Jak bych změnil známkování
Poslední články od admin (Všechny články)
- Kdo je leader - 4. 1. 2016
- Jak nepřepálit boj s prokrastinací - 9. 11. 2015
- Toxické argumenty - 19. 10. 2015
Hádat se s učitelem o známku je bezesporu zábava. Hlavně když jste na rozmezí jednoho bodu mezi 2 a 3. Zrovna ke konci školního roku, kdy „musíte“ mít nejhůře dvojky (a zrovna tento test vám rozhodne známku), jinak vás rodiče nikam nepustí.
Tuto situaci zažívám každý rok a vždy si ji velmi užívám. Hladina stresu se nachází na nejvyšší možné úrovni a nejde se na nic soustředit, protože v hlavě vám toho lítá v jednu chvíli jako za celý školní rok. Již několikrát mě napadlo, co s tím udělat, ale nikdy jsem tyto nápady nesepsal, ani jinak nešířil mezi lidi.
Očíslování prostě nestačí
Na známkování výsledků naší celoroční práce stupnicí 1 – 5 jsme byli odjakživa zvyklí, ale je tento systém dostačující? Troufám si říci, že není. Mnohdy si porovnávám svůj test se spolužáky a často se najdou propastné rozdíly v našich testech, ale známku máme stejnou. Čím to? Je to jednoduché — výsledek testu nelze měřit po takovýchto velkých krocích. Ano, sice tu jsou mínusy, ale většina kantorů je použije pouze v případě, kdy jste přesně na hranici bodování, což je tak omezený rozsah, že jen opravdu náhodou se do ní trefíte.
Řešení není až tak prosté a většina kantorů, ale i studentů, by musela změnit smýšlení. První částí je samozřejmě známkování, ale musel by se změnit i styl testů vytvářených kantory, což je zřejmě daleko bolestnější než změna známkování.
Jiné známkování testů
Známkování jsem rozdělil do dvou částí — testů a celoročních výsledků. Místo dobře známého rozsahu 1 – 5 jej nahradíme procenty. Co vy na to? Že to už učitelé dělají? Ano, dělají, ale stejně vám vedle toho napíšou tu krásnou jedničku, nebo strašlivou pětku. Já se ptám: „Proč nenechat jen tyto procenta?“ Ty totiž daleko lépe vystihnou, jak byl žák úspěšný. Samozřejmě by tu musela zůstat tlustá červená linie prospěl/neprospěl, ale ostatní by bylo daleko objektivnější. Ona jednička a jednička z testu nemusí být vždy ta samá jednička. Zato 95% a 87% z testu už je trochu jiný výsledek.
Jiná podoba testů
Tento krok bude poněkud oříšek, protože velká část kantorů, co znám, má jednu verzi testů pro každý ročník (Tento úkaz pravidelně ve škole využíváme v náš prospěch, kdy si od starších ročníků seženeme přesně tu písemku, kterou budeme psát).
Nicméně pokud se kantoři přemluví a začnou vytvářet nové testy, měl by se brát v potaz charakter předmětu. Je jasné, že v matematice se toho moc jiného, než počítání příkladů, nedá vymyslet. Ale třeba v dějepise lze postavit takové otázky, které dnešní student má často problém vyřešit a odpovědět na ně správně. Jedná se hlavně o otázky začínající proč, jak a co. Dá se tomu říkat povídavé otázky. Při těchto otázkách už se nelze jen nabiflovat látku, ale je nutné ji pochopit, což mimoděk vede k jejímu dlouhodobému zapamatování. Už nestačí na papír „vyblejt” různá data a jména, ale třeba i okolnosti určité události.
Čestina je zářným příkladem biflování se. Na test se musíte naučit 30 autorů a u každého nejméně 3 díla, což se dá přirovnat již k telefonnímu seznamu. A proč se to vůbec musíme učit? Abychom měli přehled? Možná, ale stejně většina studentů nezná polovinu autorů 5 minut po písemce. Je to jako přehrada. Drží to v sobě, dokud musí a pak to jednoduše vypustí.
Neříkám, že se nechci učit, ale proč se biflovat to, co nám nikomu v životě nikdy nebude k užitku? Já pouze nesouhlasím se systémem.
Závěrečné hodnocení
Vysvědčení — strašák mnoha studentů. A proč tomu tak je? Celý školní rok se pachtí za dobrými známkami, ale nakonec to stejně rozhodne poslední velká písemka. To pokládám za zásadní chybu. Jak může jediná písemka rozhodnout o něčem, co tady budujeme celý školní rok? A jak může jedno číslo/slovo obsáhnout celoroční snažení? Nemůže!
Na některých školách to již zavedli, ale valný úspěch to nemá — slovní ohodnocení. Myslím si, že by to bylo daleko férovější než jedna cifra/slovo. Nemusí to být sloh o 500 slovech, ale prostý komentář o 50 až 100 slovech je plně dostačující. Samozřejmě žák by jej nemohl ovlivnit jinak než svým chováním v hodině a studijními výsledky.
S tím bych zavedl i věc z „pracovního” světa pro přijímací řízení jak na VŠ, tak na SŠ. Životopis. S mírnými úpravami. Nebylo by tam samozřejmě jaké zaměstnání jsme měli, ale byly by tam detailně rozepsané školy a předměty v každém z ročníků.
Při přijímacím řízení by probíhaly pohovory s každým žákem, který prošel prvním kolem při výběru ze životopisů. Prostě normální selekce „pracovníků”.
Závěr
Vše, co tady popisuji, vyžaduje značné úsilí a snahu ze strany státu, škol i lidí ve školním systémů. Od kantorů daleko více práce než jen známkování testů. Od studentů více práce, zapojení se do výuky a změnu myšlení. Je to hodně idealizovaná představa, ale pokud se najde dost aktivních zástupců tohoto směru, dokážeme zastaralý školní systém změnit.
Petr Stehlík
Na gymnáziu jsme měli vždy jen procenta a na nějakou známku se to překládalo až na oficiálním vysvědčení – k tomu jsme také vždy dostali od každého „profesora“ odstavec slovního hodnocení, kde popsal v čem mi předmět šel a za co by mě poslal na Sibiř. Někdo to odfláknul, ale většinou to bylo zajímavé, vtipné a přínosné čtení a všichni si ho rádi četli. Hodnocení bylo po 15% (84% – dvojka). A musím říct, že to takhle fungovalo velmi dobře.
Teď na vysoké škole máme taky prakticky jen procenta, nebo spíš body za určité testy – člověk dostane v semestru z malého testu 19 z 30 a z velkého 45 z 70… a až na závěr se spolu se zkouškou přepočítají body na evropský systém A až F (zvyknout si na písmenka místo čísel jde celkem snadno, prostě dostanu třeba „Cčko“ (= dvojka), nebo taky „Failnu“).
Tím chci jenom říct, že tvé návrhy už jsou na různých místech „nasazené“ a že z mého pohledu fungují velmi dobře a asi je to i cesta správným směrem.
Osobně v podstatě souhlasím s článkem. Na nový školní rok mám následující systém známkování, který budu dále pilovat (jsem začínající učitel). Učím humanitní předměty…
Všechny testy, zkoušení, odměny jsou v bodech . Z počtu dosažených bodů a možných bodů vyjdou procenta, z procent výsledná známka (převodní tabulka je známa předem).
Současnou praxi „váhy“ známky jednoduše nahradím tím, že velká písemka je za více bodů, malá za méně. Mít 10/10 a 10/100 je prostě něco jiného, než mít 1/10 a 100/100.
Známé „malé jedničky a malé pětky“ jsou na nic – buď jich nikdy nebylo dost na velkou jedničku, nebo se málokdy nějak projevily. Za podobnou práci navíc bude bod 1/0. Pokud se někdo dostane nad 100% za celý rok, chvála jemu a poplácání po rameni. Naopak tresty v podobě 1 bodu dolů se udílejí mnohem snáz, než pětky či hromadné úkoly…to už je velký kalibr a tím se nemá plýtvat.
Tak co, je to spravedlivější? Co myslíte? Rád uslyším připomínky.
P.S. Ještě asi budu muset dodat, že převod na známku nejspíš bude vyžadovat el. žákovská knížka. Ale i u ní lze najít převodní systém.
Pěkný článek. Souhlasím s těmi procenty či jakýmkoliv jiným širším hodnocením. Studuju VŠ a strašně mi vadí kolokvia a zápočty, hlavně pokud jsou za nějakou seminární práci.
Co s tim udelat? Nestezovat si a nehrat si na internetu a jit se ucit, omg!
Souhlasím, že systém je nevyhovující. Ale podle mě by to chtělo změnu ještě hlouběji, než je známkování (změna systému jako celku). Stále mi není jasné, proč je u maturity povinná literatura (proč to není třeba chemie nebo dějepis?). Proč studenti nejsou schopni napsat obstojný dopis, životopis, proč neumí používat ani základní funkce Wordu, Excelu (popřípadě alternativy)? Takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Můj pohled je takový, že (i) střední škola by mě měla naučit zejména základní potřeby – jak jsem zmínil – psát životopis, dopis, naučit základy počítačů, disciplínu, finanční gramotnost apod. Specializace by mohla být až na VŠ.
Další (podle mě velký) problém je, že je všechno o penězích. Střední školy nechávají studenty procházet, aby nepřišly o peníze, vysoké školy nabírají ve velkém (bez přijímaček) a v zimním semetru 70% vyhážou.
Co se týče známkování (když už to musí být), líbí se mi systém na VŠ. Na začátku jsou studenti seznámeni s pravidly – hodnocení (A: 100-90 b., B: 89 – 80 b.,…), dvě písemky během semestru (každá za 20 bodů, minimum je 8 bodů), semestrálka (20 bodů, nepovinná), zkouška (40 bodů, minimum 12 bodů, možnost jít na ústní). Když člověk chce a trochu času tomu věnuje, nemá problém během semestru získat téměř všechny body. Když se zkouška nepovede, může jít na ústní, kde může udělat velký dojem a odejít nakonec i s A). Nefunguje to tak ve všech předmětech, ale tohle se mi líbí. Každý má stále šanci i když zaváhá.
Naprosto souhlasím s tím, že starý způsob hodnocení je nutné překonat…jako učitelka jsem nadšena změnami, které nabízí v kapitole hodnocení nové metody pedagogiky. Je to běh na dlouhou trať a věřte, že změna musí být v této oblasti daleko širší, než jen nějaké známkování. Zatím je moje zkušenost s žáky a rodiči asi taková, že když slovně zhodnotím výkon žáka, na závěr padne otázka: „Rozumím, paní učitelko…a jakou známku tedy dostanu?“ Ale i když si vždy povzdechnu nad tím, jak jsou paradigmata hluboko v našich myslích, jsem optimista a věřím, že pochopení principu naplňování standardu a s tím spojené sebehodnocení se ujme napříč celou společností…
Svět se z gruntu mění. Z gruntu je třeba změnit školství. Známky jsou jen třešnička na dortu, který je dneska svým oschlým korpusem a nakyslým krémem bohužel už na hranici poživatelnosti.
Vidím to asi takhle. Škola dává žákům tři podněty. Teorii (to jsou ta vyjmenovaná slova, věta sus apod.), výchovu (kolektiv, tým, autority atd.) a mnohdy tak opomíjenou – praxi. Ta může být chápána a prováděna velmi různorodě. Od té, která bezprostředně zhodnocuje teoretické poznatky přímo v hodinách výuky nebo „za domácí úkol“ (napiš esej na dané téma) až po tu, která vlastně se školou až tak nesouvisí (kdysi to byl třeba školní kroužek pro mladé přírodovědce, fotokroužek atd.). Toto vše by mělo být jaksi organicky propojeno, prokomunikováno a promyšleno.
Se známkami je to těžké. Dneska všichni všechno rádi měří, dokonce váží (ta měření…) a nakonec jsou překvapeni tím, že v praxi se mnohdy prosazují ti, kteří se jaksi vymykají běžným měřítkům. A měřákům.
Pro mě je pětistupňovka tak akorát. Skvělý a bezchybný výsledek´- jednuška. Drobná chybka atd. – dvojka. Trojka je dost široká – prostě už to není ono, jsou tam díry. Čtyřka – děr jako v řešetu. Pětka pro ten zbytek, kde není nic. Ani záblesk naděje a poznání. Nebo kde je podvod. Předmět od předmětu, kantor od kantora se to bude lišit. Známka je totiž nejen hodnotidlo, ale také motivovadlo. U jednotné státní maturity se pak ukáže, kolik zlata kryje tu známkovací „měnu“. Dobrej kantor ale hlavně učí, vychovává a vede žáky do praxe. Známky pak už nejsou tak důležité. Tedy pro rozumné, nezmanipulované, o své děti se rozumně starající rodiče.