Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

O kreténech a géniích

By on 22. 11. 2012 in Témata with Počet komentářů: 12
Jan P. Martínek

Jan P. Martínek

JAN P. MARTÍNEK|Manažer na rodičovské, skladatel, pedagog, knihomol, audiofil, ochotník, zvědavec, hledač a nachazeč.
Twitter, web,FB, blog.
Jan P. Martínek

Je 22. prosince 2011. Dnešní odpoledne se uděje krok malý pro lidstvo, ale velký pro mě.

Fasuji čtivo

Sedím se svými vendory (vy byste to slovo možná přeložili jako “podřízení”, já, už kvůli všímavému Pepovi, raději volím novotvar – složeninu kolerádi) v kavárně kousek od sídla českého Microsoftu, dávám si horkou čokoládu s chilli papričkami a jsem obdarováván, což mě samozřejmě baví. Nemám narozeniny, svátek, ani se mi nic podstatného nepodařilo. Tedy ne ten den. Ale odcházím z Microsoftu. Kluci o tom vědí už víc než rok, abychom se na můj odchod mohli společně připravit.

Navzájem si děkujeme, přejeme si hodně štěstí. Dostávám od nich iPad 2, mám slzy v očích, dojali mě, parchanti. Věděli, že po té magické placičce pokukuji, ale kvůli loajalitě k firmě si netroufnu ji pořídit – koupil jsem celé rodině Zuny místo iPodů a můj jediný tablet byl před čtyřmi lety Tablet PC od Toshiby.

Kluci dar s velkým D doplňují ještě třemi dalšími. Jedním z nich je čerstvě vydaná kniha nazvaná lakonicky Steve Jobs. Napsal ji Walter Isaacson a do češtiny superrychle přeložily Dana Šimonová a Bronislava Bartoňová. Těším se, až si ji přečtu. Mám knihy rád, zvlášť ty tlusté a o výjimečných lidech. Tahle knížka jsou tím pádem tři v jedné.

Zbytek roku totálně nestíhám, knihu i iPad otevřu těsně po Vánocích, ale záhy zase zaklapnu/vypnu, protože mám ještě spoustu práce. Teprve v únoru, když odcházecí běs pomine, se s iPadem pořádně seznámím a totálně propadnu jeho kouzlu.

Možná až moc. Chci si přečíst Jobse, jenže když tu knihu otevřu, připadá mi, že je šitá, resp. psaná i překládaná, horkou jehlou a navíc je dost tlustá a těžká. Aspoň ve srovnání s iPadem. Po pár stránkách knihu odkládám a její přítomnost na nočním stolku mi pak ještě následujících  osm měsíců připomíná tenhle rest.

Během těch měsíců hodně jezdím autem, najedu přes dvacet tisíc kilometrů a protože auťák silnici polyká po celých tisícovkách – jezdím hlavně jednu dlouhou trasu, tam a zase zpátky – začnu se nudit. Hudba nezabírá, aspoň ne na celou cestu, a tak hledám útočiště v audioknihách. Pak mě to napadne: tu bichli, která mi leží na stole, přece někdo namluvil, to by mohl být ideál, který hledám.

A taky že jo.

Kniha do uší

Když si ji na Audiotéce stahuji, zjistím, že má úctyhodných jeden a půl gigabytu. Fíha, to bude chvilku trvat – jak ji stáhnout, tak si ji poslechnout. Jakmile je první krok dokončen, pustím se při jízdě ze Slovenska do Belgie do druhého. Před sebou mám gigantických dvacet šest hodin a dvacet čtyři minuty poslechu. Bomba.

Knihu namluvil Martin Stránský. Toho neznám. Zjišťuji, že nadaboval seriál, který v Česku běží pod názvem Dr. House. Tu a tam jsem kousek nějakého dílu zahlédl, ale v paměti mi z něj nic – tím spíš hlas (nejsem zrovna fanouškem dabingu) – neutkvělo. Googlím si Stránského a konstatuji, že ho znám z divadla. Divadlo mám rád. Takže mám rád i tohoto herce, jehož jeho iniciály spojují s mou čerstvou minulostí.

Dávám se do poslechu. Nejdřív nejsem zrovna nadšen. Připadá mi to celé možná až trochu příliš naléhavé. Za chvíli si ale zvyknu a nakonec mi Stránského projev ke knize sedí víc než má vlastní interní interpretace z doby, kdy jsem se knihu snažil přečíst sám. Dramatické odmlky, změna zabarvení hlasu v různých “rolích”, to všechno jen podporuje příběh Jobsova života, který je jedním slovem strhující. Pan Stránský obsah knihy dokáže podpořit vhodnou měrou osudovosti a ta jí dává mnohem hlubší, zásadnější, fatálnější rozměr.

Posluchači najednou připadá, jako by Steve podvědomě spěl k sebezničení a záhubě, jen aby vykompenzoval okolnosti, během nichž přišel na svět a získal adoptivní rodiče. Stejně jako když čtete deníky Pavla Juráčka – pro mě nejlepší text svého druhu, který jsem dlouho nemohl dočíst, jak moc na mne působil – získáváte jistotu, že to nemůže dobře dopadnout. A není to jen proto, že už předem víte, že hlavní hrdina umře.

Jaký byl Jobs

O čem kniha je? Je o člověku, kterého musíte milovat, ale chvílemi i nenávidět – tedy pokud vám to aspoň trochu myslí a pokud nemyslíte jen hlavou, ale taky srdcem.

Jobs byl arogantní, namyšlený, despotický, sebestředný, mnohdy nespravedlivý a nepřejícný… génius, který za svůj manažerský vzor považoval Roberta Oppenheimera (jo, toho Oppenheimera), člověk, který, pakliže měl pocit, že účel světí prostředky, nedodržoval žádná pravidla a kašlal na analýzy expertů (stejně se nakonec obvykle ukázalo, že pravdu měl on) a přitom po světě kolem sebe vyžadoval hru podle svých pravidel.

Byl to taky dříč, člověk se smyslem pro detail, vyhraněným vkusem, citlivostí v korporátních výšinách nevídanou, jeden z největších vizionářů přelomu dvacátého a jednadvacátého století a potažmu všech dob, charismatický lídr a specifický student Zen Buddhismu, který sám, když už byl hodně daleko, řekl, že se stále ještě považuje za studenta ve výcvikovém táboře pro nováčky. Většinou normálních lidí obdivovaný bojovník proti kravaťákům, sympaťák v džínách a černém roláku, který mimo jiné změnil svět.

Byla napsaná spousta recenzí téhle knihy. Nemá smysl proto rozebírat to, o čem píší ostatní. Pro mě bylo zajímavých pár následujících informací:

  • Woz (Steve Wozniak) byl ten hodný, čestný a spravedlivý. Ale bez ostrých loktů a jasných vizí Jobse by o něm a jeho vynálezech nikdo nevěděl.
  • Jobs vás dokázal zjebat za údajně špatný nápad a vzápětí si jej bezostyšně přivlastnit. Téměř nikdo nedokázal nepodlehnout kouzlu jeho osobnosti a “oblasti zkreslené reality”, kterou uměl vyvolat.
  • Steve způsobil několik revolucí. Nejdřív na poli osobních počítačů, později ve světě animovaných filmů a nakonec nenávratně proměnil celý zkostnatělý hudební průmysl. Stačil by jeden takový výkon, aby se navždy zapsal do dějin. On historii přepsal minimálně třikrát. Minimálně.

Když jsem před třinácti lety smolil – na Powerbooku vyrobeném v temné éře Apple bez Steva – svou bakalářskou práci, psal jsem mj. právě i o Jobsovi. Mezi literaturou, z níž jsem čerpal, byla i kniha Johna Scullyho, Odysea: Od Pepsi k Apple. Horskodrážnímu vztahu mezi Stevem a Johnem, který byl toho názoru, že špičkové technologie nelze prodávat běžným spotřebitelům (dnes to zní přinejmenším úsměvně, že?) je věnovaná také část knihy. Stejně jako vztahu s Gilem Ameliem, s nímž Jobs nakonec taky zatočil. Nebo třeba mileneckému vztahu se zpěvačkou Joan Baez. Či celoživotní úctě Jobse k Bobu Dylanovi, shodou okolností někdejšímu příteli Baezové (od níž měl Steve ve svém iPodu jen jednu jedinou píseň, zatímco od Dylana nakonec kompletní diskografii).

Vztahy a muzika

Ostatně, mezilidské vztahy a hudba jsou pro mě nejzajímavějšími tématy Jobsovy biografie. Steve netrpěl přemírou úcty k nikomu, snad jen právě s výjimkou Dylana, kterému pomohl ke znovuoživení kariéry, což by tou dobou asi nikoho jiného nenapadlo. Pro Steva tvořili většinu lidí kreténi, ať už to byli kolegové nebo zákazníci. Pár jedinců uznával coby génie. Nic mezi tím pro něj neexistovalo. A kreténi byli rozhodně v početné převaze. Na toto téma v knize naleznete spoustu výživných historek; Jobs si rozhodně nebral servítky.

Jedna z příhod, ta, ve které Jobs vrhne na manželku Gila Amelia svůj nacvičený, ledový pohled, mi připomněla můj zážitek někdy z osmdesátých let, kdy mě zástupkyně ředitele Lidové školy umění, jistá paní Christovová, vyhazovala z lidušky za údajné odmítání hrát ruské autory (rád bych se stavěl do role politicky uvědomělého dvanáctiletého dítěte, pravdou je, že ta Majkaparova skladbička byla prostě blbost). Když mi tenkrát soudružka Christovová (dej jí pámbu věčný poslech jejích oblíbenců) spílala, celou dobu jsem jí, mlčky a upřeně, hleděl do očí, když tu najednou se soudružka profesorka zarazila a zaječela “Cos to řek?” V přehrávkové komisi naštěstí bylo dost svědků, kteří potvrdili, že jsem neřekl vůbec nic, ale soudružka přísahala, že jsem řekl “Ty krávo.” Nevylučuji, že jsem si to myslel. A proto věřím, že Ameliova manželka skutečně z Jobsova pohledu kdesi na parkovišti před restaurací vyčetla tolik ledového pohrdání a prázdnoty, že se rozhodla nestát mu v cestě. Jobs dokázal být stejně tak neodolatelně charismatický gentleman, jako nesnesitelný hajzlík. Jo a taky trošku zapáchal – to proto, že věřil, že když se stravuje převážně ovocem, nemusí se tak často mýt…

Část knihy věnovaná hudbě a úšpěšné snaze Jobse přesvědčit hvězdy (nejen) pop-music, že iTunes a iPod jsou pro ně to pravé, je úžasná. Nechci vás připravit o zážitek, tak jen drobná ochutnávka: tohle je parádní reklama s Bobem Dylanem, o níž se v knize píše stejně jako o speciální nahrávce, která dokumentuje vznik božské písně Strawberry Fields Forever od Beatles. Jedna kapitola je věnována i dohodě Jobse s Bonem a U2, co mě ale uchvátilo, je část, v níž Steve přehrává autorovi knihy, Isaacsonovi, tyhle dvě verze Goldbergových variací v podání Glenna Goulda. To je čtení, při němž mrazí. Schválně si obě verze poslechněte, ať je znáte, ještě než si přečtete, resp. vyslechnete Jobsův názor na tyhle nahrávky, pořízené v letech 1955 a 1981 tímtéž geniálním pianistou.

Pecka je pak setkání Jobse s jedním z mých hudebních hrdinů, Wyntonem Marsalisem. Na toho sice iPod neučinil žádný zásadní dojem, ale Steve ho okouzlil natolik, že na jedné z Jobsových keynotes zahrál “Encore to Steve Jobs”, resp. svou skladbu The Magic Hour. Ostatně, tohle Marsalis napsal, když se dozvěděl o Jobsově smrti.

Jobs jednou pronesl následující větu na téma hudba (a Microsoft): “Zvítězili jsme, protože hudbu milujeme. iPod jsme dělali pro sebe. V Microsoftu hudbu nikdo rád nemá.” Je to přehnané tvrzení, ale stojí za úvahu minimálně z pohledu motivace vzniku iPodu vs. Zune.

Knihou se line všeprolínající motiv Jobse coby detailisty a perfekcionalisty úplně ve všem. Od výběru nábytku a domácích spotřebičů po volbu toho nejlepšího odstínu barvy produktů Apple (viz nebo slyš např. návštěvu fabriky na výrobu želatinových bonbónů). Vždycky, když jsem měl možnost pokochat se produkty Apple Jobsovy éry, dostávala mě ta dokonalost v každičkém sebemenším detailu. Platí to doposud a jsem zvědavý, jak dlouhou setrvačnost bude Jobsovo působení, vize a jeho výběr lidí v Applu mít.

Vášeň pro produkty

V průběhu poslechu mě často napadaly dvě věci:

  • Zaprvé, Jobs byl živoucím důkazem faktu, že to nejpodstatnější je vášeň – tu nenahradí sebegeniálnější mozek, který si může zaplatit libovolná korporace. Apple měl svého Steva, Microsoft Billa (i tomuto výjimečnému člověku, který nejednou vytrhl Jobsovi trn z paty, je samozřejmě věnováno hned několik velice zajímavých a důležitých částí knihy). Dnes už má Apple jen svého Tima a Joniho, už ztratil kromě Steva dokonce i Scotta (a Tim, ve vší úctě, má do Steva daleko) – jak to s touhle společností asi bude dobudoucna? Jak dlouho se ještě udrží na špici? Druhou jmenovanou firmu teď vede člověk, který má dvě L v příjmení, tak jako v Applu kdysi Scully. Obchodník, žádný vizionář. Taky jako Scully. Patří budoucnost jedné z těchto dvou korporací? Oběma? Nebo žádné?
  • Zadruhé, produkty jsou to nejdůležitější. Jobs to tak vnímal a podřídil tomu všechno. Zdá se vám to logické a říkáte si, jak jinak by to mělo být? Pár let jsem pracoval pro firmu, v níž jsme si lámali hlavy, jak vnutit lidem myšlenku, že to, co vyrábíme, oni v dalších a dalších verzích, s dalšími a dalšími fičurami, nutně potřebují. A vím, že tenhle přístup je běžná praxe. V Apple to bylo přesně naopak: co bylo nepotřebné, co bylo navíc, co by produkt nebo postup učinilo příliš složitým, to se prostě odřízlo (viz odstranění těch funkcí na iPodu, které nebylo možné provést trojím kliknutím).

Abych k audioknize nebyl přehnaně nekritický: jedna věc mě opakovaně vytáčela. Výslovnost některých výrazů, zejména jmen. Vól strýt džurnl, Brjůs, Jony Ájv (skutečně takhle česky, “jony”), Jony Mytšlová (totéž, poprvé nepřechýleně – překladatelky ji možná měly za muže až do prvního “she” nebo “her” – že by nějaká žena ovládající angličtinu neznala božskou Joni?), styky findžr, Dydo (tohle jméno i Anička Dajdou dávala líp), gerydž bend, o překladech typu hlavní finanční úředník ani nemluvě, ale za to nemůže předčítající herec. Perličkou je pak výraz pro „slajd“ v prezentaci, slovíčko, které jsem už dobrých dvacet let neslyšel: fólie. Víc jsem si nezapamatoval a zapisovat si tyhle prohřešky při jízdě se mi nechtělo. Všem těmhle slůvkům jsme se s přítelkyní zasmáli (OK, přiznávám, vystudovaný amerikanista a polyglotka nejsou právě běžný vzorek populace), nicméně propříště bych se přimluvil, kdyby se tvůrci audioknihy nějakého odporného poradce zeptali – z rozhovoru s kamarádem vím, že tohle je častý problém celé řady překládaných audioknih.

Personální lekce

Audioknihu Steve Jobs nejen mě, ale i mou přítelkyni celých těch neuvěřitelných šestadvacet hodin rozdělených na několik měsíců, bavilo poslouchat natolik, že jsme se na své dlouhé cesty autem těšili a řízení nám oběma ubíhalo tak jako nikdy. Jaké jsem si z knihy vzal osobní ponaučení?

  • První část si beru z faktu, že pokud chce někdo dosáhnout výjimečnosti, musí být ochoten výjimečného odříkání a obětování. Nemyslím si, že lze být špičkovým CEO obrovské korporace a zároveň mít šťastný a funkční život v ostatních oblastech, včetně rodiny. A to platí i pro další profese. Trpí buď vaši kolegové nebo vaši blízcí, případně obě skupiny. Jobs byl absolutně výjimečný, ale jeho úspěchy nebyly zadarmo, jak už to tak zpravidla bývá.
  • Druhé ponaučení je možná až příliš osobní a v souvislosti s touhle knihou nečekané: Rodina je základ. To hlavní, co celý život Jobse pronásledovalo, byl fakt, že se ho hned po narození zřekli vlastní rodiče a on byl adoptován. I když měl úžasné adoptivní rodiče (jim i jeho pokrevním příbuzným se kniha samozřejmě také věnuje), tohle se mu vrylo pod kůži tak hluboko, že to, domnívám se, stálo za mnoha jeho životními rozhodnutími a kroky, za jeho chováním zejména v oblasti mezilidských vztahů. Celý život trpěl tím, co se přihodilo těsně po jeho narození, doplácel na to a nechal se tím do jisté míry i pohánět. Pokud si říkáte, vykašlu-li se na své děti, dotáhnou to taky tak daleko, zkuste to obráceně: jak by se bylo Jobsovi vedlo, kdyby vyrůstal se svými biologickými rodiči – nebyl by měl život šťastnější? OK, třeba by to tak daleko nedotáhl. A jsme zase u korporátních vs. rodinných priorit. Kde jsou ty vaše? Já tohle dilema vyřešil po svém: opustil jsem korporaci, abych mohl trávit čas s jedním miminem a ani na chvilku jsem nezapochyboval o tom, že tohle řešení je to nejlepší. Jistě, Jobs ze mě nikdy nebude. Z vás ano?

V průběhu těch nemálo týdnů poslechu jsem zjistil, že Steve a potažmu Apple na konceptu iPadu, mé již téměř rok nejoblíbenější hračky (kluci, ještě jednou díky moc!), pracoval celých 27 let. Když jsem o tom tvítnul, dočkal jsem se hned 20 retweetů (tyhle počty sice normálně nesleduji, ale vím stoprocentně, že tohle je můj rekord) – inu, fanoušci Apple svůj idol a svou milovanou značku vždycky rádi podpoří.

A o to tady jde: za žádným jiným CEO jakékoli jiné společnosti nikdy v historii nestáli akcionáři a hlavně zákazníci tak moc, jako za Stevem Jobsem. A ať už v životě děláte a budete dělat cokoli, stojí stoprocentně za to přečíst nebo poslechnout si, proč tomu tak bylo (a stále je) a jaký měl tenhle mimořádný člověk vlastně život. Třeba se něčemu přiučíte. A i pokud nikoli, bude to vzrušující jízda a nebudete se nudit ani na maličkou chvilku, věřte mi.

 

Jan P. Martínek

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 12

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

Stránka, který odkazuje na tento příspěvek

  1. Ekonomie dobra a zla – Sedláček do ucha | 25. 4. 2013
  1. Milan napsal:

    Jsi měl 8 měsíců na nočním stolku položenou a netknutou knihu o Jobsovi, aby sis ji nakonec pustil v audiu a v popisku ke své osobě máš napsáno knihomol… :D Myslím, že by tě omluvilo jen to, kdyby na tom nočním stolku byly naskládané knihy do obrácené pyramidy a navršené až ke stropu a ten Jobs byl zrovinka na samém spodku.:-)

  2. Milý Milane, na příjmení jsi zapomněl, tak Ti budu taky tykat, i když se neznáme, nevadí?

    My, kteří hodně čteme – myslím opravdu hodně – tvoříme takovou neformální partičku. Nenosíme žádné odznáčky nebo tak něco, ale přesto se mezi sebou bezpečně poznáme – fakt, že čteme denně větší než malé množství dobrých písmenek, se totiž projevuje mj. v tom, jak komunikujeme. Když píšeme, vložíme toho trochu i mezi řádky. Postěžujeme-li si, že jsme nějakou knihu na pár měsíců odložili, nepokládáme za nutné zmiňovat, že jsme mezitím přečetli pár jiných, neboť máme za to, že to se rozumí samo sebou. Inu, knihomolové.

    Hromádku rozečteného čtiva na svém nočním stolku (resp. širší komodě, aby se mi tam všechno vešlo) se snažím minimalizovat, takže ji v posledních třech letech nahrazuji Kindlem a, jak už víš (to jsem nepsal jen mezi řádky), od loňského prosince iPadem, neboť většinu knih čtu teď už elektronicky. Koneckonců, jednu nebo dvě z těch zhltnutých během oněch osmi měsíců, které Ti tak vrtají hlavou, jsem recenzoval shodou okolností na tomhle webu, určitě je snadno najdeš.

    Čti či poslouchej dobré knihy (ano, skuteční knihomolové se nebojí ani četby ušima) a měj se fajn!

  3. René Müller napsal:

    Zajímavý článek, musím se k té knize taky dostat! Teďka čtu The Apple Revolution od Luke Dormehla a můžu ji doporučit, je vážně zábavná.

  4. René, mám ji od léta v to-read listu, na základě recenze v Guardianu: http://www.guardian.co.uk/books/2012/aug/10/apple-revolution-luke-dormehl-review, takže jste potvrdil, že stojí za to, díky za doporučení!

  5. Včera vyšla statistika ukazující, že během toho roku od smrti Steva si Apple finančně zatím vede natolik skvěle, že překonává i Microsoft, Google, eBay, Facebook, Yahoo a Amazon dohromady: http://www.statista.com/topics/847/apple/chart/735/apple-s-astonishing-profit-in-context/ Neskutečné, neuvěřitelné, fenomenální.

  6. Ondřej Sedláček napsal:

    Ta statistika je opravdu zajímavá, nejdřív jsem tomu nemohl uvěřit.. Avšak myslím že Apple má největší odběr hlavně v USA, a pokud bychom brali v potaz pouze výdělek v Evropě, i třeba jen Google sám by měl větší tržby. Na druhou stranu, možná jsem ovlivněný tím, že Apple nemám moc lásce, přijde mi příliš komerční a mainstreamový

    • Lukáš Gregor Lukáš Gregor napsal:

      @Ondřej Sedláček – Mně by docela zajímalo, jestli existuje nějaká IT firma (vyrábějící počítače, notebooky, operační systém), která by nebyla komerční a mainstreamová?

  7. Ondřej Sedláček napsal:

    Ano, je pravda že většina značek v tomto odvětví takových je. Některé jsou více více a některé méně, já například mezi smartphony volím HTC (mám Desire, původní první model), a nemyslím si že má příliš velkou reklamu.. Když se mne někdo zeptá jestli bych si pořídil Samsung Galaxy S III nebo iPhone 5, odpovídám že HTC One X, a většina lidí na mě kouká s otevřenou pusou a ptá se „Proč“? Osobně si myslím že zrovna například model One X je celkově lepší než S III, jen Samsung dává velké peníze do reklamy. O Applu ani nemluvě, u této značky se podle mě nejvíce platí za značku. A jeden můj spolužák neustále prohlašuje, že by si koupil iPhone protože pak by se mohl chlubit tím že ho má. Já tento styl nemám rád, ale samozřejmě je to věc názoru.

  8. Ondřej 1: Google do reklamy v Evropě, notabene v Česku, rve nepředstavitelné peníze. Řádově několikanásobek toho, co jsme měli k dispozici v MS. Výsledky se pak dostaví, dělá-li se marketing aspoň trochu chytře. Být komerční je pro komerční subjekt úplně v pořádku. A mainstream z Applu udělali zákazníci: Apple se (až na novodobé výjimky typu iPad mini, ale bavme se o Stevově éře, ať příliš neodbíháme od tématu článku) nikdy svým tržním segmentům nevnucoval ani nepřizpůsoboval. Vytvořil dle mínění Jobse nejlepší produkt, jakého byl schopen a pak ho pompézně představil. Lid si už zvolil sám. A tak, po letech popelkovství, vzniknul mainstream. ;-)

  9. Ondřej 2: Měl jsem tuším tři telefony od HTC a dva od Samsungu. Na platformě Windows Mobile/Windows Phone. Nechci tu rozpoutávat flame, takže jen prostě: nikdy jsem nebyl s telefonem tak spokojený, jako teď se svým aktuálním iPhone předchozí generace. A o chlubení (ani u Lukáše, na jehož komentář reagujete) nemůže být řeči, ostatně, telefon nosím kvůli čím dál aktivnějšímu miminu v ochranném obalu, takže je na první pohled k nerozeznání od Androidů i Lumií. Máte-li možnost, zahoďte předsudky, zajděte do obchodu, kde mají Apple produkty a pohrajte si s nimi. Ještě lépe, máte-li někoho, kdo by Vám něco od nich půjčil na pár dní. Nikdy nezapomenu na odpoledne, kdy kamarád závodil na dračích lodích a já mu směl tu hoďku hlídat jeho iPad. Eye opening experience… ;-)

  10. Pepicek napsal:

    Díky za přínosnou recenzi. Napadlo mne, že ale nevím, jak jinak by se ono „Jony“ (zkrácenina jména Jonnathan) mělo správně vyslovovat. Jaký názor na to má vystudovaný amerikanista nebo polyglotka?

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru