Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí!

Je to tak. Stvrzuji to svými ehm, třicet let trvajícími strastiplnými zkušenostmi. Ničím to nemohu omluvit, nezmeškala jsem ani Titanic, ani letadlo, které spadlo v Andách, ani jsem pozdě neodeslala životopis s nabídkou práce do elektrárny v Černobylu… Upřímně – jak jsem na tom já s dochvilností?

Na střední škole jsem měla dvojku z chování za pozdní příchody. Jednou mne málem přejela tramvaj a jednou porazilo auto, protože jsem se s děsem v očích hnala někam a neviděla, neslyšela. Také mne jednou píchla vosa a otekla mi ošklivě celá noha. To jsem stopovala u svého auta, kterému došel benzín, protože jsem nestihla natankovat. Určitě se vám už zdá, že přeháním. Ani trochu. I na svatbu (vlastní) jsem přišla pozdě. Ale to se mi znelíbil účes a barva od kadeřnice, proto jsem musela strčit hlavu pod vodovod a následné úpravy se protáhly.

A teď je ta pravá chvíle pro rozbor situace. Kdo si myslí, že jsem na své původně plavé dvacetileté hlavince měla nechat ten ošklivý fialový přeliv od kadeřnice a přijít včas na obřad, ať zvedne ruku. Kdo si myslí, že pozdní příchod byl omluvitelný, ať zvedne ruku teď. Vidíte, nerozhodně. Každý máme jiné založení a výchovu. Pro někoho je včasný příchod ZÁKON a někdo to prostě nedá.

Vím moc dobře, je to projev nezdvořilosti a neúcty k tomu, kdo čeká. Jsem, troufám si říci, nadprůměrně zdvořilý člověk, který zdraví všechny pocestné několikrát denně, říká prosím a děkuji a vychoval tak svoje děti. Bohužel, i k té nedochvilnosti. Je to naše prokletí či co?

Pracuji jako novinářka a schůzky s někým jsou můj denní chleba. Už 4 roky se snažím vycepovat samu sebe pomocí GTD (MVH). Organizuju se, napomínám se, odměňuji se… Zpětně hodnotím…

A pak to přijde. Sedím, pracuji, zapípá první upomínka dvě hodiny předem, že je čas odejít. Řeknu si: „Aha!“ Zjistím si délku dopravy, napíšu si jednotlivé odjezdy na lísteček, stanovím přesnou dobu odchodu. V poslední době si přidávám 10 minut rezervu. A píšu si dál, zapípá druhá upomínka a já vím, že TEĎ musím optimálně vstát a vykonat přípravy na odchod. Najít si brejle, klíče, vyvenčit psa, namalovat se, vzít si potřebné věci s sebou.

Jenže přesně v tuhle chvíli se mi začne nejvíc chtít dokončit rozpracovanou věc. Dopsat email, ještě někomu zatelefonovat, napsat si poznámku, urovnat papíry… Desetiminutová rezerva zmizí rychleji, než na jejím konci, při pohledu na hodinky zařveš: A …!!!! (vhodné slovo si doplňte podle toho, před kolika minutami rezerva už vypršela.)

Je to v háji. V lepším případě zkrátím ubohému psovi vycházku na čas kratší než krátký a s divým leskem v očích vylétám z domu. A když mám štěstí, přijdu maximálně o 5 minut později a nezapomenu si skoro nic.

Opravdu se snažím s tímhle problémem skoncovat. Jsou lidé, kteří si umí vytvářet pohodlné rezervy. Raději jsou někde o 20 minut dříve, než aby přišli o minutu později. Nesnáším rezervy. Z GTD samozřejmě vím, že mohu těch 15 minut někde na rohu organizovat své poznámky, telefonovat, pozorovat kolemjdoucí nebo se podle Lea Bababuty prostě ZASTAVIT. Ale když já vím, že jsem tam dřív a štve mě to a připadá mi to jako promarněný čas. Stejně, jako když náhodou nejde internet, nemůžu pracovat ani ve Wordu. Jde o Princip. Aspoň v mojí hlavě.

V poslední době měknu. Anebo se ty čtyři roky přece jen pozitivně podepsaly. Než abych si zase připadala jako života nehodné individum, které není schopné si umět zorganizovat čas, snažím se opravdu vycházet dřív a mít rezervy.

(Chcete vědět pravý důvod, proč už mi to nevadí? Stojím na smluveném místě a hraju na svém iPhonu PLOCK. A čím později přijde ten druhý, tím lépe. Už jsem v osmém kole!)

Poznámka šéfredaktora: Co vy, čtenáři, kde si myslíte, že nebohá dělá chybu a kde má šanci na zlepšení nebo něco podobného, že by splnila elegantněji tenhle účel?

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 16

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. A. napsal:

    Tak především tohle není o GTD, ale o slušném vychování.

    ….Ale když já vím, že jsem tam dřív a štve mě to a připadá mi to jako promarněný čas…..

    Na druhou stranu připravit někoho jiného o čas tím, že chodím pozdě je zřejmě v pořádku.

  2. ala napsal:

    S jedním takovým žiju 16 let a nic to nemění na tom, že ho miluju. V počátcích vztahu jsem se dost rozčilovala, protože to způsobovalo mnoho komplikací, ale nyní jsem v pohodě.Změnila jsem přístup a díky tomu mnohé získala např.: trpělivost, shovívavost, paradoxně vnitřní zklidnění, kniha či tužky na kreslení se staly mým stálým inventářem kabelky, časté chvilky na lelkování či počumování života kolem (to mám moc ráda) a asi by se našlo i něco dalšího. Jednodušší to je, když takového člověka znám delší dobu (většinou jsou to však muži), tak vybírám taková místa a čas setkání, kde to bude hlavně pro mě příjemné čekání. Myslím, že je zbytečné takovým lidem dávat nevyžádané rady, oni většinou moc dobře vědí co udělat, jen se jim to nedaří. Není to až tak problém skutků jako hlavy. Jejich mysl na mě často působí zahlceně a „neuklizeně“. Jako mysl, která v panice a časové tísni chce stihnout a vyřešit dvacet věcí. Důvody toho můžou být různé.
    Nic to nemění na věci, že beru lidi takové jací jsou. Holt se pohybují v jiné dimenzi. Umím s tím žít. Neberu to jako neúctu, protože se s mnou osobně to mývá pramálo společné a nedělají to naschvál.
    Napsat, že by měli zklidnit a pročistit myšlenky je snadné, ale v reálu to můžou být roky práce na mnoha rovinách. Podle mě to stojí za to, protože to přinese mnohem víc než jen chození včas.

  3. Blanka Neoralová napsal:

    Ale – Děkuju za Vaše slova. Řekla bych, že jste to vystihla velmi trefně, není to neúcta k těm ostatním, ale neschopnost se „zorganizovat“. Souvisí to, a to vím já moc dobře, se stavem mysli, s její neuspořádaností. A poslední dobou se na tom opravdu snažím pracovat, najít rovnováhu. Když jsem mluvila s panem Gregorem o tomhle článku, říkala jsem, že když přijdu včas, stojí mě to nepřiměřené úsilí a že o tom by to nemělo být.
    Takže budu dál „čistit“ hlavu… Blanka

  4. SMO napsal:

    Lidi, ktere neberou ohled na druhe rovnou na miste odsuzuji. Souhlasim s komentarem od A. Poslal bych na tebe jeste vetsiho lajdaka, ktery prijde o hodinu dele. Pak poznas co je promarneny cas. Mozna si pak uvedomis, ze se proste chodi v cas.

  5. Eta napsal:

    Pozdní příchody a pozdní začátky mi samy o sobě nevadí. Co však opravdu z duše nemám rád, je přetahování vymezeného času, pozdní konce. To mi vadi hodně.

  6. Petr napsal:

    Musím říct, že mi to přijde spíše jako nepovedený vtip ten článek… Vždyť jednoduše si to dotyčná dělá sama.

    NEKOMPLIKUJTE si život kravinama.

    Chci být slušný, tak chodím včas. Nechci být slušný, tak nechodím včas.

  7. ala napsal:

    Teda, teda. Jeden má problém s nedochvilností,ale přeje si to změnit a druhý má problém o odsuzováním a ostrými výroky a nehodlá to měnit. Styďte se. Soudit můžete, když vidíte, že na Vás druhý evidentně dlabe a nesnaží se v rámci svých možností zlepšit. Přála bych vám, aby byl někdo takový vašim nejbližším, aby jste viděli jak obrovský je to boj se sebou samým za každé drobné zlepšení.
    Pokud to udělá člověk, kterého neznáte, můžete se zlobit, protože to nečekáte a může to způsobit komplikace (vztekáním si stejně nepomůžete a ubližujete hlavně sobě). Nicméně na téma organizace a plánování času toho bylo napsáno mnoho praktického, tak to jde částečně ztlumit a naučit se využívat vzniklé mezery pro osobní relaxaci. Nevím, kolik si toho kdo za den naplánuje (toho podstatného), ale osobně mám klíčové jen 1-3 akce, víc ani omylem a ty časové „ztráty“ se do toho bez potíží vejdou. Ty nejlepší věci mě napadají právě při „lelkování“.

  8. A. napsal:

    Tady nejde o odsuzování. Každého přece stojí denně překonávání překážek spoustu energie. Proboha, jak mě se kolikát nechce vstávat ve službě k resuscitaci. Kdyby paní nestíhala schůzky pod návalem jiných úkolů – pak by pomohlo GTD, nicméně …“najít si brejle, klíče, vyvenčit psa, namalovat se, vzít si potřebné věci s sebou“…to nejspíše GTD nevyřeší. Dle mého názoru se zde bavíme o něčem, čemu se říká „Kinderstube“, tu buď člověk má nebo nemá.

  9. ala napsal:

    Nebavíme o sortě opozdilců, co mají každého na háku a je jim to v podstatě putna. Ani o dobré výchově se nebavíme, protože to je až povrchní důsledek hlubšího problému pozdních příchodů.
    K dobrým způsobům se může vycvičit i člověk retardovaný (nejedná se o nadávku). Myslí velmi jednoduše, nekomplikuje si to, vyžaduje rutinu, narozdíl od člověka, který má myšlení divergentní a nestíhá odpovídajícím způsobem třídit. Opakuji -je to záležitost stylu a zpracování myšlenek, které dané osobě neustále běží hlavou, takže pravdu máte, že na to je v principu GTD krátké. Mohou do toho dokonce zasahovat i některé vlastnosti, které v tomto působí ve výsledku negativně (snaha o maximální efektivitu- nejlépe zabít několik much jednou ranou, perfekcionismus atd.). Každopádně – takový člověk to NEDĚLÁ NASCHVÁL!
    Ale každý dle konkrétní situace se může rozumně rozhodnout, jaký postoj k danému chování zaujme a zda si bude hájit své ego (nepohodlí…) nebo zareaguje tak, aby aspoň trochu danému jednotlivci prospěl.
    Většině z nich totiž nemusíte říkat vůbec nic. Už tak se cítí trapně a mají výčitky, že zase selhali v očích někoho….proto se mi některé komentáře nelíbily. Věřte mi, že to vidím dost často na to, abych se fundovaně vyjádřila a nezaměňujme jabka s hruškami.

  10. Pavel napsal:

    Paní netuší, co je pro ni důležité a chudák pes :-)

  11. Blanka Neoralová napsal:

    To Ala: Znovu děkuji za Vaše komentáře, které neodsuzují. Proto si myslím, že také existuje tenhle web, kde si lidé učí, s důrazem na slovo učí, být lepšími v jakémkoliv ohledu. Je možné na Vás získat nějaký kontakt, pokud budete mít zájem, moc ráda bych si s Vámi méně veřejně podiskutovala. (blanka.neoralova@gmail.com)

  12. Encore napsal:

    Roztomilé :)

    Víc jsem dodávat nechtěl, ale když jsem si uvědomil, že by to mohlo být vzato ironicky – to bych nerad. Navíc, když jsem viděl opět některé komentáře.. některým čtenářům chybí snad i základní přehled z psychologie (ne, nemluvím o předmětu ze školy!).
    Pro mladou dámu.. časová nedochvilnost je formou prokrastinace takové, jak se o ní dnes dá číst na webu. To je ta hlavní skupina, druhá jsou nečekané události, jako je dopravní zácpa, apod.
    Pokud byste stála o radu..
    buď… ke změně, kde ti patrně chybí zkušenost, kterou však při troše koučinku (někdo musí jasně ukázat, co byla v dané konkrétní situaci chyba) a tréninku (kde se získává hlavní část zkušenosti) získat.
    Anebo… Na tebe by mi spíš (soudím jen z článku) seděla jiná varianta, a to se (pokud to jde) předem omluvit, že asi přijdeš pozdě a že to není projev neúcty a po příchodu znovu učinit totéž. S tím jde samozřejmě v ruce se naučit a připravit na to, že je mnoho lidí a mnoho situací, kde to nebude bráno s úsměvem.

  13. Martin napsal:

    Ahoj, dobrý den,
    Jeden můj šéf mi kdysi řekl: „Morální právo na to, přijít pozdě mám akorát já jako tvuj nadřízený…“ a myslel to z legrace. Dlouho mi ta věta ale ležela v hlavě. Přemýšlel jsem o to, zda nám skutečně něco dává právo porušovat dohody, které jsme uzavřeli s někým jiným. To že přijdu na schůzku ve smluveny čas je preci forma dohody, ne? A kdysi jsem se tím bezvýhradně řídil, protože jsem si říkal, že jsem zásadový člověk a sliby se zkrátka maj plnit. Samozřejmě, že se mi to nedařilo vždy a někdy to bylo s vypětím všech sil. Pak jsem se poprvé stal vedoucím pracovníkem a stejné problémy jsem řešil u svých podřízených. A zjistil jsem jednu zajímavou věc. Člověka můžete donutit aby chodil někde včas. Date mu to příkazem, budete ho za to postihovat… Ale něco na tom není dobře, že? V podstatě ho nutíte dělat něco co pro něj není přirozené. ?. A stejné je to i u nás. Také se k tomu můžeme donutit. Také se za to můžeme postihovat, ale dokud se nezmění naše myšlení, bude to pro nás omezující. Takže teď trochu extrémní prohlášení, které doufám vyvolá další diskusi :“ Pokud někomu vadí, že chodím pozdě, je to jeho problém, já se chovám tak abych do ničeho nenutil sebe.“. A úplně nakonec… Mě osobně přijde hloupé nechodit včas kvůli mnoha důvodům, vadí mi to a proto se podle toho řídím a včas chodím. Jak to máte tam někde vevnitř nastavené Vy? Hezky den. (sakra, už jsem měl být na jednání. … :-))

  14. ala napsal:

    Člověk hodně zkrotne, když musí strávit delší čas např. v jižní a východní Evropě. Hodně lidí, co se tady rozčilovalo, by tam ztrácelo nervy. Hodinka sem, hodinka tam…na oběd je lepší jít už v jedenáct, hezky sedět, neco posrkávat a pozorovat okolí než Vám kolem poledne přistane oběd na stole, pak nějaké to jednáníčko a vše v klídku, nemusí se stihnout všechno. Člověk se naučí nebrat si nějaké to očekávané chování a způsoby osobně a lépe využívat volné chvilky k příjemnému ladění.
    K dotazu: chodím tak akorát (většinou tak 3- 5 min předem), pokud nejdu společně s manželem (viz výše)a většinou (ale ne vždy!) se plus mínus půl až hodinu opozdíme a volá se mobilem, za jak dlouho přesně dorazíme a kde se v inkriminovaný čas nacházíme. I když by se z toho někdo „hroutil“, tak se kupodivu o nic podstatného nepřišlo. Je to věc našeho postoje a lidí, co nás obklopují.

  15. Lenka napsal:

    Ahoj,
    je mi 25 a taky chodím pozdě. Nerada někomu ubližuju, kradu jeho drahocenný čas a akceptuju, že to někoho rozčiluje. Životní nezdary mě nutí k tomu svoje chování změnit a pozdní příchody, které mi dlouho všichni trpěli a tolerovali, by už měly být mou minulostí. Jsem ráda, že jsou lidé, kteří, ač sami přesní a dochvilní, mají dostatek tolerance, za to jsem Vám vděčná! Nicméně, cesta za mojí dochvilností a skoro stoprocentní spolehlivosti začala. Držte nám palce :)

  16. Tereza napsal:

    Patrim take mezi zoufale opozdilce. Myslim, ze vetsina z nas tim vazne nechce nikomu uskodit, ale pravda je, ze myslime na sebe a nam se nechce byt nekde s predstihem a cekat…ale moc nepremyslime nad tim, ze kdyz necekame my, tak cekaji druzi – na nas. Vetsina z nas s tim neni spokojena a chce chodit vcas (vetsinou se cestou na schuzku prokliname za svou neschopnost), ale kdyz prijde ta chvile, kdy bychom meli konat a vyrazit vcas z domu…to se nam najednou nechce a chceme doma stihnout jeste to ci tohle…a pak vyrazime se zpozdenim a je to… Uz mi ujelo nekolik vlaku a mam sbirku propadlych mistenek do autobusu…protoze ty nepockaji narozdil od lidi.

    Myslim, ze pokud chci neco zmenit, musim zkusit zapracovat na svem nastaveni….zacit chtit byt nekde s predstihem, hledat důvody, proc to ma smysl…co to prinese druhym a co to prinese mne…napriklad klid, pohodu…nalakat se na neco, treba na vypiti kavy pri cekani.

    Nedelame to z neucty, ale pravda je, ze pri ton malo myslime na druhe. A predstava, ze druhy ceka a ztraci cas nam prijde prilis v pohode…nadavame si, az kdyz jsme se zpozdenim na ceste. Doma radsi jeste udelame to ci ono.

    Za sebe musim rict, ze je to predevsim spatny zvyk. Mne prijde hnusne nemyt si ruce po wc a jinemu to prijde v pohode, tak to nedela. Je to o tom, jake mame nastaveni. Hloupy zvyk nevyrazit kdyz se vyrazit ma…zvlastni, ze i kdyz se na tu schuzku tesim, stejne ve chvili kdy mam vyrazit, najednou se mi nechce.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru