Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Jak se zbavit strachu

By on 1. 10. 2012 in Rozvoj with Žádný komentář

Poslední články od Lukáš Šaněk (Všechny články)

Jedno z mnoha klišé, které máme možnost naučit se z filmů, zní: pojmenuj svůj strach, čel svému strachu a zbav se ho. Úplně poprvé jsem to ale slyšel od svojí babičky, když jsem nechtěl jít poprvé do školy sám bez jejího doprovodu. Američtí vědci před nedávnem prokázali, že moudrost našich babiček a dědečků je (zdá se) bezmezná.

Jedna noha za druhou jemně našlapuje, opatrně a téměř neslyšně. Osm nohou drží tělo nad zemí, malou hlavu, která pozoruje osmi očima všechno kolem sebe, v závěsu za ní zadeček (u některých je ta zdrobnělina trochu mimo mísu) připravený v mžiku vypustit vlákno, které životy zachraňuje, ale většinou spíš bere. Osm nohou se plíží po vašem koberci, u vašich nohou, po vašem gauči. Až najednou si periferním viděním všimnete, že se kdesi vedle vás něco mihlo. Srdce začne bušit, nohy zdřevění – vaše tělo právě ovládl strach.

Pojďme si hned na začátek říct, jak to vlastně funguje.

Na situace, kdy jde člověku o život, je mozek připravený hned dvakrát:

První možnost, krátká, rychlá, ne příliš přesná, vede do malé části mozku jménem amygdala, která během několika milisekund vyhodnotí situaci a spouští poplachový systém jménem sympatikus. Ten připraví celé tělo na dvě možná řešení – útok nebo útěk.

Druhá dráha, delší a pomalejší, vede do oblastí v mozkové kůře, kde probíhá rozpoznávání věcí, které před námi stojí, někdy to ovšem může trvat i pár vteřin, během kterých jde (obvykle) o život. Může se tak stát, že večer vejdete do kuchyně a najednou uvidíte na lince pavouka… Co se stane? Srdce v mžiku začne tlouct rychleji, zvětší se zornice, rozšíří se průdušky, aby plíce mohly nasát více vzduchu, mimo jiné. O vteřinu později si ale uvědomíte, že se z toho velkého pavouka vyklubal jen zbytek stonku z rajčete. (Autorova vlastní zkušenost.) Takhle fungují dvě dráhy, které chrání náš život.

Někdy se ale dostáváme do situací, kdy sympatikus už dávno přestal účinkovat, ale nás stále svírá pocit strachu, úzkosti a paniky, nevíme si s tím pomoct, ale uvědomujeme si, co tento stav spouští. Jedná se o fóbie. Jejich původ většinou pochází z dětství, ještě z dob, kam naše paměť nedosáhne. Někdy si ale můžeme vytvořit velmi silnou afektivní reakci i v pozdějším věku, o to lépe se později léčí. V současné době největší úspěchy v boji proti fóbiím slaví kognitivně-behaviorální terapie, která nás dokáže “přeučit” se ze strachu na normální reakci. Ale popravdě – šli byste s arachnofóbií k terapeutovi?

Možná se ušklíbnete, že rozhodně ne. Jsou mezi námi ovšem i tací, kterým jejich fóbie brání v normálním životě, v ten moment je na čase vyhledat terapeutickou pomoct. Mezi ty závažnější patří agorafóbie, strach, že se jedinec dostane do situace, ze které nebude úniku, tzn. velké přelidněné prostory, vysoké sály nebo jen velká společnost lidí (pozn. agora znamená řecky tržiště nebo jen místo, kde setkávají lidé), jedna z nejrozšířenějších fóbií vůbec (arachnofóbie je na prvním místě). Někdy je přirovnávána jako opak klaustrofóbie, ale zatímco klaustrofobikovi může stačit otevřít okno nebo dveře, tak agorafobik nemusí vyjít dlouhé měsíce z domu.

Přesuňme se nyní do slunné Kalifornie, kde tým vědců z univerzity v Los Angeles provedl studii na téma práce se strachem a došli k celkem zajímavému zjištění – řekněte pavoukovi do očí (nejlépe do všech osmi), co k němu cítíte. Studie zahrnovala 88 arachnofobiků, kteří byli rozděleni do 4 skupin. První a společný úkol byl sáhnout nebo se dostat co nejblíž k živé tarantuli v otevřené bedýnce. Podle jejich reakcí (úzkost, tlukot srdce, pocení) byli rozděleni do 4 skupin:

  • první skupina byla požádána, aby vyjádřila co nejpřesněji svoje pocity při dotýkání pavouka, např. “bojím se toho ošklivého pavouka, děsí mě”,
  • účastníci v druhé skupině měli vyjádřit víc obecně, co cítili – tak, jak se to naučili v terapii, mimo jiné “ten pavouk mi nemůže ublížit, nebojím se ho”,
  • třetí skupina řekla něco úplně odlišného od toho, co prožili „bedýnka byla dřevěná“,
  • a poslední, kontrolní skupina neřekla vůbec nic.

O týden později byli probandi znovu pozvání do laboratoře, aby zopakovali první úkol a  vědci změřili jejich reakce. Během sedmi dní ale nastaly změny –  ¼ probandů lépe čelila strachu, než ostatní.  Zkuste hádat která… Ano, první.
“Rozdíly byly opravdu znát,” řekla Michelle Craske, vedoucí týmu. “Vzhledem k omezenému času, po který studie trvala, jsou výsledky ještě významnější. S plnou péčí mohou být rozdíly ještě větší.”

Byť jsou výsledky této studie velmi pozitivní, vědci stále ještě nechápou, co konkrétně se u  probandů v první skupině stalo. Nenaučili se totiž nic nového, k lepším výsledkům stačilo pouze vyjádřit svoje pocity. Tým nyní doufá, že budou moct tuto studii vztáhnout i na závažnější problémy jako oběti znásilnění nebo vojáci, kteří po válce trpí post-traumatickým syndromem.

 

Ne vždy máme možnost upřít zdroji svého strachu do očí a říct mu, jaké pocity v nás vyvolává. Ne vždy se asi dostaneme do situace, kdy se ovládneme a místo panického ataku budeme jednat rozumně a přesně podle příruček. Ale v tuto chvíli nám možná stačí si jen uvědomit, že to není až tak těžké, že ten balvan na srdci, který úzkost během chvilky vytvoří, může zmizet stejně rychle. Stačí jen vyjádřit svoje pocity. Zkuste si představit, co všechno by se dalo ještě zvládnout, překonat nebo vyřešit tím, když budeme nejen k sobě, ale i k ostatním upřímní?

Vzpomeňte si na začátek textu, kdy jsme se nebavili o strachu, který nám brání žít a který nás skličuje, ale o strachu, který chrání náš život a který nám umožňuje připravit tělo pro stresové situace. Jak by asi vypadal život, kdybychom neměli strach?

Lukáš Šaněk, blog

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru