Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Diskuze nad plánováním, pohled první – (Ne)přebíráme kontrolu

By on 3. 7. 2012 in Rozvoj with Počet komentářů: 13

Pavel Miksa

Šťastný manžel a otec dvojčat, autor článků a recenzí, minimalista se zájmem o osobní rozvoj, produktivitu, knihy, akční a hororové filmy a pohodovou hudbu.

Své články publikuje na osobním blogu a recenzím aplikací pro iOS se věnuje na stránkách superapple.cz

Osud si s námi pohrává a boří nám naše vzdušné zámky v podobě plánů. Jejich přípravě věnujeme čas a energii.

Věříme, že je to investice, která se nám vrátí. Investice do budoucnosti, která se nám díky plánům vyjasní. Plán a dílčí kroky jsou určeny a po brainstormingu víme, jak cíle dosáhnout. Jsme klidní a uvolnění. Naplnili jsme náš týden, někteří i měsíc, jasným programem. Dny dostaly svou strukturu. Žádné překvapení nás neohrozí. Přebíráme nad svým osudem kontrolu. Cítíme sílu a jistotu.

Takové stavy zažíváme téměř všichni, kdo se věnujeme plánování a produktivitě. Proto to také děláme. Postupujeme vstříc nastaveným cílům a plníme každodenní povinnosti.

Opravdu získáme takto nad svým životem kontrolu?

Stále častěji vnímám tuto skutečnost jako iluzi. Věřil jsem tomu a poddal se plánům. Měl jsem zdánlivý pocit jistoty. Při plánování jsem cítil svobodu volby. Mohl jsem se rozhodnout.

Tak to ale není. Opravdová svoboda volby je možnost rozhodnout se kdykoli. Kontrolu nad svým životem získáme, budeme-li schopni změnit to, co právě děláme. Nebudeme-li svazováni plány a cíli. Získáme mnohem větší manévrovací prostor a dáme příležitost nově příchozím podnětům.

Bez dlouhodobých plánů žiji již půl roku a volnost jakou jsem získal bych nevyměnil. Pociťuji daleko menší stresovou zátěž než dříve.

Plány a cíle jsem vyměnil za dva seznamy úkolů (ToDo list a Někdy/Možná) a z nich vybírám, co budu dělat.

Zeptáte-li se, co mám v plánu, nedostanete jasnou odpověď. Většinou pracuji na tom, co mě baví a pokud se objeví povinnost méně zajímavá, najdu si na ní nějaké to pozitivum.

Zkuste to také. Sestavte si seznam úkolů a seřaďte si je dle priorit a termínů. Udělejte to na konci dne a na ten následující si nic neplánujte. Až ráno vstanete, podívejte se na váš seznam z předchozího dne a zvolte si jeden úkol. Pusťte se do něj. Třeba pocítíte úlevu a opravdový pocit kontroly.

 

Pavel Miksa

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 13

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Ed napsal:

    Trochu mě překvapuje, že ještě někdo doufá v jakýsi všeobecně platný návod a doporučení. Každý jsme přece jiný a každý to má nastavené v životě jinak. Jiná profese, jiné rodinné poměry, jiné osobní preference atd…
    Nelze tedy říci, že plánování je buď zbytečné nebo naopak nutné. V různých fázích mám silnou potřebu rozplánovat si ty hromady činností, abych je pouze nehrnul bez ladu a skladu před sebou a nezbláznil se z toho. Jindy zase mám svůj plánovací diář téměř nepopsaný, protože mi je jasné, co mám dělat a funguju také. Situace se mění tak často, že asi nelze ušít jeden organizační kabát a ten stále nosit. Co však mám v diáři neustále, jsou rutiny (fyzické cvičení, hra na hud. nástroj, četba, vyčištění inboxu, braní léku, pokud je to zrovna aktuální apod.), tyto opakující se činnosti mám už předtištěné, jinak bych občas prostě „zapoměl“. Takhle když je vidím v plánu dne jako neodškrtnuté, plní se mi snáz. Člověk sám sebe musí neustále hlídat, cepovat, vychovávat, burcovat, jinak sklouzává k lenosti a nedůslednosti. A z toho pak plynou důsledky jako zhoršení nálady, hromadění nesplněných věcí, které jsem si ani nemusel plánovat, ale protože zde prostě jsou k vykonání, ztráta důvěry v sebe sama, v horším případě i ztráta důvěry u druhých. Takže pokud někdo potřebuje k přežití pečlivě propracované roční, měsíční, týdenní a denní plány, nechť tak vesele činí dál. A ten, kdo k pocitu svobody potřebuje jistý stupeň anarchie a zvládá dobře své povinnosti téměř bez plánování, tak je to také v pořádku.
    Všiměte si, že nehovořím o cílech a vizích. Z těch plynou jen další a další závazky. Už jen ukočírovat požadavky, které na nás klade profese a rodinný život, je často nesnadné a právě to mě přivedlo k plánování a sebeorganizaci, která mě přinesla
    onu výše uvedenou úlevu a opravdový pocit kontroly,

    Hezký den všem a díky za podnětný článek.

  2. radek.sykora napsal:

    Mohu se zeptat, jak nazýváte proces sestavení úkolů a seřazení dle jejich priorit a termínů???

  3. Pavel Miksa napsal:

    @radek.sykora: nenazývám takový proces nijak.
    Ale mám-li zvolit nějaké pojmenování pro činnost tvorby úkolů pak vznikají čištěním inboxů.

    Termíny neurčuji, ale přebírám podle vnějších okolností (např. zákonem určený termín pro podání daň přiznání).

  4. Josef Jasanský napsal:

    Pokud jsem text pochopil správně, jde o to, zda tím, že svému životu dáme jasné kontury budoucího konání-snažení, tedy, když si vytvoříme plán, získáme nad svým životem kontrolu. Jakási polemika nad rovnicí „plán = kontrola“. Případně „plán = kontrola = úspěch“.
    Považuji se za člověka, kterému, snad z důvodu mé profese, snad z důvodu mé přirozenosti, vytváření jasných mantinelů směřování vyhovuje. Nelibuji si v chaosu, nicméně, nikdy jsem činnosti, které nazývám plánováním, nepovažoval za nástroj kontroly nad mým životem. Nad mým workflow asi ano, to souhlasím, ale život není jen o dokončování úkolů a plnění cílů:).
    Plánování vidím jako proces učení se, jako způsob konfrontace s realitou, a chápu jej současně ve dvou rovinách. Ta první jsou cíle – pomyslné vize směřování, které mi usnadňují stanovovat priority, rozhodovat o důležitosti, a současně i určitým zrcadlem hodnocení dokončeného. Ta druhá je pak vytváření seznamů kroků – úkolů, které mi mohou (a také nemusí) v mém směřování pomoci, které mi mohou (a také nemusí) pomoci „zůstat na cestě“.
    Myslím, že pes je zakopaný v očekáváních. V nesplněných očekáváních. Ty jsou problém. Pokud někdo chápe plánování jako itinerář plnitelnosti – jako nástroj splněných očekávání, pak ano, takový člověk může mít pocit ztráty kontroly v okamžiku, když se jeho „očekávání“ nenaplňují.

    Dovolím si drobnou poznámku/otázku na závěr …„Sestavte si seznam úkolů a seřaďte si je dle priorit a termínů.“…je to, nebo není plánování? :)

    Jinak, Pavle, díky za článek, přečetl jsem si ho se zájmem už na Tvém blogu. A když jsi dnes na TW vyzval k té diskuzi, neodolal jsem;)

    Pohodové léto Tobě i Tvé rodině,
    JJ

  5. Pavel Miksa napsal:

    @Josef: Díky za příspěvek do diskuze a jsem rád, že jsi neodolal.

    Plánování vnímám jako určování budoucího stavu založeném na existujících úkolech a požadavcích. Mám na mysli tvorbu denních, týdenních, měsíčních, kvartálních a jiných plánů a umístění úkolů do konkrétních dnů.

    Tvorba seznamů a jejich různé třídění, přidávání priorit, ještě nevnímám jako plánování. Spíš nějakou revizi či uspořádání seznamů. Dokonce ani přiřazení termínu dokončení úkolů ještě nemusí být plánem, jen upřesněním. Ne vždy totiž termín realizace je totožný s termínem dokončení.

    Je mi však jasné, že je zde velmi tenká hranice vnímání toho, co je a není plánování. Z článku je však myslím jasné, co za plánování považuji.

  6. radek.sykora napsal:

    Vlastně souhlasím s většinou názorů výše popsaných. Jde o ten všudepřítomný „úhel pohledu“. I já čistím svůj inbox, kam mi padají věci, které „hoří“, ale většinou ty, které jsou v souladu s cíli, kterých chci dosáhnout. Někdy v týdenním, někdy v denním horizontu. I já mám seznam úkolů včetně termínů (todo list) i seznam někdy/možná, vše většinou v souladu se směrem, kterým se chci v žvotě ubírat. Jen tomu říkám plánování… :-)
    Takže asi tak…

  7. iMikve napsal:

    Možná budu politicky nekorektní, ale tendence mít diář narvaný k prasknutí minutu po minutě je diagnóza č. 1. Dojem, možná vyvolaný článkem, že to „nějak přijde“ a nějak bude může vyústit v diagnózu č. 2. Nechci tu hlásat moudro o zlaté střední cestě, ale první diagnóza končí zpravidla někde v ambulanci. A i od lidí, co tuto diagnózu mají, mnohdy slýchám, kterak se jim ulevilo, když takzvaně „proškrtali“. Zlatým pravidlem nechť je: „Čím míň věcí na sebe naložíte, tím lépe je zvládnete.“ a potom ten pocit, že máte hotovo a další věci děláte proto, že chcete a máte pro ně volné ruce, je k vyvážení zlatem.

  8. Vašek napsal:

    Dle mě osud ani moc neboří vzdušné zámky spíš realita se setkává s našim přeháněním. Osobně, tedy sám sobě dokážů naslibovat „hory doly“ a dokonce i lidem, odsouhlasím že budu na dvou zábavách/věcech najednou. Naučím se další cizí jazyk, budu více sportovat, cestovat a více věnovat rodině. Pak přijde střetnutí s realitou a když nejsem flegmatik, tak to pěkně zklame.
    V jedné větě nemáme střízlivý pohled na svoje schopnosti a možnosti, přeháníme.

  9. Eta napsal:

    Pavel Mikša v posledním odstavci píše:
    „Sestavte si seznam úkolů a seřaďte si je dle priorit a termínů. Udělejte to na konci dne a na ten následující si nic neplánujte. Až ráno vstanete, podívejte se na váš seznam z předchozího dne a zvolte si jeden úkol. Pusťte se do něj. Třeba pocítíte úlevu a opravdový pocit kontroly.“

    Moje reakce:
    Bezpečně vím, že tohle mi fungovat nebude. Protože BEZ KVALITNÍHO PLÁNU SELŽU už u první citované věty – neboť seřadit si úkoly podle priorit mohu správně pouze tehdy, pokud úkolům přiřadím SPRÁVNOU prioritu.
    A správnou prioritu mohu přidělit jedině tak, že mnou přidělovaná priorita konkrétnímu úkolu KORELUJE s mým plánem/vizí.
    Úkolům nemohu přidělovat priority ostatních (těch, co úkoly generují, např. známý problém naléhavé x důležité), to bych byl ve vleku událostí.

    Výzvu v posledním odstavci tedy vnímám jako v jistém smyslu únik – je snazší nacházet uspokojení v reaktivním zvládání úkolů, které nám život/práce nakládá.
    Naopak je obtížnější plnit vlastní plán/vizi ve smyslu „myšlenka na konec“, protože jsem mezi mlýnským kamenem „okolí“, které na mě úkoly nakládá a kamenem mého vlastního „já“, které mi generuje úkoly vedoucí ke splnění mého plánu/vize.

    Samozřejmě, pokud žádný plán/vizi nemám (je jedno, zda soukromou či profesní či jinou), tak mi nezbývá, než se řídit tím citovaným „reaktivním“ odstavcem.

    Jenomže moje zkušenost mi říká, že pokud mám zodpovědnost za nějaký komplexní systém (rodina, podniková IT infrastruktura, či cokoliv jiného), tak ve své roli mohu dlouhodobě dobře obstát jedině tehdy, pokud poznám zákonitosti fungování svěřeného systému a pokud si vytvořím svůj plán/vizi, jak se systémem naložit, kam ho směřovat, kde ho chci mít za měsíc, za rok, za pět let – a toto bez plánu/vize nejde. Teprve až s jasným plánem/vizí potom mohu správně a s lehkostí stanovovat priority úkolům. Jinak se v tom plácám.

  10. teonik napsal:

    flexibilita,kreativita,intuice,inspirace,spontánnost,wu-wej-styl,…jak to naplánovat?? jak to trénovat?? jak to žít??

    rád koukám na improvizace Jardy Duška
    otevřít mysl..rozšířit vědomí…občas zafunguje i nějaká technika..

    zdarec
    @
    …………….

  11. Eta napsal:

    teonik: Jardu Duška mám taky rád, zase takový suchar nejsem :-). Kdysi jsem si jakýsi rozhovor s ním vystřihnul z novin a občas se k němu vracel, byl velmi inspirativní. Jenomže Jarda Dušek se improvizací živí, on je komediant…

    U mě je to tak, že prostor pro kreativitu, inspiraci a spontánnost se mi otevírá až poté (anebo zároveň s tím), co si budoucnost naplánuji, tj. co si vytyčím vizi, cíle.

    Vaše otázka je však velmi případná a odpověď na ni by mě také zajímala.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru