Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Příliš se soustředíme na výsledky, ne na Cestu

By on 10. 5. 2012 in Rozvoj, Témata with Počet komentářů: 5
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Jaroslav Homolka je profesionální sparring-partner, kouč, duší bojovník i týmový hráč. Zapředli jsme spolu řeč nad lidskou potřebou být nespokojen, nad užitečností strachu, v neposlední řadě také na to, zda přijde konec světa a co s tím.

Web Mítvšehotovo.cz vznikl původně jako podpůrný projekt stejnojmenné knihy, která českým čtenářům představila metodu Getting Things Done. Zkoušel jste se s ní Vy osobně někdy seznámit? Odnesl jste si z ní něco?

GTD je určitě dobrý systém. Dobrý, když se používá pravidelně a přemýšlí se u něj. V návodu na použití se o tom mluví, ale většina z nás hledá řešení v systému, ne vlastní změnu v přístupu. Znám lidi, kterých si vážím a kteří GTD využívají na 100% a jsou úspěšní, třeba Petr Mára. Znám ale také lidi, kteří „svůj zmatek“ přenášejí do nového systému. A pak fungují stejně jako předtím – zmatečně.

Ale abych odpověděl: Ano, já GTD poctivě zkoušel – ostatně jako všechny „novinky v osobním rozvoji“, a to půl roku. Pro moji práci je zbytečně strukturovaný. Rozhodně dobrou myšlenkou je jednou snad. Stručné hodnocení? DOBRÝ FUNKČNÍ SYSTÉM.

Jak se stavíte k podobným metodám? 

Dobré je to, co mi funguje :)

Preferujete srozumitelné „návody“, mapy, které mohou člověku ukázat směr a dopomoci mu k vybudování pozitivních návyků, nebo na takové metody moc nevěříte a upřednostňujete spontánnost a čistě osobní hledání?

Návody mají

  • jednu silnou stránku – víte, jak na to (tedy věříte, že víte, že s tím někdo pracuje a že mu to funguje)
  • jednu slabou stránku – cizí návody nám často nefungují, máme tendenci je vylepšovat, rychle se zapomínají

Nerozděluji návyky na pozitivní a ty jiné. Návyky nám mají usnadnit život – rozhodování a předvídání budoucnosti – přežití teď a potom, zjednodušit orientaci v situacích a vztazích. Proto tomu radši říkám „funkční rutiny“, ty se dají relativně snadno nacvičit. Stačí po určitou dobu (100 dnů) zaměřit pozornost správným směrem a mít trochu disciplíny. Někteří z nás potřebují, po nějakou dobu, i nesmlouvavý dohled :) Víte, jaké je to nejslabší místo všech návodů? Že tuhle podstatnou podmínku taktně obcházejí…

Postupem času se však náš web tematicky rozšířil a stala z něj platforma pro osobní rozvoj, efektivitu a kreativitu. Pozastavil bych se u prostředního pojmu – máte svoji vlastní definici efektivity?

Jde o to, co měříme. Pokud měříme jen výsledek, je to snadné. Pokud hodnotíme Cestu – postup – proces, je to složitější. Opravdu efektivní jsem, když jsem dosáhl výsledku s přiměřenými náklady, něco jsem se naučil a tím zvýšil svoji příležitost do budoucna. (Fuj, to je hnusná definice!)

Nerad se však dívám na svět černobíle, mám rád BW fotografii a ta pracuje se škálou šedi. Nerad používám dobrý-špatný, zlý-hodný. Mám radši – tak akorát, to, co skutečně potřebujeme, optimální řešení, přijatelné podmínky, celkem spolehliví lidé…

Osobně si s efektivitou pojím také proměnu – je potřeba projít mnoha dílčími změnami, abych dokázal svůj život trávit efektivněji – lépe. 

Proměna je na mě moc silné slovo. Opravdová proměna se odehrává třeba, když se stane z housenky motýl, ale i ta už je dopředu nakódovaná, takže taky „žádný zázrak“. KAŽDÝ MŮŽE BÝT I MOTÝL, NEBO MŮRA, JEN POKUD DODRŽÍ „PRAVIDLA HRY PŘÍRODY“.

Co změna,  de facto vystoupení z komfortní zóny? 

Vystoupení z bezpečí pohodlí – komfortní zóny (zase pojem, který je zbytečně abstraktní). Jednoduché názvy – slova = jednodušší řešení.

Dobrá. Přesto – můžete se podělit o některé vaše „zóny“, z nichž jste se rozhodl vystoupit? Jak ten proces vykročení vypadal? 

Změn a překonaných překážek mám za sebou několik, „žádné velké zázraky“, přesto jejich překonání nebylo vždycky úplně jednoduché, stálo nějaké ty šrámy a zisky jsou více než kontroverzní. Odchod z „bezpečí domova“, vážný vztah, založení rodiny, změna zaměstnání, abych rodinu uživil, výchova dětí, další změna zaměstnání, tentokrát abych dělal víc to, co mi baví, rozvod po 25 letech, nový vážný vztah, nové děti….

Jak se to všechno událo? Tak nějak samo, prostě to přišlo. Bylo to tam někde nakódovaný… Síla  a odhodlání, těch máme dost, když musíme. Málo, když jen chceme. Je to jako rozdíl mezi přáním a touhou. A tak to bylo a je i s jinými kousky.

Kde jste sebral sílu a odhodlání?

Prostě nejdřív je to jen jakési tušení, pak někde uvnitř padne rozhodnutí a věci se začnou „samy dít“. Informace přicházejí samy. Najednou jsme nějak citlivější na to, co mi může pomoct naplnit onen záměr. Organizace je jasná (cesta možného), když je jasný záměr „a je to“. Tak jsem třeba procestoval kus Afriky, Asie, skoro celou Evropu, vždycky s celou rodinou, pokud to bylo jen trochu možné. S batohem a mimo turistické trasy, spíš mezi místními lidmi než s bandou jiných turistů. Projel jsem sever Evropy, Blízký a Střední východ sám na motorce… Žádný zázrak, jen jsem měl touhu to vidět, zažít a asi i nasdílet.

Před několika dny u nás vyšla v českém překladu úderná knížka Kopni do té bedny, kde autor, Seth Godin, bez přestání šťouchá do čtenářů, aby přestali snít či plánovat a konečně vstali a začali vše realizovat. Krok od dokonalé přípravy k začínání realizace bývá těžký. Co myslíte, že člověku většinou brání jej udělat?

Co nám brání něco se sebou udělat… Lenost. Pohodlí. Namyšlenost. Velké ambice. Nedostatek praktické fantazie.

Naší asi největší překážkou je to, že jsme zaměřeni na výsledky, ne na proces – Cestu. Pak si myslíme, že nás zachrání analytické myšlení. Chceme z minulosti předvídat budoucnost. Myslíme si, že jde všechno vymyslet, promyslet, naplánovat. Většina z nás má tak akorát energii na tohle „mentální cvičení – plánování“. Zabíjíme dobré nápady myšlením na „EX výsledky – obdiv něco výjimečného“, chceme jen vítězit. Nechceme „hrát hru života“, chceme být vítězem života. Taky moc mluvíme a fantazírujeme – tím naše plány ztrácejí na síle. (Získáváme obdiv virtuální odvahou a to nám často úplně stačí! Tak si plány pak „necháme rozmluvit“, ale kdyby, tak by… :)

A řešení?

Přestaň plánovat. Něco udělej. Chceš něco? Tak pro to udělej alespoň první krok – rozhodni se. Pak další krok – něco skutečného pro to udělej, někomu zavolej, s někým se potkej a naslouchej a upravuj své plány, už víš víc… Hlavně „buď zvědavý, co se bude dít“, možná nic „světoborného“, ale užij si to, něco nového poznáš, dozvíš se něco o svých rezervách i limitech. A tady je ale největší problém – velké ambice a malá sebedůvěra ve své schopnosti a malá ochota se učit z chyb.

Načali jsme téma strachu a obav. Jste pro to, aby člověk strach měl, vnímal jej, nebo preferujete nepřipouštět si jej – a svým způsobem tak nepřivolávat obavami ony negativní události?

Strach je součást naší výzbroje pro přežití. Jeho funkce je jasná, udržet nás co nejdéle při životě. Většina z nás vlastně neví, co je strach. Komu z nás šlo někdy doopravdy o život. Známe obavy – virtuální formu strachu. Strachu se dá přivyknout, dá se s ním žít. Dělat, že se nebojím, nejde. Je rychlejší a silnější než naše šedá kůra. Prostě s ním žít je řešení.

Není řešením dělat, že něco není. Spíš to brát jako výzvu a vyřešit, nebo se s tím naučit žít. Jinak jde o stejné obelhávání jako v případě drog. Ty mi zlepší náladu – ale to všechno představuje řešení z vnějšku, tohle je třeba řešit zevnitř.

Ještě se však s dovolením vrátím k termínu proměna. Byť nyní spíše v odlehčené formě, stále se však připomíná magické datum závěru roku 2012. Myslíte, že hypotéza Konce může naši společnost měnit?

Rok 2012 a konec světa, komu to slouží, kdo se tím trápí? Ten, kdo potřebuje s dětma stihnout učení, tréninky, odevzdat projet, aby mohl splácet byt? Asi ne, to jeho problém není. Jde o umělé téma, nemáme vzrušení z vlastních zdrojů, tak ho konzumujeme z cizích zdrojů, tedy pokud na podobné voloviny máme čas.  A kdyby přeci jenom… a byla to pravda? Co já s tím udělám, zhasnu zbytečnou žárovku a zachráním svět? Svrhnu někde nějakou vládu? Ne, pak bude asi lepší do poslední chvíle dělat to, co umím nejlépe, a o to víc se budu věnovat těm nejbližším, jako by to mohlo být naposledy. Ostatně, víš kolik blbostí bychom klidně přešli, kdyby to bylo dneska naposledy?

Přesto – nepozorujete, že se ocitáme v jiném „věku“? Průmyslový byl vystřídán technologickým, ten informačním… Jak byste pojmenoval ten, v němž právě jsme, nebo k němuž třeba směřujeme?

Jiný věk… New Age… Každý věk je jiný. A co? Já zažil ve svých 33 letech pád komunistů, prožíval jsem to hodně intenzivně, angažoval se… Mám už tedy za sebou „svou revoluci“. Jsem rád, že k tomu došlo, je mi jedno, co se dneska říká. Velké množství věcí, dnes považovaných za normální, které dělám, nebylo možné dělat. Nebo ano, ale stálo by to „osobní hodnotu – zaprodání se“. Nebyla svobodná volba. Já jsem spokojený s tím, v čem žiji. Jestli má přijít nějaký „Nový věk“, je to na vás. Jen bacha na to, abyste nezapomněli, že člověk není „něco víc, že dokáže cokoli, že „poručí větru dešti“…

Pro mě je člověk „holá opice, která občas myslí, když na to má čas“, jinak jedná jako zvíře. Na to, aby se změnil, by byla nutná radikální genetická změna… aby fungoval jinak – JINAK neznamená líp :)

Ale fandím vám, rozumím touze po změně. Pozor však na černobílé myšlení, které v sobě každá ideologie má. Dejte se do toho, nebudu vám překážet, ale nesahejte na moji osobní svobodu a svobodu mé rodiny. Tu vám zadarmo nedám :)

Ve videorozhovorech s Petrem Márou jste otevřeli také velké téma – spokojenost. Vlastně kontroverzní, když si vezmeme výzkumy, jež o Češích hovoří jako o národu nespokojených lidí. Jde o předsudek, jen stereotyp z médií, nebo je to pravda?

Nespokojenost představuje motor rozvoje. Kdybychom byli spokojeni s tím, co máme, byli bychom ještě někde na hraně toho tektonického zlomu v dnešní Keně. Náš problém je v tom, že máme co ztratit. To naši „předci poloopičáci“ ztratili všechno, tak museli expandovat a expandují dodnes, vyvíjejí se k tomu, aby zvládli změny rychleji a rychleji. My nejsme nespokojení, my jsme spíš „votelení“ – rozmazlení, nedospělí. Rádi jsme uvěřili řečem o tom, že je něčí povinností se o naše pohodlí postarat. Vzdali jsem se odpovědnosti.

A co věčné stěžování si?

Je to už takový folklór, stěžovat si. Tím bych se netrápil, stýkám se s lidmi, kteří jsou aktivní, zodpovědní, mají energii – a s nimi je mi dobře. S těmi druhými se nestýkám, to je ta svobodná volba. A nejsem Mesiáš, abych to měnil.

Daly by se vystopovat příčiny lidské nespokojenosti? Nemám na mysli vyloženě ty aktuální problémy (korupce, ta která politická strana, hospodářská krize…), spíše něco hlubšího, všeobecně přetrvávající.

Kde se to všechno v nás bere? Jsme lidi – z nutnosti, částečně zkulturnělé opice. Stěžujeme si na to, jak funguje Život a příroda už miliony let. Prostředí tu není pro nás, pro to, aby nám sloužilo. Prostě tu je a my jsme se v něm zrodili. Pravidla jsou jednoduchá, funkční. Boj o místo na slunci, rozšíření teritoria až kam ho dokážeme uhlídat, hledání plodných samiček – samečků s perspektivou, možnost vlastnit jako nástroj budoucího rozšíření vlivu v teritoriu, z toho plynoucí závist jako nástroj – energie pro odvahu taky kousek získat, nespokojenost a potřeba se ostatním vyrovnat, nebo je dokonce předběhnout, boj o postavení ve skupině a vliv na rozhodování, z toho plynoucí privilegia majetek, samičky… – na těchto základech je vystavěná celá příroda, proč to nerespektovat?

A pokud jste s tím nespokojeni, začněte se změnou u sebe, nesvádějte to na společnost. Společnost – to jsme my jednotlivci. Proč to nepřenášet vzorem svého chování do svého „vlivového okolí“? Je to pomalé? Je to nejisté? Je! No a co?

Protože jste tělem i duší sportovec, nedá mi to rozhovor zakončit dotazem – co sport může duši přinést? Může něco z toho, o čem byla v našem rozhovoru řeč, vyřešit, nebo být alespoň k řešení nápomocen?

Sport je „společensky tolerovaný proces boje o přežití“. (Válka schvalovaná není, přesto je vždycky společensky ospravedlnitelná…) Je jedno, jestli jde o sporty individuální nebo týmové. Šachy nebo box. Cíl je stejný – porazit soupeře, ne ho nechat vyhrát. Jde o archetyp, funkční archetyp – připravuje nás na přežití. Rozvíjí náš talent, všechny vlohy od přírody podle druhu sportu, kterému se věnujeme. Děláme takový, pro který máme největší talent, baví nás a jde nám to tak nějak nejlépe. Dává rychlou zpětnou vazbu, učí nás, jak se učit.

A to pokládám za nejdůležitější – učí nás prohrávat a nevzdávat to!

 

Rozhovor vedl Lukáš Gregor

Štítky: ,

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 5

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. munchkin napsal:

    Skvely clanok a uzasne myslienky. Dakujem.

  2. Yuraï napsal:

    „Jak se to všechno událo?“
    Ako sa vravi, niekedy sa treba nechat viest instinktom.
    Dakujem za podnetne informacie.

  3. David napsal:

    Pan Homolka má neuvěřitelně zdravé myšlenky. V člověku hned probudí ohromné množství impulsů. Skvělý rozhovor, děkuji.

  4. Karlinho napsal:

    Inspirující rozhovor s úžasným člověkem, který to má v hlavě srovnané. Děkuji

  5. Vojta napsal:

    Velmi moudrý člověk ten pan Homolka. Obdivuji autora, který svoji nelehkou úlohu dotazovače zvládl na výbornou. Chvilku to trvalo, než se pan Homolka dostal do té správné provozní teploty. Inspirující.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru