Hodně kamarádů mi už posílá pozdravy z dovolených. Dovolená, čas odpočinku. Já mám rád aktivní odpočinek, ale vždycky si najdu i čas na přemýšlení. Je to vlastně další etapa a otázka zní, jak dál. Je čas, pohoda. A to je ten nejlepší čas na změnu.

Hodně „zoufalců“ se pokouší o změny v úplně jiné situaci. Až když musí. Jsou pod tlakem, ve stresu, kdy je i sebedůvěra často otřesená. Energie skoro vyčerpaná a nálada (naladění na změnu) – radši nemluvit. Tahle situace generuje většinou jen dvě reakce: AGRESIVNÍ nebo SUBMISIVNÍ.

Agresivní reakce

Jde vlastně ještě o tu lepší variantu. Energie stresu je směřovaná ven. Chce něco vnitřním rozhodnutím – silou – změnit. Má slušnou šanci, i když cena bývá nepřiměřeně vysoká. Nejsou tam jen zisky, jsou tam často i vysoké ztráty. Někdy to už jinak nejde, ale to jsme většinou někde dřív udělali – a neuhlídali – závažnou chybu.

V osobním rozvoji to vede ke krátkodobému vysokému nasazení. Všechno všude najednou chceme dát do pořádku. Kondici chceme vybudovat za týden. Výsledek je ten, že jen o to rychleji vyčerpáme zbytky energie a jsme ještě níž, než jsme byli.

„Zoufalci“ to zkouší znovu a znovu. Srší kolem sebe hromy a blesky, dřou se jako koně, ale opakovaně selhávají. Nejčastěji před cílem. Chybí jim schopnosti, které nahrazují výkonností. A rozvoj schopností chce svůj čas. Na to prášky ani „Norimberský trychtýř“ nezaberou.

Submisivní reakce

Submisivní je ta horší varianta. Energie stresu směřuje dovnitř. Pocit viny, selhání, ne-štěstí postupně spotřebovává veškeré zbytky energie. Sebeobviňování, oddalování a odkládání jen připomíná další a další hrůzy, které nás čekají. Navíc se ihned hlásí o slovo mnoho psychosomatických potíží. Ty nám chtějí získat čas. Čas, který jsme už někde prohospodařili. Jsme v začarovaném kruhu.

Dělat věci v tu správnou chvíli je řešením, ale která je ta správná chvíle pro tu kterou činnost? To zase není jednoduchá odpověď. Je to dáno charakterem naší práce, požadavky, které na sebe klademe.

Lékem na agresi i submisi je rytmus

Dát svému životu rytmus a harmonii. Ne, není to hledání „štěstí“, je to přirozená adaptace na prostředí, ve kterém žijeme, ve kterém se pohybujeme. První, s čím musíme pracovat, je ten nejcennější, nenahraditelný zdroj – čas. Máme 24 hodin denně, jednu hlavu, dvě ruce, dvě nohy – to je náš potenciál. Ti šťastnější mají i zázemí a pár dobrých přátel. Ale i ty snadno ztratíme, pokud „ten náš jediný potenciál“ nebudeme dobře investovat.

Dovolená je ten fajn čas, kdy se můžeme zastavit, znovu se zorientovat a nabrat vhodný směr. Který je ten vhodný směr? Ten, který nám přinese nejsnáze ty nejlepší výsledky – ty, které nám budou dávat smysl.

Jaroslav Homolka, původní zdroj