Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Digitální prázdniny, důsledek podivné doby

By on 7. 6. 2012 in Témata with Počet komentářů: 10
Libor Kriz

Libor Kriz

Managing Director - JiMaRa s. r. o.
LIBOR KŘÍŽ | Pracuje v rodinné firmě JiMaRa. Je pionýrem v oblasti osobní produktivity, konzumentem dobré muziky a chytrých knih.
Libor Kriz

Poslední články od Libor Kriz (Všechny články)

Rozhodl jsem se prozkoumat, proč se někteří lidé (včetně mě) čím dál častěji pokoušejí opustit sociální sítě, nebo alespoň jednu z nich. Mluvil jsem s nimi, přečetl desítky vysvětlujících „esejí“ renegádů z celého světa, hledal jsem vodítka v chytrých knihách. Myslím, že jsem logickou odpověď našel; chcete-li, zde je moje varianta. A ano, uznávám, že na to jdu hodně od lesa.

Předesílám, že tento článek není o uživatelích Twitteru, ani o jaksi zažitých nedokonalostech Facebooku, dokonce ani o městě duchů z názvem Google+. Kvalitu každé ze sítí nechť si (z)hodnotí každý na své triko. Tento článek by měl být čistě o tom, proč se lidé (často nevědomky) zabývají myšlenkou odpojit se.

Věk rozptylování

Souhlasím s Leo Babautou, který tvrdí, že žijeme ve věku rozptylování. Jako lidstvo jsme vyrušováni od svých zájmů a činností již stovky let. Frekvence, kadence a intenzita rozptylování v dnešní době však historicky nemá obdobu. „Zvonění telefonů je jedna, věc, ale upozornění na došlé e-maily, zprávy na Twitteru a Facebooku, celá řada otevřených záložek v prohlížeči a mobilní telefony, které jsou vždy puštěné a neustále pípají, to už je něco jiného,“ říká Babauta v knize Soustředění.

Jsme si extrémně blízko, doslova si dýcháme na krk, zpracováváme neuvěřitelné množství informací najednou a řešíme několik úkolů současně. Od práce nás rozptylují desítky okolních vlivů. Žijeme ve věku rozptylování, a většinou si ani neuvědomujeme, co se v přítomném okamžiku děje, jaké to může mít následky.

Jistě, tuny příležitostí, které online svět nabízí, jsou skvělé. Druhá strana mince je však často tvořena nesmírným tlakem na naši pozornost, stresem, roztříštěným soukromím.

Změnilo nám to život.

Ano, říkejme tomu závislost

Aby člověk rychle něčemu propadl, potřebuje tzv. okamžitou pozitivní zpětnou vazbu. V našem případě je proto velmi snadné získat návyk na to být v neustálém kontaktu a být neustále rozptylovaný.

Okamžitá pozitivní vazba převažuje, necítíme žádné negativní důsledky. Ty přijdou mnohem, mnohem později.

Okamžitá pozitivní vazba

Pod zmiňovanou pozitivní zpětnou vazbou si představte například nepracovní e-mail od kamaráda, který vás zve na oběd, tedy myslí na vás, resp. vy máte pocit, že mu na vás záleží. Tzv. retweet vašeho tweetu, tzv. mention vašeho jména (Twitter), přesdílení vámi napsaného příspěvku (Facebook, Google+), klepnutí na palec či znaménko plus u vašeho příspěvku (Facebook, Google+); ano, to vše jsou ty okamžité pozitivní vazby, pro které si stále častěji na web, do mobilů, počítačů či tabletů chodíme. Stále častěji kontrolujeme, zda na nás tato pozitivní vazba někde nečeká.

Logicky, čím více zasejeme (sdílíme), tím četněji se pozitivní zpětná vazba může dostavit. Ale; pokud by takto přemýšleli všichni, dostáváme se do situace, kdy budeme muset obhospodařit (olajkovat, opalcovat, retvítnout apod.) větší pole. Rozptylování bobtná a roste, vrací nám úder jako bumerang. Skočili jsme do toho po hlavě dřív, než jsme stačili vymyslet systém, jak to zvládnout.

Nyní pozor: dostáváme se do situace, kdy nám (až doposud) konzistentní a spokojená online komunita dokáže nastavit – jak to říci kulantně – jaksi pokřivené zrcadlo.

Myšlenky následující pasáže najdete rozvitě popsané v knize Soustředění od Lea Babauty. Já se pro vás budu snažit vydestilovat rychlejší variantu.

Očekává se to od nás

Představte si den, ve kterém se rozhodnete, že už nebudete chtít účastnit se věku rozptylování. Je možné jen tak vystoupit?

Hm, jistě, můžete, ale budete tímto aktem proti celé kultuře, která očekává, že se na ní budete podílet. Ačkoliv vám vaše konání budou někteří schvalovat, plácat vás po ramenou a kvalifikovat vaše rozhodnutí jako velký krok, najdou se i tací, kterých se to dotkne, dokonce je to rozhořčí. Mohou mít totiž pocit, že tímto úkonem napadáte způsob, kterým dělají věci oni. Další reakcí může být vaše pranýřování, označení vaší osoby za primadonu či netýkavku, která nechce být dostupná.

V očích části komunity se můžete stát výrazně odvážným, nebo zcela arogantním, protože jste se rozhodli nežít dál v souladu s očekáváním společnosti.

Být neustále připojený, být součástí určitého rozptylujícího toku je očekávání, které do nás společnost vkládá. Jít proti tomuto očekávání je pro spoustu lidí nesmírně náročné.

Jak jsou tato očekávání silná, závisí na vašem zaměstnání, na tom, kdo jste, kde pracujete.

Osobně se zcela ztotožňuji s postojem autora knihy Soustředění: „Netvrdím, že bychom měli vystupovat. Tvrdím, že bychom si měli věci promyslet, změnit očekávání tak, aby systém vyhovoval nám, a ne, aby to bylo obráceně.“

Malé nadechnutí

Abychom předchozí logický proud myšlenek utřepali a správně nadefinovali prostředí, ve kterém se budeme v další části textu pohybovat, shrňme si to:

Jsme (na první pohled) nedílnou součástí konzistentní online komunity, která nám přináší okamžitou pozitivní zpětnou vazbu. Ta je pro nás důležitá, vytváří v nás silný pocit, že mnoha lidem (pozor, i těm nám osobně naprosto neznámým) na nás opravdu záleží. Fakt, že tato pozitivní zpětná vazba s sebou nese i dlouhodobé negativní následky (tedy závislosti) spíše opomíjíme. Mezi negativní následky patří rozptylování, neschopnost se soustředit a pracovat/žít v tzv. rytmu singletaskingu. Zcela vystupovat není nutné, spíše je vhodné nastavit očekávání komunity tak, aby celý online svět sloužil nám a ne my jemu.

Výdech!

Proč je důležité umět opětovně nalézt soustředění

Patříte-li mezi lidi, kteří tvoří, je pro vás soustředění extrémně důležité. Bez něj je kvalita vašich produktů a výsledků nižší, časové náklady na tvorbu 100% rostou.

Mezi lidi, kteří tvoří, nepatří jen spisovatelé, malíři, fotografové, hudebníci či umělci obecně. Jsou to i ti, kteří pracují jako učitelé, zastávají roli rodiče, vedoucí týmů, blogeři, návrháři, copywriteři, reportéři a osoby reporty tvořící, výrobci hmotné produkce, ale také děti zpracovávající domácí úlohy ad.

Bez soustředění je tvorba velmi těžká. Bez rozptylování naskakujete na cestu soustředění, kreativity a také štěstí.

Opakem tvorby je konzumace. Při konzumaci různá rozptylování vadí méně. Ale ruku na srdce: také vám vadí šustící sáčky od bonbónů v divadle? Také vám vadí infantilní a nekonečný chichot v kině? Také vám vadí, když při sledování filmu či čtení knihy začne soused zdolávat zeď příklepovou vrtačkou? A to konzumujete! Tak proč se nesoustředit při tvorbě?

Tvorba je prostě proces naprosto oddělený od konzumu a komunikace.

Klidně mezi nimi přeskakujte, ale nikdy nedopusťte, aby se tyto věci potkaly ve stejném čase. Zabijete ho.

Komunikace a konzumace ale není zlo!

Nenabádám k askezi, nenabádám k totálnímu odpojení. Nemělo by to logiku. Pro všechny, kteří tvoří, jsou tyto činnosti nutné, protože s sebou nesou náboj inspirace, nalézáme v nich nové nápady, posunujeme hranice kvalitativní stránky, nalézáme nové přátele, spojence a kolegy. A naposledy: komunikace a konzumace není tvorba. Pomáhají, ale nezahrnují tvorbu samotnou. Proto je potřeba je někdy ztlumit a začít tvořit. Bez rozptylování a vyrušování. Odpoutání se je nutné i proto, aby naše vjemy dostaly potřebnou dávku klidu a odpočinuly si.

Klid, osamění a přemýšlení přinášejí větší štěstí, stanou-li se součástí našeho denního života, alespoň do určité míry. Pokud chcete zjistit, jak se odpojit a naučit se soustředit, věnujte čas knize Soustředění. Je to na vás.

Odpojení, aneb Zpátky na stromy

Před osmi tisíci znaky jsem si zde kladl otázku, proč se lidé občas snaží odpojit. Zcela, nebo jen na chvíli. Proč se snaží naučit se přežít, proč nastavují pomyslné štíty neustálému informačnímu bombovému náletu. Nechtěli přijít ani o znak od svých followerů, nechtěli minout ani jednu zprávu na Facebooku či Google+. Těšili se na pozitivní zpětnou vazbu a proto byli neustále připojeni, sdíleli a sdílené kontrolovali. A pak – možná – procitli a zjistili, že je jejich tvorba horší, pomaleji se jim rodí pod rukama, že dřou stále více a výsledky již nejsou tak čerstvé a svěží.

Dle mého názoru jim chybí (chybělo!) soustředění. Ještě nedávno s ním mohli jaksi automaticky počítat, dnes již méně nebo vůbec. Chybí jim jasně uchopitelná hranice mezi komunikací a tvorbou, mezi konzumem a prací.

A co že to bylo za lidi? Začínající hudebník, učitel, reportérka, tvůrkyně webových stránek a grafiky, spisovatel, studentka, kuchař a copywriterka.

Můj příběh odpojení měl za následek zjištění, že mi to „něco“ chybí. Pojmenoval jsem to, identifikoval jsem to a nastavil jsem to. Jsem již nějakou dobu zpět, ovšem v míře, kterou skvěle kočíruji, v systému, který slouží mně, nikoliv já jemu.

Poznámka pod čarou: Až se s člověkem, který se odpojí, setkáte, podpořte ho. Nebuďte součástí proudu, který od něj prostě očekává, že se na komunikaci a konzumu bude podílet napořád. Víte, možná je tento člověk v situaci, kdy potřebuje oddech, podporu, odpočinek a soustředění proto, aby dobil duševní i fyzické baterie, aby výsledky jeho práce byly opět tak dobré, jako v minulosti, ne-li lepší. Možná lepší, než výsledky vaše?

Libor Kříž, @liborkriz

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 10

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Milan cholt napsal:

    Ahoj
    Diky za moc pěkný a přínosný článek. Jsem sám pokušitel všech možných sítí i nesítí a můžu říci že po vyzkoušení je výsledek takový, že mi v podstatě zůstal jen twitter a to jsem ještě okleštil folowers na minimum a pomalu se spiše soustředím na zajímave blogy lidí a raději si přečtu něco ze života nebo podnětného. Nejlepší na komunikaci je rodina a přátelé.
    Milan

  2. Radek Pokorný napsal:

    Našel jsem si pro sebe řešení, kterému říkám išábes – od pátečního do sobotního večera nezapínám telefon ani počítač.
    Radek P.

  3. Pěkný článek.

    Nicméně já se nikdy nepřipojil na žádnou sociální síť už proto, že mám předchozí zkušenosti s maily a ICQ. Když Vám píše 40 známých kamarádek (se kterými nemáte nic hlubšiho) či příbuzných, a všechny očekávají, že s nimi budete sdílet radost či emoce – a to v množství typickém pro ženy nikoli pro muže – pak zmizí i ta pozitivní zpětná vazba.

    Tolik emocí předávat písemně nedokáži a zbláznil bych se z toho. Nedejbože ještě si dělat nášup na sociálních sítích.

    Někteří lidé – muži i ženy si nedají říci. Ignorují status a ignorují to, že prostě občas děláte něco jiného. Často vyčítají a vydírají – je jich možná 10 %, ale jsou. To je to co článek jako trest společnosti, že jste se rozhodli si to dělat po svém.

    Jednoho dne jsem se dostal do stresu a na mailu i IM bylo pár lidí (kupodivu převážně ženy), kteří to nechtěli chápat. Tehdy jsem se pod vlivem stresu stal fúrií a jednoduše napsal ať jsou kam chtějí, že je to jejich problém a nebudu jim nic vysvětlovat. Důsledně jsem s těmito lidmi přerušil veškeré kontakty.

    Lidi potřebuji slyšet v reálu a osobně. To mě naplňuje radostí.

  4. Josef Jasansky napsal:

    Nechaĺ jsem si přečtení článku až na dobu, kdy se na něho budu moci soustředit, a jsem tomu opravdu rád. Přidávám se k Milanovi (Ahoj Milane:)), též moc díky za (pro mě) velmi přínosný článek. V poslení době se necítím (mentálně) úplně v pohodě (popravdě – docela blbě) a trochu už nějakou dobu laboruji nad tím, co s tím;) Mám pocit, že pár odpovědí jsem v článku našel – proto mé osobní díky autorovi.

    JJ

    PS: Milana, stejně jako několik dalších, znám (zatím) jenom z Twitteru …jeden z důvodů, proč mám Twitter rád je, že sou tam lidé, které jsem pomocí twitteru následně poznal i osobně, a jsem dnes moc rád, že jsem měl tu čest; a věřím, že ještě budu mít:)

  5. Libor Kříž napsal:

    @Milan 101% souhlas – tento přístup jako bych okopíroval; nicméně došli jsme k němu nezávisle, něco na tom zřejmě bude!

  6. Libor Kříž napsal:

    @Josef Jasanský Díky za „odloženou“ pozitivní vazbu + třeba i my budeme mít někdy možnost potkat se u sklenice vody a zplknout.

    Pokud se vám ostatním článek líbil a máte chuť ještě chvíli vytrvat v soustředěném stavu, zkuste si – hodně v klidu – přečíst rozhovor Lukáše Gregora s Jaroslavem Homolkou: je to opravdu dobrý rozhovor, je plný funkční jednoduchosti a otevřenosti: http://www.mitvsehotovo.cz/2012/05/prilis-se-soustredime-na-vysledky-ne-na-cestu-2/

  7. Zdravím,
    velmi inspiratiní článek. V mnohém souhlasím. Člověk se nesmí nechat pohltit, musí si uvědomit hodnotu volného času a soukromí.
    Na druhou stranu jen tak bezmyšlenkovitě odejít je hloupost. Ale je potřeba si nastavit vlastní pravidla aby všechny ty nástroje nám sloužily a ne my sloužili ji.

  8. beepee napsal:

    Moc se li líbí v komentářích termín „išábes“ :) Zavírám a neotvírám ntb v tom čase taky celkem pravidelně, dovolím si tedy pojem převzít a šířit.

    Stoprocentně potvrzuji fakt, že bez odstřižení vnějších ruchů (a nemusí jít jen o i-ruchy) se tvořit nedá, přestávka na zklidnění a soustředění je nutností. Tiše doufám, že v okurkové sezóně léta se mi takové chvíle mezi zakázkami naskytnou. Díky za fajn článek!

  9. Tax napsal:

    Je zajímavé,
    že na jednu stanu se stále více objevuje kritika, že lidi se uzavírají před světem. A na durhou stranu že jsou až moc otevření ke sdílení…. :)

    Je to zajímavý paradox. Ale na vlastní kůži si právě zkouším to co je popisované v článku. A neskutečně si užívám chvíle kdy odolám pokušení zapnout PC (i když, a možná i jelikož, ho ke své práci bohužel potřebuji) a věnuji se jiné činnosti. Kolikrát mám dokonce absolutně odpor a zároveň něco ve mě, něaký hlásek, mě nutí a táhne ktomu „zapni PC, pojď na FB, zkontroluj mail….“. Jak říká Doutil v jedné jeho povídce

    „Jo, jo….. furt se něco děje…..“

  10. Vojta napsal:

    Kniha Soustředění je podle mne naprosto nesmyslně nafouklá. Babuta po většinu času vaří z vody a důležité momenty pak zbytečně ztrácejí na síle.

    Děkuji za článek, který shrnuje pokud ne všechny, tak určitě většinu klíčových momentů knihy.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru