Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Kopeme do model i beden

By on 16. 7. 2012 in Rozvoj with Počet komentářů: 11
Jan P. Martínek

Jan P. Martínek

JAN P. MARTÍNEK|Manažer na rodičovské, skladatel, pedagog, knihomol, audiofil, ochotník, zvědavec, hledač a nachazeč.
Twitter, web,FB, blog.
Jan P. Martínek

Stál jsem nahoře na skále, díval se do hloubky pod sebou a měl jsem strach. Zezdola jsem tu výšku odhadoval na osm, deset metrů, odsud to spíš vypadalo na dvanáct. Moře tam dole pod útesem bylo průzračné, takže jsem viděl až na jeho písčité dno. Naneštěstí. Vzdálenost od místa dopadu se tak opticky o dalších pár metrů zvětšovala. Musel jsem skočit přesně doprostřed oválu tvořeného korály, jinak bych se o ně rozmašíroval.

Je to už osmnáct let, ale když si na to vzpomenu, srdce se mi rozbuší jako tenkrát. Klepaly se mi ruce i nohy, celý jsem se třásl jako osika. Až na to, že osika nejektá zuby. “Je mi klendra,” procedil jsem na vysvětlenou skrz dentální morseovku. Za mnou stáli kluci a hecovali mě. Brácha plus dva “Prajzaci”, Rosťa a jeho bratranec Lukáš. Všichni tři už skočili přede mnou. Brácha dokonce dvakrát – poprvé z hecu hned poté, co na jeden nádech vylovil chobotnici. V hlavě jsem si přehrával, jak jeden po druhém ve vzduchu ztuhli, jak napětím a strachem zaťali ruce i nohy a během vteřiny už vířili vodu a písek na dně laguny. Dole z pláže, odkud jsem je doteď sledoval sice z podhledu, ale s nadhledem Zorby, to vypadalo jednoduše. Nahoře na skále, jejíž tvrdé a ostré výstupky se mi zadíraly do promáčených chodidel, to spíš vyhlíželo jako jistá sebevražda. Neměl jsem sem vůbec lézt.

Kluci mě povzbuzovali, štengrovali, hecovali, poňoukali, škádlili, provokovali. A tohle všechno prošpikovávali dobře míněnými radami, které mi v tu chvíli vůbec nepomáhaly. Ani trochu. Možná proto, že jsem je pouštěl jedním uchem dovnitř a než dorazily do toho druhého, strachem rozšířenýma očima unikly ven a rozplynuly se v horkém řeckém vzduchu. Ten den jsem neskočil. Omlouval jsem si to svou rozumností, pravda ale byla, že jsem byl srab.

Teprve nazítří jsem se odhodlal stát se plnohodnotným členem prestižního klubu adrenalinových skokanů, klubu, jehož členové mají právo přednostní volby v případě selekce a distribuce řeckých, německých či slovenských krásek na autobusovém zájezdu v hotelu Gerakina Beach. Vyslechl a poslechl jsem tu nejdůležitější radu, kterou mi dávali hned od začátku, jednu z nejlepších, jaké jsem kdy v životě dostal, byť mi tenhle fakt došel až mnohem později. Přikrčil jsem se – snaha byla odrazit se směrem dopředu, nikoli nahoru; nechtěl jsem ten pád ještě prodlužovat – a vrhnul se dolů. Hned po odrazu jsem zatnul zuby a pěsti a vlastně úplně všechno, co se zatnout dalo, zatajil se mi dech, srdce se mi v krku zastavilo spolu s časem a na tu mikrosekundovou věčnost, bullet time, kdy jsem visel ve vzduchu nad mořem, ale už nemohl zpátky na skálu, se mi hlavou v hrůze mihlo, že jsem se asi odrazil málo.

Pak jsem dopadl.

Rozdáváme kopačky

Nakopáváky. Tak říkám knížkám, které na nás číhají ve velkých knihkupectvích typu Barnes & Noble v oddělení “Self-help”, “Personal development”, případně “Self-development”, v každém případě personal- nebo self-něco. Až nápadně to evokuje slovo selfish. V Česku je tento druh západní literatury označován různě, for me behind me třeba motivační literatura nebo osobní rozvoj. Jsou tací, kteří se do onoho oddělení bojí chodit. Narozdíl od ostychem mírněné touhy nahlédnout do skrytého oddělení videopůjčovny, tam vzadu za plentou, mají obavy z přihrádek s knížkami na téma “samopomoc” různé příčiny. Někdo se bojí, že by tam nakoupil kdeco a příliš za to utratil, jiný podobnou tématiku považuje za tu největší blbost pro slabochy, kteří nevědí, co je to skutečný život, kdosi další se stydí ukázat před prodavačkami, že by na sobě chtěl či měl pracovat a leckdo má obavy z toho, že by po přečtení kterékoli z těch knížek snad musel něco změnit či dokonce převrátit svůj život naruby.

Jsem ten první případ.

Podobný druh knížek čtu už dvacet let. Období hltání střídají periody půstu, ale k téhle tématice se vždycky nakonec vrátím. Za ta léta už bych mohl být guru, zatím jsem spíš Goro. Pokud vás při představě dvaceti let čtení knížek na téma osobního rozvoje napadlo “ten je ale starej,” Gora, bílého psa, nejspíš neznáte. Pro vaši potřebu tedy navrhuji fungl nový termín, snad vaši obrazotvornost nabudí lépe: bumerangový čtenář.

Četl jsem toho už tolik, že jsem většinu zapomněl, vytlačil to něčím novějším. Ale informace ve vás zůstanou, byť zaryté někde za dvaačtyřicátou zatáčkou kdesi v mozku. Díky četbě tedy ovládám plánování a správu svých časových investic, umění být šťasten, dovednosti typu kreativní vizualizace, vysílání objednávek do Vesmíru, afirmace, jsem mistrem změn chování, motivačních technik i všech správných návyků a nekompromisním vymítačem těch špatných, dokážu se dokonale soustředit, zabrat se hluboce do jakékoli činnosti a pokud už jsem ji začal, tak ji i dokončit, nemám žádné neoblíbené aktivity, neboť jsem velmistr Flow, pokrok je mé druhé jméno, dennodenně dosahuji trvalého štěstí nezávislého na vnějších okolnostech, mám černý pásek v sebeovládání, užívám si úžasný životní styl, jsem schopen dosahovat hluboké meditace za libovolných podmínek, všechny mé inboxy zejí zerotou, mé tělo a má duše si lebedí v klidné jednotě, těším se dokonalému zdraví, raduji se z maličkostí, jsem zahrnován bezpodmínečnou láskou a totéž vyzařuji na všechny kolem, atd., atd. Jo a včera jsem poprvé vstoupil do Nírvány, můžete mi gratulovat na Twitteru s hashtagem #gurumůjguru.

Kecá, říkáte si. A máte samozřejmě pravdu. V mnoha ohledech jsem se během těch dvou desetiletí musel zlepšit, ale až takový progres… platinový voči.

Kde tedy vězí pudlí jadérko? Nemám problém s házením viny na sebe, nuže: chyba je ve mně. Jsem špatný čtenář. Myšlenky mi těkají mezi vším a ničím, nesoustředím se, nečtu mezi řádky, nedělám si dost poznámek, k tomu minimu čáranic a podtrhávek se stejně nikdy nevracím, zapomínám a pokud mne autor vyzve k okamžité aktivitě, praktickou část odložím na později (= na nikdy), dojdu si pro pití, protáhnu se a čtu dál (kéž by).

Tak proč to všechno vlastně pročítám?

Stejně jako ostatní: protože se při četbě cítím líp. Tyhle knihy mě ujišťují, že můžu se svým životem něco udělat, že můžu být šťastný a spokojený, plnit si své sny, odhalit své dokonalé Já, zahodit toho oportunistického pokakánka a změnit sebe i svět. Trvale, samozřejmě. Jenže skutečné výsledky jsou žalostné. Čtu prý od dvou let (nevím, nepamatuji se), souvislý text od čtyř. Že bych se za třicet+ let nenaučil číst správně? A nebo je chyba i na druhé straně?

Chybující stvořitelé

Jasně že jo. Čím víc toho čtu, tím víc se utvrzuji v následujících názorech, s nimiž sice můžete polemizovat, ale to je tak asi maximum, co s nimi můžete dělat:

1) Tenhle druh knih plodí kdekdo. Před pár měsíci psal kdosi na Twitteru, že 99% čtenářů motivačních knih se pro samé čtení v životě k ničemu nedokope a to zbývající procento napíše další motivační knihu. Okamžitě jsem odepsal, že se obávám, že tento poměr se utěšeně obrací. Skutečně. Mrkněte se na Amazon, kolik papíru, v lepším případě bajtů, kolik peněz už bylo vyplýtváno na cepy mlátící tuhle zdánlivě prázdnou slámu. Police plné zrn i plev s tímto druhem literatury rostou do výšky i šířky a hrozí, že už brzy si budeme muset i Johna Irvinga dopředu objednat, protože na něj v regálech bychkupectví (odvozeno nikoli od slova bichle, nýbrž od podmiňovacího způsobu – co bych se sebou mohl(a) udělat)) nebude místo.

2) Ty knihy většinou neoplývají žádnými výraznými literárními kvalitami. Spíš naopak. Dvě největší modly čtenářů webu Mít vše hotovo, pánové David Allen a Stephen Covey, jsou toho zářnými příklady. Allenovi pragmatická suchost proklamací ještě docela sluší, ale Covey se pouští do vyprávění tak rozvleklého, že máte co dělat, abyste si v televizi nepustili předpověď počasí se záběry z hor a podkresem ze samohrajky, abyste si užili trochu vzrůša. Nehledě na to, že první český překlad Návyků byla, pakliže mne paměť neklame, tragédie. Nalejme si čistého vína: knížky, které najdete v téhle populárně-psychologické sekci, nepíší Spisovatelé, dokonce ani spisovatelé. V lepším případě jde o autory. V horším o pisálky. V nejhorším o plagiátory.

3) Přesně tak: jeden opisuje od druhého. O originální myšlenku nezakopnete. Ano, když dva dělají totéž, není to totéž, ale jsem stará škola a za svý prachy bych tu a tam ocenil i hrst revolučních teorií podepřených neprůstřelnou praxí. Vy ne?

4) Rozvleklost. To podstatné v těchhle knížkách by se vešlo na jednu stranu A4, na jeden slajd, na vizitku vloženou do peněženky. Ale čtenáři chtějí sto padesát, dvě stě, tři sta stran a je třeba jim vyhovět. Zažitý model “historka, historka, návrat k první historce, ponaučení z obou historek, připravte se, teď to přijde, RADA, historka, historka…” je již léty osvědčený a nikdo si nestěžuje, takže nevadí, že Kendra, knihovnice z Kentucky, zažila to samé v bleděmodrém co Pomeroy, popelář z Portlandu – čtenáři přece milují příklady ze životů lidí, s nimiž se mohou identifikovat.

5) Dodenávna tyhle knihy psali aspoň poměrně chytří lidé. S boomem elektronické distribuce se přidali i relativní prosťáčci. Je čím dál těžší si v té nadprodukci vybrat něco inteligentního (což není totéž co intelektuálského).

6) Rozšíříme-li pojem “literatura o seberozvoji” na web, situace je ještě horší. Téměř denně např. vznikne další klon blogu Lea Babauty – kdyby se houbám po dešti dařilo tak jako samozvaným následovníkům tohohle diskutabilního, ale rozhodně inspirujícího chlapíka, tak po ranní rose na poušti uděláme smaženici, ze které i třetí svět nacpeme k prasknutí. V konkrétním případě Babauty má o to ničivější následky jeho idea “uncopyrightingu”. Na jeho myšlenkách se tak banda parazitujících vyžírků přiživuje nejen obrazně.

7) Je nouze o konkrétní návody a postupy. Myšlenky v knihách jsou prezentovány buď stylem “jde o velké tajemství, na které musíte sami přijít, já jen naznačím” nebo jste zavaleni kupou obecností, v níž jehlu praktického poznání nenajdete, ani když se se sebezapřením dohrabete k doslovu.

8) Čtením o tom, čím bychom mohli být, se vzdalujeme od práce na tom samém. Teoretizování nás odvádí od tolik potřebné praxe, od nezbytné dřiny a makačky. Stáváme se čestnými profesory na UBP (Univerzita Brouka Pytlíka), dokážeme sice popsat, nakreslit i sdělit, jak se létá, ale své krovky necháváme zakrnět. Snažíme se dosáhnout změny pouhým přemítáním, což je jen diplomatičtější výraz pro nicnedělání. Tibetští mnichové na něčem hodně vzdáleně podobném, ale oprostěném od všech materiálních zbytečností, metodicky, dnes a denně, makají celá desetiletí, ale my to děláme hloupě, s mylnými (prázdnými a falešnými, řekl by ten, od něhož by to nejvíce sedělo) cíli, nesoustavně a nesoustředěně. Protože koupit si novou knížku, která je zase trochu o něčem jiném, je přece o tolik zábavnější, než se pustit do praktikování, ať už čehokoli. Jsme bombardováni a fascinováni dalšími a dalšími knihami, metodikami, směry, postupy, hračkami, distrakcemi. Místo, abychom byli aspoň chvíli něčemu věrní a zbytek podrobovali kritickému myšlení, necháváme se okouzlit dalšími autory a jejich novými díly. Naše honba za Svatým grálem je pak paradoxně až smutně kontraproduktivní.

9) – 10) Dosaďte si vlastní problémy s literaturou, kterou tady poněkud demagogicky hážu do jednoho posmutněle se chechtajícího pytlíku. Devět až deset. Devět až sto. Devět až tisíc. Určitě jich pár najdete.

Spasitel přichází?

Nebojte se, v téhle části nebude rozprávka o čím dál populárnější (a mimochodem mnohdy také dost přeceňované) skandinávské detektivce. Povíme si něco málo o autorovi, o němž jsem poprvé slyšel od jednoho z nejlepších učitelů, které znám. Ten učitel se jmenuje Lukáš Bajer a je to mj. bývalý šéfredaktor webu Mít vše hotovo. Kdybych vám prozradil, že jméno onoho chlapíka mi sdělil vleže v posteli, věřili byste mi? Že byla manželská a že jsme v ní odpočívali oba dva, vedle sebe? Chytáte se za hlavu, kam to vede? Činíte tak zbytečně. Ta postel dominovala luxusnímu hotelovému pokoji v Hong Kongu. (Ještě lepší, že?) Byli jsme tam společně na největší konferenci pro učitele na světě a cimru s nerozdělitelným letištěm jsme vyfasovali kvůli alespoň částečnému snížení nákladů. Stejně jsme v ní moc času netrávili – ve dne jsme se mezinárodně přátelili, zejména se sympatickými pedagogy z bývalé Jugoslávie, a v noci jsme chodili popíjet naproti do Hard Rock Café, kde do nás partička drobných honkongských rockerů hustila vypalovačky od Stounů, Pink Floydů, Párplů i Zeppelínů – a šlapalo jim to skvěle, díky za optání. Proč to sem píšu? Protože když vám během takhle pitoreskního týdne někdo sdělí jméno kohokoli, vryje se vám to do paměti už navždycky.

Když si vzpomenu na onu pět let starou návštěvu Hong Kongu, vybaví se mi tři věci spojené s Lukášem: naše návštěva Starbucks, kde jsem byl tehdy poprvé (příležitosti byly, ale nejsem kafař), Lukášův nádherně popsaný a pokreslený Moleskine a hlavně Seth Godin. Ano, to je to zjevení, onen “spasitel”.

Tenhle Amík, absolvent Stanfordu, autor více než deseti skvělých knih a špičkového blogu, mi tenkrát naprosto učaroval. Proč? Protože dokáže dokonale psát. Úderně, úsporně, naléhavě, k věci, bez okolků a horké kaše, bez skurpulí a kudrlinek, zato se stoprocentním porozuměním věci a s čerstvým pohledem, jednoduše, účelně, srozumitelně a pochopitelně.

Od chvíle, kdy toho chlapíka, o němž a jeho projektech – včetně úžasného Domino Project – a nápadech se můžete dočíst leckde, pročež vás tím teď nebudu zatěžovat, znám, jsem jeho věrným fanouškem. Cokoli, co napíše, můžu rovnou podepsat. Pokud nikoli, tak jsem to jen špatně pochopil, při druhém přečtení mi to docvakne a namáčím brk v inkoustu. K jeho knihám jsem se plynule přesunul z jeho blogu, ale říct, že Seth je blogger, by bylo zavádějící. Rád se do těch ostatních v dobrém strefuje – v jednom rozhovoru např. řekl, že by mohl z fleku napsat “10 rad, jak psát úspěšný blog”, ale jednoduché činnosti nevyžadující překonávání překážek ho nezajímají. Protože jen když něco chcete udělat, ale zároveň se toho strašně bojíte, je to přesně to, do čeho se máte pustit.

Je to jeden z mála lidí, kvůli jehož knihám si netrpělivě okusuji nehty ještě před vydáním a předobjednávám, co jen lze. Když jsem loni viděl naživo Ivanu Sendeckou, sneezerku, člověka, který je Godinovi v zemích československých nejblíž a jejíž blog všem anglicky rozumějícím vřele doporučuji, byl to pro mě zážitek s velkým Ž i jinými písmenky.

Godin v češtině

Naštěstí nejsem zdaleka sám, kdo má Godina rád, takže už se vyrojily i české překlady jeho knih. Můžete si koupit dílo Všichni marketéři jsou lháři, stejně tak jako Fialovou krávu, Buzzmarketing, Nepostradatelné a aktuálně i jeho druhou nejnovější knihu, rok a čtvrt starou, resp. novou, Kopni do té bedny (Jan Melvil Publishing).

Když jsem tuhle knížku louskal poprvé, v originále, při četbě mě občas napadalo: fíha, tohle překládat, to by byl záhul! Narozdíl od výše zostuzených plagiátorů, autorů, pisálků a i některých spisovatelů Godin totiž umí psát. A píše zatraceně dobře. A když někdo píše zatraceně dobře o něčem, co vás zatraceně hodně zajímá, je to vražedná kombinace. Ale i vražednou kombinaci dokáže neumětelský překlad zabít. Věřte mi, viděl jsem šiky dobrých knih v českých překladech umírat na otravu i ztrátu krve či životodárné síly na vlastní oči, zubatá je kosila autor neautor, klasika neklasika, best celer nebest celer.

Koneckonců, už samotný originální název téhle knížky: Poke the Box. Já bych ho byl přeložil jako Kopni do tý bedny. Tu písničku všichni známe, notabene nejchytlavější rým z ní; na to, než se nám vybaví, žádné panstvo čekat nemusí. Nakladatelství Jan Melvil Publishing zvolilo umírněnější, nehovorovou verzi Kopni do té bedny. A víte co? Udělalo dobře. Proč? Inu, zkuste si vygooglit obě varianty. Je to jasné?

Godin to vůbec umí se slovíčky. S mnoha slovíčky. A taky má, jako ostatně každý z nás, svá oblíbená. V posledních letech je to pro Setha zejména slovo až na jednu hlásku shodné s českým (ve smyslu v Česku) nejpopulárnějším slovem v angličtině: “ship”. Tohle slůvko může mít celou spoustu významů, Godina a nás zajímají především jeho významy slovesné. Že je ship loď(ka), to asi víme všichni, ale že coby sloveso znamená taky třeba dodat, dopravovat, nalodit, nakládat, poslat, plavit se, plout, upevnit na lodi a dalších pár významů, které s lodí ne nutně souvisí, to už nás ví asi méně. A použít ten nejpřiléhavější český ekvivalent pro mnohočetné Godinovo shipování, to už je vážně arašídek.

Tak schválně, dopřejme si trochu primitivní komparativní analýzy. Takhle si s překladem slovesa “to ship” v Kopni do té bedny pohrál překladatel knihy, Jakub Pavelka:

– vydat se na cestu
– pustit se do práce
– uvést věci do pohybu
– snažit se dál začínat
– začínat
– startovat
– spouštět
– rozjíždět
– začít hýřit (nápady)
– předávat

Myslím, že deset verzí stačí. Na první pohled zaujme jejich nápaditost. Co je ale podstatnější: každá z nich v kontextu sedí jako Duplo na Lego. V ani jednom případě si nemusíte lámat hlavu, co tím autor, případně překladatel, vlastně myslel. Překlad netahá za uši, oči ani nos. A tak je to s celým zbytkem Kopni do té bedny. Dal jsem se do jejího čtení ze slušnosti (slíbil jsem recenzi – tohle má být ona, ts ts) – nač číst něco zprostředkovaného, když máte k dispozici původní verzi – ale byla to zábava, byla to jízda a byla to radost.

O čem že kniha vlastně je? Přečtěte si ji, to bude nejlepší. Recenzí na ni se na webu povalují spousty, i v češtině. Koneckonců, dvě skvělé jsou i na tomhle serveru – jedna tady a druhá zde, třetí, neméně dobrá, pak tu. Ve většině publikovaných názorů na tohle Godinovo dílo se dočtete, že jde o manifest. Je ale úplně jedno, jak tu knihu budete klasifikovat a katalogizovat. Podstatné je, co s vámi udělá.

Co znamená tahle kniha pro mě? Je to nakopávák nakopáváků. A to nejen díky svému názvu. Godin rozkopává zpráchnivělé názory, zažité koncepty, zpohodlnělé způsoby, chlácholivou konformitu, škodlivou “korektnost” a zdánlivě činorodou netečnost stejně nekompromisně, jako si bere na mušku čím dál populárnější negativitu a strach ze změn a pokroku. Kope s rozběhem do zadnice všechny zdržovače, vrhače klacků pod nohy a doomsayery a obrací pozornost na lidi, kteří jsou schopni začít, rozjíždět, iniciovat, nebo dokonce podnítit a podněcovat i ostatní, aby se přidali.

Typickým prokrastinátorům a odkladačům ve stylu “co můžeš odložit na zítra, odlož na pozítří a máš dva dny volna” se může zdát, že Godin zdánlivě rozstřikuje vitriol, ve skutečnosti však nalévá čistého vína a živé vody. Podtitul knihy zní “Jak uvést do života projekty ze šuplíku”. Nevím, jak vy, ale já mám zatím nenastartovaných projektů plné nejen šuplíky, ale taky poličky, skříně, almaru, balkón, sklep, půdu, hard disk, Evernote, Omnifocus, cloud, auto, hlavu a hlavně zuby, a uvedením aspoň některých těch nápadů do života by se mi (a dokonce nejen mně) dost radikálně zlepšila kvalita života.

Koneckonců, knihkupectví Martinus po vydání knihy uspořádalo soutěž o ni na Twitteru, v rámci níž jsem se i já k čemusi zavázal. Knihu jsem sice nevyhrál, ale na to, že jedním z mála skutečných vítězů téhle soutěže jsem, vemte jed – nemám o tom sebemenší pochybnosti; tento můj rok je ostatně ve znamení rozkopávání ztrouchnivělých pixel čím dál víc.

Mohl bych prodloužit tenhle už tak dlouhatánský příspěvek citacemi z KDTB. Ani bych nemusel nahlížet do svých výpisků, podtržených vět, poznámek (protože málokdo se dá tak dobře číst mezi řádky jako právě Godin), stačilo by opsat pár náhodných sentencí; každá z nich by se dala tesat do kamene. Mohl bych psát o pasážích, které na mne obzvláště zapůsobily, jako třeba ta o kapele, která obrátila hudební byznys nebojácně naruby, pasáži, po jejímž přečtení jsem poslal grupě naší návrh na její rozpuštění. Ale citovat je tak laciné, času je tak málo a nepřečíst si Godinovu “Bednu” komplet, od motta o vytváření statutu quo po poděkování “všem, kdo kdy utratili nějaké peníze za knihu” (jak by mohla být citace o utrácení za knihy laciná) by byla tak velká škoda, že na to kašlu. Věřte mi a tohle dílo si kupte. Ptáte-li se “Kdy?”, tak vám nic nedocvaklo, ale já vám ještě pomůžu:

Prostá pravda Godinovy knihy se dá shrnout do následujícího sdělení: Začněte. Teď. Hned. Okamžitě. Kalupem. Ale už! A lepší radu vám nikdo nedá, věřte mi. Zvlášť mezi čtenáři webu Mít vše hotovo je jistě spousta těch, kteří se spíš uplánují k smrti komplikovaným konstruováním vzdušných zámků, které mnohdy přesto plavou na vodě, než aby se pustili do díla – a právě ti krátké a břitké kapitoly Godinovy knížky zcela jistě ocení. Je možné, že pak i něco změní. Nastal totiž čas odzabednění. Buďte při tom, staňte se toho součásí a nestůjte opodál. Mimochodem, napadla mne kacířská myšlenka: skoro je mi až líto, že Melvil objevil Godina později než Allena. Chtít od života jen mít vše hotovo mi připadá trochu málo – na www.kopnidobedny.cz bych možná chodil raději. ;-)

Promiňte mi délku tohoto článku. Vždycky, když píšu o něčem, čemu věřím, dostanu z toho horečku a musím psát a psát a dostat ze sebe všechno, co k tématu z mého pohledu patří, protože jen kousek pravdy je lež. Pokud jste ale dočetli až sem, ten zbyteček už zvládnete – stejně chcete vědět, jak ten můj skok tenkrát dopadl.

Drtivý dopad

Toporný strachem, prosvišššššštěl jsem hladinou a v tom okamžiku mi tělem projela obrovská…

Jak moc drsně si to moje osmnáct let staré žbluňknutí představujete? Asi vás zklamu.

Prosvištěl jsem hladinou a tělem mi projela kombinace úlevy, radosti, hrdosti, nebojácnosti a… touhy okamžitě si seskok zopakovat. Můj minidžamp sice nebyl zrovna energický (o eleganci ani nemluvě), leč díky hloubce pádu jsem hradbu korálů přeskočil a dopadl přímo nad pískově žlutý terč. Odrazil jsem se ode dna, vyrazil nad hladinu jako Kraken – rakeťák a vzápětí po nabrání dechu jsem zakřičel něco jako “Sprosťárna do vulgarismus, to bylo nadávka skvělý, zaklení!”

Od té chvíle už jsem se nebál. Pár následujících dní jsme neznali lepší zábavu, než skákat z útesu dolů, projet hladinou jako nastřelovací hřeb akátovým prknem, nebo se naopak sbalit “do kufru”, skočit pozadu, dát si saltíčko, dokonce jsme si nakonec střihli i šipku. Strach nezmizel, byl tam pořád. Ale už tvořil nikoli překážku, nýbrž nezbytnou a nenahraditelnou součást té skvělé zábavy.

A co že byla ta rada, jedna z nejlepších, kterou mi mí kámoši “Prajzáci” tenkrát dali?

Víte, jaký je rozkazovací způsob od slovesa skákat, resp. skočit, v prajštině?

“Skáč!”

To je totiž to nejlepší, co můžete nahoře na skále udělat. Čím déle přemýšlíte o tom, jestli skočit nebo ne, tím pravděpodobněji si to rozmyslíte. Nebudujete odvahu, ale přidáváte pod kotel strachu. Je jediný způsob, jak se postavit vystrašenosti čelem. Vylézt na skálu, která je špičatá, bez zaváhání odkopnout bednu a skočit dolů do vody a písku, a svou rodnou vísku, nebojte se, jistě ještě spatříte, dudláj dá. Ale ve chvíli, kdy budou sralbotkové tam nahoře pořád ještě vymýšlet, jak z plavek a ramínka na šaty sestrojit rogalo, budete vy už dávno za obzorem. Zkuste to a zamávejte jim.

Jan P. Martínek

Upozornění: Autor je milovníkem GTD, 7HHEP a dalších zkratek, Allena, Babauty, Coveyho a dalších abecedně řazených příjmení a taky nadsázky. Umí se vyjadřovat i stručněji, zejména na Twitteru, kde mu nic jiného nezbývá.

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 11

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Josef Jasanský napsal:

    Sice o trochu delší:), nicméně zajímavá recenze i zajímavý styl psaní. Líbí. Díky
    JJ

  2. Milan Maršíček napsal:

    Za mě výborný článek! Jdu něco začít.. :)

  3. Jan P. Martínek napsal:

    Pane Stephene Covey, Vy víte, jak jsem to myslel.
    Neměl jsem nejmenší tušení, co všechno se dnes nakonec přihodí.
    Bylo mi ctí a radostí nechat se Vaším životem, Vašimi hodnotami a myšlenkami ovlivňovat.

  4. Ed napsal:

    Člověče, jste zodpovědný za to, že utratím peníze za další knihu :-)

  5. Karel napsal:

    Nepřiměřeně dlouhé, ale – dočetl jsem a – knihu objednal. Už ji mám i přečtenou a i když mě osobně třeba mnohem víc nakopával 4 hodinový prac. týden od Ferrisse, tak bylo tam dost….no řekněme hodně myšlenek řečených jinak, které zase vedly k velkému zamyšlení. A na mně už je aby to zamyšlení bylo co nejmenší a raději abych konal.

    Zajímavě napsáno, myslím teď tento článek.

  6. Ondra napsal:

    Celkem souhlasím, že většina motivační literatury je škvár, kde o novou myšlenku nezavadíte. Je potřeba z vlaku včas vystoupit a něco změnit. Přesto se k některým knihám vracím. Zrovna Covey podle mě dobře slouží k tomu, abychom si uvědomili, že další self-help dílo nepotřebujeme. Ke kterým knihám se rádi vracíte vy? U mě je to 7 návyků, Kopni do té bedny, Proměna, pak myšlenky Babauty a Debordelizace hlavy od Ivo Tomana.

  7. Michal napsal:

    Kez by na tomhle webu bylo vic podobne premyslive-kritickych a osobnejsich textu. Jste hrozne dlouhej, ale v pripade tohoto clanku to odpoustim a preju si volne pokracovani. Pro mne osobne recenzi na uvedenou knihu prevalcovala otevrena a vystizna pasaz „O stvoritelich“ a myslim, ze jste to nakousnul velmi poctive! Docela uleva po zaplave vsech tech povrchnich clanku, ktere zacinaji „Jak“ nebo cislici.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru