Sny. O úspěchu, vítězství, slávě i uznání. O vlastní síle, zapření i motivaci, o zanechání strachu na břehu řeky… sny o snění.
Očekávání. Výsledků, směřování, rozvoje i zlepšování, předpokladů a výzev, překážek i rizik. Očekávaní bez čekání.
Také je mívám. Stavím, bourám, narážím i vstávám. Usiluji i odpočívám. Bojím se, omlouvám i namlouvám. Někdy chodím kolem své bedny… přešlapuji, nezačínám.
Také jsem občas ten, kdo vytváří důvody, místo aby hledal způsoby. Kdo čistí cihly, místo aby zamíchal maltu. Kdo přemýšlí o koncích bez začátků, o začátcích bez konce.
Snaha nemusí být vždy nástrojem, tak jako jednooký nemusí být vždy králem. Snaha nemusí být vždy způsobem, nemusí být ani důvodem. I snaha může být jen pouhým odznakem.
Není jednoduché nacházet ostrůvky vstřícnosti v moři okolností, být upřímný k vlastní upřímnosti – podívat se světu do očí, a vyzvat jej na souboj. Jen málokdo je ochoten bořit své vzdušné zámky tam, kde by jiní měli stavět katedrály.
Lze naučit psa se stydět? Ryby v řece Boha vidět? Hady v poušti valčík tancovat?…
A přece se o to mnohdy snažím. Nedám si pokoj. Přijímám výzvy, hledám nápady, poslouchám a neslyším. Představuji si první, druhý, třetí i čtvrtý… ale nevykročím.
Pořád na začátku. Bez konce. Bez dokončení. Jako kdyby měl každý dobrý nápad, skvělý projekt i úžasná myšlenka jen křídla jepičí. Vzlétnou, zakrouží, a padnou k zemi vyčerpáním.
Otevřu dveře, nakouknu, uchvátím se prostorem možností, a zavírám. Zaleknu se nekonečných plání příležitostí, které je nejdříve nutné zorat, vysušit a osít, a teprve za rok, za dva sklízet.
Třeba mi chybí odvaha té těžké práce, chybí mi síla oráče dřít do úmoru. Chybí mi poctivost zkoumat neprozřené, disciplína stříhat třeba jen milimetry místo centimetrů…
…když mi k metru ještě celý metr chybí.
