Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Zápisky z cesty do budoucnosti

By on 9. 11. 2011 in Témata with Počet komentářů: 2
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Při výběru dvanácti účastníků, kteří budou v rámci projektu Česko Slovensko má úspěch během tří měsíců putovat k vybranému cíli, jsem se uchazečů ptal Kdo za člověka bude na místě, kde právě stojíte, stát za deset let? V očích dotázaných byl vidět odlesk cestování časem. Co by mi během té krátké chvíle, než bych já na takovou otázku odpověděl, mohlo projít hlavou?


O své budoucnosti přemýšlím prakticky kdykoliv, když vezmu do rukou diář, nebo když si o víkendu procházím GTD. O své budoucnosti přemýšlím prakticky kdykoliv, když usedám za volant, když si zkouším boty, když rozkrajuji narozeninový dort. Není to nic pochmurného, že v každé takové chvíli se objevuje myšlenka na konec. Nejen kdy, ale také jak by měl projekt být zrealizován? Kdy chci dorazit na místo a jakým typem jízdy se mi to podaří? Budou mi boty sloužit ještě za tři roky? Co chci od dalšího roku?….

Do budoucnosti cestuji vlastně častěji, než do práce. Nikde ale nevisí jízdní řád, ani netuším, co si na takovou cestu vzít. Mnohdy se na cestě ocitnu, aniž bych to vědomě chtěl. Mé Já existuje právě teď, ale také v čase, na který si ještě nemůžu sáhnout.
Nemusím nutně směřovat za konkrétním (a velkým) cílem. Se stavem toho, co teprve bude, se snažím seznamovat už jen z důvodu, že nevím, jestli si vzít teplejší svetr. Když bych ale měl pojmenovat člověka, kterým budu za deset let, bude cesta do budoucnosti vyžadovat pečlivější přípravu.

Na takovou cestu si nepotřebuji balit svačinu, místo ní vezu pocit přítomnosti a jednu velkou pestrobarevnou mozaiku minulých zkušeností. (Jde o mozaika zvláštní, protože je velká, ale dokáže být hodně skladná, vejde se do podvědomí). Během jízdy potkávám lidi. A víte, že jde pouze o ty, které potkat chci? Ne, nemusím je mít všechny stejně rád, dokonce můj vztah může být vyloženě neutrální, ale tím, že sedí coby spolujezdci poblíž mě, nebo je míjím pohledem z okýnka, vím, že mají být součástí mé budoucnosti. U každého z nich prožiji letmý okamžik otázky Váží si mě (ještě/už)? Snažím se rychle rychle vyčíst z tváří, jestli jsem je potěšil nebo naopak zklamal. Kdy? Třeba zítra.
Cestování je silnou směsí otázek a odpovědí. Jen jak se optám, dám si odpověď, která nemá za úkol nic jiného, než utěšit mou duši. Když se tváří někdo smutně, okamžitě se mi zrodí v mysli představa činu, který tuto negativní emoci promění v její opak.
Jak tak putuji, dolepuji střípky do své mozaiky. Sklíčka jsou to hodně průhledná (snad ani o sklo nejde), protože vlastně netuším, jestli se nasbírané pocity a zkušenosti při návratu do budoucnosti nějak nezmění – třeba vůbec některé nebudou! Daného člověka už za deset let nepotkám (ale proč?), negativní emoci v něm vyvolám a nepodaří se mi tomu zabránit a ani to napravit… Mozaika se stává křehčí a křehčí, čím více se autobusem blížím k cíli. A pak… pak se zastaví a otevřou se dveře.

Pohled na cíl má mnohem jasnější obrysy a pastelové barvy. Jako by jej nenamaloval Renoir, ale Vincent van Gogh. Je to vlastně logické – protože, jakmile vystoupím, vidím přesně to, co chci vidět. Cítím, co cítit chci. Stojí tam člověk, kterému začínám závidět, byť vím, že to není dobrá vlastnost. Stojím tam já a s lidmi, kteří jsou pro mě nejdůležitější. Je zvláštní, že nemám kolem sebe zrovna moc věcí, jen to nejnutnější. Naopak na stěnách (jsou to vůbec stěny, když je tvoří vzduch?) visí fotografie ze zážitků, které jsem zažil a já se při pohledu na ně na to všechno začínám těšit.
Už mě zase volá autobus, usedám a ve zvláštně roztěkaném klidu si začínám zapisovat, co udělat pro to, aby ony fotografie byly stejné i tehdy, když se z budoucnosti stane přítomnost. A protože najednou je cesta tižší, kolem se začínají rodit hvězdy a zatahuje obloha, přemýšlím víc a víc o tom svém já, které jsem viděl. Proč vlastně byl ten člověk šťastnější? Jakto že jsem jej nepotkal sedícího v kanceláři, ale při procházce s několika lidmi se mi ztrácel za horizontem? A jakto že šel tak klidně, zatímco já vím, že na mě zítřek bude od rána křičet, abych nezahálel, protože musím stihnout vše, co je potřeba. Moment… musím? potřeba?

Po návratu z cesty mám smíšené pocity, jako by se mi o tom nechtělo mluvit, současně to stěží nechám v sobě (jsem jak papiňák). A proto tento článek…

P.S.: Neusednout do autobusu jen proto, že mi stejně nikdo nezaručí, že představovaná cesta bude stejná jako tak, kterou podniknu pak ve skutečnosti, může být pro mnohé argument, proč o budoucnosti neuvažovat. Ony ale ty nové a křehčí střípky v mozaice nejsou o konkrétních zákrutách, ale o pocitech – o pocitech, které chci prožít. A když je mám spolu s těmi prožitými, vypadá ta mozaika, jak bych to řekl, intenzivněji….

 

Lukáš Gregor

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 2

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Fearbag napsal:

    Připomíná mi to cvičení, které jsme kdysi na jednom zážitkovém kurzu dělali: napište osobní, autentický dopis svému budoucímu já. Může to být dle výběru moje já přesně za rok (mnohdy to k uvědomění stačí), jindy je dobré psát na narozeniny svému já třeba za 10 let. Napsat si, co řeším a v co doufám, že řeší mé budoucí já, jak se asi má a co dělá… A pak dopis schovat, zpomenout a „najít“ při dané příležitosti. A začíst se. Už číst po sobě osobní dopis po roce je zajímavé. Napsat si ve dvaceti k třicátinám jsem nestihla, ale možná, že to zkusím na tyhle narozeniny. Snad mě pak přiliš nerozhodí, když nic nebude tak, jak jsem si v dopise myslela (v dobrém i špatném).

  2. Eta napsal:

    Nádherný text. ;-) Děkuji.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru