Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Proč jsme k sobě tak zlí?

By on 26. 7. 2012 in Vztahy with Počet komentářů: 10
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Opakovaně se setkávám s argumenty proti plánování, které stojí na tvrzení, že realita bývá zcela odlišná. Že realita veškeré plány boří. Že přichází zvenčí tolik zásahů, na něž je třeba reagovat, proto plány člověka ve výsledku spíše omezují, ba dokonce frustrují – nedochází totiž k jejich naplnění.

Uvedené argumenty vycházejí zejména z úst zaměstnanců, kteří zcela pochopitelně mají o poznání horší výchozí postavení než freelanceři či vedoucí pracovníci. Alespoň si to zaměstnanci namlouvají. „Jsme ve vleku rozhodnutí, která přicházejí odjinud,“ tvrdí a tím uzavírají diskuzi nad smyslem plánování své práce. Je tomu ale skutečně tak?

Nepopírám, nemálo vedoucích si spolupráci týmu vykládá především jako poslušnost. S ní se úzce pojí reaktivita – zaměstnanci musejí poslouchat, čili musejí reagovat na to, co jim v emailu, na stole přistane, nebo co jim jejich šéf řekne z očí do očí. Jestliže však tito lidé odvrhnou jakýkoliv model změny – plánování, třídění svých pracovních úkolů – vzdávají se (mimo jiné) jakékoliv šance se od reaktivity oprostit. Ano, mohou si myslet, že se tak stanou zaměstnancem měsíce, skutečnost je ve výsledku často zcela odlišná.

Věčně reagující zaměstnanec nikdy nebude skutečně efektivním zaměstnancem.

Může výkonnostně zvládat spoustu práce, samotný výkon (vyšší produktivita) však může vést snadno k rychlejšímu opotřebení – únavě, vyhasnutí. Nebo přinejmenším k chybám při práci a nespokojenosti.

Vzdát se plánování znamená vzdát se šance nejen dýchat, ale také skutečně efektivně pracovat.

Zdá se však, že jde o uzavřený kruh – i kdyby zaměstnanec po tomto toužil, bude tvrdit, že okolí je neúprosné.

Pokud byste vzali do rukou například knihu Proměna, získáte model, jenž lze aplikovat nejen na sobě, ale také na okolí. Přivést ke změně sebe i své kolegy a nadřízené v práci není nemožné. Budu-li volně parafrázovat samotný rozjezd proměny, nelze se vyhnout sousloví „vystoupit z komfortní zóny„.

Lidé, kteří si stěžují na zlé podmínky, málokdy zkusili udělat cokoliv, jež by k jejich změně k lepšímu mohlo vést.

Proč? Říkají tomu „strach“, říkají tomu „nemožnost“… V praxi tak budou i nadále neustále kontrolovat poštu a odpovídat do pěti minut, zvedat kdykoliv telefon a plnit úkoly hned při přijetí, byť přeruší ty rozpracované. I nadále si budou nechávat krást svůj čas (rušení v práci) i svůj volný čas (přesčasy či vyřizování e-mailů a telefonátu po večerech a nocích). Zdánlivá odpovědnost vůči práci přerůstá přes odpovědnost vůči svému životu – a chtěli byste mít v týmu takto nezodpovědné jedince? Já ne.

Kdo si neváží sám sebe a svého času, nebude ve skutečnosti loajální člen týmu, nebude ale především ani efektivní.

Přitom na určitých zcela přirozených projevech našeho Já lze dokázat, že každý z nás má určité hranice, přes které druhé nenechá jít. Stačí si představit pomyslnou bublinu kolem svého těla. Někdo nepustí druhé na vzdálenost metru, jinému nedělá zle třicet centimetrů, ale blíže už k sobě nikoho nepustí. Pouze své blízké, například partnera/ku a děti. Proč stejně takto nebudovat ochrannou hráz i v případě svého času a komunikace s okolím? Proč by to výsostní postavení i v případě času nemohli mít jen ti nejbližší? Jakto, že nám děti rostou, aniž bychom to stíhali sledovat, jakto, že odložíme víkendový výlet s tím, že „musíme dodělat do práce to, co nám šéf zadal v pátek večer“? Zatímco od své bubliny ty nejbližší, potažmo sebe sama, vzdalujeme, práci a různé zloděje času necháváme pronikat až na samou kost.

Tvrzení „to nejde“, „mám strach, že…“ by neměla ve skutečnosti vůbec obstát. Pouze potvrzují, jak málo si dokážeme vážit sebe sama – a toho, na čem nám záleží nejvíce. Dokazují, jak moc jsme si navykli reagovat – ať už z pohodlnosti (komfortní zóna), nebo opravdu ze silného strachu. Proč však nezačít po malých krůčcích pomyslnou bublinu vytvářet a informovat o ní své okolí? Proč si na dopisy nereagovat ne hned, ale třeba každou hodinu, druhou hodinu… Proč si nedat do podpisu, že poštu vyřizujete v ten a ten čas? Proč v momentě, kdy vám vedení zadá úkol s tím, že je naléhavý, neukážete své aktuální plány a rozpracovanost projektu s dotazem, zda nový úkol je nejen naléhavý, ale také tak důležitý, abyste aktuálně rozdělanou a naplánovanou práci přerušili? Kolik pracovních porad je ve skutečnosti naprostou ztrátou času, neboť se v nich hledají řešení na věci, které třeba ani nespadají do cílů a vizí společnosti? Nikdo však nevznese dotaz nad smysluplností toho, na čem se pracuje.

Mohl bych téma rozvádět dál a dál, mohl bych jej vést třeba ještě ve více pesimističtějším duchu, na druhou stranu vidím, že více a více lidí kolem mne se odvažuje pomyslnou hranici komfortní zóny překročit. Čtou si o GTD, čtou si o plánování, hledají způsoby, jak být méně reaktivní, jak kulantně komunikovat s nadřízeným a odmítnout vodopád (mnohdy nesmyslných) úkolů či jeho nekoncepční přerušování vašeho soustředění. Vede mě to k víře, že rčení „čas jsou peníze“ přestane být floskulí, kterou se ospravedlňuje zrychlení a mnohdy arogance, a že jej vystřídá uvědomění, že čas je dar.

Život, který jsme dostali, plyne – je realizován probíhajícím časem.

A náš život by se zlepšil, pokud si uvědomíme (a budeme také podle toho jednat), že minuta není pouze nějakých abstraktních 60 jednotek (nazvaných sekunda), ale že je to v průměru 70–80 tepů našeho srdce. A byla by škoda jej nechat tlouct jen a pouze z poslušnosti k nadřízeným, pro odpovědnost k práci, pro vyšší výkonnost…

Lukáš Gregor

Zdroj obrázku

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 10

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Josef Jasanský napsal:

    „Neupírám skeptikům, ať už GTD nebo jiné metody samo-řízení, jejich pohled na ‚život v systému‘. Nepřu se s nimi v otázkách (ne)svobody lidského konání, citlivosti přijímat neočekávané výzvy nebo flexibilnosti reakce na nové události. Mně systém jednoduše vyhovuje – cítím se být systematik a cítím, že mi systém pomáhá.”
    Nerad cituji sám sebe;), ale uvedená část posledního článku na mém blogu mi přišla jako vhodný způsob vyjádření mého postoje k problematice popsané ve výše uvedeném textu.
    Jak praví jedno české rčení: „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky”, a myslím, že to platí i v případě (ne)plánování.

    PS: mám dojem, že zatím stále ještě platí určitý (pokřivený) mýtus, že ten, který je v neustálem stresu, nestíhá, na nic nemá čas, je prostě ten nejvýkonější (nejpracovitější) – je to stále ještě „IN”

    Zdraví, JJ

    • Lukáš Gregor Lukáš Gregor napsal:

      @Josef Jasanský – Nevím, zda nyní nedochází k nedorozumění. Ono de facto nejde o to, že bych zde útočil na GTD skeptiky, nebo na ty, kteří zkrátka nechtějí plánovat – setkávám se zkrátka čím dál tím více s pasivním přístupem k práci a k životu, kdy lidé zkrátka jen reagují, aniž by si dokázali vybudovat ochrannou bariéru, aniž by si hájili své „území“.

  2. RC napsal:

    Ahoj Lukas,
    mam par otazok, ktore snad lepsie osvetlia problem:

    zamestnanci vs. freelanceři či vedoucí pracovníci

    Mas pocit, ze zivnostnici a veduci pracovnici nemusia reagovat na rozhodnutia „odjinud“?

    … S ní se úzce pojí reaktivita – zaměstnanci musejí poslouchat, čili musejí reagovat na to, co jim v emailu, na stole přistane, nebo co jim jejich šéf řekne z očí do očí…

    Vies si predstavit zamestnanca ktory nereaguje na to, co mu pristane v maile, na stole alebo co mu sef povie z oci do oci (aj ked v tomto pripade asi reagovat v podstate ani nie je mozne, aspon ja som na oci uplne hluchy…)? Co si myslis, aka by bola „zivotnost“ takehoto zamestnanca v danej organizacii? Skutocne tato tvoja veta popisuje reaktivitu?

    Je toto to ono? (preklad z japonstiny: Mam to robit takto?)
    http://dilbert.com/dyn/str_strip/000000000/00000000/0000000/000000/90000/1000/300/91355/91355.strip.gif

    A ako by sa ti pacilo zavolat na zachranku plnu zamestnancov, ktori odmietaju na tvoj telefonat reagovat?

    …Věčně reagující zaměstnanec nikdy nebude skutečně efektivním zaměstnancem…

    Mozes prosim osvetlit co znamena „skutocne efektivny zamestnanec“? Ak by to nahodou bol zamestnanec, ktory nereaguje nikdy alebo iba obcas potom mam par tipov kde ziskavat „skutocne efektivnych zamestnancov“, v prvom pripade su dokonca velmi skladni…

    …Někdo nepustí druhé na vzdálenost metru, jinému nedělá zle třicet centimetrů, ale blíže už k sobě nikoho nepustí…

    Znamena to, ze ked sedim v kine, tak vzdy vedla mna sedi partner/ka alebo dieta (prisediaci su spravidla blizsie nez 1m, casto blizsie nez 30cm a vobec nikomu to nevadi)? Aj ked tych ludi vobec nepoznam? Zaroven plati, ze v preplnenej elektricke (tj. kde sa kazdy tlaci na kazdeho, tj. vzdialenost je v podstate 0cm a nie ze by ma to bavilo, ale nemam s tym zasadny problem) su vsetci partneri alebo deti? Je mozne spravat sa k nim ako k partnerom alebo detom? A obecne oblubena otazka – ak je nieco prirodzene, musi to byt aj spravne? Ak mam prirodzene modre oci mal by som ignorovat veci inej farby? Neunika nam tu nejaky detail?

    …Dokazují, jak moc jsme si navykli reagovat – ať už z pohodlnosti (komfortní zóna), nebo opravdu ze silného strachu…

    Znamena to, ze ked idem po mnou zvolenej ceste a na nej sa vyskytne prekazka, pricom ja sa rozhodnem zmenit cestu na inu nez povodne zvolenu (tz. reagovat na existenciu prekazky) ze som pohodlny (bolo by teda lepsie spadnut hrdinsky napr. do kanala ale byt na svojej ceste… je to vobec este mnou zvolena cesta? Je to predsalen kanal… Ale je pravda ze je to dost nepohodlne) alebo mam silny strach (zatial ma to nikdy nevystrasilo, ale je mozne ze to uz iba neregistrujem)?

    …Kolik pracovních porad je ve skutečnosti naprostou ztrátou času…Nikdo však nevznese dotaz nad smysluplností toho, na čem se pracuje…

    Stretol si uz manazera, ktory by nedokazal vysvetlit preco to co robi/chce od druhych je nielen naliehave ale aj dolezite? Nie je tu problem s tym, kto urcuje co je zmysluplne? Kolkokrat sa zamestnanec spyta ci to, co sa po nom chce, je zmysluplne a zostane zamestnancom?

    …Život, který jsme dostali, plyne – je realizován probíhajícím časem….

    Znamena to, ze prebiehajuci cas realizuje nas zivot? Dalo by sa s nim dohodnut, aby nas zivot realizoval nejak inak nez to aktualne robi?

    Trocha vaznejsie – mozem sa domnievat, ze osobne chapem (aj ked relativne casto bohuzial nesuhlasim), co si textom chcel povedat. Trocha ale dufam, ze chces oslovit aj tych, ktori to nechapu. Potom ale v texte zostal dost velky priestor na dezinterpretaciu (aj vdaka zaverecnej agitacii), co mi pride skoda.
    Uzite si den.
    RC

    PS: S „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky” by som bol trocha opatrnejsi. Mozno to nevidim spravne, ale ocakaval by som, ze budeme hladat skor co ludi spaja nez konstatovat, ze kazdy je iny (co sa da lahko pouzit v zmysle ze nic nemame spolocne).

    • Lukáš Gregor Lukáš Gregor napsal:

      @RC – Beru to jen jako takový zlehčující komentář, pravděpodobně je tak úmyslně nastaven, protože co bod to naprostý extrém. Jen pro příklad – je jasné, že záchranná služba bude telefony brát, ale kdybych měl pro nějaké případné nechápavé nebo hnidopichy všechno do extrémních detailů rozepisovat (výjimky výjimek z výjimek…), tak psaní rovnou zabalím, to by nemělo smysl.

  3. Josef Jasanský napsal:

    @Lukáš – musím přiznat, že jsem text pochopil (nesprávně:)) jako jakýsi apel na „skeptiky“, případně „obhájce nestíhání“, se kterými se tak často ve své praxi setkávám… souhlasím proto, že z tohoto pohledu byl můj předchozí komentář „trochu „mimo“ :)

    @RC – zažil jsem na vlastní kůži dobu (skončila v roce 1989, doufám), kdy se po mně (a nejen po mně) chtělo „být opatrnější“ v tom, co říkám – moc se mi to nelíbilo, a následky té doby možná cítím dodnes (autority, strach z vlastního úsudku, atd.)
    Určitě ale souhlasím s Tvojí radou – je důležité hledat, co lidi spojuje, než to, co je rozděluje… a bude skvělé, až tento „duch“ ucítím i z Tvých komentářů;)

    JJ

  4. RC napsal:

    JJ: Touché!

  5. Eta napsal:

    Ono je to i tak, že reaktivní zaměstnanec se nikdy nestane vedoucím pracovníkem a nepostoupí výše ve firemní hierarchii.

    Protože neprokáže, že se umí vyrovnat s více úkoly, než se dá stihnout.

    Protože neprokáže, že umí nekonfliktně odmítnout nadřízeného.

    Například šéfovi vysvětlím, že opravdu mám problém udělat třetí výjimku z pravidla za sebou z těch a těch důvodů. A spolu s odmítnutím navrhnu změnu pravidel, z čehož by plynuly tyto a tyto výhody pro všechny zúčastněné strany. Správný šéf to ocení, protože má rád když zaměstnanec u své práce přemýšlí.

    Dobrá zpráva je, že se tyto dovednosti dá do větší či menší míry naučit, v závislosti na osobnostních předpokladech.

  6. jana napsal:

    ono to je i o mire (ne)reagovani. ja bych zamestnance, ktery venuje spoustu energie staveni vlastnich zdi a bublin, ze zadanych ukolu si vybira bez ohledu na pokyny sefa, ale podle nejakeho systemu, pripadne na maily reaguje jen tehdy, kdyz se mu zachce, nechtela. at se stane freelancerem a tam si sam urci, ze treba mail otevre jednou za mesic. ale dnes k vetsine zaestnani patri i to, ze lide dostavaji nejake ukoly a maji je plnit. ne slepe, ne absolutne do vteriny kazdy doslova – pokud je sef trochu cvok a hrne vodopad protirecicich si pozadavku, je v poradku rici, ze to nejde. ale bez respektu k vedeni si proste rict, ze kaslu na bezny system a udelam si, co chci a jak chci a na neco se vybodnu… to neni zcela koser uz vuci zamestnavajicimu

    • Lukáš Gregor Lukáš Gregor napsal:

      @Jana – Souhlasím s Vámi. Možná že to z textu vyznívá tak, jak jste pochopila, ale neměl jsem v úmyslu to stavět do extrémní polohy – tzn. že by dobrý zaměstnanec byl ten, který si dělá co chce.

  7. Tomas napsal:

    Naprostý souhlas s Janou. On Lukáš to tak asi myslel, jen to špatně napsal.

    Hlavní myšlenkou je podle mě to, že jsme to MY, kdo si o tom rozhodujeme. Každá práce je specifická, někdo musí sedět nad e-maileme a přijímat objednávky, pracovník call centra musí reagovat na zavolání atd. Když někoho práce baví a chce tam sedět v pátek do 20.00 tak ať tam sedí.

    V každé práci a v každé profesi a za každé situace je možné se chovat PROAKTIVNĚ (jakkoliv to slovo nesnáším). Je to skutečně o tom vylézt z té komfortní zóny a dívat se na věci „jinak“ než obvykle. Jsem dobrý zaměstnanec proto, že plní úkoly, které mi šéf dává včas? Nebo jsem dobrý zaměstnanec proto, že se zamýšlím nad svou prací? Nad prací ostatních? Že jsem schopný stanovit si priority a říct, co je důležité? Že dokáži navrhnout 2 – 3 řešení nějakého problému a říct jaké výhody a nevýhod každé z nich skýtá?

    Především však závisí o nás samostných. Chceme jít ve firmním žebříčku vzhůru? Pak se musíme tímhle směrem profilovat. Chceme se stát se expertem v nějaké činnosti (business analýza, programování, lékař) tak musíme studovat a zkoušet poznatky aplikovat. Chceme se maximálně věnovat rodině? Tak si najdeme práci, která nás vytíží na 8 hodin denně a zbytek ji můžeme věnovat. Jde o to, že to je jen a jen naše volba!

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru