Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Čas k vnitřnímu rozvažování

By on 31. 8. 2011 in Rozvoj with Počet komentářů: 6
admin
admin

Poslední články od admin (Všechny články)

Chceme být výkonní – a pak se často ptáme sami sebe, proč? Co to vlastně znamená, být efektivní? Dělat mnoho věcí? Pracovat bez oddechu jako stroje? 

To jsou otázky, které si nekladou jen čtenáři Mít vše hotovo, ale i papež.

V knize rozhovorů Světlo světa Benedikt XVI. uvádí:

„Neztratit se v aktivismu! Je tolik co dělat, že by člověk mohl pracovat nepřetržitě. A právě to je špatně. Neztratit se v aktivismu znamená zachovat si consideratio, obezřelost, hloubku vzhledu, čas k vnitřnímu rozvažování, vidění a zacházení s věcmi, s Bohem a o Bohu. Nemyslet si, že pracovat je nutno nepřetržitě, to je koneckonců důležité pro  každého, i pro každého manažera, natož pro papeže. Mnohé musí přenechávat jiným, aby si podržel vnitřní nadhled, niterné usebrání, jež dovoluje vidět, co je podstatné.“

Z těchto řádků ne mě dechl minimalismus Lea Babauty. Ale i ostření pily Stephena R. Coveyho. Anebo přemýšlení ve vyšších letových hladinách Davida Allena.

V čem tkví přitažlivost textů Allena, Coveyho nebo Babauty? V tom, že nás neučí nic zásadně nového. Pouze pomáhají odkrývat, co máme v sobě. Ostatně ani Benedikt XVI. neřekl nic nového. Podobné rady čtou papežové už od 12. století. Tehdy je pro ně sepsal sv. Bernard z Clairvaux v knize, kterou by dnes možná nazval Návyky efektivního papežství.

Více, lépe, rychleji

Zahlcení. Jeden z hlavních problémů dneška. Nové informace se na nás valí ze všech stran. Jsme zahlcováni záplavou úkolů, e-mailů, termínů, cílů. Dokončujeme projekty a začínáme nové. A to pokud možno co nejrychleji.

A k tomu všemu se rádi zahlcujeme sami: sociálními sítěmi, zpravodajstvím na internetu, blogy. Je toho tolik.

Pak se nelze divit, že se ztrácíme sami sobě. Jsme nesoustředění. Naše mysl stále přelétá od jednoho podnětu k druhému. Jsme povrchní. Do hloubky totiž pronikneme jen soustředění – a na takový luxus nemáme čas. A v důsledku toho pochybujeme o smysluplnosti kolotoče, do kterého jsme nasedli.

Jednou z reakcí na takové pocity bývá hledání vhodného systému osobní produktivity. Něco nám říká, že když se lépe zorganizujeme, problémy se vyřeší.

Ano i ne. Užitečnost řady systémů produktivity a time-managementových metod je nepopíratelná. Dokážou do našich činností vnést řád – a to není málo. Ale také nás mohou proměnit ve stroje. Zvládneme toho ještě více, a přesto se pocit naplnění nedostavuje.

Na smrtelné posteli

V knihách S. Coveyho mě oslovilo jednoduché cvičení. Najít si chvíli klidu a představit si, co bychom chtěli vidět na smrtelné posteli při pohledu zpět na svůj život. Jen to zkuste. Ležíte v posteli, sotva se hýbete. Kolem vás jsou vaši nejbližší – manželka, děti, vnoučata. Možná i nějací přátelé. A víte, že vám zbývá jen pár dní. Vzpomínáte. Na co? Na hodiny obchodních jednání? Na noční vysedávání v kanceláři? A k tomu všemu přemýšlíte, jak váš život asi hodnotí ostatní.

Zjistit v tuto chvíli, že jsem se celý život hnal za něčím nepodstatným, to je smutné.

V křesťanské tradici se obdobná úvaha využívá již stovky let při tzv. duchovních cvičeních. Je to totiž výborná pomůcka, jak si uvědomit, co je doopravdy důležité. Tváří tvář smrti vše nepodstatné ztrácí na důležitosti a naléhavosti.

Najít si čas

Nestačí pouze podstoupit cvičení „smrtelná postel“, uvědomit si důležité hodnoty svého života a pak nedělat nic. Každodenní realita se totiž nezmění. E-mailů neubude, úkolů také ne.

Změnit se musíme my.

Začít lze tím, že si každý den vyhradíme čas, ve kterém si znovu zpřítomníme naše hodnoty a povědomí o tom, co je důležité, a co ne. Papež mluví o času k vnitřnímu rozvažování. Takový čas může mít formu rozjímavé modlitby neboli meditace (tento termín je bohužel neprávem spojován pouze s východními náboženstvími, křesťanská meditace má však také úctyhodnou dvoutisíciletou tradici), „odhalování“ osobního poslání (Stephen R. Covey) nebo přemýšlení ve vyšších letových hladinách (David Allen).

Osobní zkušenost mi říká, že každodenní čas k vnitřnímu rozvažování, je v dnešním světě jedinou pojistkou proti povrchnosti, nesoustředěnosti a ztrátě smyslu. Dává sílu žít v souladu s našimi nejvnitřnějšími hodnotami.

Jakub Kříž

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 6

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Aquos napsal:

    Budu off-topic, ale nerozumím proč by se člověk na smrtelné posteli měl nutně sebestředně zabývat sám sebou a jeho životem. Možná je toto klišé odrazem křesťanství a představy, že stane před sv. Petrem a bude souzen, a proto si dělá takové resumé, aby byl připraven.

    Většina metod se upírá k vizím budoucnosti. Proč tedy místo vzpomínání si na smrtelné posteli říct – jsem rád, že mám dobrou rodinu a přemýšlet nad jejich budoucností, nad svým odkazem do budoucna?

    • Lukáš Gregor Lukáš Gregor napsal:

      Myslím, že to není nutnost – ale přijde mi to přirozené, že člověk se podívá i zpět na svůj život, ne kvůli sebestřednosti, ale právě třeba kvůli svým blízkým. U Coveyho (7 návyků) se jedná o tzv. druhý návyk – začít s myšlenkou na konec, který nemusí být spojován pouze s příkladem smrtelné postele. (Viz můj článek přímo o tomto návyku zde).

  2. Jakub Kříž napsal:

    Asi se to zdá paradoxní, ale s Aquosem souhlasím. Je třeba mít vizi pro budoucnost. Nicméně naše budoucnost není časově neomezená – jejím posledním okamžikem (z hlediska našeho života) je smrt (ano, můžeme ještě uvažovat o „prodloužení“ naší pozemské přítomnosti prostřednictvím odkazu, který zde po nás zůstane – ale ani ten po své smrti už neovlivníme). Závěr života je okamžikem, kdy se můžeme ohlédnout a říci si: „Ano, prožil jsem život v souladu se svou vizí hezkého života.“ Tudíž přenesení do tohoto okamžiku (nebo okamžiku oslavy 80. narozenin, což je možná nám bližší verze, protože není tak strašidelná) nám umožní stanovit si vizi pro budoucnost.
    Ad sv. Petr a příprava na soud: Bilancování života není nic specificky křesťanského. Vedeno do důsledku – ti, kteří věří, že i po smrti něco je, nemají takovou potřebu se vracet k minulosti, jako ti, kteří jsou přesvědčeni, že za chvíli už bude po všem. Ale to je jiné téma.

  3. fredy napsal:

    Aquos > Mozno ty budes vynimka :-)
    Nemusi byt nutne koniec, staci zazit silnejsi sok a uvidis ako sa ti automaticky premietnu chvile z tvojho zivota, dokonale 3D kino :-) Zaujimave je, ze sa ti tam objavia momenty, na ktore si normalne ani nespomenies…

  4. Jaroslav Luhan Jaroslav Luhan napsal:

    Přidám k článku a k diskuzi pod ním myšlenku a přirovnání (autora neznám), o tom, jak je nutné zastavovat se a uvědomovat si, zda žebřík po kterém stoupáme nahoru (ne jen kariéra, ale spíš cesta životem) je opřen o správnou zeď. Protože je pozdě, když zjistíme teprve na konci, že nahoře není to, co jsme vlastně chtěli, nebo zeď není postavena na pevných základech, či lezeme tam, kam jsme vlastně sami lézt původně nechtěli…

  5. Michal Smítka napsal:

    Není důležitý jestli člověk leží na smrtelný posteli, ráno vstává nebo se na chvilku zamyslel po obědě, je jedno kdy se člověk podívá na obraz svého života do zrcadla a uvědomí si co je a není důležité….Bohužel někomu se musí podstrčit myšlenka „totálního konce“ aby si dokázal uvědomit co je bylo a bude důležitý….

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru