Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Taková životní prokrastinace

By on 23. 1. 2012 in Témata with Počet komentářů: 1
admin
admin

Poslední články od admin (Všechny články)

Prokrastinace, policista se zdviženým prstem pokaždé, když si vyhodíme nohy na stůl, zavřeme oči a jen tak přemýšlíme, jak je ten život krásný. Prokrastinace, slovo jenž každý z nás vnímá jinak a má pro každého jiné důvody. Vždy se o ní však mluví na úrovni každodenního života, ale co když ji vztáhnu na svůj život?

Ve škole jsme probírali argumenty párů jenž se rozhodly pro bezdětný život. Na konci hodiny jsem si uvědomil, že nikoho takového neznám. Nemám ve svém okolí nikoho, kdo by si ve třiceti řekl, že rodinu ve svém životě nechce. U všech nešlo o rozhodnutí, ale zjištění, že už to není ve fyzických možnostech jejich těla. Ups… Ale vraťme se zpátky, před hodiny vývojové psychologie, do laboratoří analogových počítačů na elektrotechnice. Tam někde vznikl můj pocit životní prokrastinace.

Nevím čím bylo zvláštní to ráno, kdy jsem si uvědomil, že opět zatáhnu přednášku, abych si vyslechl někoho, kdo se trápí po rozchodu, že na skriptech už zase leží prach a kniha o létání. Začal jsem přemýšlet, proč sním své sny, ale dál jako malá bílá ovečka šlapu dál, kupředu po té vyasfaltované dálnici skvělého života. Nevzal jsem si papír a tužku, nepsal pro a proti, nesečetl a nepodtrhl. Nevzal jsem si k srdci zásady GTD rozvážné a postupné změny. Jen si zapálil Gauloisku, otočil se na podpatku a vydal jsem se na vlak do Prahy. Za psychologií, za létáním. Udělal jsem ze snů cíle.

Dlouho do noci jsme seděli na letišti a mluvili o těch minutách ve vzduchu, kdy nám bylo fajn, kdy nám fajn nebylo, kdy jsme se báli a kdy se cítili nesmrtelní. A pak, o zoufale málo hodin později, mě v 5:30 vzbudil zvuk nafukovaného horkovzdušného balónu. Povaloval se na zelené trávě v paprscích vycházejícího slunce sprosťák hlučný červený. Obklopený dospělými, kteří se těšili jak malé děti, a mně došlo, jak absurdní je můj vztek na narušitele mého poklidného spánku. Oblékl jsem si kombinézu a pracovní boty a šel jsem do rosy držet lana a přiložit ruku k dílu, aby se těm dospělým dětem splnil sen.

Stihly to.

Ale co dělaly ty roky? Co jim trvalo tak dlouho, aby se takhle ráno sebraly a vydaly k té podivné budově s plechovými vraty a červenobílým větrným rukávem? Co trvalo tak dlouho mě, než jsem zavřel knížku o letadlech, přestal zaklánět hlavu a šel se zeptat, co musím udělat pro to, abych mohl roztočit vrtuli? Proč to, co vlastně chceme, trvá tak dlouho? “Nejdřív dodělej školu”, “najdi si dobrou práci”, “rozmysli se, jak se uživíš”. Je opravdu něco důležitějšího než to, aby se z mých snů staly zážitky? Nebo jsou snad cizí sny důležitější než ty moje?

Někdo mi říká, že jsem školu mohl dodělat, když mi chyběly dva semestry, že jsem s létáním mohl počkat, až dostuduji, že psychologie mě nemůže uživit. To by byla moje prokrastinace, chorobné a doživotní odkládání toho, co chci z celého srdce celý svůj život dělat. Občas na to zapomínám. Občas potřebuji někoho, aby mi vysvětlil že tabulka do práce není důležitější, než dopsat dlouho odkládaný text. Tentokrát díky @Michaelle_LSKT

“Když se na to díváš takhle…”

“Poslouchej,” řekl, “Je to důležitý. Máme. Všichni. Svobodu. Dělat. Cokoli. Co chceme. Dělat.

Richard Bach – Iluze

@Unreed, blog

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 1

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Seda napsal:

    Tak na to nezapomínej a splň si to. :]

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru