Jít si odpoledne lehnout… a usnout. Zapeklitý problém. Pro většinu lidí něco nepředstavitelného, a tak kritizují. Pro mě to funguje dokonale. Tak v čem jsem zrovna já jiný? Povím vám to. Vůbec v ničem. Jen to chce vědět jak „na to“, být hlavně ze začátku trpělivý a nekompromisní.
Kouzlo je v mé odpolední „dvacetiminutovce“. Stále vás to zajímá? Přečtěte si můj příběh.
Spím kolem 6-6,5 hodin denně. Odpoledne začínám pociťovat zvýšený spánkový tlak, který se mi za mé náročné dopoledne nahromadí. Rozhodnu se jít si lehnout. Nastavím budík na 20 minut přesně. Zavírám oči, ležím. Nemůžu usnout. Zvoní budík. Nespal jsem. Ale okamžitě vstávám a pokračuji ve svém denním programu.
Zkouším to druhý den znova. Pozítří. A pak zase znova. Pořád dokolečka. Zatím se mi ještě usnout nepodařilo. Ale každý den si stejně jdu na těch 20 minut lehnout. Pokaždé se snažím na nic nemyslet. Nejde mi to. Ani usnout, ani nemyslet. Deprimuje mě to.
Ptáte se, proč to dělám, když to nefunguje? Nechce se mi to tak brzy vzdát. Ne, ještě ne.
A najednou to přijde. Poprvé usnu. Ale ouha. Za necelou půlhodinku jsem násilně probuzen nepříjemným pazvukem budíku. Jsem rozbitý, chce se mi ještě spát… Ale nesmím! Jen 20 minut přece. Tak vstávám. Jenže zbytek dne pak stojí za starou bačkoru. Jsem unavený a nevrlý.
V publikaci European Sleep Research Society se dočítám, že to chce trénink, a že nakonec vše půjde dokonale. Potvrzují mi mou teorii převáděnou do praxe, že to dělám dobře. Irituje mě tento stav, ale pokračuji dál. Věřím tomu.
Je o týden později. Pořád si denně chodím odpoledne zdřímnout. Tělo si zvyká a začíná chápat, že nikdy nedostane více, než těch 20 minut. A proto je chce, co nejlépe, využít. Naše tělo je totiž moc chytré. Usínám, poprvé se mi takto odpoledne zdá sen! Probouzí mě budík. „Hmm klasika“ říkám si. Ale, fííííha. Změna. Cítím se skvěle.
„Co se to stalo?“ Ptám se.„ Jaktože nejsem zničený, jak prozatím doposavaď?“ Podvědomí urychleně napovídá. „On se ti zdál sen přece, vzpomínáš?“ Vzpomínám. Mozek hledá v mé medicínské databázi odpovědi. A rychlostí vyhledávače Google získávám tu pravou. Zní: „Přeskočil jsem všechny fáze *nonREM a vstoupil přímo do REM“. Wow. Dokázal jsem to.
O den později. Odpoledne se těším na další sen a sním spojený odpočinek. Nepřichází. Jsem unavený. Jsem zklamaný. Ale nezoufám. Chce to čas přece. „Ale jak moc?!?“ „Už to trvá přece tak dlouho…“
Po několik následujících dní se střídají „dny úspěšné“, kdy skutečně relaxuji a po spánku se cítím úžasně; se „dny neúspěšnými“. Časem se poměr začíná měnit ve prospěchu restorativních spánků; povětšinou se sny.
A na konec to přijde. Nesním sice každý den. Ale pokaždé během těch „svých dvaceti minut“ vstoupím do REM. Ne vždy si totiž sny pamatujeme, i když jsme ve správné fázi. Tedy skutečně odpočívám každé odpoledne.
Jít si takto lehnout má konečně smysl a je to efektivní. Mám radost. Uspěl jsem. Všechna deprivace je tatam. Dokonce se začínám budit i o malinko dříve, než budík zazvoní. Jsem čerstvý a odpočatý. Dokázal jsem to. Vyhrál jsem!
Je vám záhadou, co termíny *REM a nonREM znamenají? Použijte wikipedii, Google, nebo… si přečtěte tento článek.
Už na tom delší dobu pracuji (tedy bez příruček, tak nějak živelně). Budík mám nastavený na 30 min a mám to včetně usínání akorát, i se třeba vzbudím o minutku dříve. Důležité je hned po budíku vstát.
Mohu potvrdit, že moje „mentální“ výkonnost je pak do večerních hodin celkem i na slušné úrovni. Horší je, když pak jednou na šlofíka není čas.
Pro odpočinek doporučuji poslouchat k tomu některou ze stimulujících nahrávek – osvědčil se mi třeba program S.H.A.R.M, kde je asi patnáctiminutové nahrávka „Short nap“ a ještě se mi nestalo, že bych během ní neusnul, neměl sny a neprobudil se sám od sebe pár sekund před koncem :-)
Je sice fakt, že do REM fáze jsem občas přecházel samovolně i v průběhu některých přednášek ve škole, ale tahleta nahrávka fakt dokáže divy. Kdyby někdo chtěl poslat jen samotné audio a nechtělo by se mu shánět celý program, stačí se ozvat na ondrej.freedom zavináč gmail.com
@Ondra: Ahoj Ondro, díky za tip. S.H.A.R.M jsem neznal a rád jej na vlastní kůži vyzkouším, ale než se mi podaří jej sehnat, tak mohl bych tě požádat o zaslání “Short nap”? Děkuju. Martin mablog.cz(zavinac)gmail.com
Zajimalo by mne, jak dlouho trvala faze zvykani si, po jak dlouhe dobe to zacalo byt vice k prospechu nez k unave a kdy si na to telo zvyklo uplne.
@Ludek: Dá se říci, že základní fáze, než se mi podařilo poprvé usnout, trvala nějakých 5-6 dní. Ovšem první sen se mi zdál až někdy těsně před završením třetího týdne a myslím, že tělo si kompletně navyklo cca po měsíci a něco málo k tomu.
A kdy to začalo být spíše ku prospěchu? Musím se přiznat, že jsem pauzu tak jak tak potřeboval, protože kdybych si lehnout nešel, tak bych stejně nic kloudného neudělal. Proto jsem nepociťoval zas až takový markantní rozdíl mezi nejitím si zdřímnout vůbec a vyspat se špatně. Věřil jsem ale, že když tomu ten čas dám, tak to nakonec vyjde a výsledky se dostaví, což se mi také potvrdilo :-)
@Ludek: To si myslím je individuální. Já tím, že jsem si to nastavil na 30 min včetně usínání, tak jsem schopen si takto odpočinout kdykoli je potřeba. Už se mi podařilo takhle usnout i dvakrát za den (po obědě a navečer).
Jak říká Martin, když si člověk na chvíli neodpočine, práce stojí za zlámanou grešli, kdežto po pauze jsem schopen zase pracovat rychleji a lépe.
Já jak si lehnu, hned usnu. A mám tendence těch 20 minut skoro vždycky překročit..
Já si nastavím na telefonu budík na 20 nebo 30 minut, dle možností, najedu podcast ČRo2 Praha, kde je spoustav povídacích pořadů, něco pustím, zaposlouchám se, v ten moment usnu. Jak budík probudí, vstanu jdu chvíli dělat manuální práci (v kanclu třeba uklízet poházená lejstra apod.), to mě probere a pak zase pracuju… Když hned po spánku chci např. něco tvořit na počítači, mám tendenci zae usínat…
@Jaroslav: Znám povícero takových lidi a docela vám to závidím. Třeba já jsem se tomu musel skutečně naučit a to ještě odpoledne potřebuji cítit určitou únavu, abych měl zaručený pozitivní výsledek. Ovšem spát déle mi nevyhovuje, kvůli pozdější malátnosti po probuzení. 20 minut mi bohatě dostačuje a je to výhodné i z hlediska časové úspornosti.
Osobně to používám celou řadu let. Říkám tomu desetiminutovka a fakt to funguje excelentně. Prostě jak popisuješ!
Začal jsem praktikovat tuto techniku a cítím se teď mnohem lépe. Když jsem býval odpoledne unavený, tak jsem si také chodíval lehnout, ale většinou to zabralo více než 20 minut a po probuzení jsem se necítil dobře, často stále unavený. Jsem velmi rád, že jsem začal praktikovat svou dvacetiminutovku. I když si odpoledne krátce pospím, večer po ukončení veškeré činnosti jsem „správně unavený“ a zaspím téměř okamžitě.
Na tohle je výborný pomocík psycho-walkman. V těchto zařízeních jsou různé programy pro různé účely s různými délkami. Pro krátký spánek na zotavení mozku používám jeden z nich s délkou na cca 20 minut, program ve 20 minutách uvede mozek na krátkou dobu do velmi hlubokého spánku (na cca 4 minuty) a zbytek té doby jej pozvolna uvádí do probuzení.