, co mohu dělat jinak – ostatní mi nastavují úžasné zrcadlo.

Zatím neumím jednat vždycky podle tohoto svého přesvědčení, pokrok ale vidím v tom, že si to už dokážu uvědomit, že to dokážu reflektovat. V minulosti mě to ani nenapadlo a připadlo mi to „přirozené“ nebo spíš respektive „normální“. Dnes si taky uvědomuji, že všechny tyhle potlačené věci se v nás někde hromadí. Že to rozhodně není jen tak. Že to je jako jed v našem těle. Velmi hluboce totiž věřím tomu, že nemoci a úrazy nejsou „jen tak“ nebo něco vnějšího, co k nám přichází nebo co prostě „chytneme“ a jsme „obětí“.

Když tělo řekne „dost“

Myslím, že právě ze všeho toho potlačování také vznikají žaludeční vředy, ledvinové kameny, záněty anebo – když už tělo opravdu neví, jak jinak nám to dát najevo – třeba i rakovina. Sám jsem zjistil, jak moc je tělo propojené s duší, když jsem poprvé v životě ležel v nemocnici s trombózou a žádný lékař mi nebyl schopen říct byť jen náznak příčiny z tradičního euro-amerického přístupu k medicíně, která by v mém případě měla nějakou validitu. Díky nemoci jsem nakonec leccos pochopil a jsem za to vděčný. (Na tomto místě velmi doporučuji knihu „Nemoc jako cesta“ od pánů Dalkeho a Dethlefsena. Více o ní píši zde.)

Uvědomil jsem si, že už nechci hrát role, být někým jiným. Že kdybych potlačoval sám sebe, dělal něco, co nechci, že bych to nebyl já. A to za to nestojí.

Na cestě k sobě, k vnitřní vyrovnanosti a balancu, člověk musí mnohdy projít extrémy, opačnými póly. Vlastě zakusit si obojí a pak teprve najít tu střední cestu. Pro ten druhý pól však stačí obvykle výrazně kratší doba. Alespoň taková je má vlastní zkušenost.

Velkou část svého dosavadního dospělého života jsem prožil v honbě za úspěchem, za materiálními hodnotami, za hromaděním majetku a v zásadě konstantně v práci. Ve 30 letech pak přišlo vyhoření a signál těla „tak takhle už ne“. Cítil jsem naprosté prázdno vevnitř. Nějakou dobu jsem nebyl schopen téměř ničeho, nic se mi nechtělo, nic mě nebavilo – pracovat už vůbec ne.

V ten moment taky přišla fáze odmítání. Mé pohledy na věc se otočily téměř o 180 stupňů. Měl jsem pocit, že mít drahé auto nebo vydělávat víc peněz je „špatně“ (takže jsem své tehdejší auto samozřejmě prodal). Trvalo mi v zásadě rok a půl, než jsem se z toho dokázal vlastními silami vyhrabat a znovu jsem s chutí vykročil vstříc životu – již na novou cestu a jinak. Třicítku u sebe považuji za start jakési vnitřní transformace.

Vykročil jsem na novou pracovní cestu a také jsem se vrátil do svého původního podnikání – ale jinak, se zcela odlišným přístupem. Zavedl jsem zásadní změny a přestal mnoho věcí dělat – protože mě prostě nebavily, ač ode mě byly „očekávány“ nebo „bych je měl dělat“. Vzbudilo to sice jistou nevoli, ale jak říká moje partnerka – to nejvíc, co můžete udělat pro sebe i pro druhé, je být skutečně sám sebou.

Jak prosté…

Jsem přesvědčený o tom, že to, co je správné a co není, se nemusíme učit. Že to všichni máme v sobě a dokážeme rozlišovat. Respektive že si na to každý postupem života dokáže přijít sám – právě prostřednictvím zkušenosti, experimentem, vlastním prožitkem, někdy bolestným.

Právě v neobvyklých, ba kritických situacích mnohdy zjišťujeme, že jsme schopni mnohem víc, než jsme si o sobě mysleli, že doopravdy máme silnou vnitřní sílu dělat věci po svém. V krizích máme příležitost projít si extrémními stavy a srovnat se s nimi, najít střed na úrovni duše. Tak, abychom neměli dojem, že se jen snažíme a přemáháme – protože pak ty emoce pořád bublají pod povrchem a můžou nás kdykoli znovu zavalit.

Myslím, že to nejvíc, co můžeme udělat pro sebe i pro druhé, je v první řadě postarat se sám o sebe. Když já sám budu v pohodě, tak mohu pozitivní energii a lásku posílat i ven. Přijmout se takový, jaký jsem. Mít sám sebe rád se všemi fyzickými nedokonalostmi a „temnými/negativními“ stránkami sebe sama.

Je to práce na celý život. Neustále se s něčím potýkáme, jsme konfrontováni. Pokud to však vede víc a víc k tomu, že nasloucháme sami sobě, svému vnitřnímu hlasu a nebojíme se jít vlastní cestou, pak jsem moc rád. Určitě to je méně pohodlné, těžší, náročnější. Já osobně však věřím tomu, že obvykle ta těžší cesta je ta správná.

Chcete-li si přečíst rozšířenou verzi tohoto článku, včetně několika externích odkazů a také dotknutí se určitých kontroverzních témat souvisejících s bytím sám sebou, pak zde je odkaz na původní verzi článku.

Článek byl publikován na psychologie.cz, na mém blogu i na mých Facebook stránkách.

Editorka: Jitka Cholastová.

Štítky: zdroje