Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Známky škodí aneb Zamyšlení jednoho učitele

By on 2. 11. 2011 in Témata with Počet komentářů: 12
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Nedávno jsem publikoval na sociálních sítích osobní sdělení: „Pokud mají být ve školství (zvláště v tom VŠ) známky, měli by si je studenti dávat sami. Dávalo by to větší smysl a hodnotu.“ Výrok vyvolal u čtenářů několik otázek, současně ale také mou potřebu výrok rozvést a osvětlit.

Na vysoké škole učím jen několik málo let, ostatně, sám jsem tu „svoji“ absolvoval teprve před devíti roky. Nemám proto nasbíráno dostatečné množství „dat“ (čti zkušeností), na straně druhé si na daný systém stále ještě živě vzpomínám i z pohledu studenta. Zatímco to druhé mi umožňuje kritičtěji vnímat nedokonalosti výuky, to první zabraňuje dostatečně fundovaně tvrdit, jak správně učit. Když se nebudu ale bát podělit se o své dojmy z dosavadní pedagogické zkušenosti, výše uvedené nevýhody mírně upozadím…

Nespolupracuj

Známky a vůbec odměny za to, že něco uděláme, mají svoji negativní stránku. Odměna nás již od mala učí ke korupci (rodiče uplácí děti k tomu, aby si uklidily pokoj apod.), a známky mohou způsobit hned několik deformací naší osobnosti.

V ideálním světě bychom se totiž primárně snažili o synergii mezi lidmi – v rámci rodiny, týmu, pochopitelně i třídy či ročníku. Známka ale jde spíše cestou budování vlastní, individuální cesty. Copak snad rodiče zajímá, jak na tom jsou ostatní žáci? Uchlácholí je snad zpráva, že jejich dítko má trojku, ale ostatní mají jedničky? Naopak. Dokonce je nepotěší ani varianta, že spolu s jejich potomkem si domů nejlepší známku odnesl zbytek třídy („Tak to asi byla nějaká hodně jednoduchá písemka…“).

Žáci i studenti v lavicích sedí, aby zodpověděli (pro pedagoga) co nejuspokojivěji položené otázky. Vzájemně si pomohou pouze tehdy, cítí-li, že si to mohou dovolit – a to ještě záleží na jejich povaze. Nezažil jsem písemný test, kde by nám učitel řekl, abychom „dali hlavy dohromady“. Na uměleckých školách se také ne vždy „nosí“, aby na díle pracovalo více studentů – jak totiž pedagog/komise pozná, kdo na tom odvedl jaký podíl práce, pokud nemají funkce jasně oddělené?

Ptám se ale, záleží na tom? Opravdu je pedagog od toho, aby uvažoval, zda skupina studentů, která předkládá absolventský projekt, je složena z lidí, kteří pracovali stejně? A co to vlastně to „stejně“ je? Neměli by si sami udělat ve skupině pořádek a nepřipustit, aby se některý z týmu pouze „nesvezl“? Neměli bychom studenty vést naopak k maximálnímu využití potenciálu skupiny?

Uvědomuji si, že škola od školy se liší, přesto cítím určitou skepsi ke stávajícímu systému vzdělávání, protože shora rozhodně nepřicházejí pokyny, abychom učili k větší spolupráci, abychom nehodnotili studenty na základě testů či zkoušení… Naopak shora vždy jen padají nové a nové fomuláře, tabulky, v nichž my máme jednoznačně ohodnotit studenta, případně v evaluaci student zase nás. Tak, aby z toho všeho šla udělat hezká statistika a úhledný graf. Jen ne prosím nic o pocitech, otázkách, inovacích…

Od základní školy i té střední jsem poměrně daleko, bezprostředně však blízko akademické půdě. A bohužel… ačkoliv bych čekal, že právě zde se bude systém významným způsobem měnit, opak je pravdou. Když se vzdám vzdychání nad faktem, že z pedagogů se čím dál tím více stávají lepší a lepší úředníci, ale ztrácejí čas a energii na to, aby byli také lepší učitelé, zůstává zde opět bolavým bodem ona známka.

Co sděluje známka?

Nedá mi to a v poslední době se častěji zamýšlím nad významem hodnocení (a známkování) studentů. Známka vyvolává soutěživost. Což o to, snažit se vynikat nemusí být zlé. Kdyby ovšem měla známka nějakou výraznější výpovědní hodnotu. Pokud v budoucnu vytvořím takový produkt, který si oblíbí miliony zákazníků po celém světě, dostávám srozumitelný signál. Když mi ale za slohovou práci či diplomový projekt pedagog či nevelká komise udělí známku, má to smysl akorát tak pro samotný vzdělávací systém, ne však studenta, který jako by se ze systému postupně vytrácel.

I ze své zkušenosti můžu říct, že většinou studentova snaha začíná a končí na tom, aby zkrátka předmět „dal“, případně se snaží o nějaký pěkně vypadající průměr. Mohli bychom začít spílat právě na něj – vždyť mu, my pedagogové, neustále připomínáme, že se učí pro sebe a ne pro nás. Ano, mělo by to tak být. Ale my také děláme všechno proto, abychom mu tento dojem současně popřeli. Když předvede práci, na které poctivě pracoval, dal do ní vše, čeho byl schopen, a má z ní dobrý pocit, nicméně v očích pedagoga či komise není jeho práce zkrátka „áčková“, co mu tím systém sděluje? Že se málo snažil? Že nemá být se svým výkonem tolik spokojený? A nejde pouze o nakrmení systému, který zkrátka nutně ke své existenci potřebuje srozumitelnou nálepku na každý úkon a na každou hlavu?

Samozřejmě, že lze známky obhajovat v případě exaktnějších věd/případů než je hodnocení slohové práce, uměleckého díla atp. Na straně druhé se dostáváme k podobnému bodu – pokud jsem pedagog a zkouším studenta ze znalostí dějin filmu, co mu známka udělená za předložení vědomostí, které se vztahují k vylosované otázce, sdělí? Že je v dějinách filmů podprůměrný? A nemohl by na zcela jiné otázce nachytat on mě? Věřím, že ano. A pokud se snažím nehodnotit vyloženě jeho faktografické znalosti, ale třeba schopnost kriticky uvažovat a argumentovat, začíná mít exaktní oznámkování tím kterým stupněm ještě větší trhlinu.

Jak z toho ven?

Chápu, že dnes studenti z ročníku do ročníku přecházejí s určitým počtem kreditů. Ty dostanou, pokud absolvují předmět. Pokud by šlo pouze o plnění kreditů, známky bychom mohli zcela vypustit. A nebo ne – co jim třeba dát možnost, aby předmět absolvovali, chodili do hodin, byli aktivní, připravovali krátké referáty, za to všechno sbírali body, aby opravdu mohl být předmět uznán? Ale když známku, tak ať si ji v závěru udělí nejen na základě nasbíraných bodů, ale také za závěrečné zkoušení/předvedení práce. Jsou-li sami se sebou spokojení, nechť si dají tu nejlepší.

Samozřejmě, že se objeví tací, kteří tohoto systému mohou využít ve svůj prospěch – zkrátka si udělí skvělou známku, i když je jeich výkon podprůměrný. No a? Pokud to unese jejich svědomí… Navíc, nejlepším pedagogem je samotná praxe a život, na který by si měli již během studia zvykat.

Upřímně, přestává mě bavit to vědomí, že se mám na studenty dívat z vyšší pozice – z pozice pedagoga, který zná víc a může proto hodnotit. Netěší mě to a nespatřuji v tom nic jiného než demotivaci studentů. Nehledě na to, že by se měli studenti učit zodpovědnosti za to, co (ne)dělají, do čehož spadá i schopnost sebehodnocení.

Osobně bych se raději vnímal jako někoho, kdo pomáhá hledat různá fakta a otevírat diskuzi k problémům, které by bylo dobré nenechat spát. Byl bych rád, kdyby pedagog nebyl ten, kdo radí a zkouší/hodnotí, ale kdo vede a poslouchá. Snad nejsem naivní, ale cítím, že by se takto více naučil nejen student, ale i samotný učitel…

 Lukáš Gregor

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 12

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Petr napsal:

    Možná to není úplně stejné téma, týká se spíše asi základních škol, ale Sugata Mitra ukazuje, že ve skutečnosti děti nepotřebují učitele. Že už není důležité, co člověk ví, ale jestli umí tyto informace najít. Že mnohem lepších výsledků děti dosahují, pokud pracují ve skupině, nikoli každý sám za sebe, jak jsme z našich škol zvyklí. http://blog87.ogurcak.cz/clanek/revolucni-experiment-menici-smysleni-o-uceni

  2. Ala napsal:

    Autor přemýšlí o mnoha věcech (známkování, „úplatky“, týmová práce, projekty skupin a úlohy jednotlivce v ní, úloha a role učitele atd.atd.). Některé může ovlivnit a některé, zejm. ty systémové pramálo. Také může dojít k názorovému rozkolu s dalšími profesory a při záverečné zkoušce to studentovi může způsobit újmu.
    Dokázat být dneska dobrým učitelem musí být pro dotyčného poslání se vším všudy. Profesor má být múzou, která podněcuje lásku, zájem a vášeň k danému oboru. Kdo zahoří, ten bude po informacích, souvislostech lačný a sám i v kooperaci bude vyvíjet aktivitu bez ohledu na míru zapojení jiných. Učitel bude spíš směrovač nebo katalyzátor než informátor. Pro ty, co daná věc nebude zajímavá, tak je dobré to brát v úvahu a nechat jen stěžejní vyžadované informace systémem. Ale i takoví by měli cítit s jakou pohnutkou a v jaké vnitřní harmonii sám se sebou učitel učí (vnitřní rozpoložení, nespokojenost a disharmonii podprahově většina lidí cítí) . Často se stává, že v přítomnosti je to nebere z různých důvodů, ale později si vzpomenou….ani ne tak na data, jako na emoce se zážitky s daným člověkem a oborem a něco použijí v mutaci v praxi. Jsou učitelé, které si člověk pamatuje celý život a rád a jsou profesoři, co zapadnou v šedi konformismu. Rovnováhu každý musí najít sám.

  3. Milan napsal:

    Ala supr příspěvek, no já bych to na studentech ono samohodnocení nenechával, někdo může být příliš sebekritický a naopak a obvykle čím víc do hloubky do něčeho odbornějšího zabředávám, tím jsem si více vědom mnoha nedostatků a přitom můžu mít vědomosti na daleko vyšší úrovni než někdo, kdo má spíše podvědomí o tom a myslí si, že to ovládá. Takový učitel pak při hodnocení může být podnět k sebereflexi, i když je na škodu, že většina lidí hledá nejdříve problém jinde než u sebe. Taky by mne zajímalo jaké by to bylo pro asociálnější studenty, kdyby důležitý vliv pro jejich dostudování by bylo dobře zapadnout v komunitě, buď by se museli přizpůsobit na popud své přirozenosti nebo by měli smůlu.

  4. A co Dunning-Kruger efekt? Ten by sebehodnocení mohl významně podkopávat…

    Nebyli by to totiž jen studenti, kteří chtějí systému využívat. Je tam spousta lidí, kteří se podhodnocují a nadhodnocují, aniž by o tom sami vědomě věděli…

  5. Pavel napsal:

    Dobrý den, mě osobně článek zaujal. S tímto tématem jsem se setkal při studiu knihy (a stejně pojmenovaného kurzu) „Respektovat a být respektován“, který je věnován původně výchově a pedagogice, nicméně je aplikovatelný na vztahy rodinné i pracovní. Známkování je vkontextu vzájemného Respektu podporujícího Vnintřní motivaci označeno nikoli za špatné, ale nesoucí rizika. Děláme věci proto, aby nás druhý ocenil. Já sosobně mám zkušenost z praxe hodnocení zaměstnanců ve firmě (nadnárodní). Zaměstnanci mají dopředu stanoveny cíle a na konci periody (kvartál, rok) se sami ohodnotí. jejich šéf – leader, s nimi hodnocení prodiskutuje, dá jim zpětnou vazbu. Tahle metoda řízené diskuze je dle mého dobrým směrem
    Hezký den,
    Pavel

  6. jjasanus napsal:

    četl jsem tento článek již v době, kdy vyšel . . tenkrát mě velmi zaujal, nicméně (tak nějak) sem necítil potřebu se k němu vyjadřovat. tak nebo tak, již v době, kdy jsem tento článek četl poprvé, „potvrdil“ mi více méně to, co mi již (v té době) velmi vrtalo hlavou. . . . . .
    dnes, i když cítím, že by bylo „vhodnější“ se vyjádřit již tenkrát, jsem se (zejména z důvodu zásadního rozhodnutí, které jsem tento víkend udělal) k článku vrátil . . a vyjádřit se mám potřebu o to větší . . .
    ale od začátku . . . dlouhou dobu bylo „mým snem“ studovat vysokou školu (v mládí, v době, kdy je nejvhodnější čas „splnit si své studentské povinnosti“, jsem namísto studia zakládal rodinu)
    po 20 letech „čekání“ na tu „vhodnou příležitost“ jsem letos v únoru podal přihlášku, a světe div se, oni mě (bez příjmaček) dokonce i přijali (dnes už vím, že mi to mělo být min. podezřelé) . . s nadšením jsem do školy nastoupil, představoval si všechno to skvělé, co mě tam čeká, jak budu nadšený z toho, že se budu moci naučit něco, co mě zajímá, co mě někam posune . . a že si nakonec splním „ten sen“ . . . .
    bohužel, po 3 měsících (co by student), jsem se o tomto víkendu definitivně rozhodl, že svoje studium ukončuji!!! důvody? určitě každého, kdo mě nezná, napadne, že jsem zjistil, že na to prostě nemám!! . . a ano, nemám!!, ale tak trochu jiným způsobem . . . .
    v průběhu těch třech měsíců jsem se totiž dozvěděl, že se „musím“ naučit spoustu věcí, které mě nezajímají, způsobem, který mi nevyhovuje, za použití nástrojů, které mi jsou protivné. proseděl jsem spousty hodin na přednáškách profesorů, kteří jsou určitě významní a uznávaní odborníci ve svém oboru, a i já je velmi respektuji . . . . .bohužel ale, ať již protože to chtějí oni sami, nebo to po nich chce „systém“, to teď nejsem schopen posoudit, způsob, jakým je veden stávající vzdělávací systém, je z mého pohledu systém, který sice produkuje lidi s Bc. Mgr. a dalšími tituly před jménem i za jménem, nicméně absolutně zapomněl na „realitu“, která je „tam venku“ . . . . situace, kdy mi cca 25-letý mladík vypráví o tom, jak mám jednat se zákazníky (se kterými jednám již 18 let), neustále mi vysvětloval, jak obor, který on učí, je složitý (není!!), a nakonec mi sdělil, že samostatnou práci v oblasti, pro kterou existuje několik desítek aplikací, „musím“ zpracovat v této konkrétní aplikaci (kteru požaduje systém), to mě už „dorazilo“. o výuce jazyků ani nemluvím . . myslím, že zejména pro jazyky je e-learning naprosto nešťastně zvolená metoda (když nám paní profesorka v září oznámila, že se uvidíme až v lednu u zápočtu, byl jsem, slušně řečeno, „hodně překvapen“ . . .
    všechno co mám v této souvislosti v hlavě je na hodně dlouhý článek, neřkuli malou knihu, takže zde nebudu případného čtenáře již dále trápit, chtěl jsem jen sdělit, že jsem z našeho vzdělávacího systému velmi zklamán (až znechucen) – není mi líto, že se studiem končím, je mi líto, že jsem se na školu přihlásil, a to je „hrozné“
    PS: prosím, případný čtenáři, neber tento komentář jako „odrazování“ mladých lidí od studia na vysoké škol. to ani náhodou!! naopak!! i přesto, co si o vysokoškolském systému vzdělávání myslím, jsem zastáncem toho, aby každý mladý člověk (který chce) určitě vysokou školu vystudoval!! . . .bude mít totiž pak ještě dost času na to, aby v praxi své „znalosti“ získal :-) (a titul mu na trhu práce určitě pomůže). pro mne, čtyřicátníka, který již má život (tak nějak) nastavený, má dobrou práci (která ho naplňuje), a má touhu po „vědění“ trochu jiným způsobem, postrádá ale tato aktivita již bohužel smyslu
    (omlouvám se za tak dlouhý komentář, muselo to ven)

  7. Lex Luthor napsal:

    Pokud, se věc má tak, že (cituji): „Upřímně, přestává mě bavit to vědomí, že se mám na studenty dívat z vyšší pozice – z pozice pedagoga, který zná víc a může proto hodnotit. Netěší mě to a nespatřuji v tom nic jiného než demotivaci studentů. Nehledě na to, že by se měli studenti učit zodpovědnosti za to, co (ne)dělají, do čehož spadá i schopnost sebehodnocení.“ – pak bystě měl učení ihned nechat. Nemáte na to.

    Pedagogem má být ten, kdo zná mnohem víc, než student, kdo už něco dokázal, ví to a nestydí se za to, že narozdíl od studentů je dál. Kdysi byl také studentem. Pak léta pracoval v nějakém oboru, něco dokázal a nyní se o to jde se studenty podělit o to, co umí, jde opravit jejich zjevné začátečnické chyby a vytknout jim neochotu nebo neschopnost naučit se nezbytné věci.

    Pedagogem má být zkušený praktik, ne asistent, který nikdy praxi nepoznal a vlastně se bojí, že studenti – kterým je o několik málo let méně – jsou někdy lepší. Bojí se je hodnotit, protože si není jistý tím, co sám říká, není si jistý ani sám sebou. Nemůže učit ten, kdo je o pár kapitol dál, než student. Takový člověk, ať jde v oboru pracovat a za 10 nebo 20 let, pokud něco dokáže a bude mít pocit, že se má o co podělit, ať se vrátí. Jako respektovaný odborník. Ne jako roztřesený chlapec, který se bojí říci svůj názor a hodnotit jiné, protože si není jistý sám sebou.

    • Lukáš Gregor Lukáš Gregor napsal:

      @Lex Luthor – Dobrý den, nespatřuji v mém souvětí o dívání se z vyšší pozice to, že bych – jak píšete – „si nebyl jistý tím, co sám říkám, jistý ani sám sebou“. Proč by to tak mělo být? Můj text byl úmyslně napsán tak, aby spíše provokoval k otázkám, upřímně jsem odkryl to, že při hodnocení uměleckých prací často tvrzení komise bývá velmi omezené (teď v tom nehledejte něco negativního, zkrátka má své hranice, protože jde o soubor několika málo vkusů). A naopak jsem zjistil, že když se má student sám ohodnotit, bývá k sobě paradoxně mnohem „objektivnější“. Nelze praktikovat to, co v článku popisuji, jde spíše o utopický ideál, ale i ten má svá omezení a nemůže ani fungovat všeobecně, to by bylo vyloženě nemožné. Na straně druhé si myslím, že ve školství stále ještě zbytečně převládá sebevědomí pedagogů, kteří se třeba bojí přiznat, že student přidá k jejich výkladu zajímavost či dokonce je (slušně) upozorní na chybu. Určitě jde jen o nějaké procento, třeba jsem já měl smůlu na některé takové osobnosti, proto jsem se podělil o pocity, abych zjistil skrze diskuzi pod článkem, jak toto vnímají ostatní. Rozhodně děkuju za příspěvek, protože opět posouvá tuto diskuzi dál. Může mě mrzet, že jste nabyl dojmu, že jsem roztřesený chlapec, co se bojí říci svůj názor, ale zkrátka jste si tak můj text mohl vyložit.

  8. Jiří Zlatohlávek napsal:

    Behavioristické studie prokázaly, že pokud se člověk není hlídán, má téměř každý sklony podvádět (vylepšit svou situaci), ale pouze drobně. Velké podvody už reguluje svědomí. Při samohodnocení tak lze očekávat skok o jeden stupeň velmi často, o tři a více zase pouze výjimečně.

  9. Daniel Pompa napsal:

    Dobrý den mě zajímá jaké známky, musím mít abych,
    se dostal na uměleckou školu

    • Lukáš Gregor Lukáš Gregor napsal:

      Můžu mluvit jen za ateliér animované tvorby, který vedu na FMK ve Zlíně. Známky na uměleckou školy pochopitelně nepředstavují kritérium, skrze které bychom uchazeče filtrovali. Pokud se vám podaří projít (a tak je to na většině ateliérů, které znám) sítem přes domácí – první kolo talentovek, čeká vás pak talentovky přímo v den přijímacích zkoušek, test, kde prokážete základní orientaci a znalosti z dějin kultury a daného oboru, a poté pohovor, který má ukázat nejen váš zájem, ale také to, že máte/chcete skrze tvorbu něco říct, že se o svět zajímáte.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru