Jedno z mých předsevzetí na rok 2012 bylo Vidět svět v celé jeho kráse a užívat si ji. Učím se to. Učím se pozitivismu. První krok, který člověk musí udělat, je chtít. Pozitivní náhled na svět není vrozený. Chtít vidět svět jinak, než ostatní, je (hlavně u nás) pořád ještě těžké.
Vyrostla jsem na malém městě. Pro ty, kteří neznají život na malém městě - na malém městě je všechno nahovno. V prvé řadě tam není moc práce. Alespoň ne taková, kterou si přejete dělat. Není tam ani nic moc jiného. Večer se sejdete v hospodě a zanadáváte si, jak je ten život posranej a jak ho všichni, bohužel, musíme přežít. (Pak jsem zjistila, že to není malým městem a výplatní páskou. Je to prostě životním postojem, který je stejný u mých známých v Praze, Brně, kdekoliv jinde.)
Když jsem poprvé slyšela (thanx, Steph!), že si v životě mohu dělat, co chci, zasmála jsem se. Že můžu zbožňovat svou práci. Že si ji podle toho mám vybrat. Že mám jít studovat školu, která mě bude bavit. Že si mám nosit, co chci. Bydlet si, jak chci. Mít vztahy, jaké chci. Naučila jsem se poslouchat sama sebe a stanovit si vlastní cíle. Ne ty, které jsou prvoplánově na dosah, očekávány. Hlavně jsem se naučila radovat se z nich. Nemůžete být pyšní a mít radost z něčeho, co neděláte pro své přesvědčení. Základem vlastního štěstí je umět se vymanit.Umět vybočit. Nebát se.
Tenkrát jsem přišla na to, že štěstí existuje, že není jen ve filmu.
Tohle zjištění je naprosto magické. Zjištění, že svět je krásný. Že tu není k přežití, ale k žití.Dalo mi tolik energie, že jsem si mohla dovolit ji dělit. Pracovat na projektech, které mají smysl, zdarma. Pomáhat lidem, kteří mají smysl, zdarma. Chodit na dlouhé procházky se psem a povídat si s lidmi v parku. Začít opět běhat. Obědvat každý den s přáteli. Se známými. Mít s nimi třikrát týdně večeři vyplněnou skvělou konverzací.
Tenkrát jsem přišla na to, že štěstí se dá dělit. A že se s nim dá měnit svět.
V druhém kroku jsem od sebe odstřihla všechny lidi, kteří měli ustavičně problém. Aleisty. Lidi, kteří „mají sice krásný byt v centru, ALE co by dali za zahradu,“ „studují školu, která je baví, ALE kdo to dnes nedělá, že.“ ALEisté. Lidé, kteří se jen bojí přiznat, že jsou vlastně šťastní. Kteří neustále hledají výmluvy, proč nebýt. Protože řekneme-li si, že jsme šťastní – co bude dál? Moji drazí, dál nebude nic. Dál budete prostě šťastní.
Za štěstí se nemáme stydět.
Štěstí není pro vyvolené.
Není závislé na DNA či vaší karmě.
Štěstí závisí jen na tom, jestli máte koule na to, být šťastní.
Kdy jste naposledy někomu odpověděli, že se máte skvěle? Že jste šťastní, bez toho ALE? Bez vysvětlujícího příspěvku, že to vlastně není tak slavné.
A máte se vlastně skvěle?
A pokud ne, tak proč s tím něco neuděláte?
Michelle Losekoot, původní zdroj
Moc pěkně napsáno, okamžitě jsem se ztotožnil s příkladovým Aleistou a uvědomil jsem si, že si tím vlastně dobrovolně servíruji každodenní pesimismus a něco, co mě udržuje ve víceméně neutrální náladě, kdy sice nejsem ani vyloženě smutný, ale na druhou stranu ani vyloženě šťastný. Budu se snažit s tím něco udělat, ač na podobné promlouvání do duše jsem nikdy moc nebyl, tak toto se mi opravdu líbilo, díky za to. :-)
Skvělý, víc takových článků, které nabíjejí. Balím to a jedu do Valtic (na Moravě :) ) dělat si radost…. Díky S.
Musím přiznat, že mě to hned nakoplo. Jsem šťastný. :-) Prima pozitvní článek.
Mam 45 a do svojich 37 som poznal iba pracu a nic nez pracu. Uz par rokov sa viac venujem sebe a rodine. Menej pracujem a robim iba to co chcem a na co mam prave chut. Pred 4 mi rokmi som vyhodil z domu TV a casu aj lepsej nalady je hned viac. Zo svojich zamestnancov som vychoval samostatne pracujucich a zmyslajucich ludi. Zacinam dobiehat zameskane. Obidve moje deti su uz dospele a vychoval som ich k samostatnosti a neviazanosti na pomoci od rodicov. Spolu s manzelkou zaciname jazdit na bicykloch, lyzovat, poznavame pamiatky, prirodu, mesta a podobne. Zivot je velmi kratky. Tesim sa z kazdeho dna a budem sa tesit cim dalej tym viac. Ucim sa relaxovat a vychutnavat vsetko, co moze svet ponuknut a co ja dokazem prijat. Nechcem umriet na infarkt s tucnym bankovym kontom. Chcem umriet vyzity. Chcem sa vyzit k smrti! Nasiel som odpoved na zmysel svojho zivota a ten urcite naplnim. Som konecne stastny a vyrovnany. Myslim, ze ked budem umierat, budem spokojny s tym co som v zivote spravil a ako som zil.
@MarekD – Moc děkujeme za osobní výpověď! Krásné.
Výborný článek,díky za něj! Taky velké diky MarkuD za krásnou výpověď.Pro me velká inspirace :-)