Konec roku, když se všechna ta pracovní šílenství chýlí ke konci, představuje ideální dobu k sebereflexi. Miluji, když se podívám zpět napříč celým rokem a vidím vše, čeho jsem dosáhla; zároveň si při tom poznamenám, co chci dále udělat nebo změnit. Při plánování do dalšího roku se ale ptám sama sebe: jsou to skutečně mé cíle, nebo žiji sen někoho jiného?
Raději příkladem:
V mé fantazii jsem pečlivý a pořádný člověk. V tomto vymyšleném světě mám jeden z těch domů, které jako by vypadly z obálky časopisu. Je v něm místo pro každou (ovšem pečlivě vybranou!) věc a vše je na svém místě. Můj stůl je uspořádaný a po ruce mám barevné pořadače, do nichž zatřídím každou informaci. Moje kuchyně je organizovaná, kořenky jsou popsané a všechna pošta prochází systémem „otevři, zpracuj a zahoď“.
Ve skutečnosti jsem ale čuně. Ne tedy čuně v pravém slova smyslu, jen mi dovolte říct, že organizace věcí – zejména papírů a různých dokumentů – je zkrátka nad moje schopnosti. Zrovna toto je dost zapeklitý problém, protože jsem spisovatelka a papír je jak můj pracovní nástroj, tak i výsledný „produkt“.
A tak pracuji na svém snu o pořádku.
Pracuji na něm, protože jsem jednou slyšela, že stav pracovny (a vůbec celého obydlí) odráží stav mysli člověka. Pracuji na něm, protože Steve Jobs pracoval v „čisté“ pracovně, která mu dávala prostor pro nerušené přemýšlení. Pracuji na něm, protože moje maminka byla, když jsem byla mladá, zoufalá z mé nepořádnosti, a stejné pocity má nyní můj manžel. Pracuji na něm, protože nesnáším omlouvání se uklizečkám a hledání výmluv, proč je v mé kanceláři takový bordel. Pravdou je ale vlastně to, že na tomto „snu“ pracuji, protože pořádek je to, co ode mne ostatní lidé chtějí a očekávají.
Je tu však jedna věc: v chaosu se mi daří. Co ostatní vidí jako nepořádek, já vnímám jako produkt kreativního přemýšlení při práci. Patro, ve kterém mám kancelář, je doslova zasypané různými brožurami a publikacemi pro cestovního průvodce, který zrovna píšu. Mám krabici od bot s různými nápady na články a bílou tabuli, na které tvořím strukturu a zápletku mého románu. Mám koncepty a návrhy různých projektů, některé již zařazené, některé na stole, jen tak po ruce, abych v nich hledala inspiraci. Mám tu knihy, ze kterých čerpám, zápisníky i další materiály stejně tak, jako když jsem pracovala na knihách, které již úspěšně vyšly. Moje kancelář – a také moje mysl – je obrovskou spletí nápadů. A já tohle vše miluji. Chaos mi prospívá, a pokud se to někomu nelíbí, je to zcela určitě jeho problém, nikoli můj.
Můžu trávit čas organizací věcí, chlubit se uklizeným kanclem a demonstrovat, jak uspořádaná je moje mysl. Anebo můžu pracovat v chaosu a „odškrtávat“ si svoje cíle a sny, které jsou pro mne skutečně důležité.
Rok 2011 se chýlí ke konci, takže až začnete tvořit své plány na ten další, nezapomeňte se ujistit, že skutečně usilujete o své cíle. Nezapomeňte se ujistit, že se nesnažíte žít sny někoho jiného.
Volně přeloženo z originálního článku „Are You Living Someone Else’s Dream?“, který na serveru Psychology Today vydala Lisa Manterfield.
