Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Odhazování zátěže

By on 19. 11. 2012 in Rozvoj with Počet komentářů: 8
Pavel Milan Černý

Pavel Milan Černý

Pavel Milan Černý|Individuální a firemní kouč, poradce pro manažery a podnikatele|Jsem 79. ročník, intenzívně podnikám a pracuji s lidmi od 20 let. Ale že život je i o něčem jiném než o práci a o penězích, jsem si plně uvědomil až po třicítce. Prošel jsem si workoholismem i vyhořením, úspěchy a růstem i velkými pády a těžkými situacemi, radostí a nadšením i obdobím nechutě a neschopnosti cokoliv dělat. Dnes se soustředím na to, abych prostřednictvím koučování pomáhal lidem a firmám nalézat řešení a kráčet vlastní cestou. Čerpám ze svých životních zkušeností, z univerzálních životních a duchovních principů, ze systemického a narativního koučovacího přístupu i z mnoha let podnikání a práce s lidmi. A život mě baví víc a víc. :-)


Navštivte mé stránky| blog| Facebook| LinkedIn.
Pavel Milan Černý

Poslední články od Pavel Milan Černý (Všechny články)

Je lepší pečlivě vybírat, co do svého života pustím, než vpouštět cokoli a pak se toho zbavovat. A netýká se to jen věcí.

S přítelkyní jsme se za poslední rok a půl dvakrát stěhovali. Člověk je v tu chvíli postaven před situaci, co všechno vlastně vezme s sebou a čeho se případně zbaví. Chtěl bych se s vámi podělit o svou zkušenost s opouštěním starého a oprošťováním se od minulosti.

Ještě donedávna jsem fungoval tak, že jsem měl spíš tendenci se k věcem upínat. Když jsem si jednou něco koupil, bylo mi líto se toho zbavovat, i když jsem danou věc už třeba nepoužíval. Měl jsem dojem, že čím víc věcí člověk vlastní, tím je bohatší. Takže jsem ve skříni měl spoustu oblečení, které jsem téměř nenosil, v knihovně hromadu knih, které „si třeba jednou přečtu“ nebo „bych je měl mít“.

Obecně to byla spousta více či méně užitečných věcí posbíraných za léta života. Vždycky jsem si říkal: „co kdyby“. Co kdyby se to ještě někdy hodilo, co kdyby to někdy potřeboval někdo z rodiny. „Je přece škoda se toho zbavit / vyhodit to / prodat to / dát to někomu jinému,“ honilo se mi hlavou, pokud mě vůbec někdy napadla myšlenka se něčeho zbavit.

Opravdu tohle všechno chci mít?

Teď jsem nesmírně rád, že jsme se s přítelkyní rozhodli se spousty věcí zbavit. Udělali jsme čistku šatníku a nechali jsme si jen to, co máme opravdu rádi a často nosíme. Zbytek jsme buď prodali, dali na dobročinnost nebo věnovali za odvoz. Z knihovny nám taky zbyla jen menší část knih – těch, ke kterým se určitě chceme vrátit. Ostatní šly pryč těm, kteří z nich budou mít větší aktuální užitek. Vyházeli jsme spoustu dalšího haraburdí a stěhovali opravdu jen to, co chceme. Mám z toho super pocit. Cítím se teď lehčí, „štíhlejší“. Mám živě před očima tu spoustu pytlů s věcmi, které nám od té doby ani jednou nechyběly. Úplně jsem cítil, jak odchází taková zvláštní, stará energie, minulost.

S touto zkušeností dnes přistupuji i (nejen) k nakupování, třeba u oblečení. Už si nevezmu nějakou věc jen proto, že se mi tak nějak líbí, mohla by se hodit nebo je za dobrou cenu. Pořád si dobře pamatuju plný šatník věcí, které jsem sotva kdy měl na sobě. Vlastně jsem nosil jen pár kousků, které jsem měl opravdu rád. A právě o tohle „opravdu rád“ jde podle mě u všeho. Dnes se snažím neplýtvat a peníze utratit jen za to, o čem jsem opravdu přesvědčený a necítím tam nějaké své váhání. Pocit „jo, dobrý“ mi nestačí.

Z věcí, kterými se obklopujeme, čerpáme určitou energii. Když je něco naladěno na podobnou energii, jako máme my, bezpečně to poznáme. Někde se cítíme líp než jinde, podobně se v nějakém outfitu cítíme líp než v jiném (a tím vůbec nenarážím na cenu nebo značku těch věcí). V minulosti jsem měl tendenci to moc neřešit – prostě jsem nějak bydlel a nějak jsem se oblékal. Abych se cítil příjemně, aby to bylo módní, a když k sobě budu upřímný, tak taky abych ukázal, že si to můžu dovolit. Dneska se tomu směju a cítím se příjemně – s věcmi, u kterých jasně cítím, že ke mně opravdu patří.

Co je navíc, to je zbytečné

Vlastnictví je totiž dvousečné. Člověk sice má něco, co mu (snad) dělá radost nebo popřípadě poskytuje nějakou službu či užitek, avšak zároveň se k tomu upíná a může se stát i závislým. Pokud se našim věcem něco stane, máme z toho větší nebo menší trauma podle toho, jakou mají věci hodnotu nebo jaký k nim máme vztah. Ukazuje se tu všeprostupující polarita – na jednu stranu užitek nebo radost, na druhou stranu možné trauma, naštvání nebo starost.

Příklady nejlíp vidím sám na sobě. Velmi dobře si pamatuju, když jsem ještě vlastnil drahé sportovní auto, jak jsem se o něj bál. Strach, že mi ho někdo při parkování odře, strach nechat ho přes noc na ulici nebo parkovat někde, kde mi to tehdy nepřipadalo úplně bezpečné (však jsem taky dostal pár lekcí od zlodějů nebo vandalů). Sice jsem si splnil klukovský sen, ale vlastně jsem byl uvázaný ke kusu plechu na čtyřech kolech se silným motorem.

V tomto směru mi hodně pomohla i myšlenka „eliminace“ od Tima Ferrisse z jeho knihy Čtyřhodinový pracovní týden. Nejlíp se asi vyjádří citátem od Antoina de Saint-Exupéryho, autora Malého prince: „O dokonalosti můžeme mluvit, když už nelze nic ubrat, ne když není možné něco přidat.“ Já chtěl vždycky přidávat. Dnes usiluji především o střídmost a „štíhlost“ ve všem.

Informační dieta

Takže jsem naprosto přestal sledovat jakékoliv zprávy z dění v Česku, ve světě nebo v ekonomice. To nejdůležitější a klíčové se ke mně stejně donese. Noviny jsem sice nekupoval nikdy, ani jsem nesledoval televizi, ale zato jsem každý den měl otevřenou aplikaci na iPhonu a sosal. Z toho člověk ani při nejlepší snaze pozitivní energii prostě nenačerpá. Zjistil jsem, že nad tím přemýšlím, že mě to zatěžuje a že mi to bere – protože s tím stejně nic neudělám a jen se kvůli tomu trápím. Zase o kousek víc se díky této eliminaci soustředím na sebe a své dobro a ne na neovlivnitelné věci v okolí. Jsem přesvědčený, že by člověk měl řešit opravdu jen sebe a to, co může ovlivnit.

Vylévání šálku

Za poslední zhruba tři roky jsem prošel a procházím jakousi transformací. Pro sebe jsem si to zpětně nazval „vylévání šálku“ – je třeba ho vylít, abychom ho mohli znovu naplnit. Nedávno jsem se zastavil a vlastně jsem žasnul nad tím, co se mi tak nějak přirozeně podařilo – zbavil jsem se starého bydlení, prodal jsem auta, která mi kdysi dělala radost, můj šatník je kompletně obměněný, mám nové přátele a lidi kolem sebe (a pár těch „starých“, se kterými jsme stále na jedné vlně), vykročil jsem na novou pracovní cestu. A především sebe a svět vnímám zcela jinak – ale to je na jiné povídání.

Cítím se mnohem líp. Lehčeji, pohodověji, svobodněji, energetičtěji. Tak nějak „nově“. Moc bych to přál každému. Cítím totiž, že máme tendenci žít v minulosti, upínat se k věcem a lidem a jet ve stejných vzorcích, protože jsme to tak dělali dosud. Brání nám to nalézat nové dveře do nových místností. Často děláme věci, protože „by se měly“ nebo protože „se to od nás očekává“. Ale život pro mě spočívá v prožívání a přijímání toho, co je. S tímto prožitkem přichází i přirozená změna a rozvoj.

Chtěl jsem tím vším říct, že cestu vidím spíš ve střídmosti než v hromadění, spíš v soustředění se na příjemné pocity teď než ve lpění na minulosti. S další podobnou inventurou nebudu čekat na příští stěhování, ale třeba jednou za rok si dám projekt „Odhození zátěže“. Vůbec nejlepší mi připadá uplatnit pravidlo eliminace už na vstupu – než se složitě zbavovat starého, je lepší rozhodnout se, jestli to něco nové chci do svého života vůbec vpustit, když do to něj přichází.


Článek byl publikován na psychologie.cz, na mém blogu i na mých Facebook stránkách.

Editorka: Jitka Cholastová.


Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 8

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

Stránka, který odkazuje na tento příspěvek

  1. Blog o koučování, o životě i o úspěchu | Kouč Pavel Milan Černý | 13. 12. 2012
  1. L+M* www.empatika.cz napsal:

    Dobrý, opravdu dobrý. Nehromadění nepotřebného není jen o nenakupování dobrých („pouze dobrých“) věcí, ale také o neobdarovávání druhých něčím, co je potom ještě dlouho bude zatěžovat (minimálně tím, že jim to zabere místo na polici a budou na tom utírat prach).
    Obdarovat, nebo se nechat obdarovat – stačí jen nepotřebnými informacemi – to je také zodpovědná záležitost.
    V Bolzánu jsem díky problémům s autem poznal úžasného člověka, františkánského mnicha. Ten často dostával od lidí dary. Doma měl však vždy jen ty poslední tři. Když dostal jakýkoliv nový dárek, tak ten poslední z těch tří okamžitě někomu daroval. My jsme mu darovali Studentskou pečeť – čokoládu z Česka, on nás za to obdaroval svým třetím dárkem v řadě – daroval nám kompletní povlečení na 2 postele. Dostali jsme dárek a k tomu jsme si odnesli informaci, jak je možné s ním naložit.
    Protože auto nám nejelo, cestovali jsme dál jen s taškami, tak přijatý dárek jsme při návštěvě první rodiny darovali dál (a odlehčilo se nám). Jen kdyby to byla opravdu dobrá věc, kterou by jsme právě potřebovali, tak by jsme si ji rádi nechali. Tohoto mnicha jsem potom navštívil ještě několikrát a byl jsem jim obdarován myšlenkami, jenž jsem si rád podržel dosud.
    Ladi*

  2. r@dim napsal:

    Dobrý článek, děkuji. Sám jsem před nějakou dobou došel k podobnému, ale až po přečetní jsem si uvědomil jednu souvislost: Že zbavování se věcí může mít vliv na to, že jsem ztratil potřebu nakupovat (tj. znovushromažďovat) věci nové.

  3. Dana Bílá napsal:

    Výborné koučinkové téma, přesně podle mého gusta.
    V koučinku je aplikace „zbavování se“ jako uvolňování pracovní paměti mozku jiným užitečným podnětům, které nás posouvají dál, zaměřit pozornost na dlohodobější cíle.
    V mé praxi aplikuji „vyskladnění“ inboxu, vyhodit zpracované, nepotřebné papíry, uvolnit místo v kanceláři aktuálním (rozpracovaným) projektům, vyhodit koš v kanceláři, na ploše počítače, vyčistit plochu stolu, plochu na počítači, smazat přečtené maily, sms… Aplikovat očistné postupy Lea Babauty.
    Prostě očistit myšlení, prostor a souhlasím, že uvolněné místo se snažit zase rychle nezaplnit.
    Jo a dobré (kvalitní) věci, třeba odrostlé hračky dcery a oblečení darujeme příbuzným.
    Děkuji Milane za skvělý příspěvek, jen tak dál.

  4. Lukas Betak napsal:

    Opravdu skvělý článek!

  5. Petr Šimčík napsal:

    Pěkný článek. Ale já bych to nedokázal a vlastně ani nechci. Jsou oblasti života, kde se tím řídím (virtuální svět, papírování), ale i jiné, kde hromadím, mám své věci rád a mám rád jistotu, že je mám i když jsem je dva roky nepoužil. Nejsem chronický hromadil – jako byla moje prateta po níž se vyklizením bytu obdarovala rodina kompletními jídelními servisy, několika televizory, luxy z šedesátých let a podobně,ale myslím, že obklopování se rozumným množstvím věcí dělá domov tak nějak útulnější.

  6. Děkuji všem za vaše komentáře. Jsem rád, že se v některých věcech shodneme a v jiných zase ne. :-)

  7. Šárka napsal:

    Díky, velmi trefný článek. Také mám za sebou stěhování a přesně tomuhle jsem čelila. Vyhodila jsem spoustu věcí, a cítím se dobře :-)
    Jen nevím, jak to řešit s partnerem, který si nového bytu přivezl několik beden cédéček (!!), která nechce vyhodit. Už v minulém bytě jsme je 5 let nedotčené skladovali a teď je to tu znovu…

    Jinak si dovolím tip na akci, která mi velmi pomohla v tomto tématu se posunout dál – konkrétně zbavit se práce, která mě vysávala.
    http://www.artofbeing.cz/workshops.php?wkshopID=2

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru