Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

O produktivní zahálce, loupežích a Cestách

By on 11. 10. 2012 in Rozvoj with Počet komentářů: 3
Jan P. Martínek

Jan P. Martínek

JAN P. MARTÍNEK|Manažer na rodičovské, skladatel, pedagog, knihomol, audiofil, ochotník, zvědavec, hledač a nachazeč.
Twitter, web,FB, blog.
Jan P. Martínek

Byl pozdní večer – šestý říjen – večerní říjen, byl jízdy čas. Opouštěl jsem konferenci, na níž jsem poprvé po roce a čtvrt prezentoval. Dva dny bušení srdce, nervů v kýblu a strachu, že to bude ostuda. Nakonec jsem to dal díky fajn publiku. Ale do Steva J. to mělo sáhodlouze daleko.

No jo, vlastně, mám s sebou v autě audioknihu, došlo mi – Jobsův životopis od Waltera Isaacsona. Pustím první kapitolu, sedadlo spustím o něco níž, pohodlně se opřu a napadne mě, jestli si tu knihu stačím poslechnout celou: s přestávkou na přespání mě čeká noc a den za volantem, něco přes 1300 kilometrů. You better relax, buddy.

Po pár minutách poslechu, někde kousek od Blavy, sebou trhnu.

Hlas Dr. House v reproduktorech právě prohlásil cosi o kradení a o Picassovi. Něco mi to připomíná. Něco, na co jsem zapomněl. Nějaký průšvih. Priekak, jak říká má slovenská kamarádka.

A v tu chvíli mi to dojde: Mám do středy napsat recenzi na Kraď jako umělec. Ta knížka tímhle Picassovým citátem přece začíná: “Umění je krádež.” Poleje mě horká vlna. Nemám kdy to napsat. Leda že by…

Politý horkem nikoli z kávy

Musím to vymyslet teď a tady, během jízdy. Napsat to celé v hlavě. Recenze bez nakukování do výpisků. Test vzpomínek. Jinými slovy, článek o tom, co – jestli vůbec něco – jsem si z té knížky zapamatoval. Bez koukání. Neměly by se tak psát všechny “kritiky”? Nepíší se tak už náhodou některé? Experiment Kritika psaná na dálnici začíná.

Knihu Austina Kleona Kraď jako umělec jsem dostal za účelem recenze. Je to na ní i napsáno: na některých stránkách je téměř neviditelným šedivým fontem o velikosti Dodatek Kupní smlouvy AAA Auto Praha uvedený text  “soubor pouze pro účely recenze – Jan P. Martínek”. Ale já podváděl. Použil jsem tu krátkou, ale myšlenkami až po vazbu – resp. po okraj iPadu – naplněnou knížku i pro účely pobavení a poučení. Sorry, Melvilové – doufám, že přiznání je polehčující okolnost.

Austina sleduji už něco přes rok. Austin mě baví. Líbí se mi věci, které vymýšlí, jak je hravý a pohodový. Začerňuje třeba tlustou fixkou text v novinách a nechává vykukovat jen některá slova tak, aby vznikaly vtipné “básničky”. Dokonce tahle zábavná dílka už i vydal jako knížku. Jmenuje se Newspaper Blackout a Antonínu Přidalovi asi zatím nikdo neřekl, aby ji přeložil. Michalu Kašpárkovi ale naštěstí někdo řekl, ať přeloží Austinovu druhou knihu.

Nic není originál

Kraď jako umělec je Austinova dvojka, ale co do oblíbenosti rozhodně jednička. O čem je? O tom, že nic není originál. Ale pokud se bojíte, že všechny nápady už došly, byly vymyšleny, vyčerpány a spotřebovány, zachovejte klid: právě díky faktu, že se všichni necháváme inspirovat – a ti šťastnější z nás i inspirují – je studnice nápadů bezedná. Austin se ke svým inspiracím a inspirátorům přiznává bez mučení a prokládá svůj inspirovaně inspirující text citacemi svých oblíbenců – nebo prostě jen těch, které si k tématu vygooglil, těžko říct, výsledek je v každém případě nesmírně čtivý, zábavný a povzbuzující. Nakopávák jak má být.

O čem tedy vlastně kniha je? Je o tom, že všechny nové myšlenky vznikají recyklací těch starých. O tom, že umělec – a ve smyslu knihy to může být kdokoli, kdo píše, skládá, vymýšlí, podniká, tvoří; prostě třeba vy: „ať jsi, kdo jsi, ať děláš, co děláš“ – si vybírá dobré myšlenky, ty sbírá a jimi se pak nechá ovlivňovat. Je o tom, že každý, i ten nejlepší umělec, jednou začínal tím, že někoho imitoval a teprve potom ho nebo ji, měl-li talent a odhodlání, třeba i překonal. Je o tom, že jedinou pořádnou školou je škola života. O tom, že je dobré si nápady – své i cizí – zapisovat, abychom se k nim později mohli vracet. Že každý z nás už má všechno, co potřebuje, aby něco dělal, že stačí jen začít. Že na kopírování není nic ostudného, dělají to odpradávna i ti nejlepší z nejlepších, jen se nesmíte otrocky opičit, ale přesně naopak: svým vlastním dílem při kopírování jiných vzdáváte hold dílům, která milujete, přiznáváte kredit těm, kteří si jej zaslouží, nápady si přetváříte pro své účely a kombinujete je dohromady k obrazu svému.

Knížka je taky o tom, na co už mnozí z nás přišli: nejlepší je napsat knihu, kterou chceme číst, složit symfonii, kterou chceme poslouchat, vybudovat zahradu, na kterou se chceme dívat.

Netvoříme to, co známe, nýbrž to, co máme rádi.

OK, přiznávám se, podvádím: jakmile jsem zastavil, knihu jsem ještě jednou prolistoval, abych vám sem z ní nakradl pár nápadů a příkladů. Ale při jízdě předtím i potom jsem stejně přemýšlel o tom, jak to do sebe všechno zapadá: když jsem kdysi, jako malý kluk, začal skládat hudbu, bylo to proto, že jsem takovou nějakou hledal, ale nikdo ji (domníval jsem se) nevytvářel. Přemýšlel jsem i o tom, že znám celou spoustu cover-verzí skladeb, které v originále vůbec nejsou tak dobré – o Dylanovi je tohle známé, byť jeho fanoušci by se bránili, ale třeba i prostoduchý hit Umbrella americké zpěvačky Rihanny existuje také v krásných verzích jiných umělců.

Přemítal jsem i o tom, že jsem ještě před pár hodinami na přednášce pohrdlivě mluvil o své akademické „kariéře“, protože žádná instituce školu života stejně nenahradí, o tom, že jsem šest let v roli manažera uhrál jen díky tomu, že jsem si vybral ty nejlepší, sledoval je a imitoval. Při dalším listování mi došlo, že v mé prezentaci byl slajd s textem o špinění si rukou, který jsem přiřknul právě Austinu Kleonovi, ale že on ve skutečnosti píše “Pracuj rukama”. Že nabádá k částečnému odklonu od počítačů, tedy k útěku, který i já v posledních měsících absolvoval. „Chlapče, není důležitý, kolik vyděláš, ale kolik ti zůstane,” píše Austin slova svého dědy a i to platí o mém životě. A o vašem taky.

Dává k dobru následující fakt: vaše vedlejšáky, projekty a koníčky odsunuté na vedlejší kolej, jsou důležité. Navrhuje “Trénuj produktivní zahálku”, což je něco, o čem jsem ve své prezentaci také mluvil, jen trošku jinak: “dříve jsem nudu, nebo, chcete-li, idleness, zaplácával aktivitami, teď si ji užívám, protože během ní můžu přemýšlet a vymýšlet”. Austin píše i o dělení se o výsledky s ostatními, což je přesně důvod, proč jsem na onu konferenci vůbec jel.

Kleon ve své knížce plné krásného, ručně psaného písma a roztomilých obrázků, ukazuje třeba i svůj nákres etap v životě projektu – a i tuhle představu, jak přiznává, ukradl kamarádce. Zmiňuje fakt, že nezáleží na tom, kde žijeme, ale kým a čím se obklopujeme. “Musíš si zkrátka najít místo, které tě nakrmí – kreativně, společensky, duchovně i doslova.” Jak jsem tak uháněl vstříc k relativně novému domovu tisíc kilometrů od toho starého, po prezentaci, v níž jsem zmiňoval, jak jsem díky práci procestoval půlku světa, vzpomněl jsem si i na to, že Austin považuje za důležité “vylétnout z domu”, změnit lokál a poznat jiné kultury: “Budeš-li totiž pořád ve stejném prostředí, tvůj mozek zpohodlní. A ty mu musíš dopřát nepohodlí. Strávit nějakou dobu v jiné zemi, mezi lidmi, kteří fungují jinak než ty.” Amen, pravím vám.

Austin (všímáte si, jak se vyhýbám formálnímu pojmenování autor?) nezapomíná ani na morálku (“Nebuď svině”) a zmiňuje něco, čím jsem se v životě nakonec vždycky řídil, aniž bych to měl tak pěkně pojmenováno: “…pokud zjistíš, že jsi v místnosti nejnadanější, potřebuješ změnit místnost”. Také jste ptáky z těsných místnůstek stěhovavými?

Přespal jsem v Česku a teprve tam zjistil, jaké byly ohlasy posluchačů na můj konferenční příspěvek, jímž jsem si nebyl vůbec jistý (což je jen slušná verze reality, jíž byla podělanost strachy). A přitom jsem si vzpomněl na další radu Austina Kleona: “Schovávej si pochvaly”. Dal jsem si předsevzetí, že všechna ta velkorysá a potěšující hodnocení, za která jsem nesmírně vděčný, si někam nakopíruji, tak jako to dělá on.

Nechci vám převyprávět celou knihu, takže radu Jerryho Seinfelda, kterou jsem už znal odjinud, před vámi zatajím a místo toho doporučím: jděte a kupte si tu knížku. Je výtečná. Obsahem i formou. Její papírový originál je krásný, černý, vytištěný na parádním papíru. I českou verzi se podařilo vyrobit přesně takovou; nakladatelství Jan Melvil touhle knihou navíc zahajuje speciální edici Briquet, v níž prý budou vycházet výhradně hutné a oku lahodící knihy. Máte mé stoprocentní doporučení ke koupi. V nejhorším případě to dopadne jako v tom třicet let starém kameňáku, v němž vrátný přistihne topiče: “To není žádný krmení pro králici – člověče, vy kradete brikety!”, na což topič pokrčí rameny a odvětí: “Když to nebudou žrát, hodim to do kamen.” Naštěstí vím, že čtenáři MVH jsou a vždycky byli a budou proti pálení knih a ošizování se o vědomosti.

Když napíšu, že Kraď jako umělec je moc pěkná, milá, nápady prošpikovaná a všemi mastmi mazaná kniha, věřit mi nemusíte. Ale i samotný Seth Godin se o ní vyjádřil, že je až děsivé, jak nás všechny – včetně jeho samotného – odhaluje. Ta knížka je výživná jednohubka, kterou slupnete jako malinu, ale pak položíte párátko na noční stolek, přikryjete ho talířkem a když se tam druhý den podíváte, zjistíte, že se pod ním zase něco inspirativního urodilo. Máte-li pod čepicí, rádi budete Austinu Kleonovi nahlížet pod pokličku možná nepravidelně, ale určitě často.

Když už jsme u toho nočního stolku: já si teď jdu po té dlouhatánské jízdě zdřímnout. Protože jsem unavený. A protože když se Austin na konci své knihy za čtenáře ptá “Co teď?”, jeho úplně poslední rada zní (spoiler alert pro pomalejší): Zdřímni si.

Než usnu úplně, vybaví se mi verš, vykradený bůhví odkud. Hrdliččin zval ku spánku hlas: Honzo, Kleóne, Jarmilko

Jan P. Martínek, Twitter

 

 

Chcete potěšit své partnery dárkem, který nezklame?
Nechte si doporučit a pěkně zabalit dobré vínečko od našeho sponzora www.firemnivino.cz

Podobné články

  • Lovec, teď nebo nikdyLovec, teď nebo nikdy Mohu mít plány, na jak dlouho chci, kvalitní - jako od Pána Boha, ale všechno se to začne pravidelně rozpadat, pokud ve svém kalendáři nemůžu udělat - odškrtnout "hotovo". Všechno se […]
  • Po čem toužím, co chci, co musím, co mohu…Po čem toužím, co chci, co musím, co mohu… Mít vše hotovo je stený marketingový trik jako time management. Nabízí nám splnění neuskutečnitelných snů. My jim věříme. A výsledek je ten, že ve chvíli, kdy odezní nadšení z iluze, […]
  • Hledání talentu – SněhulákHledání talentu – Sněhulák Letos v létě, kdy jsem otevíral vstupní bránu na cestě za poznáním vlastního talentu, jsem si do notýsku napsal: "Talent je jako sněhová koule. Pokud z ní chceme udělat sněhuláka, je […]

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 3

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

Stránka, který odkazuje na tento příspěvek

  1. Koprová omáčka pro duši | Mít vše hotovo.cz | 27. 5. 2013
  2. Cesta k životní pozornosti | Mít vše hotovo.cz | 27. 10. 2014
  1. Ala napsal:

    Čekám, že mi kniha dorazí každým dnem. Čtení papírové knihy je širokospektrální smyslový požitek, za elektronickou to hned tak nevyměním. Když jsem ji viděla, že se překládá, věděla jsem, že je to ta, co mi udělá radost a před dvěma ? měsíci hned u MP označila. Koupila bych si ji i bez pochval a recenzí, autor je má krevní skupina. :)

Přidej komentář k příspěvku

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru