Jíst o samotě je v pořádku: otázky a odpovědi se Susan Cainovou

susan_cain
Send to Kindle

Zdaleka největší pozornosti ze všech vystoupení na konferenci TED2012 se dostalo projevu introvertky, která nerada mluví. Susan Cainová, autorka knihy Quiet: The Power of Introverts in a World That Can´t Stop Talking (Ticho: Síla introvertů ve světě, který nedokáže přestat hovořit / vyšlo v češtině v nakl. Jan Melvil Publishing), tiše a výrazně zároveň přednesla následující poselství: berte introverty vážně a uvědomte si, co ve správném prostředí dokážou.  

Samozřejmě, že toho má ke sdělení mnohem víc a je možné, že jako introvertka by se měla též projevit v prostředí, kde bude mít jen jednoho posluchače. Proto ji organizátor konference a webových stránek TED Ben Lillie požádal o delší rozhovor na téma hrůza mluvení na veřejnosti, i tom, jak si stojí jí zkoumaný problém v oblasti lidských práv, i na neurologické aspekty, které se skrývají za osobností člověka.

„Všechny osobnostní rysy mají svou dobrou i špatnou stránku. Všechny aspekty lidské povahy jsou takové.“

Jaké bylo pronášet projev v rámci TEDTalk, pokud to porovnáte s jinými projevy, které jste už absolvovala?

Každopádně mi to nahánělo mnohem větší hrůzu.

Jak jste to zvládla?

Jedna věc je, jak jsem se na to připravila, druhá věc pak, jak jsem se s tím vypořádala, když už se to doopravdy dělo. Jedním z kroků, který jsem podnikla a který bych běžně neudělala, byl, že jsem na tom týden předem pracovala s koučem. Částečně kvůli morální podpoře, kterou vám poskytuje, když máte někoho vedle sebe během přípravy. Ale také proto, že kouč udělal jednu skutečně chytrou věc: na začátku jsem mu řekla, že mi nevadí, když hovořím s jedním člověkem, ale takové ty věci jako prezentace na pódiu, tím spíš pokrytém červeným kobercem, mi trochu nahání hrůzu. A on řekl: „Budete absolvovat projev v rámci TEDTalk, jako kdyby to byl normální rozhovor.“ A tak jsme to i udělali. Doopravdy mi to pomohlo, protože jsem se při mluvení dostala do větší emocionální pohody. Připadala jsem si víc ve své kůži, narozdíl od toho divného tvora, kterým bych byla, kdybych se cítila být účinkující.

Snažila jsem se na to myslet, i když jsem stála pod těmi světly. Také jsem se snažila mluvit, jako kdybych tam byla jen já. Ale ta vaše otázka, jaké to bylo, když jsem tam skutečně stála a měla ten projev, je legrační. Protože já to nevím. Byla to natolik zkušenost z jiného světa, že si ji ani přesně nevybavuji. Vím, že jsem tam byla. Tolik ještě vím. Ale podrobnosti mi nějak unikají.

Nejlepší na celé té zkušenosti nebyl okamžik, kdy jsem stála na jevišti – ale až potom. Měla jsem štěstí, že můj projev byl mezi těmi úvodními. To znamená, že jsem pak mohla celý týden mluvit jednotlivě s lidmi o jejich reakcích na to, co jsem řekla. A to bylo doopravdy něco mimořádného.

Jaké reakce se vám líbily nejvíc?

Bylo to jako zesílená verze toho, co prožívám v běžném životě. Přicházelo za mnou tolik lidí a všichni říkali, že jsem v jistém ohledu hovořila za ně. Vyprávěli mi své příběhy o tom, jak bojují jako introverti v extrovertním světě. Dostali jsme se i k tomu, jakou dělají práci, a velmi často to byli generální ředitelé firem a lidé, kteří si založili vlastní firmy. A přesto teď mluvili o tom, jaké svádějí emocionální a osobní boje. Proto je pro mě na tomto tématu neustále něco úžasného, něco, co se týká tolika lidí a o čem lidé obvykle nemluví.

Vaší knize se dostalo vřelého přijetí. Vřelého přijetí se dostalo i vašemu projevu. Proto by mě zajímalo, proč k tomu dochází až teď? Proč s touhle myšlenkou přišel někdo až nyní? Co lidem bránilo, aby s tím vystoupili už dřív?

Já vlastně nevím. Myslím, že tuhle knihu mohl někdo napsat už před 10 lety a možná by se jí dostalo stejného přijetí. Domnívám se, že tyhle věci probublávaly pod povrchem opravdu dlouhou dobu.

K současnosti bych řekla asi tolik: Postihla nás mánie pro vše, co se týká spolupráce. Slovo spolupráce nabralo jakýsi posvátný rozměr. Spolupráce může být bezesporu úžasná věc. Jen si myslím, že jsme jí posedlí, že to s ní přeháníme, a tak jsme se octli v době, kdy spousta lidí pracuje v propojených kancelářských prostorách. Všechny dny tráví na schůzích a jednáních. Neexistuje, že byste otevřeli časopis o obchodu a podnikání a nevyvalilo se z něj na vás slovo spolupráce. Myslím, že lidé se cítí být pod palbou – a ta vychází z vnější potřeby neustále podávat nějaký výkon a být v neustálé interakci. Proto se lidé chopí každé příležitosti, kdy mohou říct: „Ne, ve skutečnosti chci být někde sám. Není na tom nic špatného a přinese to prospěch všem.“ Současně též vidíme nástup myšlenky, kterou prezentovala Sherry Turkleová, tedy že jsme stále osamělejší a že nás rozděluje technika. Docela by mě zajímalo, jestli ta posedlost spoluprací není reakcí na tuto skutečnost. Je to zvláštní, já to vidím spíš obráceně. Myslím, že například posílání esemesek je tak oblíbené proto, že lidé cítí, jak se po nich neustále chce, aby fungovali. Posílání esemesek je velký únik z tohoto stavu. Můžete být v kontaktu, ale nemusíte být ve střehu. Není to tváří v tvář, je to asynchronní. Souhlasím s názorem Sherry Turkleové. Myslím si, že existují možnosti, jak používat techniku, které nás od sebe vzdalují a odcizují. Ale myslím si, že důvod, proč se technice tak otevíráme, je ten druhý extrém.

Slyšela jste o tom, že by lidé z kanceláří nebo škol zaváděli některé vaše nápady?

Ano, slyšela jsem o tom. V Chicagu existuje škola, je to škola pro nadané děti, soukromá, a dozvěděla jsem se, že teď uvažují o kompletní změně osnov. Vlastně o tom teď slyším všude.

Dozvídám se mimo jiné o učitelích, kteří mají pocit, že s extrémním skupinovým vyučováním je něco špatně, ale kteří o tom současně nechtějí hovořit nahlas. Je jasné, že se v současné době otevírá diskuse. Myslím, že tahle změna bude probíhat dlouho. Bezesporu jsou tu základní normy, které spousta států používá pro výuku na státních školách, a tyto normy výrazně obhajují skupinové učení. Ovšem na individuální úrovni je učitelé začínají zpochybňovat.

Současně se dozvídám o spoustě příběhů lidí, kteří mají pochybnosti o otevřených kancelářských prostorách. Vlastně hned po svém projevu jsem měla schůzku s Jimem Hackettem, generálním ředitelem společnosti Steelcase. Seděl v obecenstvu a všechny ty myšlenky ho skutečně nadchly. Uvažuje teď o změnách v kancelářích, aby zde bylo více soukromých prostor a fungovaly jako protiváha otevřeným veřejným prostorám. Je tedy opravdu vzrušující vidět to všechno v akci. A myslím si, že za pár let uvidíme skutečné konkrétní změny.

Byla jste někdy v kancelářích TED? Jsou velmi otevřené.

Já vím! Vlastně jsem o tom mluvila s Chrisem, když jsem tam přišla. Na mě je to příliš. Myslím, že by v kancelářích měl být nějaký druh společných prostor, ale tohle je podle mého názoru přehnané. Když přijdete do kanceláří Google, v newyorské centrále společnosti, je to zajímavé. Na můj vkus pořád trochu moc otevřené, ale jinak příjemně vyvážené. Mají knihovnu, kam lidé mohou zajít a schrupnout si nebo číst knihu. Mají spoustu různých kaváren. Je tam jedna kavárna, kde je opravdu rušno. Pak existuje jiná, která je klidnější a ve které si můžete v tichosti posedět s notebookem. Je to místo, které inspiruje k přemýšlení, se spoustou různých výklenků a zákoutí, kde se dá ukrýt.

To je příjemné.

Je to snazší, když máte spoustu peněz, které můžete rozhazovat. Ale přesto si myslím, že existují možnosti, jak to dělat, když tolik prostředků nemáte.

Hovořila jste o vyváženosti. Slyšel sem, že se vám dostává zpětné vazby od lidí, kteří si myslí, že považujete extraverzi za něco špatného – a to přece neříkáte. Ale zajímalo by mě, do jaké míry se váš postoj může obracet proti vám, kdy se vnímání vašeho pohledu na věc dostane tak daleko, že musíte zakročit.

Myslím, že to k tomu patří. Všechny osobnostní rysy mají svou dobrou i špatnou stránku. Ale dlouhou dobu jsme vnímali jen negativní stránku introverze a většinou jen pozitivní stránku extraverze. Já se to pokouším do určité míry zvrátit, abychom si mohli udělat ucelenější obrázek. Snažím se říct tohle: Ano, na extraverzi je pár věcí, které ve skutečnosti nejsou zase tak úžasné, potřebujete do obrazu dostat introverta, který by ten stav uvedl do rovnováhy, a tohle vše jsou věci, které jsou na introvertech pozitivní. Mým cílem je, abychom si všichni udělali kompletně vyvážený pohled a aby mezi oběma typy existovala skutečná synergie.

Měla bych ještě jednu analogii: Podívejte se na začátky ženského hnutí, kdy lidé poprvé získávali povědomí o ženské otázce. V té době také spousta lidí říkala: „Ženy se jen snaží zbavit se mužů. Tvrdí, že muži nejsou dost dobří.“ Ale jiní lidé říkali: „Ne, ve skutečnosti tohle netvrdíme. Milujeme muže. Jen chceme hřiště, na kterém se bude hrát fér.“ A to je to, co tu říkám na rovinu a upřímně. Miluji extroverty. Jen chci mezi oběma póly víc rovnováhy.

Jestli je tohle počátek, jak to tedy skončí? K jakému cíli směřujete?

Prvním bodem je získání povědomí. Myslím, že se na hluboké psychologické úrovni musejí změnit postoje lidí k tomu, jak vnímají tyto rozdílné osobnostní styly. Konkrétně pro introverty platí, aby se zbavili pocitu viny a studu, který cítí ve vztahu k tomu, kým jsou, ale i v souvislosti s tím, jak je vnímá svět.

Co se týče okolního světa, uvedu vám tři konkrétní místa, kde je zapotřebí změny. Číslo jedna je instituce psychologie jako taková. Ve mém výzkumu mne skutečně překvapilo, jak vyhraněná je psychologie vůči introverzi. Něco takového bych sama nečekala, protože samotní psychologové jsou v mnoha případech introverti. Ale podle mě je tomuto oboru vlastní, že jen odráží obecné výhrady dané doby. Stejně tak jako  vůči introverzi byla psychologie kdysi vyhraněná vůči homosexualitě i jiným věcem. V téhle chvíli například provádějí revizi diagnostické příručky. Alespoň jsem slyšela o tom, že zvažují přidat diagnózu nazvanou introvertní porucha osobnosti. A taková věc mě děsí.

To je síla.

V oboru psychologie tedy potřebujeme změnu. A dalšími místy změny jsou školy a pracoviště.

Ve škole jde o dvě věci. Za prvé: zvýšení povědomí. Myslím, že musíme rozšířit kvalifikaci učitelů tak, aby doopravdy věděli, co je to temperament, a aby jejich reakce na introvertní děti nebyla: „Ale ne, zase je tu někdo, z koho musím udělat většího extroverta.“ Introvertní děti rozhodně potřebují nějakou pomoc. Je to jako kdyby je od místa, kde se budou cítit dobře, dělil delší most, a učitelé by jim měli být nápomocní s přechodem tohoto mostu. Ovšem nemělo by to být tak, že se řekne „tohle je nedokonalý extrovert,“, ale spíše „toto je úžasné dítě a my k němu budeme přistupovat tak, jak mu to vyhovuje.“

A stejné je to i na pracovní úrovni. Potřebujeme pracoviště, kde si budou stejně tak vážit myšlenek lidí tichých i průbojných, které bude umožňovat práci lidem s různými styly. Pokud tedy extroverti chtějí pracovat v hlučnějším, společenštějším prostředí, je to výborné. A pokud introverti chtějí být v koutě, v klidu se potýkat se svou kreativní prací, tak jim dejme příležitost.

Upozorňujete na typ lidí, pro které neexistuje žádné vnější poznávací znamení. Je to něco, o čem vám někdo musí říct, něco, co nenosíte napsané na čele, a pro spoustu lidí to není součást povědomí o nich samých, jako je tomu třeba v případě sexuální orientace. Existují překážky při upozorňování na něco, co na nás není zvnějšku patrné?

Dobrá otázka. Skutečně existují dva typy introvertů: takový, u kterého okamžitě poznáte, že je introvert, a takový, u kterého řeknete, že vypadá jako extrovert, ale ve skutečnosti jím není. A z tohoto důvodu se může zdát, že hovoříme o velmi malé skupině lidí a že věnovat se jim není natolik urgentní. Pokud jste vedoucí pracovník v nějaké firmě, můžete mít pocit, že hovoříme jen o několika lidech. Kvůli třem lidem přece nebudu zvažovat změnu uspořádání kanceláří. Neuvědomujete si, že existuje celá řada dalších lidí, kteří to cítí stejně. Jen jsou natolik zdatní, že to dokážou skrývat, a to možná i sami před sebou. Z posledních statistik ovšem skutečně plyne, že introvertní je polovina populace. Pokud to budeme vnímat takto, potřeba jednat nám bude připadat naléhavější.

Je hodně nepravděpodobné, že lidé, kteří za mnou chodí a tvrdí, že jsou to skutečně introverti, by to jen předstírali. Stále dostávám dopisy od lidí, kteří mi říkají, jak jsou vyčerpaní, od lidí, kteří vedou společnosti nebo oddělení, případně dělají něco jiného. A ti říkají: „Nikdo by nikdy neuhodnul, kdo doopravdy jsem. Jen prostě umím sehrát určité představení, když jsem v zaměstnání a musím odvést svou práci.“ Jenže to si za určitou dobu může vybrat svou daň a myslím, že by se nám vedlo mnohem lépe, kdybychom nemuseli trávit tolik času podobným přehráváním rolí.

Máte podobné informace i od politiků?

Ne, to zase ne. Nevím, jestli je to třeba jen tím, že se na mě nikdo konkrétně neobrátil, když o tom teď tak přemýšlím.

Napadá mě, že jde možná o příliš extrovertní oblast. Anebo když je někdo politik, tak ani nemůže napsat soukromý dopis.

Ano. Možná si myslí, že z politického hlediska to není dobrá věc. Domnívám se, že politika je spíše hrou extrovertů, ale současně si myslím, že v politice budou i nějací introverti. A Obama je pravděpodobně introvert, ale pochybuji, že by mi napsal dopis. Tak nějak to bude.

Kdyby to někdy udělal, rád bych se o tom dozvěděl.

Robert Rubin, který byl ministrem financí za Billa Clintona, je zajímavý charakter. Jestli jste četl jeho paměti, tak pro popis sebe sama nikdy nepoužívá slovo introvert, ale autoportrét, který vykresluje, je poměrně introvertní. Píše o tom, jak na Capitol Hill vždy probíhají velké manévry, kdo bude sedět na jakém místě u stolu. Všichni chtějí sedět na vlivné pozici, co nejblíž k prezidentovi. A on tvrdí, že se vždy cítil nejlépe, když seděl někde bokem a co nejvíc u kraje stolu. Nebál se, že by ho někdo přehlédnul. Cítil, že z tohoto místa vždy může promluvit a říct: „Pane prezidente, myslím si to a to.“

Jedním z problémů u současných pracovních vztahů je, že jedním ze způsobů, jak se prosadit, je hovořit s lidmi a navazovat kontakty. Na určité úrovni se objevují příležitosti na základě nahodilých konverzací, které vedete s cizími lidmi. Myslíte si, že to vytváří skutečnou nerovnováhu v možnosti kariérního růstu u introvertů? A je to skutečně nevyhnutelné? Mohli bychom si představit jiné pracovní uspořádání , při kterém by k tomu nedocházelo?

Na těch věcech, které jste zmínil, není nic špatného. Jediný skutečný problém je nevyváženost aspektů, o kterých se momentálně bavíme. Pokud se tedy budeme zamýšlet nad naléhavou potřebou vyrážet ven, setkávat se s lidmi a vytvářet sítě a nad tím, jak to posune naši kariéru, to všechno je správné a to všechno je v pořádku. Není v pořádku, pokud cítíte, že jste pod tlakem: „Propána, teď musím obejít a zkontaktovat celou místnost.“ Jsou to podobné jako ty směrnice typu „Nikdy nejez sám.“ Slyšel jste o tom někdy?

Zaplaťpámbu ne.

Ano, už jsem zapomněla, kdo to řekl, ale je to jedna z těch autorit. Pro některé lidi je to tak v pořádku, ale myslím, že existuje i jiný model, jak vytvářet zmíněná spojení a jak budovat sítě. Včera jsem o tom s někým hovořila – nevím, jestli smím říct jeho jméno, ale v podstatě generální ředitel skutečně velké firmy – a ten popsal sám sebe jako člověka, kterému jde skutečně dobře vytváření zákulisních aliancí. Není dobrý na mítincích. Na těch příliš nemluví. Spíš se ukrývá za notebookem. Ale jde mu opravdu dobře budování nenápadných propojení. A já sama z vlastní zkušenosti vím, že kdykoliv jdu na nějaký ten večírek či networkingovou akci, je mým cílem skutečně jen navázat kontakt doopravdy s takovou osobou, která je mi sympatická a o níž vím, že s ní budu kontakt i dál udržovat. A pokud se s takovou osobou seznámím, považuji to za úspěch. Třeba se tam seznámím i s dalšími, ale to v téhle chvíli nehraje roli.

Ve vaší knize toho máte spoustu o tom, jaký probíhá výzkum a co víme o introverzi. Dostali jsme se už do bodu, ve kterém dokážeme porozumět něčemu z její neurofyziologické podstaty?

Stále jsme teprve na začátku. A část problému spočívá v tom, že je těžké definovat, co je to introvert. Občas se zdá, jako by studie pracovaly s různými skupinami lidí.

Když ale tohle vše necháme stranou, existuje pár věcí, které už víme. Jedna z nich je senzitivita vůči stimulaci. Existuje celá řada studií, které jako by naznačovaly, že introverti jsou na úrovni mozku a nervového systému prostě reaktivnější vůči stimulaci všech typů. A to je důvod, proč fungují na nejlepší úrovni a mívají i nejvíce energie v tišším prostředí, protože tato úroveň stimulace je pro jejich nervový systém ta správná. Myslím, že uvedené zjištění může výrazně ovlivnit to, jak uspořádat naše sociální instituce.

Další věcí je, kterou víme, je, že v našich mozcích jsou tzv. sítě odměny. Jde o části mozku, které v nás vyvolávají vzrušení a oživení, když se odměňujeme. Odměnou může být cokoliv, od uzavření obchodní smlouvy až po konverzaci s atraktivní osobou. Zdá se, že extroverti mají silnější sítě odměny než introverti. Introverti je mají též, ale extroverti je mívají o něco silnější. A když jsou aktivovány vaše sítě odměny, bývá to doprovázeno celou řadou skutečně radostných emocí. Já jím říkám šampaňské bublinkové emoce. Je v tom taková nevázanost. A je to asi právě to, co často činí z extrovertů opravdu báječné společníky. To je tedy ta příjemná stránka extraverze. Když se skutečně orientujete na odměny, v laboratoři se ukazuje, že je méně pravděpodobné, abyste viděli i jiné věci, které k vám směřují, včetně varovných signálů, že to či ono možná nebude fungovat.

A proto mívají introverti vyváženější a obezřetnější pohled na život kolem sebe. Je tedy úžasné, že extroverti riskují, ale na druhou stranu mívají častěji dopravní nehody, častěji páchají cizoložství, uzavírají vyšší finanční sázky. Je to celý profil týkající se riskování a odměn a každá kombinace má svá vlastní pro a proti. A je to zajímavé, protože vše vychází z naší neurochemie.

Druhou stranou mince toho všeho tedy je, že o velké spoustě zmíněných aspektů hovoříte téměř jako kdyby to byla otázka lidských práv.

Ano.

Je zapotřebí chápat to vše na neurofyziologické bázi? Je to fascinující a zajímavé, ale je zapotřebí mít pro to vše nějaký podobný argument  – ať si věda říká, co chce, introverti jsou přece taky lidé.

Ano, to je zajímavá věc. Svým způsobem je to celé vlastně obecná otázka: Jaký smysl má pochopit z neurologického hlediska, co nás utváří do podoby, jací jsme? Nevím. Já to vnímám jako užitečné. Uvedu vám analogii – jestliže se budeme bavit o právech gayů, myslím, že z hlediska občanských práv je užitečné, když můžeme říct, že v případě většiny gayů se s tím lidé rodí nebo že je to něco fyziologického a oni do nedokážou změnit. Jsou prostě takoví. Nevím, proč je to přesvědčivé z občanskoprávního pohledu, ale myslím, je. A domnívám se, že totéž platí i zde. Protože pokud by to bylo jinak, existovalo by povědomí, že když po někom chceme, aby víc chodil na schůze, tak to prostě má udělat – jinak by to bylo vnímáno jako selhání nebo určitá lenost. Podobné tlaky na mě občas vyvíjejí někteří šéfové firem. Říkají: „Nepotřebuji, abyste mým introvertům poskytovala alibi pro jejich lenost.“ Tak to ne. to je hluboké nepochopení toho, co je to za lidi a jak mohou být užiteční. A já si myslím, že pokud to vše pochopíte na fyziologické úrovni, může vám to nějak pomoct.

Ve své knize odkazujete i na orchidejový efekt, což je myšlenka, že v kotlíku evoluce jsou určití jedinci, kteří reagují jinak než většina lidí, a že jedním z těchto rysů, který se za neobvyklých podmínek stává užitečným, je introverze. Fascinuje mě myšlenka, že by v rámci evoluce mohly existovat rysy odlišné od normy, které by mohly být výrazně užitečné pro dosažení úspěchu.

Ano, celá ta hypotéza orchidejového efektu je samozřejmě neuvěřitelně fascinující. V podstatě jde o myšlenku, že existuje malé procento populace, které reaguje citlivěji na zkušenosti všeho druhu. Pokud se tedy nevyvíjí situace v jejich prospěch, pokud mají bolestné dětství, je mnohem pravděpodobnější, že oproti ostatním dětem spíš zvadnou. Ale jestliže mají hezké dětství a jsou současně vysoce reaktivní vůči zážitkům, povedou si lépe než jiné děti. Proto děti, které se narodily jako senzitivní, s introvertnějším temperamentem, spadají spíše do této kategorie.

Totéž vidíte v živočišné říši. Bavíme se teď o evoluci obecně. Když se podíváte na téměř každý druh na světě, zjistíte, že jeho určité procento jsou „introverti.“ Jsou to prostě introverti mezi zvířaty. Tito živočichové si osvojí strategii, které je vlastní opatrnost. Drží se víc stranou, když jsou kolem predátoři. Je pro ně méně pravděpodobné, že je chytí, protože se neoctnou uprostřed vřavy. Ale na druhou stranu ve chvíli, kdy je nouze o jídlo, budou mít větší problém, protože se méně často vydávají na výzkumné výpravy než jiní živočichové. Jakmile začnete na to vše nahlížet přes království zvířat a porovnáte si to třeba s dětmi, uvědomíte si, že jsme naprosto stejní jako opice či ryby. Všichni jsme stejní – a nejenže jsme všichni stejní, ale oba dva typy jsou skutečným klíčem k přežití druhů.

Musím vám teď něco říct o jednom skutečně zajímavém experimentu. Je jeden evoluční biolog, který se jmenuje David Sloan Wilson. Ten se zaměřil na jezírko plné ryb druhu slunečnice pestrá a doprostřed jezírka umístil past. Zjistil, že smělejší, extrovertnější ryby se vydaly doprostřed jezírka, aby se podívaly na past, protože byly zvědavé, co se děje. A tak je okamžitě odchytil. Kdyby past byla skutečný predátor, byly by právě tyto ryby sežrány. Introvertní ryby, které se pohybovaly na okraji jezírka, se mu nepodařilo chytit vůbec. Byly to tedy ty, které by v dané situaci definitivně přežily. Později ovšem dorazil se sítí, pochytal introvertní ryby a odnesl si je do laboratoře, kde na ně už čekaly ty extrovertní. A v tomto prostředí, kde se zkoumané vlastnosti měly stát nástrojem přežití v novém a cizím prostředí, si extroverti vedli lépe, stejně tak jek je tomu i mezi lidmi. Extroverti se v novém prostředí cítí mnohem lépe, zatímco introverti si obvykle musejí projít zahřívacím obdobím, během kterého se cítí nesví.

Vidíte tedy sami, že jsme jako ryby a každému z nás vyhovuje jiný scénář. U lidí to ovšem postihuje i intelektuální stránku. Introverti a extroverti mají v průměru stejný inteligenční kvocient, ale introverti si při studiu vedou lépe, protože bývají pečlivější a mívají sedavější povahu. To jim umožňuje v klidu sedět, pracovat na řešení problému a nevzdávat to, protože bývají současně i velmi vytrvalí. U těchto úkolů bývají mnohem vytrvalejší. Existuje určitá základní úroveň, ve které to můžete chápat jako vývojový postup od ryby až k maturantovi, který si vede velice dobře u zkoušek.

Jako zaměstnance TED mě na vašem projevu zaujala jedna věc. Samozřejmě to byl okamžik, kdy jste řekla: „Jen to, že nejste nejlepší řečník, neznamená, že nemůžete mít nejlepší nápad.“ S jak velkým úmyslem jste to řekla právě v této místnosti?

V místnosti, kde bylo plno dobrých řečníků? Tak trochu úmysl v tom byl, ale upřímně řečeno je to jedno ze základních poselství mé knihy, které musím vysílat i z pódia TED. Nejde jen o to, že můžete být nejlepším řečníkem, někdy je člověk tím nejprůbojnějším řečníkem. A to je skutečně problém, že jdeme za těmi nejprůbojnějšími řečníky. Podle mě je to pro spoustu společenských odvětví katastrofa. Když si například představíte porotu. Představte si, že váš život nebo život někoho, na kom vám záleží je v rukou poroty. A představte si, že dopředu víte, že se rozhodnete řídit se názorem toho nejprůbojnějšího řečníka, ať už má pravdu, nebo ne. Když se nad tím zamyslíte, jde z toho hrůza.

 

Zdroj: původní interview Bena Lillie z blogu konference TED v angličtině.

Publikováno se svolením autora interview a TED.com.

Překlad pro Jan Melvil Publishing: Petr Miklica.

 

Další odkazy:

Pozn. Překlad rozhovoru i jeho části lze šířit bez omezení, ale vždy s uvedením zdroje a autora překladu.

——————————–

Jan Melvil Publishing / web / ediční plán / twitter / facebook / blog

Send to Kindle

O autorovi:

admin

komentářů: 2

  1. jana napsal:

    hm, neco na tom je, ale problem je, ze ta osoba si privlastnuje veci, ktere se vedi a resi uz davno, a dela, jako by se zavadely az kvuli JEJI knize. problemy s open space kancelaremi uz se resi mnoho a mnoho let. ruzne modely vyuky taky. ze nejsou vsichni hlucni extroverti a ze casto ma uzitecnou myslenku nekdo, kdo neni krikloun, je taky jasne. muze to tedy pomoci trochu branit ty neesmele lidi, ale celkove to je trochu prepjate a predevsim, ne uplne ok. chlubit se ciizm perim je nespravne, at jste extro-, nebo intro-.

  2. @Jano, dovolím si oponovat. Tento rozhovor je zkratka. Kniha, kterou připravujeme pro vydání, samozřejmě obsahuje všechny odkazy na zdroje a autorka si nic nepřivlastňuje.

    Myslím si, sám jako přeučený introvert, že fakt, že téma autorka ventiluje a shrnuje v ucelené podobě a je se svou knihou SLYŠET, je důležitější než otázka prvenství. Toto je první kniha, která může introvertům pomoci, protože autorka-introvertka jde s kůži na trh.

Přidejte komentář

Powered by WordPress | Deadline Theme : An AWESEM design