Time management a pravidla osobní efektivity
Dalibor Špok
Poslední články od Dalibor Špok (Všechny články)
- Co mi o time managementu nikdy neřekli - 6. 2. 2017
- Anarchistický průvodce produktivitou: Nevěřte systému! - 21. 5. 2015
- Metoda DODROS – prioritizace nejen pro perfekcionisty a zahlcené - 9. 2. 2015
Proč se nám tak často nedaří splnit za den dostatek úkolů, i když máme vše zapsáno v super diáři moleskine? Proč se nedokážeme prostě dát do práce i přes znalost všech zásad GTD? Proč nejsme večer spokojeni s množstvím práce, které jsme udělali, i když máme perfektně nastavený Outlook nebo Omnifocus, s možnostmi a funkcemi, o kterých se nám ještě před pár lety ani nesnilo?
Důvodů může být samozřejmě nepřeberně – strach, lenost, zvyk, vyčerpání, špatná atmosféra v týmu, neznalost priorit… Ale často může za naši nespokojenost fakt, že neznáme a nedokážeme aplikovat několik zásadních pravidel osobní efektivity. Jsou to jednoduchá pravidla, které se opakovaně a v různých variacích objevují v nejdůležitějších knihách o time managementu. Ti, kteří dosahují mnoha vynikajících výsledků a řadí se mezi extrémně produktivní jedince („overachievers“) je obvykle každodenně využívají, byť by je třeba na přímou otázku nedokázali jednoduše formulovat. Projeví se však v přístupu, se kterým plní tito lidé své nekonečné aktivity a úkoly. Žádný systém, žádná nejnovější metoda time managementu a ani webová aplikace tato pravidla nenahradí. Může je pouze doplnit. Pojďme se bez dalších řečí podívat na to, které to jsou.
Na začátku je třeba začít. Nic více.
Že nedokážeme začít je často zásadní příčina toho, že nedokážeme nic udělat. Začátek je nejtěžší. Musíme při něm změnit fokus, změnit náladu, musíme začít přemýšlet o jiných věcech… a to je doprovázeno většinou nechutí. Ale již po pár minutách (nebo i sekundách), kdy se donutíme k započetí úkolu, vidíme, že nás daná aktivita baví více, než jsme si mysleli, že nás kdy bavit může. Zjistíme, že není „tak neskutečně obtížná“. Nepříjemný hovor? Vytočíme číslo, začneme hovořit…. najednou vidíme, že hovor není nezvládnutelný. Odkládaný email? Rozepišme pár vět, klidně od konce…a najednou vidíme, že máme odesláno.
Jak začít? Prostě začít. Udělat jakýkoli – třeba minimální krok. Spustit textový editor, vzít do ruky mobil… a zeptat se: jaký další minikrok udělat? Za chvíli pracujeme…
Není nic zbytečnějšího a méně efektivního než meditovat, jak se „mně nechce“ nebo jak „to bude těžké“.
Snažme se co nejvíce zkrátit dobu mezi „je třeba udělat“ a „pouštím se do toho“. Nemysleme na celý obtížný úkol, mysleme na další krok.
To nejdůležitější na první místo
Tato rada se opakuje v knihách o time managementu stále dokola. A to proto, že je naprosto zásadní. Udělat nejtěžší, nejnepříjemnější a nejdůležitější úkol jako první. O něco méně nepříjemný úkol jako druhý. A tak dále. Psychologických mechanismů, které zde působí, je spousta: do dalších úkolů se dáváme takřka s radostí, protože je vnímáme už jen jako snazší. Naše sebevědomí roste. Snadno se rozjedeme do vysokého tempa a efektivity (když jsem zvládl toto, co mě může zastavit). A hlavně: to, co je důležité, je už hotovo… i kdybych už dnes nic neudělal, už jsem udělal dost…
Doplněk této rady: pokud se objeví nepříjemná záležitost, kterou je třeba řešit, vyřešme ji ihned. Ne za pět minut. Hned. Ušetříme si pět minut strachu, nepříjemného očekávání, nechuti pustit se do práce. Kumulace těchto různých očekávání a nechutí totiž s sebou samozřejmě přináší i obecnou demotivaci a nechuť… pustit se vlastně do čehokoli.
Lakeinova otázka
Jeden z nesmrtelných klasiků time managementu, Alan Lakein, radí – kdykoli, když nevíte, co dělat dále, ptejte se:
Jaké je právě teď to nejlepší využití mého času?
Je to univerzálně platná otázka. Povšimněme si – neptá se na to nejefektivnější, nejdůležitější, ale na „nejlepší“. To může znamenat v různých situacích různé věci – někdy je to „odpočinout si, vypnout“. Jindy zjistíme, že bychom měli „vyvážit“ svou monotonní činnost jiným typem aktivity. Jindy se ptáme na to, co je nejdůležitější v dané oblasti práce, v projektu, v kontextu. Otázka je tolikrát jiná, v kolika různých náladách, projektech a prostředích se nacházíme.
Málo a často
Jiný z klasiků time managementu – Mark Forster – zdůrazňuje ve svých metodách přístup, podle kterého máme pracovat na důležitých úkolech „málo a často“. Není to však v rozporu s tím, že nejtěžší je začít? Není škoda ukončit úkol, když jsme v polovině a víme, že jej dokážeme brzy splnit?
K tomu nás samozřejmě autor nenabádá. „Málo a často“ znamená, že dlouhodobým a důležitým úkolům bychom se měli věnovat – právě takto. Každý den něco udělat a pak práci klidně odložit. Proč? Důvodů je nesčetně: Budujeme zvyk, který nám usnadní další aktivity. Víme-li, že za chvíli můžeme skončit, snadno se začíná. K úkolu přistupujeme obvykle s čerstvou hlavou a nápady (nezabýváme se jím nekonečně). Úkolu se věnujeme v různých náladách a kontextech – to může velmi usnadnit jeho plnění. Hraje zde roli také efekt inkubace – mnohá řešení a vhledy se mentálně připravují v období, kdy se zabýváme něčím naprosto odlišným. Z historie vědy i umění víme, na kolik nápadů „přišli“ tvůrci ve sprše nebo na procházce…
Střídání různých kontextů nám usnadní řešení úkolů i jinak („ještě že Tě Jardo vidím, vzpomněl jsem si, právě začínám řešit…“). Paměť funguje mnohem lépe, pokud se učíme distribuovaně. Kreativita také. Pozornost také. To souvisí s pomalými, intuitivními mody myšlení, od kterých nemůžeme čekat vyřešení úkolu nebo kreativní nápady za 5 minut, a které jsou díky tomuto přístupu podporovány.
Sdružování úkolů
Vyznavači GTD toto pravidlo dobře znají a aplikují. Říká: dělejte podobné s podobným. To neplatí pouze u fyzických kontextů (domácí úklid, v kanceláři, probrat se šéfem), ale u jakýchkoli podobných aktivit. Sdružováním úkolů si ušetříte čas i energii – nemusíte se nutit do typu práce, který jste již jednou začali a v němž jste „nastartovaní“. Pokud se vám nechce telefonovat, ale donutíte se k prvnímu hovoru, daleko snadněji pak učiníte druhý hovor. Pokud už uklidíte první hromádku nepořádku, jistě ani druhá neodolá…
Limity všude a všem
Stanovení limitů je pro efektivní práci mimořádně důležité. Pokud pracujete s limitem, pracujete rychleji a lépe. Parkinsonův zákon říká, že práce má tendenci přesně vyplnit prostor, který ji dáme. Dáme-li si na úkol deset minut, splníme ho za deset minut. Dáme-li si na něj dvojnásobek času, hádejte, kolik minut budeme potřebovat?
Efektivitu časových limitů běžně využíváme pro spoustu situací – jako je standardní délka vyučovací hodiny, předem stanovená délka prezentace, předem stanovená délka rozhovoru či obchodní schůzky… Můžeme ji využívat i pro svou osobní efektivitu.
Pro konkrétní aplikaci této metody doporučuji nenápadný program, který odpočítává čas a je celou dobu viditelný (např. na okraji obrazovky). Pro práci mimo počítač lze využít klasické digitální či analogové „vajíčko“. Měli bychom mít kdykoli možnost jednoduše pohledem ověřit (bez přepínání oken a manipulace např. s telefonem), kolik času zhruba zbývá. S konkrétní podobou a délkami intervalů doporučuji experimentovat – osobní preference se různí.
Jiná forma limitů může mít podobu „dost dobrého“ výsledku. V polovině úkolu se zeptejme: není už úkol dost dobrý? Nestačí takto? Pokud zjistíme, že další aktivita nebude znamenat PODSTATNÉ zlepšení kvality výsledku v TUTO DANOU CHVÍLI, pak úkol ukončíme. Nikdy mě nepřestane udivovat opakovaná snaha zbytečně řešit nepodstatný problém, když vím, že za hodinu přijde někdo, kdo jej vyřeší okamžitě. Nebo pokračovat v úkolu, když jsme natolik unaveni, že nemůžeme ničím novým přispět. Že občas někde budeme mít chybu? Je lepší oslovit deset potenciálních zákazníků s malou chybou v pravopise (které si většina z nich ani nevšimne), nebo poslat jeden dokonalý a skvěle formulovaný email jednomu zákazníkovi? Je lepší sníst trochu nedokonalý oběd a jít za odpolední prací, nebo perfektně precizovat přípravu oběda… až do večerních hodin?
Další formou limitů je – známý a obávaný – deadline. Zde doporučuji dvě pravidla:
- Méně je více. To znamená dávat si velmi malý počet termínů, pouze pro nejdůležitější aktivity. V jednu chvíli bychom neměli mít na mysli více než 2-3 deadliny. Někteří autoři radí vůbec si nedávat tzv. interní deadliny, tedy termíny, které nejsou stanovené a vyžadované druhou stranu (zákazníkem, nadřízeným). Já bych tak striktní nebyl, ale osvědčilo se mi následující pravidlo:
- Dávat si deadline až v průběhu projektu. Co je to za nesmysl, říkáte? Namítám: Proč selhávají naše interní termíny? Většinou proto, že jich máme moc (proto radím pouze 2-3 nejdůležitější deadliny v daný moment) a že neodhadneme množství práce, kterou projekt obsahuje. Kdy jsme schopni odhadnout množství práce lépe? Na začátku projektu, kdy s ním většinou nemáme ještě konkrétní zkušenost, nebo v jeho třetině či polovině, kdy už víme, kolik práce nás ještě čeká a jak rychle nám jde projekt od ruky…?
Mít toho hodně
Toto je asi nejméně intuitivní pravidlo: Není nic horšího než toho mít málo na práci.
Platí totiž: čím více toho máte, tím více toho uděláte.
Mějte pouze jeden nebo dva (ne úplně příjemné) úkoly za den. Zbytek můžete strávit pohodlným brouzdáním po internetu. Co uděláte? No jistě, odložíte, uděláte přece později. Pouze dva úkoly – to přece zvládnete za půl hodiny. A tak brouzdáte, blíží se večer a pro vás není nic obtížnějšího než konečně začít…
Srovnejte to se dnem, kdy máte úkolů hodně. Kdy naberete rychlost. Kdy se nemůžete zabývat podružnostmi, ale řešíte úkoly pragmaticky a efektivně, protože čekají další. A hlavně – kdy se vám snadno začínají další úkoly, protože prostě jste v tempu, jste rozehřátí, jedete na plný plyn.
Řešení? Snažte se toho mít pro danou chvíli dost v plánu a dostaňte se do tempa. Neztrácejte čas zbytečnými přestávkami, neúčelnými aktivitami, tlacháním s kolegy. Vše toto si samozřejmě klidně užijte… ale AŽ POTÉ, co své úkoly dokončíte, až poté, co dvě tři hodiny plodně pracujete. Dělejte pouze krátké pauzy na obnovu sil, ale najděte si takové formy, pomocí kterých neztratíte tak obtížně získané tempo a energii.
Pokud toho máte málo na práci, raději počkejte, až toho budete mít dostatek, a místo toho si klidně odpočiňte, zajeďte na výlet či běžte na procházku. To myslím úplně vážně.
Rytmus, rutina, rovnováha
Jedním z největších pomocníků osobní efektivity je pravidelnost, rytmus, rutina. Nemusíte se nijak výrazně nutit do úklidu pracovní pošty, pokud tak činíte prostě po každém návratu z oběda. Nezapomenete napsat důležitý email, když máte zvyk vždy před odchodem z práce projet celý seznam úkolů.
Zkoušejte co nejvíce opakovaných aktivit učinit pravidelnými. Navázat je na konkrétní situace (příchod, odchod, místo, první věc, poslední věc). Vytvořte specifické dny a časy (pátek – kancelářský den pro drobné nedodělky, dopoledne – čas pro projekt A). Vytvořte si specifická místa – zde pouze telefonuji, do studovny chodím psát, zde pouze relaxuji. Zvyk usnadní plnění našich úkolů více než cokoli jiného.
Nezapomínejte také na rovnováhu, kterou můžete využít ve svůj prospěch – po dvouhodinovém psaní u počítače je tak příjemné jít se projít (a vyřídit pochůzky). Po náročném výletě je tak příjemné si prostě lehnout k monitoru (a pustit si vzdělávací pořady, které máme připraveny…)
Nehledejme motivaci – motivace si nás najde
Velkou pastí osobní efektivity je pocit: nechce se mi, jsem demotivovaný. Hledat motivaci před aktivitou je velmi často zbytečné nebo dokonce nemožné.
Motivace není naše „chuť do něčeho se pustit“. Motivace bývá až výsledkem našich aktivit.
Je podpořena vztahy s druhými lidmi, dohodami, reálnými závazky, deadliny, očekáváními… ke kterým obvykle dochází až po započetí projektu, nikoli ve fázi snění o něm. Motivace je snahou pokračovat v rozdělané práci, která nás baví právě proto, že jsme s ní už začali (psychologové tento jev nazývají cirkulární motivací). To vysvětluje, proč – když už začneme nakupovat – dokážeme mnohem hůře odolat dalším nákupům… Jsme „v tom“. Motivace je také prožívané tempo, prožívaný úspěch z právě předchozího splněného úkolu – o čemž píšeme v předchozích odstavcích. Toho využijme.
Nehledejme motivaci, nastartujme ji svými aktivitami.
Problémem tedy není, pokud necítíme motivaci před projektem. Problémem je, pokud ji necítíme ani během jeho plnění či po jeho ukončení. Až tady je třeba začít si klást otázku, zda děláme to, co dělat máme, zda jsme na správném místě…a le to už není otázka time managementu.
Super článek, místo ezoterického tlachání konečně něco do praxe:-) Účinnost většiny rad v článku jsem si potvrdil „the hard way“.
Moc pěkný článek. Chce to hodně sebekázně, ale du do toho.. a to teď hned..aspoň kousek
S poslednim bodem o motivaci nesouhlasim. Motivace je o emocich. A emoce jsou zasadni, pokud jeste nemame vybudovany navyk! Trochu jde o to, co je napsano o cirkularni motivaci – tedy jeste pred praci se „do toho pustit“. Ne se bezhlave vrhnout do prace, ale zapojit fantazii a predstavivost! Predstavit si, co vsechno mi prinese (ne)splneni ukolu. Dulezita je sila emoci, ne jejich znamenko (kladne ci zaporne). A k tomu mame vsichni uzasny nastroj – predstavivost a fantazii. Pro poradek… to neni z moji hlavy, ale z hlavy D. Grubera.
@Oskar: díky, určitě máte pravdu, že emoce mohou motivovat. Jedná se však o dosti vratkého, nespolehlivého pomocníka: naopak emoce strachu, nechuti, úzkosti, nevíry, rozčarování, vzteku…to jsou velmi silné emoce, které k pozitivnímu výsledku vedou dosti zřídka, daleko častěji vedou k prokrastinaci. Fantazie nám v tuto chvíli příliš nepomůže. Motivace určitě není JEN fenomén spojený s emocemi či návyky (jak říká Gruberova rovnice, která je určitě zajímavým pomocníkem, ale nikoli vyčerpávající teorií). Máme zde mnoho dalších faktorů: jednání na základě potřeb, hodnot, temperamentu, zájmů, souhlasu a preferencí svých i významných druhých lidí+cirkulární motivace (o které píšu v článku): aktuální prožívání emoce u těchto rozhodnutí může být naprosto minimální.
Ale určitě se to s tím, o čem píšete, vzájemně nevylučuje. Chtěl jsem spíše upozornit na to, že motivace NENÍ POUZE prožívaná chuť či nechuť pustit se do práce. To je velmi časté, zjednodušující a matoucí pojetí. Naopak, každodenně přece děláme mnoho důležitých věcí, které jsou nepříjemné (obtížné, konfliktní…), do kterých se nám silně nechce, ale víme, že jsou důležité, protože jsou v souladu s vyššími oblastmi (cíle, vize, hodnoty…). Pokud někdo chápe motivaci jako prožívanou emoci, pak při první takové situaci své aktivity vzdá, s tím, že „nemá motivaci“. To není pravda. Motivaci má. Má však k tomu ještě strach, nechuť… V životě však bohužel nelze jinak (na toto téma chystám článek, budete-li chtít upozornit, až vyjde, pošlete mi prosím svůj email na daliborspok(zavinac)gmail.com)
@Dalibor Špok: btw. mate zajimave jmeno, kdyz se v prijmeni vynecha hacek :) Rekl bych, ze v clanku navrzenym postup v podstate naplnujete Gruberovu rovnici koncentrace. Jen pro poradek, jde o rovnici koncentrace, nikoli motivace, coz neni uplne totez. Radite pouzit vuli – proste se do toho pustim – a je tam i dulezita kladna emoce – po chvili se budu citit lip! Cili to delam proto, ze me to bud zacne bavit, pak to bude super nebo nezacne, coz je v dusledku taky OK, protoze mam prilezitost priste tuto cinnost neopakovat. Gruber vlastne doporucuje to same co Covey (a taky Allen a dalsi) – zacinej s myslenkou na konec. Co nejbarviteji si predstavit ocekavany vysledek a to, co mi uspesne splneni prinese. To mohu udelat, i kdyz se citim mizerne, vsechno stoji za starou belu a me se vubec nic nechce. Vuli vynalozim jen na to, abych si zacal predstavovat ten uspesny konec. A tyto predstavy – at uz kladne nebo zaporne – ve mne vyvolaji emoce, diky kterym se pak budu automaticky na dany ukol soustredit.
… teda ted, kdyz si to po sobe ctu, tak mi to zni desne teoreticky a skolometsky, ale myslim, ze se chapeme ;)
@Oskar: Ano, máte pravdu, myslím, že rovnice pana Grubera může být v něčem zajímavou pomůckou. Na druhou stranu také velkou spoustu faktorů opomíjí. Motivace/koncentrace/dlouhodobý výkon je téma na mnohem více než jeden článek (a rozhodně více než na jednu rovnici). Řekl bych to asi takto: pokud by fungoval jednoduchý mechanismus „představit si co nejbarvitěji cílový výsledek“ případně „představit si negativní důsledky, pokud se do práce nedáme“ skutečně pro naši motivaci/koncentraci tak silně, pak bychom byli všichni brzy milionáři, řediteli, úspěšnými umělci nebo nevím čím. A pan Gruber by byl minimálně prezidentem Americké psychologické asociace :-) Protože nevím jak vy, ale já si dokáži „představovat“ velmi jednoduše. A ruku na srdce – největší prokrastinátoři jsou obvykle lidé se skvělou fantazií. Znovu opakuji – nekritizuji tento model, jedná se o zajímavou pomůcku a od pana Grubera určitě elegantní nápad. Ale nevyřeší za nás zdaleka vše.
Osobně se mi neosvědčilo naplánovat si hodně práce, pak to dopadá tak, že cítím na sebe velký tlak a většinu práce odložím. Naopak když toho mám o něco míň, splním lehce vše.
A taky mě osobně nefunguje vyhrazený čas pro něco, myslím, že toto je individuální, u někoho to funguje, u někoho ne… Ale chápu, že třeba nejsem vzorkem většiny :-)
Jiank super článek, určitě se z něj něco přiučím, díky! :-)
Alča: Samozřejmě, první přikázání time managementu je hledat to, co funguje specificky pro vás. Metoda „mít toho hodně“ neznamená „mít toho více, než zvládnu“ nebo „mít toho tolik, že jsem ve stresu“. Znamená mít toho dost na to, abychom se skončením jednoho úkolu hned věděli, do čeho se pustit dále. Znamená to využít tempo, kterého dosáhneme. Znamená to zbytečně nezastavovat vlak v polovině trati… Každý strojvůdce vám řekne, že není nic méně ekonomického než zbytečně vlak zastavit a znovu rozjet. To jsem měl na mysli. Každý si samozřejmě individuálně musí určit, kolik je optimální množství. Že vám nefunguje vyhrazený čas, to je zajímavé – je to jedna z nejčastěji zmiňovaných metod (funguje na tom např. pomodoro metoda). V čem konkrétně vám to nefunguje?
Využíval jsem a využívám ty věci a pomáhají mi, jen ta část o motivaci je mi taky proti srsti. Myslím že se dovedu namotivovat krásně do jakékoliv práce. Ideální a efektivnější než prostě začít je mít v hlavě již koncept a tím, že si ty posloupnosti úkonů projdu, tak se zároveň odblokuji, protože nejdu do neznámého. Taky zapojení emocí a využívání všech zdrojů a myšlenek je jen otázka cviku. „Nechuť se do něčeho pustit“ to je jen myšlenkové rozpoložení, které se dá v mžiku v hlavě změnit, pokud člověk nestrádá nějak fyziologicky.
Milane, tak to je skvělé, nezbývá než vám gratulovat. Odstaveček o motivaci byl míněn právě pro ty, kteří to tak jako vy nemají – tj. nedokáží se prostě a vždy motivovat představou cíle, přepnout se do „chuti“ pustit se do práce. Co se týče metody „prostě začít“ – to se samozřejmě nevylučuje s tím, co píšete: mít v hlavě koncept, uvědomit si hlavní fáze… Ale mnozí klienti prokrastinují i přesto, že toto vše v hlavě mají. Pro ty je důležité přestat přemýšlet a prostě začít (souvisí to také s paralýzou z věčné analýzy (paralysis analysis)). Na druhou stranu spousta projektů je takových, kde si fáze a další kroky prostě naplánovat nemůžete, protože buď musíte reagovat na to, co přijde, nebo se jedná o projekt zcela nový (a vy zjistíte, že váš pečlivě načrtnutý plán se hroutí při prvním kontaktu s realitou) – zde je pak lepší soustředit se pouze na pár dalších kroků a plán vytvořit třeba uprostřed projektu (až budete mít dostatečnou jistotu, jak bude pokračovat).
Článek je nejspíš pěkný, ale moc dlouhý .. tohle je tuším web pro líný lidi, tak podle toho nastavujte články :)
Věřím, že se typický čtenář našeho webu nevyznačuje tím, že je lenivý. Proto nemáme tendenci za každou cenu psát rychlorady a bleskovky.
Dobrý den, super článek. Velmi často dělám pravý opak všech rad a pak jsem zdrcen z toho, že jsem se nikam nedostal. Nevím, proč se tak rád trýzním. Vím, že když začnu, je to super, a přece ten start odkládám tak dlouho, abych si nemusel přiznat, že to je jednoduché? Abych všem a sobě dokázal, jaká to byla dřina? Pobavila mě Vaše poznámka o paralyzaci z neustálé analýzy. Trefné. Díky moc.
Skvělý článek! Spoustu věcí z toho vím, jen je těžké se tím někdy řídit :).. teď jsem si vybrala některé části, zvýraznila a dám si to na nástěnku nad pc, vždy když se mi nebude chít makat či budu silně demotivovaná, mrknu na váš článek, usměju se a budu pokračovat dál ;) .. takže ještě jednou díky, snad mi to nadšení z vašeho článku vydrží dlouho ;)
ps: s tou motivací to naprosto chápu,mám sice silnou motivaci, ale člověku se občas opravdu do té práce nechce a říká si, že to bude „opruz“ a ikdyž ví, že je to k „dobru“, bohužel to stále odkládá a mezitím si řeší jen nějaké drobnosti.. mě osobně také pomáhá když mám víc práce a vím že musím „hýbnout kostrou“ abych to vše stihla, když mám práce méně, snadněji se odloží na později :), ale ted už vím že si místo toho mám udělat opravdové volno :D a pak si raději udělat víc práce najednou ;) .. díky, díky, díky .. i za všechny ostatní články, jste super ;) .. hezký den
Ahoj :-) Celkom dobrý článok. No v prvom rade by som objasnil jednu kľúčovú vec: aký je zmysel time managementu? Práca, ktorá bežne trvá 2 hodiny zaberie teraz len 1,25 hodiny. Takže získaš 45 minút času. A tento čas môžem buď to investovať do práce, ale si zobrať voľno.
Toto je celá pointa time managementu.
Z tohoto dôvodu čítame takéto kadejaké zoznamy.